Hohe Wand netradičně bez křídla a Raxalpe přídavkem k tomu

Další víkend přinesl další rakouská dobrodružství, pro tentokráte v pohodové spojenostátové sestavě čítající Janičku, Andrejku a mě. Možnost zopakovat si bivakování v autě nás dovedla k rozhodnutí vypravit se v této minimalistické sestavě.

Sobota, 24.9.2016

Währingersteig

Okolo sedmé ranní vyrážíme z Brna a ve čtvrt na jedenáct parkujeme na okraji obce Dreistetten. Po žluté turistické si uděláme asi kilometrovou vycházku během níž se můžeme kochat nejen modrou oblohou, ale i překrásnou krajinou chystající se na podzimní přešacení. Klid neruší ani tichá stáda skotu a stejně tak zřícenina nedalekého hradu. Okouzleni přicházíme pod cvičné Céčko, snažíme se dostat Janičku bezpečně do prsáku a vzhůru vzhůru. Uklouzaná skála nám nečiní zvlášť velké problémy, rozhodně ne takové, jaké představuje Rakušan slézající ferratu v protisměru :-) V půlce nás nad "propastí" čeká přelezení na žebřík, asi nejzajímavější místo a dál, dál už nic. Krásná ferrata zasazené v krásné krajině končí příliš rychle, co naplat. Tak se aspoň rozhlédneme po krajině z dvou laviček na vrcholu a zase dolů. U paty skály se ještě můžete zastavit v jeskyni a nebo přilehlém občerstvení - Einhornhöhle a pak zpět k autu, jede se dál.



Frauenluckensteig

Béčková ferrata na Hohe Wandu pro mě byla skutečně překvapením. Přístupná je přímo z "hlavního" parkoviště pod skalní stěnou, kousek za vstupem do parku. Njn, tam se mi nechtělo platit vstup, takže jsme zamířili do vedlejší obce, Maiersdorf, auto zaparkovali ve stínu hřbitovního parkoviště a po značené zelené turistické stezce se vydali pod masiv. Zde jsem díky Janičce dostal příležitost vidět poprvé ve volné přírodě Kudlanku nábožnou, vážně mazec... Další mazec/mazanec byl pohled na nástup HTLka, které jsme s holkami v plánu neměli, ale byl jsem rád, že viděly, co je jednou čeká :D Ale zpět k našemu Frauenluckensteigu, který byl nejtěžší  Béčkovou ferratou, kterou jsem lezl. Za prvé postrádala jakékoliv jištění, za další se mi rozpadávala skála pod nohama, cesta co chvíli mizela v suťovisku nebo v roští z popadaných stromů a ke všemu to rakouské značení... hledat červené tečky na skále a na stromech nebylo vůbec jednoduché... proto se nám podařilo minout jedinou zábavnou část této ferraty, žebříkový průlez jeskyní... Aspoň jsme narazili na výlez, takže já se nejprve ponořil z vrchu na dno a pak si to vyšplhal, bohužel tu chybí jistící lano, takže se jistíte na schůdcích žebříku, což vás značně zpomaluje... Po čase jsme přeci jenom zdolali cestu nejištěnou a stanuli tak na jedné z paraglidových (spíše rogalových) startovaček. O kousek dál jsme zkoukli výlez Blutspuru a Skywalk.

Následovala zasloužená pauza na slunci s výhledem na startující a poletující padáčkáře. Nechápu, předpověď slibovala špatný směr větru a tu se létalo jak o život, přiznávám, trochu mě užíralo, že nelezu s padákem... Ležení v trávě spojené s obědem a sluněním bylo téměř dokonalé a to až tak, že mi bylo líto vyhnat holky i sebe... Proč to? Ještě nás čekala ferrata dolů a o kousek dál Turecký hrad.



Völlerin

Z vršku Hohe Wandu jsme to vzali po Ačkové ferratě Völlerin, která na rozdíl od té předcházející byla zajištěná a vcelku i příjemná, díky ní sestup netrval příliš dlouho a my se tak mohli vydat k poslednímu sobotnímu cíli, Tureckému hradu.

Pittentaler (Türkensturz)

Přejezd nebyl zvlášť dlouhý a nezměnila to ani návštěva Billy, ve které jsme doplnili již tak doplněné zásoby :-) Auto jsme odložili pod kopcem ve vsi Gleissenfeld, prosíravě nabízející parkování u řeky, poblíž východiště turistických cest. Jedna z nich, černou tečkou značená, vedla až k úpatí skály, po které se plazila vytoužené jištěná cesta C/D. Nepřekvapivě s ní nikdo neměl závažnější problém, a tak mohu opět jenom poznamenat, jak nás překvapilo, že jsme hore... Oslava vrcholovými fotografiemi netrvala dlouho. Ač se romantické zákoutí spájelo s neméně romantickým západem slunce, před námi se přeci jenom rýsovaly obrysy poslední sobotní cesty, cesty za složení hlavy ke spánku.

Gasthof Gesslbauer

Ubytování v Gasthof Gesslbauer ve vesnici Spital am Semmering bylo více než příjemné, jaké ubytování by také nebylo, při vyhlídce spánku v autě :-) Ne že bych variantu B neměl rád, ale vzhledem k mému nalomenému zdraví a vyhlídce nízkých teplot...

Neděle, 25.9.2016

Hans von Haidsteig

První a nakonec i jediná nedělní ferrata na nás čekala v Raxalpe a nebyla ji žádná jiná ferrata, než-li slavná Hans von Haidsteig. Ač nebylo nouze o indicie typu "netoužíte-li po Václaváku na horách, buďte na skále včas", nikterak závratně jsme po ránu nespěchali, zkrátka pohoda a tabáček, bez tabáčku, zato však s klidnou snídaní a horkou sprchou. Pak se to trošku zvrtlo v zatáčkách, přeci jenom jsem seděl za volantem a lehce se nechal unést, jak už se mi tak nějak občas stává v podobném terénu...

I tak se nám podařilo dospěchat vcelku bez újmy na zdraví na parkoviště za obcí Griesleitenhof (nedaleko Prein an der Rax), které rozhodně nezelo prázdnotou, naopak se znepokojujícně plnilo. Prudký výjezd a přejezd "vodního příkopu" mi dělal vrásky na tváři s ohledem na neterénní schopnosti našeho vozu, ale vše dobře dopadlo a my tak o chvíli později mohli vyrazit na celodenní výlet. Aspoň tak se mohlo zdát z většiny "ferrato/cesto-pisů" slibujících 2h nástupu, 2h lezení a 2h sestupu.

Realita samozřejmě vypadala trochu jinak, přeci jenom jsem vyrazil se sportovkyněmi, takže za třičtvrtě hodiny jsme stepovali v řadě čekající na nástup přímo pod horským masivem. Excelentní čas! Díky rychlosti holek se nám podařilo předběhnout většinu fronty a hurá na velkou ferratu. Celou cestu jsem s malými obavami čekal na úseky C/D a hlavně D. Ačkoliv dobře vím, že na to holky mají levou zadní, přesto se jejich drobné obavy promítly i do mé bezstarostnosti a to dokonce již před výjezdem, proto jsem také koupil hromadu jistícího lana a další potřebné drobnosti k tomu :-) Když jsme u toho, lezl jsem tam jak vánoční stromeček, batoh na zádech díky horolezecké výbavě, pití, jídlu, oblečení a dalším drobnostem měl hrubo přes deset kilo, což v kombinaci s mým zdravotním stavem nebylo to nejlepší, ale co už.

Výstup nahoru jsme si opravdu užili, přirozeně netrval zmiňované dvě hodiny, odhadem byl o dobrou půl hodinu kratší, ale stál za to. Nakonec jsem rád, že nikdo z nás během výstupu nepřišel na to, který že úsek se honosí stupněm obtížnosti D, tj. za normálních podmínek (sucho a teplo) šlo o vcelku jednoduchou ferratu, na kterou nemusíte být vybaveni zvlášť technicky ani silově. Na stranu druhou to nebyl ani vyloženě choďák, ale hlavní obtížnosti spočívá spíše v délce a převýšení, než-li v nějaké záludnosti. Vynikající taktéž byla skutečnost, že nás nikdo nebrzdil, česká rodinka před námi udržovala de facto naše tempo, takže jsme naopak mohli dobře pokecat... Za daných okolností (dokonalé počasí - azuro a přijatelné teplo) považuji za výhodu také to, že větší část ferraty se v tomto ročním období v dopoledních hodinách nacházela ve stínu, takže mé čtyřlitrové zásoby vody byly zcela zbytečné...

Sluší se neopomenout nejednu zásadní věc a to to, že jak nástup, tak samotná ferrata leží v překrásném horském prostředí, kde si užijete luxusní vůně vzduchu, milých rozhledů a vůbec vší alpské krásy, kterou si jen dokážete představit, proto nezbývá nic jiného, než vám tento zážitek velice doporučit.

Cestě z vrcholu Preiner Wand (1783) nám byla lehce znechucena překvapivým (není tu lanovka) množstvím turistů, které podporuje existence turistické chaty Neue Seehütte, před kterou hodovalo několik desítek turistů a někteří z nich i kouřili, což vážně nesnáším (oč v krásnějším a čistějším prostředí se nacházím o to více mi to vadí)...

Za krátko jsem se však na sestupové žluté turistické od těchto davů oprostili a mohli si tak zase užívat klidu a krásy vůkol.

Při příchodu k autu jsme se nestačili divit, kam až sahaly kolony vozů vrcholuchtivých turistů (jasně, i my mezi ně patřili :-)) Necelé tři hodiny cesty před námi zpříjemnila velice skutečnost, že se holky postaraly o řízení a já tak vesele mohl pospávat, protože, co si budeme povídat, unavilo mě to, ale tak krásně!

Horám a ferratám zdar!



Co to stálo:

• Celkem, 827Kč
• Doprava, 360Kč
• benzín: 536km, 5,3l/100km, 28,408l, 28Kč/l, 795Kč/3=265Kč
• dálniční známka: 285Kč/3=95Kč
• Ubytování, 467Kč
• ubytování: 51,60EUR*27,15=1401Kč/3=467Kč
• Jídlo, ?

Sabelell a Peugeot Traveller Allure 2.0 BlueHDi

Peugeot Professional Roadshow mi poskytla příležitost vyzkoušet Peugeot Traveller Allure 2.0 BlueHDi 180k S&S EAT6. Půl hodina za volantem této dodávky mi odpověděla na otázky typu "mohla by být dodávka dalším mým autem?" Znění odpovědi si sice nechám pro sebe (konec konců to není vůbec zajímavé), ale vás aspoň mohu seznámit s postřehy získanými na sedadle řidiče.

Tak předně, testovaná dodávka v ceně necelých 1,3mil. Kč není nikterak zásadně větší než-li osobák, zato výhled je znatelně lepší, sezení není špatné a to bez ohledu na to, zda sedíte na předních sedačkách, či na první/druhé řadě posuvných kožených lavic dělených v poměru 2/3. Krom variability díky posuvnosti lavic po zcela rovné podlaze a možnosti jednotlivé zlomky vyjmout, ocení spolucestující panoramatický strop či elektronicky otevíratelné boční dveře. K prostoru posádky snad mohu už jen dodat, že nejkratší (testovaná) varianta vozu nedisponuje zvlášť objemným zavazadlovým prostorem a zato disponuje nahoru otevíratelnými zadními dveřmi, což lze nemálo ocenit při kempování, kdy zdvižené dveře (skvělé, trčely výše, než v oblacích, na kterých obvykle pluje má hlava) mohou posloužit jako improvizovaný přístřešek a nebo střešní základ stanového domku.

A nyní už vzhůru za volant, kožené elektricky ovládané sedadlo řidiče šlo bez větších obtíží dostat do naprosto vyhovující polohy, absence spojky (šlo o šestistupňový automat) mě rozhodně nebolela, reakce na plyn byla díky eko naladění spíše vlažná, nicméně tu mě za slovo rozhodně neberte, chybí mi většího srovnání, přeci jenom jsem v nedávné době seděl jen v Renaultím konkurentovi s 1.5 dCi a občas ve Sprinterovi ozdobeném obstarožitním turbodieselem 2,9l V5. Tak či onak, chcete-li poškádlit motor, nezbude vám, než prošlápnout pedál až na podlahu, popř. použít pádla pro manuální řazení pod volantem, aby elektronika pochopila, že od motoru čekáte nějakou větší akci. I za takových situací pak není údajně problém jezdit se spotřebou okolo 8l/100km. Pokud by se vám automat nezamlouval (mi se celkem líbil), je možné přepnout řazení na manuál dedikovaným tlačítkem a užít si pádel pod volantem do syta... Elektronická výbava, snad ani u dodávky už asi nijak zvlášť nepřekvapí a tak předlouhý seznam nechám PR materiálů, a vyzdvihnu dnes už poměrně běžnou featuru v podobě HUDu, který považuji za velký přínos bezpečnosti provozu (navíc jej vývojové oddělení Peugeotu za těch několik let poměrně vyladilo, soudím dle mlhavých vzpomínek na moje první setkání s touto hračkou v 508...)

Jak už jsem zmínil, žádnou závažnější vadu jsem neshledal, tedy krom malého zavazadlového prostoru, to však lze řešit koupí delší varianty, jakože existují dokonce dvě... Za mě tedy dobré, Traveller se chová jako trochu neohrabanější přerostlý osobák poskytující zejména řidiči a v omezené míře i spolucestujícím slušnou dávku komfortu. Kvalit německé konkurence prý nedosahuje, ale zase v dané cenové kategorii nabízí více muziky (beru jak jsem nakoupil, do ceníků jsem se nedíval). Jako vždy, nejlépe, když posoudíte sami.

Sabelell a Volvo XC90

Po té, co jsem si vyzkoušel náhradu Volva V90, tj. S90, přišla řada na XC90. Tak jako v případě prvního vozu vděčím za testovací jízdu firmě AUTO CARDION s.r.o. v Brně. Když jsme u ní, nemohu nezmínit vstřícnost, uctivost, přehled a ochotu prodiskutovat všechny aspekty, které mě zajímaly, stejně tak oceňuji prostředí jejich autosalonu.

Volvo XC90 je tak nějak mým favoritem, tedy aspoň s ohledem na aktivity, kterým se v poslední době věnuji nebo aspoň snažím věnovat. Automobil s rozměry 4950 x 2008 (2140) x 1776mm váží uctihodných 2085kg a já si mohl vyzkoušet variantu s benzínovým čtyřválcovým motorem T5 produkující své maximu 254k (187 kW) při 5500ot/min a 350Nm při 1500–4800ot/min, tj. naprosto stejnou pohonnou jednotkou, jaká se nacházela v S90 (ve skutečnosti to byla starší revize, nicméně, aktuálně je na trhu model motoricky naprosto shodný S90, jak lehce lživě popisuji).

Detaily o zpracování, exteriéru, interiéru a výbavě zcela přeskočím, protože se téměř neliší od toho, co jsem napsal v testu S90, na případné odlišnosti upozorním v následujícím textu.

Všechno samozřejmě úplně stejné jak v S90 nebylo, ale za to mohly odlišné edice jednotlivých vozů, poněvadž XC90 nesla přízvisko R-DESIGN. To poněkud výrazněji diverzifikuje tuto verzi jak z exteriéru, tak zejména z interiéru. Ovšem nebýt toho, byly by si obě devadesátky prý hodně hodně podobné.

Když pomineme barvy, materiály, tak čím se svezení lišilo? Zatímco S90 mi našeptávala klíčová slova jako luxus, pohodlí, klid, tak X90 jako by křičela bezpečí, síla, dravost, akce. Subjektivně šlo opravdu o velice rozličné pocity. Vyšší posed, lepší rozhled, k tomu všemu R-DESIGN disponující semiaktivním podvozkem, to vše utvářelo výše popsané závěry. Tady se nemohu nepozastavit nad báječnými jízdními vlastnostmi XC90, podvozek odváděl opravdu precizní práci a to tak, že umně maskoval více než dvě tuny pohotovostní hmotnosti. Další plusové body. Nutno ovšem také připomenout, že celkový dojem byl o něco hlučnější jak z důvodu vyšší stavby karoserie, tak kvůli předchozí specifikaci motoru, který byl o poznání méně uhlazený ve srovnání s S90. 

Celkově opět ty nejlepší pocity. Co bych nepochválil, jste slyšeli už u S90, zde ještě připočtu ne tak uhlazený motor (v aktuální specifikaci již neplatí) a kufr, přestože díky semiaktivnímu podvozku si mohu nákladovou hranu vertikálně posouvat pomocí tlačítka v rozmezí několika centimetrů, přestože sama nákladová hrana je rozumně vysoko, přestože ložná plocha je velká a rovná, tak přes to všechno jsou rozměry kufr lehce pod mými očekáváními. 

Sabelell a Volvo S90

Hledání nového auta pokračuje, tentokráte jsme se zaměřil a Volvo, kde v úvahu připadaly dva vozy, V90 a XC90. Vzhledem k tomu, že V90 ještě není na trhu, dostalo se mi příležitosti otestovat jejího sedanovitého bratříčka S90 a to u společnosti AUTO CARDION s.r.o. v Brně.

Luxusně vyhlížející sedan disponuje poměrně solidními rozměry 4963 x 1890(2019) x 1443mm s pohotovostní hmotností 1800-2150kg dle motorizace a výbavy. Testovaný model poháněl nejslabší benzínový čtyřválec T5 produkující své maximu 254k (187 kW) při 5500ot/min a 350Nm při 1500–4800ot/min. Akceleraci z 0-100km/h zvládne v této podobě přibližně za 6,7s. 

Cena testovaného vozu se odhadem pohybovala okolo 1.700.000Kč.

Věru nevím odkud bych začal, takže to vezmeme od zpracování, které je precizní jak při pohledu zvenčí tak při pohledu zevnitř, jde o prémiovou třídu a tak by bylo ostudou nalézt něco povrzávajícího, něco levného tvrdě plastového, něco napodobující něco jiného apod. Tu se s materiály a kvalitou zpracování nešetřilo a to se pořád bavíme de facto o základní výbavě. Tj. mohl bych jen a jen chválit. Asi nemá příliš smysl rozepisovat se o každém detailu, kterého jsem si všiml a už vůbec ne o těch, kterých jsem si všimnout nestačil, raději vás odkážu na webové stránky výrobce popř. návštěvu autosalonu. Přidám jen jeden příklad za všechny - luxusní kožené sedačky elektronicky nastavitelné a customizovatelné v tolika směrech, že by se člověku zatočila hlava, byly asi tím nejlepším v čem jsem kdy seděl a to zdaleka nebylo to nejlepší, co umí Volvo nabídnout...

Výbava vozu je ještě ošemetnějším tématem, než-li jeho zpracování, nemám chuť pouštět se do popisu rozsahem srovnatelného s diplomovou prací, což by jen nevyhnutelný důsledek snahy zmínit každou věc ve voze, která by si to zasloužila... Proto opět jen několik příkladů, které mě nejvíce zaujaly a ke kterým jsem se v té záplavě dostal.

O sedadlech jsem se již zmiňoval, takže doplním pouze informaci, že správnou polohu za volantem si nalezne s největší pravděpodobností naprostá většina lidí, což bohužel u jiných vozů nebývá pravidlem. Nastavení celého vozu, tak jak vám vyhovuje, je přirozeně možné uložit a dokonce exportovat na USB Flashku a pak ji přehrát do jiného vozu.... 

Jednou z prvních věcí, co upoutá vaši pozornost, jakmile se s vozem rozjedete, bude head-up display ve vašem zorném poli, který kromě vaší aktuální rychlosti a rychlostního omezení vyčteného ze značek podél cesty, ukazuje další důležité informace, které jsou pro vás v danou chvíli relevantní, je fajn, že pozice a intenzita je plně nastavitelná, další plusové body.

Pomalu se dostávám ke killer featuře, kterou je "autopilot". České Volvo ji popisuje takto: "Asistent pro jízdu v kolonách a semi-autonomní řízení Pilot Assist automaticky udržují nastavenou rychlost nebo odstup od vozidla před sebou, přičemž jemnými zásahy do řízení zajišťují, aby se vůz pohyboval v rozmezí svého jízdního pruhu." Co to znamená v praxi? Např. nastavíte na tempomatu rychlost, kterou se hodláte pohybovat a pokud tomu nahrávají okolní podmínky, tj. vestavěná elektronika je schopná číst cestu, tak řídí za vás. Tak osvobozující pocit v autě jsem ještě nezažil, pustíte ruce z volantu a ono to jede samo... Luxus! Jak moc se těším na blízkou a konec konců i vzdálenou budoucnost, kdy otravná přeprava ať již v pomalu jedoucích kolonách nebo na dlouhých cestách po dálnicích nebude vyžadovat moji aktivní účast za volantem... 

Neméně oslňující záležitostí je výsledek aplikované matematiky a informatiky v podobě 360˚ kamery, která vám při parkování zobrazuje váš vůz z ptačí perspektivy, skoro to vypadá, jako by nad vozem poletoval dron a posílal vám letecké záběry na entertainment systém. To, že je S90 vybavena parkovacím asistentem, asi netřeba dodávat či vůbec zmiňovat.

Když už jsem zmínil entertainment systém, asi by stálo za to, říct, že pochází od Applu, takže pak stěží můžou překvapit možnosti propojování s zařízeními této značky, stejně tak jako schopnost vozu pouštět Apple aplikace apod.

Postupně bychom se mohli dostat k neméně důležité oblasti, vlastně jednomu z pilířů PR Volva, kterou je bezpečnost vozidla. Tu většinou rozlišujeme na pasivní a aktivní a vozy Volvo obyčejně excelují v obou oblastech. Ať už jde o tuhost karoserie, masivní použití vysokopevnostní oceli, airbagy i tam, kde si to stěží umíme představit, tak v případě té aktivní o všechny možné a nemožné radary, detekce lidí, zvěře, kolizních situací, a další desítku několika písmenných zkratek, za nimiž se skrývají krásné a někdy tajemné technologie...

Po velice ořezaném výčtu toho co auto umí a jak je zpracované, se dostávám k tomu pro mně nejdůležitějšímu, jak na mě vůz působil. Ještě než jsem vůbec usedl dovnitř okouzlil mě exteriér, nemohu říct, že by byl zvlášť odlišný od německé konkurence, ale jednoduše se mi líbí. Po usazení do báječných sedaček a vykouzlení té nejvhodnější polohy za volantem si připadáte jak v relaxačním centru, pohoda, klid, pohodlí a silný pocit bezpečnosti. A tento pocit vás neopustí ani po té, co se tiše rozjedete (za předpokladu, že nefouká klimatizace, za kterou bych osobně nějaký ten bod Volvu strhl, rozdíl se zapnutou a vypnutou klimou je totiž propastný). Za volantem nabudete rychle pocitu, jako byste toto auto vlastně řídili celý život, vše je tak nějak správně po ruce, nic moc zvlášť neodvádí od řízení a v případě zapnutého autopilota od neřízení :-) 

Jednoduše auto ve mě zanechalo skvělé pocity a musel bych opravdu hnidopišsky hledat, co mi nesedí. V první řadě je to malinký kufr, nicméně těžko nadávat na kufr S90, když se dívám po V90 (ta tu ještě zatím není a chvíli nebude), takže případnou kritiku kufru z mého pohledu pro můj způsob využití si nechám až pro ni. To čeho si všimne nejspíše každý je opravdu poměrně hlučná klimatizace, aspoň ve srovnání se všemi ostatními zvuky, které auto produkuje :-) Možná, že i trochu zamrzí pocitově slabší motor, ve skutečnosti to rozhodně není nikterak zlé, ale uhlazenost jeho chodu ve spolupráci s tichým projevem a velkou hmotností vozu vás mohou malinko zklamat. Jo a ještě drobnost bych měl k automatické převodovce od níž bych očekával uhlazenější projev, zde je, zdá se mi, německá konkurence dál.

Rakouské hory bez křídla aneb lyžařská střediska Ötscher a Hochkar

Užít si chaldivých stínů alpských vrcholů a vřelosti tammí slunečné záře v září, toť byl náš ultimátní cíl... A že se to povedlo, však posuďte sami.

Sobota, 3.9.2016

Budíček v 5:30 po večerní plánovačce nedělního programu příliš nepotěšil, horká sprcha byla naopak fajn, ale stejně jsem brzdil odjezd, takže auto odrazilo od Brněnských břehů s půlhodinovou sekerou v trupu, asi okolo půl sedmé. Cesta přes rodnou zemi je pekelná skoro vždy, samé opravy, objížďky, výtluky a jiné nepříjemnosti a spánek, spánek který se mi rychle vkrádal do tváře. Janička sedla za volant někde před Znojmem a skrze Rakousko krásně profrčela, zatímco já poklimbával v sedačce spolujezdce. Taktika nekupovat si na nejbližší alpské kopce dálniční známku slavila celkem úspěch. No ano, nelze neříct, že by cesta nebyla delší zato horší :-) ale byla nová, neznámá a nebyl na ní kdo ví jaký provoz. Za necelé čtyři hodiny nás vítala cedule malé podhorské vesničky Lackenhof. Ta leží v Ybbstalských Alpách pod Ötscherem, který se měl stát sobotní krmí.

Rychlé přebalení zavazadel a vzhůru do kopce, přeci jenom se jedenáctá hodina blížila minutovými kroky a naše kroky, tak ty nás teprve čekaly a že jich nemělo být málo. Ještě než se objevila dolní stanice lanovky, dostalo se nám první a zdaleka ne poslední příležitosti obdivovat padáčkáře ve vzduchu. Ale dost kochání se, kopec čeká... Lanovka? Fuj, ta není pro nás, takže po nezbytném kufrování a stejně nezbytném makovém závinu rovnou do sjezdovky, kratší (a prudší) cesta než spádnicí vzhůru tu není :-) Odměnou jsou nám krásné výhledy a pot v očích ;-) Restaurace Ötscherschutzhaus u horní stanice lanovky leží jen co by záložkou dohodil od SV startovačky, kterou jsem si zašli prohlédnout. Pokus o pokec s piloty se kupodivu nezačal odehrávat zcela přímočaře, tedy do okamžiku, než se objevila Anglicky mluvící pilotka, takže nakonec jsem se přeci jenom něco dověděl o létání na tomto kopci... Ale dost bylo tlachání, vzhůru na Ötscher Panorama, sedlo s, kdo by to jen řekl, panoramatickým výhledem. Po nezbytných fotografiích s nějakou místní ikonou, v tomto případě, s medvědem Ötscherlanďákem, bylo jasné, že musíme dál a výš, vždyť vrchol je na dohled. Čím výš tím víc vidíme, no kdo by to jen řekl, co? Přesto se na nejvyšším místě, vrcholu Ötscher (1893m), nezdržíme zvlášť dlouho. Krom luxusního výhledu je tu také luxusně narváno, takový Václavák... Ale to se dalo čekat, lanovka téměř až na vrchol... Vtipné jest, že naprostou většinu lanovkových zdolavatelů alpských vrcholů nenapadne popojít byť o jediný metr dál, takže o Boltových deset vteřin později se ocitáme de facto "sami" v horách, božský klid, naprosté ticho, slunce, padáčky a větroně na nebi... V trávě rozložíme turistický oběd nejvyšší úrovně - těstoviny :-) No dobře, tentokrát jsme k nim přihodili i trochu anglické slaniny a nebylo to vůbec špatné. Po očistném odpočinku nezbývá než pokračovat dál, vidina čelovkového pochodu (zvlášť, když člověk neví kolik toho vydrží baterky) mi nepřišla lahodná. No a kdybych věděl jak bude vypadat sestup z nedlouhé hřebenovky, spěchal bych ještě víc :-)

Cesty dolů lze považovat za kapitolu samu pro sebe snad vždy a nejinak tomu bylo v tomto případě. Jediný špatný krok mohl snad stokrát znamenat smrt, tak to mám vážně rád... Jakákoliv možnost jištění nemožná, pro mě osobně docela děsivý zážitek. Na stranu druhou to patří k horám, koukáte na úchvatná skaliska, shlížíte do údolí a rozplýváte se nad tou krásou a přitom vás při každém kroku mrazí, trnete hrůzou zda tento krok není tím posledním... Nutno poznamenat, že z opačné strany by to nebylo zdaleka tak zlé, dolů je to prostě těžší. Zabijácké a nepopsatelně krásné úseky se postupem času přetavily v lesní traverzování, které už jen bolelo, ale neusilovalo nám o život...

Poslední sobotní etapa vedla podél toku Erlaufu a nebýt toho, že vedla opět do kopce, musel bych prohlásit něco drobně dehonestujícího, jakože to byla celkem nuda, tedy aspoň po první vesnici, Raneck. Tu opět naplno zazářilo slunce, které se před pár chvílemi schovalo, zde zavonělo pořezané dříví, odtud jsme viděli přistávající padáčkáře, zde nám nabídly Rakušanky svezení autem, ... Úžasný podvečer! Trochu zbití jsme minuli luxusní přistávačku v Ötscherwiese a konečně se po necelých osmi hodinách trmácení doplazili zpět na parkoviště v centru obce, hned vedle stanice hasičů.

Naakumulovanou únavu jsem se rozhodli zmírnit tuňákovou večeří na lavičce před zmiňovanou stanicí. Ta skýtala i další vymoženosti jako je např. veřejné WC, prostě paráda! K tomu připočítejte pitnou vodu, klid a pozvolný západ slunce s výhledem na zdolanou horu...



Ještě před setměním čekal náš vůz přejezd do nouzového nocoviště. Spaní v autě máme naučené z Itálie i Spojených států, nicméně v tom novém jsme to ještě nezkoušeli, stejně tak ne v Rakousku, kde to rádi nevidí. Vyhlídnutým tábořištěm se mělo stát Lunz am See, případně u něj ležící jezero Lunzer See. Se setměním se však ukázalo, že parkoviště u jezera je soukromé a že s tamějším nocováním by mohl být sakra problém. Až za jezerem v obci Seehof na nás čekalo malé parkoviště bez zákazů, které nám poskytlo své zázemí, např. opět s veřejnými toaletami :-)



Neděle, 4.9.2016

Vstávání bolelo a nevím zda za to mohla krátká ložná plocha vozu (aspoň ve srovnání s tím předešlým), spálený krk, hlava a ruce, přílišné teplo ve spacáku, přílišná zima ve spacáku, která následovala po tom teplu, či noční deštík... Ale See to vem, snídaně to značně vylepšila, takže s hlavou vzhůru do nového dne :-)

Prvním a jediným plánovaným cílem neděle měla být via ferrata Heli - Kraft. Bohužel plánovač neplánoval, vadný článek lze typicky hledat mezi klávesnicí a židlí... Tak se stalo, že jsem se ocitli po více než půl hodině cesty v dědině Palfau, kde jsem přišel na neskutečnou skutečnost, že vysněná ferrata je asi 20km zpět a to ještě po placené cestě Hochkar Alpenstrasse :-) Ve skutečnosti to vůbec ničemu nevadilo, poněvadž se nám naskytlo možnosti užít si výhledu na Salzu a posmutnit pod ferratou Kaisergams, která je v soukromých rukách, což obnáší takové drobnosti jako nutnost zaplatit za vlez 30EUR a nebo počítat s skalními naháněči rakouské policie. Na cedulce dokonce neopomenuli zmínit, považte, v Češtině, který že soud vás "nechá popravit"... Škoda, od pohledu by to za to stálo (teď nevím za co, zda za ty prachy a nebo za honičku s poldama ;-)), ne, ve skutečnosti mám na mysli domnělé pohledy z krásné skály tyčící se nad zmiňovanou Salzou.

Zpět do auta, zpět do vesnice Lassing a vzhůru zatáčkami do lyžařského střediska Hochkar. Kupodivu se ukázalo, že platit nic nebudeme, mýtné budky totiž zely prázdnotou... Osm kilometrů s téměř 900m převýšením mě vskutku bavilo a to jsem ještě nevěděl, co nás čeká nahoře...

Co vám budu povídat, těžko by se hledala chyba. Slunce nízko nad obzorem sytilo okolní kopce teplými barvami a my po zastíněném úbočí hory Noten (1780m) pomalu šplhali k zajištěné cestě. C/D byla obtížnost, kterou Janičina ještě nezkoušela, takže slušná výzva před námi. Zvláštní, přestože technicky ani silově nešlo o nic zázračného, od začátku jsem měl slušný strach, který mě neopustil až do konce. Holt čím vzdušnější cesta, tím výživovanější jest můj strach. První třetina se skládala z několika C úseků, které z větší části tvořily zatlučené hřeby do kolmé skály, tj. pod vámi se rozprostíralo hluboké (trochu přeháním, šlo jen o pár metrů, ale na zabití by to bylo) nic. Zkrátka nic pro mě :-) Po pěkném kolmém nástupu následoval přechod na koncích zavěšené dřevěné kladiny, z něhož se pak lezlo "do zatáčky" čistě po skále, bez kovových jistících prvků, pro mě zcela jistně nejtěžší místo. Pak jsme přelezli za roh, kde se krásně a občas děsivě traverzovalo v kolmé stěně. Dále následoval malý sestup a pak už jen lehký, avšak nekonečný traverz dlouhou skalní stěnou okořeněný třemi lanovými přechody nad "propastmi" a sem tam jistící lanem v převisu. Tak či onak, za největší benefit bych považoval luxusní alpské výhledy. Konec lezení nám pak osladila příroda slušným vánkem, který jasně naznačil, že kdyby se větru a dešti chtělo, dokázal by i z této ferraty učinit peklo na zemi :-) Demonstrace přírodních sil však trvala pouhou chvilku, a tak jsem se záhy uvelebili na lavičku a spokojeně pojedli.

Místo přemýšlení nad další ferratou jsme se rozhodli zůstat na Hochkaru a rozhlédnout se po okolních vrcholech. Takže vzhůru po sjezdovce na zmiňovaný Noten, pak na Die Hochkar 360° Skytour a následně na nejvyšší kopec v okolí - samotný Hochkar (1808m), jeden z nejznámějších vrcholů Göstlingerských Alp. Tam jsme bohužel zakufrovali a vydali se špatným směrem, naštěstí po dovustovce v kosodřevinách došlo k nápravě... Cestou jsme skoukli i brutální J a pohodovou SV paraglidovou startovačku, ne že bych se zase neviděl ve vzduchu... Přeci jenom cesty dolů bolí mnohem více než ty vzhůru. Čím dál tím více začínám být, aspoň teoretickým, příznivcem "nezávodního pojetí" Hike&Fly :-) Tj. je načase popřemýšlet o kompaktnějším vybavení pro paragliding :-) Ale abych nekecal, v tuto chvíli mě bolely nohy i dokopce a nejen opačným směrem... Takže přestože jsem se nemohl nabažit příjemného horského vzduchu, slunce a modré oblohy, tak jsem se i trochu těšil dolů, až se nohám dostane odpočinku.

Když jsme dorazili zpět na parkoviště, vyskytl se drobný problém s nalezením auta, během těch pár hodin se zcela zaplnila minimálně dvě parkoviště, neuvěřitelné... Drobný odpočinek vystřídala další akce, hup do auta a vzhůru dolů opět zatáčkami, juchůůů! Ještě že jsem neseděl za volantem, doteď by smrděly spálené gumy ;-) Takto jsem si v klidu pojídal penne a kochal se vším okolo. V Lunz am See, po překročení Seebachu a místní úzkorozchodky nás čekala zastávka na benzínce disponující malým potravinovým koutkem, kde nám do oka padly tři nožky Kabanosu, pozor neplést si s českým pojetím, které je tak vzdálené polskému originálu (byť se jednalo o germánský výrobek). S cestovní Colou v ruce pokračujeme dál, čeká nás Melk. Ranně středověké město ležící na Dunaji má co nabídnout, i když bychom si odmysleli ohromný benediktýnský klášter s jeho poslední Barokní reinkarnací, jmenujme např. zbytky středověkého opevnění, dům na skále, nejkrásnější poštu Rakousko-Uherska nebo Plečnikovo dílo Villa Loos (celým jménem Villa Loos von Losimfeldt), která by sváděla k domnělé spojitosti s Adolfem Loosem, který v Melku dokonce studoval gymnázium :-) Klidně mě nazvěte kulturním barbarem, ale nejvíce jsem si odnesl z městského parku u vlakového nádraží, z části za to mohou penne al dante s rakouským Kabanosem a z části lanový skluz pro děti, záležitost kterou jsem nemohl docenit už v Innsbrucku :-) A tak po řádném posilnění tělesném i duševním, BTW i zmrzlinu měli výbornou :-), nastal čas odjezdu. Cesta domů už nestojí příliš za řeč, snad jen kdybych se chtěl rozčilovat nad českou zaostalostí a tupostí, nevím jak jinak nazvat hodně nepovedenou objížďku za Znojmem...



Abych luxusní alpský víkend neuzavřel tak negativisticky, neodpustím si závěr, ve kterém vám doporučím vyrazit na jakýkoliv kopec do hor a pochytat něco málo posledních teplých paprsků v tomto roce :-)

Co to stálo:

• Celkem, 500Kč
• Doprava, 500Kč (na osobu při obsazenosti 2/5)
• Ubytování, 0Kč
• Jídlo, ?

Co jsme zdolali:

• Celkem, 31km/2133m
• Sobota, 22km/1561m
• Neděle, 9km/572m