ZLM 2018 - koulařský sedmiboj aneb vem si ručník na koule

...poněkud zmatený. Jo, tak jsem asi vypadal, když jsem vyslechl z úst ženy, ať si vezmu ručník na koule. :-) Ve skutečnosti šlo přirozeně o omyl, měl jsem si vzít ručník na kouli a nebyl to výmysl mé ženy, nýbrž obsah pozvánky na další zastaveníčko Žďárské ligy mistrů...

Tak nedorozumění bychom měli za sebou, ale jak vysvětlím další mizerný výkon? To bude těžší záležitost. A co kdybych to omluvil Dachsteinem před třemi týdny, kde jsem si přivodil zranění lokte a něco nepěkného se šlachami v předloktí? Jo, to by snad šlo. Toliko času bez použití paží se přeci nějak projevit muselo. Mám pocit, že i v práci jsem se vyťukával písmenka spíše tužkou mezi zuby než pomocí horních končetin.

No a krom výmluv nelze nevzpomenout skutečnost, že jsem zkrátka slabej. Jak je možné, že jsem svého času (LOL, ono to možná bude pomalu 20 let) na středoškolských atletických závodech vrhl bez zjevných potíží více než 11m? Doufám, že to bylo ještě v dorostencích s 5kg koulí. Pokud se mýlím a byla to 6kg v juniorech, nezbývalo by mi než uznat svoji ničemnost. Nakonec, rozdíl proti dospělácké kouli (7,257kg) je stále zanedbatelný a nezbývá tedy než zavřít oči před milosrdnou lží...

Poměrně netypicky jsme vyjeli vrhat koulí do Žďáru namísto do bližšího NMNM. No tedy jak se to vezme, pro mě to z Brna nebylo až zas tak moc rozdílné, ale pro Láďu s rodinou... Nicméně to byla jeho volba a já byl rád, že jsme se mohl přifařit do jeho flightu a ještě mě svezl autem. Jo a o autu bych se raději nezmiňoval, to že budu ráno po 6h škrábat v Brně namrzlá skla mě vážně "pobavilo". Jo a také 0°C během cesty na Vysočinu, obzvláště vysoký počet brzdných stop končících v poli a modré majáky před Olším, kde osobní vůz přeťal ovocný strom u cesty a lehce (rozuměj totálně) pocuchal svoji fasádu, mě také naplňovaly pocitem bezpečí.

Ani počasí ve Žďáru nebylo o moc přívětivější. Oblohu sice zametači vymetli, slunce se také zjevovalo, ale nikoliv na zanedbaném sokolském atletickém stadionu. Šlo o mé první setkání a tak se nedivte, že jsem se divil. Trávou zarostlá škvárová dráha, rozdrolený beton a zbytek připomínající drnoviště mezi kousky rozumné trávy... No, ale hlavně tam foukalo a slunce ne a ne vystoupat nad nedaleké paneláky.

S výsledkem 43,40m bych mohl být třeba i spokojený, ale nejsem. Slabost a absence tréninku zkrátka neomlouvají skutečnost, že se neperu o první pozici. Tak snad příště a jistě hůře, plavání - sprint to totiž zcela nejistí.

BTW rok 2018 bych mohl zapsat zlatým písmem třeba do /dev/null. Proč? Poprvé v historii se mi podařilo absolvovat "celou ligu". Proč v uvozovkách? Jednoduše, zvládl jsem počítaných 12 z 16 disciplín a to jsou ještě dvě před námi. Takže možná zažiji i ten luxus škrtání nějakého horšího výsledku a že jich mám. Problém však jest, že jak zmiňované plavání, tak nezmiňovaná vzduchová střelba nejsou zrovna mými nejsilnějšími disciplínami... Ale nepředbíhejme, čas nás stejně dožene.

ZLM 2018 - terénní duatlon aneb z deníčku neběžce

Juchů, duatlon se blíží, myslel jsem si ještě tak měsíc zpět. Pomalu jsem v hlavě začal spřádat plány na to jak začnu běhat atd. Jenže k tomu jsem se nikdy nedostal, za to jsem se dostal na Dachstein a krátce po návratu na soupisku nemocných. Zkrátka odhadovaný konec nemoci se mi kryl nikoliv s počátkem rekonvalescence nýbrž s termínem terénního duatlonu na Žďárské lize mistrů. Co více k tomu dodat? Možná aspoň toliko, že předchozího dne z večera jsem si zajel do Velké Losenice autem, abych podle dodané mapy (děkuji Láďo) nakoukal tu nejlepší MTB stopu. BTW bahno, mokro, kořeny, kameny, tráva a otravný kopec na Peperek, zkrátka luxusní mix letální únavy. Ale co už, přeci bych si nenechal ujít ligařskou premiéru na duatlonu. Tu ligařskou premiéru zdůrazňuji, protože jsem už jeden duatlon v životě absolvoval (6.5.2012 Fryšavského Drsoně) a dalo by se říct, že na dávnou bolest jsem dávno úspěšně zapomněl. Jo a také jsem nějak pozapomněl na správnou životosprávu. Jak jinak popsat situaci, kdy jsme se po grilovačce ve Křídlech dostali do postele až okolo půlnoci.

Tak vidíte, na závod jsem byl skvěle připraven a na startu to bylo značně patrné, nebo aspoň jsem se cítil nezvykle nervózně. Moji nervozitu můžete vidět ještě teď, protože jsem vás doposud neseznámil s tratí. Takže 5,2km běhu následovano 12km MTB a nakonec 2,6km běhu. Start ve Velké Losenici a většina aktivit vrcholila na nedalekém vrchu, Peperku.

Ale už honem na start. Kdybyste chtěli vědět, proč se u běhu stavím do první řady, tak se mě prosím neptejte. Třeba si myslete, že jde o profesní deformaci, zkrátka všechno se snažím optimalizovat. A už start z druhé řady by znamenal nějakou tu vteřinu navíc... :-) Že jsem se záhy propadal hlouběji a hlouběji asi stěží někoho může překvapit. Co by už překvapit mohlo, že jsem neztrácel do kopců, zvláště těch prudkých, ale ani jsem nezískal, protože jsem do většiny lezl chůzí. :-) Konec konců, možná že polovinu trati jsem absolvoval chůzí, nikoliv během. U Bambouchu mi začalo bolet rameno tak intenzivně, až jsme dostal chuť na ibalginový zábal... Svěsil jsem ruce a nechal je plandat na volno. Nemohl jsem si nevzpomenout na páteční debatu v práci o tom, jak "bílý muži neumějí skákat" a "Brňáci neumijou běhat"... Titul trapka závodu právě našel svého nositele! Trochu lituji těch několika málo jedinců, které jsem z kopce tímto "štylem" zdolal, doufám, že to nikoho z nich nezlomilo psychicky (mně by to dobře určitě neudělalo). V cíli běžecké části jsem se mohl pohybovat okolo 20-30 místa, tj. překvapivě dobře, uvážíme-li kolik jsem toho uběhl a kolik ušel.

Transformace chodce v cyklistu nebyla taktéž bezbolestnou, nemohl jsem bolestí stát na jedné noze a vůbec mi to trvalo snad minutu, tady je rozhodně co zlepšovat (na stranu druhou jsem až zas tak nepospíchal, poněvadž jsem se potřeboval vydýchat...)

Sotva jsem skočil na kolo, ucítil jsem, kterak mi lýtkový sval chytá křeč... Hmmm, tak to bude milé svezení na kole. Místo dovádění jsem se chytil dvou borců před sebou a snažil se splatit kyslíkový dluh. Docela marně.

Njn. příliš dlouho jsem se schovával před větrem a zodpovědností. Za Velkou Losenicí jsem borce vybídl, ať jdeme stíhat toho před námi, a šel dopředu. Nikdo se nechytl. Dojel jsem týpka a vybídl ho, ať jdeme stíhat první ženu závodu, Pavlu, a on šel. Pěkně táhl, sice jsme se střídali, ale on byl znatelně lepší. Pavla se kupodivu nechytla a ani ten borec, co jel 3m před ní. A to už jsem v Sázavě a první dokopec... Můj tahoun mi nakrátko ujíždí, tuhnu, mám toho plné zuby, ale na vrcholu kopce jsem překvapivě před ním. Do ďolíku to pěkně rozjíždím, konečně se asfalt ztrácí a přichází "terén". Na dalším kopci trapně neřadím kašpárka, ale drtím to na velkou pilu doufaje, že nechytnu křeč. A vida, další dva borci za mnou... Červené RB vypadá krásně a borec, zdálo se, nejel zle. Tak jsem šel do háku. Hloupě jsem promeškal řadu vteřin, protože nejel zas tak dobře... Vzhůru dopředu, ani se mě nechytl. Necelé dva kilometry do mírného kopce jsem valil smutně sám, nikoho na dohled... Sjezd k Mamutovi, jen s obtíží míjim Magdu v protisměru, přesto na ni volám proč že nezávodí. :-) Na mostě za mamutem mi díky vyčerpání odskakuje na šutru přední kolo přímo mezi betonové panely, jen tak tak že nejdu přes řidítka (hlavně, že včera večer jsem si říkal jak je to v pohodě, že). Na rovinkách pod mlýnem (Šlakhamr AKA Brdíčkův mlýn) si dávám další dva jezdce a pak následující kopec si dává mě. Ještě ráno jsme s Láďou a Láďou diskutovali, jak se vyplatí jet po louce a ne kamenitým úvozem a tak jsem si to také plánoval. Jenže člověk mýní... Však víte. Tři borci přede mnou se vydali všichni na louku a po ní to mohlo a mělo být rychlejší, ovšem za předpokladu, že pojedete tu nejlepší stopu. No way... Vzal jsem to po kamení a na kopci jsem byl před trojicí. Not bad! A 100m přede mnou další pán na holení. Není to Láďa 2? Ale je... Už na Hranici Na Konci světa jsem mu visel na zadním kole a vzápětí šel před něj. A co to, další stovka metrů mě dělila od Ládi 1. Na odbočce na žlutou mě zdravil Mirek a já se rozhodl trochu povzbudit Láďu, tím že jsme na něj zdáli volal, jen aby tušil, že jsem za ním. Za krátko jsem obdivoval jeho nový zadní plášť. Na otázku zda chci pustit, jsem jen odvětil, že děkuji, ale chvíli spočinu a odpočinu. O deset vteřin později jsem šel před něj. Co jsem vůbec netušil, že Láďa netušil, že jsem to já a při následném běhu se hrozně divil, jak jsem se ocitl před ním. To měl asi pěkně vypnuto. :-) Dalších 50m před sebou, už na vrcholu Peperka jsem spatřil dvojici a tipoval jsem to na Honzu, ty jo, že bych se blížil špici závodu? Netrvalo to dlouho a Honza byl za mnou. A to nejlepší nakonec. Zhruba dvoukilometrový sjezd zpět do Losenice. Nevím, proč ti borci jezdí na fullech, když si je dávám ve sjezdech na HTčku. Ale konec konců je to jejich chyba. Pravdou jest, že jsem to drtil dost na hraně, ale můj bike, který se vlastně poprvé zúčastnil závodů, držel dobře a jel více než obstojně. Na těch dvou kilometrech jsem getnul 2-4 lidi. No a když jsem přilétal smykem (bohužel obou kol) do boxů, pohyboval jsem se údajně na 6-7. místě. Hmmmm, ještě tak umět běhat. Kecám, to by nebylo ani tak potřeba, stačilo by natrénovat 4km běhu a mohlo to vypadat celé jinak.

Kdyby, kdyby... Kašleme na chyby a jdeme do finále. Další ztráta více než půl minuty během přezouvání a běžím. Hmmm, neběžím. Nohy vůbec nešly. Krize, krok délky tak 50cm... LOL. Jo, mohl jsem se skřípnout, ale vzhledem ke zdravotnímu stavu jsem se na to vydlábl a zcela neočekávaně zvolnil do chůze. Že mě záhy getnuli dva borci a pak Láďa a Láďa mě ani moc nepřekvapilo. Trochu více mě dostalo, že Honza, který měl ztrátu 900m (když jsme se potkávali, 450m na kole do boxu a 450m běhu), mě předběhl na 1,8km a nedal mi nejmenší šanci. Já si pak už jen hlídal záda, aby mě nedostal nikdo další, takže jsem cílovou pásku prosprintoval na 12. místě. S tím sprintem to myslím doslovně, vzhledem k tomu, že z 2,6km jsem možná 1,5km šel není důvod mi nevěřit, že bych si neodpočal natolik, abych do cíle nemohl přiletět jak skorosprinter. :-)

S výsledným umístěním i časem jsem nadmíru spokojený. Dvanáctý za 1:09,26 se ztrátou na vítěze asi 9 minut. Uvážím-li pěší polovinu závodu namísto běhu, uvážím-li, že ani na kole jsem se necítil dvakrát dobře (natož pak silně), a že jsem na horákovi jel mimo asfalt asi tak po čtvrté v sezóně. K tomu nemoc a blbost (jet v dlouhém černém zimním termotriku více než polovinu závodu na přímém slunci)... Zkrátka bedna v duatlonu není hypoteticky příliš vzdálená od hranic mého potenciálu. Tak třeba někdy v budoucnu opět a lépe.

Dachstein Super-Ferrata a jiná rakouská zvěrstva aneb bezmoc vyčerpání

Jarda se o dachsteinské super-ferratě párkrát zmínil a tím zasel zrnko zvědavosti, které jsem sklidil v podobě vzrostlého topolu. :-)

Njn. nadešel čas vydat se hledat vyčerpání na samozvaného krále ferrat... Ano, nedisponuje nejtěžšími úseky na světě, ani největší délkou či převýšením na skále popř. celkovým převýšením. Zkrátka jen stěží ji můžeme označit nějakým světovým superlativem, přesto si myslím (aniž bych k tomu měl rozumný mandát), že patří k těm nejnáročnějším vůbec. No minimálně jsem nezažil nic více vyčerpávajícího a ani se mi nepodařilo dohledat nic, kde bych se mohl více zrušit.

Jardova výprava čítala jeho samého, Zdendu, Petra, Ondru a Daliho. K nim je nutné připočítat maličkost moji, Janičku, Petra a Mirka. Nonet na dlaňové karabiny se mohl rozehrát.

Ve čtvrtek po práci jsme naskákali do tří aut a vylodili se v malá vsi nedaleko Ramsau, konkrétně šlo o Eben im Pongau, kde na nás čekal luxusní a nečekaně levný apartmán s pěti ložnicemi, dvěma koupelnami, kuchyní, jídelnou, obývákem a dvěma terasami.

Pátek, 7.9.2018, Franzi Klettersteigt Reiteralm

Skoro všechny předpovědi počasí nám slibovaly katastrofu, ale přeci bychom nestrávili den v termálech v Ramsau (no ne že bychom to neplánovali, ale tvářit se tak snad mohu). Je pravda, že bylo pod mrakem a vzápětí z toho/těch mraků začalo i pršet. To nás však nemohlo odradit od aklimatizace na Franzi Klettersteigt Reiteralm. Z nějakých 750mnm bylo třeba vystoupat do 1750mnm a to silnicemi více než klikatými a méně než asfaltovými, možná, že třetina až celá polovina slušně odrazovala svým šotolinovým povrchem. Jedinou kaňkou na jinak téměř dokonalém zážitku byla nutnost zaplatit 4 EUR/os. jakožto mýtném, ale jinak nevím, na co bych si věru stěžoval. No řekněte, kolikrát se vám poštěstí několik stovek po modré sjezdovce a křížit několikrát červenou? Bohužel na nejzazším místě, kam se dalo dojet panovala mlha a předzvěst deště. Zkrátka rozumné se obout do Franziho s cedulkou C/D. Musím říct, že pokud mě paměť neklame, ještě jsem nelezl po mokré skále, mokrém laně a nakonec během regulérního deště. Janičku to očividně bavilo také, ale nezabila mě a zvládla to s přehledem ;-) Pro sestup jsme si vybrali cestu delší zato horší, to abychom pokořili nadmořskou výšku 2.000mnm...

Zbytek dne patřil nákupům, obědům, večeřím, relaxu a pokecu. Zkrátka paráda.




Sobota, 8.9.2018, Dachstein Super-Ferrata

Plán velel odjíždět v 5:00, my si dopřáli akademické čtvrthodiny, ale ani tak jsme po cestě nic neviděli, poněvadž byla ještě tma. Výjezd po Dachsteinstraße je za prvé zpoplatněný (14 EUR) a za druhé jsem řídil v rouše beránčím. Co za to mohlo? Těsně za Ebenem se ozvalo hladové oko slibující dojezd nějakých 60km a v kopci k našemu cíli ubýval dojezd o 1km po 100m :-) Nemohl jsem si nevzpomenout na projížďku na elektrokolech, kde jsme zažívali něco podobného... S poměrně velkým zpožděním jsme se vydali na cestu okolo 6:00.

Třičtvrtěhodinový nástup k Anně, to je pěšinka, která vás provede skrze lesy, po úbočí hor, mezi kameny, bahnem, okolo chaty (Dachsteinsüdwandhütte) a po té, co vám dopřeje 200 nastoupaných metrů dovolí vám jich 150 zase sestoupat...

Anna, Déčková ferrata, u níž by mě ani nenapadlo, že bych s ní mohl mít problém a podívejte se, just jo... Krátce po rozbřesku s úchvacujícími výhledy do údolí zalitých mlhou jsme stanuli u paty Anny. Chladné mokré lano mě záhy donutilo přehodnotit rozhodnutí lézt bez rukavic. Kdyby bylo mokré jen lano, řekl bych klidně Anno! Jenže mokré byly i roxory a skála sama, nic příjemného, ale víte jak, předešlého dne jsme to trénovali, takže těžce na cvičišti...  Exponovaný začátek (C/D) s podivně umístěnými roxory ve spolupráci s pevnými těžkým smekajícími turistickými botami a ještě těžším batohem, kde jsem táhl jídlo na tři dny a snad tři kompletní sady oblečení mi dával požrat jak psychicky, tak překvapivě i fyzicky. Asi vás nepřekvapí, že vrcholové D mi dalo zabrat ještě více a navíc vystavilo stopku Jardovi a Petrovi v dalším pochodu. Zvláštní a nečekané. Neměl jsme pochyby o tom, že by zrovna Jarda nevylezl až nahoru, neměl jsme pochyby, že by mi měla Anna přinést nějaké obtíže a pak jsem rozdýchával každý krok.

Pomalou chůzí jsme se doplazili pod Johanna, kde se na výstup chystal předvoj plzeňské megaskupiny. Jak jistě víte, Johann začíná E převisem, který na fotografiích a videích nevypadá jakkoliv strašlivě, jenže skutečnost... Skutečnost je taková, že je dosti nebezpečné dostat se vůbec pod něj, 10m před ním totiž končí lano a zbytek musíte zdolat po šikmé mokré skále bez jištění, paráda. No a pak koukáte, jak slečna bojuje minuty v převisu a pak to dalších 10min rozdýchává na plotně o kousek výš a vás přepadají chmurné úvahy o tom, jak vám její další zaseknutí může přivodit horké chvilky v jinak příjemně chladném ranním oparu.

I mně dal převis nečekaně zabrat. Důvod? Nevím, vinu dávám více než 10kg těžkému batohu, který se v inkriminované pasáži elegantně odlepil od mých zad a pravá ruka držící více než 100kg pytel začala poměrně úpět. Nakonec jsem se tam nějak vyšvihl, ale že by to bylo bez ztráty květiny... Míra a Peťa asi problémy neměli, minimálně se nezdálo. Trochu hůř na tom byl čtvrtý, Zdenda, který to napoprvé nedal a tak se odsoudil k reparátu. Všechna čest, po vycukání se vyrazit na druhý pokus, který logicky bude bolet ještě více... Borec na konec, nakonec to dal! A lezeme vzhůru. Čekání na kluky mě trochu vymrazilo, přeci jenom jsem šplhal pouze v tričku, takže bylo na čase zvednout kotvy. Záhy jsem doběhl pár plzeňáků, vykašlal se na kluky (krom nepříliš vhodného individualistického naturelu, kdy mi vyhovuje lezení svým tempem (většinou rychlejším) zde byly objektivní příčiny, které mě k tomu nabádaly, zmrzlé ruce, nohy a propocená záda pod batohem) a rovnou je i předběhl. Učinil jsem dobře, poněvadž za nedlouho přišla velká plotna, skoro 100m vysoká kolmá skoro hladká stěna, kterou zdoláváte chůzí po roxorech vypadajících jako žebřík. Technicky nic, co by stálo za zmínku, ale pohled dolů...

Nadšeně jsem kvitoval všudepřítomnou mlhu nebo snad mraky. A naopak každé okno dovolující pohledu sklouznout až do údolí lze považovat za vraha morálky. Přiznávám, nedalo mi to nepodívat se dolů, ale ta daň... Nemusel by se za ni styděť nejeden monarcha. Jestli mi z výšek bývá špatně, tak v těch chvílích mi bylo příznačně super-špatně. Nakonec jsem i visící ferratou brzdu tahal vzhůru poslepu, hlavně, abych pod sebou neviděl tu hroznou propast. Zdolání těchto pro mě kritických míst kupodivu netrvalo zvlášť dlouho, jenže překvapivě, pak bylo už jen hůř. 2.500mnm je hranicí, kdy oběhový systém přestává zvládat zásobit kyslíkem velké svalové partie a tak se nedobrovolně přepínám do zombie-módu. Co krok, to dva nádechy a ta oslnivá pomalost... K popukání. Jenže málokdy je tak zle, aby nemohlo být ještě hůře. O 50m výše, tj. stále 150m výškových pod vrcholem ferraty se mi přihodilo něco naprosto neočekávaného. Křeč v pravé ruce... Měl jsem co dělat, abych neodpadl ze skály. Bohužel ani dlouhý odpočinek nemohl zabránit příchodu dalších podobných událostí. A ještě lépe, z předloktí se potvora rozšiřovala na celou paži i s ramenem. Vskutku k zlosti, na cestě do 2/3 cíle zbývalo zdolat ještě pár D, ale bez jistoty, že mě ruka s křečí udrží... Fakt blbý. Ani nevím jak, ponořen v atmosféře strachu kouknu vzhůru a tam vlaje rakouská vlajka. Co dělá desítky výškových metrů pod vrcholem? A hlavně co dělá vrchol ferraty pod vrcholem (aspoň domnělým)? Dobrá práce, zombie dorazil(a) na vrchol v čase zhruba dvou hodin, přestože topo mluví o hodinách čtyřech? Chcete říct, že jít nalehko a mít výškovou formu, dal bych to bez problémů za 1,5h?

O dvacet minut později se nahoře objevil Míra, to jsem byl už převlečen do teplého ledovcového oblečení a pěkně naštvaný. Nesnáším buzny, které si přijedou nahoru lanovkou, rozvalí se na lavičce před horskou chatu a začnou hulit jak fabriky, ubožáci rakouští... O dalších čtyřicet minut později vyšplhal na vršek Peťa se Zdendou. Nedal jsem jim moc prostoru pro regeneraci a už je hnal na ledovec, poslední úsek našeho super-ferratového trojboje. Via ferrata Schulteransteigt na první pohled vypadá jako nerovnocený parťák Anny a Johanna, aspoň tak se může jevit vrcholové B, jenže ve skutečnosti jde o poměrně vertikální cestu s převýšením 250m, která to zabalí až ve výšce 2.995mnm. Jestliže jsem ve 2.000m začal lapat po vzduchu, ve 2.500mnm se proměnil v zombie, tak nechtějte vědět jak jsem vypadal téměř ve 3.000mnm. Díky okolnostem to bylo vážně neskutečně těžké, dokonce jsem si musel dát přestávku na jídlo, které jsem nemohl ani pozřít, prostě luxusní propadák. Jenže víte jak, tohle vzdát nešlo... Když už jste obětovali tolik energie na to, abyste se zjevili na ledovci, tak to nevzdáte pár stovek metrů pod vrcholem. Rychlé foto a pomalu zpět.

Konečně zpět na ledovci pod Hoher Dachsteinem... No jak se to vezme. Samotný ledovec mi v důsledku naháněl největší strach. Už při příchodu k poslednímu stupni výstupu jsem se opájel děsivou představou, že by se mi skrze ledovec probořila noha, jako už jednou zmiňované plzeňačce. Pohled skrze tenkou slupku ledovce do jeho vykotlaného nitra disponujícího rozměry malé tenisové haly snad nenechá nikoho mrazivě chladným. BTW když mluvím o nebezpečenstvích, tak tím největším je samozřejmě tupost, ve které my Češi zvlášť vynikáme. Co třeba partička čtyř idiotů navázaných na laně s metrovými rozestupy, jedněmi mačkami a jedním cepínem v zákazu vstupu na ledovci plném trhlin. Nebo tři mladá děvčata běžící 10-15m vedle značené stopy po ledovci a skákající přes ledovcové trhliny (je jen s podivem, že tam jedné zahučela jen jedna noha). Podobných děsů jsme mohli spatřit toliko, že mi z toho je doteď smutno.

Na ledovci nás čekala více než 3km dlouhá procházka, která mi moc radosti nepřinesla. Toliko špíny, bordelu a jiného svinstva jsem nečekal. No a závěr v podobě předražené lanovky na cestě dolů to jen dokreslil. Jedna šestiminutová cesta za 23 EUR a zpáteční za 39 EUR. Zkrátka žádná láce, ale co, i když bych nejraději šel pěšky, tak jsem nakonec podlehl nevelkému tlaku okolí. Navíc, co si budeme povídat, nebyl jsem zrovna ve stavu vhodném pro jakýkoliv sestup, navíc újma, kterou by nejspíše utrpěly moje nové boty by ve finanční rovině ležela nad zmíněnou megasumou. Taktéž bych asi v danou chvíli neocenil sestup po E via ferratě (Sky Walk), poté co jsem viděl TOPO to platí dvojnásob. A v neposlední řadě bych si konečně nestihl v Ramsau v Bille nakoupit dostate junk foodu.



No když už jsme se takhle zplacatili u auta a přezuli z těžkých bot, došlo málem ke zrušení dvou ze tří členů vrcholové sestavy. Míra si nalil čaj z termosky a když se ho snažil popít, zaklonil hlavu a... v tom se zajiskřilo s luxusním zvukovým doprovodem... Najednou Míra leží v šoku na zemi. Njn. to je tak, když si strčíte hlavu do ohradníku. :-) Ale tím to nekončí. Vzápětí vcelku nebezpečně překračuji zmiňovaný ohradník, abych se usadil na trávě, a protože jsem byl unavený, chtěl jsem se opřít nejprve o ruku. Ale v okamžiku jejího kontaktu se zemí jsem zařval a skátil se k zemi přičemž má hlava jen těsně minula prokletý ohradník... To je tak, když si ruku strčíte rovnou do bodláku...



Nakonec však přišel zasloužený odpočinek, do Ramsau na benzínku jsme také dojeli, junk food vykoupili, pokochali se neskutečnou krásou, kterou tu znám jen v zimním hávu a pokračovali domů, kde nás nečekalo nic jiného než jídlo a odpočinek. Zkrátka luxus.

Sobota, 9.9.2018, Katrin

I v sobotu ráno nás čekal zasloužený odpočinek, tedy pozdní vstávání, velká snídaně a ještě větší balení se. Odjezd po desáté, cesta slunečným dopolednem, zastávka u Hallstatter See a pak dál do Bad Ischlu. Tam jsem si opět hrábli hluboko do portmonky, abychom si koupili jízdenku na lanovku (19,50EUR v háji). No ještěže na nás při cestě vzhůru vyšla luxusní kabinka se záclonkami, měkčenou lavičkou a polštářky. :-) Nahoře si nešlo nevšimnout obří restaurace, nekonečných zástupů lidí a živé dechové kapely, která se mi a Janičce snažila znepříjemnit pohodové houpání v jednom z parádních odpočívadel.

Nakonec však došlo i na dřinu. Katrin klettersteigt je sice pouho-pouhé B/C, ale už nástup po sjezdovce a pak lesní rozbahněnou pěšinkou nám dal pěkně pokouřit. A aby toho snad nebylo málo, sama via ferrata rozhodně nebyla takovou dávačkou, jakou by se snad mohla zdát (no dobře, za mnohé mohla den stará únava a boty plné klouzajícího bahna).



Nicméně neodolala nikomu z naší devítičlenné skupiny a tak jsem to mohli oslavit. Ono se to slavilo už během lezení, poněvadž tento kopec a turistická trasa po jeho vrcholku vám nabízí naprosto luxusní výhled na sedm nádherných jezer, o které v Solné komoře nemůžete nezakopnout...

A kdyby vám to snad bylo málo, tak vězte, že u vysílače jsme si krom společné fotografie dopřáli trochu piknikování. BTW bez jakéhokoliv spěchu (u mě velice netradiční) došlo i na vrcholovou vycházku s popisovanými výhledy...

Lanovkou pak dolů, do nekonečných kolon všech mířících z této oblasti na dálnici. Ale zábavám ještě nebyl zcela konec, o čemž ví i Traunsee, ve kterém někteří svlažili svá těla.

Závěr

Nelezte ferraty v dešti, vážně pořádně potrénujte tělo i mysl než vyrazíte na Super-Ferratu, nebuďte kokoti a zajistěte si odpovídající vybavení, pokud chcete více odpočinku než vzrušení, více lidí a výhledů než potu, klidně se vydejte do Bad Ischlu na Katrin. Nejraději bych se s vámi rozloučil větou "třeba možná někde někdy na ferratě", ale ve skutečnosti tím myslím "běda vám, jestli se potkáme na ferratě a vy mě budete brzdit" :-) BTW na vrcholu se pak klidně už vrátím k té první. :-)

Co to stálo:

• celkem, 3.708Kč
• ubytování, 1.141Kč
• ubytování, 397,10EUR*25,85=10.265Kc/9=1.141Kc (na osobu)
• doprava, 816Kč
• dálniční známka, 9EUR*25,85=233Kc/4=58Kc (na osobu)
• alpská silnice (Reiteralm), 4EUR*25,85=103Kc (na osobu)
• alpská silnice (Dachstein), 14EUR - 14EUR (za cestu lanovkou) = 0Kč
• benzín, 655Kč
• 15h cesty, 1147km, průměr 6,6l/100km = 75,702l
• benzin 55,99EUR*26,50(kartou)=1.484Kc (1.309EUR/l, 42,773l)
• benzin 34,50*32.929=1.135Kc
• benzin celkem 1.484+1.135=2619/4=655Kc (na osobu)
• lanovky, 1.099Kč
• Dachstein (zpě), 23EUR*25,85=595Kč (na osobu)
• Katrin (tam a zpět), 19,50EUR*25,85=504Kč (na osobu)
• jídlo, 588Kč
• pojištění, 64Kč

Sabelell a Orbea Avant M20 Team-D aneb doživotní karbonová kamarádka

Testování náhodou? To se mi stalo snad poprvé v životě. To se takhle po cestě z práce zastavíte v Hape Sportu s dotazem, zda má výrobce na skladě vyhlídnuté kolo, abyste se dověděli, že ne. Ale kdybych prý chtěl, tak mají skladem o číslo menší a shodou náhod bych si mohl de facto totožný rám vyzkoušet na vlastní kůži. Voilà Orbea Avant M20 Team-D (55cm). Krásná karbonová silnička na kotoučích od španělského výrobce s doživotní zárukou na rám a doporučenou maloobchodní cenou 76.490Kč. Slušnej parťák pro nedlouhou testovací jízdu centrem Brna. 

Technická specifikace:

• Frame: Orbea Avant carbon OMP disc, monocoque, construction,tapered 1-1/8” - 1,5”, BB 386mm, powermeter compatible, Thru Axle 12mm x 142mm rear, internal cable routing, EC/DC compatible, 27,2mm seat tube.
• Fork: Avant OMP carbon disc fork, full carbon steerer, tapered 1-1/8” - 1,5”, carbon dropouts Thru axle 12mm x 100mm.
• Crankset: Shimano Ultegra R8000 34x50t
• Headset: FSA 1-1/8 - 1-1/2” Integrated Carbon Cup, ACB Bearings
• Handlebar: FSA Gossamer Compact
• Handlebar Plugs: Black Anti-Slippery/Shock Proof Bar Tape
• Stem: Orbea OC-III
• Shifters: Shimano ST-8020
• Brakes: Shimano R8070 Hydraulic Disc
• Rear Derailleur: Shimano Ultegra R8000 SS
• Front Derailleur: Shimano Ultegra R8000
• Chain: KMC X11-EL-1
• Wheels: FULCRUM Racing 600 DB
• Cassette: Shimano Ultegra R8000 11-28t 11-Speed
• Tyres: Vittoria Rubino Foldable 700x25 60TPI G+
• Seatpost: FSA SL-K SB20 27.2x350mm Di2 compatible
• Saddle: Selle Italia X3 Flow

No jaké to bylo? Nebál bych se říci: "Skvělé!" Za mé hodnocení může souhra několika zásadních záležitostí. Předně mi skvěle padl rám o číslo menší. Kratší stavba nestresovala moji páteř a já se cítil velice komfortně. Tomu samozřejmě hodně pomáhá karbonový rám, který by měl být (očividně i je) mnohem pohodlnější, než sportovní z hliníkové slitiny, aspoň ty, co sázejí na sportovní pojetí jízdy. Geometrii velice úspěšně sekundovaly luxusně tvarované duály ve spojení s povedenými řidítky. O komfort se přirozeně nemálo postaralo i vhodné sedlo. Bohužel komfortu bylo značně více než bych čekal i díky podhuštěným kolům (v kontextu mé váhy), takže jsem se vrátil do obchodu s prosbou a trochu drsnější muziku. I tak bylo kolo více než pohodlné. Tady stroj získává jedničku s hvězdičkou.

To nejdůležitější pro mě, tedy komfort, máme za sebou. A teď to nepodstatné, jako třeba výkony - tuhost kola, akcelerace, brzdění, ovladatelnost atd. :-)

Avant je poměrně tuhý, tedy ani pod mými více než devíti desítkami kil se nijak zvlášť nekroutil, což je možná jakýsi předpoklad pro podávání rozumných výkonů. V této snaze velice ochotně kooperují tovární záplety Fulcrum Racing 600 DB. Co stojí za zmínku? Maloobchodní cena v ČR okolo 9.000Kč, kotoučové provedení, nikterak uchvacující hmotnost 1.728g a naopak zajímavost v podobě pevných os 12x100mm a 12x142mm, které dopomáhají kolu k povedené tuhosti. Bohužel obutí zajišťují další Italové v podání Vittoria Rubino Foldable 700x25 60TPI G+. Sice jim nemám moc co vyčítat, ale na pohled se mi nelíbily a stejně nedisponují ani papírově zajímavými údaji, jo kdyby to byla verze "Pro", třeba bych mluvil jinak...

Akcelerovat na takovém kole je radost, tedy pokud si odmyslím nepříliš dokonale seřízené řazení v podání jinak povedené Shimano Ultegry (ku cti prodejce nutno podotknout, že jsem byl předem varován). 

Ještě více než akceleraci si na kole užijete deakceleraci, zvlášť pokud jste zvyklí jako já na aušus v podobě Shimano Tiagry s defaultními špalíky (toho dne jsem se také dověděl, že není rozumné vinit brzdy jako takové, že vina přísluší jen a jen tvrdým špalíkům, BTW i tak jsem přesvědčen, že je o špatné brzdy, ale o tom to dnes nebude). Zkrátka jen škaredější pohled na páčku zadní brzdy přivede zadní kolo do smyku a u té přední zase není zvlášť velký problém dostat zadek do vzduchu, vskutku účinné a to i při horním úchopu... Zkrátka paráda. K dokonalosti chybí jen maličkost, aby brzdové destičky neškrtaly o kotouče po ostřejší zastavovačce.

Ovladatelnost nebyla při prvním kontaktu tím, co bych rozhodně vyzdvihoval, ale víceméně ji přičítám na vrub podhuštěným gumám. Po návštěvě servisu bylo vše v pořádku, spíše bych mluvil už jen o nezvyku, který prostě během pár kilometrů neodmažete. BTW kolo i bez držení řidítek drží stopu více než přijatelně, takže také cajk.

Nakonec bych se mohl zmínit o tom, co bych neměl soudit. Design. Avanta jsem obdržel v matné černé, která mu slušela, rám se mi líbil taktéž nad míru a to stejné mohu říct i o továrních zápletech. Čistotě pomáhá nejen vedení všeho možného skrze rám, ale i vedení hydrauliky skrze přední vidlici (krásné a zcela nepraktické, tedy aspoň v případě tom, že často s kolem cestujete a jste nucení oddělávat vidlici, pak se bez vypuštění hydraulické kapaliny neobejdete...)

Výsledek je zcela jasný, skoro nad černou barvu rámu jasnější, kdyby kolo nebylo tak drahé, tak slevím z požadavku na mnohem levnější kolo, které nebrzdí a beru toto. 

ZLM 2018 - cyklistická etapa aneb s ženou v zádech (tou svojí) a také křeče a smyk

Po roce na etapě, po čtrnácti dnech opět na lize a poprvé s ženou na závodech. :-) Co nás čekalo? Klasických 63km s velkou váhou, malou trénovaností, starým kolem a očekáváním ne zrovna vysněného počasí.

Při registraci to vypadalo jako na výstavě sportovních a závodních kol. Až jsem opět musel zapřemýšlet, zda si nekoupit nové kolo, abych příliš nevyčníval z řady...

Start u Tokozu proběhl nečekaně rychle a stejně nečekané bylo i vlažné tempo čela závodu, jestliže jsem v roce 2017 ve Světnově odpadl víceméně prošitej, tak tu jsem borcům stále stačil. Do tuhého začalo jít až o kopec později a nad Cighájem jsem si nechal hloupě, avšak i záměrně nechal ujet první i druhou skupinu. Bohužel za mnou se moc nespolupracovalo, a tak jsem se rozhodl osamotě stíhat jednotlivce před sebou a i druhou grupu. Mé tempo na to však nestačilo a vůbec to nedávalo žádný smysl, tedy aspoň za předpokladu, že jsem neměl v plánu se okamžit vyšťavit. A měl? Překvapivě ne... Za chvíli mě stáhla grupa snad 10-20 borců a spolu jsme frčeli skoro celý zbytek závodu. Stále jsem se držel na čele a občas i táhl, ale nic co by stálo za řeč. Víceméně tu byla trojice lidí, co se točila na čele a občas jsem je chtě nechtě musel vystřídat já. Třeba skrze celé Nové Město na Moravě, kde to bylo o ústa, jak koleje, tak předjíždění aut, tak kruháč, zkrátka skoro všechno... Sem tam se mi podařilo vykouzlit malou strategickou chybu, která mě stála pár sil, třeba jako ve sjezdu za Radňovicemi, kde jsem se nechal zavřít a pak těžce předjížděl celou naši grupu.

K poslednímu velkému oddělování zrn od plev došlo v kopci na Sklené, kde jsem to jako pleva hodně prokoučoval. Co za to mohlo? Asi jsem si neměl dát den předem a během závodu horčík... Co je to za blbost? Nevím, ale mám pocit, jako bych nepoznal křeč minimálně celý rok a tady, když jsem se zvedl ze sedla, dorazila. Pěkně synchronně do obou stehen ze předu, takže jsem se pokorně opět posadil na křeslo a nechal si ujet polovinu naší skupiny. Vystrašen ještě z minulého roku, kdy jsem vyčerpáním málem spadl z kola, právě u značky konec obce (Sklené), jsem se nehodlal pustit do žádné divoké akce. Výsledek, zbytečně jsem se propadal polem dál do hloubi zapomnění. Až u zmiňované cedule jsem šlápl do pedálů v domnění, že se dotahujeme na uprchlíky před sebou, jako že pojede naše grupa. No to mě podrž, já jim ujel. Tedy jen na kopec, jak se silnici začala svažovat, měl jsem opět všechny na hrbu, no co, tak jsem se je snažil pak kousek potáhnout, protože ti před námi byli na dosah... No a pak konečně došlo na smyk. V odbočce do Tři Studní jsem se přepočítal v nájezdové rychlosti a kvalitě nečekaně klopené (přirozeně špatným směrem klopené) silnice a už jsem to začal vidět černě. Až v tu chvíli jsem vzal (přirozeně již v náklonu) dost neurvale za nebrzdící zadní brzdu a vykouzlil zcela nečekaný smyk (dobré tři metry?), jen periferně jsem sledoval borce po levici, který si najel více a právě mířil přímo do mě... Aby toho nebylo málo, uvědomil jsem si, že se blížím příkopu na druhé straně silnice... Fakt blbý! Zatímco jsme hledal únikovou cestu přes mez a přemýšlel jak se vyhnout borcovi, došlo k uvolnění brzdy a já zázrakem křižovatku projel. Bohužel mě to stálo pár desítek metrů, a další více než půl kilometr úprku, abych dojel vlčáky. Značka ideál, vykouzlit takovou chybu dva kilometry před cílem. Ale co, živý a znavený jsem se dostal zpět do čela u hotelu Pavla a i do závěrečného kopce jsem vjížděl první, navíc pořád s předešlou skupinou na dohled. Bohužel opatrnost ohledně křečí mi nedovolila zmáčknout se tak, jak mám ve zvyku... A proto mě getnul ještě jeden z "našich".

Výsledek? 22. místo s časem 01:49:35, podle oficiální časomíry ztráta na uprchlíky z naší skupiny 10s a na předchozí skupinu (kterou jsem si zbytečně nechal ujet nad Cikhájem) zhruba tři a půl minuty. Zkrátka nic zásadního... BTW jen o vteřinu pomalejší než při své premiéře v roce 2015, kdy jsem na tom byl mnohem lépe.

Mnohem zajímavější je však druhé místo mezi ženami mé ženy a to jen pouhé dvě minuty za fenomenální Pavlou. Zkrátka klobouk dolů.

BTW jsem měl pocit, že si žena dělá srandu, když se hned po závodu ptala, zda se ještě pojedeme projet. Au! Po závodě? Ouuuuu. No jeli jsem a byli odměnění luxusním slunečním počasím namísto předpovídaného deště. Den jsem zakončil zcela vyčerpaný, hladový a nechutně rozlámaný s 98km na tachometru... Not bad!