úterý 3. prosince 2019
ZLM 2019 - druhý kompletní ročník aneb jak se do lesa volá, tak se jistojistě z lesa neozývá
Loni jsem se při podobné příležitosti, tj. bilancování uplynulé sezóny, dopodrobna věnoval tomu, proč jsem dopadl tak špatně. Letos to učiním znovu, ale v mnohem kompaktnější podobě. Takže jestliže jsem v roce 2018 skončil 18. se ztrátou 183,36b na fenomenálního Marka, letos to bylo o chlup lepší, 13. se ztrátou 144,01b na staronového vítěze. V životě žádné kdyby nefunguje, ale mě to přesto baví. Proč? Chtěl bych vědět, co by se dalo a kde jsou mé limity. Letos mě krom hlavy limitovala dvě zranění, zlomený palec na noze a poškozené koleno. První stálo za neúčastí na crossu, kde bych měl s přehledem na 90b, tj. +46b, a rázem se pohybuji na úrovni 7. Ládi 2 (not bad!). Druhé zranění nemělo rozhodně takový vliv jako skutečnost, že neplavu. Kdybych plaval, šel bych triatlon a ten je jednoduše klíčem k celkovému úspěchu. Já sice triatlon šel letos podruhé a podruhé ho ovládl, nicméně ve štafetě. Kdybych ho zdolal třeba na úrovni neplavce Jirkoje, tak bych měl 96b, tj. +30b což znamená 4. místo, pouhých 10b od 3. místa. Toliko k možnostem, když nebudu uvažovat, kde jsem co pokazil, ale pouze to, kde jsem nebyl... I v této hypotetické neskutečnosti mi však rozum zůstává stát nad výsledkem Marka, který je úplně jinde, klobouk dolů. A mě nezbývá než se zvednou od počítače a jít se hýbat, abych sobě dokázal, že na tu bednu mám. :-) BTW nejvíc nejpřekvapivější je skutečnost, že v roce pohybu nezasvěceném, kdy jsem jen a jen bojoval s nadváhou, absencí síly, rychlosti a vytrvalosti dosáhnu nejlepšího výsledku na lize. Je tohle nějaká spravedlnost? :-) Lize zdar a příští rok třeba zase na viděnou.
ZLM 2019 - střelba ze vzduchovky aneb kde luk můj
1.12.2019 došlo k poslednímu rozdělování bodů na Žďárské lize mistrů v roce 2019. U toho jsem nemohl chybět a pro tentokrát i s Janičkou. Po první zkušenosti z loňska jsem tušil, že v oboru vzduchové střelby nejsem kdovíjakým talentem a že to asi na olympiádu v Tokiju nedotáhnu, takže jsem se tomuto skoro-militantnímu sportu přes rok vůbec nevěnoval (asi tak jako naprosté většině ostatních disciplín s výjimkou běžeckého lyžování). O to více jsem byl překvapen nástřelem 100b, který znamenal zlepšení o 58% oproti předchozímu roku. Tímto jsem si vysloužil 16. místo ze 110 závodníků. A jak to tedy dopadlo? O tom až příště.
neděle 10. listopadu 2019
ZLM 2019 - plavání sprint aneb jak utopit bakaláře Mraka
Ač nejsem bakalář, tak jako mrak zřejmě mnohdy vypadám, což je vlastně poněkud zvláštní neboť se nezřídka domnívám, že nejde o zrcadlení hnutí mysli. Ale ono to není až zase tak důležité, jako příjemné svezení Ečkovým Mercedesem do ZNS, kde se konala předposlední sešlost přátel sportovních aktivit, tj. Žďárské ligy mistrů a nešlo o nic menšího než plavání v krytém bazénu. Pro hnidopichy, 100m volným způsobem.
Kámen či kachlička úrazu, dalo by se říct... Jakožto neplavec se sklony k tonutí se jen stěží můžu tvářit jako vodní suverén, to spíš ten suterén, kam mé tělo klesá, jakmile mi dojde dech. Přes odpor k vodě na pití, mytí i koupání se mi při loňské premiéře, které překvapivě neskončila jako derniéra, podařilo "zaplavat" na své poměry výborný čas 1:48,64, byť jsem byl přesvědčen, že jsem na papíře po závodě viděl čas o deset vteřin lepší.
Letos tu jsou jiné radosti a starosti než nějaké plavání, které nemám rád, čemuž odpovídala příprava. Zaplaval jsem si přesně jednou (nepočítám-li jiné záležitosti, ve kterých vážně plavu) a to jedno plavání byla loňská liga... :-) No ano, příprava 0. Že by aspoň teorie? Ta byla... Půl hodiny před výběhem před barák jsem se koukl na populárně naučné video o kraulu, zapamatoval jsem si asi tak 3 věci a do praxe jich dokázal přenést tak... A víte co? To vůbec nebylo důležité. Na místě jsem byl jen pro účast, ideálně, aby se mé titěrné body započítaly do tabulky týmového hodnocení, jelikož se netajím tím, že jsme pyšným členem Láďa a Láďa týmu, který dvě kola před koncem závodního roku 2019 drží krásné druhé místo! No a také jsem dobře pokecal, svezl se v Mercedesu a vůbec šlo o příjemné dopoledne.
Plavání? To nebylo... Spíše mrskání s bojem o přežití...
Pokyn ke startu jsem zaspal, do vody hodil placáka, břicho mě pálí ještě teď, vodu jsem nachytal do brýlí a ... Ale jo, první dva bazény (po 25m) jsem dokázal krotit touhu vydat ze sebe vše (ne teď se nebavíme o vstupech a výstupech jakožto zvracení, apod.) a myslel jsem na to, že bych se měl zaměřit na techniku, nikoliv sílu. A celkem to šlo. Soupeře jsem tak nějak cítil okolo... Ve třetím bazénu jsem dost nedal "obrátku", možná se trochu napil a s dechem to šlo do kytek... Pomalu mě začaly tuhnout paže, jako bych plácal betonovými pádly naplacato do vody a neměl sílu pro vyzvednutí plácaček z vody. V důsledku nespláceného kyslíkového dluhu a výše popsaného betonového problému to v poslední čtvrtině vypadalo spíše než jako plavání na to topení.
V rozplavbě jsem obsadil 3. z 5 míst s časem asi 1:59. Tj. zhoršení asi o 10s, které mě vůbec nepřekvapilo. Odcházel jsem potěšen, že odcházím a nemusí mě lovit ze dna žďárského bazénu. Mraky neutopíš, možná... Tak zase příště. BTW oficiální výsledky časem doplním (až budou).
pátek 18. října 2019
Pálíš, pálím, pálíme. Na chlast však zapomeňte, tady šlo o průdušky aneb běh na Kaplisko 2019
Přestože se na Kaplisko běželo již 15x, já se doposud nezúčastnil ani jednou... Takže bylo na čase to změnit. 675m dlouhá trať s převýšením 64m na první pohled neslibuje příliš mnoho zábavy či napětí, ale je třeba si uvědomit, že jde o něco mezi čtvrtkou a půlkou, navíc do kopce odpovídajícího převýšením modrým sjezdovkám ve skromných českých podmínkách. No a vzhledem k tomu, že čtvrtka je považována za nejtěžší běh, mohlo by vám začít docházet, o jaký zážitek asi půjde... Poznámka na okraj, mapy říkají, že vám pěší výlet na kopec zabere 18 minut, přičemž běžecký rekord leží někde okolo 2:15. Bez povšimnutí by neměla ani zůstat informace, že pořadatelem závodu je atletický oddíl TJ Nové Město na Moravě a typickými účastníky jeho členové popř. členové jiných atletických klubů. Poněkud exkluzivní společnost... Hej a víte co, mladší žákyně to umí běžet na hraně 3 minut, prostě peklo. Asi vás nepřekvapí, že po mém typickém naříkání po duatlonu na Žďárské lize mistrů ohledně neschopnosti běžet do kopce z důvodu nedostatečného běžeckého tréninku, jakože ty občasné 3km klusy po rovině na tohle nefungují, nemůže ani dnes přijít nic jiného...
Registrace na poslední chvíli, jeden z posledních na startu, trochu dehydratovaný, bez rozběhu, po hodině a půl sezení v autě, do poslední chvíle schovaný v mikině s kapucí a při pohledu na soupeře naplněný přesvědčením, že to zase bude průšvih. No a také byl... První stovka ještě na mé poměry šla, v průběhu druhé jsem opustil došlap na špičky, ve třetí jsem začal pekelně tuhnout, čtvrtá mi přinesla mžitky před očima a já regulérně uvažoval o stopce, tohle bylo hodně za limitem, naštěstí před parkovištěm se profil mírně srovná a já mohutnými lapáky dostal trochu kyslíku do svalů i mozku, jenže pak přišla odbočka do lesa a poslední stoupák, kde jsem vzápětí zase padl kus za hranu a mluvit o morálu je jen slabý odvar toho, co jsem právě zažíval. Překvapivě jsem se nedal a bez zastávky se doplazil až mezi dva ze tří křížů, konečnou. To jsem si bláhově myslel, že mám to nejhorší za sebou, no neměl... Sice venku nebyla zvlášť zima, řeklo by se celkem příjemných 14°C, nicméně skoro celý závod jsem šel s otevřenou pusou a to co následovalo jsem vskutku ještě nezažil. Na prach spálené průdušky, zuby zmražené jako po kloktání tekutým dusíkem. Možná bych necekl, kdyby situace za pět minut nevypadala na chlup stejně, za čtvrt hodiny jak by smet a ještě několik hodin po té jsem se cítil jak tuberák. Bez přehánění musím říct, že šlo svým způsobem o nejtěžší závod v mém životě.
Ve výsledku 8. místo v kategorii, nejspíš poslední. Ale chuť tohoto pocitu již znám, takže žádné slzy, ba právě naopak. S časem 3:11 jsem zaostal za 7. jen o 4s a za švagrem na šestém místě o 12s. Ano, od prvního mě dělila řádově třičtvrtě minuta, ale vzhledem k mým očekáváním, že dostanu na frak řádově o minuty a že mi to nandají všechny malé děti, atletický potěr, to považuji za slušný výkon. Prostě okolnosti v podobě netrénovanosti, váhy a mohutných svalů na nohách, které můj oběhový systém není sto zásobit kyslíkem, jednoznačně mluví proti jakýmkoliv ambicím v této kategorii. Zároveň by mi bylo trapné tvářit se, že jsem spokojený s tím, jak jsem běžel a jak fungovalo tělo, to zase jako ne, dvě stě metrů do kopce a už jsem cítil nohy jako by je zalili do betonu... Tady je prostor k zlepšení. Řekl bych, tak za rok na viděnou a lépe, ale nejsem si jistý, zda chci znovu podstupovat takovou porci bolesti. :-) A poklona všem skutečným běžcům, máte můj obdiv!
[edit: 10.11.2019] Nalezl jsem oficiální výsledky. No a ty říkají, že jsem skončil na 8. z 10 míst, což je o trošku méně tragické, než jak jsem to vymaloval v závěru výše. Také je pravdou, že ten 9. byl za mnou o pouhou vteřinu a naopak, že na 5. pozici mi chybělo asi 13s... Nejzvláštnější je, že mě krom jednoho staršího žáka nepředběhla žádná omladina kvalifikovaná jinak, než dorost, junioři a muži.
Registrace na poslední chvíli, jeden z posledních na startu, trochu dehydratovaný, bez rozběhu, po hodině a půl sezení v autě, do poslední chvíle schovaný v mikině s kapucí a při pohledu na soupeře naplněný přesvědčením, že to zase bude průšvih. No a také byl... První stovka ještě na mé poměry šla, v průběhu druhé jsem opustil došlap na špičky, ve třetí jsem začal pekelně tuhnout, čtvrtá mi přinesla mžitky před očima a já regulérně uvažoval o stopce, tohle bylo hodně za limitem, naštěstí před parkovištěm se profil mírně srovná a já mohutnými lapáky dostal trochu kyslíku do svalů i mozku, jenže pak přišla odbočka do lesa a poslední stoupák, kde jsem vzápětí zase padl kus za hranu a mluvit o morálu je jen slabý odvar toho, co jsem právě zažíval. Překvapivě jsem se nedal a bez zastávky se doplazil až mezi dva ze tří křížů, konečnou. To jsem si bláhově myslel, že mám to nejhorší za sebou, no neměl... Sice venku nebyla zvlášť zima, řeklo by se celkem příjemných 14°C, nicméně skoro celý závod jsem šel s otevřenou pusou a to co následovalo jsem vskutku ještě nezažil. Na prach spálené průdušky, zuby zmražené jako po kloktání tekutým dusíkem. Možná bych necekl, kdyby situace za pět minut nevypadala na chlup stejně, za čtvrt hodiny jak by smet a ještě několik hodin po té jsem se cítil jak tuberák. Bez přehánění musím říct, že šlo svým způsobem o nejtěžší závod v mém životě.
Ve výsledku 8. místo v kategorii, nejspíš poslední. Ale chuť tohoto pocitu již znám, takže žádné slzy, ba právě naopak. S časem 3:11 jsem zaostal za 7. jen o 4s a za švagrem na šestém místě o 12s. Ano, od prvního mě dělila řádově třičtvrtě minuta, ale vzhledem k mým očekáváním, že dostanu na frak řádově o minuty a že mi to nandají všechny malé děti, atletický potěr, to považuji za slušný výkon. Prostě okolnosti v podobě netrénovanosti, váhy a mohutných svalů na nohách, které můj oběhový systém není sto zásobit kyslíkem, jednoznačně mluví proti jakýmkoliv ambicím v této kategorii. Zároveň by mi bylo trapné tvářit se, že jsem spokojený s tím, jak jsem běžel a jak fungovalo tělo, to zase jako ne, dvě stě metrů do kopce a už jsem cítil nohy jako by je zalili do betonu... Tady je prostor k zlepšení. Řekl bych, tak za rok na viděnou a lépe, ale nejsem si jistý, zda chci znovu podstupovat takovou porci bolesti. :-) A poklona všem skutečným běžcům, máte můj obdiv!
[edit: 10.11.2019] Nalezl jsem oficiální výsledky. No a ty říkají, že jsem skončil na 8. z 10 míst, což je o trošku méně tragické, než jak jsem to vymaloval v závěru výše. Také je pravdou, že ten 9. byl za mnou o pouhou vteřinu a naopak, že na 5. pozici mi chybělo asi 13s... Nejzvláštnější je, že mě krom jednoho staršího žáka nepředběhla žádná omladina kvalifikovaná jinak, než dorost, junioři a muži.
čtvrtek 17. října 2019
Rande s Mírou aneb rakouské hřbitovy, shopping a také trocha ferrat na Hohe Wandu
Jo, přeháním asi skoro jako vždy, ale na druhou stanu na každém šprochu pravdy trochu. 15.10.2019, 6:00 vyzvedávám Míru v Brně a vyrážíme na Hohe Wand. Cesta v pohodě, tedy po Vídeň, kde to typicky trochu dřelo a hlavě po projetí hlavního města Rakouska se zjevila temně modrá stěna stojí v rozporu s norskou předpovědí počasí. Žádná bouře nebyla na severu plánovaná a my vjíždíme do něčeho armagedonu podobného? Kruci! Jaké překvapení nás čekalo, když jsem za Stollhofem odbočili do parku a rázem zmizelo veškeré mokro, mlha a tma... Azuro? WTH? Nádhera, nečekané a úžasné, celé údolí v mlze a z té se vystupuje parkoviště odkud se jde k ferratě.
Převlíkačky, chystačky, návrat z třetiny kopce zpět pro rukavice a rychle za Mírou na ÖTK. Možná vám bude známý mnohem kultovnější název předchůdce, HTL, moje první zdolaná ferrata, kterou jsem ještě do roku 2018 považoval za největší nářez, který jsem lezl. Je pravdou, že loňský přelez v lezečkách byl tak trapně lehký, že se mi tomu nechtělo věřit. No a jak to tedy vypadalo do třetice? Místo lezeček jsem měl na nohách krásné italské ferratové Salewy, se kterými bych se v mokru nedostal ani pod skálu, natož na ni. No a také jsem půl roku nebyl na žádné ferratě a rok na pořádné. Návštěva víru předešlého víkendu, kdy jsme vyrazili celorodinně, se rozhodně nepočítá. Také musím přiznat, že krom chybějící kondičky, vysoké váhy, nerozlezenosti, strachu z výšek jsem si navíc z Víru přitáhl memento mori, to když mi na velice lehké dětské ferratě uklouzly obě běžecké boty (ano, neptejte se mě, proč jsem lezl v naprosto nevhodné obuvi) a já po laně sjel několik desítek centimetrů. Bohužel kontext praví, že jsem se lana držel obouruč v rukavicích a vážně jsem nebyl na kolmé stěně, nýbrž na šikmině, takže jsem zdaleka na druhou nedržel svoji celou hmotnost. Zkrátka jsem začal přemýšlet, zda by za daných okolností došlo k tomu, čemu věřím (věřil jsem), že bych udržel celou svoji váhu na jedné ruce... Sice jsem nahoru vylezl, ale stálo mě to nemálo potu, sil a přemlouvání. A to raději nemluvě o tom, že jsem ani nedohnal padesáti-letou paní, která byla snad jako jediná na skále před námi. Odměnou za zdolání nám byla možnost užít si startu odvážlivce z jižní startovačky. Ano šlo o jediného jedince, který byl bez motoru toho dne ve vzduchu... Aspoň jsem tak netrpěl upřímnou závistí z neabsence závislosti na létání. Po cestě dolů se nám konečně podařilo na Völlerinsteig najít odbočku na Frauenluckensteig a konečně jsem se tak prolezl po žebříku skrze jeskyni...
Na druhou ferratu jsme se přemístili autem do Oberhöflein, odkud se typicky vyráží na poctivá Déčka na JZ Hohe Wandu. Ano, tím prvním nebylo nic jiného než Gebirgsvereins. VF je na nástupu značená jako C/D, Bergsteigen však uvádí D a já uvádím, že jsem měl stažené půlky a byla pro mě horší než HTLko. Proč? Sice zdaleka nemá tolik těžkých úseků za sebou, ale na druhou stranu disponuje mnoha pasážemi vybavenými krásně uklouzanou skálou, kde téměř s jistotou přijdete o jistotu opory vašich nohou. K tomu připočítejte benefit luxusní expozice a slabším povahám, tj. mně, se budě dělat zle od žaludku. Na skále jsem šel skrze asi 3 pasáže (možná C/D, max D), kde to bylo zlé. Podobně zlý pro mě byl lanový most, který sice vede tak 2-3m nad skálou, ale pro změnu jistící a držící lano je tak volné, že jsem se viděl, jak tam visím. Stejně nepříjemný byl i následující lanový most v podobě lanového žebříku orientovaného svojí rovinou kolmo na rovinu skály, tj. do prostoru. Ne, dolů jsem se neměl odvahu podívat. Fuj. Tohle by mi celkem stačilo, ale zážitek mi vylepšila pětice lidí, které jsem po cestě vzhůru předbíhal... Možná to zní jako extra-pakárna, ale ve světle následujících událostí, hodnotím svojí nedočkavost (ve skutečnosti jde o prach-sprostý strach, který mě žene vzhůru) jako vcelku rozumnou. Zatímco jsem se půl hodiny sušil a cpal nad ferratou, dolezl Míra a ptá se, zda jsem viděl toho šedesátníka s bříškem a batohem. Samozřejmě, předbíhal jsem ho za lanovým mostem... "Hmmm, tak ten borec mě málem sundal z ferraty," povídá Míra. Poprvé, co viděl někoho spadnou na ferratě a poprvé, co jsem já o tom slyšel takto bezprostředně. Týpek už notnou chvíli před nepěknou událostí nejevil přebytek sil, a tak se stalo nechtěné, ale někdy nevyhnutelné. Při uklouznutí nohy (tato skála vážně klouže jako čert) se neudržel, naštěstí karabiny jeho ferratové brzdy nebyly výše než půl metru nad místem, kde se zasekly a tak pán nenabral závratnou rychlost. I tak však načal párací brzdu a hlavně se při pádu přetočil, jen tak tak minul Míru na skále a zůstal viset hlavou dolů. Dobrý cent živé váhy s vybavením pak Míra zázračně dostal až na vrchol. Kromě šoku a odřenin, zdá se, nepřišel sympatický rakouský stařík k žádné další úhoně. Pro nás všechny by z toho mělo vylézat okaté poučení o bezpečné vzdálenosti na ferratě (no to platí zejména pro mě a mé předbíhání). No a pokud to vzhůru bylo nepěkné, dolů šlo o regulérní peklo. Jestliže jsem se domníval, že sestup červenou čárkovou s názvem Holzknechtsteig bude v pohodě, tak nebyl. Za prvé měla být na mapě od začátku značena tečkovaně, pak bych se tam ani nepustil, za druhé bych zlostí prskal i při cestě vzhůru, přeci jen lezecká obtížnost II a pro děti II+ je z mého pohledu již daleko za čárou... No a my to lezli dolů, což pro někoho, kdo neleze a na VF chodí po laně je vážně problém. Uprostřed sestupu jsme byl zralý na výměnu spodního prádla a odhodlaný nalézt na D ferratu a slézt ji dolů v protisměru. Nakonec jsem však následoval zkušeného lezce, Míru, a s velkou mírou sebezapření jsem to slezl, když mi říkal, kde a čeho se držel, kde a kam strčit nohu. Ve výsledku šlo o vážně nechutný zážitek, je třeba si uvědomit, že obtížnost II lze s jistou mírou nepřesnosti napasovat na via ferraty stupně obtížnosti B/C. No a až na tak lehké ferratě budete, zkuste se nejistit, nedržet se lana a slézt to v protisměru. Ano, jakýkoliv lezec se mi může smát, ale z pohledu nelezce šlo o hazard dalece převyšující pokus o zdolání HTLka...
Aby těch děsů toho dne nebylo málo, nemohla chybět třetí do party, Wildenauersteig. Proslulá kramlová ferrata. Krásné a neobvyklé Déčko okázale dávající najevo svoji jedinečnost spočívající v absenci jistícího lana. Zkrátka karabiny svého ferratového setu cvakáte na samotné kramle. Hlavně se mě prosím neptejte, co by se dělo, kdybyste spadli a ta kramle, ve které jste zajištěni oběma karabinami by se se utrhla... Ano, to z této cesty dělá v mé neklidné mysli slušně ostrého zabijáka. Raději se pak nebudu zmiňovat, jak se dostanete třeba do půlky stěny a na další kramli již nedostanete a nezbude vám, než se odjistit a kus popolézt po skále. Ano, údajně pouhé 1+, ale zase jste bez jištění a možná jsem zapomněl zmínit fun factor v podobě podobné expozice jako na Gebirgsvereins. O kousek výše je kramle skoro na dosah, takže při mé výšce je třeba poskočit, možná jen 20cm, kdo ví, ale také mi to nedělalo příliš dobře. Záchranou pro mě bývá až krásný komín, kterým nevidím dolů (resp. se tam nedívám) a udržel bych se v něm nejspíše i na rozpor. Na druhou stranu je průlez ozvláštněn kamenem, který skoro uzavírá výlez, kterým se mám problémy prosmýknout i bez batohu, natož s ním. Vršek je už jen takovou nedůležitou epizodní rolí. Naštěstí tato speciálka má pouhých 90m výškových, což ve srovnání s předešlými 210m a 200m znamená polovinu strachu...
Místo sestupu a odjezdu z Wildenauersteig nás (tedy Míru) čekalo zasloužené pivo v Huberthaus, odkud se vám nabízí nádherný výhled do okolní krajiny. No a také za rohem začíná v realitě snad nikde neznačená dětská ferrata Steirerspur. Jestliže na pozemních komunikacích Rakouska přebujela byrokracie do značkového pekla, tak turistické/lezecké značení občas za mnoho nestojí. Pokud hledáte cíl, ze kterého nikdo nic nemá (tj. nejde o restaurace/ubytování), tak se vám opravdu může poštěstit, že v realitě značený není. Naštěstí máme české offline mapy a ty, byť občas nepřesně, vám poradí, kam se vydat. Steirerspur je čtvrthodinové Céčko, která slézá z náhorní plošiny, pak vede horizontálně a pak se zase vrací na náhorní plošinu. Nic co by stálo za zmínku nebýt koz a tenkého lana. To druhé je nepříjemné, zvlášť bez rukavic, asi šlo o úsporu materiálovou i finanční. To první by mohlo být nepříjemné i s rukavicemi, aspoň já jsem se poměrně bál horských koz, či co to bylo, když jsme se ocitli tváří tvář na vzdálenost okolo 10m. Přeci jenom jsem neměl kam utíkat (připoután na laně) a jejich rohy mluvily poměrně jasně o tom, kdo je tu pánem. Nakonec to pro nás dobře skončilo a kromě pořízených snímků zvířátek jsme si neodnesli žádné další známky setkání.
Po návratu na plošinu bylo třeba vyřešit návrat dolů, který se uskutečnil jednou z Ačkových ferrat, Springlessteig. K té bych snad jen řekl, že s kopce je to téměř vždy nepříjemné, tedy za předpokladu, že neběžíte s Petrem....
17:00, přesně podle nevyřčeného plánu nasedáme do auta. Místo domů však jedeme na hřbitov. Přeci jenom doběhlo Rakousko trochu dál než my, na hřbitovech třeba naleznete toalety a tím pádem možnost umýt si ruce od smoly, kterou jsme jako tonoucí nachytali/nalepili na své ruce při chytání se stébel, rozuměj chytání borovic při sestupu skrze Holzknechtsteig.
Po chvilce okouzlení z kostela a jeho monumentálního pozadí (v podobě Hohe Wandu) bylo třeba zabřednout do osidel shoppovacích, takže jsme vykoupili místní Billu a pak už hurá do Podolí, ...
No a jaké že to bylo? Hloupý dotaz. Hohe Wand považuji za nejlepší zábavní místo, nemáte-li mnoho času a bydlíte třeba na jihu Moravy. Z Brna se sem dostanete za příznivých okolností za 2:15 a spektrum sportovních aktivit, které se zde nabízí je opravdu široké. Díky Jirkovi a Pepému jsem si zde užíval ve vzduchu na paraglidu, díky ferratové ekipě zase ferraty a pěší turistiky. Nicméně prostor pro zabavení je mnohem širší a není problém vzít celou rodinu, aniž by kdokoliv přišel zkrátka. BTW nepřekvapivě je ideální vyrazit mimo víkend, kdy tu bývá ze zcela zřejmých důvodů narváno.
Co to stálo:
Převlíkačky, chystačky, návrat z třetiny kopce zpět pro rukavice a rychle za Mírou na ÖTK. Možná vám bude známý mnohem kultovnější název předchůdce, HTL, moje první zdolaná ferrata, kterou jsem ještě do roku 2018 považoval za největší nářez, který jsem lezl. Je pravdou, že loňský přelez v lezečkách byl tak trapně lehký, že se mi tomu nechtělo věřit. No a jak to tedy vypadalo do třetice? Místo lezeček jsem měl na nohách krásné italské ferratové Salewy, se kterými bych se v mokru nedostal ani pod skálu, natož na ni. No a také jsem půl roku nebyl na žádné ferratě a rok na pořádné. Návštěva víru předešlého víkendu, kdy jsme vyrazili celorodinně, se rozhodně nepočítá. Také musím přiznat, že krom chybějící kondičky, vysoké váhy, nerozlezenosti, strachu z výšek jsem si navíc z Víru přitáhl memento mori, to když mi na velice lehké dětské ferratě uklouzly obě běžecké boty (ano, neptejte se mě, proč jsem lezl v naprosto nevhodné obuvi) a já po laně sjel několik desítek centimetrů. Bohužel kontext praví, že jsem se lana držel obouruč v rukavicích a vážně jsem nebyl na kolmé stěně, nýbrž na šikmině, takže jsem zdaleka na druhou nedržel svoji celou hmotnost. Zkrátka jsem začal přemýšlet, zda by za daných okolností došlo k tomu, čemu věřím (věřil jsem), že bych udržel celou svoji váhu na jedné ruce... Sice jsem nahoru vylezl, ale stálo mě to nemálo potu, sil a přemlouvání. A to raději nemluvě o tom, že jsem ani nedohnal padesáti-letou paní, která byla snad jako jediná na skále před námi. Odměnou za zdolání nám byla možnost užít si startu odvážlivce z jižní startovačky. Ano šlo o jediného jedince, který byl bez motoru toho dne ve vzduchu... Aspoň jsem tak netrpěl upřímnou závistí z neabsence závislosti na létání. Po cestě dolů se nám konečně podařilo na Völlerinsteig najít odbočku na Frauenluckensteig a konečně jsem se tak prolezl po žebříku skrze jeskyni...
Na druhou ferratu jsme se přemístili autem do Oberhöflein, odkud se typicky vyráží na poctivá Déčka na JZ Hohe Wandu. Ano, tím prvním nebylo nic jiného než Gebirgsvereins. VF je na nástupu značená jako C/D, Bergsteigen však uvádí D a já uvádím, že jsem měl stažené půlky a byla pro mě horší než HTLko. Proč? Sice zdaleka nemá tolik těžkých úseků za sebou, ale na druhou stranu disponuje mnoha pasážemi vybavenými krásně uklouzanou skálou, kde téměř s jistotou přijdete o jistotu opory vašich nohou. K tomu připočítejte benefit luxusní expozice a slabším povahám, tj. mně, se budě dělat zle od žaludku. Na skále jsem šel skrze asi 3 pasáže (možná C/D, max D), kde to bylo zlé. Podobně zlý pro mě byl lanový most, který sice vede tak 2-3m nad skálou, ale pro změnu jistící a držící lano je tak volné, že jsem se viděl, jak tam visím. Stejně nepříjemný byl i následující lanový most v podobě lanového žebříku orientovaného svojí rovinou kolmo na rovinu skály, tj. do prostoru. Ne, dolů jsem se neměl odvahu podívat. Fuj. Tohle by mi celkem stačilo, ale zážitek mi vylepšila pětice lidí, které jsem po cestě vzhůru předbíhal... Možná to zní jako extra-pakárna, ale ve světle následujících událostí, hodnotím svojí nedočkavost (ve skutečnosti jde o prach-sprostý strach, který mě žene vzhůru) jako vcelku rozumnou. Zatímco jsem se půl hodiny sušil a cpal nad ferratou, dolezl Míra a ptá se, zda jsem viděl toho šedesátníka s bříškem a batohem. Samozřejmě, předbíhal jsem ho za lanovým mostem... "Hmmm, tak ten borec mě málem sundal z ferraty," povídá Míra. Poprvé, co viděl někoho spadnou na ferratě a poprvé, co jsem já o tom slyšel takto bezprostředně. Týpek už notnou chvíli před nepěknou událostí nejevil přebytek sil, a tak se stalo nechtěné, ale někdy nevyhnutelné. Při uklouznutí nohy (tato skála vážně klouže jako čert) se neudržel, naštěstí karabiny jeho ferratové brzdy nebyly výše než půl metru nad místem, kde se zasekly a tak pán nenabral závratnou rychlost. I tak však načal párací brzdu a hlavně se při pádu přetočil, jen tak tak minul Míru na skále a zůstal viset hlavou dolů. Dobrý cent živé váhy s vybavením pak Míra zázračně dostal až na vrchol. Kromě šoku a odřenin, zdá se, nepřišel sympatický rakouský stařík k žádné další úhoně. Pro nás všechny by z toho mělo vylézat okaté poučení o bezpečné vzdálenosti na ferratě (no to platí zejména pro mě a mé předbíhání). No a pokud to vzhůru bylo nepěkné, dolů šlo o regulérní peklo. Jestliže jsem se domníval, že sestup červenou čárkovou s názvem Holzknechtsteig bude v pohodě, tak nebyl. Za prvé měla být na mapě od začátku značena tečkovaně, pak bych se tam ani nepustil, za druhé bych zlostí prskal i při cestě vzhůru, přeci jen lezecká obtížnost II a pro děti II+ je z mého pohledu již daleko za čárou... No a my to lezli dolů, což pro někoho, kdo neleze a na VF chodí po laně je vážně problém. Uprostřed sestupu jsme byl zralý na výměnu spodního prádla a odhodlaný nalézt na D ferratu a slézt ji dolů v protisměru. Nakonec jsem však následoval zkušeného lezce, Míru, a s velkou mírou sebezapření jsem to slezl, když mi říkal, kde a čeho se držel, kde a kam strčit nohu. Ve výsledku šlo o vážně nechutný zážitek, je třeba si uvědomit, že obtížnost II lze s jistou mírou nepřesnosti napasovat na via ferraty stupně obtížnosti B/C. No a až na tak lehké ferratě budete, zkuste se nejistit, nedržet se lana a slézt to v protisměru. Ano, jakýkoliv lezec se mi může smát, ale z pohledu nelezce šlo o hazard dalece převyšující pokus o zdolání HTLka...
Aby těch děsů toho dne nebylo málo, nemohla chybět třetí do party, Wildenauersteig. Proslulá kramlová ferrata. Krásné a neobvyklé Déčko okázale dávající najevo svoji jedinečnost spočívající v absenci jistícího lana. Zkrátka karabiny svého ferratového setu cvakáte na samotné kramle. Hlavně se mě prosím neptejte, co by se dělo, kdybyste spadli a ta kramle, ve které jste zajištěni oběma karabinami by se se utrhla... Ano, to z této cesty dělá v mé neklidné mysli slušně ostrého zabijáka. Raději se pak nebudu zmiňovat, jak se dostanete třeba do půlky stěny a na další kramli již nedostanete a nezbude vám, než se odjistit a kus popolézt po skále. Ano, údajně pouhé 1+, ale zase jste bez jištění a možná jsem zapomněl zmínit fun factor v podobě podobné expozice jako na Gebirgsvereins. O kousek výše je kramle skoro na dosah, takže při mé výšce je třeba poskočit, možná jen 20cm, kdo ví, ale také mi to nedělalo příliš dobře. Záchranou pro mě bývá až krásný komín, kterým nevidím dolů (resp. se tam nedívám) a udržel bych se v něm nejspíše i na rozpor. Na druhou stranu je průlez ozvláštněn kamenem, který skoro uzavírá výlez, kterým se mám problémy prosmýknout i bez batohu, natož s ním. Vršek je už jen takovou nedůležitou epizodní rolí. Naštěstí tato speciálka má pouhých 90m výškových, což ve srovnání s předešlými 210m a 200m znamená polovinu strachu...
Místo sestupu a odjezdu z Wildenauersteig nás (tedy Míru) čekalo zasloužené pivo v Huberthaus, odkud se vám nabízí nádherný výhled do okolní krajiny. No a také za rohem začíná v realitě snad nikde neznačená dětská ferrata Steirerspur. Jestliže na pozemních komunikacích Rakouska přebujela byrokracie do značkového pekla, tak turistické/lezecké značení občas za mnoho nestojí. Pokud hledáte cíl, ze kterého nikdo nic nemá (tj. nejde o restaurace/ubytování), tak se vám opravdu může poštěstit, že v realitě značený není. Naštěstí máme české offline mapy a ty, byť občas nepřesně, vám poradí, kam se vydat. Steirerspur je čtvrthodinové Céčko, která slézá z náhorní plošiny, pak vede horizontálně a pak se zase vrací na náhorní plošinu. Nic co by stálo za zmínku nebýt koz a tenkého lana. To druhé je nepříjemné, zvlášť bez rukavic, asi šlo o úsporu materiálovou i finanční. To první by mohlo být nepříjemné i s rukavicemi, aspoň já jsem se poměrně bál horských koz, či co to bylo, když jsme se ocitli tváří tvář na vzdálenost okolo 10m. Přeci jenom jsem neměl kam utíkat (připoután na laně) a jejich rohy mluvily poměrně jasně o tom, kdo je tu pánem. Nakonec to pro nás dobře skončilo a kromě pořízených snímků zvířátek jsme si neodnesli žádné další známky setkání.
Po návratu na plošinu bylo třeba vyřešit návrat dolů, který se uskutečnil jednou z Ačkových ferrat, Springlessteig. K té bych snad jen řekl, že s kopce je to téměř vždy nepříjemné, tedy za předpokladu, že neběžíte s Petrem....
17:00, přesně podle nevyřčeného plánu nasedáme do auta. Místo domů však jedeme na hřbitov. Přeci jenom doběhlo Rakousko trochu dál než my, na hřbitovech třeba naleznete toalety a tím pádem možnost umýt si ruce od smoly, kterou jsme jako tonoucí nachytali/nalepili na své ruce při chytání se stébel, rozuměj chytání borovic při sestupu skrze Holzknechtsteig.
Po chvilce okouzlení z kostela a jeho monumentálního pozadí (v podobě Hohe Wandu) bylo třeba zabřednout do osidel shoppovacích, takže jsme vykoupili místní Billu a pak už hurá do Podolí, ...
No a jaké že to bylo? Hloupý dotaz. Hohe Wand považuji za nejlepší zábavní místo, nemáte-li mnoho času a bydlíte třeba na jihu Moravy. Z Brna se sem dostanete za příznivých okolností za 2:15 a spektrum sportovních aktivit, které se zde nabízí je opravdu široké. Díky Jirkovi a Pepému jsem si zde užíval ve vzduchu na paraglidu, díky ferratové ekipě zase ferraty a pěší turistiky. Nicméně prostor pro zabavení je mnohem širší a není problém vzít celou rodinu, aniž by kdokoliv přišel zkrátka. BTW nepřekvapivě je ideální vyrazit mimo víkend, kdy tu bývá ze zcela zřejmých důvodů narváno.
Co to stálo:
- Celkem, 1040Kč
- Doprava, 1040Kč
- známka: 9,20 EUR * 25,76 = 237
- benzín: 420/100 * 6 * 31,90 = 803
pondělí 14. října 2019
Project Home 1.0.1
Jsem rád, že se Láďa autorsky přidal do téměř nevyřčené a nepublikované aktivity Home 1.0.0. Jméno projektu si záměrně (rozuměj, že jsem byl líný hledat odpovídající a dobře znějící název aktivity) nenárokuje aspiraci na přesnost.
A o čem že to mluvím? V roce 2018 nebo 2017 jsme spolu s Janičkou začali podnikat, převážně cyklistické, výlety po okolí rodného města cestami pokud možno co nejneznámějšími. Záměrně a ostentativně tak zkoušíme vynechat místní komunikace a značené cyklistické a turistické stezky, kterými jsme jistě již bezpočetněkrát projeli. A k čemu že to vede? Poznání, nečekané pohledy, nečekané úhly pohledů. Toť vše oč tu běží. Asi cítíte, že slovo Home zdaleka nemusí odpovídat skutečnosti. Zkrátka si pod ním představte místo, kde to dobře znáte, nebo si to aspoň myslíte. Otevřete turistickou mapu a podle mapového klíče sáhněte třeba po čárkované (cesty, pěšiny, ...)
Takže díky Láďo za parádní výjezd!
A o čem že to mluvím? V roce 2018 nebo 2017 jsme spolu s Janičkou začali podnikat, převážně cyklistické, výlety po okolí rodného města cestami pokud možno co nejneznámějšími. Záměrně a ostentativně tak zkoušíme vynechat místní komunikace a značené cyklistické a turistické stezky, kterými jsme jistě již bezpočetněkrát projeli. A k čemu že to vede? Poznání, nečekané pohledy, nečekané úhly pohledů. Toť vše oč tu běží. Asi cítíte, že slovo Home zdaleka nemusí odpovídat skutečnosti. Zkrátka si pod ním představte místo, kde to dobře znáte, nebo si to aspoň myslíte. Otevřete turistickou mapu a podle mapového klíče sáhněte třeba po čárkované (cesty, pěšiny, ...)
Takže díky Láďo za parádní výjezd!
středa 9. října 2019
Losí test aneb ne o autech jakožto spíše o ponožkách Moose
Již dávno jsem si oblíbil sportovní a to především vlněné ponožky od českého výrobce Moose pro jejich užitné vlastnosti, kvalitu a nízkou cenu. Jak čas plyne, mohou se měnit názvy, modely, složení, střihy a kdo ví, co ještě. Z důvodů čistě praktických, protože si vážně nepamatuji, jak se jmenovaly ponožky koupené před 5 lety, jsem se jal poskládat malou tabulku referencí spolu s krátkými poznámkami, které de facto a převážně prezentují můj názor na to, co jim chybí k dokonalosti.
Pokud bychom se bavili o modelech vlněných, mají společných minimálně několik nepřekvapivých a možná spíše očekávaných vlastností:
Tabulka velikostí Moose:
Zakoupené ponožky Moose:
Fotografie zakoupených ponožek Moose (obrázky z webu https://www.moose.eu/cz/):
Moose Hurricane
Silná guma, která mě tlačí, zatím jsem si je nestihl oblíbit.
Moose Nordkapp
Můj nejoblíbenější model. Dobře drží a neškrtí.
Moose Yeti
Na kole trochu slézají z paty, čímž je rozdírám nad patou, kde nejsou vyztuženy. Příjemně volná guma.
Moose CrossCountry
Neposkytují komfort vlněných ponožek. Sedí však nejlépe a pro maximální výkon jsou nejlepší.
Moose Motion
Skvělé běžecké ponožky, které pomáhají tlumit nárazy, jsou zesílené na exponovaných místech. Jen v některých botách kloužou více než bych chtěl.
Limited (něco mezi LightSpeed a RoadMaster)
Moc nepoužívám, nemají rozlišení pro P a R nohu.
Pokud bychom se bavili o modelech vlněných, mají společných minimálně několik nepřekvapivých a možná spíše očekávaných vlastností:
- poskytují příjemné klima de facto celoročně
- vlhké/mokré ponožky nestudí (do jisté míry, durch mokré ponožky a lyžáky při -15°C vážně studí)
- lze nosit bez zápachu možná i týden
- "překvapivě" přes celoroční užívání nabízí životnost v řádu let
- dobře padnou, technické, anatomické (L+R)
Tabulka velikostí Moose:
| XS | 2-3 | 36-37 | 22-23 |
| S | 4-5 | 38-39 | 24-25 |
| M | 6-7 | 40-41 | 26-27 |
| L | 8-9 | 42-43 | 28-29 |
| XL | 10-11 | 44-45 | 30-31 |
| XXL | 12-13 | 46-47 | 32-33 |
Zakoupené ponožky Moose:
| Název | Kód | Velikost | Cena | Složení | Určení | Zakoupeno |
| Hurricane | HU | XL, XL, S | 219 | 80% SilverWool - Merino vlna s ionty stříbra, 10% Polypropylen, 5% Polyamid, 5% elastan. | Zimní cyklistické ponožky | 13.12.2018 (XXL), 25.9.2018 (S) |
| Nordkapp | NK | XL, S | 249 | 75% SilverWool - Merino vlna s ionty stříbra, 10% Polypropylen, 10% Polyamid, 5% elastan. | Zimní cyklistická ponožky | 25.9.2018 (S) |
| Yeti | EI | XL | 229 | 80% SilverWool - Merino vlna s ionty stříbra, 10% Polypropylen, 5% Polyamid, 5% elastan. | Zimní turistické ponožky | |
| CrossCountry | CC | XL | 164 | 80% ClimaWell Polypropylen, 10% Polypropylen, 5% Polyamid, 5% elastan. | Cyklistické ponožky | 11.10.2016 |
| Motion | MO | XL | 164 | 60% ClimaWell Polypropylen, 30% CoolMax Polyester, 5% Polypropylen, 5% elastan. | Běžecké ponožky | |
| Limited | LI | XL | ? | ? | Cyklistické ponožky |
Fotografie zakoupených ponožek Moose (obrázky z webu https://www.moose.eu/cz/):
Moose Hurricane
Silná guma, která mě tlačí, zatím jsem si je nestihl oblíbit.
Moose Nordkapp
Můj nejoblíbenější model. Dobře drží a neškrtí.
Moose Yeti
Na kole trochu slézají z paty, čímž je rozdírám nad patou, kde nejsou vyztuženy. Příjemně volná guma.
Neposkytují komfort vlněných ponožek. Sedí však nejlépe a pro maximální výkon jsou nejlepší.
Moose Motion
Skvělé běžecké ponožky, které pomáhají tlumit nárazy, jsou zesílené na exponovaných místech. Jen v některých botách kloužou více než bych chtěl.
Limited (něco mezi LightSpeed a RoadMaster)
Moc nepoužívám, nemají rozlišení pro P a R nohu.
neděle 6. října 2019
ZLM 2019 - koulařský sedmiboj aneb bez síly, výbušnosti, techniky zato s bolestí zad
14. z 16 disciplín letošní ligy dorazila v neděli 6.10.2019 na atletické hřiště v NMNM. Kvůli rekonstrukci bytu sousedů jsem utekl z Brna na Vysočinu již čtyři dny před závody. Ty jsem úspěšně vyplnil seděním na zadku, pojídám, přejídáním, oslavou narozenin a sledováním televize. K tomu se přidala brutální bolest zad způsobená nevhodným posezem v naprosto luxusním voze, kterým jsme se vraceli z Kralického Sněžníku. Bylo to asi poprvé, kdy jsem netrénoval ani techniku a to ani teoreticky. Prostě jsem v neděli vstal, přejedl se a na poslední chvíli vyrazil pěšky na atleťák. Bez rozcvičky a po zahřátí jednokolovým během (300m) jsem skočil rovnou do závodů, abych vyvrhl tragických 44,52m. Na stranu druhou šlo o nejlepší výsledek z posledních tří účastí, tj. ze všech mých účastí. :-) Zajímalo by mě jak je jen možné podávat nejlepší výsledky s nejhoršími vstupními podmínkami... Srovnání s výkonem předpokládaného vítěze (62,66m) však vychází naprosto tragicky, což je pro mě ještě více podivné, vzhledem ke své tělesné konstituci bych očekával, že koule bude mojí silnou stránkou a není!
pátek 4. října 2019
Stavíme a bouráme kolektiv aneb poprvé na Kralickém Sněžníku a dál
Po dlouhé době opět na kopci. Původně jsem chtěl napsat v horách, ale třeba by to někomu přišlo jako blbý vtip, že 1424mnm vysoký kopec považuji za hory. Nicméně moje plíce by ocenily slovo "hory", protože pokud shořely při cestě na "pouhý" kopec, tak jim to na sebevědomí nepřidá. :-) Překvapivě jsem se zde netoulal s typickou ekipou, ale s partou lidí z práce. Považuji za skvělé, že se celek rozhodl neprožrat firemní prachy v hospodě, střílet po sobě jakýmikoliv projektily, nezvolit jakoukoliv z nespočtu separačních akcí a dal přednost sdílení radosti i utrpení během pěší turistiky, kterou v případě zdolání Sněžníku nelze úplně tak považovat za procházku Lužánkami. Jednu z největších výhod spatřuji v možnosti v klidu pokecat s kýmkoliv, což se během běžných teambuildingů nemusí až zas tak podařit, resp. se to nedaří.
Na začátku zde byl plán vyrazit z Dolní Moravy, který se posléze transformoval skrze asi 20 mých pozměňovacích návrhů, až se po zásahu původního plánovače trasy v předvečer výletu usadil do Hynčic pod Sušinou. I tak jsme měli k dispozici pár předchystaných zkratek, pro případ výskytu nějakého exota mého typu. Tj. prostě kdyby se stalo jako nejmenovanému jedinci, že si třeba pořídí extrémně drahou ferratovou obuv proslaveného italského výrobce s obdivuhodnými technickými vychytávkami a úžasným designem, která se v praxi ukáže být maximálně tak katalyzátorem lethálních procesů. Rozuměj, za mokra, především na kamení, kloužou lépe než moje závodní běžky na technickém sněhu a po 10km mi z noh dělají krvavé trosky. Ano, souhlasím s tím, že VF si člověk nejlépe užije za sucha, ale předpokládat, že se ráno nebudete po cestě ke skále brodit rosou nebo že vás na ferratě nemůže chytnout jakákoliv podoba deště je naivní, skoro až hraničící s debilitou. Takže ve výsledku jde o obuv k h..., nevím jak jsem mohl být tak trapně hloupý, že jsem si koupil něco italského a očekával od toho jakoukoliv funkčnost, budiž mi to ponaučením... Zpět však k věci, řádově 20km/900m, tak se tváří trasa, kterou jsme se vydali.
Cesta sama byla kouzelná, do modra zbarvená borůvčím, které nikdo nestihl seprat a které se rozpadalo pod našimi těžkými pohledy. Cestičky lesní rozbahněné, cesty do krajiny otevřené kamenité. Na střídačku borůvky a výhledy, pak nějaký ten žvanec na svačinu a najednou je tu pramen Moravy. Jen krátce po setkání s Hannibalovým slonem (aspoň to tvrdil Petr) se otevřely výhledy na údolí řeky Moravy směrem na Dolní Moravu s nepřehlédnutelnou stezkou v oblacích. Důvěrně známé místo z nedávné výpravy na běžkách. Po vrstevnici plazící se cyklostezka, v zimě zimostezka, tedy spíše běžkařská pomalodráha, protože ta vrstevnice je houby vrstevnicí a spíše se neúnavně plazí do kopce až nad sjezdovku. Sotva jsme opustili pramen Moravy a vydali se vstříc závěrečným 50m výškovým, nešlo neocenit silný vítr, který v nárazech vykusoval 70km/h ze stupnice. Ne, že by to bylo zvlášť příjemné, ale minimálně mě to uchránilo od smutku, který by jistě přinesla barevná křídla padáčkářů, která běžně zdobí Dolní Moravu. Takhle jsem nemusel zamačkovat slzu smutku, že jsem zde nepoletoval, nebo že nepoletuji už vůbec, a tak jsem zamačkoval slzu v silném větru zrozenou. Na vrcholu placatého Sněžníku na místech již neexistující rozhledny bylo nám za těžko balancovat na kamenných troskách a nerozbít si hubu, prostě vítr par excellence. Možná se mohu přiznat, že tu a tam mám nehostinné podmínky rád, pokud to k místu sedí a tady sedělo.
Ze Šněžníku jsme si udělali fakultativní výlet do Polska na chatu „Na Sněžníku“, kterou jsme si v myslích dedikovali jako občerstvovací stanici. Jak jsme mysleli, tak se i stalo... Až na kamení v Martinově hrachové polévce a příliš silné pivo se nevyskytly závažnější problémy. Překvapivě ani já je neměl, že by za to mohla skutečnost, že jsem si nesl svoje těstoviny? :-)
Cesta stejnou trasou jen v opačném směru přinesla nepřekvapivě nové pohledy na svět a tak ani nebylo třeba zoufat, že jsme se nevydali jinudy. Jen kousek nad Hynčicemi nás dostihla malá dešťová přeháňka, to abychom ji bezpečně mohli považovat za výjimku potvrzující krásné počasí, které nás celý den provázelo.
Ve výsledku moc pěkné místo, kam bych se klidně vypravil znovu, cest vzhůru i dolů je přeci jenom k poznávání ještě dost. Zkrátka parádní akce, jen více takových...
Na začátku zde byl plán vyrazit z Dolní Moravy, který se posléze transformoval skrze asi 20 mých pozměňovacích návrhů, až se po zásahu původního plánovače trasy v předvečer výletu usadil do Hynčic pod Sušinou. I tak jsme měli k dispozici pár předchystaných zkratek, pro případ výskytu nějakého exota mého typu. Tj. prostě kdyby se stalo jako nejmenovanému jedinci, že si třeba pořídí extrémně drahou ferratovou obuv proslaveného italského výrobce s obdivuhodnými technickými vychytávkami a úžasným designem, která se v praxi ukáže být maximálně tak katalyzátorem lethálních procesů. Rozuměj, za mokra, především na kamení, kloužou lépe než moje závodní běžky na technickém sněhu a po 10km mi z noh dělají krvavé trosky. Ano, souhlasím s tím, že VF si člověk nejlépe užije za sucha, ale předpokládat, že se ráno nebudete po cestě ke skále brodit rosou nebo že vás na ferratě nemůže chytnout jakákoliv podoba deště je naivní, skoro až hraničící s debilitou. Takže ve výsledku jde o obuv k h..., nevím jak jsem mohl být tak trapně hloupý, že jsem si koupil něco italského a očekával od toho jakoukoliv funkčnost, budiž mi to ponaučením... Zpět však k věci, řádově 20km/900m, tak se tváří trasa, kterou jsme se vydali.
Cesta sama byla kouzelná, do modra zbarvená borůvčím, které nikdo nestihl seprat a které se rozpadalo pod našimi těžkými pohledy. Cestičky lesní rozbahněné, cesty do krajiny otevřené kamenité. Na střídačku borůvky a výhledy, pak nějaký ten žvanec na svačinu a najednou je tu pramen Moravy. Jen krátce po setkání s Hannibalovým slonem (aspoň to tvrdil Petr) se otevřely výhledy na údolí řeky Moravy směrem na Dolní Moravu s nepřehlédnutelnou stezkou v oblacích. Důvěrně známé místo z nedávné výpravy na běžkách. Po vrstevnici plazící se cyklostezka, v zimě zimostezka, tedy spíše běžkařská pomalodráha, protože ta vrstevnice je houby vrstevnicí a spíše se neúnavně plazí do kopce až nad sjezdovku. Sotva jsme opustili pramen Moravy a vydali se vstříc závěrečným 50m výškovým, nešlo neocenit silný vítr, který v nárazech vykusoval 70km/h ze stupnice. Ne, že by to bylo zvlášť příjemné, ale minimálně mě to uchránilo od smutku, který by jistě přinesla barevná křídla padáčkářů, která běžně zdobí Dolní Moravu. Takhle jsem nemusel zamačkovat slzu smutku, že jsem zde nepoletoval, nebo že nepoletuji už vůbec, a tak jsem zamačkoval slzu v silném větru zrozenou. Na vrcholu placatého Sněžníku na místech již neexistující rozhledny bylo nám za těžko balancovat na kamenných troskách a nerozbít si hubu, prostě vítr par excellence. Možná se mohu přiznat, že tu a tam mám nehostinné podmínky rád, pokud to k místu sedí a tady sedělo.
Ze Šněžníku jsme si udělali fakultativní výlet do Polska na chatu „Na Sněžníku“, kterou jsme si v myslích dedikovali jako občerstvovací stanici. Jak jsme mysleli, tak se i stalo... Až na kamení v Martinově hrachové polévce a příliš silné pivo se nevyskytly závažnější problémy. Překvapivě ani já je neměl, že by za to mohla skutečnost, že jsem si nesl svoje těstoviny? :-)
Cesta stejnou trasou jen v opačném směru přinesla nepřekvapivě nové pohledy na svět a tak ani nebylo třeba zoufat, že jsme se nevydali jinudy. Jen kousek nad Hynčicemi nás dostihla malá dešťová přeháňka, to abychom ji bezpečně mohli považovat za výjimku potvrzující krásné počasí, které nás celý den provázelo.
Ve výsledku moc pěkné místo, kam bych se klidně vypravil znovu, cest vzhůru i dolů je přeci jenom k poznávání ještě dost. Zkrátka parádní akce, jen více takových...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)