Sabelell: Letní rodinná dovolená 2020 aneb Stoneman Taurista na dohled s ferraťákem v ruce?

Disclaimer: pokud vás zajímá Stoneman Taurista, tak vězte, že tvoří zcela okrajovou a vlastně i nahodilou součást tohoto příběhu, čímž bych vás chtěl uchránit od případného a neodkladného zklamání.

Po dlouhé době opět na letní dovolené a překvapivě na stejném místě, kde jsme trávili poslední zahraniční zimní dovolenou, v Radstadtu, jen kousek pod Salzburgem. Cesta jako vždy nestojí za zmínku větší než malou, plánovaný start v 4:00 z Brna se nám opozdil o hodinu a stejně tak příjezd okolo 10:00.

Den 1, sobota, 22.8.2020, via ferraty v Ramsau, odpolední procházka

Po cestě jsme si udělali větší zastávka před Ramsau am Dachstein, dětské a mládežnické ferraty na dosah ruky, Kali, Kala, Kalo a Heidi. Několikeré převlékání ferratové výstroje skončilo nakonec tím, že jsem vyrazil na Heidi a Kalo, ty nejtěžší místní mládežnické ferraty značené jako C/D. Pokud si říkáte, jestli to není divné, že někdo kdo ještě v roce 2018 lezl E/F a chystal se na plnokrevná Fka, leze nyní dětské ferraty, tak není. Corona a její následky, půl roku bez pohybu, bez hrazdy, váha hore, to vše se postaralo o to, že jsem měl i s lehkým C/D vážné problémy.

Den 2, neděle, 23.8.2020, cyklistika v rovinách, historické centrum města

V neděli jsme vyrazili na rozehřívací vyjížďku na kolech. 39km po rovině, Radstadt, směr Mandling a zpět, Altenmarkt, Eben, Altenmarkt, Reitdorf, Flachau a opět Radstadt. Cesta tzv. poznávací aneb abychom měli tušení, kde nalezneme šotolinu a kde asfalt. Par milých a pár nemilých překvapení ohledně značení MTB tratí/cyklostezek a obecně ohledně cyklistické infrastruktury. Zároveň se nám naskytla příležitost pozorovat na mnoha místech následky prudkých nočních lijáků, které napáchaly nepěknou paseku v celé oblasti a poněkud nám zkřížily naše plány (a nebo se o to aspoň pokusily). První cyklistický výlet bych hodnotil kladně nebýt nešťastné události, havárie Honzy, který při letu přes řidítka přišel o jeden zub.

Odpoledne naštěstí bylo o poznání klidnější, zasvěceno bylo "kultuře" v podobě návštěvy historického centra městečka Radstadt. Je lhostejno, že se městu přezdívá "staré město v horách" a že etymologie jeho jména naznačuje, že šlo o odpočinkové místo a dokonce jedno jest, že dnes město vtipně používá jako svůj symbol jízdní kolo. Vážně zajímavé mi přislo především to, jak se historické centrum, za skvěle zachovalými hradbami z jedné strany obehnané dokonce vodním příkopem, vyrovnalo s automobilovou dopravou a také to, jak se dá skloubit běžný život místních obyvatel spolu s "památkovou rezervací". Příjemná procházka příjemnými a parádně upravenými místy byla povznášející. Jediné, co mě malinko mrzí, že jsme si nenašli čas na večerní procházku, kdy bychom jistě ocenili speciální osvětlení celého centra. BTW nenechte se odradit pošmurnými fotografiemi, které ani trochu nereflektují výše popsané.

Den 3, pondělí, 24.8.2020, na kole k Zauchensee, odpolední golfová procházka

Druhý cyklistický den nešlo již zbaběle setrvávat v údolí, bylo třeba otestovat nohy v nějakém přijatelném stoupání. Volba padla na druhé nejbližší údolí kolmé k centrální V-Z ose pongauského údolí formovaného řekou Enns (česky Enže), údolí vedoucí do horského střediska Zauchensee se stejnojmenným jezerem. Od začátku jsme jeli slušnou pilu až jsem se bál, že mi dojde ještě pod kopcem. Cesta byla nemálo ovlivněna již zmíněnými bouřkami, které z mnoha cest stvořily naplaveninovou zahrádku, se kterou se Rakušané vypořádali pomocí zákazů a jiných zábran. Počasí neslibovalo žádnou velkou pohodu, ale obávaný déšť nakonec nepřišel, takže vlastně dobrý. Nakonec největším zpestřením, nepočítám-li pošmournou krajinu a lesní krajinu plnou kapradin,\q byli otravní elektrocyklisté, kteří si nás dávali s prstem v nose. Tu a tam se naskytla příležitost vrátit jim to a tu jsem nemohl nevyužít, byť mě to stálo hromadu sil a ve výsledku nevím, komu jsem tím prospěl. :-) Jeden příklad za všechny, kopec jak kráva hluboce rozrytý stále ještě tekoucí vodou, kde většina lidí a zejména ty bez zkušeností, byť i na elektrokole, přešla do režimu tlačení a já tam sprintoval, jen abych je v tom kopci dojel a předjel...

Pokud byste čekali těžkou romantiku u horského jezírka na konci údolí v 1340mnm, tak vás trochu zklamu, zimní středisko s lyžařskými vleky všude okolo a desítkami hotelů vám toto asi nenabídne. Na druhou stranu zde naleznete dostatek vyžití pro děti včetně povedené ferraty Seewand, ne opravdu se nejedná o slavnou a těžkou cestu nad jezerem Hallstatt, jde pouze o "(ne)náhodnou" shodu jmen.

Cesta dolů by byla fajn nebýt chladnějšího počasí, kterému sekundovala zatažené obloha. I přestože jsme rychlost zrovna nepřeháněli, a jakože by to na velké části trasy šlo, byla nám celkem zima. Ještěže jsme ve dvou třetinách sjezdu uhnuli a místo návratu do Altenmarktu jsme si to namířili do sedla k restauraci Sattelbauer. Nic proti ničemu, kdybychom nemuseli stoupat z 970mnm do řádově 1300mnm po šotolině, kdyby nás dvakrát neohrožoval šílenec v pick-upu a pár jedinců na elektrokolech, které nikdo nenaučil k čemu je dobrá přední brzda. Každopádně nahoře se nám konečně dostalo prvních rozumných výhledů po okolí, takže ve výsledku stála opakovaná dřina za to. Cestu dolů do druhého údolí lze považovat za značně jednodušší, poněvadž se odehrávala na asfaltu. Dále jsme to mohli vzít po cyklostezkách údolími a nebo jako my po obslužné silnici podél dálnice. Tato zvláštní volba se nám díky odklízení následků přívalových dešťů z předchozích dnů odvděčila tím, že se nám dostalo příležitosti předjet do kopce couvající auto, které nemělo jak projet dál natožpak se otočit. Ve výsledku šlo o 37km/1000m.

Odpolední procházka nás zavedla okolo driving range na samotné golfové hřiště, které jsem měl chuť vidět nejen v zimě, kdy jsme po něm lyžovali, ale i v létě. No není to špatných 18 jamek... Ne, nehrál jsem, ale prostředí není vůbec špatné, tedy nesrovnáváte-li ho s například s golfem na ostrově Laucala... :-)

Den 4, úterý, 25.8.2020, via ferraty v Kleinarl a v Zauchensee, turistika okolo jezera Jägersee

Po dvou cyklistických dnech přišel čas na trochu zábavy na skalách s jištěním pomocí ocelových lan. Ale nejprve bylo třeba vyřešit aktuální nedostatek stravy, kterou jsem se rozhodl vyřešit nákupem v nedalekém Altenmarktu, kde stojí Lidl. :-) 5km projížďka po místních cyklostezkách zejících prázdnotou mezi čerstvě posečenými loukami v ranním chladu pomalu se sklánějícím před paprsky slunce poletujícími po téměř vymetené obloze mi vážně učarovala.

A teď k těm via ferratám v Kleinarlu, 30min vzdálené obci v pěkném údolí, které v zimě slouží, jak jinak než k ukojení sjezdařských choutek turistů. Začali jsme na papírově lehké cestě (B/C) Kesselfall klettersteig, která vede, jak už by se dalo dovodit z názvu, soutěskou s vodopády. Bohužel se brzy ukázalo, že cesta zdaleka není tak jednoduchá, tedy brzy po té, co jsem našli nástup. Vyšlapanější cesta totiž vedla do prudkého kopce plného bahna a kořenů, který byl asi nebezpečnější, než co jsem následně lezli. Zpět ale do soutěsky. Hned první část vede po mokré skále dolů a nejde o cokoliv se srandou zaměnitelného. Další překážkou může být volný lanový most, pod nímž se krčí slušná hlubina. No a pokud byste si mysleli, že vás nic více nepřekvapí, tak leckdy se to ještě může podařit mokré extrémně kluzké skále (tu a tam bez mokrých zabahněných umělých stupů. :-) Tak či onak, celé lezení vám zpestřují nad hlavou natažené lanové skluzy, které slouží jako jedna z několika možných sestupovek, tedy v případě, že si zaplatíte průvodce. No a když jsem pak viděl šťastlivce, které měli to štěstí, že se mohli otloukat o skály obalené jen tenkými žíněnkami, přešla mě rychle chuť.

Nakonec jsem sešli dolů jinou ferratou, Einsteigersteig. De facto se jedná o lesní pěšinu, podél které je tu a tam (a vlastně téměř zcela zbytečně) natažené jistící lano. Vlastně nevím, čím si zasloužila to A/B.

Podobně "obtížnou" ferratou je i Familien klettersteig, ta však nabízí na rozdíl od výše jmenované přeci jenom slušnou porci adrenalinu. Římsa vás zavede pod dlouhým převisem do korun stromů, že doslova můžete kopat do šišek. S tím i souvisí poměrně slušná expozice, která ve spojení s jedním "tricky" krokem dělají tuto cestu ve výsledku doporučeníhodnou. Nakonec i výstup v lese u lanového centra vás může inspirovat k dalšímu na výšky orientovanému dobrodružství.

Do čtveřice všeho špatného? Na poslední kousek jsem vyrazil pouze s Mirkem a Janička raději přihlížela zespodu. Papírově nenáročné D, Peilsteinpalfen klettersteig. S mojí kondicí, strachem z výšek a expozice šlo o téměř letální koktejl. Když jsme s Mirkem nalezli do stěny, vyděsil jsem se, před námi lezl starší pár. Řeklo by se nic proti ničemu, kdybych v paní nerozpoznal tu lezkyni, která se zalekla prvního lanového mostu na via ferratě Kesselfall, ze které se raději vrátila. Představa, kterak se někdo s problémy na B/C pouští do D mně moc radosti nepřinesla. Naštěstí paní opustila zajištěnou cestu včasnou únikovou cestou ještě před těmi obtížnějšími úseky a tak mi zbyla starost jen o sebe samého a že jsem měl co dělat. Výška a expozice nejspíše zafungovaly tak, že jsem se držel, jako by šlo o život. No ono také šlo... Zcela vyčerpaný jsem byl každou chvíli zavěšen křídlem (tedy paží) na jistícím laně, ještě čtrnáct dní později o tom svědčí pořádné modřiny. Takhle krutě jsem se nezapotil už hodně dlouho a to se raději nezmiňuji, že šlo po většinou o úseky značené jako C, max. C/D. Prostě bída, celý zničený, zadýchaný a šťastný, že jsem tam nezůstal někde viset jsem se vyplížil z ferraty ven a už se těšil na odpolední odpočinkový program.

Ještě než k němu došlo, posunuli jsem se pár kilometrů za obec Kleiarl k jezeru Jägersee, nádherné místo bez obrovských hotelů mi připomnělo kanadské národní parky. A to raději nezmiňuji, že ještě o kus dál a pár set výškových metrů výše leží další jezero, Tappenkarsee, které by má slova tučně potvrdilo. Jen škoda, že lze pod kopec dorazit autem a nahoru se nechat vyvézt lanovkou... Kdyby to bylo možné jen za vlastní, ze všech sil bych se snažil vybudovat si příležitost pro výstup...

Odpoledne jsme se vydali auty na kopec poznaný předchozího dne, Zauchensee. Čekala nás odpolední pohoda a v mém případě i průvodcovství rodičů po ferratě Seewand. Vcelku pestrá směsice různých prvků vás může mile překvapit na nepříliš obtížné cestě s označením B/C. Pokud se k tomu přidá povedené počasí, tak věřte že vám další příjemnou skalní procházku doporučím i s vědomím, že okolo stojí spousta hotelů, jak už jsme zmiňoval "o den dříve".

Den 5, středa, 26.8.2020, Rossbrand autem, Rossbrand na kole, Obertauern autem

Středa hlásala návrat ke kolu. Nejdříve jsem si však chtěl ověřit platnost místního PR a to ani ne o tom, zda Rossbrand nabízí 360° výhled na nejméně 150 alpských vrcholů, spíše jako to, jak vypadá silnice a jaký provoz lze očekávat během naší plánované cyklistické výpravy na tento vrchol. Obhlídka dopadla na výbornou. Přestože bylo dávno po osmé hodině, na pod vrcholovém parkovišti bylo jen jediné auto, a na samotném vrcholu pouze dva lidi. Jinými slovy kopec pro sebe a ty výhledy...

Bylo by chybou, kdybychom se o několik chvil později nevydali na kole vzhůru. Na 13km převýšení 940m, tak takovouhle sodu jsem možná na biku ještě nedostal. Na druhou stranu to bylo po asfaltu, což situaci značně ulehčovalo. Krásné výhledy už během cesty, míjení krav pojídajících trávu okolo silnice, krávy pohybující se volně po silnicích jako bizoni v Yellowstonu. Prostě paráda. Jediné, co úplně tak netěšilo, byla skutečnost, že na kole nás předjely desítky aut, sem tam nějaký autobus, zatímco v autě jsme o dvě hodiny dříve potkali pouhá dvě auta (na obou cestách, tam a zpět). A zasloužená odměna po litrech potu přišla, předjetí pár cyklistů, závod s elektrocyklisty a ty výhledy. Ve výsledku se ranní a polední slunce postaralo o velice rozdílné vnímání všech okolních vrcholů. Prostě krása, kterou byste si neměli nechat ujít. A to ani nezmiňuji, že silnice na vrchol není zatížena žádným mýtem podobně jako bezplatné parkoviště.

Sjezd dolů mi moc radosti nepřinesl, přeci jenom 15km a tisíc výškových metrů na jeden zátah stále hrozí (v mém případě) uvařením minerálního oleje v brzdách popř. jakoukoliv jinou leckdy fatální poruchou/opotřebením. Pokud vážíte s kolem kolem 115-120kg, nebojíte se rychlosti a máte základní znalosti středoškolské fyziky (jakože kinetická energie roste lineárně s hmotností a druhou mocninou rychlosti), tak asi tušíte o čem mluvím. No co si budeme povídat, po každé letní cyklo dovolené v horách jsem musel něco řešit s brzdami a ani tentokrát tomu nebylo jinak.

Odpolední pohodu jsem si vylepšil odvozem rodičů do Obertauernu, místa, kde se jím v zimě moc líbilo a ani pro letní dovádění to rozhodně není špatné místo. A to jsem jsme ještě v tuto chvíli netušil jak úžasné výhledy nabízí okolní kopce.

Den 6, čtvrtek, 27.8.2020, via ferraty v Siberkarklamm, Kleinarl a trochu více turistiky okolo jezera Jägersee

Další den a další střídání kola za skály. Ne že by se dalo říct, že by tyto sporty byly kdovíjak komplementární, takže nohy si vážně neodpočnou ani při jednom, jen při lezení po ferratách, pokud to děláte špatně jako já, unavíte navíc i ruce. :-)

Na Silberkarklamm jsem se vážně těšil, jako bych ještě slyšel ozvěnu z Galitzenklammu z před dvou let. Mám tyto cesty v soutěskách opravdu rád. Typicky jde o příkré skály v hlubokém úzkém údolí, skrze které to má namířená divoká říčka plná vodopádů. Co více si přát? Snad jen kdyby většina z nich nebyla zpoplatněná a navíc plná lidí.

V plánu jsem měl dvě cesty ze tří dostupných, Hias (D) a Siega (C/D). Oproti, pro mě velice náročné, cestě Peilsteinpalfen v Kleiarlu, která byla D kvůli jedinému úseku, tady mělo jít o poctivé D, které není jen do počtu (rozuměj kvůli možnosti označit cestu vyšší obtížností). Skutečnost? Nevím, na Hiasu byl takový nával, že mě ani vteřinu nenapadlo tam lézt a péct se někde ve skále na slunci než ti přede mnou odlezou. Mirek také nic nenamítal, takže jsme zvolili náhradní variantu v podobě cesty Rosina (D), ano má o jeden D úsek méně než Hias, ale ve výsledku to vyjde obtížností asi nastejno. Rozklepaný jsem byl už na prvním lanovém mostu nad divokou řekou, ale pak už to bylo celkem v pohodě. Překvapivě byla celá cesta vybavena umělými stupy (kramlemi), takže to bylo jak na žebříku. Ano, expozice a vertikálnost mi dobře nedělala, ale výsledku jsem se nikde moc nezapotil. Tedy obrazně, ve skutečnosti jsem byl po pár metrech zpocený jak pes. Přeci jenom lezení na slunci se strachem, který mě žene vzhůru, abych byl co nejrychleji ze skály, stojí dost sil, které jsem ještě nestihl nabrat... :-)

Vtipné bylo, že Mirek se zpotil až po opuštění ferraty, kdy se lezlo lesem s podobným převýšením jako na skále, směrem k sestupovce. Sestup vedl ve skutečnosti po vrstevnici a zavedl nás na konec údolí, kde jsme dorazili k chatě Silberkarhütte. Odtud jsme započali nástup na druhou plánovanou cestu Siega. Přestože by měla být o půl stupně jednodušší, tak bych ji subjektivně hodnotil jako obtížnější. Svůj díl zásluh si na tom nese vyšší nadmořská výška, takže než se vyškrábete pod tuto ferratu, můžete být už trochu unavení. Slunce se do příslušné skály opírá s ještě větší intenzitou a konečně umělé stupy netvoří nové kramle, ale jen ocelová kulatina, která je mnohem kluzčí a obecně na ní člověk nemá takovou jistotu. A to nemluvím o skutečnosti, že dvakrát jsem si myslel, kterak jsem nahoře a ve skutečnosti stále nebyl... Asi vás nepřekvapí, že výhledy do údolí nejsou vůbec špatné, také se podíváte do 1470mnm zatímco Schladming kdesi dole v údolí leží ve výšce 720mnm.

Příjemně vyčerpaný jsem byl natěšený na odpolední program. Ten se nesl v duchu opakování. Nejprve jsem si s rodiči znovu prošel cestu Familien klettersteig nad Kleinarlem, to je ta s římsou pod převisem vedoucí v korunách stromů a pak jsme se přesunuli za zbytkem rodiny k Jägersee, tak abych mohl s lehkým nadhledem oplakávat skutečnost, že se letos na Tappenkarsee nepodívám.

Den 7, pátek, 28.8.2020, na kole přes Oberhüttensee, Obertauern a Untertauren zpět do Radstadtu (Stoneman Taurista)

Pátek se stal zcela náhodou cyklistickým vyvrcholením naší rodinné dovolené. Ve čtvrtek večer jsem vymyslel, že se podíváme na Oberhütte a Oberhüttensee, které slibovaly slušnou porci romantiky bez přítomnosti davů. A jak jsem tak putoval prstem po mapě, přišel jsem na zvrhlý nápad, jestli by se nedalo zdolat několik kilometrů horského masivu a dostat se tak do sousedního údolí, kde leží, už zmiňovaný, Obertauern. Jedinou překážkou, zdálo se, byl asi 3,5km dlouhý úsek, který je pěší, naleznete ho pod označením Wanderweg 702 resp. Zentralalpenweg 02. Satelitní snímky místa vypadaly dobře, že by se to na kole dalo, ale stejně jsem chtěl mít větší jistotu zdolatelnosti tohoto malého cyklo-dobrodružství. A tehdy jsem se dostal k cyklo-zážitku Stoneman Taurista. O co jde? 123km bike challenge přes výživné vrcholy Alp, 4500 nastoupaných metrů... A světe div se, trasa vede přesně po zmiňované pěší stezce. Solved! Jdeme na to.

Ráno jsme vstali o poznání dříve než předchozí dny, naskládali jsme se do dodávky a nechali se dovézt za ves Forstau až na Farmau k chatě Winklhütte, kde končí asfaltová silnice. Dál až po chatu Vögeialm vede šotolinová cesta, po které lze bohužel jet i autem, tedy pokud zaplatíte mýtné. Škoda, tím se zvyšuje potenciál lidí dosáhnout Oberhütte a Oberhüttensee.

Před devátou jsme seděli na kole a uháněli ve směru Vögeialm, asi 7km dlouhá trasa proti proudu toku Forstaubach. Na mapách to nevypadá tak zle, ale ve skutečnosti už na této "rovince" jsme nastoupali 350m . Toto údolí vám udělá radost, krásné lesy, za zády na vás vykukuje masiv Dachsteinu a podél cesty tu a tam zahlédnete reálné historické dřevěné sruby, nikoliv turistické napodobeniny. Prostě paráda.

Bod zlomu, Vögeialm. Zde začíná značená MTB stezka k Oberhütte, černá. Co to znamená? 4km stěrkové cesty s převýšením 500m. Už v prvním stoupání řadím nejlehčí převod a přemýšlím, co budu dělat o pár chvil později. S každým metrem ubývá sil a přibývá luxusu ve výhledech. Aby nám toho naráz nepřišlo málo, už pod chatou jsme pocítili silný JV vítr, který foukal na většině naší cesty přímo proti nám. Nádherná dřina... Odměna však byla sladká. Nádherné jezero s chatou. Už tohle samo o sobě by stačilo, ale pro nás to byl teprve začátek.

Po nezbytném občerstvení a navlečení se do několika dalších vrstev oblečení jsem vyrazili dál. Před námi se zjevily další horské vrcholy, pastviny, skály a porůznu roztroušená jezera. 3,5km dlouhá stezka pro pěší znamenala dalších 240 výškových metrů. Maximální dosažená nadmořská výška se konečně přehoupla přes 2000mnm, konkrétně 2090mnm. Záhy se však ukázalo, že zmiňovaných pár kilometrů bude vážně bolet. Co začalo jako mokrá měkká luční stezka se změnilo v pevnou kamenitou stezku, občasné skalky a jiný nesjízdný terén, který znamenal nutnost tlačení či nesení kola. Trochu jsem doufal, že příslušnost cesty k cyklo-zážitku Stoneman Taurista znamená její sjízdnost pro kola, ale ne. Oč těžší bylo zdolání jakékoliv ze zmíněných i nezmiňovaných překážek, o to sladší se zdála býti odměna v podobě neskutečných výhledů všude vůkol. Trvalo asi 2,5km než jsme se dostali na stezku, která byla sjízdná pro kola v délce větší než 20-30m v kuse, zkrátka luxus.

Finále nad Obertauernem s výhledem na všechny kopce/sjezdovky, kam jen oko dohlédne. Luxus střídá luxus. Tohle je však třeba zažít, popis, obrázky a ani video nemohou příliš přiblížit horskou odyseu. Přiznám se, že fyzické utrpení při zdolávání překážek je mi vlastně občas milé, ale zároveň jsem rád, že to trvalo jen 1,5h. Přeci jenom uvědomění, jak rychle se v horách může zkazit počasí spolu s raketově ubývajícími silami, není zcela radostné, zkrátka jde o celkem nebezpečnou zábavu.

Po obslužných cestách lanovek jsme se poměrně rychle dostali z 2000mnm do 1700mnm. Po cestě třeba oceníte, podobě jako my, volně se pasoucí koně, o výhledech se asi nemusím už zmiňovat.

Cesta z Obertauernu do Untertauernu mohla být o poznání lepší, kdybychom měli dostatek času a vědomí, že není třeba využít poměrně nebezpečnou hlavní silnici (toho času v rekonstrukci) na úseku restaurace Gnadenalm - Untertauern. Takto jsme se elegantně vyhnuli několika zajímavými místům, prohlédnutí Johanneswasserfall ze spodu apod. Namísto toho jsme si užili několika doušků adrenalinu při průletu motorkářů zatáčkami a tunely v naší těsné blízkosti.

Poslední etapa, Untertauern (volnočasový park kombinovaný se zoo) - Radstadt vede opět po značené cyklistické stezce podél toku Nördliche Taurach. Příjemných 12km s klesáním 250m, možností pokochat se na lavičkách, kouknout na zvířata a na konci si zahrát golf. Takové příjemné vychladnutí...

Den 8, sobota, 29.8.2020, cesta domů

Nakonec se přeci jenom jedna předpověď počasí vydařila a my tak odjížděli ještě za tmy, okolo 5:00 v sobotu ráno doprovázeni slejvákem, který jsem v takhle dlouhém časovém horizontu na silnici ještě nezažil. Hodina pekelné jízdy za tmy, kdy stěrače na maximální rychlost jen s obtížemi odolávaly přívalům vody. Já jen stěží držel auto na silnici, zkrátka dobrý očistec... Nakonec se však počasí umoudřilo a s pár zastávkami jsme úspěšně dorazili domů.

Závěr

Přestože jsme "sportování" alokovali vždy jen polovinu dne, jednalo se o fyzicky náročnou záležitost, která mi udělala velkou radost a doufám, že i ostatním účastníkům. Nemohu nevyzdvihnout poslední den dovolené a krásnou horskou cyklistiku a s tím spojenou bike-challenge Stoneman Taurista, která mi učarovala, pokud jednou naberu dostatek sil, tak se jí hodlám zúčastnit. Stejně tak doufám, že se jednou mrknu k Tappenkarsee, abych mohl "bezpečně" zavzpomínat na toulání se po Kanadě. Přeci jenom existuje dost důvodů, proč zrovna nyní nemířit na severoamerický kontinent. A i kdybych se k tomu náhodou rozhodl, hodně bych přemýšlel, zda se tam nepodívat spíše v zimě s běžkami... :-) Ale to jsem ze Salzburska oddriftoval hodně daleko a ještě ho připodobněním možná učinil poněkud druhořadým, což jsem nechtěl, poněvadž jde o skvělé místo, které vám vřele doporučuji (a to jsem nenavštívil žádný z místních termálů).