Sabelell a Suzuki GSX-R1000 ABS aneb k dokonalosti Džiksru moc nechybí

S koncem léta přišla nečekaná předváděčka Suzuki a Triumphu. Triumph nenabízel nic s pořádným objemem, co bych ještě nesedlal, za to Suzuki... Bájný superbike GSX-R1000 ABS v modelovém provedení 2017, legenda na které jsem ještě neseděl a chtěl. To chtěl je poměrně důležité, v jednostopém světě se pohybuje mnoho legend, ale ne všechny mě zvlášť lákají. U Suzuki je to jiné, přeci jenom ji lze považovat za moji krevní skupinu. Nemohu se nabažit sametového chodu jejich řadových čtyřválců v litrové třídě, možná bych stejně tak obdivoval i jejich menší objemy, ale ty jsem nikdy nezkoušel ;-) A přestože supersporty nejsou mojí cílovkou, hlasu linoucí se z jediné koncovky výfuku téhle rakety jsem neodolal.

Musím říct, že tentokráte to vypadalo úplně jinak než obvykle. Před usednutím do sedla jsem měl nastudované všechny prezentační materiály a to navíc v tištěné podobě... Palec vzhůru za PR Suzuki, dokázalo ve mně vzbudit pocit, že na světe není lepšího stroje. A vůbec, jejich orientace na popis řešení technických problémů se zálibou v neméně technických detailech mě zkrátka dostala. Trochu se však děsím skutečnosti, že mé osobní závěry po projetí se příliš neodlišovaly od těch popisovaných ve zmíněných materiálech. To je jen tak mimochodem kapitola sama pro sebe. Obvykle propagační materiály nečtu, poměrně často se však nevyvaruji situace, že sedám na stroj, o kterém jsem již četl v nějaké recenzi. No, nebuďme naivní, v dnešním světě (stejně jako v tom včerejším) existuje jen mlhavá hranice mezi nezávislým testem a PR daného výrobce, což nutně nemusí být úplně zle. Problém leží jinde, můj názor na motorku poměrně často konverguje k tomu recenzentově. Co to znamená? A to je velkou otázkou. Buď jsem velice lehce ovlivnitelný, nebo to motorističtí novináři skvěle umí s naším podvědomím obecně, nebo se o naše (moje i novinářské) podvědomí postaral sám výrobce a nebo jsem zkrátka na nejlepší cestě stát se recenzentem motorek, protože v nich poměrně často odhalím, co profíci :-) Tak či onak, tato otázka mě nenechává zrovna klidným...

Ale dost bylo obvyklých povídaček, do tradičně modré oděná střela s nádherným designem (námitka, subjektivní, přijímá se) čeká na projetí a mi běží čas...

Po usednutí mě přepadá už klasický pocit "jééé, to je malé". Zvyk zůstává stále železnou košilí, nebo aspoň termotrikem... Přesednutí z velké cestovní mašiny na superbike totiž nemůže skončit jinak. Ale v tomto případě poněkud nepříjemný pocit brzy odezní, dobrá zpráva. Mašina skoro nic neváží, sedlo je nízko, takže nehrozí jakýkoliv problém s manipulací (hmmm, to povídejte o více než 200kg stroji třeba 50kg dívce ;-)) No dobře, jsou tu stroje lehčí i rychlejší, nicméně 202kg na 202k motorku mi připadá více než jen ucházející... Rejd, jak už to bývá u superbiků není kdoví jak velký, ale než výtku, to považujte za prosté konstatování, konkurence je na tom podobně.

Startuji motor a překvapeně poslouchám bručák, který jako by snad ani nemohl patřit řadovému čtyřválci, opatrně pouštím spojku (jak jinak také pří více než 200k) a stroj se dává do pohybu a to i bez asistence plynu. Jsem připraven divoce hledat stupačky v předtuše, že budou hrozně vzadu, abych tu mohl pohodlně spočinout v poloze ležmo. Mýlil jsem se, jsou překvapivě "dobře", po jejich nalezení o ně zapírám nohy, kolena tisknu do prohlubní v už tak příjemně úzkého trupu a říkám si, že mi to asi někdo ušil na tělo. Vjíždím na hlavní silnici a brzy zjišťuji, že můj trup nemusí ležet na nádrži a já se přesto cítím poměrně hodně příjemně. No tak cestovní silnička a ani cestovní enduro to není, ale vzhledem k třídě stroje mě zaráží, že nemusím ležet a mé ruce (přestože zatížené) nenesou nesnesitelnou část mé vlastní hmoty. Když se k tomu časem přidá vychytaná aerodynamika, která vám umožňuje vzpřímený přesun i v dálničních rychlostech (neutrhne vám to hlavu čnějící vysoko nad malým štítem), budete snad unešení, překvapeni popř. obojí. Je na čase vyzkoušet brzdy, co kdybych je potřeboval? Zadní ABS reaguje poměrně brzy, no bodejť by ne, zašlápnout takhle na prasáka zadní brzdu... Předek přesvědčivě a příjemně ostře táhne rafičku tachometru k nule. Zatáčení byl nezbytně další krok, který bylo třeba vyzkoušet. Tady je to trochu ležérnější (srovnám-li to s cestovním endurem typu Triumph Tiger Explorer), vlastně asi takové, jako u většiny premiantů této třídy. To bychom měli, už umíme sedět (BTW malé avšak pohodlné sedlo), točit řidítky i brzdit, je na čase provětrat škrtící klapky. Tady přichází to nejlepší, aspoň dle mého soudu. Motor je naprosto excelentní a to stejné platí pro převodovku, řazení a spojku. Tato sehraná grupa vám totiž zahraje tak, že na to nezapomenete. Věru nevím, co chválit dřív. Zda již zmíněný (pro mě netypický) chraplák v nízkých otáčkách, který se s divoce šplhající rafičkou otáčkoměru mění v "nádherně uječenej" klasickej řaďák ukazující to nejlepší, co v něm je, nebo zda mám mluvit o nepopsatelné pružnosti motoru, který bez zaváhání jede na šestku 40km/h (to jsem vážně neviděl) a nebo zda vytrubovat do světa, jak nádherně lineárně táhne, jak dodává výkon bez nežádoucích kopanců, jak precizně a lehce lze řadit, jak báječně se mačká páčka spojky, ... Nevím! Z mého pohledu tenhle poměrně důležitý subsystém motorky funguje špičkově a k dokonalosti mu příliš nechybí. Asi nikoho nepřekvapí, že ta "správná" poloha na motorce, v leže, je vypiplaná do posledního detailu a že se v ní dá jet skutečně rychle a efektivně.

Pokud se začneme bavit o rychlosti a zrychlení, tak je nutné s politováním konstatovat, že test neprobíhal v Německu, což bylo ke škodě, velké škodě. Ono, co si budeme nalhávat, naše dálnice ani vzdáleně nepokrývají rychlostí rozsah ani druhého převodového stupně. Na jedničku není sebemenší problém rozletět se až na hranici 100km/h, jestli ji pokoří, to vážně nevím, ale to je detail, který vás asi nebude trápit, tedy pokud nepůjdete hned po zrychlení 0-100km/h... No u té dvojky to bylo již znatelně horší, v nájezdu na dálnici jsem zastavil se zařazenou dvoujkou, lehce jsem nechal proklouznout spojku, motor trochu zakuckal a vzápětí se rozletěl tam, kde mu je dobře, do otáček. Neutuchající síla mě popadla za žaludek a snažila se mi ho vyrvat z těla... No dobře, přesně naopak (za žaludek mě sice držela neutuchající síla, ale byla to zemská gravitace, potažmo setrvačné síly), zatímco trup v opačném směru tahala ta brutální síla motoru, která rozhodně nevadla, při 130km/h na tachometru jsem měl na otáčkoměru ještě takovou rezervu, že by vám bylo špatně, tak jako mně. Neskutečnej nářez! BTW to je také největší slabina motorky, rychle vám ukáže, kdo je ten nejslabší článek... Vy! Pardon, tedy spíše já. Několikráte jsem okusil tu omamnou akceleraci a udělalo se mi tak zle, že ještě půl dne po vrácení motorky mě přepadala potřeba nazvracet si do helmy... Hmmm, tak motocyklovým závodníkem asi nikdy nebudu a ne nemůže za to ta prostá skutečnost, že nemám nedostatečně vyvinutý pud sebezáchovy, nemůže za to ani další pragmatický důvod v podobě absence řidičského umu, ale v první řadě stojí, nebo spíše zvrací můj žaludek, který není opakovaně ochoten snášet tak brutální síly při akceleraci a deceleraci... Jó, jak je to těžké, mít k dispozici to zrychlení a nedopřát si ho. To, že jsem pak půl hodiny jezdil s otevřeným hledím, abych si do té helmy vážně nenazvracel, raději ani nezmiňovat :-) Při těch dálničních letech jsem zaznamenal jednu nepěknou zlou věc, zrcátka, ve kterých jsem si mohl skvěle prohlédnout svá ramena, ale ne více. Potěšitelným faktem naopak jest, že na džiksru nic neklepe a nehoupe se ani na našich luxusních dálnicích. Nezmiňuji to jen tak náhodou, vzpomněl jsem si na Ducati Panigale 1199 S, u kterého jsem měl pocit, že na dálnici upadne polovina věcí, která mi před očima poskakovala....

Co dál? Dál bychom se mohli bavit o běžných věcech, ale je to skoro zbytečné, protože skoro vše bylo téměř dokonalé. Ani nebudu nějak zvlášť strašit s elektronikou (pro mě tak netypickou pro Suzuki). Vyzkoušel jsem všechny palivové mapy, samozřejmě za normálních okolností má smysl jen ta nejostřejší, také jsem vyzkoušel mnohé stupně desetistupňové kontroly trakce, jenže tu se už projevilo moje slabošství, opravdu nemám na to poslat půjčený (a ani jiný ;-)) stroj do zatáčky na hraně a porovnávat, jak který stupeň kontroly trakce umožní protočení zadního kola... Já jen mohu suše konstatovat, že v mezích zákona (hodně restriktivního) jsem nepoznal mezi jednotlivými stupni žádný rozdíl, ABS zabíralo obdobně a víc neposoudím. S plynem jsem laškoval opravdu velice jemně ;-)

Závěr? Existují divočejší, silnější, lehčí, paličatější, ... Ale tohle je zřejmě ten nejvyváženější superbike, který jsem měl možnost otestovat. Nechybí mu nic podstatného. Exceluje v kategoriích motor, převodovka, řazení, posed. Charakter má opravdu ryzí a ještě k tomu za rozumnou cenu. Tahle legenda je totiž k mání za 417.000Kč. Kdybych toužil po superbiku, už by byl objednaný!

Maďarské scény, aneb 11 ferrat za den kurýrovaných budapešťskými kapkami

Páteční odpoledne ne netypicky patří odjezdům, toto neslo přízvisko jihovýchodní. Přestože se městský provoz nechystal trhat jakékoliv rekordy, nepodařilo se nám vyrazit podle plánu. Nejvíce to odnesla Andrejka v Žlutém autobusu, který uvázl v koloně na D1. To Míra si program našel velice rychle, bušil v práci... No a Janička se mnou vyrazila na procházku, konečně jsme na Zelňáku ochutnali Božský kopeček (Cukrárna Tutti Frutti) a nemám jinou možnost, než přiznat barvu, maková zmrzlina patřila k těm nejlepším, které jsme v životě ochutnal... No, tak to bychom měli sestavu - Andrejka, Janička, Míra a já. Cíl? Ferraty a relax v Maďarsku. Pokud si říkáte, zda si z vás dělám srandu, kde by Maďaři natahali v té své nekonečné rovině via ferraty, tak věřte, že nedělám. Přestože většina jejich země snese srovnání s plackou, tak zejména na severu, v sousedství se Slovenskem, se kopce vypínají, nejvyšší dokonce do výše přes 1000mnm. Je pravdou, že v těchto končinách je zbytečné hledat zajištěné cesty, ale jsou místa jiná, dokonce i bližší, kde to jde. Doufám, že jste aspoň z části tak zvědaví, jako jsem byl já sám.

Na první den jsme si nachystali pouze přiblížení, které obnášelo přibližně 200km cestu z Brna do Győru (Rábu). Asi by to bylo v pohodě, kdybych se rozhodl nepořídil pouze Maďarskou, ale i Slovenskou dálniční známku. Nepřišlo mi však rentabilní vyhazovat kvůli 30min jízdy další peníze, takže jsme opět ochutnali příchuť slovenských okresek. A neradostně hlásím, že šlo o další děs, uskákaný děs. Příjezd do Maďarska byl předznamenaný dobrou náladou, přeci jenom, podobně jako na Slovensku, koupíte jejich elektronickou dálniční známku přes Internet (je pravda, že svěření čísla své platební karty nevím jak bezpečné maďarské webové stránce domnělé části státního aparátu lze považovat za adrenalinový zážitek). Bohužel dobré pocity brzy skapou nad hrobem řidičského umu a ohleduplnosti. Lakonicky bych strčil Poláky, Slováky i Maďary do jednoho pytle, pytle řidičů, kterým je záhodno se na silnici vyhýbat. To stejné není ovšem možné v případě propadliš na jejich dálnicích... Ale co, někdy okolo půl desáté nás přivítal Ráb a hostel Famulus Kollégium, kde jsme obsadili jednu buňku, jak z kolejí vystřiženou. Asi mě ani nepřekvapilo, že tam neměli extra čisto, voda na záchodu protékala, z umyvadla stříkala, chyběla mikrovlnka a veškeré vybavení kuchyně. Naopak přebývalo nesnesitelné vedro činící pokoj téměř neobyvatelným. Na stranu druhou tu byla postel a sprcha, takže vlastně cajk.

V sobotu jsem se probudil okolo šesté, do smluveného odjezdu tak zbývaly skoro dvě hodiny, které jsem se rozhodl využít pro prohlídku města za východu slunce. Musím říct, že se mi tu na poměry líbilo. No a nepřekvapivě nejvíce v Lidlu. Tu příležitost jsem si vážně nemohl nechat ujít. Navíc bylo třeba ochutnat nějaké místní potraviny - sýry, uzeniny a pečivo. Po návratu na pokoj jsme pojedli a smluvili se na změně plánů. Předpověď počasí zdála se býti nelítostivou, slib nedělních dešťů znamenal de facto příležitost pro ferraty jen na sobotu. Slovy Maďarů šlo o tři destinace s 11 cestami celkem. No povím vám, to se už musí sejít slušná tlupa bláznů, když nikdo není proti, jezdit celý den po Maďarsku a pokusit se zdolat takový počet ferrat. :-) Na stranu druhou, plán neležel na pláních nesmyslna, nazval bych ho spíše odvážným, rozhodně ne nerealistickým a nerealizovatelným. Ono, ty tři destinace naštěstí neleží příliš daleko od sebe, trojúhelník vzniklý jejich spojením má délky stran 5km, 48km a 52km. Druhým a neméně důležitým aspektem je skutečnost, že se nejedná o horské ferraty jako v Rakousku, kde stoupáte několik hodin stovky výškových metrů, než vůbec dorazíte k samotné cestě. Tady dojedete v podstatě pod skalku, kde je cesta rovnou natažená... Ve světle těchto argumentů vám naše počínání třeba nepřijde již tak bláznivé... Ale dost už bylo slov okolo horkého maďarského guláše!


První sobotní cíl, via ferraty v údolí potoku Cuha. Údajně se jedná o jedno z nejhezčích maďarských údolí s romantickou železnicí. No kdo by si to nechal ujít. Pravdou je, že samu cestu z Rábu do Vinye lze považovat za adrenalinový zážitek, naše auto to možná vidělo trochu jinak, třeba jako testovací polygon automobilky AKA tankodrom... Ve Vinyi, obci o několika barácích jsme nechali stát auto na louce před hostincem, zdá se, že místním parkovišti a pěšky vyrazili údolím po značené turistické stezce (červené) na jih. Pravda, pěkné to bylo, dokonce jsme spatřili maďarský vlak (ach, historie), jen škoda, že Cuha byla špinavá jak maďarský pes...


Další nepěkná zlý věc byla skutečnost, že jsme v Maďarsku... ;-) Hned vysvětlím. Záhy se ukázalo, že via ferraty stavěl někdo s rozumem a citem, z nevelkého potenciálu (daného přírodním bohatsvím Maďarska) vytěžil maximum. Cesty jsou krásné, nové, nápadité a technicky precizně zpracované. Bohužel to všechno jsou schopny zabít detaily. Třeba web, všechny tři destinace disponují jednotným designem webových prezentací (bodejť by ne, všechny via ferraty má na svědomí jediný subjekt), bohužel jaksi nenaleznete přepínač jazyků. Až po návratu jsem zjistil, že přepínač jazyků tu je, jenže jsem jaksi netušil, že "Nyelv" znamená Maďarsky "jazyk"... a přitom by stačila vlaječka. BTW vtipné jest, že druhým jazykem je Slovenština, takže jsem si třeba skutečně něco mohl přečíst. :-) Mnohem horší jsou však jiné detaily, třeba jakože VF v údolí potoku Cuha nebyly značeny nejen z nejbližší vesnice, ale bohužel ani z turistické cesty (de facto nástupu), takže pokud by člověk nepátral dlouho před výjezdem v mapách a neměl odhad, kde je hledat, možná by je v klidu minul. Podobně vtipná člověku může přijít skutečnost, že některé cedule na skále anoncují jinou obtížnost, než topo na webu (např. D versus C viz Hét vezér v Tatabányi). Jindy na topu najdete dva C úseky, přesto obtížnost VF řve do světa B (Futrinka Ucca v Cseszneku). Logicky daleko nejhorší mi však přišla úvaha, které stála za značením VF Ariadné fonala v údolí Cuha jako D/E. Ono totiž D/E není něco mezi D a E, ale je to prosté D s poznámkou, že pokud nepoužijete kovové stupy, jde o obtížnost E. Nevím jak to funguje jinde ve světě, ale tato úvaha mi připadá krajně nebezpečná, protože znám hodně VF obtížnosti A, které, když polezete s levou rukou svázanou s pravou nohou, tak nepochybně si zaslouží aspoň "F"... Vesměs jde o detaily, které bych mohl s klidem přehlídnout, dopředu jsem byl nachystaný, kde přibližně VF hledat a z pohledu obtížnosti mi nesejde na C nebo D, jenže to zdaleka nemusí platit pro všechny (přeci jenom rozdíl mezi C a D může být už propastný, což v důsledku může vést k nemalým problémům). Od maďarských ferrat vás rozhodně nechci jakkoliv odradit, považuji je za skvělé, nicméně by mi přišlo nefér neupozornit vás na nutnost zvýšené obezřetnosti ve výše zmíněných záležitostech.

Po vsuvce zpět do údolí Cuha. Jak už jsem předznamenal, VF jsme málem minuli, přeci jenom zde vládne zeleň, skalky jsou na téměř každém kroku a přehlédnout ocelové lano není až tak složité. První jsme odhalili cestu Ariadné fonala, značenou jako D/E (viz odstavec výše). Holky tuto cestu skiply, poněvadž se necítili úplně svěže (dusno a změny tlaku před příchozí frontou jsem však pociťovali všichni). Spolu s Mirou jsme naskočili na skálu a přeběhli ji. Bohužel jsem jisto jistě používal ocelové stupy, tj. E si nezapíšu. Na stranu jednu šlo o výživnou cestu, ale rozhodně nic nepřekonatelného, ideálka na protáhnutí.

Druhá cesta, s 350m údajně nejdelší VF v Maďarsku (2017) byla ještě schovanější než první a její nástup za říčním korytem v podstatě neodhalitelný... Ze zeleného porostu se po pár kolmých skalkách vylezlo na skálu čnějící nad okolní lesy. Pohled do malebného údolí nad romantickou železniční tratí byl vážně milý. Avšak za krátko jsme se dostali do nejvyššího bodu, do obrátky. Nejtěžší pasáž VF přišla kupodivu na sestupu, který nebyl ani tak sestupem jakožto samotnou ferratou, to proto ta délka...


Při cestě zpět k autu jsme ještě vyběhli mrknout na železnici, most, tunel a památník no a potom rychle dolů... Od našeho ranního příjezdu se mnohé změnilo, v údolí se zjevovali lidé, někteří dokonce s VF výbavou. Původně téměř prázdnotou zející louka se proměnila v parkoviště, které by mohlo soutěžit s těmi u supermarketů. Další zajištěné cesty na nás čekaly pouhých 5km vzdušnou čárou od Vinye. Chvíli jsem dokonce uvažoval o možnosti pěšího výletu, ale nakonec zvítězila touha po senzačním zápisu 11 cest nad turistikou. Bohužel z těch několika kilometrů se stala díky navigacím dobrá dvacítka. Ale co už, trochu jsme se projeli, trochu to objeli a pak se štěstím připravených zaparkovali v Cseszneku asi 50m od cesty vedoucí k pár stovkám metrů vzdálenému nástupu zdejších ferrat.


Překvapivě se nám do cesty postavila nikoliv nejfotogeničtější maďarská VF končící pod hradbami místní opravované zříceniny, ale trojice náročnějších cest na protilehlé skále. Všechny však společně sdíleli roklinu, ze které všechny povstávaly. Krásné místo! Opět zalesněné údolí u patky kopce, na které sídlí zmiňovaný hrad. Vyschlé koryto potůčku se ostře zařezává do země a okolní skaliska pokrývá břečťan. Holky vyrazily na Várpanoráma s obtížností D a daly si pěkně do těla. Na rozdíl od mnoha podobných cest totiž nešlo o D kvůli jedinému D úseku, ale tady jich čekalo mnohem více a některé rovnou za sebou. Po několika náročnějších pasážích se dostalo odpočinu rukám v příjemné horizontále, aby se nakonec člověk vynořil přímo na slunci nad lesy s výhledem na hrad.


Zatímco byly holky zaneprázdněné výživným D, my s Mirou si dali cestu se jménem MZ/X a náročností E/F. Papírově šlo o nejtěžší lezení, se kterým jsem měl tu čest... Vlastně mě to lákalo od doby, kdy jsem četl zápisek týpka, který zde padl do feraťáku :-) Náročné to bylo, to nemohu říct :-) Ale zas... no, nevím, třeba Maďaři přestřelili hodnocení obtížnosti (půl stupně?) Kdo ví, byť paměť mnohé pozměňuje, nemohu se stále zbavit pocitu, že HTL+Blutspur byl nesrovnatelně náročnější (a skutečnost, že to byla má první ferrata na tom nic nemění). Možná jinak, náročné to bylo, ale krátké a ještě bez zjevné expozice, tj. s myslí v klidu. Aby toho nebylo málo, přelezl jsem i cestu Futrinka Ucca, kterou jsem výše už také zmiňoval (B nebo C?). I přestože jsem ve skále předbíhal manželský pár, tak to byla vcelku nuda, která končila, kde všechny předchozí zmiňované ferraty.


Konečně nastal čas vyšplhat se k hradu. Dámy se vydaly cestou Ostromlók (C) a my s Mírou vzali těžší nástup Tálas Zoltán (E), konečně taky šlo o delší stěnu, kde jsem se dobře zapotil. Kecám, spocený jak mořský ďas jsem byl už po druhé cestě na předchozí kopec :-) Každopádně jsme E zdolali a já se vydal holkám naproti, tj. v protisměru. Na skále jsme se minuli a já to slezl nástupem až dolů, tam se vyčerpaný obrátil a zase běžel vzhůru... Holky jsem doběhl až na vrcholu. A následný sestup lze považovat za další vrchol, no řekněte, kdy vás sestup z ferraty vedl skrze starobylý (údajně židovský) hřbitov...


Společně jsme pak poobědvali ze svých zásob na lavičce v podhradí, pohoda na sluníčku, ... A pak zase do auta a po naprosto příšerných okreskách co nejrychleji na dálnici, která nás zavedla až do Tatabánye.


Poslední destinace, největší skály, nejbizarnější pohledy a zážitky... To všechno je Tatabánya. Přijíždíme na parkoviště nad zajištěnými cestami a bez jakéhokoliv meškání vzhůru dolů. Turul (D/E) je nedlouhou avšak celkem výživnou ferratou, která rozhodně stojí za to (jen pozor na vosí hnízdo hned nad prvním úsekem). Velkou radost jsem měl z toho, jak s přehledem si to daly dámy. Poklona!

Druhá cesta, pro dámy i poslední, byla dle maďarské rétoriky vlastně cestami dvěma. Öt vezér je totiž pouhou podmnožinou Hét vezér aneb ne nepřekvapivě je 5 vůdců součástí skupiny 7 vůdců (překlad názvu). No tak trochu jde o maďarský ojeb, ale nám hraje do karet, protože jsem vlastně zdolali dvě ferraty, přestože jsem lezli jen tu delší. Tu delší, která je na oficiálním webu značená jako C a na skále jako D... No a nebyla ani krátká a ani jednoduchá, za to však lanovými mosty hojně zdobená. Bohužel všechny výhledy směřují na odporné město plné ohavných paneláků a dálnici pod vámi. To jest všude nepříjemný rachot a nehezký výhled...

Jako bonus nakonec došlo i na karate, pardon, Katu. Řekl bych to takto, poctivé E. Dva luxusní převisy, kde se třeba bylo chytat skály (jištění) ve výši více než dvou metrů parádně prověřily zbytky našich sil. Nádavkem se o podobný test pokusil i horizontální převis s nemožností opřít se o uklouzanou skálu, celkem síla, ale zvládli jsme to.

No a co dál? Předpověď počasí na neděli nás přesměrovala z Balatonu do Budapešti. Hodina cesty po ne zrovna ideální dálnici mezi ne zrovna skvělými řidiči. Ubytování v International House by Chester na náměstí papeže Jana II. S dostáním se na ubytování jsme měli malý kříž, jednalo se o bytovou jednotku v klidném uzavřeném areálu poblíž hlavního vlakového nádraží Keleti. Za 1897Kč jsme dostali k dispozici byt přes 50m2 s dvěma pokoji, vybaveným kuchyňským koutem, pračkou, žehličkou, toaletou a koupelnou včetně vany. Prostě luxus a to dokonce i nadmíru čistý. Trochu byla škoda jen podivného přístupu, kdy objekt (bez jakéhokoliv značení zmiňovaného názvu) střežil securiťák s mizivou znalostí Angličtiny a hlavně nás zcela odstiňující od provozovatele apartmánů. Takže předávka peněz v hotovosti bezejmennému hlídači (který ve většině případů ukazoval na nápis Security na svém tričku a mlel cosi o managerovi, který není k sehnání) a absence dokladu o zaplacení či ubytování v nás zrovna pozitivní pocity nevzbuzovala, ale co, ubytování samo to vynahradilo.

Trochu jsem si to zavařili při odchodu na večerní prohlídku města, poněvadž se nám nedařilo zamknout svěřený byt. Dokonce to dospělo do stavu, že dva ITáci vymontovali zámkovou vložku z dveří, aby vyzkoušeli její funkčnost, zklamaně ji vrátili zpět, aby dále mohli přemýšlet nad problémem... Míra na to nakonec přišel! Stačilo zvednout kliku v opačném směru než se to dělá u nás, kování se pohnulo do správného směru a najednou šlo otočit klíčem v zámku a dveře uzamknout... Sláva!

Večerní Budapešť mě okouzlila, zvláště paláce, parlament a další osvětlené objekty na březích Dunaje, to za viděnou vážně stojí. No a jinak jde o ne zrovna čisté velkoměsto s rozbitými silnicemi, bezdomovci, ulicemi pokrytými odpadky mísící se s pachem moči. V jednom podchodu, krom obligátních bezdomovců a jejich zápachu přibyl i jakýsi fekální odér, skoro se mi otočil žaludek... No a jinak davy lidí, které ještě umocňoval příchod nedělního státní svátku, koncert přičmouhlého jakože Elvise. No a krom jiného všude naleznete mraky zbytečného dopravního značení a stěží pochopitelných značek... Maďarsko...


Zcela vyčerpaní celodenní námahou a více než desetikilometrovým nočním pochodem jsme upadli do mdlob. Tu se ukázala největší slabina našeho ubytování. Malé postele na délku i šířku, chudák Janička, kterou jsem co chvíli vystrkával z postele...

Ráno nás (tedy mě) probudil déšť, který mě odradil od kroku podobnému tomu, který jsem učinil v sobotu ráno v Rábu. Takže jsem protáhl snídaňový ceremoniál až do pozdního rána, kdy vstali i ostatní. Poklidně jsme se vypravili na cestu, odevzdali klíče, sedli do auta, které mohlo stát na veřejném parkovišti bezplatně (víkend) a vydali se vstříc relaxaci do secesních Gellertových lázní (s údajně nejhezčími bazény ve městě). Všichni krom Andrejky, která si udělala vlastní program na břehu Dunaje.


Lázně, záležitost, kterou jsem si báječně užil, kde jsem zrelaxoval, a na kterou tu budu asi půl hodiny nadávat :-) Celodenní vstup za 5.500HUF (asi 500Kč) byl tím nejlevnějším vstupným, který obrovský a nutno říct, že impozantní areál nabízel. Ceník však stavěl k obdivu neskutečné množství příplatků, počínaje koupací čepicí a konče 90min červeného vína pro dva (neptejte se, co tím mysleli, nevím) za asi 15.000HUF. To, že by bylo fajn mít vstup třeba na dvě, tři hodiny, nebo na půl dne asi zmiňovat nemusím, tu se to zřejmě nenosí, také proč, když hosté, co přijdou na hodinu ochotně zaplatí za celý den... Cesta ke skříňkám (levnější varianta) odpovídala mé představě cestě bludištěm. Nic proti ničemu, přestože interiér nepůsobil zrovna nově, byl veskrze zajímavý. Horší však bylo, že uprostřed schodiště odchytl nějaký zaměstnanec Janičku, že tam ne, že tam prý mají skříňky jen muži. No jo, pravdu měl kluk ušatá, jenže cedule: "Ženy, odbočte vlevo" byla schována za rohem, kde ji nikdo neviděl... To že se ve špinavých botách z venku jde až do patra se skříňkami, kde se převlékáte v bahně, abyste pak několik pater chodili bosí a během převlékání (bez převlékací místnosti, protože jste si zaplatili jen za skříňku) vám za zadkem chodí ženy, které místní zaměstnanci nestihli odchytnout, mě nadšením zrovna nenaplňovalo. V plavkách jsme pak sestoupili do míst, kde nás musela opustit Janička a sledovali nesnáze ostatních návštěvníků, kteří netušili kudy kam. No a že si zrovna personál odskočil, tak Míra radil okolo procházejícím ženám, kudy se mají vydat. Jeden z drobných plánků obrovského areálu mě vážně zaujal, nechybělo v něm nic, tedy až na informaci, kde stojíte... Ještě že ji někdo fixem domaloval (hádám, že nějaký návštěvník). Obecně značení je v celém areálu naprosto tristní a nekonzistentní, informace jsou chvíli na zemi, chvíli ve výši očí, chvíli u stropu a nejlépe za rohem ;-)

Prvně jsem se vydali do vnitřního plaveckého bazénu, který vévodí většině prezentačních fotografií. Sotva se naše nohy dotkly hladiny, ozval se zvuk píšťalky a plavčice nás hnala ven, jako policajt hříšníky. Proč? Neměli jsme totiž koupací čepici. A co, že vám u vstupu nikdo neřekne, že jsou v areálu bazénky, kam bez ní nemůžete. Zlost pak nabude svého vrcholu, když Míra stěžující si manažerovi lázní, zjistil, že je to kvůli technickému vybavení. Rozuměj, nejsou schopní pořídit si filtr v bazénu, který by zvládl lidské vlasy... Au!

Jdeme za roh do prvního termálního bazénu, kde je zakázáno plavat a potápět se. Nic proti ničemu, ale proč mají vodu tak studenou, že po pěti minutách bez pohybu regulérně mrznu?

Nezbývá než navštívit páru. Po skvěle značené cestě mezi desítkami prázdných kójí pro masáže se nám však do cesty připletla sauna. Zdráhám se napsat Finská sauna... Nerezové prosklené dveře předznamenávaly nějakou nekalost. Nekalost jako je např. sauna v podobě pitevny? Vykachličkovaná místnost ošuntělou mozaikou, v rohu dřevěná lavice ukrývající klasické radiátory... Tak takovouhle saunu jsem jaktěživ neviděl. A co teprve ten dvoucentimetrový fuk nad dveřima. Průvan a teplota pod 60°C neznamenala nic jiného, než že jsem kosnul. Další návštěva téhož místa se uskutečnila už s Mírou, kterému jsme to chtěli ukázat, navíc bylo třeba prozkoumat, kam vedou další podobné dveře. Když jsem je otevřel a zároveň si popálil ruku o rožhavený kov a bolestivě vkročil do podobné místnosti té předešlé, tak jsem si nemohl nevšimnout, že mi hoří paty. Několika rychlými kroky jsem se dostal na dřevěnou lavici v rohu, které opět stínila klasické radiátory... Tu aspoň bylo teplo a to tak, že veliké, skoro jako v sauně.

Po sauně přišly na řadu další termální bazény, ale i ony byly studené. Snad když jsem si lehl přímo pod přívod teplé vody, tak jsem nepociťoval zvlášť chlad. Koukám, že jsme objevili první lázně, ve kterých asi umrznu...

Následující návštěva venkovního bazénu přinesla mnohá další překvapení. Nejprve jsem si ťukali na čelo, proč plavecký bazén s deklarovanou hloubkou 2,75m na jedné straně nemá snad více než 2m vody... Než nám zapnuli příboj, pak jsem pochopili. Možná více jak metrové vlny poměrně vlažné vody běhaly skrze bazén a já byl konečně spokojený. Tedy do chvíle, než to zase vypnuli.

Druhý tzv. adventure bazén nabízel konečně teplou vodu, krása! Škoda jen, že si při cestě k němu nešlo nevšimnou všudypřítomného bordelu okolo, v umělých vodopádech a dalších nefunkčních vodních cestách.

Poblíž zmiňovaného bazénu se nacházela i další sauna, tentokráte celodřevěná. Nedalo mi to a vlezl jsem do ní. Asi jsem to neměl dělat. Což o to, byla tu kamínka jako v klasické Finské sauně, bylo to celé ze dřeva, ale ty detaily, tak odporně bych to neudělal, i kdybych měl olištování okusovat zuby. Ale co, to čert vem. Horší bylo, že tu, zdá se, neexistuje kultura saunování. Lidé jsme chodili ohřát se, že by se však někdo potil, to jsem nepostřehl. No a taky bodejť jo, když to tu vypadalo jako na Václaváku, dveře stále otevřené a jimi proudili davy lidí dovnitř a pak zase ven, polovina jen ve dveřích hloupě čuměla a pak zase šla. Někteří nezavírali vůbec, někteří snad nechávali dveře otevřené pro ty, co právě zakoupili lístky u vstupu do lázní... Tragédie! Náladu mi nespravil ani venku umístěný dřevěný sud plný skoro studené vody, protože v něm plavalo příliš mnoho neidentifikovatelného bordelu...

A tak rychle zpět dovnitř. Ještě nám chybělo nalézt tu páru. No to nám vážně chybělo :-) Zeleným neonem osvícená místnost, opět vykachličkovaná (tu to považuji za fajn nápad) nabízela dokonce anatomicky tvarované opěrky, bohužel tu byla do výše dvou metrů zima větší než venku. Výparník totiž nestíhal zásobit obrovskou místnost se stropy snad ve třech metrech. Zima mi přestávala být na ramena, když jsem stál na lavici poblíž samotného výparníku. Zkrátka luxus. Aspoň že schlazení ve vedlejším bazénku bylo skoro dokonalé.

Když už se zdálo, že máme lázně prolezlé tam i zpět, napadlo nás skouknout i zrcadlově umístěné (celý objekt je osově souměrný) termální bazény, ty které na plánu areálu vypadaly naprosto stejně. No co myslíte? No nebyly... Nejen že se odlišovalo zdobení stropu a samotných bazénů, ale hlavně tu měli teplejší vodu. Rozuměj, konečně jsem našel první vnitřní bazén, ve kterém mi nebyla zima...

A pak už nebylo nic? Ale bylo, návštěva sluneční terasy. Ulehli jsme na lehátka a nechali  na sebe dopadat sluneční paprsky, které se právě vymanily zpoza mraků. A zatímco nás Míra opustil, aby vychutnal v přízemí šálek kávy, my s Janičkou usnuli... Krása.

Přes to všechno, co jsem tu nakydal, jsem si návštěvu báječně užil. Ono vás to rozčilování nad nefungujícím světem brzy přejde a pak se spíše smějete jejich "blbosti". Navíc jsem mohl trávit čas se skvělými lidmi, takže no stress. Vyrazte bez obav do lázní v Budapešti, odpočinete si a nejspíše se nestačíte divit :-)


Krásně vláční jsme se vykodrcali ven, kde na nás již čekala Andrejka a Míra se svou kávou. Polehoučku jsem se odebrali na oběd a pak už rychle domů. Domů hroznými silnicemi mezi ještě horšími řidiči a přesto s vynikající náladou. Díky skvěle strávenému víkendu s kamarády...


Seznam zdolaných ferrat:

• Ariadné fonala, D/E, Vinye, https://www.vasaltutak.hu/hu/cuha/
• Bucsek Henrik Emlékút, C, Vinye, https://www.vasaltutak.hu/hu/cuha/
• MZ/X, E/F, Csesznek, https://www.vasaltutak.hu/hu/csesznek/
• Várpanoráma, D, Csesznek, https://www.vasaltutak.hu/hu/csesznek/
• Futrinka Ucca, B, Csesznek, https://www.vasaltutak.hu/hu/csesznek/
• Tálas Zoltán, E, Csesznek, https://www.vasaltutak.hu/hu/csesznek/
• Ostromlók, C, Cseszne, https://www.vasaltutak.hu/hu/csesznek/
• Turul, D/E, Tatabánya, https://www.vasaltutak.hu/hu/tatabanya/
• Hét vezér, D, Tatabánya, https://www.vasaltutak.hu/hu/tatabanya/
• Öt vezér, D, Tatabánya, https://www.vasaltutak.hu/hu/tatabanya/
• Kata, E, Tatabánya, https://www.vasaltutak.hu/hu/tatabanya/

Co to stálo:

• Celkem, 1719Kč
• doprava, 439Kč
• 782km, 6,7l/100km, 28,50Kč/l, 1493Kč/4 = 373Kč
• Maďarská dál. zn., 264Kč/4 = 66Kč
• ubytování, 796Kč
• 15057HUF = 1290Kč/4 = 322Kč
• 72EUR, 26,35Kč/EUR, 1897Kč/4 = 474Kč
• zábava, 484Kč
• Gellertovy lázně, 5500HUF = 484Kč