Sabelell: 2020

čtvrtek 31. prosince 2020

Jak jsem sbalil kufry během Kráteckého kufrování aneb zcela netradiční a o to rozumnější DNF

Považuji za krajně neslušné vyhýbat se "dobrovolně" orientační aktivitě více než deset let a zvlášť, když se zcela pravidelně koná na Vysočině, v srdci Žďárských vrchů. Beze sněhové okolnosti a nemožnost organizace typického novoročního běžkařského pobytu někde v horách mi přinesly jedinečnou příležitost nevyhnout se letos Kráteckému kufrování. Ale nebyl bych to já, kdybych to celé nepojal trochu jinak. Na tradiční turistickou formu LOBu jsem se necítil a o běhu jsem ani nepřemýšlel, poněvadž neběhám.

Ve středu odpoledne jsem sedl na kolo a společně s Mirkem vyrazil na Krátkou do Domu přírody Žďárských vrchů, kde šlo zcela bezkontaktně přijít k mapě, bez které jen stěží můžete rozumně provozovat orientační běh, v mém případě spíše aktivity, rozuměj horské kolo a jeho tlačení a nošení. Ale to jsme si poměrně hodně zapředbíhal...

Předpokládám, že jen okrajově zmíněnou bezkontaktnost lze považovat za úlitbu establishmentu a možná i pokus o drobný prank, čemuž by i nahrávalo umístění kamerového systému nasměrovaného právě na vstupní vrata do obrovské selské usedlosti, kde dnes můžete najít zmínění Dům přírody. A okolo čeho že tu provádím takové nezdařilé tance? Na vratech si nešlo nevšimnout připínačky chycených instrukcí a dvou fóliových kapes, jedna z nich nabízela mapy pro orientační běh a druhá malé pytlíčky. Asi tušíte, že zakopaný lampion se skrývál, podobně jako ďábel, v detailech, viz citace:

Mapa 11. Kráteckého kufrování 1:10 000 se zákresem kontrolních stanovišť ke koupi zde. Do sáčku vložte 20 Kč a přehoďte přes vrata do dvora.

Pobaveně jsem se podíval na asi čtyři metry vysoká vrata a přemýšlel, zda jde o novoroční vtípek. Docela živě si představuji, jak se o několik dní později baví organizátoři, tj. Chaloupky o. p. s., Bratrstvo Žďárských vrchů a Dům přírody Žďárských vrchů, teď čekám, že ze seznamu vyskočí i Rychlé šípy, při stříhání videa ze zmiňované kamery, nepovedenými pokusy chudáků sportovců, případně rodin s dětmi. Na druhou stranu jde zároveň o nepříliš radostnou známku, že civilizovanému světu (kulturně) jsme se stále ještě nepřiblížili, když musíme budovat pokladničkou se čtyřmetrovou zdí, aby do ní někdo nestrkal nenechavé prsty pro dvacetikorunu... BTW sorry jako, organizátoři, že jsem neměl dvacku a že ta hromada kovových mincí měla hmotnost dostatečnou k tomu, abych vám nepřilil ani kapku oleje do ohně malinko škodolibé zábavy.

Ale zpět na kolo, mapa v kapse není zcela ideálním pojetím MTBO, ale co už, nejedu na čas a záhy si přestávám být jistý, že toho moc objedu. První kontrolu sbírám s přehledem, další vynechávám, protože je příliš daleko a už druhá mě stojí asi tak 90% sil, které mi po 15km na kole v mrazu zbyly. Ono není divu, pokud se s kolem pohybujete v okolí Milov pod Drátníkem, v lepším případě skrze zamrzlé kaluže v ještě zamrzlejších půl metru hlubokých kolejích od těžké lesní techniky v kopcích, kde se vám plaší kovový oř a stále se staví na zadní... Silou vůle jsem sebral i třetí a čtvrtou kontrolu v neprostupném terénu plném nízkého smrčí a obrovských kamenů, které byly pro jistotu pokryty tenkou vrstvou přimrzlého sněhu, to snad pro případ, že by někdo dostal inteligentní nápad pobíhat v tomto kraji s běžeckými tretrami, které typicky kloužou jak čert. Ne zcela skvěle zvolený postup, rozuměj stál úplně za ..., nošení kola v příkrém svahu přes spadlé stromy a prodírání se nízkým porostem po uzoučkých stezkách zcela nevhodně nenadimenzovaných na současná široká řidítka horských kol byl vskutku slušný porod. Mirek překvapivě tiše snášel příkoří způsobená mým špatným čtením mapy a která byla zcela neslučitelná s představou odpolední vyjížďky na kole po Vysočině. Pro pátou pod-skalní kontrolu jsem už zdaleka pelášil po svých a šestá, osudová, vidíte, že Beethoven vydržel dokonce o jednu méně než já, mě stála membránu běžkářských kalhot, to když mě další špatné čtení mapy donutilo prolézt dva metry hustým smrčím.

Končím a jedem domů! Od té chvíle můžeme hovořit o tom, že jsem si to na kole překvapivě užíval. To pobíhání v kopci mě totiž přehřálo takovým způsobem, že jsem nestihl vychladnout až domů...

Má to nějaký závěr? Jasně, navíc zcela jasný a zřejmý, měl bych začít trénovat čtení mapy, svévolně nezaměňovat LOB za MTBO a konečně se začít pořádně hýbat. LOBu zdar!

Paprsek na otočku aneb kulhající tradice přežívá i na přelomu let 2020/2021

Nedlouhá tradice novoročních běžkařských výletů přežívá, byť již druhým rokem ve velice okleštěné podobě. Žádné Švýcarsko, Itálie či Rakousko, ale domácí Paprsek tentokráte však se slunečními paprsky a naopak bez výborných borůvkových knedlíků.

Repetitio, mater studiorum...

2012/2013 Jizerské hory
2013/2014 Paprsek a Jeseníky
2014/2015 Švýcarsko, Engadin
2015/2016 Rakousko, Kötschach-Mauthenu
2016/2017 Rakousko/Itálie, Obertilliach, Toblach, Cortina, Ramsau
2017/2018 Švýcarsko, Engadin, Davos
2018/2019 Rakousko, Radstadt
2019/2020 Paprsek na otočku
2020/2021 Paprsek na otočku

Pro tentokráte, a to zejména díky epidemiologické situaci, jsem vyrazili jenom rodinně - Mirek, Honza a já. Od kluků jsem věděli jaké silniční katastrofy se děly při stoupání na Paprsek předchozího dne, proto jsem se rozhodl pro nepopulární řešení a parkování pod sjezdovkou ve Velkém Vrbně, což s sebou přináší nutnost počátečního výstupu kilometrové sjezdovky... A už příjezd samotný mě překvapil, v obci působilo několik usměrňovačů dopravy a parkování. Tytéž lidé nás informovali o všech otevřených jídelních okýnkách a toaletách, tomu, páni, říkám služby...

Výplaz po sjezdovce nepovažuji za hodný poznámky, ale u čeho bych se rád zastavil je počasí. Tak krásno, občasné azuro, sluncem zalité lesy a pláně, bělostným sněhem zasypané stromy a daleké výhledy mě vážně okouzlily, takhle Paprsek neznám.

Co se týče lyžování, šlo o první pořádný výlet v sezóně, plánovaně neplánovitý a bolestivý, už jen protože jsem si vzal skaty na klasické stopy, takže mě čekala soupažová dřina, která vyvrcholila někdy na konci dne křečemi pobřišnice, tak to jsem ještě nežral.

Už si pořádně nepamatuji, které okruhy jsme zdolali, a to nejen protože jsem se je ještě nenaučil a díky ne zcela zdařilému značení ani nikdy nenaučím, ale i kvůli tomu, že je to jedno. Jediné co mohu říct zodpovědně, že už tolikrát jsem prohlásil, jak moc nemám rád Velký Šengen, že mi nezbývá než se divit, proč ho stále ještě jezdím.

Ale to nejzásadnější se událo na Smrku, tedy domnělém Smrku, ve skutečnosti na Brousku. To je to místo, kde jsem se nechutně dotloukl na přelomu let 2013/2014, čemuž odpovídá 7 let žití v bludu, že jsem spadl ze Smrku. Při té příležitosti mi nezbylo než vyrazit na skutečný Smrk a to bylo pro mě opravdové zklamání, nedá se z něj spadnou, jde o zalesněnou rovinku, což můžete vyčíst z mapy a netřeba se tam trmácet po svých. BTW po cestě na Brousek jsem se chvílemi brodil v půlmetrových závějích sněhu a zjistil jsem, co už dávno vím, jsem houby ledoborec.

Nepřekvapivě náš výlet skončil celkovým vyčerpáním a to už na kótě 43km s mnoha zcela zbytečnými pády, o těch na sjezdovce se raději ani nebudu zmiňovat, poněvadž jsem si akorát obnovil zranění palce. To bylo pro mě stejně nepochopitelné jako asi stovka lidí u výdejního okénka Paprsku, hudba, ohně... Prostě tady se na vše kašlalo. Stejně tak nechápu nekonečné zástupy pěšáků, kteří nejen že nerespektovali ani ta nejzákladnější hygienická opatření (skupiny 20 lidí nebyly výjimkou), ale navíc se motali všude po stopách a tak tu stále přežívalo vysoké riziko nějakého zranění. To že šlo vesměs o bezohledné analfabety asi netřeba dodávat, jest to zřejmé z výše řečeného.

A přesto šlo o jedno z nej lyžování na Paprsku...

neděle 15. listopadu 2020

JPEG jména, tagy, chyby a nápravy

Nalezení skenovaných fotografií, tj. těch které nemají rozumná časová razítka:

find ./ -maxdepth 2 -follow -type f -iname "*.jpg" -exec sh -c "exiv2 -pt {} | grep -q 'CanoScan 9000F' && echo {} >> list.txt" \;

Nastavení časových razítek JPEG (Exif) na základě jmen adresářů:

for file_name in `cat list.txt`; do exiv2 -M"set Exif.Image.DateTime ${file_name:2:4}:${file_name:7:2}:${file_name:10:2} 12:00:00" -M"set Exif.Photo.DateTimeOriginal ${file_name:2:4}:${file_name:7:2}:${file_name:10:2} 12:00:00" $file_name; done

V případě, že by časové razítko ve fotografiích bylo, ale nebylo zrovna správně, můžete ho lehce posunout, např. -25 let, -1 měsíc, -26 dní, +6 hodin, +40min

for file_name in `cat list.txt`; do exiv2 -Y -25 -O -1 -D -26 -a 6:40 $file_name; done

A závěrečné přejmenování všech fotografií na základě časových razítek:

for file_name in `ls */*.[jJ][pP][gG]`; do [[ $file_name =~ [0-9][0-9][0-9][0-9]-[0-9][0-9]-[0-9][0-9]_[0-9][0-9]-[0-9][0-9]-[0-9][0-9]_.* ]] || exiv2 -r '%Y-%m-%d_%H-%M-%S_:basename:' rename $file_name; done

Předpokládaná adresářová struktura:

photos/2020-10-11_turistika_karlova-studanka

photos/2020-10-12_turistika_karlova-studanka

Motáme se v kuchyni - hovězí na víně

Suroviny:

hovězí maso (hovězí kližka z mladého býčka, 14 dní odleželá) 750g
cibule (větší, klidně červená)
mrkev
petržel
česnek
celer
bobkový list
černý pepř (optimálně celý)
sůl
víno

Postup výroby:

hovězí maso umyjeme pod tekoucí vodou, odblaníme
nalijeme studenou vodu do 1/4-1/3 tlakového hrnce, osolíme a přivedeme ji k varu
do hrnce vložíme maso a všechny ostatní suroviny s výjimkou vína, uzavřeme a přivedeme k varu (ventilem začne unikat pára), pak stáhneme plynový hořák/elektřinu na minimum
vaříme 45 minut
otevřeme hrnec a postupně přiléváme a redukujeme víno
vaříme dalších 45 minut

neděle 4. října 2020

ZLM 2020 - koulařský sedmiboj aneb koulařská potupa

Řekl bych, že čtvrtá účast v koulařském klání na Žďárské lize mistrů mi radost nepřinese. Na druhou stranu jsem si nepochroumal záda, což mi radost už přineslo. Ale asi chápete, že se tu intuitivně bavíme o výsledku, který zkrátka nebude světoborný. Na druhou stranu, a pro mě velice překvapivě, on světoborný nebyl nikdy, takže další sklouznutí k trapnému průměru, tentokráte navíc snadno racionalizovatelné, mě vážně nebolí. Jo a proč se divím? Nu což, vždy si vzpomenu, kterak jsem jako cucák na gymplu přišel na atletické závody (předpokládám nějaký okresní, max. tak krajský přebor středních škol) a krom čtvrtky jsem mimoděk pro svoji urostlost (někdo by to nazval spíše vypasenost) byl nahnán na vrh koulí k nějakému "elitnímu" třeťákovi nebo čtvrťákovi, takže jen do počtu. Nevím, zda jsem kdysi obsadil čtvrté místo, koule letěla někam za 11m metu (pozor, jistě nešlo chlapskou kouli 7,25kg) a zcela jsem zastínil onoho borce z naší školy... Jenže to je také dávná historie a na lize se vždy najde velká porce mnohem lepších závodníků...

Letošek v domácím vězení znamená žádnou hrazdu, žádné velké lezení po skalách, žádnou reálnou práci rukama, žádné jiné cvičení. Jak bych asi mohl čekat sílu či snad výbušnost v těle? No nečekal. Ale také jsem nečekal, že hned po příchodu na novoměstský atleťák nás s Honzou naženou do vrhačského sektoru, že prý všichni odházeli pravou rukou a že honem honem, ať je dožene. Tj. bod číslo dvě, specialita největší, nejen že jsem se nepokusil trénovat v týdnu před závody, ale ani mi nebyla dopřána rozcvička v čase závodu. :-) BTW tohle není výtka, berete to s nadhledem, stejně jako já.

Samotný průběh není kdovíjak zajímavý s jedinou výjimkou. Technika, to je alfa a omega. Ano, bez rychlosti a síly nezmůžete nic, ale pokud jste někde v průměru, tak technika dělá divy, popř. její absence ještě větší divy se záporným znaménkem. V našem flightu (no, sice to ke golfu mělo hodně daleko, ale prostě nevím, jak tu skupinu lidí nazvat) byl borec, který soustavně házel tak o 3m dál než já, až došlo na vrh koulí mezi nohama stoje zády k výseči. V této disciplíně jsem ho naopak porazil já, řádově o 1m. To je přesně ten okamžik, na kterém chci demonstrovat sílu techniky. Kudos patří Láďovi Svobodovi, který mě tento styl naučil loni. Borec, stejně jako téměř všichni ostatní, se snažil využít švihu celého těla z co nejvyšší pozice, ale představte si, že bohatě stačí předklonit se a veškerou práci učinit pažemi, bez jakéhokoliv zapojení trupu.. Výsledek jsem už popsal. Jestliže borec soustavně házel o 50% více, tak tentokráte to bylo o 10% méně. A tahle informace, nikterak tajná, nikterak využitá pro můj vlastní prospěch mě stále fascinuje. Zkrátka zájemci o úspěch, pracujte na technice!

Výsledek není znám, tedy pořadí a body. Součet mých hodů je 41,17m, tj. o více než 4m méně než v loni, tj. zhoršení o 0,5-1m v každém hodu a to už celkem bolí. :-)

Sportu zdar, někdy příště.

úterý 29. září 2020

ZLM 2020 - terénní duatlon - nejhorší výsledek a priori a a posteriori

Je velice zvláštní, aspoň v mém případě, účastnit se závodu a nenechat tam všechno. Jenže změna je život... Tentokráte jsem už předem věděl, že to nebude žádná sláva, resp. jsem to dokonce plánoval. Na druhou stranu je nutné poznamenat, že by to žádná sláva nebyla, i kdybych si ji naplánoval, na to jsem v tuto chvíli příliš mizerný chodec (slovo běžec raději ani nepoužívám).

Ono, abych byl upřímný, ještě v předvečer závodů jsem nebyl ani trochu rozhodnutý o své účasti a konec konců stejně nerozhodný jsem zůstával i dvě hodiny před závody. Nakonec jsem vylezl ven, abych zjistil, že je tam hrozná kosa, mokro a bahno. Zkrátka za okny panují přesně ti tři hrůzovládci, které nesnáším. A to byl ten pověstný bod zlomu, kdy jsem se rozhodl jít do toho AKA komfort je na nic poslouchej svou nechuť? :-)

Abych dostál své letošní pověsti, vyrazil jsem nepřipravený a ještě pozdě. Na poslední chvíli jsem dofoukal vidlici a spolu s ní i obě kola, to pro případ, že by se jela zkrácená verze cyklistické části, tzv. silniční varianta. Naházel jsem všechny věci do ohromného pytle a chvátal do auta. Příjemně přežraný opulentní snídaní jsem vyjel z domu v čase T+5min. Přičemž T představuje ten nejzazší čas, kdy šlo dorazit včas na registraci závodů. Docela prekérka a to nezmiňuji, kterak moje navigace vůbec nepočítala se srazem sekty třicátníků, rozuměj otrapů brázdící celé město rychlostí 30km/h na místo 50km/h. No a konec konců ani s vykopávkami v Hamrech jištěnými kyvadlovou dopravou řízenou semaforem asi moc nepočítala. Jo a ten kamion, který mě brzdil až do Sázavy raději už zmiňovat nebudu... Na start závodů jsem překvapivě dorazil. Zaplať jezeďák za tu úžasnou dálnici, co si ve Velké Losenici postavili až k JZD. Díky, borci! Jen díky ní jsem to stihl před startem závodů. Překvapení druhé, dokonce jsem si stihl odskočit před závody a předešel tak faux pas v podobě čůrání během asi hodinu trvajících závodů.

Ale pojďme rovnou na to hlavní, start. Z první řady typicky a po 20m běhu v hloubi nevelkého pole netypicky. Dlouhou dobu mě předbíhal jeden závodník za druhým až jsem měl pocit, že už žádný další za mnou běžet nemůže. Po 1,5km (což je očividně moje běžecké maximum) jsem došel k závěru, že bude jistější dojít. Cítil jsem, kterak se moje tepovka pohybuje ve výšinách, kam jsem ji nehodlal pouštět. Proč? Strach z Covidu, strach z nachlazení, nechuť onemocnět čímkoliv. BTW krom mokra a bahna bylo potřeba počítat třeba s 5°C, což není opravdu mnoho, aspoň s ohledem na moji poslední pohybovou aktivitu, kolo (to jen pro jistotu, pro nechápavé či až přespříliš chápavé), která probíhala asi v 23°C. Po poměrně dlouhé procházce jsem se rozhodl znovu popoběhnout, to po zjištění, že ještě nejsem poslední, ale za krátko bych být mohl. No co, absence běžeckého tréninku je zkrátka krutá stejně jako pravda, ale nebojme se jí podívat do očí. Zkrátka tragédie. A to jsme se nacházeli teprve pod finálním výběhem na kopec zvaný Peperek... Přestože jsem asi 5x zopakoval režim chůze, a přestože jsem si stále stěžoval na zimu, byl jsem durch propocený, ale ne zas tak překvapený, jak jsem to s tou opatrností přehnal a vzal si minimálně jednu vrstvu oblečení na víc. Ale co už. Až na Peperek si v klidu vyjdu, kdepak běh... Bohužel při té chůzi jsem došel Peťu, a tak jsem se rozhodl, že bych s ní mohl chvíli běžet. Asi to nebylo nejlepší rozhodnutí dne, Peťa má slušnou běžeckou formu a já měl co dělat, abych ji uvisel. Vrcholem všeho bylo dno, tedy ďolík pod Bambouchem a jemu předcházející seběh, kde mi odešly nohy a to tak, že skoro úplně. Výsledek? I na rovinkách vedoucích až do depa jsem chtě nechtě musel jít, běh prostě nešel (no ještě aby běh chodil, že)?

Aktuální situace? Jen těžce se vydýchávám v depu. Přede mnou je řádově polovina závodníků včetně tří nejlepších žen (včetně zmiňované Peti). Přesto všechno nikam nespěchám, resp. ani nemůžu, jak jsem vyřízenej. Raději nebudeme opakovat informaci, že jsem se šetřil a třeba 3km z 5,2km běžeckého okruhu vlastně šel. Jasně, to nezmiňujme a raději se vraťme k rannímu spěchu a jeho důsledkům, jakože věci na cyklistiku naházené v igelitce pověšené na řidítkách... Zalepené suché zipy cyklistických treter, blbě srolované a mokré návleky na nohy atd. Vteřiny utíkají, desítky vteřin utíkají. Já stále, i pro mě překvapivě, v pohodě. Vím, že teď přijde silnější chvilka, cyklistická část o délce 12km, kde nebývám až zas tak marný a vlastně je to i ta chvíle, kvůli které jsem dnes přijel.

Se stoickým klidem nasedám na kolo, dávám si pozor, aby mi zase neuklouzly tretry z pedálů a vyjíždím vzhůru cyklo-nástrahám. Ouvej, proč mě chytají křeče do lýtek. Ouvej, proč to nemohu udýchat po silnici s větrem v zádech. Jedu trapně lehký převod, na které není moje kolo ani trochu zvyklé. Přemýšlím, co s tím a to mě skutečné problémy teprve čekají. Dobrého půl kilometru ještě vylepšuji výstroj, návleky, rukavice atp. Na konci obce se mi podaří dojet Peťu, které se bohužel a hlavně překvapivě (opravdu moc nejedu) nechytla do háku. S velkou pompou jsem oceňoval vítr v zádech a trapně se snažil roztočit nohy po silnici vedoucí z kopce do Sázavy. Po dalším kilometru mizérie jsem spatřil dalšího člověka a říkal si, že ten určitě rychle nepojede. Chyba lávky, nesuď... Však to znáte. Tohle jsme ještě nezažil, abych na 3km asfaltu, asfaltu z kopce (60 výškových metrů) předjel jediného závodníka.

Jestliže jsem začínal mít pocit, že nohy nakonec pomalu pojedou, přišla jobovka v podobě prvního kopečku. LOL. Kopečku? 200m se 17m převýšení? Peklo. Tepy v háji nebo spíše na Petříně. Takhle opravdu dnes jet nechci, nemám chuť zmrazit všechny tělesné orgány přívalem ledového vzduchu. Zase zpomaluji, ale moc se to nelepší. Navíc, překvapivě, 200-300m před sebou vidím toho borce na kole a za ním visí jedna ze dvou závodnic přede mnou. Dvoukilometrový úsek po bývalé železnici na krásné jemné šotolině zvládám obvykle průměrem větším než je 30km/h, nyní možná tak 25km/h a s vypětím více sil, než jsem chtěl. Neskutečně frustrující, ale dvojici časem rozrostlou v trojici jsem nedojel.

Jestliže se nedařilo na této extra dlouhé rovince, která je ve skutečnosti trochu do kopce, tak jsem doufal, že by to mohly změnit dvě ostré levé zatáčky a bahnito-kořenitá pasáž za nimi, která závodníky přivede ke vždy zrádným a vlastně i hodně nebezpečnému kamennému přemostění řeky Sázavy. OK. Překvapení? Jo! Frustrace. Co? Proč? Po druhé zatáčce mám na dostřel Pavlu, která se právě vyhýbá hluboké tůni přes celou cestu a to způsobem nepříliš šťastným, na mokrých kořenech ji bleskurychle mizí přední kolo a já do teď nechápu, jak to ustála aniž by si ustlala. Záhy ji i předjíždím, to když se vykašlu na čistotu a pošlu to skoro přímo do té monstrkaluže. A teď ta frustrace, neznámý borec a borka (tedy Míša) jsou v čudu. Vážně to nechápu, mám před sebou 150m dlouhou rovinku a nevidím je. Pavlu, nebojácnou závodnici s technikou jsem právě předjel, nechápu jak jí mohli takhle ujet, kde mohou být ty dva? Ano, jel jsem ty zatáčky opatrněji, skoro bych si troufl říct, že už vím, co si mohu dovolit ke svým Continetalům, aby mě neposlaly ze sedla, ale že by mi tak ujely v této náročné pasáži plné bahna, vody, mokrých kamenů a kořenů? Hej to budou nějací páni cyklisté. BTW možná by stálo za to připomenou moje přefoukaná kola, které jsem před startem a po oznámení, že se nepojede zkrácená trasa, již nestihl upustit. No a kdyby jen to, tuhle drsnou pasáž (BTW drsná je dle mého soudu právě jenom za takového mokra), jinak bych ji nazýval technickou a hravou, jsem jel se zamknutou vidlicí. Nechtěně. Koukám, že bych klidně mohl příště jet na pevňákovi, tedy mít nějakého. :-) Jo, ale zpět k závodu, bohužel zmiňované balvany přes Sázavu byly umravněny, takže když bych pominul jejich počet a vlhkost, musel bych tuto "překážku" označit nějakým cool anglicky znějícím přirovnáním pro něco velice jednoduchého. Ale vraťme se k mému utrpení, zmíněná dvojice nebyla přede mnou ani v kopci za Šlakhamrem a ani na loukách hore. Peklo, ti dva museli jet pilu. Jeli ji, jenže ve zmíněných dvou levých si dali jednu pravou, takže zakufrovali a tím mi odpadli dva "protivníci" v cyklistické vřavě. Kdyby špatně nezabočili, tak by mé sebevědomí utrpělo mnohem menší šrámy a možná bych podal i lepší výkon. Ale co už, k závodům to patří. Jen je to až exemplárně tragikomické, kterak jsem psychicky potopil sám sebe s jejich nepřímou spoluúčastí. LOL. Na tomhle budu muset ještě zapracovat. Ještě nezažitá situace... Příště budu raději pracovat s variantou brod :-) No dobře, tohle cimrmanovské přirovnání není možná tak trefné, jak bych si přál, takže jinak. Příště budu pracovat s variantou, že zmizí-li mi někdo takovým způsobem, jde jistě o chybu Matrixu a nebo prostě a prachsprostě zabloudil. :-)

Ani nevím jak, dostáváme se na Hranici Na Konci světa, krásná budka na okraji osady Šlakhamry. Další silniční etapa, která závodníky přivede do kopce pod samotný obávaný Peperek. A světe div se, dojel jsem možná pět až šest lidí. A nejen, že jsem je dojel, na obávané kořenité žluté turistické jsem je postupně všechny i předjel. Zlý jazykové by možná poznamenaly, že za to mohl nefunkční přesmykač, který mi neumožnil přeřadit na nejmenší talíř a já tak prostě nutně musel jet rychleji než ostatní... Jenže na to se historie neptá. Konec konců můj plán byl zcela opačný. Již z minulých ročníků, minulých jiných závodů či snad z minulých životů jsem přesvědčen o smutné pravdě, že kolo do kopců strmých často rychleji tlačím než bych na něm jel... Tentokráte se mi však zdál být výhodnější ten psychologický efekt, že zatímco ostatní do kopce slézají či jinak odpadají, já stále jedu, no a konečně v dáli před sebou jsem uviděl Láďu S., který neúnavně šlapal v sedle a poctivě ukrajoval metr za metrem z tohoto protivného kopce. Musel jsem se kousnout a vyjet to též.

Na jeho vrcholu jsem skoro visel Láďovi na zádech. V tuto chvíli si nejsem jist, jak velkou chválu si zaslouží, ale nezpochybnitelné jest, že nikdy v minulosti jsem ho na kole nepředjížděl tak pozdě. BTW na Peperku jsem nechal většinu svých sil, takže jsem si řekl, že si za Láďou trochu odpočinu. Jenže ta trochu byla opravdu malinká. Láďa to ve slalomu mezi bahny a kalužemi příliš nepral, zřejmě nechtěl prát, co by musel prát, kdyby někde lehl. Takže s jeho asistencí jsem ho předjel, abych mu záhy předvedl podivné loutkové divadlo. Na jednom z kořenů, přes které jsem šel hodně nešetrně to nevydržel úchyt blatníku. Jestli si říkáte, co je to za ořecha, že jezdí s blatníky na závody, tak se prosím vraťte k pasáži o nesvaté trojici toho, co nesnáším. Pech! Blatník však neupadl úplně, což by znamenalo úplně jinou, a mnohem přijatelnější, množinu řešení (asi zastavit a zvednou nebo jet a kašlat na něj). Podivně visící blatník narážející do zadního kola mě vyváděl značně z koncentrace, takže jsem se rozhodl pro nenacvičenou ekvilibristiku, kdy jsem se na úzké bahnité pěšince mezi hlubokými kolejemi plnými bahnité vody rozhodl za jízdy otočit se, vyháknout padající blatník a vesele pokračovat jako vítěz. Hmmm... Konec snění! Během otočky mi vycvakla tretra, ztratil jsem vytouženou rovnováhu a vážně jsem měl co dělat, abych si během závodu nedopřál neplacené bahenní lázně. Solved. Solved? Houby. Ne, tentokrát jsem na houbaření za jízdy čas neměl. Další problém, co s tím velkým zadním blatníkem. Tušil jsem, že nebudu mít sílu, čas a natož pak chuť vracet se po závodech někam na kopec pro pitomý blatník, takže jsem se rozhodl dovézt ho do depa. Neříkali pořadatelé, že jde o nejhorší trať za dlouhá léta a že máme zvolnit, abychom někde nelehli? Jednou rukou jsem držel řidítka, druhou opírajíc se o grip držel blatník. Letíte lesem po mokré cestě plné kamení, kořenů, vaše rychlost se v pohybuje od 40km/h do 60km/h (no dobře na té GPSce bylo dlouhodobě max. 57km/h) a vy si říkáte, zda je to to, co chtěli. Kecám, neříkáte si nic, prostě se maximálně soustředíte na jízdu. No a trošku i na to, co udělat, aby vám ten blatník nevypadl z prstů, které již nemají sílu ho svírat. Ne že by byl tak těžkej, ale nevěřili byste, jakou silou ho páčí masa vzduchu při zmiňované rychlosti... Ještě štěstí, že lesáci značně vylepšili úsek cesty přes louku okolo Bambouchu, aby mohli bezpečně svážet dřevo...

Na kole jsem již nikoho nedojel, ale i tak to nakonec bylo občerstvující, poněvadž jsem getnul třeba 10-12 lidí. V depu jsem se však rychle vrátil do módu diletant. Vše s rozvahou a beze spěchu. V klidu se vysvléct a přezout. Možná po minutě jsem jakože vyběhl a jak jsem se dostal z dosahu fotoaparátů, přešel jsem z běhu do chůze a tak by to i skončilo, nebýt toho, že mě předbíhající Pavla přesvědčila (naštěstí snad až ve 2/3 trati), že mám ještě běžet. Výsledek? Všichni ti, které jsem na kole předjel mi to vrátili v závěrečném běhu. Při pohledu do výsledkové listiny to přibližně znamená tolik, že jsem na 2,5km dostal naloženo např. 5min od Ládi S., se kterým bych byl schopný držet krok (na krátké trati, kdybych celý rok běhal). :-) Tuhle zdánlivě nedůležitou technikálii uvádím jen jako trapnou výmluvu, až se mi budete smát, že jsem od los tríos Bořilos dostal naloženo 16min na necelých 20km závodu... V řeči jiných čísel ostudné 23. místo z 37 závodníků. Takže návrat ke zpytování svědomí. :-) Ale i tak jsem si to užil. Sportu zdar!

středa 9. září 2020

Rychlosouboj Lapierre Overvolt TR 400i versus Giant Trance E+ 3 PRO

Jak už to tak v posledních měsících bývá, dostaly se mi na chviličku do ruky dva elektrobiky. Shodou okolností šlo o stroje stejné kategorie, full 27,5"+, postavené de facto okolo stejného pohonu Yamaha. Abych nezapomněl, ještě jedna věc stroje spojovala, oba byly nastavené naprosto nevhodně vzhledem k mé hmotnosti, což z nich na první pohled činilo "naprosto pochybné motorky". Překvapivě shoda panovala v příliš neresponzivní vidlici, zatímco tlumič fungoval poměrně dobře, byť v případě Lapierru byl na tak na měkko, že i na asfaltu jsem šel de facto na doraz. Škoda, škoda.

Co je nezpochybnitelné a platné pro oba stroje je pocit, že sedíte na malé mašině, zvláště pokud jste přesedlali z klasického XC. Velké a především široké drapáky, široká řidítka, plovoucí zadek a pocit setrvačnosti jako byste seděli na rozjetém parním válci. Vážně příjemné.

Strohý popis z jízdy bychom měli. To, že je to málo, přímo úměrně souvisí s málem kilometrů, které jsem najel s koly, jak už jsem poznamenal, pro mě naprosto nevhodně nastavenými. A proto skočme rovnou na motor. Nezkoumal jsem detaily ohledně motoru Giant SyncDrive Pro, o kterém výrobce píše: "powered by Yamaha" a otevřeně přiznává spolupráci s Yamahou. Prostě nevím, zda jde o Yamahu či svébytný motor Giant, každopádně oba jak Giant tak Yamaha PW-SE se vyznačující dobrou elektronikou, která poměrně hodně citlivě zapojuje motor a přináší tak příjemné pocity z jízdy. Podle papírových hodnot má motor Giant o 10Nm více a váží o dobrých 400g méně než ten od Yamahy. S Giantem jsem nešplhal do žádného velkého kopce, zatímco s Lapierre jo a bohužel jsem měl pocit, že by mu prospěla injekce steroidů, prostě mi to přišlo slabé. Na druhou stranu je třeba říci, že vážím o 5kg více než loni, předloni a předpředloni, kdy jsem projížděl podobné stroje od Specializedu a jiných značek. Tj. uživatelsky příjemné motory, ale těžší jezdci mohou pociťovat nedostatek síly.

Odpružení se věnovat nemohu kvůli výše popsanému. Pouze poznamenám, že v případě Lapierra jde o opravdu levnou vidlici a že asi moc muziky nedostanete, v případě Giantu tu vidím větší potenciál. A ještě drobné upřesnění, zdvihy jsou 130mm u Lapierra a 150mm u Giantu, v obou případech s pevnou osou 15x110mm. I v případě tlumiče se omezím na prosté konstatování technických údajů, což bude o mnoho těžší než v případě vidlic. Může za to tlumič Lapierre Metric 190x45, asi rebrandované cosi, co má páčku lockoutu, neměl jsem čas zkoumat, co se skrývá uvnitř, ale vzhledem k použité vidlici bych neočekával podobnou kvalitu jakou naleznete na Giantu, Fox Float DPS PErformance budu s největší pravděpodobností úplně jiná liga.

Ohledně řazení asi nemám, co bych zmínil zajímavého, funguje tak, jak by člověk čekal, Lapierre sází na Sram NX 11s s převody 34x(11-46) zatímco Giant na Shimano SLX 36x(11-36), takže o hodně těžší převody. Tady nevím, zda těží z 80Nm, které dává k dispozici motor Giant SyncDrive Pro a nebo zda očekávají nabušenější jezdce v sedle. :-) Pravdou však jest, že aspoň v případě Lapierra jsem neměl výraznější problémy s jízdou bez motoru v rychlostech nad 25km/h, prostě to valilo jako obyčejné těžké kolo, nebylo cítit žádné obrovské brzdění vnitřností motoru, jak jsem zvyklý od Bosche.

Brzdy nepřekvapivě brzdí, ale opět, bez pořádného sjezdu, mohu soudit pouze na základě jmen, čísel a z těch je jisté, že mluvíme o low-endu. Papírově jsou mnohem zajímavější čtyř pístky od Tetra na Giantu...

O zápletech a pláštích vám neřeknu už vůbec nic, poněvadž jde o kategorii, která je mi cizí. Pláště jsou nepochybně jednou z nejdůležitějších součástí kola, takže jejich výběru je třeba věnovat náležitou pozornost. Zběžné nakouknutí na recenze obou plášťů mě vede k přesvědčení, že ani v jednom z případů nešlápnete vedle.

Kokpit tvoří rebrandované díly, ke kterým se dá stěží něco poznamenat, pokud nevíte, co se ukrývá pod potisky.

Sedlo a sedlovka zapadají do stejné kapitoly jako kokpit, jen s tím rozdílem, že Giant nabízí teleskop, který je nespornou výhodou ve srovnání s Lapierre.

Nakonec jsem si nechal vhled, jakožto jedno z nejsubjektivnějších kritérií, a celkové zhodnocení. V kategorii vzhled u mě jasně vítězí Giant, jehož kolo působí mnohem uhlazeněji a čistěji s pokročilejším stupněm integrace (zejména motoru). Cenovky obou strojů se liší o 7.000Kč v neprospěch Giantu, což je poměrně zanedbatelná částka, hovoříme-li zde o kolech řádově za 100.000Kč. Už při zběžném pohledu do tabulky níže zjistíme, že komponenty Giantu jsou mnohem dražší, domnívám se, že cenový handicap smaže klidně samotný tlumič. Z mého pohledu je v tomto minisouboji z rychlíku jednoznačným vítězem Giant. Srovnání ceníků konkurenčních výrobců potvrdí, že cena těchto strojů není jakkoliv nadsazená či snad nekonkurenceschopná. Poznámka pod čarou, první dvě setkání s motory Yamahy popř. Yamaha based mě potěšilo, zejména co se týká odporu při šlapání "za své" a uživatelské přívětivosti.

	Lapierre Overvolt TR 400i	Giant Trance E+ 3 PRO
Frame	Overvolt OST+ 120mm Integrated Yamaha Supreme 5 Alloy Boost	ALUXX SL grade aluminium, Maestro, 140mm travel, Boost
Motor	Yamaha PW-SE w LCD display	Giant SyncDrive Pro, powered by Yamaha
Battery	Integrated 500Wh	Giant EnergyPak 500Wh, 36V 13.8Ah integrated Lithium-Ion
Fork	Suntour XCR 34 AIR 27.5'' 15x110 SOLO AIR 130mm Travel	Suntour Aion 35, LO-R, 15x110mm Axle, OverDrive steerer, 150mm travel
Shock	Lapierre Metric 190x45 mm	Fox Float DPS Performance, 3 POS Trunnion mount
Headset	FSA Orbit 1.5 ZS NO.57SC	?
Crankset	Lapierre Overvolt Yamaha JIS narrow wide 34T 170mm	Praxis E-Cadet+, 36T
Stem	Lapierre alloy 0° Ø: 31.8mm L: 45mm	Giant Contact SL, 35mm, 8 degree
Seatpost	Kalloy Ø: 31.6 mm	Giant Switch Dropper, 30.9mm
Handlebar	Lapierre alloy 6061DB W: 740mm R: 15mm Ø: 31.8mm	Giant Contact SL trail rise, 35mm
Rear derailleur	Sram NX 11s	Shimano SLX, Shadow+
Brakes	Shimano MT400 - SHIMANO RT64 203mm/180mm CENTERLOCK	Tektro HDM745 hydraulic disc, 203mm
Shifters	Sram NX 11s	Shimano Deore, 10sp
Saddle	Lapierre by Velo	Giant Contact, Neutral
Wheel	Shimano MT400 THRU Axle - Shimano MT400 THRU Axle- Lapierre eAM+ 32H 584-35c	Giant Sealed disc, Fr: 28H, Rr: 32H; Giant AM, Tubeless; Stainless steel
Sprocket	Sunrace MS8 11-46T	Shimano HG50, 11-36T, 10sp
Chain		KMC e10 Turbo
Tires	Michelin Wild AM Performance/Force AM Performance 27.5x2.6	Fr: Maxxis Minion DHF, TR, EXO, Folding, 27.5x2.6” Rr: Maxxis Rekon, TR, EXO, Folding, 27.5x2.6”
Weight	23,5kg	?
Price	94.990 Kč	101.990 Kč

Odkazy:

úterý 8. září 2020

Letní rodinná dovolená 2020 aneb Stoneman Taurista na dohled s ferraťákem v ruce?

Disclaimer: pokud vás zajímá Stoneman Taurista, tak vězte, že tvoří zcela okrajovou a vlastně i nahodilou součást tohoto příběhu, čímž bych vás chtěl uchránit od případného a neodkladného zklamání.

Po dlouhé době opět na letní dovolené a překvapivě na stejném místě, kde jsme trávili poslední zahraniční zimní dovolenou, v Radstadtu, jen kousek pod Salzburgem. Cesta jako vždy nestojí za zmínku větší než malou, plánovaný start v 4:00 z Brna se nám opozdil o hodinu a stejně tak příjezd okolo 10:00.

Den 1, sobota, 22.8.2020, via ferraty v Ramsau, odpolední procházka

Po cestě jsme si udělali větší zastávka před Ramsau am Dachstein, dětské a mládežnické ferraty na dosah ruky, Kali, Kala, Kalo a Heidi. Několikeré převlékání ferratové výstroje skončilo nakonec tím, že jsem vyrazil na Heidi a Kalo, ty nejtěžší místní mládežnické ferraty značené jako C/D. Pokud si říkáte, jestli to není divné, že někdo kdo ještě v roce 2018 lezl E/F a chystal se na plnokrevná Fka, leze nyní dětské ferraty, tak není. Corona a její následky, půl roku bez pohybu, bez hrazdy, váha hore, to vše se postaralo o to, že jsem měl i s lehkým C/D vážné problémy.

Den 2, neděle, 23.8.2020, cyklistika v rovinách, historické centrum města

V neděli jsme vyrazili na rozehřívací vyjížďku na kolech. 39km po rovině, Radstadt, směr Mandling a zpět, Altenmarkt, Eben, Altenmarkt, Reitdorf, Flachau a opět Radstadt. Cesta tzv. poznávací aneb abychom měli tušení, kde nalezneme šotolinu a kde asfalt. Par milých a pár nemilých překvapení ohledně značení MTB tratí/cyklostezek a obecně ohledně cyklistické infrastruktury. Zároveň se nám naskytla příležitost pozorovat na mnoha místech následky prudkých nočních lijáků, které napáchaly nepěknou paseku v celé oblasti a poněkud nám zkřížily naše plány (a nebo se o to aspoň pokusily). První cyklistický výlet bych hodnotil kladně nebýt nešťastné události, havárie Honzy, který při letu přes řidítka přišel o jeden zub.

Odpoledne naštěstí bylo o poznání klidnější, zasvěceno bylo "kultuře" v podobě návštěvy historického centra městečka Radstadt. Je lhostejno, že se městu přezdívá "staré město v horách" a že etymologie jeho jména naznačuje, že šlo o odpočinkové místo a dokonce jedno jest, že dnes město vtipně používá jako svůj symbol jízdní kolo. Vážně zajímavé mi přislo především to, jak se historické centrum, za skvěle zachovalými hradbami z jedné strany obehnané dokonce vodním příkopem, vyrovnalo s automobilovou dopravou a také to, jak se dá skloubit běžný život místních obyvatel spolu s "památkovou rezervací". Příjemná procházka příjemnými a parádně upravenými místy byla povznášející. Jediné, co mě malinko mrzí, že jsme si nenašli čas na večerní procházku, kdy bychom jistě ocenili speciální osvětlení celého centra. BTW nenechte se odradit pošmurnými fotografiemi, které ani trochu nereflektují výše popsané.

Den 3, pondělí, 24.8.2020, na kole k Zauchensee, odpolední golfová procházka

Druhý cyklistický den nešlo již zbaběle setrvávat v údolí, bylo třeba otestovat nohy v nějakém přijatelném stoupání. Volba padla na druhé nejbližší údolí kolmé k centrální V-Z ose pongauského údolí formovaného řekou Enns (česky Enže), údolí vedoucí do horského střediska Zauchensee se stejnojmenným jezerem. Od začátku jsme jeli slušnou pilu až jsem se bál, že mi dojde ještě pod kopcem. Cesta byla nemálo ovlivněna již zmíněnými bouřkami, které z mnoha cest stvořily naplaveninovou zahrádku, se kterou se Rakušané vypořádali pomocí zákazů a jiných zábran. Počasí neslibovalo žádnou velkou pohodu, ale obávaný déšť nakonec nepřišel, takže vlastně dobrý. Nakonec největším zpestřením, nepočítám-li pošmournou krajinu a lesní krajinu plnou kapradin,\q byli otravní elektrocyklisté, kteří si nás dávali s prstem v nose. Tu a tam se naskytla příležitost vrátit jim to a tu jsem nemohl nevyužít, byť mě to stálo hromadu sil a ve výsledku nevím, komu jsem tím prospěl. :-) Jeden příklad za všechny, kopec jak kráva hluboce rozrytý stále ještě tekoucí vodou, kde většina lidí a zejména ty bez zkušeností, byť i na elektrokole, přešla do režimu tlačení a já tam sprintoval, jen abych je v tom kopci dojel a předjel...

Pokud byste čekali těžkou romantiku u horského jezírka na konci údolí v 1340mnm, tak vás trochu zklamu, zimní středisko s lyžařskými vleky všude okolo a desítkami hotelů vám toto asi nenabídne. Na druhou stranu zde naleznete dostatek vyžití pro děti včetně povedené ferraty Seewand, ne opravdu se nejedná o slavnou a těžkou cestu nad jezerem Hallstatt, jde pouze o "(ne)náhodnou" shodu jmen.

Cesta dolů by byla fajn nebýt chladnějšího počasí, kterému sekundovala zatažené obloha. I přestože jsme rychlost zrovna nepřeháněli, a jakože by to na velké části trasy šlo, byla nám celkem zima. Ještěže jsme ve dvou třetinách sjezdu uhnuli a místo návratu do Altenmarktu jsme si to namířili do sedla k restauraci Sattelbauer. Nic proti ničemu, kdybychom nemuseli stoupat z 970mnm do řádově 1300mnm po šotolině, kdyby nás dvakrát neohrožoval šílenec v pick-upu a pár jedinců na elektrokolech, které nikdo nenaučil k čemu je dobrá přední brzda. Každopádně nahoře se nám konečně dostalo prvních rozumných výhledů po okolí, takže ve výsledku stála opakovaná dřina za to. Cestu dolů do druhého údolí lze považovat za značně jednodušší, poněvadž se odehrávala na asfaltu. Dále jsme to mohli vzít po cyklostezkách údolími a nebo jako my po obslužné silnici podél dálnice. Tato zvláštní volba se nám díky odklízení následků přívalových dešťů z předchozích dnů odvděčila tím, že se nám dostalo příležitosti předjet do kopce couvající auto, které nemělo jak projet dál natožpak se otočit. Ve výsledku šlo o 37km/1000m.

Odpolední procházka nás zavedla okolo driving range na samotné golfové hřiště, které jsem měl chuť vidět nejen v zimě, kdy jsme po něm lyžovali, ale i v létě. No není to špatných 18 jamek... Ne, nehrál jsem, ale prostředí není vůbec špatné, tedy nesrovnáváte-li ho s například s golfem na ostrově Laucala... :-)

Den 4, úterý, 25.8.2020, via ferraty v Kleinarl a v Zauchensee, turistika okolo jezera Jägersee

Po dvou cyklistických dnech přišel čas na trochu zábavy na skalách s jištěním pomocí ocelových lan. Ale nejprve bylo třeba vyřešit aktuální nedostatek stravy, kterou jsem se rozhodl vyřešit nákupem v nedalekém Altenmarktu, kde stojí Lidl. :-) 5km projížďka po místních cyklostezkách zejících prázdnotou mezi čerstvě posečenými loukami v ranním chladu pomalu se sklánějícím před paprsky slunce poletujícími po téměř vymetené obloze mi vážně učarovala.

A teď k těm via ferratám v Kleinarlu, 30min vzdálené obci v pěkném údolí, které v zimě slouží, jak jinak než k ukojení sjezdařských choutek turistů. Začali jsme na papírově lehké cestě (B/C) Kesselfall klettersteig, která vede, jak už by se dalo dovodit z názvu, soutěskou s vodopády. Bohužel se brzy ukázalo, že cesta zdaleka není tak jednoduchá, tedy brzy po té, co jsem našli nástup. Vyšlapanější cesta totiž vedla do prudkého kopce plného bahna a kořenů, který byl asi nebezpečnější, než co jsem následně lezli. Zpět ale do soutěsky. Hned první část vede po mokré skále dolů a nejde o cokoliv se srandou zaměnitelného. Další překážkou může být volný lanový most, pod nímž se krčí slušná hlubina. No a pokud byste si mysleli, že vás nic více nepřekvapí, tak leckdy se to ještě může podařit mokré extrémně kluzké skále (tu a tam bez mokrých zabahněných umělých stupů. :-) Tak či onak, celé lezení vám zpestřují nad hlavou natažené lanové skluzy, které slouží jako jedna z několika možných sestupovek, tedy v případě, že si zaplatíte průvodce. No a když jsem pak viděl šťastlivce, které měli to štěstí, že se mohli otloukat o skály obalené jen tenkými žíněnkami, přešla mě rychle chuť.

Nakonec jsem sešli dolů jinou ferratou, Einsteigersteig. De facto se jedná o lesní pěšinu, podél které je tu a tam (a vlastně téměř zcela zbytečně) natažené jistící lano. Vlastně nevím, čím si zasloužila to A/B.

Podobně "obtížnou" ferratou je i Familien klettersteig, ta však nabízí na rozdíl od výše jmenované přeci jenom slušnou porci adrenalinu. Římsa vás zavede pod dlouhým převisem do korun stromů, že doslova můžete kopat do šišek. S tím i souvisí poměrně slušná expozice, která ve spojení s jedním "tricky" krokem dělají tuto cestu ve výsledku doporučeníhodnou. Nakonec i výstup v lese u lanového centra vás může inspirovat k dalšímu na výšky orientovanému dobrodružství.

Do čtveřice všeho špatného? Na poslední kousek jsem vyrazil pouze s Mirkem a Janička raději přihlížela zespodu. Papírově nenáročné D, Peilsteinpalfen klettersteig. S mojí kondicí, strachem z výšek a expozice šlo o téměř letální koktejl. Když jsme s Mirkem nalezli do stěny, vyděsil jsem se, před námi lezl starší pár. Řeklo by se nic proti ničemu, kdybych v paní nerozpoznal tu lezkyni, která se zalekla prvního lanového mostu na via ferratě Kesselfall, ze které se raději vrátila. Představa, kterak se někdo s problémy na B/C pouští do D mně moc radosti nepřinesla. Naštěstí paní opustila zajištěnou cestu včasnou únikovou cestou ještě před těmi obtížnějšími úseky a tak mi zbyla starost jen o sebe samého a že jsem měl co dělat. Výška a expozice nejspíše zafungovaly tak, že jsem se držel, jako by šlo o život. No ono také šlo... Zcela vyčerpaný jsem byl každou chvíli zavěšen křídlem (tedy paží) na jistícím laně, ještě čtrnáct dní později o tom svědčí pořádné modřiny. Takhle krutě jsem se nezapotil už hodně dlouho a to se raději nezmiňuji, že šlo po většinou o úseky značené jako C, max. C/D. Prostě bída, celý zničený, zadýchaný a šťastný, že jsem tam nezůstal někde viset jsem se vyplížil z ferraty ven a už se těšil na odpolední odpočinkový program.

Ještě než k němu došlo, posunuli jsem se pár kilometrů za obec Kleiarl k jezeru Jägersee, nádherné místo bez obrovských hotelů mi připomnělo kanadské národní parky. A to raději nezmiňuji, že ještě o kus dál a pár set výškových metrů výše leží další jezero, Tappenkarsee, které by má slova tučně potvrdilo. Jen škoda, že lze pod kopec dorazit autem a nahoru se nechat vyvézt lanovkou... Kdyby to bylo možné jen za vlastní, ze všech sil bych se snažil vybudovat si příležitost pro výstup...

Odpoledne jsme se vydali auty na kopec poznaný předchozího dne, Zauchensee. Čekala nás odpolední pohoda a v mém případě i průvodcovství rodičů po ferratě Seewand. Vcelku pestrá směsice různých prvků vás může mile překvapit na nepříliš obtížné cestě s označením B/C. Pokud se k tomu přidá povedené počasí, tak věřte že vám další příjemnou skalní procházku doporučím i s vědomím, že okolo stojí spousta hotelů, jak už jsme zmiňoval "o den dříve".

Den 5, středa, 26.8.2020, Rossbrand autem, Rossbrand na kole, Obertauern autem

Středa hlásala návrat ke kolu. Nejdříve jsem si však chtěl ověřit platnost místního PR a to ani ne o tom, zda Rossbrand nabízí 360° výhled na nejméně 150 alpských vrcholů, spíše jako to, jak vypadá silnice a jaký provoz lze očekávat během naší plánované cyklistické výpravy na tento vrchol. Obhlídka dopadla na výbornou. Přestože bylo dávno po osmé hodině, na pod vrcholovém parkovišti bylo jen jediné auto, a na samotném vrcholu pouze dva lidi. Jinými slovy kopec pro sebe a ty výhledy...

Bylo by chybou, kdybychom se o několik chvil později nevydali na kole vzhůru. Na 13km převýšení 940m, tak takovouhle sodu jsem možná na biku ještě nedostal. Na druhou stranu to bylo po asfaltu, což situaci značně ulehčovalo. Krásné výhledy už během cesty, míjení krav pojídajících trávu okolo silnice, krávy pohybující se volně po silnicích jako bizoni v Yellowstonu. Prostě paráda. Jediné, co úplně tak netěšilo, byla skutečnost, že na kole nás předjely desítky aut, sem tam nějaký autobus, zatímco v autě jsme o dvě hodiny dříve potkali pouhá dvě auta (na obou cestách, tam a zpět). A zasloužená odměna po litrech potu přišla, předjetí pár cyklistů, závod s elektrocyklisty a ty výhledy. Ve výsledku se ranní a polední slunce postaralo o velice rozdílné vnímání všech okolních vrcholů. Prostě krása, kterou byste si neměli nechat ujít. A to ani nezmiňuji, že silnice na vrchol není zatížena žádným mýtem podobně jako bezplatné parkoviště.

Sjezd dolů mi moc radosti nepřinesl, přeci jenom 15km a tisíc výškových metrů na jeden zátah stále hrozí (v mém případě) uvařením minerálního oleje v brzdách popř. jakoukoliv jinou leckdy fatální poruchou/opotřebením. Pokud vážíte s kolem kolem 115-120kg, nebojíte se rychlosti a máte základní znalosti středoškolské fyziky (jakože kinetická energie roste lineárně s hmotností a druhou mocninou rychlosti), tak asi tušíte o čem mluvím. No co si budeme povídat, po každé letní cyklo dovolené v horách jsem musel něco řešit s brzdami a ani tentokrát tomu nebylo jinak.

Odpolední pohodu jsem si vylepšil odvozem rodičů do Obertauernu, místa, kde se jím v zimě moc líbilo a ani pro letní dovádění to rozhodně není špatné místo. A to jsem jsme ještě v tuto chvíli netušil jak úžasné výhledy nabízí okolní kopce.

Den 6, čtvrtek, 27.8.2020, via ferraty v Siberkarklamm, Kleinarl a trochu více turistiky okolo jezera Jägersee

Další den a další střídání kola za skály. Ne že by se dalo říct, že by tyto sporty byly kdovíjak komplementární, takže nohy si vážně neodpočnou ani při jednom, jen při lezení po ferratách, pokud to děláte špatně jako já, unavíte navíc i ruce. :-)

Na Silberkarklamm jsem se vážně těšil, jako bych ještě slyšel ozvěnu z Galitzenklammu z před dvou let. Mám tyto cesty v soutěskách opravdu rád. Typicky jde o příkré skály v hlubokém úzkém údolí, skrze které to má namířená divoká říčka plná vodopádů. Co více si přát? Snad jen kdyby většina z nich nebyla zpoplatněná a navíc plná lidí.

V plánu jsem měl dvě cesty ze tří dostupných, Hias (D) a Siega (C/D). Oproti, pro mě velice náročné, cestě Peilsteinpalfen v Kleiarlu, která byla D kvůli jedinému úseku, tady mělo jít o poctivé D, které není jen do počtu (rozuměj kvůli možnosti označit cestu vyšší obtížností). Skutečnost? Nevím, na Hiasu byl takový nával, že mě ani vteřinu nenapadlo tam lézt a péct se někde ve skále na slunci než ti přede mnou odlezou. Mirek také nic nenamítal, takže jsme zvolili náhradní variantu v podobě cesty Rosina (D), ano má o jeden D úsek méně než Hias, ale ve výsledku to vyjde obtížností asi nastejno. Rozklepaný jsem byl už na prvním lanovém mostu nad divokou řekou, ale pak už to bylo celkem v pohodě. Překvapivě byla celá cesta vybavena umělými stupy (kramlemi), takže to bylo jak na žebříku. Ano, expozice a vertikálnost mi dobře nedělala, ale výsledku jsem se nikde moc nezapotil. Tedy obrazně, ve skutečnosti jsem byl po pár metrech zpocený jak pes. Přeci jenom lezení na slunci se strachem, který mě žene vzhůru, abych byl co nejrychleji ze skály, stojí dost sil, které jsem ještě nestihl nabrat... :-)

Vtipné bylo, že Mirek se zpotil až po opuštění ferraty, kdy se lezlo lesem s podobným převýšením jako na skále, směrem k sestupovce. Sestup vedl ve skutečnosti po vrstevnici a zavedl nás na konec údolí, kde jsme dorazili k chatě Silberkarhütte. Odtud jsme započali nástup na druhou plánovanou cestu Siega. Přestože by měla být o půl stupně jednodušší, tak bych ji subjektivně hodnotil jako obtížnější. Svůj díl zásluh si na tom nese vyšší nadmořská výška, takže než se vyškrábete pod tuto ferratu, můžete být už trochu unavení. Slunce se do příslušné skály opírá s ještě větší intenzitou a konečně umělé stupy netvoří nové kramle, ale jen ocelová kulatina, která je mnohem kluzčí a obecně na ní člověk nemá takovou jistotu. A to nemluvím o skutečnosti, že dvakrát jsem si myslel, kterak jsem nahoře a ve skutečnosti stále nebyl... Asi vás nepřekvapí, že výhledy do údolí nejsou vůbec špatné, také se podíváte do 1470mnm zatímco Schladming kdesi dole v údolí leží ve výšce 720mnm.

Příjemně vyčerpaný jsem byl natěšený na odpolední program. Ten se nesl v duchu opakování. Nejprve jsem si s rodiči znovu prošel cestu Familien klettersteig nad Kleinarlem, to je ta s římsou pod převisem vedoucí v korunách stromů a pak jsme se přesunuli za zbytkem rodiny k Jägersee, tak abych mohl s lehkým nadhledem oplakávat skutečnost, že se letos na Tappenkarsee nepodívám.

Den 7, pátek, 28.8.2020, na kole přes Oberhüttensee, Obertauern a Untertauren zpět do Radstadtu (Stoneman Taurista)

Pátek se stal zcela náhodou cyklistickým vyvrcholením naší rodinné dovolené. Ve čtvrtek večer jsem vymyslel, že se podíváme na Oberhütte a Oberhüttensee, které slibovaly slušnou porci romantiky bez přítomnosti davů. A jak jsem tak putoval prstem po mapě, přišel jsem na zvrhlý nápad, jestli by se nedalo zdolat několik kilometrů horského masivu a dostat se tak do sousedního údolí, kde leží, už zmiňovaný, Obertauern. Jedinou překážkou, zdálo se, byl asi 3,5km dlouhý úsek, který je pěší, naleznete ho pod označením Wanderweg 702 resp. Zentralalpenweg 02. Satelitní snímky místa vypadaly dobře, že by se to na kole dalo, ale stejně jsem chtěl mít větší jistotu zdolatelnosti tohoto malého cyklo-dobrodružství. A tehdy jsem se dostal k cyklo-zážitku Stoneman Taurista. O co jde? 123km bike challenge přes výživné vrcholy Alp, 4500 nastoupaných metrů... A světe div se, trasa vede přesně po zmiňované pěší stezce. Solved! Jdeme na to.

Ráno jsme vstali o poznání dříve než předchozí dny, naskládali jsme se do dodávky a nechali se dovézt za ves Forstau až na Farmau k chatě Winklhütte, kde končí asfaltová silnice. Dál až po chatu Vögeialm vede šotolinová cesta, po které lze bohužel jet i autem, tedy pokud zaplatíte mýtné. Škoda, tím se zvyšuje potenciál lidí dosáhnout Oberhütte a Oberhüttensee.

Před devátou jsme seděli na kole a uháněli ve směru Vögeialm, asi 7km dlouhá trasa proti proudu toku Forstaubach. Na mapách to nevypadá tak zle, ale ve skutečnosti už na této "rovince" jsme nastoupali 350m . Toto údolí vám udělá radost, krásné lesy, za zády na vás vykukuje masiv Dachsteinu a podél cesty tu a tam zahlédnete reálné historické dřevěné sruby, nikoliv turistické napodobeniny. Prostě paráda.

Bod zlomu, Vögeialm. Zde začíná značená MTB stezka k Oberhütte, černá. Co to znamená? 4km stěrkové cesty s převýšením 500m. Už v prvním stoupání řadím nejlehčí převod a přemýšlím, co budu dělat o pár chvil později. S každým metrem ubývá sil a přibývá luxusu ve výhledech. Aby nám toho naráz nepřišlo málo, už pod chatou jsme pocítili silný JV vítr, který foukal na většině naší cesty přímo proti nám. Nádherná dřina... Odměna však byla sladká. Nádherné jezero s chatou. Už tohle samo o sobě by stačilo, ale pro nás to byl teprve začátek.

Po nezbytném občerstvení a navlečení se do několika dalších vrstev oblečení jsem vyrazili dál. Před námi se zjevily další horské vrcholy, pastviny, skály a porůznu roztroušená jezera. 3,5km dlouhá stezka pro pěší znamenala dalších 240 výškových metrů. Maximální dosažená nadmořská výška se konečně přehoupla přes 2000mnm, konkrétně 2090mnm. Záhy se však ukázalo, že zmiňovaných pár kilometrů bude vážně bolet. Co začalo jako mokrá měkká luční stezka se změnilo v pevnou kamenitou stezku, občasné skalky a jiný nesjízdný terén, který znamenal nutnost tlačení či nesení kola. Trochu jsem doufal, že příslušnost cesty k cyklo-zážitku Stoneman Taurista znamená její sjízdnost pro kola, ale ne. Oč těžší bylo zdolání jakékoliv ze zmíněných i nezmiňovaných překážek, o to sladší se zdála býti odměna v podobě neskutečných výhledů všude vůkol. Trvalo asi 2,5km než jsme se dostali na stezku, která byla sjízdná pro kola v délce větší než 20-30m v kuse, zkrátka luxus.

Finále nad Obertauernem s výhledem na všechny kopce/sjezdovky, kam jen oko dohlédne. Luxus střídá luxus. Tohle je však třeba zažít, popis, obrázky a ani video nemohou příliš přiblížit horskou odyseu. Přiznám se, že fyzické utrpení při zdolávání překážek je mi vlastně občas milé, ale zároveň jsem rád, že to trvalo jen 1,5h. Přeci jenom uvědomění, jak rychle se v horách může zkazit počasí spolu s raketově ubývajícími silami, není zcela radostné, zkrátka jde o celkem nebezpečnou zábavu.

Po obslužných cestách lanovek jsme se poměrně rychle dostali z 2000mnm do 1700mnm. Po cestě třeba oceníte, podobě jako my, volně se pasoucí koně, o výhledech se asi nemusím už zmiňovat.

Cesta z Obertauernu do Untertauernu mohla být o poznání lepší, kdybychom měli dostatek času a vědomí, že není třeba využít poměrně nebezpečnou hlavní silnici (toho času v rekonstrukci) na úseku restaurace Gnadenalm - Untertauern. Takto jsme se elegantně vyhnuli několika zajímavými místům, prohlédnutí Johanneswasserfall ze spodu apod. Namísto toho jsme si užili několika doušků adrenalinu při průletu motorkářů zatáčkami a tunely v naší těsné blízkosti.

Poslední etapa, Untertauern (volnočasový park kombinovaný se zoo) - Radstadt vede opět po značené cyklistické stezce podél toku Nördliche Taurach. Příjemných 12km s klesáním 250m, možností pokochat se na lavičkách, kouknout na zvířata a na konci si zahrát golf. Takové příjemné vychladnutí...

Den 8, sobota, 29.8.2020, cesta domů

Nakonec se přeci jenom jedna předpověď počasí vydařila a my tak odjížděli ještě za tmy, okolo 5:00 v sobotu ráno doprovázeni slejvákem, který jsem v takhle dlouhém časovém horizontu na silnici ještě nezažil. Hodina pekelné jízdy za tmy, kdy stěrače na maximální rychlost jen s obtížemi odolávaly přívalům vody. Já jen stěží držel auto na silnici, zkrátka dobrý očistec... Nakonec se však počasí umoudřilo a s pár zastávkami jsme úspěšně dorazili domů.

Závěr

Přestože jsme "sportování" alokovali vždy jen polovinu dne, jednalo se o fyzicky náročnou záležitost, která mi udělala velkou radost a doufám, že i ostatním účastníkům. Nemohu nevyzdvihnout poslední den dovolené a krásnou horskou cyklistiku a s tím spojenou bike-challenge Stoneman Taurista, která mi učarovala, pokud jednou naberu dostatek sil, tak se jí hodlám zúčastnit. Stejně tak doufám, že se jednou mrknu k Tappenkarsee, abych mohl "bezpečně" zavzpomínat na toulání se po Kanadě. Přeci jenom existuje dost důvodů, proč zrovna nyní nemířit na severoamerický kontinent. A i kdybych se k tomu náhodou rozhodl, hodně bych přemýšlel, zda se tam nepodívat spíše v zimě s běžkami... :-) Ale to jsem ze Salzburska oddriftoval hodně daleko a ještě ho připodobněním možná učinil poněkud druhořadým, což jsem nechtěl, poněvadž jde o skvělé místo, které vám vřele doporučuji (a to jsem nenavštívil žádný z místních termálů).