Je velice zvláštní, aspoň v mém případě, účastnit se závodu a nenechat tam všechno. Jenže změna je život... Tentokráte jsem už předem věděl, že to nebude žádná sláva, resp. jsem to dokonce plánoval. Na druhou stranu je nutné poznamenat, že by to žádná sláva nebyla, i kdybych si ji naplánoval, na to jsem v tuto chvíli příliš mizerný chodec (slovo běžec raději ani nepoužívám).
Ono, abych byl upřímný, ještě v předvečer závodů jsem nebyl ani trochu rozhodnutý o své účasti a konec konců stejně nerozhodný jsem zůstával i dvě hodiny před závody. Nakonec jsem vylezl ven, abych zjistil, že je tam hrozná kosa, mokro a bahno. Zkrátka za okny panují přesně ti tři hrůzovládci, které nesnáším. A to byl ten pověstný bod zlomu, kdy jsem se rozhodl jít do toho AKA komfort je na nic poslouchej svou nechuť? :-)
Abych dostál své letošní pověsti, vyrazil jsem nepřipravený a ještě pozdě. Na poslední chvíli jsem dofoukal vidlici a spolu s ní i obě kola, to pro případ, že by se jela zkrácená verze cyklistické části, tzv. silniční varianta. Naházel jsem všechny věci do ohromného pytle a chvátal do auta. Příjemně přežraný opulentní snídaní jsem vyjel z domu v čase T+5min. Přičemž T představuje ten nejzazší čas, kdy šlo dorazit včas na registraci závodů. Docela prekérka a to nezmiňuji, kterak moje navigace vůbec nepočítala se srazem sekty třicátníků, rozuměj otrapů brázdící celé město rychlostí 30km/h na místo 50km/h. No a konec konců ani s vykopávkami v Hamrech jištěnými kyvadlovou dopravou řízenou semaforem asi moc nepočítala. Jo a ten kamion, který mě brzdil až do Sázavy raději už zmiňovat nebudu... Na start závodů jsem překvapivě dorazil. Zaplať jezeďák za tu úžasnou dálnici, co si ve Velké Losenici postavili až k JZD. Díky, borci! Jen díky ní jsem to stihl před startem závodů. Překvapení druhé, dokonce jsem si stihl odskočit před závody a předešel tak faux pas v podobě čůrání během asi hodinu trvajících závodů.
Ale pojďme rovnou na to hlavní, start. Z první řady typicky a po 20m běhu v hloubi nevelkého pole netypicky. Dlouhou dobu mě předbíhal jeden závodník za druhým až jsem měl pocit, že už žádný další za mnou běžet nemůže. Po 1,5km (což je očividně moje běžecké maximum) jsem došel k závěru, že bude jistější dojít. Cítil jsem, kterak se moje tepovka pohybuje ve výšinách, kam jsem ji nehodlal pouštět. Proč? Strach z Covidu, strach z nachlazení, nechuť onemocnět čímkoliv. BTW krom mokra a bahna bylo potřeba počítat třeba s 5°C, což není opravdu mnoho, aspoň s ohledem na moji poslední pohybovou aktivitu, kolo (to jen pro jistotu, pro nechápavé či až přespříliš chápavé), která probíhala asi v 23°C. Po poměrně dlouhé procházce jsem se rozhodl znovu popoběhnout, to po zjištění, že ještě nejsem poslední, ale za krátko bych být mohl. No co, absence běžeckého tréninku je zkrátka krutá stejně jako pravda, ale nebojme se jí podívat do očí. Zkrátka tragédie. A to jsme se nacházeli teprve pod finálním výběhem na kopec zvaný Peperek... Přestože jsem asi 5x zopakoval režim chůze, a přestože jsem si stále stěžoval na zimu, byl jsem durch propocený, ale ne zas tak překvapený, jak jsem to s tou opatrností přehnal a vzal si minimálně jednu vrstvu oblečení na víc. Ale co už. Až na Peperek si v klidu vyjdu, kdepak běh... Bohužel při té chůzi jsem došel Peťu, a tak jsem se rozhodl, že bych s ní mohl chvíli běžet. Asi to nebylo nejlepší rozhodnutí dne, Peťa má slušnou běžeckou formu a já měl co dělat, abych ji uvisel. Vrcholem všeho bylo dno, tedy ďolík pod Bambouchem a jemu předcházející seběh, kde mi odešly nohy a to tak, že skoro úplně. Výsledek? I na rovinkách vedoucích až do depa jsem chtě nechtě musel jít, běh prostě nešel (no ještě aby běh chodil, že)?
Aktuální situace? Jen těžce se vydýchávám v depu. Přede mnou je řádově polovina závodníků včetně tří nejlepších žen (včetně zmiňované Peti). Přesto všechno nikam nespěchám, resp. ani nemůžu, jak jsem vyřízenej. Raději nebudeme opakovat informaci, že jsem se šetřil a třeba 3km z 5,2km běžeckého okruhu vlastně šel. Jasně, to nezmiňujme a raději se vraťme k rannímu spěchu a jeho důsledkům, jakože věci na cyklistiku naházené v igelitce pověšené na řidítkách... Zalepené suché zipy cyklistických treter, blbě srolované a mokré návleky na nohy atd. Vteřiny utíkají, desítky vteřin utíkají. Já stále, i pro mě překvapivě, v pohodě. Vím, že teď přijde silnější chvilka, cyklistická část o délce 12km, kde nebývám až zas tak marný a vlastně je to i ta chvíle, kvůli které jsem dnes přijel.
Se stoickým klidem nasedám na kolo, dávám si pozor, aby mi zase neuklouzly tretry z pedálů a vyjíždím vzhůru cyklo-nástrahám. Ouvej, proč mě chytají křeče do lýtek. Ouvej, proč to nemohu udýchat po silnici s větrem v zádech. Jedu trapně lehký převod, na které není moje kolo ani trochu zvyklé. Přemýšlím, co s tím a to mě skutečné problémy teprve čekají. Dobrého půl kilometru ještě vylepšuji výstroj, návleky, rukavice atp. Na konci obce se mi podaří dojet Peťu, které se bohužel a hlavně překvapivě (opravdu moc nejedu) nechytla do háku. S velkou pompou jsem oceňoval vítr v zádech a trapně se snažil roztočit nohy po silnici vedoucí z kopce do Sázavy. Po dalším kilometru mizérie jsem spatřil dalšího člověka a říkal si, že ten určitě rychle nepojede. Chyba lávky, nesuď... Však to znáte. Tohle jsme ještě nezažil, abych na 3km asfaltu, asfaltu z kopce (60 výškových metrů) předjel jediného závodníka.
Jestliže jsem začínal mít pocit, že nohy nakonec pomalu pojedou, přišla jobovka v podobě prvního kopečku. LOL. Kopečku? 200m se 17m převýšení? Peklo. Tepy v háji nebo spíše na Petříně. Takhle opravdu dnes jet nechci, nemám chuť zmrazit všechny tělesné orgány přívalem ledového vzduchu. Zase zpomaluji, ale moc se to nelepší. Navíc, překvapivě, 200-300m před sebou vidím toho borce na kole a za ním visí jedna ze dvou závodnic přede mnou. Dvoukilometrový úsek po bývalé železnici na krásné jemné šotolině zvládám obvykle průměrem větším než je 30km/h, nyní možná tak 25km/h a s vypětím více sil, než jsem chtěl. Neskutečně frustrující, ale dvojici časem rozrostlou v trojici jsem nedojel.
Jestliže se nedařilo na této extra dlouhé rovince, která je ve skutečnosti trochu do kopce, tak jsem doufal, že by to mohly změnit dvě ostré levé zatáčky a bahnito-kořenitá pasáž za nimi, která závodníky přivede ke vždy zrádným a vlastně i hodně nebezpečnému kamennému přemostění řeky Sázavy. OK. Překvapení? Jo! Frustrace. Co? Proč? Po druhé zatáčce mám na dostřel Pavlu, která se právě vyhýbá hluboké tůni přes celou cestu a to způsobem nepříliš šťastným, na mokrých kořenech ji bleskurychle mizí přední kolo a já do teď nechápu, jak to ustála aniž by si ustlala. Záhy ji i předjíždím, to když se vykašlu na čistotu a pošlu to skoro přímo do té monstrkaluže. A teď ta frustrace, neznámý borec a borka (tedy Míša) jsou v čudu. Vážně to nechápu, mám před sebou 150m dlouhou rovinku a nevidím je. Pavlu, nebojácnou závodnici s technikou jsem právě předjel, nechápu jak jí mohli takhle ujet, kde mohou být ty dva? Ano, jel jsem ty zatáčky opatrněji, skoro bych si troufl říct, že už vím, co si mohu dovolit ke svým Continetalům, aby mě neposlaly ze sedla, ale že by mi tak ujely v této náročné pasáži plné bahna, vody, mokrých kamenů a kořenů? Hej to budou nějací páni cyklisté. BTW možná by stálo za to připomenou moje přefoukaná kola, které jsem před startem a po oznámení, že se nepojede zkrácená trasa, již nestihl upustit. No a kdyby jen to, tuhle drsnou pasáž (BTW drsná je dle mého soudu právě jenom za takového mokra), jinak bych ji nazýval technickou a hravou, jsem jel se zamknutou vidlicí. Nechtěně. Koukám, že bych klidně mohl příště jet na pevňákovi, tedy mít nějakého. :-) Jo, ale zpět k závodu, bohužel zmiňované balvany přes Sázavu byly umravněny, takže když bych pominul jejich počet a vlhkost, musel bych tuto "překážku" označit nějakým cool anglicky znějícím přirovnáním pro něco velice jednoduchého. Ale vraťme se k mému utrpení, zmíněná dvojice nebyla přede mnou ani v kopci za Šlakhamrem a ani na loukách hore. Peklo, ti dva museli jet pilu. Jeli ji, jenže ve zmíněných dvou levých si dali jednu pravou, takže zakufrovali a tím mi odpadli dva "protivníci" v cyklistické vřavě. Kdyby špatně nezabočili, tak by mé sebevědomí utrpělo mnohem menší šrámy a možná bych podal i lepší výkon. Ale co už, k závodům to patří. Jen je to až exemplárně tragikomické, kterak jsem psychicky potopil sám sebe s jejich nepřímou spoluúčastí. LOL. Na tomhle budu muset ještě zapracovat. Ještě nezažitá situace... Příště budu raději pracovat s variantou brod :-) No dobře, tohle cimrmanovské přirovnání není možná tak trefné, jak bych si přál, takže jinak. Příště budu pracovat s variantou, že zmizí-li mi někdo takovým způsobem, jde jistě o chybu Matrixu a nebo prostě a prachsprostě zabloudil. :-)
Ani nevím jak, dostáváme se na Hranici Na Konci světa, krásná budka na okraji osady Šlakhamry. Další silniční etapa, která závodníky přivede do kopce pod samotný obávaný Peperek. A světe div se, dojel jsem možná pět až šest lidí. A nejen, že jsem je dojel, na obávané kořenité žluté turistické jsem je postupně všechny i předjel. Zlý jazykové by možná poznamenaly, že za to mohl nefunkční přesmykač, který mi neumožnil přeřadit na nejmenší talíř a já tak prostě nutně musel jet rychleji než ostatní... Jenže na to se historie neptá. Konec konců můj plán byl zcela opačný. Již z minulých ročníků, minulých jiných závodů či snad z minulých životů jsem přesvědčen o smutné pravdě, že kolo do kopců strmých často rychleji tlačím než bych na něm jel... Tentokráte se mi však zdál být výhodnější ten psychologický efekt, že zatímco ostatní do kopce slézají či jinak odpadají, já stále jedu, no a konečně v dáli před sebou jsem uviděl Láďu S., který neúnavně šlapal v sedle a poctivě ukrajoval metr za metrem z tohoto protivného kopce. Musel jsem se kousnout a vyjet to též.
Na jeho vrcholu jsem skoro visel Láďovi na zádech. V tuto chvíli si nejsem jist, jak velkou chválu si zaslouží, ale nezpochybnitelné jest, že nikdy v minulosti jsem ho na kole nepředjížděl tak pozdě. BTW na Peperku jsem nechal většinu svých sil, takže jsem si řekl, že si za Láďou trochu odpočinu. Jenže ta trochu byla opravdu malinká. Láďa to ve slalomu mezi bahny a kalužemi příliš nepral, zřejmě nechtěl prát, co by musel prát, kdyby někde lehl. Takže s jeho asistencí jsem ho předjel, abych mu záhy předvedl podivné loutkové divadlo. Na jednom z kořenů, přes které jsem šel hodně nešetrně to nevydržel úchyt blatníku. Jestli si říkáte, co je to za ořecha, že jezdí s blatníky na závody, tak se prosím vraťte k pasáži o nesvaté trojici toho, co nesnáším. Pech! Blatník však neupadl úplně, což by znamenalo úplně jinou, a mnohem přijatelnější, množinu řešení (asi zastavit a zvednou nebo jet a kašlat na něj). Podivně visící blatník narážející do zadního kola mě vyváděl značně z koncentrace, takže jsem se rozhodl pro nenacvičenou ekvilibristiku, kdy jsem se na úzké bahnité pěšince mezi hlubokými kolejemi plnými bahnité vody rozhodl za jízdy otočit se, vyháknout padající blatník a vesele pokračovat jako vítěz. Hmmm... Konec snění! Během otočky mi vycvakla tretra, ztratil jsem vytouženou rovnováhu a vážně jsem měl co dělat, abych si během závodu nedopřál neplacené bahenní lázně. Solved. Solved? Houby. Ne, tentokrát jsem na houbaření za jízdy čas neměl. Další problém, co s tím velkým zadním blatníkem. Tušil jsem, že nebudu mít sílu, čas a natož pak chuť vracet se po závodech někam na kopec pro pitomý blatník, takže jsem se rozhodl dovézt ho do depa. Neříkali pořadatelé, že jde o nejhorší trať za dlouhá léta a že máme zvolnit, abychom někde nelehli? Jednou rukou jsem držel řidítka, druhou opírajíc se o grip držel blatník. Letíte lesem po mokré cestě plné kamení, kořenů, vaše rychlost se v pohybuje od 40km/h do 60km/h (no dobře na té GPSce bylo dlouhodobě max. 57km/h) a vy si říkáte, zda je to to, co chtěli. Kecám, neříkáte si nic, prostě se maximálně soustředíte na jízdu. No a trošku i na to, co udělat, aby vám ten blatník nevypadl z prstů, které již nemají sílu ho svírat. Ne že by byl tak těžkej, ale nevěřili byste, jakou silou ho páčí masa vzduchu při zmiňované rychlosti... Ještě štěstí, že lesáci značně vylepšili úsek cesty přes louku okolo Bambouchu, aby mohli bezpečně svážet dřevo...
Na kole jsem již nikoho nedojel, ale i tak to nakonec bylo občerstvující, poněvadž jsem getnul třeba 10-12 lidí. V depu jsem se však rychle vrátil do módu diletant. Vše s rozvahou a beze spěchu. V klidu se vysvléct a přezout. Možná po minutě jsem jakože vyběhl a jak jsem se dostal z dosahu fotoaparátů, přešel jsem z běhu do chůze a tak by to i skončilo, nebýt toho, že mě předbíhající Pavla přesvědčila (naštěstí snad až ve 2/3 trati), že mám ještě běžet. Výsledek? Všichni ti, které jsem na kole předjel mi to vrátili v závěrečném běhu. Při pohledu do výsledkové listiny to přibližně znamená tolik, že jsem na 2,5km dostal naloženo např. 5min od Ládi S., se kterým bych byl schopný držet krok (na krátké trati, kdybych celý rok běhal). :-) Tuhle zdánlivě nedůležitou technikálii uvádím jen jako trapnou výmluvu, až se mi budete smát, že jsem od los tríos Bořilos dostal naloženo 16min na necelých 20km závodu... V řeči jiných čísel ostudné 23. místo z 37 závodníků. Takže návrat ke zpytování svědomí. :-) Ale i tak jsem si to užil. Sportu zdar!
Žádné komentáře:
Okomentovat