A tak se vystrašeně soukám do útrob nenasytného ocelového draka a moje malé soukromé dobrodružství právě začíná. Na krátko rozezvučený motor záhy utichá. Krve by se ve mně nedořezal! Jestliže jsem doposud neměl díky strachu dostatek prostoru pro sledování činností pilotových, tak teď tomu bylo naopak. Sedě zapresovaný za pilotem, jako oko v hlavě opatrujíc lemovku vedoucí přes mé koleno až k pilotově sedačce a zbytek pozornosti věnuji právě zmiňovanému pilotovi. Sytič, pumpa a další veskrze mechanická hejblátka dotváří nelichotivý obraz peklostroje říznutého steampunkem. Vrtule se dosti neochotně dává přesvědčit a roztáčí se v kolo smrti. Pilot ještě notně pobízí stádo rohatých koní k poklusu, to aby znovu nechcíplo žízní ;-) Bílá mračna kouře a kdo ví zda ne i plameny z nozder vyfrkující sice nevidím, ale živě si je představuji. Pojezd na vzletovou dráhu je otázkou chvíle stejně jako nepostřehnutelné čekání na povolení ke startu. Vrtule se mi začíná ztrácet ve víru otáček a hluk motoru zahlušuje i moje obavy. Chybějícími dveřmi na straně instruktora začíná krutě profukovat. Lyžařské kalhoty, které nenosím nad -15°C to nedávají a já také moc ne.
Vzlet. Vzlet byl nepostřehnutelný, takže se mi nemohlo udělat špatně, jako v každém dopravním letadle. Tak či onak jímá mě hrůza, zkrátka strašpytel... Nervózně hypnotizuji rafičku výškoměru a nemohu se dočkat až se vymaní ze sevření červeného pole a povyskočí nad rozhodnou hladinu 600m (AGL), abych se mohl utěšovat nadějí, že pokud se něco pokazí, tak vyskočím a mám šanci na přežití :-) Stalo se! Ne, nevyskočil jsem. Nic se nepokazilo. Jen jsme zdolali magickou hladinu :-) V tuto chvíli mě zaplavil nedlouhý pocit klidu a konečně jsem si začal užívat letu a výhledů na Brno. Tu a tam stejně koukám na výškoměr, abych checknul naši výšku, která nám odměřuje čas vyhrazený pro pobyt v letadle :-)
Pak to přišlo... Pokynutí instruktora... S myslí upnutou k výhledům, tak aby mě neochromil strach jsem se začal soukat z hluboko zasazené "sedačky". Levou nohu strkám z letadla na odskokovou plošinku. Nečekaně mi ji však odfukuje proud vzduchu. Přestože letadlo znatelně zpomalilo (120km/h) a vítr (letíme proti větru) přidává jen nějakých 20km/h navíc, nejsem schopen vystrčit nohu s naprostou jistotou na správné místo. Je třeba zapojit svaly naplno... Konečně se nořím na světlo boží podkřídelné. Jdu na domluvený odskok "do polohy", tj. čelem k vrtuli, rukama opřený o vzpěry horního křídla, jedna noha na schůdku, druhá do prázdna, ... Teď! Bezmyšlenkovitě. Bez zbytečného otálení. Uvolnil jsem sevření dlaní. Volný pád! Fofr! Svoboda! Děs! Nádhera! Prázdno! Krása! Širo-širá svoboda, obličejem se řítím na matičku zemi. Fofr! V těchto úchvatných zlomcích vteřiny si uvědomuji, že jsem na něco zapomněl... Ne, v klidu, padák mám :-) Ale nepočítám! Kurník, jak to že nepočítám? Z těchto myšlenek mě vytrhne až dění nad hlavou. Pociťuji kterak se mi otevírá padák. Kouknu vzhůru a než se stihnu vyděsit z jak šavlí křížících se šňůr, tak jsou zpět, krásně rovnoběžné, slider dole, křídlo v celé své kráse. Paráda! Přesto však zůstávám lehce rozpačitý, u školního křídla nám slibovali nevídanou plochu a to co vidím nad sebou je tak třetina mého paraglidového křídla :-) Že jsem si přeci jenom nepřepočítal ty čtvereční stopy na metry :-) Skutečnost je samozřejmě jinačí, přeháním, 280 squate feet seskokový padák Falcon má plochu 26,01m^2 a moje křídlo o nic zásadnějších 26,62m^2. No a pak mi něco věřte :-) No věřte mi aspoň to, že ve vzduchu jsem měl ten pocit, že visím na třetině svého křídla :-) A stejně tak mi přišlo, že padám k zemi jak hruška...
Zpět však k povinné proceduře, křídlo v pohodě, zkontroluji prostor, druhý a třetí výsadek právě opouští letadlo, směr proti větru mám tak nějak automaticky. Odjišťuji řidičky, nacvičeným manévrem dvakrát brzdím křídlo a točím 180° zatáčku směrem na letiště, po větru. Po prvním naprosto omamném pocitu z volného pádu přichází trocha nudy. Spirály mám zapovězené, takže se pomalu snáším k zemi. To pomalu je ve skutečnosti nehorázný fofr, že ani zvlášť necítím popruhy zařezávající se mi do slabin. Kontrola případného křížení nad vzletovou dráhou, hlasité třepotání plachty, oči upíchnuté na výškoměr. Tak tu přichází správná chvíle na další 180. Další porce adrenalinu, přistání. Během letu a ani přistání mi do toho Olda po vysílačce zvlášť nemluvil a tak není divu, že jsem na přistání trochu krátký (ve snaze nepřistát na vzletové dráze). Stejně tak samotné brzdění jsem zahájil o chvilku dříve než bylo zdrávo, ale nic krizového. Na zemi jsem ještě pro jistotu klopýtl, takže ve výsledku mé přistání vypadalo vážně komicky, ale co, země! Země! Juchůůů!
A komu za to dík? No přeci Aeroklubu Brno-Slatina. Parta přátelských instruktorů, kteří vám ochotně a srozumitelným způsobem předají všechny potřebné znalosti, abyste si mohli vyzkoušet váš první samostatný seskok na padáku. Ano, samozřejmě že po 10h teorie a praxe ta samostatnost bude mít jisté limity, jako např. spojení na vysílačce, instruktor na zemi i v letadle a nakonec předem daná výška 1100m a automatický otevření padáku. Nic z toho však nelimituje vaše zážitky, které si z toho odnesete. Vřele doporučuji! BTW takhle nějak to vypadá ve video-zkratce.
Žádné komentáře:
Okomentovat