Njn. nadešel čas vydat se hledat vyčerpání na samozvaného krále ferrat... Ano, nedisponuje nejtěžšími úseky na světě, ani největší délkou či převýšením na skále popř. celkovým převýšením. Zkrátka jen stěží ji můžeme označit nějakým světovým superlativem, přesto si myslím (aniž bych k tomu měl rozumný mandát), že patří k těm nejnáročnějším vůbec. No minimálně jsem nezažil nic více vyčerpávajícího a ani se mi nepodařilo dohledat nic, kde bych se mohl více zrušit.
Jardova výprava čítala jeho samého, Zdendu, Petra, Ondru a Daliho. K nim je nutné připočítat maličkost moji, Janičku, Petra a Mirka. Nonet na dlaňové karabiny se mohl rozehrát.
Ve čtvrtek po práci jsme naskákali do tří aut a vylodili se v malá vsi nedaleko Ramsau, konkrétně šlo o Eben im Pongau, kde na nás čekal luxusní a nečekaně levný apartmán s pěti ložnicemi, dvěma koupelnami, kuchyní, jídelnou, obývákem a dvěma terasami.
Pátek, 7.9.2018, Franzi Klettersteigt Reiteralm
Skoro všechny předpovědi počasí nám slibovaly katastrofu, ale přeci bychom nestrávili den v termálech v Ramsau (no ne že bychom to neplánovali, ale tvářit se tak snad mohu). Je pravda, že bylo pod mrakem a vzápětí z toho/těch mraků začalo i pršet. To nás však nemohlo odradit od aklimatizace na Franzi Klettersteigt Reiteralm. Z nějakých 750mnm bylo třeba vystoupat do 1750mnm a to silnicemi více než klikatými a méně než asfaltovými, možná, že třetina až celá polovina slušně odrazovala svým šotolinovým povrchem. Jedinou kaňkou na jinak téměř dokonalém zážitku byla nutnost zaplatit 4 EUR/os. jakožto mýtném, ale jinak nevím, na co bych si věru stěžoval. No řekněte, kolikrát se vám poštěstí několik stovek po modré sjezdovce a křížit několikrát červenou? Bohužel na nejzazším místě, kam se dalo dojet panovala mlha a předzvěst deště. Zkrátka rozumné se obout do Franziho s cedulkou C/D. Musím říct, že pokud mě paměť neklame, ještě jsem nelezl po mokré skále, mokrém laně a nakonec během regulérního deště. Janičku to očividně bavilo také, ale nezabila mě a zvládla to s přehledem ;-) Pro sestup jsme si vybrali cestu delší zato horší, to abychom pokořili nadmořskou výšku 2.000mnm...
Zbytek dne patřil nákupům, obědům, večeřím, relaxu a pokecu. Zkrátka paráda.
Sobota, 8.9.2018, Dachstein Super-Ferrata
Plán velel odjíždět v 5:00, my si dopřáli akademické čtvrthodiny, ale ani tak jsme po cestě nic neviděli, poněvadž byla ještě tma. Výjezd po Dachsteinstraße je za prvé zpoplatněný (14 EUR) a za druhé jsem řídil v rouše beránčím. Co za to mohlo? Těsně za Ebenem se ozvalo hladové oko slibující dojezd nějakých 60km a v kopci k našemu cíli ubýval dojezd o 1km po 100m :-) Nemohl jsem si nevzpomenout na projížďku na elektrokolech, kde jsme zažívali něco podobného... S poměrně velkým zpožděním jsme se vydali na cestu okolo 6:00.
Třičtvrtěhodinový nástup k Anně, to je pěšinka, která vás provede skrze lesy, po úbočí hor, mezi kameny, bahnem, okolo chaty (Dachsteinsüdwandhütte) a po té, co vám dopřeje 200 nastoupaných metrů dovolí vám jich 150 zase sestoupat...
Anna, Déčková ferrata, u níž by mě ani nenapadlo, že bych s ní mohl mít problém a podívejte se, just jo... Krátce po rozbřesku s úchvacujícími výhledy do údolí zalitých mlhou jsme stanuli u paty Anny. Chladné mokré lano mě záhy donutilo přehodnotit rozhodnutí lézt bez rukavic. Kdyby bylo mokré jen lano, řekl bych klidně Anno! Jenže mokré byly i roxory a skála sama, nic příjemného, ale víte jak, předešlého dne jsme to trénovali, takže těžce na cvičišti... Exponovaný začátek (C/D) s podivně umístěnými roxory ve spolupráci s pevnými těžkým smekajícími turistickými botami a ještě těžším batohem, kde jsem táhl jídlo na tři dny a snad tři kompletní sady oblečení mi dával požrat jak psychicky, tak překvapivě i fyzicky. Asi vás nepřekvapí, že vrcholové D mi dalo zabrat ještě více a navíc vystavilo stopku Jardovi a Petrovi v dalším pochodu. Zvláštní a nečekané. Neměl jsme pochyby o tom, že by zrovna Jarda nevylezl až nahoru, neměl jsme pochyby, že by mi měla Anna přinést nějaké obtíže a pak jsem rozdýchával každý krok.
Pomalou chůzí jsme se doplazili pod Johanna, kde se na výstup chystal předvoj plzeňské megaskupiny. Jak jistě víte, Johann začíná E převisem, který na fotografiích a videích nevypadá jakkoliv strašlivě, jenže skutečnost... Skutečnost je taková, že je dosti nebezpečné dostat se vůbec pod něj, 10m před ním totiž končí lano a zbytek musíte zdolat po šikmé mokré skále bez jištění, paráda. No a pak koukáte, jak slečna bojuje minuty v převisu a pak to dalších 10min rozdýchává na plotně o kousek výš a vás přepadají chmurné úvahy o tom, jak vám její další zaseknutí může přivodit horké chvilky v jinak příjemně chladném ranním oparu.
I mně dal převis nečekaně zabrat. Důvod? Nevím, vinu dávám více než 10kg těžkému batohu, který se v inkriminované pasáži elegantně odlepil od mých zad a pravá ruka držící více než 100kg pytel začala poměrně úpět. Nakonec jsem se tam nějak vyšvihl, ale že by to bylo bez ztráty květiny... Míra a Peťa asi problémy neměli, minimálně se nezdálo. Trochu hůř na tom byl čtvrtý, Zdenda, který to napoprvé nedal a tak se odsoudil k reparátu. Všechna čest, po vycukání se vyrazit na druhý pokus, který logicky bude bolet ještě více... Borec na konec, nakonec to dal! A lezeme vzhůru. Čekání na kluky mě trochu vymrazilo, přeci jenom jsem šplhal pouze v tričku, takže bylo na čase zvednout kotvy. Záhy jsem doběhl pár plzeňáků, vykašlal se na kluky (krom nepříliš vhodného individualistického naturelu, kdy mi vyhovuje lezení svým tempem (většinou rychlejším) zde byly objektivní příčiny, které mě k tomu nabádaly, zmrzlé ruce, nohy a propocená záda pod batohem) a rovnou je i předběhl. Učinil jsem dobře, poněvadž za nedlouho přišla velká plotna, skoro 100m vysoká kolmá skoro hladká stěna, kterou zdoláváte chůzí po roxorech vypadajících jako žebřík. Technicky nic, co by stálo za zmínku, ale pohled dolů...
Nadšeně jsem kvitoval všudepřítomnou mlhu nebo snad mraky. A naopak každé okno dovolující pohledu sklouznout až do údolí lze považovat za vraha morálky. Přiznávám, nedalo mi to nepodívat se dolů, ale ta daň... Nemusel by se za ni styděť nejeden monarcha. Jestli mi z výšek bývá špatně, tak v těch chvílích mi bylo příznačně super-špatně. Nakonec jsem i visící ferratou brzdu tahal vzhůru poslepu, hlavně, abych pod sebou neviděl tu hroznou propast. Zdolání těchto pro mě kritických míst kupodivu netrvalo zvlášť dlouho, jenže překvapivě, pak bylo už jen hůř. 2.500mnm je hranicí, kdy oběhový systém přestává zvládat zásobit kyslíkem velké svalové partie a tak se nedobrovolně přepínám do zombie-módu. Co krok, to dva nádechy a ta oslnivá pomalost... K popukání. Jenže málokdy je tak zle, aby nemohlo být ještě hůře. O 50m výše, tj. stále 150m výškových pod vrcholem ferraty se mi přihodilo něco naprosto neočekávaného. Křeč v pravé ruce... Měl jsem co dělat, abych neodpadl ze skály. Bohužel ani dlouhý odpočinek nemohl zabránit příchodu dalších podobných událostí. A ještě lépe, z předloktí se potvora rozšiřovala na celou paži i s ramenem. Vskutku k zlosti, na cestě do 2/3 cíle zbývalo zdolat ještě pár D, ale bez jistoty, že mě ruka s křečí udrží... Fakt blbý. Ani nevím jak, ponořen v atmosféře strachu kouknu vzhůru a tam vlaje rakouská vlajka. Co dělá desítky výškových metrů pod vrcholem? A hlavně co dělá vrchol ferraty pod vrcholem (aspoň domnělým)? Dobrá práce, zombie dorazil(a) na vrchol v čase zhruba dvou hodin, přestože topo mluví o hodinách čtyřech? Chcete říct, že jít nalehko a mít výškovou formu, dal bych to bez problémů za 1,5h?
O dvacet minut později se nahoře objevil Míra, to jsem byl už převlečen do teplého ledovcového oblečení a pěkně naštvaný. Nesnáším buzny, které si přijedou nahoru lanovkou, rozvalí se na lavičce před horskou chatu a začnou hulit jak fabriky, ubožáci rakouští... O dalších čtyřicet minut později vyšplhal na vršek Peťa se Zdendou. Nedal jsem jim moc prostoru pro regeneraci a už je hnal na ledovec, poslední úsek našeho super-ferratového trojboje. Via ferrata Schulteransteigt na první pohled vypadá jako nerovnocený parťák Anny a Johanna, aspoň tak se může jevit vrcholové B, jenže ve skutečnosti jde o poměrně vertikální cestu s převýšením 250m, která to zabalí až ve výšce 2.995mnm. Jestliže jsem ve 2.000m začal lapat po vzduchu, ve 2.500mnm se proměnil v zombie, tak nechtějte vědět jak jsem vypadal téměř ve 3.000mnm. Díky okolnostem to bylo vážně neskutečně těžké, dokonce jsem si musel dát přestávku na jídlo, které jsem nemohl ani pozřít, prostě luxusní propadák. Jenže víte jak, tohle vzdát nešlo... Když už jste obětovali tolik energie na to, abyste se zjevili na ledovci, tak to nevzdáte pár stovek metrů pod vrcholem. Rychlé foto a pomalu zpět.
Konečně zpět na ledovci pod Hoher Dachsteinem... No jak se to vezme. Samotný ledovec mi v důsledku naháněl největší strach. Už při příchodu k poslednímu stupni výstupu jsem se opájel děsivou představou, že by se mi skrze ledovec probořila noha, jako už jednou zmiňované plzeňačce. Pohled skrze tenkou slupku ledovce do jeho vykotlaného nitra disponujícího rozměry malé tenisové haly snad nenechá nikoho mrazivě chladným. BTW když mluvím o nebezpečenstvích, tak tím největším je samozřejmě tupost, ve které my Češi zvlášť vynikáme. Co třeba partička čtyř idiotů navázaných na laně s metrovými rozestupy, jedněmi mačkami a jedním cepínem v zákazu vstupu na ledovci plném trhlin. Nebo tři mladá děvčata běžící 10-15m vedle značené stopy po ledovci a skákající přes ledovcové trhliny (je jen s podivem, že tam jedné zahučela jen jedna noha). Podobných děsů jsme mohli spatřit toliko, že mi z toho je doteď smutno.
Na ledovci nás čekala více než 3km dlouhá procházka, která mi moc radosti nepřinesla. Toliko špíny, bordelu a jiného svinstva jsem nečekal. No a závěr v podobě předražené lanovky na cestě dolů to jen dokreslil. Jedna šestiminutová cesta za 23 EUR a zpáteční za 39 EUR. Zkrátka žádná láce, ale co, i když bych nejraději šel pěšky, tak jsem nakonec podlehl nevelkému tlaku okolí. Navíc, co si budeme povídat, nebyl jsem zrovna ve stavu vhodném pro jakýkoliv sestup, navíc újma, kterou by nejspíše utrpěly moje nové boty by ve finanční rovině ležela nad zmíněnou megasumou. Taktéž bych asi v danou chvíli neocenil sestup po E via ferratě (Sky Walk), poté co jsem viděl TOPO to platí dvojnásob. A v neposlední řadě bych si konečně nestihl v Ramsau v Bille nakoupit dostate junk foodu.
No když už jsme se takhle zplacatili u auta a přezuli z těžkých bot, došlo málem ke zrušení dvou ze tří členů vrcholové sestavy. Míra si nalil čaj z termosky a když se ho snažil popít, zaklonil hlavu a... v tom se zajiskřilo s luxusním zvukovým doprovodem... Najednou Míra leží v šoku na zemi. Njn. to je tak, když si strčíte hlavu do ohradníku. :-) Ale tím to nekončí. Vzápětí vcelku nebezpečně překračuji zmiňovaný ohradník, abych se usadil na trávě, a protože jsem byl unavený, chtěl jsem se opřít nejprve o ruku. Ale v okamžiku jejího kontaktu se zemí jsem zařval a skátil se k zemi přičemž má hlava jen těsně minula prokletý ohradník... To je tak, když si ruku strčíte rovnou do bodláku...
Nakonec však přišel zasloužený odpočinek, do Ramsau na benzínku jsme také dojeli, junk food vykoupili, pokochali se neskutečnou krásou, kterou tu znám jen v zimním hávu a pokračovali domů, kde nás nečekalo nic jiného než jídlo a odpočinek. Zkrátka luxus.
Sobota, 9.9.2018, Katrin
I v sobotu ráno nás čekal zasloužený odpočinek, tedy pozdní vstávání, velká snídaně a ještě větší balení se. Odjezd po desáté, cesta slunečným dopolednem, zastávka u Hallstatter See a pak dál do Bad Ischlu. Tam jsem si opět hrábli hluboko do portmonky, abychom si koupili jízdenku na lanovku (19,50EUR v háji). No ještěže na nás při cestě vzhůru vyšla luxusní kabinka se záclonkami, měkčenou lavičkou a polštářky. :-) Nahoře si nešlo nevšimnout obří restaurace, nekonečných zástupů lidí a živé dechové kapely, která se mi a Janičce snažila znepříjemnit pohodové houpání v jednom z parádních odpočívadel.
Nakonec však došlo i na dřinu. Katrin klettersteigt je sice pouho-pouhé B/C, ale už nástup po sjezdovce a pak lesní rozbahněnou pěšinkou nám dal pěkně pokouřit. A aby toho snad nebylo málo, sama via ferrata rozhodně nebyla takovou dávačkou, jakou by se snad mohla zdát (no dobře, za mnohé mohla den stará únava a boty plné klouzajícího bahna).
Nicméně neodolala nikomu z naší devítičlenné skupiny a tak jsem to mohli oslavit. Ono se to slavilo už během lezení, poněvadž tento kopec a turistická trasa po jeho vrcholku vám nabízí naprosto luxusní výhled na sedm nádherných jezer, o které v Solné komoře nemůžete nezakopnout...
A kdyby vám to snad bylo málo, tak vězte, že u vysílače jsme si krom společné fotografie dopřáli trochu piknikování. BTW bez jakéhokoliv spěchu (u mě velice netradiční) došlo i na vrcholovou vycházku s popisovanými výhledy...
Lanovkou pak dolů, do nekonečných kolon všech mířících z této oblasti na dálnici. Ale zábavám ještě nebyl zcela konec, o čemž ví i Traunsee, ve kterém někteří svlažili svá těla.
Závěr
Nelezte ferraty v dešti, vážně pořádně potrénujte tělo i mysl než vyrazíte na Super-Ferratu, nebuďte kokoti a zajistěte si odpovídající vybavení, pokud chcete více odpočinku než vzrušení, více lidí a výhledů než potu, klidně se vydejte do Bad Ischlu na Katrin. Nejraději bych se s vámi rozloučil větou "třeba možná někde někdy na ferratě", ale ve skutečnosti tím myslím "běda vám, jestli se potkáme na ferratě a vy mě budete brzdit" :-) BTW na vrcholu se pak klidně už vrátím k té první. :-)
Co to stálo:
- celkem, 3.708Kč
- ubytování, 1.141Kč
- ubytování, 397,10EUR*25,85=10.265Kc/9=1.141Kc (na osobu)
- doprava, 816Kč
- dálniční známka, 9EUR*25,85=233Kc/4=58Kc (na osobu)
- alpská silnice (Reiteralm), 4EUR*25,85=103Kc (na osobu)
- alpská silnice (Dachstein), 14EUR - 14EUR (za cestu lanovkou) = 0Kč
- benzín, 655Kč
- 15h cesty, 1147km, průměr 6,6l/100km = 75,702l
- benzin 55,99EUR*26,50(kartou)=1.484Kc (1.309EUR/l, 42,773l)
- benzin 34,50*32.929=1.135Kc
- benzin celkem 1.484+1.135=2619/4=655Kc (na osobu)
- lanovky, 1.099Kč
- Dachstein (zpě), 23EUR*25,85=595Kč (na osobu)
- Katrin (tam a zpět), 19,50EUR*25,85=504Kč (na osobu)
- jídlo, 588Kč
- pojištění, 64Kč
Žádné komentáře:
Okomentovat