Štítky

auta (18) běh (34) beskydy (13) brusle (34) cukroví (11) divadlo (1) DIY (2) filmy (17) golf (1) hory (37) IT (68) jednokolka (1) kola (109) kolce (10) koloběžky (4) koncert (4) koně (1) létání (20) lezení (22) literatura (8) lodě (2) lyže (130) motorky (61) osobni (1) osobní (102) plavání (4) posilování (2) potraviny (27) příroda (8) recenze (3) recepty (62) sauna (1) squash (3) tanec (3) telefony (19) turistika (60) USA (58) vlaky (4) vysocina (3) wakeboarding (1) závod (1) závody (84) ZLM (66)

neděle 30. července 2017

Elektrovystřízlivění aneb namísto Triglavu na kole z Brna na Vysočinu

Nejednou jsem se na blogu rozplýval nad elektrickou budoucností a jedno jest mluvíme-li o autech, motorkách a nebo kolech. Všechny testy a potažmo i články spojovalo velké nadšení z elektropohonů a také jeden faktor, který jsem si až do osudové cesty neuvědomoval - šlo o zkoušku na půl hodiny, možná hodinu někde okolo komína, tedy použití na hony vzdálené tomu skutečnému. Ale pěkně popořadě...

V pátek dopoledne jsem kontaktoval firmu Atrex, která nám vyšla vstříc a zajistila nám možnost půjčit si elektrokola v Brně a vrátit je na Třech Studních. Paráda! Vratná záloha 10.000Kč a půjčovné 1.200Kč na den.

Co jsme si půjčili?
  • Scott E-Aspect 920 (29") 2017
    • velikost L
    • motor Brose System 250W
    • baterie Brose 508Wh
    • váha okolo 21kg (záleží na velikosti a přítomnosti pedálů)
    • cena okolo 90.000Kč
    • udávaný dojezd v módu Cruise je až 150km 
    • 3 režimy - Cruise, Norma, Sport
  • Bulls Aminga E 1 (27,5") 2017
    • velikost S
    • motor Bosch Performance line 250W
    • baterie Bosch 400Wh
    • váha okolo 22kg (záleží na velikosti a přítomnosti pedálů)
    • cena okolo 65.000Kč
    • udávaný dojezd je až 175km 
    • 4 režimy - Eco, Tour, Sport, Turbo



Nezanedbatelná čísla:
  • váha jezdců
    • 90kg
    • 50kg

Co jsme si naplánovali?
  • Cesta1Cesta2
  • Volba padla na Cesta2 s délkou 66km a převýšením (1880/1560m). Následující mapy ze serveru Mapy.cz ukazují plán (červená) a skutečnost (modrá), nejprve v přehledu a následně v detailech (aby bylo vidět jak jsme museli zejména na konci upravit trasu čistě po asfaltce).


Co jsme zdolali?
  • Cesta z půjčovny do Řečkovic
    • délka 7,7km (90/40m)
    • délka asfaltových úseků 7,7km
    • stoupání 1,5km
    • klesání 0,5km
    • rovina 5,7km 
  • Cesta z Řečkovic do Dolní Rožínky
    • délka 50,5km (1530/1340m)
    • délka asfaltových úseků 26,7km
    • stoupání 7,5km
    • klesání 7,8km
    • rovina 35,7km
  • Celkem  
    • délka 58km (1620/1380m)
    • délka asfaltových úseků 34,4km
    • stoupání 9km
    • klesání 8,3km
    • rovina 41,4km
  • Poznámka
    • Bulls Aminga E 1 najel o 7km méně, tj celkem 51km


Komentář

Z čísel i obrázků se dá vyčíst nelichotivá realita, horská elektrokola s udávanými teoretickými dojezdy 150km a 175km ujela 58km a 51km. Ano, reálný dojezd je ovlivněn mnoha faktory, zejména:
  • zvolený režim (jak překvapivé :-))
  • převýšení tratě (po rovince asi nebudu potřebovat elektrokolo)
  • hmotnost jezdce (njn. už bych neměl žrát)
  • povrch/kvalita tratě (kdo by to byl řekl, že po asfaltu to pofrčí skoro samo)
  • vítr (jo i tady ta potvora škodí)
  • teplota prostředí (nejen zima, ale i příliš tepla vadí, zvlášť, když si motor umí zatopit dostatečně sám)
No a jak že to bylo v našem případě?
  • režim Turbo/Sport (bereme baterky hákem)
  • převýšení odpovídá Sněžce, takže žádný Kolín
  • mých 90kg je na pováženou, za to Janičinných 50kg by kolu nemuselo zas tak vadit
  • více než polovina na asfaltu, zbytek polňačky (zpevněné cyklostezky)
  • vítr, njn. foukal proti
  • teplota někde okolo ideálních? 20°C
Jak vidno elektrokolům jsme to zvlášť neulehčili, tedy aspoň se může zdát. Realita je bohužel jinde a opět šlape po použitelnosti elektrokol. Přestože většina výše popsaných okolností je spíše přitěžujících, tak se sluší říct, že jsme kola nakonec slušně šetřili a to častým vypínáním motoru. Po dojezdu z půjčovny a zdolání prvního kopce (na Velké Babě) se totiž ukázalo, že naše e-biky přišly o jednu pětinu kapacity baterie, tj. 20% v čudu... V tu chvíli začínalo hrozit, že nedojedeme ani do Tišnova, a předzvěst tohoto faux pas nás přesvědčila šlapat bezmotorově... Zbytek tratě jsem střídal tři stupně výkonu podle chuti, v prudkých kopcích jsem však nechával makat motor na max. I kdybych se přiznal k pouhým 20km, tak na motor zbývá nelichotivých 38km. A přitlačme na pilu o kousek více, téměř 60% cesty disponovalo asflatovým povrchem, takže o povrchu se bavit raději nebudeme. No a co ta váha? Vysoká, ale ve výsledku Janičce s téměř poloviční hmotností chcíplo kolo o 8km dříve než mě (menší kapacitu baterie, vyšší váhu jejího kola (1kg :-)) a jiný pohon nezamlčuji), takže asi ani toto nebyl zásadní problém nízké výdrže. No a co tedy? Vítr? Foukal, vím, ale odhadem opět polovinu inkriminovaných úseků (kopce, roviny) tvořila větru zastíněná místa a rozhodně ani nešlo o nějakou vichřici... Takže nám tu zbývá to převýšení odpovídající zmiňované Sněžce... Trochu se mi to nezdálo, takže jsem koukl na plán naklikaný v mapách, ten mluvil o 1.360m, malý postprocessing GPS tracklogu snížil 1.530m na 1.420m, takže když hodně (a stále mě to překvapuje), tak se bavme o 1.400m převýšení a to je něco, co neokecám. 

Ledaže by... tu bylo prozaičtější vysvětlení. A to, že současná elektrokola prostě nestojí za nic, jsou nepoužitelná. Než začnete házet kamení, zkuste nepustit ze zřetele kontext, ve kterém se koupeme. Vymezuji ho proklamací "chci na elektrokole přejet z bodu A do bodu B v reálném prostředí (opravdu si nepřipadám jako hmotný bod ve vakuu...) a bod B není bodem A a ani neleží ve vzdálenosti menší než 40km".

Třeba jsem si trochu zapřeháněl, třeba za mizerný dojezd může jakýkoliv faktor z těch, které jsem se pokusil bagatelizovat, třeba za to může nízká cena kola (vždyť na trhu bez velké snahy objevíte kola 2-4x dražší) a třeba také ne. Cílem nebylo ani tak pošpinit prudce vzkvétající odvětví lehkého průmyslu, jakožto poukázat na jisté problémy, které nemusí být na první pohled zřejmé... A myšlenkou nejryzejší a nejnosnější zůstává mnou stále opakovaná věta: "Není špatného kola (klidě dosaďte jakoukoliv jinou věc), jen špatného výběru vzhledem k následnému způsobu použití!" Toto platí snad bezvýjimečně a to z důvodu toho, že lze nalézt použití pro ty nejhorší věci na trhu, mohou sloužit jako odstrašující příklad jak něco nemá vypadat (třeba nejlacinější kola ze supermarketu).

Ale zpátky k elektrokolům. Problém nízké dojezdnosti je prostě fakt, to že je venku teplo nebo zima je běžné, to, že fouká vítr je běžné, stejně jakože jsou místa, kde jsou kopce a že člověk něco váží. Možná ani nemá cenu zkoumat vliv těchto faktorů na výdrž baterie, aby elektrokolo k něčemu bylo, mělo by rozumně fungovat (rozuměj, mělo by někam dojet) i když to bude v zimě do kopce po podmáčené louce s větrem (ne větry ;-)) v břiše a bez ohledu na hmotnost jezdce... Pokud to tak nebude, tak se budu cítit nesvobodně. Ano, ta svoboda pohybu, kterou jsem vyzdvihoval u testů všech elektrokol je v případě, že nehodláte jet 30min, pryč, rozplynula se! Je to přesně naopak, koupíte si kolo, několikrát se vytrestáte tím, že zdaleka nedojedete do plánovaného cíle. Zpětně provedete analýzu všech jízd, budete zjišťovat převýšení, směr a sílu větru, ... No a pak při nových plánech budete sedět u počítače, sledovat předpovědi počasí, upravovat v mapách trasu, tak aby byla co nejvíce z kopce a po asfaltu, aby vám foukalo do zad, atp. Tohle vážně chcete?

Ještě bych měl vysvětlit, proč nechcete, aby vám došla baterie. Ono, pokud se tak stane, tak vám zůstane v lepším případě 21kg (s pedály, nářadím a pitím mělo 24kg) kolo (pokud jste za něj dali 90.000Kč, jinak se můžeme bavit klidně až o 30kg), kde neustále nějakým způsobem roztáčíte vnitřnosti elektromotoru, což u některých pohonů (u Bosche mnohem více než u Brose) vede k nezanedbatelnému odporu při šlapání. K tomu si přičtěte i omezený arzenál převodů, někde okolo 9-10, což vám také nepomůže k udržení správné kadence a máte výsledek. Možná, že se sebezapřením pojedete z mírných kopců dolů. Na vlastní kůži jsem si to ověřil, na rovinkách se zaťatými zuby a do kopce jsem potupně tlačil. Možná nepřekvapivě, ani tlačení kola nebylo výhrou, 20-30kg s vysoko položeným těžištěm klade nemalý odpor. Tj. pořídíte-li si elektrokolo kvůli zdravotním problémům spjatým s pohybovým aparátem, stěží se dá očekávat, že s vybitým kolem pohnete do kopce...

Ale ani tu má kritika nekončí. Janička měla dobrý postřeh o tom, proč jí elektrokolo nevyhovovalo, stále musela přizpůsobovat styl (frekvence a síla) šlapání potřebám elektromotoru a jeho řídící elektroniky. Týká se to zvlášť kopcovitého terénu, ve kterém pomoc elektromotoru žádáte. Každý producent to má jinak, shodnou se maximálně v tom, že všichni nabízí superelekroniku a superinteligentní řízení pohonu, které využívá čidel kadence a síly a minimálně 1000x za sekundu měří tyto a jiné veličiny, aby vám poskytly ty nejlepší zážitky...

Stejně tak stále musíte přizpůsobovat svoji rychlost, v okamžiku překonání 25km/h vám díky legislativě EU přestane pomáhat elektromotor a vy se dostane do výše popsaného stavu vybité baterie, to znamená, že buď s jazykem na vestě bude dřít jako kůň a nebo se stále pokusíte udržovat zmiňovanou rychlost. Snad je jasné, že mnohým to bude připadat málo (protože je to málo).

Dalším problém je indikace výdrže baterie. U mého Brose systému jsem zaznamenal velké nesrovnatelnosti mezi tím, co ukazoval display na řidítkách (např. 2 čárky z pěti), kdežto kontrolky na samotné baterii ukazovaly 0%. U Bosche mě zase bavil údaj "dojezd". Druhého dne ráno jsem sedl na zcela nabité elektrokolo, zapnul režim "Turbo" a viděl dojezd 70km. Srze městskou zástavbu jsem ujel 1,5km s převýšením 40m a ejhle dojezd ukazoval závratných 49km, tak to teda LOL! Zkrátka nevíte, čemu věřit...

Hloupé mi přijde i to, že motor díky legislativě není schopen dodávat dostatečný výkon, poznáte to zejména v prudkých a táhlých kopcích. Pokud jsem chtěl stačit Janičce, jakože se mi to nedařilo, nadřel jsem se skoro stejně jako na kole bez motoru.

Táhlým kopcům ještě patří vzlyk o podezření se snižování výkonu. Sofistikovaná elektronika totiž občas musí řešit problémy běžnému smrtelníkovi skryté - přehřívání motoru a baterií. Obojí se děje při nejvyšší zátěži, to jest typicky do kopce na režim Sport/Turbo. Aby nedošlo k poškození motoru/baterie, je minimálně u některých kol elektronika naprogramována tak, že sníží výkon motoru, aby nedošlo k letálnímu přehřátí. Domnívám se, že jsem toto několikrát během jízdy zažil a rozhodně mi to nepotěšilo...

A snad poslední nářek spojím s nejnižšími módy Eco/Cruise, které potenciálně nabízí fantastické/fantaskní papírové dojezdy. Považuji je za nepoužitelné, jejich aktivací jsem z neohrabaného (rozuměj těžkého s vysoko položeným těžištěm) elektrokola vytvořil běžné sportovní kolo (pravda s vysoko umístěným těžištěm). Tj. soudím, že první režim jen maže nepříjemné následky elektrifikace.

Závěr

Snad mě dlouho nenapadne podniknout takovou odyseu (chtít jet na elektrokole 66km). Až se na trh dostanou (snad se to i stane) kola s dvojnásobnou kapacitou baterie, tak se možná k takovému činu nechám zase svojí neposednou myslí přemluvit. Jinak prosím ne. Ve výsledku jsem byl stahaný jako kůň, skoro si myslím, že na běžném kole by to bylo lepší a hlavně, hlavně, bych dojel do naplánovaného cíle!

úterý 18. července 2017

O tom, co mě vážně netěší - Google+ a nemožnost změnit viditelnost vytvořeného příspěvku

Existuje příliš mnoho věcí, které mi v Google+ vadí. A tou, která mi žere nervy v poslední době nejvíce, je nemožnost změnit viditelnost již vytvořeného příspěvku. Možná, že by mi to tak nevadilo, kdyby přednastavená viditelnost příspěvku nebyla "Veřejné". Jedinou možností jak napravit tento nelichotivý stav, je smazat příspěvek a znovu ho vytvořit. No vzhledem k tomu, že bych takovou operaci potřeboval provést u téměř všech publikovaných příspěvků... Takže jako díky!


O tom, co mě vážně netěší - hloupá až dementní rádoby oprava silnic na Vysočině

Dlouho jsem žil v domnění, že když se něco opravuje, tak by to něco mělo být nakonec v lepším stavu než před opravou. Naivní, že? Dnes se kloním k názoru, že by to něco po opravě nemělo být horší aspoň řádově. Bez ohledu na váš světonázor, na to, zda se klaníte k prvnímu, druhému či jinému pojetí/heslu, si myslím, že je dobré držet se mnohokrát prověřené poučky, neopravuj co není rozbité!

Bohužel tohoto zlatého pravidla se nedrží silničáři a nebo správci veřejných komunikací na Vysočině. V důsledku je jedno, kdo se rozhodl pro opravu mnoha kilometrů silnic v okolí Nového Města na Moravě, které rozbité nebyly. Dlouho po opravě jsou v horším stavu a bojím se, že i řádově horším... Proč píši "dlouho po opravě", zkrátka protože krátce po opravě byly v tragickém stavu. Vůbec nevím, kdo přišel s naprosto dementním nápadem pokoušet se nerozbité silnice opravovat tryskovou metodou, a tak je vlastně rozbít. Ve výsledku možná není třeba zavrhovat tryskovou metodu jako celek, ale třeba jen nedodržení technologických postupů. Každopádně na emulzi nanést několik centimetrů jemného štěrku a prachu (rozuměj, v některých místech více než 10cm) a čekat do okamžiku, než veškerý provoz na komunikacích vyhází ve spolupráci s přírodními silami (vítr a déšť) všechen nepřilepený bordel ze silnice do nejbližšího lesa, je volovina a především koktejl s letálními následky. Zvlášť pokud jedete na silničním kole, což jsem bohužel měl to štěstí, tak máte smrti nejblíže, kolo plave v záplavě štěrku, oči a plíce máte plné hnusného prachu zvířeného okolo projíždějícími auty... Ale netřeba to dramatizovat, zkrátka jedete-li na jednostopém dopravním prostředku jste velice blízko ulehnutí a třeba i smrti. Zničené silniční pláště (nemalé ceny) jsou proti všem zmiňovaným rizikům tím nejmenším. Jedete-li autem, užijete si možná pár driftů, ale díky ESPčku asi zůstanete na silnici a na rozdíl od cyklistů vás nečeká poškození plic a zraku. Ale třeba budete litovat parádně osekané karoserie od drobného ostrého štěrku...

A výsledek? Hrubě záplatovaná silnice s mnoha nerovnostmi horší ve všech ohledech než před opravou. Raději se neptat kolik peněz stála pseudooprava daňové poplatníky, tedy nás... Naprostá tragédie. Přemýšlím, co by mě asi tak mohlo více nasrat, než když se mě nějaký inteligent snaží za moje vlastní peníze zabít a ještě způsobit škody na mém majetku. Takže jako díky!


O tom, co mě vážně netěší - Vodafone

Několik uplynulých let jsem byl s Vodafonem nadprůměrně spokojený, až na malé výhrady vše fungovalo tak, jak bych očekával. Jenže toto příkře kontrastuje s poslední zkušeností. Při placení květnové faktury (někdy na konci června) jsem si nemohl nevšimnout, že aktuální útrata převyšuje průměrnou měsíční útratu zhruba o 100Kč. Překvapující. V tu chvíli se mi vybavil domnělý hoax o tom, že Vodafone zdražuje "zvýhodněné" tarify mBanky. Že by nešlo o hoax? Poněkud přednasraný vytáčím číslo "operátora". Po obligátním mnoha minutovém zdržení, svědčícím o vytížení call centra, se dostávám na řadu. Za krátkou dobu mi pán poměrně jasně vysvětlí, že mBanka rozvázala spolupráci s Vodafonem a že již nejsou schopní dostát svým závazkům, takže mi zdražují tarif o 100Kč. Přemýšlím proč mě to samé nenapadlo již před lety, prostě jsem měl posílat jen poloviční platby, protože s ohledem na evropský telekomunikační trh nelze nepovažovat můj paušál za nehorázně předražený a má logicky smýšlející duše není schopná dostát písemným závazkům a platit za nesmyslně předraženou službu... Kecám, vím proč mě to nenapadlo, protože by mě už dávno exekutor vystěhoval z bytu. Předpokládám, že nikoho nepřekvapí, že Vodafonu to projde bez větších problémů a že si to odskáču jen já... Podle zákona mám v takovém případě právo odstoupit od smlouvy, což jsem se okamžitě rozhodl učinit. Jenže podle výkladu Vodafonu jsme měl tuto možnost jen do jistého data, které již dávno pominulo. A jak je prosím vás možné, že mě neinformovali o tom, co se bude dít... Opět jsem na omylu, informován jsem byl, i přestože jsem do této chvíle neměl nejmenší tušení, že se něco takového bude dít. No, informován... Nikdo mi nevolal, nikdo mi nenapsal SMS a přesto jsem byl informován. Jak? Jednoduše, bylo to napsáno ve fakturách za služby. A co, že jsem fakturu neviděl několik měsíců, protože pro provedení platby se mi stačí podívat do internetové samoobsluhy, kde hned vidím aktuální dlužnou částku a variabilní symbol. Do detailního vyúčtování lezu, jen když se cena znatelně odlišuje od běžného měsíčního standardu. Takže díky, že jste tu informaci napsali do faktur, které dostávám elektronicky a ani je nečtu. BTW když jsem si nějakou fakturu otevřel, tato informace stejně ležela daleko za platebními informacemi, přibližně na třetí stránce faktury poměrně malým písmem uprostřed velkého bloku textu, takže i když jsem už věděl, kde informace měla být, tak mi stejně její nelezení trvalo neskutečně dlouho, jako by si někdo dal tu práci, aby si toho člověk nevšiml, minimálně ne na první pohled. Ať si kdo chce co chce říká, z mého pohledu nejde o košer praktiku, skoro si to nezadá se "známými šmejdy". Korunu tomu nasadil borec na lince, který mi oznámil, že přeci mohu smlouvu vypovědět i tak a že mě to bude stát jen asi 450Kč. Tím mě vyloženě nasr... nevím, třeba sám vydělává pěti kilo za půl hodiny, takže mu to nepřijde jako moc, ale mi to moc přijde a to bez kontextu toho, že ten kdo není schopen dostát svým závazkům je Vodafone a ne já... Takže milý Vodafone, děkuji, končíme spolu.  


čtvrtek 13. července 2017

Rakouská i německá jezera a tak trochu...

(Ne)klasická sportovní letní dovolená á la cesta po jezerech v Rakousku a Německu. Většina kamarádů nám tentokrát dala košem, takže to chvíli vypadalo, že vyjedeme sami s Janičkou a rodiči. Nakonec vše zachránil Petr, který spoludotvářel údernou skupinu. Takže vzhůru na to, sedmidenní dovolená začíná...

Den 1, 2017-07-03, pondělí, jezero Mondsee, via ferrata Drachenwand, ubytování v Sankt Ulrich am Pillersee

Při cestě z Brna ve směru na Salzburg a dál nešlo minout krásné jezero Mondsee, první jezero našeho putování, o kterém vám neřeknu skoro nic, tedy krom toho, že z kopců a skal působí jeho modrá hladina magicky...

O čem vám však mohu prozradit aspoň něco málo, je well-known via ferrata Drachenwand, která leží na břehu výše zmíněného jezera. Lze považovat za skvělé, že pod kopcem najdete poměrně rozměrné parkoviště na němž můžete vcelku bez obav a zdarma zanechat auto, stejně chválihodný je půl hodinový nástup, který jsem měli bohužel okořeněný dusným počasím, jak z deštného pralesu vystřiženým. Sama ferrata neklade příliš překážek v jejím zdolání, o čemž svědčí i její značení C/D, přičemž skoro typicky je převážná většina úseků znatelně lehčích. Mé tvrzení rozhodně neplatí za všech okolností, cesta totiž vede skrze vodopád a pak i jeho řečištěm, tj. v případě dešťů se zde můžete vcelku dobře zapotit a také osprchovat. To čím vás ferrata uchvátí (především za slunného počasí) jsou spektakulární výhledy na jezero Mondsee a hory v okolí, krása, kterou je třeba zažít... Nad ferratou si také můžete okořenit pohledy dolů skrze známé skalní okno - Drachenloch. Zkrátka rozkošná kochačka... Na konci jsme si pak švihli snesitelný 1,5h sestup k autu a zaslouženou odměnu v podobě večeře :-)



Den 2, 2017-07-04, úterý, jezero Pillersee, via ferrata Henne, na kole pod vrchol Henne

Pillersee, dle názvu nepřekvapivě nebližší koupací plocha naší ubytovací jednotce v St. Ulrich am Pillersee, mě vážně bavila a to i přestože jsem se v ní nekoupal ani jednou. Nafouklá nudle totiž na jižním konci připomínala biotopové brouzdaliště, o kousek výše bahňáček pro ryby, ještě severnější část si snad trvale uzurpovaly krávy na chlazení kopyt a až ten nejzazší cíp byl vyhrazen pro koupání. Každopádně rodičům se tam líbilo a i ze silnice voda vypadala velice čistě.

Mi osobně však přišel mnohem zajímavější náš (no dobře, byl to můj ne až tak povedený nápad) projekt "ferraty na kole". Aneb není nad to nabalit lezeckou výbavu do obřího batohu, sednout na kolo, sklesat z 855mnm do 760mnm a pak traverzovat po polňačce sjezdovky vypínající se nad městem Fieberbrunn. V sluneční záři jsem se topil ve vlastním potu, tu a tam ocenil lesní jahody u cesty a hlavně si užíval překrásných výhledů z hor do hor. Naši túru utnula vrstevnice s hodnotou 1580mnm, tam jsme zanechali čtyři horská kola přimčená ke sloupu lanovky a dál již pokračovali po svých. Co si budeme nalhávat, stoupání kousek po černé a zbytek po červené bylo dosti náročné i bez kol, natož pak s nimi. Aspoň že nás neopouštěla horská krása okořeněné kvetoucí loukou (rozuměj sjezdovka), po které se proháněly krávy a sysli. Na vrcholu třetí lanovky nás čekal zasloužený oběd, nutná posila pro zdolání "B" ferraty :-) No dobře, aby se neřeklo, byla tu boční cesta "C" a ještě jedna "D", což ovšem nemění nic na skutečnosti, že šlo převážně téměř o choďáček. A také si nic nemusíme nalhávat, po celkem náročném stoupání na kole mi bohatě stačilo to "B", což ovšem nestojí nikterak v protikladu se skutečností, že jsem si dal tu "C" cestu a měl problémy vylézt ji :-) Každopádně se na Henne můžete dívat jako na jednoduchou ferratu, pokud se na kopec dostanete lanovkou, pokud ji zdoláváte po svých (ať už na kole či pěšky), bude mnohem náročnější, jak překvapivé, že... Po jejím zdolání následoval sestup, který jsem absolvoval na rozdíl od výstupu spolu s ostatními, což bylo nadmíru rozumné. Nezničil jsem tak podruhé batoh na ostnatém drátu, neutopil jsem boty v podmáčené půdě, zkrátka pěkně po cestě kličkovačka mezi krávami a sysly. No a pak přišla cyklistická odměna, více než 10km sjezd dolů na kole... Jo, jenže ani on nebyl nakonec takovou slastí, jak jsem si na začátku mohl myslet :-( Hořící brzdové kotouče a brzdové obložení spolu se "štěrkovým" podkladem zajistili hromadu přestávek a opatrnosti...


   
Den 3, 2017-07-05, středa, jezera Vorderer Gosausee, Gosaulacke, Hintere Gosausee, via ferrata Laserer alpin, na kole na dohled ledovcům v Gosau

Slovo Gosausee bych se nebál považoval za synonymum krásy, průzračné vody a úchvatného horského prostředí jen kousek od Dachsteinu. Při příjezdu a průjezdu stejnojmennou obcí jsem si nemohl nevzpomenout na krásné chvíle, které jsme tu s Janičkou prožili v zimě na běžkách a ty co nás čekaly teď v létě nebyly o nic méně přitažlivé. Ale ani v téměř-ráji není všechno zlato, co se třpytí, něco z toho jsou třeba auta, která zabrala několik jezeru nejbližších parkovišť, takže nám nezbylo než zaparkovat pod kopcem, téměř až u sjezdovky, což ve výsledku znamenalo dát si na kole dvoukilometrovou vyjížďku s převýšením nezanedbatelných 100m :-) No a ani pak nebylo vše zcela dokonalé, protože se všude nepřekvapivě motala hromada lidí, převážně Čechů... No ale i tak jsme si vybojovali místo na pláži a nechali se unášet všeobjímající krásou.


Z bdělého snění nás vytrhla až připomínka, že jsem sem dorazili také z části kvůli ferratě Laserer alpin. Na tu jsem se moc těšil, opět šlo o poměrně netypickou cestu, z velké části horizontální v těsné blízkosti a pak velké vzdálenosti nad vodami zmiňovaného jezera. Celé to bylo okořeněno hodně vzdušným žebříkem a lanovým mostem nad přihlížejícími turisty. Díky značné návštěvnosti to nebylo zas tak jednoduché, jak by se ze značení obtížnosti "C" mohlo zdát a to protože jednak byla v některých místech skála doklouzána do hladkosti a druhak mnozí se zasekli a nám nezbývalo než viset na drátě... Krom nádhery jsem si ještě zapamatoval pár vtipných momentů, třeba jako dívčinu, která nás půl hodiny brzdila a když jsme ji konečně předběhli, ukázalo se, že jde o známou z rodného města, nebo zákaz vjezdu kol na pěšinu vedoucí pod ferratou a okolo jezera vůbec s příkře kontrastujícím traktorem vozícím po té stejné úzké pěšině platící turisty... A nebo Petrův rozběh po ferratě, kdy karabiny divoce cvakaly a já si vážně připadal jako v běhu. Stejně náročné jako běh na ferratě to nejspíše pociťovali mí rodiče, které jsem tam poslal, přeci jenom i toto "C" vyžadovalo nemalý kus síly..., ale poprali se s tím statečně a tak si odnáší skalp své zatím nejtěžší lezené ferraty. Jistě bych neměl zapomenout na nejodvážnější počin na skále a ne nemyslím pro mě poměrně strašidelný žebřík, který Petr lezl bez jištění, jako spíše jeho první nápad, skočit ze spodní části VF do jezera. No a jak naplánoval, tak ve druhém kole (kdy jsem šel s rodiči) učinil, čtvrtinu celé ferraty lezl bez jištění jen v plavkách a botách, které si na jednom stupu nad vodou vyzul, já je hodil do batohu a pak skočil do ledové a průzračné modře uhrančivé vody...


Po koupání a ferratových zábavách došlo i na trochu cyklistiky, kdy jsme se vydali okolo Gosaulacke až na Hintere Gosausee. Co se týká vzdálenosti, nestálo by to ani za řeč, 4km bych možná ušel i pěsky :-) Za zmínku však stojí převýšení 350m, které jsme museli zdolat... Během cesty nebyla nouze o přírodní krásy, hory, lesy, slunce a vodstvo doplněné vodopády. Ani tento kousek cesty se přirozeně neobešel bez překvapení a ne nemám na mysli skoro všude přítomné lesní jahody. Spíše jsem chtěl poznamenat, jak jsem byl překvapen, když se ze zatáčky vynořil Jirka se synem Mikulášem, horský vůdce neúnavně organizující Memoriál Aleše Nováka a vůbec správný chlap, příjemné setkání... Další překvapení na nás čekalo až na břehu Hintere Gosausee a bylo dvojí, tedy byly dvě, dvě pubertačky česky hovořící, která si navzájem fotila pozadí nad hladinou jezera, njn. WTF :-) No a pak tady byla ta krásná hladina, minimum turistů, ledovce, pomalu zapadající slunce, lesy a božský klid. Možná bych mohl zmínit i ty drobné rybičky, které do mě stále ve vodě narážely jako by mi okusovaly nohy, zvláštní pocit, ne že ne... A poslední poznamenání hodnou událostí se stalo honáctví skotu. Na turistické stezce se najednou ozvalo poměrně hlasité zvonění kravských zvonců, které doprovázelo stádo krav a za ním si to mašíroval borec v autě, honák :-) To jsem vážně ještě nežral, zvlášť s ohledem na to, že jsme byli ponořeni poměrně hluboko v lesích, kde by pastvinu těžko pohledal...



Den 4, 2017-07-06, čtvrtek, jezero Königssee, via ferrata Grünstein, na kole k Hitlerovi aneb Orlí hnízdo a Kehlstein

Bad Reichenhall, Berchtesgarden, Kehlstein a Orlí hnízdo, známá kombinace, kterou si nelze v Německu nechat ujít, zvlášť, když jste na dovolené v Rakousku, že :-) Skutečnost je však prozaická, tento výběžek Německa nám padl pod kola při třetině výjezdů do okolí, takže by bylo chybou nenavštívit tyto končetiny, pardon končiny. Končetiny nás však rozhodně bolely, protože mě nenapadlo nic lepšího, než jet na návštěvu k Hitlerovi na kole. Trochu jsme si to ulehčili výjezdem po placené Rossfeld Panoramastrasse. Je pravdou, že jsem po ní ujeli 4km tam a pak 4km zpět, takže to vyšlo 1km za 1EUR, ale co už. Hlavní je, že jsme uspořili 250m výškových. Cesta vzhůru byla korunována několika zásadními úspěchy, tak předně nás nikdo nepředběhl pěšky :-) Druhak jsme sklízeli uznání kolemjdoucích (Čechů) a také jednoho Němce v podobě thumb up a věty: "Ohne strom?" No ano, v Německu a Rakousku se zdá být podivné to kolo, které nemá elektromotor a ne naopak jak je tomu u nás... O něco více než 5km (způsobeno lesními objížďkami kvůli sanaci ekologické havárie) nám dalo hodně požrat, ale čekala na nás typická odměna v podobě luxusních horských výhledů a stovek turistů, kteří se nahoru dostali autobusy... Vyhráno však ještě nebylo, chyběl pěší výstup na samotné Orlí hnízdo, Bormannův dárek k Hitlerovým 50. narozeninám, dnes restauraci přeplněnou turisty od podlahy ke stropu. No výhledy jako super, ale to množství lidí... Rychle dolů, většina po stejné cestě jako vzhůru, jen naši zákazem vjezdu á la stejnou cestou, kterou se nahoru a dolů vydávají v dávkách autobusy. Adrenalinový zážitek okořeněný nečekanými tunely s kočičími hlavami bez světel a setkání s protijedoucími busy...


No a zatímco si ostatní šli odpočinou k jezeru Königssee, já s Petrem vyrazil na ferratu Grünstein. Kdo by to byl řekl, že v rámci zachování aspoň teoretické možnosti stihnout ji do setmění jsme vyjeli opět na kole. Jenže tentokráte to za moc nestálo, za prvé turistické značení v Německu stojí za starou belu a ty brutální kopce jsme nakonec stejně museli tlačit... No a k tomu pod VF přišlo Petrovo přemlouvání ať si s ním dám E nástup na jinak vcelku lehkou ferratu. Bránil jsme se dlouho a také dlouho vydržel vzdorovat, vlastně až do cíle. Já si šel pohodové C ve stínu zatímco Petr si to dával pěkně na slunci Dčkem se závěrečným převisem označeným jako E. Vršek ferraty (pokud si nevyberete extra E odbočku) by se zdál být dávačkou se stupněm obtížnosti A, ale nenechte se mýlit, stačí se rozběhnout popř. "lézt ručně" a budete na kopci vyřízení třeba jako já :-) Na vrcholu jsme pak dali školení nějaké Češce o tom, co že jsou ferraty a vzhůru dolů. Dolů jsme běželi a předběhli naprostou většinu lidí, kteří se před námi na kopci zjevili a musím říct, že mi to hodně bavilo, skoro více než samotné lezení ;-)


Pak jsme sedli na kolo a jali se dohánět dluhy jezerní, Petr si dal klasicky plavecký úsek délky pro mě stěží představitelné, tj. tentokráte plaval na jeden z ostrovů. A zatím co polykal mokré metry, já se rozčiloval nad všudepřítomnými kuřáky, kteří mi kazili vzduch na břehu a zároveň tak trochu dumal, zda by se vážně nedalo vjet na kole do té překrásné bobové dráhy nad jezerem, kterou jsme před pár chvílemi míjeli.




Den 5, 2017-07-07, pátek, jezero Lauchsee, via ferrata Weisse Gams, Zahme Gams a dětská Brechl Kinderklettergarten, jeskyně Lamprechtshöhle, inline bruslení v biatlonovém areálu Hochfilzenu

K jezeru Lauchsee vám opět nic moc neřeknu, stalo se výletním cílem mých rodičů. Podle mapy se zdálo být ideálním místem pro relaxaci, ne tak daleko, ale ani ne tak blízko, aby mělo být obsypáno lidmi. Bohužel až na místě se ukázalo, že jde o "placené koupaliště", které vytouženými atributy nedisponuje.

Zbytek skupiny se rozhodl pro odpočinkový den a tak jsme sáhli po jedné krátké avšak trošku výživnější D ferratě - Weisse Gams. Předně ležela za kopcem, takže jsem to k ní neměli daleko a moc se mi na ní líbilo, že má krátký nástup i sestup. No a jinak nebylo nic, žádné extra výhledy, žádné extra složitosti. Za zmínku snad stojí jen umělé chyty, známé z umělých stěn přidělané na skále, to jsem ještě nikde neviděl...


Po čase delším, než byl ferratě vyhrazen jsem se dali na ústup, pardon, sestup, když tu Mirek objevil Brechl Kinderklettergarten, takovou krásnou cvičnou lezeckou skalku pro děti (no já bych ji rozhodně nedal) a nad ní se zdála býti ferrata. Ve skutečnosti možná šlo jen o přistup k jištění z hora, nicméně mělo to parametry VF a vypadalo to tak, takže jsme to přelezli a řeknu vám, nejen že to bylo celkem zajímavé, ale i těžké.


Po zábavě v dětském parku přišlo na řadu schlazení v místním obchodě a relax na sluníčku. No asi jsem dostal rychlý úžeh nebo úpal, kdo ví.


Prostě jsem se spontánně rozhodl vylézt ještě třetí ferratu Zahme Gams. Nechtěl jsem však brzdit zbytek skupiny, takže jsem rodinné B/C vzal letecky. Jestliže nástup byl 10min, lezení 35min a sestup 20min. Tak já zvládl nástup i s lezením za 8min a sestup za 10min. Mohl jsem být i rychlejší, ale zbrzdily mě dvě slovenské rodiny s dětmi, které právě vlezli do stěny a příslušná domluva s nimi, zda je mohu bez jištění předběhnout...


Pod ferratou jsme si dopřáli veřejné Kneippovy lázně a vzhůru domů. Za vesnicí jsem si na poslední chvíli všiml odbočky na doporučované jeskyně, div že ne smykem jsme dopluli na parkoviště u hlavní silnice a dopřáli si zchlazení. Tedy, já se zdržel, ne že bych neměl na vstup 6,50EUR, ale na sobě jsem měl jen propocené triko a byl jsem tak rozpařený z těch tří ferrat, že jsem se na to necítil. Takže objevování jeskyně Lamprechtshöhle jsem nechal zbytku skupiny, která byla nadšená.


Večer jsem v rámci odpočinku zamýšlel cyklovýlet do Hochfilzenu, který ležel pro změnu za jiným kopcem. Přece bych se neochudil o poznání biatlonového areálu, kde se jezdí svěťák, no ne? Jenže nikdo se mnou nechtěl, takže to skončilo parádním auto výletem. Vzal jsem si s sebou i in-line brusle a hodlal jsem prověřit svoji zdatnost na horských tratích. Bohužel se ukázalo, že jsou uzavřeny pro veřejnost a navíc spadají pod místní armádní posádku. Konec konců, ke střelnici se šlo podél kasáren a jen kousek za ní stála cedule přísně zakazující pořizování fotografického materiálu i malování čehokoliv a vyhrožovala platnými zákony. Přiznám se, že mě celkem vyděsili. Takže z inline bruslí moc nebylo a ani samotný areál mě zas tak neuchvátil, no a po přičtení záporných bodů za armádní buzeraci a uzavřenost pro veřejnost bych své hodnocení posunul ještě níže...



Den 6, 2017-07-08, sobota, jezero Zell am See, na kole po Grossglockner Hochalpenstrasse

Cyklistický vrchol naší dovolené, jak jinak označit plán pro zdolání Grossglockner Hochalpenstrasse, jedné ze svatyň motorkářů? Od začátku se zdálo, že to nemůže vyjít. V předvečer soboty jsme při kontrole kovových ořů zjistili, že má Janička prořízlý přední plášť, který jsme hořečnatě a skoro po tmě spravovali. Ráno jsme pro změnu měli vstávat v šest, ale já zaspal a tak jsem z říše snů vystoupil až někdy před osmou, kdy právě skončil dlouhotrvající déšť. Přes to všechno jsme nakonec vyrazili do Zell am See, odkud jsem plánovali vyrazit. Jenže i náš příjezd byl doprovázen báječnou průtrží a už už se zdálo, že to vážně nemá žádnou cenu. Ale přeci jenom jsme tvrdé palice, takže se nakonec vzala auta a že se aspoň mrkneme k mýtné bráně do vsi Ferleiten. Parkoviště patřilo nepřekvapivě Čechům z nichž mnozí chystali své jednostopé stroje na vlastní pohon a nikoho nijak moc nevzrušovalo počasí hrozící co chvíli srážkami... A tak jsme do toho šli také... Díky poměrně slušnému počasí :-) mám na mysli zataženo a celkem zimu jsem si nakonec vystačil z 0,75l čisté vody a jedním hroznovým cukrem ze země :-) Pravdou však také je, že jsem ten hroznový cukr nepotřeboval a navíc v rámové tašce vezl asi 2,5l další vody, která by jistě přišla vhod, kdyby vylezlo slunce a začalo pařit. Celkově jsem byl překvapen z toho, že nejde o zvlášť prudký ani velký kopec, zkrátka čekal jsem větší jatka. Ne že bychom si to trochu nezjednodušili, původní plán mluvil o zhruba o 32km se stoupáním z 750mnm do 2572mnm, nás od mýtné brány čekalo pouze 15km se stoupáním z 1144mnm do 2572mnm. Začátek se zdál být vážně lehký, stovky výškových metrů přibývaly téměř samy a bezbolestně (checkovat to můžete v zatáčkách, kde je na cedulích napsána nadmořská výška). Zlom přišel někde okolo 1900-2000mnm. Nevím zda prostě dorazila únava a nebo zda mi začal chybět kyslík, každopádně výškové metry začaly přibývat mnohem pomaleji a já cítil stále větší malátnost. Nicméně se nám to podařilo doklepat až na horu, kde tedy nebylo příliš vlídné počasí, horký vydechovaný vzduch dělal krásné obláčky v obepínající zimě, která mě dost šortla i díky tomu, že jsem jel v totálně propoceném dresu. Vrcholová mlha jaksi zabránila výhledu na nejvyšší vrchol Rakouska, Grossglockner, ale to mi příliš nevadilo, přeci jenom jsem přijel zdolat tento kopec... Takže rychle se převléknout do zimního trika na běžky, neprofukavé vesty, zimních návleků na ruce, neprofukavé bundy, nasadit druhé (zimní) nákoleníky a rychle dolů, zvlášť když nahoře v té mlze začalo poprchat. Musím říct, že ten sjezd nebyl zvlášť příjemný, skoro mi přišlo lepší to stoupání. Přes to, co jsem na sebe navlékl, mi byla zima a občas bylo třeba zastavit pro schlazení hořících brzd...


No a jaké že to tedy bylo? Ani nevím, kopec nebyl ani zvlášť prudký, ani zvlášť dlouhý. Na horu jsme se vyplazili za dvě hodiny na čistou vodu, když pominu ten jeden hroznový cukr. Jet na gelech a ionťácích, tak by ho člověk možná ani nepostřehl. Nevím, zda by to na silniče byl větší nářez, dle mého soudu ani ne. Sám jsem jel na střední talíř a občas jsem tam střelil i největší placku. Silnička by asi měla těžší převody, ale zase by byla klidně o 5-6kg lehčí než horák, na kterém jsem jel. Otázka brzdění však zůstává otevřená, viděli jsem trochu nešťastného borce, který vodou z bidonu chladil rozpálené karbonové ráfky silničky... BTW když už jsem u silniček, tak nás do kopce předjel právě jeden silničář, trochu škoda, jeho tempo nebylo zásadně vyšší než to naše...

Poslední zmínka o Grossglockner Hochalpenstrasse by měla patřit provozu. Vzhledem ke kultovnímu charakteru silnice zejména pro motorkáře jde vcelku o peklo. To byly stovky motorek, co nás předjížděly, bohužel statisticky šlo o největší kokoty na kopci. Bezdůvodně kolem nás proletovali v těsné blízkosti, přestože v protisměru nic nejelo a to rychlostí přesahující rozumné maximum. Když k tomu připočtu, že mnozí tam vyráželi s vykuchanými tlumiči, tak že nás brněla hlava na půl kilometru daleko, přidám další hromadu debilů předjíždějící auta před zatáčkou, do které neviděli a navrch přihodím skupinu lidí, kteří vůbec motorku neuměli řídit (jako ten imbecil, co málem srazil Janičku v protisměru jen asi 70 výškových metrů pod vrcholem, když absolutně nezvládl na kostkách v zatáčce do kopce svůj mamutí BMW R1200GS s plně naloženými kufry), tak bych je nejraději poslal ke všem čertům... Zkrátka málokterý motorkář vypadal, že tam jede na kochačku, silnice pro ně byla závodní dráhou. Auta k nám byla v průměru mnohem ohleduplnější, ale mnohé skupinky, které do kopce očividně závodili nelze považovat za o mnoho rozumnější. Zatáčky driftem, pískání kol, burácející motory, to všechno zde potkáte. Na druhou stranu nepřijdete o setkání s auty značek jako Ferrari, Maserati, Lamborghini, Porsche, Jaguar, Aston Martin, Lotus, ... Závěry si udělejte klidně sami, z mého pohledu je cesta na kole značně nebezpečná a vlastně často i otravná, stále vás ruší pazvuky motorů a gum spolu se smradem z benzínu a hlavně spáleného brzdového obložení, fuj, ještě teď bych zvracel při té vzpomínce...

Po návratu do Zell am See a rozmrznutí jsem se vydali na cyklo projížďku okolo známého a vyhlášeného jezera. Jo pohled to byl krásný a i voda nebyla špatná, nicméně ležení nám moc dlouho nevydrželo, už při cestě k němu jsem se dva krát schovávali před deštěm. No a sotva jsem naložili kola do auta, tak přišel další obrovský slejvák, který ukončil sobotní výletování.



Den 7, 2017-07-09, neděle, jezero Wolfgangsee, via ferrata Postalmklamm

Neděle se nesla ve znamení odjezdu a tak není divu, že jsme si vybrali ferratu a jezero při cestě. Přestože se vytratil alpský masiv ve své ryzí podobě a zbyly jen kopce znatelně nižší, tak ani toto jezero nepřišlo o magický nádech. Sytě modrá hladina a zeleně zářící lesy ve spolupráci se slunečními paprsky zkrátka zvládají čarovat velice obstojně. Zcela výjimečně jsem nechal doma své sockování a spokojil se s placeným parkovištěm přímo u jezera. Bližší pohled a vstup do vody odhalil následně nelichotivou vizitku místní H2O, bahnité dno. Tu tam byl pocit získaný z ostatních zdá se že skalnatým dnem obšťastněných jezer, kde průzračnost znamenala, že jste viděli na dno vzdálené několik metrů... Tento drobný nešvar však stíhaly kompenzovat ostatní benefity jako nuda pláž, houpací lavička symbolizující loď, kde se dobře jedlo, vysoká teplota vody a v neposlední řadě pěkné výhledy po okolí.


Hodinový pobyt u jezera byl však jen zklidněním po poslední absolované ferratě naší letní dovolené. A kdo by to byl řekl, že nás C/D se jménem Postalmklamm zaměstná na tak dlouho. A kdo by řekl, že jsme za velkou část zpoždění mohl já? :-) Teoretická plánovací příprava totiž neodhalila, že se parkoviště nachází na cestě, kde se platí mýtné ve výši 5EUR/os., což jsem nebyl ochotný za vstup do lesa zaplatit. Výsledkem byla zpátečka a zaparkování auta dobré dva kilometry od parkoviště, ze kterého se běžně na ferratu vydávají ostatní. Nástup se tak natáhl z 10min na 1:30 a to raději nemluvě o problémech s borcem na mýtné bráně a následně mé neplánované sejítí ze značené turistické cesty, brodění se bahnem a rezignace v podobě brodění řeky Weissenbach (potoku), zbytek pak připadl na poctivou dřinu po asfaltu. Když jsem u toho mýtného, tak se zdá být téměř jisté, že ideálním prostředkem pro neplatiče je kolo, sami jsme viděli borce projíždějícího bez placení a o dalších jsem ex post četl, tudíž bylo mojí chybou, že jsem netrval v nastolené tradici ferrat na kole :-)

No a aby těch drobných potíží nebylo málo, při oblékání lezecké výbavy nás deštným pralesem předběhla paní s chlapcem a holčičkou. Hned mi došlo, že nás ve stěně budou brzdit, tak jsem ji poprosil, zda by chvíli nepočkala, aby nás nebrzdili. Dosti sebevědomě mě odbyla hláškou, abych se nedivil jak rychlí budou... O pár minut později procházel rozčarovaný manžel této paní a podotýkal cosi o špatném značení apod., zkrátka už tady bylo vidět, že o VF skoro nic neví. Po té, co jsme vlažně zdolali velice houpající se lanový most, došlo k nástupu do horizontální pasáže této nevšední ferraty. Z velké části vede horizontálně několik desítek metrů vysoko nad potůčkem v uzoučkém kaňonu. Zbytečné zmiňovat, jak moc to všude po deštích klouzalo, zvlášť v našich botech obalených bahnem... Stejné nošení kamení do kamenolomu nejspíše bude informace, že sebevědomou rodinku jsme záhy doběhli, pravdou sice je, že nás nebrzdila ani tak rodinka jako ti před nimi. Jenže všeho dočasu. Další lanový most znamenal další zdržení, tentokráte za něj mohli již děti... BTW lanový most v podobě jednoho ocelového lana a z dalšího výše nataženého lana bylo spuštěno několik visících provazů pro držení mi nemálo připomínalo realityshow American Ninja Warrior. Strachuplné pohledy pod sebe byly vlastně celkem i příjemné, a vůbec tato poměrně netypická ferrata mi připadala velmi fajn.

O chvíli později jsem si ji oblíbil ještě více. Vzduchem (po jistícím laně) bylo třeba skočit z jedné strany soutěsky na druhou. Necelé dva metry propasti očividně mnohé strašily a tak se celá ferrata řádně ucpala. Nejhůře na tom byli děti před námi, které obě v panickém strachu brečely... Paní nás kupodivu pustila před sebe a ne že by to bylo moc příjemné, předbíhat někoho v těchto pasážích... Pak na řadu přišel Petr, nepřekvapivě se spustil nad propast, kterou po ocelovém laně přeručkoval, pak ji přeskočil/přešel zpět a vůbec to bylo vtipné jak si tam pohrával s letální propastí. Já jsem měl znatelně více respektu, ale také jsem to přeručkoval a pak přeskočil zpět... Janička s Mirkem zůstali za uplakanými dětmi, se kterými byl vážně problém. Jejich maminka nakonec ochotně přijala Petrovu nabídku na pomoc. Jo, takhle si představuji skutečného akčního hrdinu. Přes krásnou propast se rozkročil do téměř provazu, jednou rukou se chytl jistícího lana a druhou rukou přenesl vzduchem 9-ti letého chlapce z jedné strany na druhou. Podobně se zachoval otec holčičky a tak byly děti zachráněny. Na řadě teď byla Janička s Mirkem. Ten šel jako druhý a prokázal značného horolezecké zkušenosti, přes propast se dostal ladným a bezpečným skokem jak nic. Zajímavější to však bylo v podání Janičky, která se vzhledem k nižší výšce nemohla tak lehce rozkročit jako já s Petrem. Ve výsledku z toho byla pohledná gymnastika, kdy se pozadu pokoušela dostat do provazu a nakonec se jí to povedlo, nechápu jak to udělala... Bomba!


Postupem času jsem se dostali z nádherných horizontálních pasáží do těch posledních C/D vertikálních. Bohužel, než došla Janička s Mirkem, dala se do pohybu rozměrná česká skupina, která nás dříve brzdila před dětmi ve skále. Rodina s malými dětmi tu naštěstí zastavila, opět s dotazem, zda nevím kolik cesty jim ještě zbývá... No považuji to za celkem slušnou nezodpovědnost, nevím komu to za to stálo, vystresované děti, naštvaný vláček zaseklých lidí ve stěně... Njn., co naplat, řekl jsem jim, co jsem věděl a už utíkal předbíhat početnou skupinu. Když jsem viděl prostorově rozsáhlou paní, kterak se snaží dosti neúspěšně zdolat nevelké C. Při vzpomínce na TOPO ukazující následující C/D jsem si řekl, že na ně čekat nebudu, sice se netvářili ani příliš nadšeně natož pak přátelsky, nakonec naši skvadru pustili vpřed a tak nám ušetřili hodinu čekání.


Na vrcholku hlavní cesty se od nás oddělila Janička s Mirkem, zatímco já se spolu s Petrem hodlal pustit do vrcholového nepovinného D. Ale než jsme tak učinili, došlo na obhlídku jedné malé zkratky s písmenkem F... Jo na videu to působilo mnohem přívětivěji než v realitě. Na to bych zatím ještě neměl, ale jednou, kdo ví... :-) Naše Déčko bylo slušně výživné (pro mě) a tak jsem lezl rychle, možná až moc, dokonce i Petrovi jsem zdrhl... Nahoře jsem posbíral všechny lesní jahody a borůvky, co jsme jen viděl a po trochu náročné synchronizaci s druhou půlkou výpravy, obdaroval Janičku. A pak sestup a již zmiňovaná koupačka ve Wolfgangsee.



Závěr nejzávěrovatější

Z týdenní dovolené se většina z nás vrátila okolo nedělní půlnoci a to v dosti rozloženém stavu a tak se nepřekvapivě každý z nás těšil do práce, až si odpočine :-) Skoro to vypadalo jako dovolená s Jirkou :-) BTW už se těším na další ferraty.

Co jsme zdolali:

Co to stálo:
  • Celkem, 3.555Kč
    • Ubytování, 2.275Kč
    • Doprava, 1.280Kč (1700km, osobák + dodávka)