Parndorf Outlet - ráj pro nákupčí, peklo pro nás aneb první trek roku 2018 (Dunajský výšlap z Hainburgu na Braunsberg)

Dali jsme na radu zkušených a vyrazili nezvykle na nákupy, nákupy do Rakouska... Designer Outlet Parndorf zaujímá vskutku strategickou polohu, ač v Rakousku, do mnoha ostatních zemí to je opravdu co by kamenem dohodil. Slovensko 19km, Maďarsko 19km, Česko 70km, Slovinsko 140km, sice mluvím o letecké vzdálenosti, ale díky přístupu po dálnicích je to zkrátka i tak dobré. V našem (brněnském) podání by to znamenalo jet přes Slovensko a platit za jejich dálniční známku a jak známo to by mě vytrhlo, takže jsme to raději smažili po rakouských okreskách aneb cesta delší za to horší (asi o 30-45min).

Už příjezd okolo 10 ranní za sluncem zalité oblohy dával tušit, že půjde o život. Město za městem, tak bych nazval outlet. Nebo spíše možná divoký západ, přeci jenom styl nákupního centra mi připomínal ty americké a konec konců i na divokém západě vidíme ve filmech ulici obestavěnou všejakým bordelem. Tady to vypadalo také tak, ulice a okolo ní hromada pitoreskních domečků, kde každý sám byl obchodem. Ovšem že to nebylo to, co by mě děsilo. Ale parkoviště plné tisíce aut to už jo. Zaparkovali jsme skoro až někde v polích a smutně vyrazili. Každý z nás asi přemýšlel (tedy já určitě), jak jsme mohli krásný den strávit na kole, pěšky a nebo jakkoliv jinak, jen je mezi tisícihlavým davem... Co vám budu povídat, od H&M po Armaniho, pro nákupčí skvělé, pro mě peklo. Zkrátka další místo kam už v životě nechci. :-)

V zájmu zachování integrity jsme přeci jenom měli v rukávu takový "sanity projekt". Po cestě zpět jsem auto zahodili u železnice v městečku Hainburg, které ne náhodou leží na Dunaji. Vyplázli jsme se na lavičce u řeky a zatímco nás slunce spalovalo do červena, požírali jsme svačinu nakoupenou v místní samošce. :-) Přichystané brusle na cestu okolo světa (nebo minimálně z Hainburgu do Bratislavy a zpět) nakonec zůstaly v kufru, ale to neznamená že bychom rezignovali na pohyb. V lehkém turistickém tempu přišla na řadu první letošní procházka s cílem na nedalekém kopci Braunsberg. Bolelo to, ale odměna chutnala sladce. Výhled na nezdařilou Bratislavu a mnohem povedenější Dunaj a Haiburg se svými zříceninami, hradbami, železnicí a zámky, zkrátka luxus. Prohlídka keltské hlídkové věže ukončila náš pobyt nahoře a pak už následovala typicky nepříjemná sestupovka dolů. A ne že by mě nenapadlo, jak milé by bylo odstartovat na paraglidu a cestu dolů si užít...


Jo a ještě naše malé 4,5km nedlouhé kolečko, no kolečko...

ZLM 2018 - kuželky aneb losenické after kraslice

Ta podivnost "losenické after kraslice" vlastně jen naznačuje, že jsem nebyli na lize o Velikonocích, ale až týden po té, na náhradním a zároveň de facto regulérním termínu. Stalo se totiž, že se všichni přihlášení nevešli. Tentokráte jsme vyrazili nejen s Janičkou, ale i s Honzou. Na místě jsem si popovídali jak s Láďou, tak s Láďou a přirozeně i s Jirkou. Nepodobně jiným závodům jsme zde seděli a seděli a povídali a bylo to příjemné. Na rozdíl od samotného výkonu, který se snad ani nedá nazvat výkonem. :-) Nejsem si jistý, ale první čtyři nebo pět hodů do plných šlo na plno mimo kuželky do okapového žlabu. Kdyby vás zajímalo, co asi tak může kapat pod střechou kuželny, tak vězte, že mé slzy z toho tragického pojetí hry... Ale aspoň že to šlo Janičce, ta nakoulela 139 bodů a já skončil někde na 109 a to jen zásluhou toho, že jsem přešel na obouručný styl. No tak snad bude příště lépe. Domnělý propad v tabulce ligy doplním až to bude černé na bílém. BTW celkem by mě zajímalo, zda jsem překonal špatnost svého umístění z bowlingu asi nejhorší ligařské umístění ever. No jo no, očividně si koulivé disciplíny sednou :-) Nakonec z toho bylo krásné 115. místo ze 160 závodníků a současně luxusní propad na 11. místo z 5. :-)

Poprvé na golfu aneb tajgr se nedostavil, nečekaně...

Co je první činnost, do které se pustíte po týdnu stráveném v posteli (spolu s nemocí)? No vstanete a zajdete si na golf. A kdo za to může? Virózka. Tedy jako Petr Virózka... Kdyby mi totiž neposlal odkaz na den otevřených dveří driving range v Žabovřeskách, tak bych vylezl z postele maximálně tak na nákup potravin :-) Ale na druhou stranu to nebylo špatné, tedy jako zážitek pro mě. Ostatní si to naštěstí/díky Bohu nikterak neužili, rozumějte, že to nebylo tak výjimečně špatné, že by si o tom trenéři z Kaskáda Golf Academy vykládali ještě dalšího dne, dokonce jsem ani nikoho nezranil žádným z podivně odražených míčků... Nijak jsem nečekal, že by dorazil na první dobrou Tajgr a toto očekávání se vyplnilo. Málokterý odpal na driving range připomínal skutečný odpal, většinou jsem to hrubě netrefoval, a když se zdařilo, tak z toho byla exponenciála olizující plot. Jen pár kousků prokázalo potenciál hodný skutečné rány, tedy když pominu smutnou skutečnost doletu mezi 50-100m. Bohužel se mi ani v těchto chvílích nedostavil pocit "úspěchu", prostě to za moc nestálo. Vlastně ani patování, kde riziko zranění sebe či ostatních limitně klesalo k nule, ve mě neodhalilo skrytý talent (jedině snad, že by se skrýval sakramentsky hluboko :-).  Ve výsledku to celé překvapivě celkem bolelo, přišel jsem o obě zápěstí, rozedřel si malíček do krve a vůbec... nečekaně náročný tělocvik. Na druhou stranu si aspoň vzdáleně dokážu představit o čem to může být a představa objevování cizích zemí a jejich greenů mi nepřijde až tak nepříjemná (odhlédneme-li od hloubky uhlíkové stopy, kterou to s sebou nese). Takže s přiblížením důchodového věku se mají greeny na co těšit. ;-)

Rottefella Xcelerator 2.0 Skate aneb kde udělali soudruzi z NDR/NOR chybu a jak jsem se ji snažil opravit?

Stěžování si bez nároku na přesnost, asi takový podtitulek by mohl nést tento povzdech. Norská firma Rottefella (spolu s několika výrobci lyží) přišla v roce 2005 s revolučním systémem NIS. O pár let později (snad 2010) se objevilo dle mého soudu jedno z nejlepších běžeckých vázání vůbec, Rottefella Excelerator, které v mnoha verzích a modifikacích dominuje nabídce této firmy i v roce 2018. Nabízí snad vše, co byste očekávali, pevně drží botu, nerozepíná se, je lehké, flexory lze jednoduše vyměnit a navíc je velice jednoduché, co se konstrukce týče. Ale k dokonalosti mu kousek chyběl/chybí, kdysi jsem zaslechl o problémech se zamrzáním (to se mi však nikdy nestalo, takže těžko soudit) a možná byste nalezli i další "drobnosti". Pravdou jest, že mě trápí jen jedna drobnost, vázání se neotevírá zrovna lehce, zvlášť pokud máte tlusté rukavice, nebo nemáte extrémně velkou sílu v prstech (to se bude týkat, předpokládám, především žen). U dětí to Rottefella vyřešila hned na začátku rozšířenou plastovou rukojetí, která otevírání zjednodušuje. U dospěláckých verzí se podobná vychytávka začala objevovat až v posledních letech (minimálně na fotografiích vázání v e-shopech a stejně tak na sněhu). Až po úpravě vázání viz níže a během ověřování několika informací, jsem zjistil, že už nějaký ten rok nabízí Rottefella tzv. Xcelerator Handles (40800018), což je de facto stejný kus plastu, který je od začátku dodáván v dětské variantě vázání. To je skvělé, řeklo by se (možná)... Ale já to vidím přesně naopak. Firma jednoduše v tomto ohledu neodvedla dobrou práci, XD výrobku lze díky této drobnosti a zvlášť pokud vám nepřejí okolnosti (třeba je děsivá zima a máte zmrzlé prsty, nebo vám došlo a nemáte ani trochu síly v prstech) považovat za tragickou, poněvadž můžete skončit tak, že vázání neotevřete (zažito nejen na vlastní kůži). Z tohoto úhlu pohledu by stálo za to udělat svolávačku, tak jak ji známe z automobilového odvětví, popř. světa mobilních telefonů (např. Apple's iPhone 4 Antennagate) a svoji chybu napravit, třeba tak, že nabídnete zdarma vlastníkům vázání kus zmiňovaného plastu, který podstatně rozšiřuje rukojeť a tím zjednodušuje otvírání. Ale ne, takhle to přeci dnes nefunguje. S hrůzou jsem zjistil, že kus plastu, jehož výrobní náklady lze odhadovat na desítky haléřů se v ČR prodává za 399Kč... Přemýšlím, jak takovou věc popsat, ale asi bych musel být sprostý, takže si zkuste obrázek udělat sami, BTW sama firma v popisku Xcelerator Handles, nepřímo přiznává, že vázání Xcelerator nelze zrovna jednoduše otvírat:

Xcelerator Handles makes it easier to open all Xcelerator bindings, the handle is mounted on the open and close lever. This will be especially useful for skiers who use large gloves or mittens or juniors that need a better grip. Not to mention sporty women with longer nails.

Možná byste mohli argumentovat tím, že vázání je určené pro závodníky, kteří disponují větší sílou než běžná populace a že to třeba bylo před výrobou testováno právě na nich a že třeba žádný z nich nereportoval takový problém... No možné to jest, ale i kdybych odhlédl od problému těžkého otevírání/nemožnosti otevření, stále tu zůstává problém, se kterým se potýkám při každé manipulaci a to jest rozedírání rukavic, které to odnáší pokaždé. Tj. mám za to že XD prostě v tomhle ohledu selhal a nebylo by od věci vyřešit to aspoň trochu důstojně. Zároveň je otázkou zda nebude mít západka tendenci praskat, přeci jenom je namáhaná větší silou... Na stranu druhou jsem myslel aspoň na délku popruhu, aby nebyl příliš dlouhý a nemohl se dostat pod lyži.

Ještě než jsem zjistil, že jsem dané problémy mohl vyřešit systémově, jako že bych to jen stěží udělal, asi těžko si mě představíte, že bych dal skoro 2.000Kč za pět párů plastových "trsátek" v hodnotě tak 1Kč. Zkrátka jsem se pokusil o samo-domo řešení, které ještě nebylo vyzkoušeno na sněhu, takže těžko referovat o funkčnosti, nicméně na sucho se to zdá být cajk. Provedení ovšem není ukázkové, ale se svými schopnostmi a daným šicím strojem jsem zkrátka dále nedošel... Myšlenka byla jednoduchá, je potřeba zvětšit rameno páky otvíracího mechanizmu a vylepšit jeho úchop. Obé jsem se vyřešil textilním popruhem, skrze který lze protáhnout prst oděný i v silné rukavici a zároveň prodlužuje rameno páky o nějaký ten centimetr. Snadnosti otevření také napomáhá neplánovaná skutečnost, že plastová západka přes textil nezapadne zcela (na samovolné otevírání to snad nebude mít vliv, ale to se ukáže až na sněhu, BTW i nezacvaknutá "kotva" běžně nevede k samovolnému otevření). Otázkou také zůstává, zda plastová západka kotvy nebude mít tendenci praskat, protože na ni působí stálá síla úměrná tloušťce textilního popruhu. No aspoň že jsem myslel na maximální délku zmiňovaného popruhu, aby se nemohl dostat až pod lyži. :-)

Druhé zakončení běžecké sezóny, tentokráte v Rakousku (Semmering - Wechsel) aneb nový epochální výlet...

Na apríla bez apríla... Je pravdou, že známku apríla by si zasloužil předešlý příspěvek o ukončení sezóny na Paprsku, ale co už. On původní plán tušil zakončení v zahraničí, dokonce ve Finsku, jenže člověk míní... Však víte! Týden nemoci, pak golf, pak zase zpět do postele... A z prodlouženého vysněného víkendu na běžkách zbývaly dva dny. Aby toho nebylo málo i počasí začalo stávkovat, koho by napadlo, že se začne chovat jarně, teploty hodlaly vyšplhat někde snad až ke 20°C, jinde nám pro změnu nabízely rosničky dešťové přeháňky, zkrátka ideální zakončení... Jo, jenže já ty vodní lyže na konci zimy nemusím...

Ale také to nevzdáváme. Nakonec se nám podařilo najít místo vzdálené jen 240km a 2:45h. Asi nepřekvapí, že zrovna a právě v Rakousku, jen kousek od Semmeringu. Cílovou obcí, kam jsme v neděli 1.4.2018 zamířili byl Trattenbach, resp. parkoviště na kopci v 1.300mnm, kde se stýkají silnice L175 a L407. Cesta skoro již typicky nestojí za velké povšimnutí. Tady jen pochválím Rakousko za další kus dálnice k ČR a nakydám hnůj na naši zemi, která od uzavření jisté dohody o stavbě dálnice z Brna do Vídně neudělala na rozdíl od svých jižních sousedů ani zbla viditelného... BTW překvapivě (díky neděli/svátkům možná nepřekvapivě) průjezd Vídní ani trochu nebolel, byl plynulý.

Na parkovišti se nám ani trochu nechtělo vylézat z auta, i přestože to vůkol vypadalo překrásně zimně, žádné známky jara. Pravda, je trochu smutné, že norská předpověď opět zklamala, poněvadž venku byly 2°C na místo -2°C, ale to by nás zas tak neodradilo. Problém byl s větrem, díky zvětšené boční ploše auta o rakev na střeše jsme se doslova houpali s celým autem a to jsme v něm nic neprováděli. :-) No a mohutné smrky se v blízkosti parkoviště ohýbaly natolik, že i já se obával o naši bezpečnost, přeci jenom vyhýbání se mezi padajícími smrky nemáme na běžkách až zas tak nacvičeno.

No, ale nakonec zvítězila touha po "zabalení běžek" a to se nemohlo odehrát bez jejich projetí. Dokonce jsem se smířil se skutečností, že poklidně zaplatím poplatek za tratě, konec konců ono se na ně stejně nedalo dostat aniž bychom neminuli boudu u prázdnotou zejícího parkoviště, kde se zmíněný poplatek 7EUR vybírá. Ale nejprve jsme se vydali na opačnou stranu od boudy, jakože směrem na Semmering. Ne že bychom netušili, že máme před sebou pouhé dva kilometry, protože tratě tím směrem upraveny už být neměly a také nebyly. Škoda, nového sněhu napadlo tolik, že to dle mého soudu mělo smysl projet rolbou, za to to jisto-jistě nemělo smysl na běžkách. Ono brodit se možná v 15-20cm čerstvého mokrého sněhu mě na konci sezóny už zrovna moc nelákalo. Překvapivě se ukázalo, že přes silný vítr nejsou stopy v lese zapadané jehličím či větvičkami, takže se na poměry jelo skvěle, manšestr před námi ještě nikdo ani nenačal... a po nás asi už také ne. :-) Lesy navíc zcela očekávaně odfiltrovaly zmiňovaný vítr a tak nebylo nač si stěžovat. Sem tam se nám dokonce naskytl výhled z kopců do dalších kopců a ani zakaboněná obloha tomu na působivosti příliš neubrala.

Za krátko jsme měli v nohách 4km a vraceli jsme se přes parkoviště na druhou stranu tratí, tam, kde nás čekalo o poznání více kilometrů. Už jsem pomalu vytahoval bankovní kartu, to když se otevřelo v budce okénko. Jakmile jsme se domluvili na komunikačním protokolu, CZenglish 1.0, tak došlo k pochopení, že nás čeká ta horší část tratě, zachumelené tratě... Nespornou výhodou však zůstává, že po nás paní nechtěla ani cent, což je celkem fér. No a tak jsme vyrazili na cestu dlouhou a náročnou, samá stoupání před námi. Na prvním rozcestí jsme sáhli po cestě delší zato horší, dodnes nechápu, proč zrovna ona byla značená jako červená a druhá, kratší a mírnější (jakože s menším převýšením, byť končila opět ve stejné nadmořské výšce jako první zmiňovaná) jako černá. Ale co už, na tom vlastně nesejde. Za mnohem důležitější považuji skutečnost, že jsme se konečně vymanili ze sevření nudných smrkovým monokultur a vykoukli na hřebeny hor pokryté občasnými porosty a hlavně loukami. Taková místa se spektakulárními výhledy já rád a co že stopy začaly být zaváté, tak že jsem občas netušil kam jet...

Na kopci jsme minuli restauraci Kranichberger Schwaig a hurá na téměř 9km dlouhý Rundloipe Steyersberger Schwaig, červenou jedničku, která nás nejprve svedla dolů z kopce. No úplně z kopce to nebylo, poněvadž se nám do cesty připletla odbočka na červenou dvojku, Rundloipe Nordic Arena, kterou jsme však nedali celou. Když jsem zapadli do půl metrových návějí, nebylo totiž moudřejšího rozhodnutí, než to otočit, přeci jenom sněžnice jsem s sebou netáhli. Značně vyčerpaní jsem kolečko dokončili a krom skutečnosti, že jsem se musel dvakrát posilňovat sladkostmi a že mě málem pokousal pes se nestalo nic zajímavého. Jo a také velká část okruhu, hlavně spodek vedl opět ve smrkových lesích, které mě zrovna moc nebaví, to totiž můžu jezdit u Ski a nemusím se trmácet stovky nebo nedej Bože tisíce kilometrů do zahraničí...

Skoro bych se mohl tvářit, že zbytek byl už jen na pohodu, vždyť nás čekalo závěrečné několikakilometrové klesání z 1560mnm do 1300mnm. Jenže skutečnost byla jinačí. Možná že proto je už jednou zmiňovaná část tratě označena černou barvou (9, Feistritzsattel – Dreiländereck). Jo a proč že? Kvůli mnohým lesním průsekům, které dovolovaly větrným poryvům proniknout až pod kůži, v nárazech to foukalo ani si netroufám odhadovat kolik, každopádně metrové závěje se špatně projížděly a ledové krupky bodaly do tváře s takovou intenzitou, že bych se nestyděl za pláč bolestí... Ve výsledku to mělo k pohodě a sjezdu zadarmo hodně daleko, na stranu druhou mám takové podmínky hodně rád, tedy, pokud se s nimi nepotkávám každou vyjížďku (což se vlastně z konce sezony vcelku dařilo :-)). Zkrátka je fajn, když vám příroda tu a tam ukáže, kdo je tu pánem a jak že jsme maličcí!

Na parkovišti jsem naházeli všechno rychle do rakve, tu nám jen tak mimochodem silný vítr sám otevřel a vážně jsem byl nadšený z toho, že ji během poněkud drastického a snad až zbrklého úkolu nerozsekal na třísky. O pár kilometrů dále, ve výšce asi 800mnm, kde po sněhu nebylo ani zmínky, jsem zastavili na svačinu/oběd. Vybrali jsme si místo z dobrým výhledem na Burg Wartenstein a spokojeně se krmili večer navařenými těstovinami a takhle romanticky skončila poslední vyjížďka sezóny. Po 1880km na běžkách potřebuji přeci jen malý odpočinek, aby se vrátil vlčí hlad a neodolatelná touha hoblovat drny při první námraze na Vysočině...



PS: To že jsme se nakonec rozhodli nestrávit v Rakousku dva dny bylo dobře, nazítří sice hlásili skoro slunečný den, avšak mnohem teplejší a jen o málo méně větrný. U zmiňovaného hradu dokonce začalo nepěkně pršet, takže ani v údolí by to nebylo na procházku. A tak jsme auto otočil zpět k domovu a ještě stihli několik rozkošných chvil pod zapadajícím sluncem jižní Moravy v Mikulově, kam se znovu rádi podíváme.