Převlíkačky, chystačky, návrat z třetiny kopce zpět pro rukavice a rychle za Mírou na ÖTK. Možná vám bude známý mnohem kultovnější název předchůdce, HTL, moje první zdolaná ferrata, kterou jsem ještě do roku 2018 považoval za největší nářez, který jsem lezl. Je pravdou, že loňský přelez v lezečkách byl tak trapně lehký, že se mi tomu nechtělo věřit. No a jak to tedy vypadalo do třetice? Místo lezeček jsem měl na nohách krásné italské ferratové Salewy, se kterými bych se v mokru nedostal ani pod skálu, natož na ni. No a také jsem půl roku nebyl na žádné ferratě a rok na pořádné. Návštěva víru předešlého víkendu, kdy jsme vyrazili celorodinně, se rozhodně nepočítá. Také musím přiznat, že krom chybějící kondičky, vysoké váhy, nerozlezenosti, strachu z výšek jsem si navíc z Víru přitáhl memento mori, to když mi na velice lehké dětské ferratě uklouzly obě běžecké boty (ano, neptejte se mě, proč jsem lezl v naprosto nevhodné obuvi) a já po laně sjel několik desítek centimetrů. Bohužel kontext praví, že jsem se lana držel obouruč v rukavicích a vážně jsem nebyl na kolmé stěně, nýbrž na šikmině, takže jsem zdaleka na druhou nedržel svoji celou hmotnost. Zkrátka jsem začal přemýšlet, zda by za daných okolností došlo k tomu, čemu věřím (věřil jsem), že bych udržel celou svoji váhu na jedné ruce... Sice jsem nahoru vylezl, ale stálo mě to nemálo potu, sil a přemlouvání. A to raději nemluvě o tom, že jsem ani nedohnal padesáti-letou paní, která byla snad jako jediná na skále před námi. Odměnou za zdolání nám byla možnost užít si startu odvážlivce z jižní startovačky. Ano šlo o jediného jedince, který byl bez motoru toho dne ve vzduchu... Aspoň jsem tak netrpěl upřímnou závistí z neabsence závislosti na létání. Po cestě dolů se nám konečně podařilo na Völlerinsteig najít odbočku na Frauenluckensteig a konečně jsem se tak prolezl po žebříku skrze jeskyni...
Na druhou ferratu jsme se přemístili autem do Oberhöflein, odkud se typicky vyráží na poctivá Déčka na JZ Hohe Wandu. Ano, tím prvním nebylo nic jiného než Gebirgsvereins. VF je na nástupu značená jako C/D, Bergsteigen však uvádí D a já uvádím, že jsem měl stažené půlky a byla pro mě horší než HTLko. Proč? Sice zdaleka nemá tolik těžkých úseků za sebou, ale na druhou stranu disponuje mnoha pasážemi vybavenými krásně uklouzanou skálou, kde téměř s jistotou přijdete o jistotu opory vašich nohou. K tomu připočítejte benefit luxusní expozice a slabším povahám, tj. mně, se budě dělat zle od žaludku. Na skále jsem šel skrze asi 3 pasáže (možná C/D, max D), kde to bylo zlé. Podobně zlý pro mě byl lanový most, který sice vede tak 2-3m nad skálou, ale pro změnu jistící a držící lano je tak volné, že jsem se viděl, jak tam visím. Stejně nepříjemný byl i následující lanový most v podobě lanového žebříku orientovaného svojí rovinou kolmo na rovinu skály, tj. do prostoru. Ne, dolů jsem se neměl odvahu podívat. Fuj. Tohle by mi celkem stačilo, ale zážitek mi vylepšila pětice lidí, které jsem po cestě vzhůru předbíhal... Možná to zní jako extra-pakárna, ale ve světle následujících událostí, hodnotím svojí nedočkavost (ve skutečnosti jde o prach-sprostý strach, který mě žene vzhůru) jako vcelku rozumnou. Zatímco jsem se půl hodiny sušil a cpal nad ferratou, dolezl Míra a ptá se, zda jsem viděl toho šedesátníka s bříškem a batohem. Samozřejmě, předbíhal jsem ho za lanovým mostem... "Hmmm, tak ten borec mě málem sundal z ferraty," povídá Míra. Poprvé, co viděl někoho spadnou na ferratě a poprvé, co jsem já o tom slyšel takto bezprostředně. Týpek už notnou chvíli před nepěknou událostí nejevil přebytek sil, a tak se stalo nechtěné, ale někdy nevyhnutelné. Při uklouznutí nohy (tato skála vážně klouže jako čert) se neudržel, naštěstí karabiny jeho ferratové brzdy nebyly výše než půl metru nad místem, kde se zasekly a tak pán nenabral závratnou rychlost. I tak však načal párací brzdu a hlavně se při pádu přetočil, jen tak tak minul Míru na skále a zůstal viset hlavou dolů. Dobrý cent živé váhy s vybavením pak Míra zázračně dostal až na vrchol. Kromě šoku a odřenin, zdá se, nepřišel sympatický rakouský stařík k žádné další úhoně. Pro nás všechny by z toho mělo vylézat okaté poučení o bezpečné vzdálenosti na ferratě (no to platí zejména pro mě a mé předbíhání). No a pokud to vzhůru bylo nepěkné, dolů šlo o regulérní peklo. Jestliže jsem se domníval, že sestup červenou čárkovou s názvem Holzknechtsteig bude v pohodě, tak nebyl. Za prvé měla být na mapě od začátku značena tečkovaně, pak bych se tam ani nepustil, za druhé bych zlostí prskal i při cestě vzhůru, přeci jen lezecká obtížnost II a pro děti II+ je z mého pohledu již daleko za čárou... No a my to lezli dolů, což pro někoho, kdo neleze a na VF chodí po laně je vážně problém. Uprostřed sestupu jsme byl zralý na výměnu spodního prádla a odhodlaný nalézt na D ferratu a slézt ji dolů v protisměru. Nakonec jsem však následoval zkušeného lezce, Míru, a s velkou mírou sebezapření jsem to slezl, když mi říkal, kde a čeho se držel, kde a kam strčit nohu. Ve výsledku šlo o vážně nechutný zážitek, je třeba si uvědomit, že obtížnost II lze s jistou mírou nepřesnosti napasovat na via ferraty stupně obtížnosti B/C. No a až na tak lehké ferratě budete, zkuste se nejistit, nedržet se lana a slézt to v protisměru. Ano, jakýkoliv lezec se mi může smát, ale z pohledu nelezce šlo o hazard dalece převyšující pokus o zdolání HTLka...
Aby těch děsů toho dne nebylo málo, nemohla chybět třetí do party, Wildenauersteig. Proslulá kramlová ferrata. Krásné a neobvyklé Déčko okázale dávající najevo svoji jedinečnost spočívající v absenci jistícího lana. Zkrátka karabiny svého ferratového setu cvakáte na samotné kramle. Hlavně se mě prosím neptejte, co by se dělo, kdybyste spadli a ta kramle, ve které jste zajištěni oběma karabinami by se se utrhla... Ano, to z této cesty dělá v mé neklidné mysli slušně ostrého zabijáka. Raději se pak nebudu zmiňovat, jak se dostanete třeba do půlky stěny a na další kramli již nedostanete a nezbude vám, než se odjistit a kus popolézt po skále. Ano, údajně pouhé 1+, ale zase jste bez jištění a možná jsem zapomněl zmínit fun factor v podobě podobné expozice jako na Gebirgsvereins. O kousek výše je kramle skoro na dosah, takže při mé výšce je třeba poskočit, možná jen 20cm, kdo ví, ale také mi to nedělalo příliš dobře. Záchranou pro mě bývá až krásný komín, kterým nevidím dolů (resp. se tam nedívám) a udržel bych se v něm nejspíše i na rozpor. Na druhou stranu je průlez ozvláštněn kamenem, který skoro uzavírá výlez, kterým se mám problémy prosmýknout i bez batohu, natož s ním. Vršek je už jen takovou nedůležitou epizodní rolí. Naštěstí tato speciálka má pouhých 90m výškových, což ve srovnání s předešlými 210m a 200m znamená polovinu strachu...
Místo sestupu a odjezdu z Wildenauersteig nás (tedy Míru) čekalo zasloužené pivo v Huberthaus, odkud se vám nabízí nádherný výhled do okolní krajiny. No a také za rohem začíná v realitě snad nikde neznačená dětská ferrata Steirerspur. Jestliže na pozemních komunikacích Rakouska přebujela byrokracie do značkového pekla, tak turistické/lezecké značení občas za mnoho nestojí. Pokud hledáte cíl, ze kterého nikdo nic nemá (tj. nejde o restaurace/ubytování), tak se vám opravdu může poštěstit, že v realitě značený není. Naštěstí máme české offline mapy a ty, byť občas nepřesně, vám poradí, kam se vydat. Steirerspur je čtvrthodinové Céčko, která slézá z náhorní plošiny, pak vede horizontálně a pak se zase vrací na náhorní plošinu. Nic co by stálo za zmínku nebýt koz a tenkého lana. To druhé je nepříjemné, zvlášť bez rukavic, asi šlo o úsporu materiálovou i finanční. To první by mohlo být nepříjemné i s rukavicemi, aspoň já jsem se poměrně bál horských koz, či co to bylo, když jsme se ocitli tváří tvář na vzdálenost okolo 10m. Přeci jenom jsem neměl kam utíkat (připoután na laně) a jejich rohy mluvily poměrně jasně o tom, kdo je tu pánem. Nakonec to pro nás dobře skončilo a kromě pořízených snímků zvířátek jsme si neodnesli žádné další známky setkání.
Po návratu na plošinu bylo třeba vyřešit návrat dolů, který se uskutečnil jednou z Ačkových ferrat, Springlessteig. K té bych snad jen řekl, že s kopce je to téměř vždy nepříjemné, tedy za předpokladu, že neběžíte s Petrem....
17:00, přesně podle nevyřčeného plánu nasedáme do auta. Místo domů však jedeme na hřbitov. Přeci jenom doběhlo Rakousko trochu dál než my, na hřbitovech třeba naleznete toalety a tím pádem možnost umýt si ruce od smoly, kterou jsme jako tonoucí nachytali/nalepili na své ruce při chytání se stébel, rozuměj chytání borovic při sestupu skrze Holzknechtsteig.
Po chvilce okouzlení z kostela a jeho monumentálního pozadí (v podobě Hohe Wandu) bylo třeba zabřednout do osidel shoppovacích, takže jsme vykoupili místní Billu a pak už hurá do Podolí, ...
No a jaké že to bylo? Hloupý dotaz. Hohe Wand považuji za nejlepší zábavní místo, nemáte-li mnoho času a bydlíte třeba na jihu Moravy. Z Brna se sem dostanete za příznivých okolností za 2:15 a spektrum sportovních aktivit, které se zde nabízí je opravdu široké. Díky Jirkovi a Pepému jsem si zde užíval ve vzduchu na paraglidu, díky ferratové ekipě zase ferraty a pěší turistiky. Nicméně prostor pro zabavení je mnohem širší a není problém vzít celou rodinu, aniž by kdokoliv přišel zkrátka. BTW nepřekvapivě je ideální vyrazit mimo víkend, kdy tu bývá ze zcela zřejmých důvodů narváno.
Co to stálo:
- Celkem, 1040Kč
- Doprava, 1040Kč
- známka: 9,20 EUR * 25,76 = 237
- benzín: 420/100 * 6 * 31,90 = 803
Žádné komentáře:
Okomentovat