Na začátku zde byl plán vyrazit z Dolní Moravy, který se posléze transformoval skrze asi 20 mých pozměňovacích návrhů, až se po zásahu původního plánovače trasy v předvečer výletu usadil do Hynčic pod Sušinou. I tak jsme měli k dispozici pár předchystaných zkratek, pro případ výskytu nějakého exota mého typu. Tj. prostě kdyby se stalo jako nejmenovanému jedinci, že si třeba pořídí extrémně drahou ferratovou obuv proslaveného italského výrobce s obdivuhodnými technickými vychytávkami a úžasným designem, která se v praxi ukáže být maximálně tak katalyzátorem lethálních procesů. Rozuměj, za mokra, především na kamení, kloužou lépe než moje závodní běžky na technickém sněhu a po 10km mi z noh dělají krvavé trosky. Ano, souhlasím s tím, že VF si člověk nejlépe užije za sucha, ale předpokládat, že se ráno nebudete po cestě ke skále brodit rosou nebo že vás na ferratě nemůže chytnout jakákoliv podoba deště je naivní, skoro až hraničící s debilitou. Takže ve výsledku jde o obuv k h..., nevím jak jsem mohl být tak trapně hloupý, že jsem si koupil něco italského a očekával od toho jakoukoliv funkčnost, budiž mi to ponaučením... Zpět však k věci, řádově 20km/900m, tak se tváří trasa, kterou jsme se vydali.
Cesta sama byla kouzelná, do modra zbarvená borůvčím, které nikdo nestihl seprat a které se rozpadalo pod našimi těžkými pohledy. Cestičky lesní rozbahněné, cesty do krajiny otevřené kamenité. Na střídačku borůvky a výhledy, pak nějaký ten žvanec na svačinu a najednou je tu pramen Moravy. Jen krátce po setkání s Hannibalovým slonem (aspoň to tvrdil Petr) se otevřely výhledy na údolí řeky Moravy směrem na Dolní Moravu s nepřehlédnutelnou stezkou v oblacích. Důvěrně známé místo z nedávné výpravy na běžkách. Po vrstevnici plazící se cyklostezka, v zimě zimostezka, tedy spíše běžkařská pomalodráha, protože ta vrstevnice je houby vrstevnicí a spíše se neúnavně plazí do kopce až nad sjezdovku. Sotva jsme opustili pramen Moravy a vydali se vstříc závěrečným 50m výškovým, nešlo neocenit silný vítr, který v nárazech vykusoval 70km/h ze stupnice. Ne, že by to bylo zvlášť příjemné, ale minimálně mě to uchránilo od smutku, který by jistě přinesla barevná křídla padáčkářů, která běžně zdobí Dolní Moravu. Takhle jsem nemusel zamačkovat slzu smutku, že jsem zde nepoletoval, nebo že nepoletuji už vůbec, a tak jsem zamačkoval slzu v silném větru zrozenou. Na vrcholu placatého Sněžníku na místech již neexistující rozhledny bylo nám za těžko balancovat na kamenných troskách a nerozbít si hubu, prostě vítr par excellence. Možná se mohu přiznat, že tu a tam mám nehostinné podmínky rád, pokud to k místu sedí a tady sedělo.
Ze Šněžníku jsme si udělali fakultativní výlet do Polska na chatu „Na Sněžníku“, kterou jsme si v myslích dedikovali jako občerstvovací stanici. Jak jsme mysleli, tak se i stalo... Až na kamení v Martinově hrachové polévce a příliš silné pivo se nevyskytly závažnější problémy. Překvapivě ani já je neměl, že by za to mohla skutečnost, že jsem si nesl svoje těstoviny? :-)
Cesta stejnou trasou jen v opačném směru přinesla nepřekvapivě nové pohledy na svět a tak ani nebylo třeba zoufat, že jsme se nevydali jinudy. Jen kousek nad Hynčicemi nás dostihla malá dešťová přeháňka, to abychom ji bezpečně mohli považovat za výjimku potvrzující krásné počasí, které nás celý den provázelo.
Ve výsledku moc pěkné místo, kam bych se klidně vypravil znovu, cest vzhůru i dolů je přeci jenom k poznávání ještě dost. Zkrátka parádní akce, jen více takových...
Žádné komentáře:
Okomentovat