Loňskými noži myslím spíše ty předloňské, kdy jsem naposledy stál na bruslích. To asi vysvětluje proč jsem vždy znovu a znovu překvapený, jaký rozdíl je mezi in-line bruslemi a ledními bruslemi, nebo nedej bože mezi lyžemi na bruslení. Kromě absence tréninku a techniky se vždy ukáže, že mi chybí i výbušnost, síla a vytrvalost. Překvapuje mě, že mě to stále překvapuje. Ale co už, pojďme rychle na start první jízdy, které jsem se zúčastnil.
A nebo ne, vraťme se o pár minut zpět na rozbruslení. Lichá domněnka, že bych si za pár minut mohl rozpomenout jakpak že se to na bruslích dělá a dokonce na nich nabýt jakéhokoliv pocitu jistoty, se mě ne a ne pustit. Na druhou stranu jsem si nemohl nevzpomenout na in-liny, které mi také nikdy nejdou,v poněvadž si nikdy nezkouším své závodní tempo. Ani tu tomu nebylo jinak, dokonce bych řekl, že ani nemohlo. Přeci jenom absence výše zmíněných charakteristik ve výsledku znamená, že závod v mém podání probíhá na hraně. A zkoušet něco podobného během rozbruslení mezi desítkami lidí by znamenalo je vážně ohrožovat na zdraví, přeci jenom nože bruslí nejsou z cukrové vaty...
Start! Pouhá tři kola, já však skoro upadnu již v první zatáčce. V druhém kole už necítím nohy a ve třetím div nepadám po hubě... Bolestivá klasika, žádný skluz, jen zcela zbytečné plahočení jehož následkem ještě týden po závodech mám problém vylézt po schodech do prvního patra (zkuste si vzpomenout, jaké to bylo po vašem prvním squashi v životě). Njn. asi se to nikdy nenaučím. Výsledkem jest sedmé místo, ale to jen díky tomu, že místní rychlobruslařský klub odjel někam do zahraničí na závody...
Příště znovu a lépe... (zajímalo by mě, kde beru přesvědčení, že opakovaná lež se stane jednou pravdou)
Žádné komentáře:
Okomentovat