ZLM 2019 - druhý kompletní ročník aneb jak se do lesa volá, tak se jistojistě z lesa neozývá

Loni jsem se při podobné příležitosti, tj. bilancování uplynulé sezóny, dopodrobna věnoval tomu, proč jsem dopadl tak špatně. Letos to učiním znovu, ale v mnohem kompaktnější podobě. Takže jestliže jsem v roce 2018 skončil 18. se ztrátou 183,36b na fenomenálního Marka, letos to bylo o chlup lepší, 13. se ztrátou 144,01b na staronového vítěze. V životě žádné kdyby nefunguje, ale mě to přesto baví. Proč? Chtěl bych vědět, co by se dalo a kde jsou mé limity. Letos mě krom hlavy limitovala dvě zranění, zlomený palec na noze a poškozené koleno. První stálo za neúčastí na crossu, kde bych měl s přehledem na 90b, tj. +46b, a rázem se pohybuji na úrovni 7. Ládi 2 (not bad!). Druhé zranění nemělo rozhodně takový vliv jako skutečnost, že neplavu. Kdybych plaval, šel bych triatlon a ten je jednoduše klíčem k celkovému úspěchu. Já sice triatlon šel letos podruhé a podruhé ho ovládl, nicméně ve štafetě. Kdybych ho zdolal třeba na úrovni neplavce Jirkoje, tak bych měl 96b, tj. +30b což znamená 4. místo, pouhých 10b od 3. místa. Toliko k možnostem, když nebudu uvažovat, kde jsem co pokazil, ale pouze to, kde jsem nebyl... I v této hypotetické neskutečnosti mi však rozum zůstává stát nad výsledkem Marka, který je úplně jinde, klobouk dolů. A mě nezbývá než se zvednou od počítače a jít se hýbat, abych sobě dokázal, že na tu bednu mám. :-) BTW nejvíc nejpřekvapivější je skutečnost, že v roce pohybu nezasvěceném, kdy jsem jen a jen bojoval s nadváhou, absencí síly, rychlosti a vytrvalosti dosáhnu nejlepšího výsledku na lize. Je tohle nějaká spravedlnost? :-) Lize zdar a příští rok třeba zase na viděnou.