Tak vidíte, na závod jsem byl skvěle připraven a na startu to bylo značně patrné, nebo aspoň jsem se cítil nezvykle nervózně. Moji nervozitu můžete vidět ještě teď, protože jsem vás doposud neseznámil s tratí. Takže 5,2km běhu následovano 12km MTB a nakonec 2,6km běhu. Start ve Velké Losenici a většina aktivit vrcholila na nedalekém vrchu, Peperku.
Ale už honem na start. Kdybyste chtěli vědět, proč se u běhu stavím do první řady, tak se mě prosím neptejte. Třeba si myslete, že jde o profesní deformaci, zkrátka všechno se snažím optimalizovat. A už start z druhé řady by znamenal nějakou tu vteřinu navíc... :-) Že jsem se záhy propadal hlouběji a hlouběji asi stěží někoho může překvapit. Co by už překvapit mohlo, že jsem neztrácel do kopců, zvláště těch prudkých, ale ani jsem nezískal, protože jsem do většiny lezl chůzí. :-) Konec konců, možná že polovinu trati jsem absolvoval chůzí, nikoliv během. U Bambouchu mi začalo bolet rameno tak intenzivně, až jsme dostal chuť na ibalginový zábal... Svěsil jsem ruce a nechal je plandat na volno. Nemohl jsem si nevzpomenout na páteční debatu v práci o tom, jak "bílý muži neumějí skákat" a "Brňáci neumijou běhat"... Titul trapka závodu právě našel svého nositele! Trochu lituji těch několika málo jedinců, které jsem z kopce tímto "štylem" zdolal, doufám, že to nikoho z nich nezlomilo psychicky (mně by to dobře určitě neudělalo). V cíli běžecké části jsem se mohl pohybovat okolo 20-30 místa, tj. překvapivě dobře, uvážíme-li kolik jsem toho uběhl a kolik ušel.
Transformace chodce v cyklistu nebyla taktéž bezbolestnou, nemohl jsem bolestí stát na jedné noze a vůbec mi to trvalo snad minutu, tady je rozhodně co zlepšovat (na stranu druhou jsem až zas tak nepospíchal, poněvadž jsem se potřeboval vydýchat...)
Sotva jsem skočil na kolo, ucítil jsem, kterak mi lýtkový sval chytá křeč... Hmmm, tak to bude milé svezení na kole. Místo dovádění jsem se chytil dvou borců před sebou a snažil se splatit kyslíkový dluh. Docela marně.
Njn. příliš dlouho jsem se schovával před větrem a zodpovědností. Za Velkou Losenicí jsem borce vybídl, ať jdeme stíhat toho před námi, a šel dopředu. Nikdo se nechytl. Dojel jsem týpka a vybídl ho, ať jdeme stíhat první ženu závodu, Pavlu, a on šel. Pěkně táhl, sice jsme se střídali, ale on byl znatelně lepší. Pavla se kupodivu nechytla a ani ten borec, co jel 3m před ní. A to už jsem v Sázavě a první dokopec... Můj tahoun mi nakrátko ujíždí, tuhnu, mám toho plné zuby, ale na vrcholu kopce jsem překvapivě před ním. Do ďolíku to pěkně rozjíždím, konečně se asfalt ztrácí a přichází "terén". Na dalším kopci trapně neřadím kašpárka, ale drtím to na velkou pilu doufaje, že nechytnu křeč. A vida, další dva borci za mnou... Červené RB vypadá krásně a borec, zdálo se, nejel zle. Tak jsem šel do háku. Hloupě jsem promeškal řadu vteřin, protože nejel zas tak dobře... Vzhůru dopředu, ani se mě nechytl. Necelé dva kilometry do mírného kopce jsem valil smutně sám, nikoho na dohled... Sjezd k Mamutovi, jen s obtíží míjim Magdu v protisměru, přesto na ni volám proč že nezávodí. :-) Na mostě za mamutem mi díky vyčerpání odskakuje na šutru přední kolo přímo mezi betonové panely, jen tak tak že nejdu přes řidítka (hlavně, že včera večer jsem si říkal jak je to v pohodě, že). Na rovinkách pod mlýnem (Šlakhamr AKA Brdíčkův mlýn) si dávám další dva jezdce a pak následující kopec si dává mě. Ještě ráno jsme s Láďou a Láďou diskutovali, jak se vyplatí jet po louce a ne kamenitým úvozem a tak jsem si to také plánoval. Jenže člověk mýní... Však víte. Tři borci přede mnou se vydali všichni na louku a po ní to mohlo a mělo být rychlejší, ovšem za předpokladu, že pojedete tu nejlepší stopu. No way... Vzal jsem to po kamení a na kopci jsem byl před trojicí. Not bad! A 100m přede mnou další pán na holení. Není to Láďa 2? Ale je... Už na Hranici Na Konci světa jsem mu visel na zadním kole a vzápětí šel před něj. A co to, další stovka metrů mě dělila od Ládi 1. Na odbočce na žlutou mě zdravil Mirek a já se rozhodl trochu povzbudit Láďu, tím že jsme na něj zdáli volal, jen aby tušil, že jsem za ním. Za krátko jsem obdivoval jeho nový zadní plášť. Na otázku zda chci pustit, jsem jen odvětil, že děkuji, ale chvíli spočinu a odpočinu. O deset vteřin později jsem šel před něj. Co jsem vůbec netušil, že Láďa netušil, že jsem to já a při následném běhu se hrozně divil, jak jsem se ocitl před ním. To měl asi pěkně vypnuto. :-) Dalších 50m před sebou, už na vrcholu Peperka jsem spatřil dvojici a tipoval jsem to na Honzu, ty jo, že bych se blížil špici závodu? Netrvalo to dlouho a Honza byl za mnou. A to nejlepší nakonec. Zhruba dvoukilometrový sjezd zpět do Losenice. Nevím, proč ti borci jezdí na fullech, když si je dávám ve sjezdech na HTčku. Ale konec konců je to jejich chyba. Pravdou jest, že jsem to drtil dost na hraně, ale můj bike, který se vlastně poprvé zúčastnil závodů, držel dobře a jel více než obstojně. Na těch dvou kilometrech jsem getnul 2-4 lidi. No a když jsem přilétal smykem (bohužel obou kol) do boxů, pohyboval jsem se údajně na 6-7. místě. Hmmmm, ještě tak umět běhat. Kecám, to by nebylo ani tak potřeba, stačilo by natrénovat 4km běhu a mohlo to vypadat celé jinak.
Kdyby, kdyby... Kašleme na chyby a jdeme do finále. Další ztráta více než půl minuty během přezouvání a běžím. Hmmm, neběžím. Nohy vůbec nešly. Krize, krok délky tak 50cm... LOL. Jo, mohl jsem se skřípnout, ale vzhledem ke zdravotnímu stavu jsem se na to vydlábl a zcela neočekávaně zvolnil do chůze. Že mě záhy getnuli dva borci a pak Láďa a Láďa mě ani moc nepřekvapilo. Trochu více mě dostalo, že Honza, který měl ztrátu 900m (když jsme se potkávali, 450m na kole do boxu a 450m běhu), mě předběhl na 1,8km a nedal mi nejmenší šanci. Já si pak už jen hlídal záda, aby mě nedostal nikdo další, takže jsem cílovou pásku prosprintoval na 12. místě. S tím sprintem to myslím doslovně, vzhledem k tomu, že z 2,6km jsem možná 1,5km šel není důvod mi nevěřit, že bych si neodpočal natolik, abych do cíle nemohl přiletět jak skorosprinter. :-)
S výsledným umístěním i časem jsem nadmíru spokojený. Dvanáctý za 1:09,26 se ztrátou na vítěze asi 9 minut. Uvážím-li pěší polovinu závodu namísto běhu, uvážím-li, že ani na kole jsem se necítil dvakrát dobře (natož pak silně), a že jsem na horákovi jel mimo asfalt asi tak po čtvrté v sezóně. K tomu nemoc a blbost (jet v dlouhém černém zimním termotriku více než polovinu závodu na přímém slunci)... Zkrátka bedna v duatlonu není hypoteticky příliš vzdálená od hranic mého potenciálu. Tak třeba někdy v budoucnu opět a lépe.
Žádné komentáře:
Okomentovat