Den 1, 2017-07-03, pondělí, jezero Mondsee, via ferrata Drachenwand, ubytování v Sankt Ulrich am Pillersee
Při cestě z Brna ve směru na Salzburg a dál nešlo minout krásné jezero Mondsee, první jezero našeho putování, o kterém vám neřeknu skoro nic, tedy krom toho, že z kopců a skal působí jeho modrá hladina magicky...
O čem vám však mohu prozradit aspoň něco málo, je well-known via ferrata Drachenwand, která leží na břehu výše zmíněného jezera. Lze považovat za skvělé, že pod kopcem najdete poměrně rozměrné parkoviště na němž můžete vcelku bez obav a zdarma zanechat auto, stejně chválihodný je půl hodinový nástup, který jsem měli bohužel okořeněný dusným počasím, jak z deštného pralesu vystřiženým. Sama ferrata neklade příliš překážek v jejím zdolání, o čemž svědčí i její značení C/D, přičemž skoro typicky je převážná většina úseků znatelně lehčích. Mé tvrzení rozhodně neplatí za všech okolností, cesta totiž vede skrze vodopád a pak i jeho řečištěm, tj. v případě dešťů se zde můžete vcelku dobře zapotit a také osprchovat. To čím vás ferrata uchvátí (především za slunného počasí) jsou spektakulární výhledy na jezero Mondsee a hory v okolí, krása, kterou je třeba zažít... Nad ferratou si také můžete okořenit pohledy dolů skrze známé skalní okno - Drachenloch. Zkrátka rozkošná kochačka... Na konci jsme si pak švihli snesitelný 1,5h sestup k autu a zaslouženou odměnu v podobě večeře :-)
Den 2, 2017-07-04, úterý, jezero Pillersee, via ferrata Henne, na kole pod vrchol Henne
Pillersee, dle názvu nepřekvapivě nebližší koupací plocha naší ubytovací jednotce v St. Ulrich am Pillersee, mě vážně bavila a to i přestože jsem se v ní nekoupal ani jednou. Nafouklá nudle totiž na jižním konci připomínala biotopové brouzdaliště, o kousek výše bahňáček pro ryby, ještě severnější část si snad trvale uzurpovaly krávy na chlazení kopyt a až ten nejzazší cíp byl vyhrazen pro koupání. Každopádně rodičům se tam líbilo a i ze silnice voda vypadala velice čistě.
Mi osobně však přišel mnohem zajímavější náš (no dobře, byl to můj ne až tak povedený nápad) projekt "ferraty na kole". Aneb není nad to nabalit lezeckou výbavu do obřího batohu, sednout na kolo, sklesat z 855mnm do 760mnm a pak traverzovat po polňačce sjezdovky vypínající se nad městem Fieberbrunn. V sluneční záři jsem se topil ve vlastním potu, tu a tam ocenil lesní jahody u cesty a hlavně si užíval překrásných výhledů z hor do hor. Naši túru utnula vrstevnice s hodnotou 1580mnm, tam jsme zanechali čtyři horská kola přimčená ke sloupu lanovky a dál již pokračovali po svých. Co si budeme nalhávat, stoupání kousek po černé a zbytek po červené bylo dosti náročné i bez kol, natož pak s nimi. Aspoň že nás neopouštěla horská krása okořeněné kvetoucí loukou (rozuměj sjezdovka), po které se proháněly krávy a sysli. Na vrcholu třetí lanovky nás čekal zasloužený oběd, nutná posila pro zdolání "B" ferraty :-) No dobře, aby se neřeklo, byla tu boční cesta "C" a ještě jedna "D", což ovšem nemění nic na skutečnosti, že šlo převážně téměř o choďáček. A také si nic nemusíme nalhávat, po celkem náročném stoupání na kole mi bohatě stačilo to "B", což ovšem nestojí nikterak v protikladu se skutečností, že jsem si dal tu "C" cestu a měl problémy vylézt ji :-) Každopádně se na Henne můžete dívat jako na jednoduchou ferratu, pokud se na kopec dostanete lanovkou, pokud ji zdoláváte po svých (ať už na kole či pěšky), bude mnohem náročnější, jak překvapivé, že... Po jejím zdolání následoval sestup, který jsem absolvoval na rozdíl od výstupu spolu s ostatními, což bylo nadmíru rozumné. Nezničil jsem tak podruhé batoh na ostnatém drátu, neutopil jsem boty v podmáčené půdě, zkrátka pěkně po cestě kličkovačka mezi krávami a sysly. No a pak přišla cyklistická odměna, více než 10km sjezd dolů na kole... Jo, jenže ani on nebyl nakonec takovou slastí, jak jsem si na začátku mohl myslet :-( Hořící brzdové kotouče a brzdové obložení spolu se "štěrkovým" podkladem zajistili hromadu přestávek a opatrnosti...
Den 3, 2017-07-05, středa, jezera Vorderer Gosausee, Gosaulacke, Hintere Gosausee, via ferrata Laserer alpin, na kole na dohled ledovcům v Gosau
Slovo Gosausee bych se nebál považoval za synonymum krásy, průzračné vody a úchvatného horského prostředí jen kousek od Dachsteinu. Při příjezdu a průjezdu stejnojmennou obcí jsem si nemohl nevzpomenout na krásné chvíle, které jsme tu s Janičkou prožili v zimě na běžkách a ty co nás čekaly teď v létě nebyly o nic méně přitažlivé. Ale ani v téměř-ráji není všechno zlato, co se třpytí, něco z toho jsou třeba auta, která zabrala několik jezeru nejbližších parkovišť, takže nám nezbylo než zaparkovat pod kopcem, téměř až u sjezdovky, což ve výsledku znamenalo dát si na kole dvoukilometrovou vyjížďku s převýšením nezanedbatelných 100m :-) No a ani pak nebylo vše zcela dokonalé, protože se všude nepřekvapivě motala hromada lidí, převážně Čechů... No ale i tak jsme si vybojovali místo na pláži a nechali se unášet všeobjímající krásou.
Z bdělého snění nás vytrhla až připomínka, že jsem sem dorazili také z části kvůli ferratě Laserer alpin. Na tu jsem se moc těšil, opět šlo o poměrně netypickou cestu, z velké části horizontální v těsné blízkosti a pak velké vzdálenosti nad vodami zmiňovaného jezera. Celé to bylo okořeněno hodně vzdušným žebříkem a lanovým mostem nad přihlížejícími turisty. Díky značné návštěvnosti to nebylo zas tak jednoduché, jak by se ze značení obtížnosti "C" mohlo zdát a to protože jednak byla v některých místech skála doklouzána do hladkosti a druhak mnozí se zasekli a nám nezbývalo než viset na drátě... Krom nádhery jsem si ještě zapamatoval pár vtipných momentů, třeba jako dívčinu, která nás půl hodiny brzdila a když jsme ji konečně předběhli, ukázalo se, že jde o známou z rodného města, nebo zákaz vjezdu kol na pěšinu vedoucí pod ferratou a okolo jezera vůbec s příkře kontrastujícím traktorem vozícím po té stejné úzké pěšině platící turisty... A nebo Petrův rozběh po ferratě, kdy karabiny divoce cvakaly a já si vážně připadal jako v běhu. Stejně náročné jako běh na ferratě to nejspíše pociťovali mí rodiče, které jsem tam poslal, přeci jenom i toto "C" vyžadovalo nemalý kus síly..., ale poprali se s tím statečně a tak si odnáší skalp své zatím nejtěžší lezené ferraty. Jistě bych neměl zapomenout na nejodvážnější počin na skále a ne nemyslím pro mě poměrně strašidelný žebřík, který Petr lezl bez jištění, jako spíše jeho první nápad, skočit ze spodní části VF do jezera. No a jak naplánoval, tak ve druhém kole (kdy jsem šel s rodiči) učinil, čtvrtinu celé ferraty lezl bez jištění jen v plavkách a botách, které si na jednom stupu nad vodou vyzul, já je hodil do batohu a pak skočil do ledové a průzračné modře uhrančivé vody...
Po koupání a ferratových zábavách došlo i na trochu cyklistiky, kdy jsme se vydali okolo Gosaulacke až na Hintere Gosausee. Co se týká vzdálenosti, nestálo by to ani za řeč, 4km bych možná ušel i pěsky :-) Za zmínku však stojí převýšení 350m, které jsme museli zdolat... Během cesty nebyla nouze o přírodní krásy, hory, lesy, slunce a vodstvo doplněné vodopády. Ani tento kousek cesty se přirozeně neobešel bez překvapení a ne nemám na mysli skoro všude přítomné lesní jahody. Spíše jsem chtěl poznamenat, jak jsem byl překvapen, když se ze zatáčky vynořil Jirka se synem Mikulášem, horský vůdce neúnavně organizující Memoriál Aleše Nováka a vůbec správný chlap, příjemné setkání... Další překvapení na nás čekalo až na břehu Hintere Gosausee a bylo dvojí, tedy byly dvě, dvě pubertačky česky hovořící, která si navzájem fotila pozadí nad hladinou jezera, njn. WTF :-) No a pak tady byla ta krásná hladina, minimum turistů, ledovce, pomalu zapadající slunce, lesy a božský klid. Možná bych mohl zmínit i ty drobné rybičky, které do mě stále ve vodě narážely jako by mi okusovaly nohy, zvláštní pocit, ne že ne... A poslední poznamenání hodnou událostí se stalo honáctví skotu. Na turistické stezce se najednou ozvalo poměrně hlasité zvonění kravských zvonců, které doprovázelo stádo krav a za ním si to mašíroval borec v autě, honák :-) To jsem vážně ještě nežral, zvlášť s ohledem na to, že jsme byli ponořeni poměrně hluboko v lesích, kde by pastvinu těžko pohledal...
Den 4, 2017-07-06, čtvrtek, jezero Königssee, via ferrata Grünstein, na kole k Hitlerovi aneb Orlí hnízdo a Kehlstein
Bad Reichenhall, Berchtesgarden, Kehlstein a Orlí hnízdo, známá kombinace, kterou si nelze v Německu nechat ujít, zvlášť, když jste na dovolené v Rakousku, že :-) Skutečnost je však prozaická, tento výběžek Německa nám padl pod kola při třetině výjezdů do okolí, takže by bylo chybou nenavštívit tyto končetiny, pardon končiny. Končetiny nás však rozhodně bolely, protože mě nenapadlo nic lepšího, než jet na návštěvu k Hitlerovi na kole. Trochu jsme si to ulehčili výjezdem po placené Rossfeld Panoramastrasse. Je pravdou, že jsem po ní ujeli 4km tam a pak 4km zpět, takže to vyšlo 1km za 1EUR, ale co už. Hlavní je, že jsme uspořili 250m výškových. Cesta vzhůru byla korunována několika zásadními úspěchy, tak předně nás nikdo nepředběhl pěšky :-) Druhak jsme sklízeli uznání kolemjdoucích (Čechů) a také jednoho Němce v podobě thumb up a věty: "Ohne strom?" No ano, v Německu a Rakousku se zdá být podivné to kolo, které nemá elektromotor a ne naopak jak je tomu u nás... O něco více než 5km (způsobeno lesními objížďkami kvůli sanaci ekologické havárie) nám dalo hodně požrat, ale čekala na nás typická odměna v podobě luxusních horských výhledů a stovek turistů, kteří se nahoru dostali autobusy... Vyhráno však ještě nebylo, chyběl pěší výstup na samotné Orlí hnízdo, Bormannův dárek k Hitlerovým 50. narozeninám, dnes restauraci přeplněnou turisty od podlahy ke stropu. No výhledy jako super, ale to množství lidí... Rychle dolů, většina po stejné cestě jako vzhůru, jen naši zákazem vjezdu á la stejnou cestou, kterou se nahoru a dolů vydávají v dávkách autobusy. Adrenalinový zážitek okořeněný nečekanými tunely s kočičími hlavami bez světel a setkání s protijedoucími busy...
No a zatímco si ostatní šli odpočinou k jezeru Königssee, já s Petrem vyrazil na ferratu Grünstein. Kdo by to byl řekl, že v rámci zachování aspoň teoretické možnosti stihnout ji do setmění jsme vyjeli opět na kole. Jenže tentokráte to za moc nestálo, za prvé turistické značení v Německu stojí za starou belu a ty brutální kopce jsme nakonec stejně museli tlačit... No a k tomu pod VF přišlo Petrovo přemlouvání ať si s ním dám E nástup na jinak vcelku lehkou ferratu. Bránil jsme se dlouho a také dlouho vydržel vzdorovat, vlastně až do cíle. Já si šel pohodové C ve stínu zatímco Petr si to dával pěkně na slunci Dčkem se závěrečným převisem označeným jako E. Vršek ferraty (pokud si nevyberete extra E odbočku) by se zdál být dávačkou se stupněm obtížnosti A, ale nenechte se mýlit, stačí se rozběhnout popř. "lézt ručně" a budete na kopci vyřízení třeba jako já :-) Na vrcholu jsme pak dali školení nějaké Češce o tom, co že jsou ferraty a vzhůru dolů. Dolů jsme běželi a předběhli naprostou většinu lidí, kteří se před námi na kopci zjevili a musím říct, že mi to hodně bavilo, skoro více než samotné lezení ;-)
Pak jsme sedli na kolo a jali se dohánět dluhy jezerní, Petr si dal klasicky plavecký úsek délky pro mě stěží představitelné, tj. tentokráte plaval na jeden z ostrovů. A zatím co polykal mokré metry, já se rozčiloval nad všudepřítomnými kuřáky, kteří mi kazili vzduch na břehu a zároveň tak trochu dumal, zda by se vážně nedalo vjet na kole do té překrásné bobové dráhy nad jezerem, kterou jsme před pár chvílemi míjeli.
Den 5, 2017-07-07, pátek, jezero Lauchsee, via ferrata Weisse Gams, Zahme Gams a dětská Brechl Kinderklettergarten, jeskyně Lamprechtshöhle, inline bruslení v biatlonovém areálu Hochfilzenu
K jezeru Lauchsee vám opět nic moc neřeknu, stalo se výletním cílem mých rodičů. Podle mapy se zdálo být ideálním místem pro relaxaci, ne tak daleko, ale ani ne tak blízko, aby mělo být obsypáno lidmi. Bohužel až na místě se ukázalo, že jde o "placené koupaliště", které vytouženými atributy nedisponuje.
Zbytek skupiny se rozhodl pro odpočinkový den a tak jsme sáhli po jedné krátké avšak trošku výživnější D ferratě - Weisse Gams. Předně ležela za kopcem, takže jsem to k ní neměli daleko a moc se mi na ní líbilo, že má krátký nástup i sestup. No a jinak nebylo nic, žádné extra výhledy, žádné extra složitosti. Za zmínku snad stojí jen umělé chyty, známé z umělých stěn přidělané na skále, to jsem ještě nikde neviděl...
Po čase delším, než byl ferratě vyhrazen jsem se dali na ústup, pardon, sestup, když tu Mirek objevil Brechl Kinderklettergarten, takovou krásnou cvičnou lezeckou skalku pro děti (no já bych ji rozhodně nedal) a nad ní se zdála býti ferrata. Ve skutečnosti možná šlo jen o přistup k jištění z hora, nicméně mělo to parametry VF a vypadalo to tak, takže jsme to přelezli a řeknu vám, nejen že to bylo celkem zajímavé, ale i těžké.
Po zábavě v dětském parku přišlo na řadu schlazení v místním obchodě a relax na sluníčku. No asi jsem dostal rychlý úžeh nebo úpal, kdo ví.
Prostě jsem se spontánně rozhodl vylézt ještě třetí ferratu Zahme Gams. Nechtěl jsem však brzdit zbytek skupiny, takže jsem rodinné B/C vzal letecky. Jestliže nástup byl 10min, lezení 35min a sestup 20min. Tak já zvládl nástup i s lezením za 8min a sestup za 10min. Mohl jsem být i rychlejší, ale zbrzdily mě dvě slovenské rodiny s dětmi, které právě vlezli do stěny a příslušná domluva s nimi, zda je mohu bez jištění předběhnout...
Pod ferratou jsme si dopřáli veřejné Kneippovy lázně a vzhůru domů. Za vesnicí jsem si na poslední chvíli všiml odbočky na doporučované jeskyně, div že ne smykem jsme dopluli na parkoviště u hlavní silnice a dopřáli si zchlazení. Tedy, já se zdržel, ne že bych neměl na vstup 6,50EUR, ale na sobě jsem měl jen propocené triko a byl jsem tak rozpařený z těch tří ferrat, že jsem se na to necítil. Takže objevování jeskyně Lamprechtshöhle jsem nechal zbytku skupiny, která byla nadšená.
Večer jsem v rámci odpočinku zamýšlel cyklovýlet do Hochfilzenu, který ležel pro změnu za jiným kopcem. Přece bych se neochudil o poznání biatlonového areálu, kde se jezdí svěťák, no ne? Jenže nikdo se mnou nechtěl, takže to skončilo parádním auto výletem. Vzal jsem si s sebou i in-line brusle a hodlal jsem prověřit svoji zdatnost na horských tratích. Bohužel se ukázalo, že jsou uzavřeny pro veřejnost a navíc spadají pod místní armádní posádku. Konec konců, ke střelnici se šlo podél kasáren a jen kousek za ní stála cedule přísně zakazující pořizování fotografického materiálu i malování čehokoliv a vyhrožovala platnými zákony. Přiznám se, že mě celkem vyděsili. Takže z inline bruslí moc nebylo a ani samotný areál mě zas tak neuchvátil, no a po přičtení záporných bodů za armádní buzeraci a uzavřenost pro veřejnost bych své hodnocení posunul ještě níže...
Den 6, 2017-07-08, sobota, jezero Zell am See, na kole po Grossglockner Hochalpenstrasse
Cyklistický vrchol naší dovolené, jak jinak označit plán pro zdolání Grossglockner Hochalpenstrasse, jedné ze svatyň motorkářů? Od začátku se zdálo, že to nemůže vyjít. V předvečer soboty jsme při kontrole kovových ořů zjistili, že má Janička prořízlý přední plášť, který jsme hořečnatě a skoro po tmě spravovali. Ráno jsme pro změnu měli vstávat v šest, ale já zaspal a tak jsem z říše snů vystoupil až někdy před osmou, kdy právě skončil dlouhotrvající déšť. Přes to všechno jsme nakonec vyrazili do Zell am See, odkud jsem plánovali vyrazit. Jenže i náš příjezd byl doprovázen báječnou průtrží a už už se zdálo, že to vážně nemá žádnou cenu. Ale přeci jenom jsme tvrdé palice, takže se nakonec vzala auta a že se aspoň mrkneme k mýtné bráně do vsi Ferleiten. Parkoviště patřilo nepřekvapivě Čechům z nichž mnozí chystali své jednostopé stroje na vlastní pohon a nikoho nijak moc nevzrušovalo počasí hrozící co chvíli srážkami... A tak jsme do toho šli také... Díky poměrně slušnému počasí :-) mám na mysli zataženo a celkem zimu jsem si nakonec vystačil z 0,75l čisté vody a jedním hroznovým cukrem ze země :-) Pravdou však také je, že jsem ten hroznový cukr nepotřeboval a navíc v rámové tašce vezl asi 2,5l další vody, která by jistě přišla vhod, kdyby vylezlo slunce a začalo pařit. Celkově jsem byl překvapen z toho, že nejde o zvlášť prudký ani velký kopec, zkrátka čekal jsem větší jatka. Ne že bychom si to trochu nezjednodušili, původní plán mluvil o zhruba o 32km se stoupáním z 750mnm do 2572mnm, nás od mýtné brány čekalo pouze 15km se stoupáním z 1144mnm do 2572mnm. Začátek se zdál být vážně lehký, stovky výškových metrů přibývaly téměř samy a bezbolestně (checkovat to můžete v zatáčkách, kde je na cedulích napsána nadmořská výška). Zlom přišel někde okolo 1900-2000mnm. Nevím zda prostě dorazila únava a nebo zda mi začal chybět kyslík, každopádně výškové metry začaly přibývat mnohem pomaleji a já cítil stále větší malátnost. Nicméně se nám to podařilo doklepat až na horu, kde tedy nebylo příliš vlídné počasí, horký vydechovaný vzduch dělal krásné obláčky v obepínající zimě, která mě dost šortla i díky tomu, že jsem jel v totálně propoceném dresu. Vrcholová mlha jaksi zabránila výhledu na nejvyšší vrchol Rakouska, Grossglockner, ale to mi příliš nevadilo, přeci jenom jsem přijel zdolat tento kopec... Takže rychle se převléknout do zimního trika na běžky, neprofukavé vesty, zimních návleků na ruce, neprofukavé bundy, nasadit druhé (zimní) nákoleníky a rychle dolů, zvlášť když nahoře v té mlze začalo poprchat. Musím říct, že ten sjezd nebyl zvlášť příjemný, skoro mi přišlo lepší to stoupání. Přes to, co jsem na sebe navlékl, mi byla zima a občas bylo třeba zastavit pro schlazení hořících brzd...
No a jaké že to tedy bylo? Ani nevím, kopec nebyl ani zvlášť prudký, ani zvlášť dlouhý. Na horu jsme se vyplazili za dvě hodiny na čistou vodu, když pominu ten jeden hroznový cukr. Jet na gelech a ionťácích, tak by ho člověk možná ani nepostřehl. Nevím, zda by to na silniče byl větší nářez, dle mého soudu ani ne. Sám jsem jel na střední talíř a občas jsem tam střelil i největší placku. Silnička by asi měla těžší převody, ale zase by byla klidně o 5-6kg lehčí než horák, na kterém jsem jel. Otázka brzdění však zůstává otevřená, viděli jsem trochu nešťastného borce, který vodou z bidonu chladil rozpálené karbonové ráfky silničky... BTW když už jsem u silniček, tak nás do kopce předjel právě jeden silničář, trochu škoda, jeho tempo nebylo zásadně vyšší než to naše...
Poslední zmínka o Grossglockner Hochalpenstrasse by měla patřit provozu. Vzhledem ke kultovnímu charakteru silnice zejména pro motorkáře jde vcelku o peklo. To byly stovky motorek, co nás předjížděly, bohužel statisticky šlo o největší kokoty na kopci. Bezdůvodně kolem nás proletovali v těsné blízkosti, přestože v protisměru nic nejelo a to rychlostí přesahující rozumné maximum. Když k tomu připočtu, že mnozí tam vyráželi s vykuchanými tlumiči, tak že nás brněla hlava na půl kilometru daleko, přidám další hromadu debilů předjíždějící auta před zatáčkou, do které neviděli a navrch přihodím skupinu lidí, kteří vůbec motorku neuměli řídit (jako ten imbecil, co málem srazil Janičku v protisměru jen asi 70 výškových metrů pod vrcholem, když absolutně nezvládl na kostkách v zatáčce do kopce svůj mamutí BMW R1200GS s plně naloženými kufry), tak bych je nejraději poslal ke všem čertům... Zkrátka málokterý motorkář vypadal, že tam jede na kochačku, silnice pro ně byla závodní dráhou. Auta k nám byla v průměru mnohem ohleduplnější, ale mnohé skupinky, které do kopce očividně závodili nelze považovat za o mnoho rozumnější. Zatáčky driftem, pískání kol, burácející motory, to všechno zde potkáte. Na druhou stranu nepřijdete o setkání s auty značek jako Ferrari, Maserati, Lamborghini, Porsche, Jaguar, Aston Martin, Lotus, ... Závěry si udělejte klidně sami, z mého pohledu je cesta na kole značně nebezpečná a vlastně často i otravná, stále vás ruší pazvuky motorů a gum spolu se smradem z benzínu a hlavně spáleného brzdového obložení, fuj, ještě teď bych zvracel při té vzpomínce...
Po návratu do Zell am See a rozmrznutí jsem se vydali na cyklo projížďku okolo známého a vyhlášeného jezera. Jo pohled to byl krásný a i voda nebyla špatná, nicméně ležení nám moc dlouho nevydrželo, už při cestě k němu jsem se dva krát schovávali před deštěm. No a sotva jsem naložili kola do auta, tak přišel další obrovský slejvák, který ukončil sobotní výletování.
Den 7, 2017-07-09, neděle, jezero Wolfgangsee, via ferrata Postalmklamm
Neděle se nesla ve znamení odjezdu a tak není divu, že jsme si vybrali ferratu a jezero při cestě. Přestože se vytratil alpský masiv ve své ryzí podobě a zbyly jen kopce znatelně nižší, tak ani toto jezero nepřišlo o magický nádech. Sytě modrá hladina a zeleně zářící lesy ve spolupráci se slunečními paprsky zkrátka zvládají čarovat velice obstojně. Zcela výjimečně jsem nechal doma své sockování a spokojil se s placeným parkovištěm přímo u jezera. Bližší pohled a vstup do vody odhalil následně nelichotivou vizitku místní H2O, bahnité dno. Tu tam byl pocit získaný z ostatních zdá se že skalnatým dnem obšťastněných jezer, kde průzračnost znamenala, že jste viděli na dno vzdálené několik metrů... Tento drobný nešvar však stíhaly kompenzovat ostatní benefity jako nuda pláž, houpací lavička symbolizující loď, kde se dobře jedlo, vysoká teplota vody a v neposlední řadě pěkné výhledy po okolí.
Hodinový pobyt u jezera byl však jen zklidněním po poslední absolované ferratě naší letní dovolené. A kdo by to byl řekl, že nás C/D se jménem Postalmklamm zaměstná na tak dlouho. A kdo by řekl, že jsme za velkou část zpoždění mohl já? :-) Teoretická plánovací příprava totiž neodhalila, že se parkoviště nachází na cestě, kde se platí mýtné ve výši 5EUR/os., což jsem nebyl ochotný za vstup do lesa zaplatit. Výsledkem byla zpátečka a zaparkování auta dobré dva kilometry od parkoviště, ze kterého se běžně na ferratu vydávají ostatní. Nástup se tak natáhl z 10min na 1:30 a to raději nemluvě o problémech s borcem na mýtné bráně a následně mé neplánované sejítí ze značené turistické cesty, brodění se bahnem a rezignace v podobě brodění řeky Weissenbach (potoku), zbytek pak připadl na poctivou dřinu po asfaltu. Když jsem u toho mýtného, tak se zdá být téměř jisté, že ideálním prostředkem pro neplatiče je kolo, sami jsme viděli borce projíždějícího bez placení a o dalších jsem ex post četl, tudíž bylo mojí chybou, že jsem netrval v nastolené tradici ferrat na kole :-)
No a aby těch drobných potíží nebylo málo, při oblékání lezecké výbavy nás deštným pralesem předběhla paní s chlapcem a holčičkou. Hned mi došlo, že nás ve stěně budou brzdit, tak jsem ji poprosil, zda by chvíli nepočkala, aby nás nebrzdili. Dosti sebevědomě mě odbyla hláškou, abych se nedivil jak rychlí budou... O pár minut později procházel rozčarovaný manžel této paní a podotýkal cosi o špatném značení apod., zkrátka už tady bylo vidět, že o VF skoro nic neví. Po té, co jsme vlažně zdolali velice houpající se lanový most, došlo k nástupu do horizontální pasáže této nevšední ferraty. Z velké části vede horizontálně několik desítek metrů vysoko nad potůčkem v uzoučkém kaňonu. Zbytečné zmiňovat, jak moc to všude po deštích klouzalo, zvlášť v našich botech obalených bahnem... Stejné nošení kamení do kamenolomu nejspíše bude informace, že sebevědomou rodinku jsme záhy doběhli, pravdou sice je, že nás nebrzdila ani tak rodinka jako ti před nimi. Jenže všeho dočasu. Další lanový most znamenal další zdržení, tentokráte za něj mohli již děti... BTW lanový most v podobě jednoho ocelového lana a z dalšího výše nataženého lana bylo spuštěno několik visících provazů pro držení mi nemálo připomínalo realityshow American Ninja Warrior. Strachuplné pohledy pod sebe byly vlastně celkem i příjemné, a vůbec tato poměrně netypická ferrata mi připadala velmi fajn.
O chvíli později jsem si ji oblíbil ještě více. Vzduchem (po jistícím laně) bylo třeba skočit z jedné strany soutěsky na druhou. Necelé dva metry propasti očividně mnohé strašily a tak se celá ferrata řádně ucpala. Nejhůře na tom byli děti před námi, které obě v panickém strachu brečely... Paní nás kupodivu pustila před sebe a ne že by to bylo moc příjemné, předbíhat někoho v těchto pasážích... Pak na řadu přišel Petr, nepřekvapivě se spustil nad propast, kterou po ocelovém laně přeručkoval, pak ji přeskočil/přešel zpět a vůbec to bylo vtipné jak si tam pohrával s letální propastí. Já jsem měl znatelně více respektu, ale také jsem to přeručkoval a pak přeskočil zpět... Janička s Mirkem zůstali za uplakanými dětmi, se kterými byl vážně problém. Jejich maminka nakonec ochotně přijala Petrovu nabídku na pomoc. Jo, takhle si představuji skutečného akčního hrdinu. Přes krásnou propast se rozkročil do téměř provazu, jednou rukou se chytl jistícího lana a druhou rukou přenesl vzduchem 9-ti letého chlapce z jedné strany na druhou. Podobně se zachoval otec holčičky a tak byly děti zachráněny. Na řadě teď byla Janička s Mirkem. Ten šel jako druhý a prokázal značného horolezecké zkušenosti, přes propast se dostal ladným a bezpečným skokem jak nic. Zajímavější to však bylo v podání Janičky, která se vzhledem k nižší výšce nemohla tak lehce rozkročit jako já s Petrem. Ve výsledku z toho byla pohledná gymnastika, kdy se pozadu pokoušela dostat do provazu a nakonec se jí to povedlo, nechápu jak to udělala... Bomba!
Postupem času jsem se dostali z nádherných horizontálních pasáží do těch posledních C/D vertikálních. Bohužel, než došla Janička s Mirkem, dala se do pohybu rozměrná česká skupina, která nás dříve brzdila před dětmi ve skále. Rodina s malými dětmi tu naštěstí zastavila, opět s dotazem, zda nevím kolik cesty jim ještě zbývá... No považuji to za celkem slušnou nezodpovědnost, nevím komu to za to stálo, vystresované děti, naštvaný vláček zaseklých lidí ve stěně... Njn., co naplat, řekl jsem jim, co jsem věděl a už utíkal předbíhat početnou skupinu. Když jsem viděl prostorově rozsáhlou paní, kterak se snaží dosti neúspěšně zdolat nevelké C. Při vzpomínce na TOPO ukazující následující C/D jsem si řekl, že na ně čekat nebudu, sice se netvářili ani příliš nadšeně natož pak přátelsky, nakonec naši skvadru pustili vpřed a tak nám ušetřili hodinu čekání.
Na vrcholku hlavní cesty se od nás oddělila Janička s Mirkem, zatímco já se spolu s Petrem hodlal pustit do vrcholového nepovinného D. Ale než jsme tak učinili, došlo na obhlídku jedné malé zkratky s písmenkem F... Jo na videu to působilo mnohem přívětivěji než v realitě. Na to bych zatím ještě neměl, ale jednou, kdo ví... :-) Naše Déčko bylo slušně výživné (pro mě) a tak jsem lezl rychle, možná až moc, dokonce i Petrovi jsem zdrhl... Nahoře jsem posbíral všechny lesní jahody a borůvky, co jsme jen viděl a po trochu náročné synchronizaci s druhou půlkou výpravy, obdaroval Janičku. A pak sestup a již zmiňovaná koupačka ve Wolfgangsee.
Závěr nejzávěrovatější
Z týdenní dovolené se většina z nás vrátila okolo nedělní půlnoci a to v dosti rozloženém stavu a tak se nepřekvapivě každý z nás těšil do práce, až si odpočine :-) Skoro to vypadalo jako dovolená s Jirkou :-) BTW už se těším na další ferraty.
Co jsme zdolali:
- Via ferrata
- Drachenwand, C/D, Sankt Lorenz, Rakousko, http://www.bergsteigen.com/klettersteig/oberoesterreich/salzkammergut-berge/drachenwand-klettersteig
- Henne, B, Fieberbrunn, Rakousko, http://www.bergsteigen.com/klettersteig/tirol/kitzbueheler-alpen/henne-klettersteig
- Laserer alpin, C, Gosau, Rakousko, http://www.bergsteigen.com/klettersteig/oberoesterreich/dachsteingebirge/laserer-alpin-klettersteig
- Grünstein, C, Königssee, Rakousko, http://www.bergsteigen.com/klettersteig/bayern/berchtesgadener-alpen/gruenstein-klettersteig-mit-var-isidor
- Weisse Gams, D, Weissbach bei Lofer, Rakousko, http://www.bergsteigen.com/klettersteig/salzburg/berchtesgadener-alpen/weisse-gams-klettersteig
- Brechl, ?, Weissbach bei Lofer, Rakousko, ?
- Zahme Gams, B/C, Weissbach bei Lofer, Rakousko, http://www.bergsteigen.com/klettersteig/salzburg/berchtesgadener-alpen/zahme-gams-klettersteig
- Postalmklamm, D, Strobl, Rakousko, http://www.bergsteigen.com/klettersteig/salzburg/salzkammergut-berge/postalmklamm-klettersteig-mit-f-variante
- Kilometry (kolo, chůze, via ferrata, in-line)
- 143km
Co to stálo:
- Celkem, 3.555Kč
- Ubytování, 2.275Kč
- Doprava, 1.280Kč (1700km, osobák + dodávka)
Žádné komentáře:
Okomentovat