Sabelell: Poprvé na skále v lezečkách, poprvé ve vzduchu, tedy aspoň pro rok 2017

A je to tady, nezaplacené členství v LAA, nezaplacené pojištění křídla, pomalu docházející technická a kluci míří na Hohe Wand. Co si budeme nalhávat, každoročně zbytečné nervy... Jirka, Don Číčo a Zdeněk i po předpověďových harakiri míří v neděli do oblíbené destinace a já s nimi. Aby těch drobností nebylo málo, bylo nutné zrušit víkend na Vysočině a na mašině přepravit celou paraglidovou výbavu. Samo o sobě dost opruz a to nemluvě o nárazech větru, který v sobotu dosahoval 50km/h. Ve srovnání s tím byly i nové neojeté gumy piece of cake. Ale tak nějak obyčejně to dopadlo celkem dobře, takže s týdenním spánkovým deficitem jsem mohl v neděli ráno zvesela vyrazit.

Díky Pepému jsem nemusel řešit dopravu k oblíbenému místu srazu a navíc mi dopřál svezení krásnou Alfou... Z ní jsme záhy přesedlali do o poznání nepovedenějšího prostředku, Dacie Lodgy a vyrazili na jih. Za půl třetí hodiny nás uvítalo parkoviště nedaleko startovačky. Vzhledem k předpovědi sílícího větru okolo 13-15h nebylo nač čekat. V hospodě jsme nakoupili povolenky, koukli na stánky, které zely prázdnotou, to kvůli zrušenému ligovému závodu paraglidistů a hurá na kopec. GPS on, logging ON, vysílačka ON, vario ON (proč jsem jen vypnul tu akustiku, jak asi otestuji nové vario zavřené v kapse bundy a nejištění) a hrrrr na to. To zase byla ostuda, takhle se to vážně nedělá, ano sice foukal trochu boční vítr, ale... škoda mluvit. Krátce po té, co jsem se dostal do vzduchu, jsem se málem střetl s borcem, který se ze startovačky zvedl nevím kdy... Joj, to se daří. No a pak následovalo necelých 40min létání, které mě zrovna příliš netěšily. Čím déle se o létání pokouším, tím mám neodbytnější pocit, že mě to baví v duchu hike&fly a to ještě za specifický okolností, jakože zdolat vysoký kopec, nejlépe horu a pak si užít let, rozuměj pouhý slet, který by však měl trvat 15-30min a hlavně by se měl odehrávat v klidném vzduchu. No jo, chtěl bych toho moc, je mi to jasné, ale to chci vždycky :-) Přestože termická aktivita nebyla kdoví jaká, přestože nefoukal extra silný vítr, přes to všechno to se mnou dost šilo a tak mi ani nevadilo, že jsem postupem času slušně vyhnil a pomalu se začal nedobrovoně a rád chystat na přistání. Nepřekvapivě právě přistávačka na Hohe Wandu je tím jediným, co mi nepřináší příliš radosti, nejen že je v kopci ohraničená plotem, ale navíc je poměrně členitá, plná trnových růží, sem tam skalky a hlavně nelze přehlédnout termickou aktivitu, která na ní často panuje. A to i dnes, jak jinak? Pomalu jsem vytrácel výšku a kvůli stoupákům zvětšoval průměr osmiček, až jsem narazil na klesák... Hned jsem se zase bál, že nepřeletím ani ohradu přistávačky, takže jsem to poslal skrze otevřenou bránu :-) Zbytečně, na louce mě chytl stoupák za pačesy a já tak pokračoval mnohem dál, než jsem chtěl popř. čekal. Jaká klasika :-) Ale na zem jsem se dostal, nohy si nepolámal, takže jedeme dál...

Kam dál? Na přistávačce trénovala rakouská paraglidingová škola a trénink potřebuji jako sůl, takže jsem se zařadil do fronty studentů, kteří zuřivě běhali po louce dolů aniž by se většina z nich odlepila od země. Hmmm, co bych za to dal :-) Počkal jsem až fouklo do fléry, na křižák jsem odstartoval křídlo, udělal pár kroků a výtah do druhého patra... Akua, koukám na ohradu a přemítám, zda se do ní vejdu, nebo zda odcestuji pod kopec. Pár zatáček a trocha pumpování mě nakonec na zem dostala, ale dobrý pocit jsem z toho vážně neměl. Přestože jsem měl dostatek času pro trénink, dal jsme už jen čtyři loučkové sletíky, prostě nerad bych přetáhnul strunu a vůbec nejlepší je přestat v nejlepším :-)

Zbývalo počkat na kluky, až také přistanou. První dosedl Zdeněk a nutno poznamenat, že si také značně zapumpoval během několikanásobného dosednutí. Zato Pepé šel na přistání vzorově, poté co předlouhý čas na uších vyklesával na správné místo. Vypadalo to na luxusní baletku, ale pak, asi aby pobavil mě i kameru, dosedl na zadek a ještě přehodil křídlo na nejvíc nejlepší místo na louce. Nemohu však také zapomenout na Jirku, jehož přistání bylo daleko nejzajímavější, ale nikdo z nás ho neviděl, přistál totiž na kopci a dorazil dolů v autě :-)

A co dál? Dál už nebylo nic, nebylo mi třeba riskovat svůj život v sílícím větru. No kecám, aspoň malinko, protože došlo na horolezectví. Už jen představa HTLka s Blutspurem s mou nekondicí a šesti nadbytečnými kily mi nebyla příliš příjemná, ale na druhou stranu o to větší výzva. A také o to větší zklamání, když jsme zjistili, že je HTLko stále zavřené... Ale co, mapy.cz ukazovaly nějakou cestičku, která tu a tam vedla po spádnici, po skále, ve skutečnosti červenou tečkou značená sestupovka... Njn. měl jsem však lezečky, v batohu na zádech :-) Vtipné, na nohách jsem si nechal staré klouzající škrpály a v takové podobě jsme stoupali po skále vzhůru, sem tam jsme předběhli navzájem se jistící horolezkyně a tak nás brzy uvítal vrchol. Skvělý pocit! No, ale abych nepřeháněl, nebylo to tak zlé, až na dvě místa, kde jsem se klepal strachy... No a ještě s výjimkou ve vzduchu hrozící hrozby, že to v jednom okamžiku už bez jištění nepůjde dál a že to budeme muset otočit! No nevím, jak bych se dostal dolů, fakt ne.

Nahoře to byla luxusní flákárna, slunce nad hlavou, spálený krk a obličej, ve vzduchu a na zemi řádící akrobaté, radost pohledět a přesně opačný pohled na startovačku, nad kterou viselo každé křídlo snažící se dostat do vzduchu...

A pak, pak už vážně nebylo nic, krom svačiny a cesty domů. Tak zase brzy na viděnou.