Štítky

auta (18) běh (34) beskydy (13) brusle (34) cukroví (11) divadlo (1) DIY (2) filmy (17) golf (1) hory (37) IT (68) jednokolka (1) kola (109) kolce (10) koloběžky (4) koncert (4) koně (1) létání (20) lezení (22) literatura (8) lodě (2) lyže (130) motorky (61) osobni (1) osobní (102) plavání (4) posilování (2) potraviny (27) příroda (8) recenze (3) recepty (62) sauna (1) squash (3) tanec (3) telefony (19) turistika (60) USA (58) vlaky (4) vysocina (3) wakeboarding (1) závod (1) závody (84) ZLM (66)

neděle 30. dubna 2017

ZLM 2017 - cross aneb místo treku v Tatrách na treku v Račíně

Běhu na lize se dlouhodobě a úspěšně vyhýbám. Může za to několik faktorů, zejména to, že neběhám vůbec, za čímž pro změnu stojí problémy s koleny. No a poslední roky mám další uvěřitelnou výmluvu v podobě Memoriálu Aleše Nováka (přechod hřebenu Nízkých Tater), který se jak na potvoru každoročně kryje s termínem ligařského crossu :-) Bohužel letos jsem se na Tatry kvůli nadbytku sněhu vykašlal a od účasti na lize mě nezachránila ani moje obří váha 91kg (tj. slušných +9kg nad vysněnou váhou).

No a jakže jsem na tom byl? Bídně, jak jinak taky. Tři měsíce jsem neběhal a před tím taky nikdy :-) Skutečnost je taková, že za poslední rok mohu mít v nohách tak 20-30km a za poslední měsíc jsem po druhé de facto nemocný, shodou okolností po aplikaci nějaké očkovací lahůdky, naposledy mě dostala tetanovka týden před závody. Prostě ideální příprava. Bohužel ani Láďův postřeh o tom, že by to nemělo být tak zlé po tom, co jsem letos naběžkoval nebyl pravdivý, resp. neplatí od doby, kdy na běžkách běhám soupaž a že je to již pár let...

Každopádně se mi dostalo luxusního servisu v povzbuzování, odvozu i přívozu od Janičky, za což jí patří velký dík, jinak bych ještě teď seděl odrovnaný někde v lesích na pařezu...

A jak závod? Předem jsem avizoval, že půjde o procházku s občasným během, že jsem tam kvůli poznání trasy, kterou jsem neznal a ani teď na tom nejsem o moc lépe :-) Překvapivě jsem to hodlal udělat pro tentokrát nestandovsky, nepřepálím to a nepůjdu na krev, cílem bylo přežít ve zdraví a co si budeme nalhávat, je zcela jedno bojuji-li o 100. nebo 120. místo, ale rozdíl v tom, zda po závodu lehnu nebo ne je pro mě osobně propastný...

Na startu jsem se sice neprobojoval do první lajny, ale ve druhé jsem de facto stál. Ptáte se, proč se cpu dopředu, když mě všichni stejně předběhnou? To jsou ty optimalizace (profesní deformace). V běhu nikomu zvlášť nepřekážím, prostor na přeběhnutí je všude, není to jak na kole či běžkách, takže jsem nikomu zvlášť neublížil a zároveň jsem nepřišel už o několik vteřin přímo na startu :-) Překvapivě jsem vydržel běžet skoro celé 3km, na hráz Míkšovce, kde jsem to zabalil a přešel do chůze. No a pak se to střídalo poměrně často, běh a chůze. Po třetí chůzi jsem to přestal počítat, ale dejme tomu, že jsem šel tak 6-8x :-) Bohužel každý pokus o vrácení se do "běžeckého" tempa se stával neúspěšnějším. Trochu mě nakoplo, když mě začali přecházet další pěšáci :-) Ne, dělám si srandu, ale pravdou je, že během závodu jsem předběhl tak dva lidi, a mě desítky, možná stovky. Jo, na start se postavilo okolo 150 lidí... Na prvním z dlouhých asfaltových úseků mi typicky odešlo koleno, skoro to vypadalo, že to budu muset skrečovat :( Zkoušel jsem všechno možné, dokonce i využití fotosyntézy, proto jsem měl černý termotriko se zelenými manžetami :-) No, fotosyntéza nezabrala, ale za to jsem se na slunci začal skvěle tavit :-) No jo, vždyť moje výbava v podobě lezeckých 3/4, běžkařského termotrika do -10°C a cyklistické vesty byla jak z cirkusu ;-) Ale nakonec dobrý, během cesty jsem stihl nasbírat podběl na čaj a při silném bočním větru měl dostatek prostoru na myšlenky, jak své rozměrné tělo zformovat do profilu křídla, aby na mé hrudi vznikal podtlak, který mi pomáhal v pohybu vpřed :-) No jo, ITák...

V cílové rovince se mi po povzbuzování Jáni podařilo úspěšně getnou nejstaršího účastníka závodu, takže cajk :-) Odhadem čas okolo 48min na 9,5km krosu a odhadované umístnění na hranici první a druhé stovky? Bez běhání/tréninku na první skorodobrou, to beru. No a hlavně žiju :-) Takže za rok? Skutečné výsledky časem doplním...

[edit] Tak nakonec je z toho 69. místo s časem 46:50 a 93,52 bodů.



středa 12. dubna 2017

První seskok z letadla aneb díky Aeroklube Brno–Slatina

Manželka mě zabije, nová komboška! Červeno-bílou novotou zářící kombinézu z čistajasna zdobí černé olejové fleky, ojojoj! Zapovězený obsah kapes (pěněženka, mobil a klíče) následovaly nedoporučené brýle a nakonec svévolně sundávám i rukavice. Poslední úpravy upevnění výškoměru na hřbetu ruky a pomalu se odebíráme k Brigadýrovi. Ten zjevně nehodlá narušovat svoji hrůznou auru, kterou si vysloužil již během našeho prvního setkání. Však posuďte sami. Ocelový drak nesoucí n-tou vrstvu nátěru vypovídající o jeho stáří (to jsem ještě nevěděl, že všechna Aera L-60 vznikla v letech 1953-1959) si notuje s podhuštěnými pneumatikami a velkou plechovou vanou plnou oleje unikajícího z motoru... No dobře, trochu jsem si zapřeháněl, jako vždycky, kola byla nahuštěná správně, jen jsem netušil, že se takto podhušťují, ale tu vanu jsem si nevymyslel, no vážně! A teď se to ještě zhusta vylepšilo. Během posledního nácviku výskoku z letadla pilot s kýmsi rozebíral 4l ztrátu oleje při prvním letošním letu následujícím po výměně nějakého filtru :-) Netuším sice kolik si polkne takový běžný letecký hvězdicový motor, ale úplně cajk to asi nebude, poněvadž nejen, že ten týpek s hadrem v ruce utíral zaolejovanou kapotu motoru, ale zároveň se v nějaké díře snažil prozkoumat hladinu oleje. Svoje počínání pak lakonicky zakončil slovy, že pohoda, je to zpěněné, takže stejně nic nevidím :-)

A tak se vystrašeně soukám do útrob nenasytného ocelového draka a moje malé soukromé dobrodružství právě začíná. Na krátko rozezvučený motor záhy utichá. Krve by se ve mně nedořezal! Jestliže jsem doposud neměl díky strachu dostatek prostoru pro sledování činností pilotových, tak teď tomu bylo naopak. Sedě zapresovaný za pilotem, jako oko v hlavě opatrujíc lemovku vedoucí přes mé koleno až k pilotově sedačce a zbytek pozornosti věnuji právě zmiňovanému pilotovi. Sytič, pumpa a další veskrze mechanická hejblátka dotváří nelichotivý obraz peklostroje říznutého steampunkem. Vrtule se dosti neochotně dává přesvědčit a roztáčí se v kolo smrti. Pilot ještě notně pobízí stádo rohatých koní k poklusu, to aby znovu nechcíplo žízní ;-) Bílá mračna kouře a kdo ví zda ne i plameny z nozder vyfrkující sice nevidím, ale živě si je představuji. Pojezd na vzletovou dráhu je otázkou chvíle stejně jako nepostřehnutelné čekání na povolení ke startu. Vrtule se mi začíná ztrácet ve víru otáček a hluk motoru zahlušuje i moje obavy. Chybějícími dveřmi na straně instruktora začíná krutě profukovat. Lyžařské kalhoty, které nenosím nad -15°C to nedávají a já také moc ne.

Vzlet. Vzlet byl nepostřehnutelný, takže se mi nemohlo udělat špatně, jako v každém dopravním letadle. Tak či onak jímá mě hrůza, zkrátka strašpytel... Nervózně hypnotizuji rafičku výškoměru a nemohu se dočkat až se vymaní ze sevření červeného pole a povyskočí nad rozhodnou hladinu 600m (AGL), abych se mohl utěšovat nadějí, že pokud se něco pokazí, tak vyskočím a mám šanci na přežití :-) Stalo se! Ne, nevyskočil jsem. Nic se nepokazilo. Jen jsme zdolali magickou hladinu :-) V tuto chvíli mě zaplavil nedlouhý pocit klidu a konečně jsem si začal užívat letu a výhledů na Brno. Tu a tam stejně koukám na výškoměr, abych checknul naši výšku, která nám odměřuje čas vyhrazený pro pobyt v letadle :-)

Pak to přišlo... Pokynutí instruktora... S myslí upnutou k výhledům, tak aby mě neochromil strach jsem se začal soukat z hluboko zasazené "sedačky". Levou nohu strkám z letadla na odskokovou plošinku. Nečekaně mi ji však odfukuje proud vzduchu. Přestože letadlo znatelně zpomalilo (120km/h) a vítr (letíme proti větru) přidává jen nějakých 20km/h navíc, nejsem schopen vystrčit nohu s naprostou jistotou na správné místo. Je třeba zapojit svaly naplno... Konečně se nořím na světlo boží podkřídelné. Jdu na domluvený odskok "do polohy", tj. čelem k vrtuli, rukama opřený o vzpěry horního křídla, jedna noha na schůdku, druhá do prázdna, ... Teď! Bezmyšlenkovitě. Bez zbytečného otálení. Uvolnil jsem sevření dlaní. Volný pád! Fofr! Svoboda! Děs! Nádhera! Prázdno! Krása! Širo-širá svoboda, obličejem se řítím na matičku zemi. Fofr! V těchto úchvatných zlomcích vteřiny si uvědomuji, že jsem na něco zapomněl... Ne, v klidu, padák mám :-) Ale nepočítám! Kurník, jak to že nepočítám? Z těchto myšlenek mě vytrhne až dění nad hlavou. Pociťuji kterak se mi otevírá padák. Kouknu vzhůru a než se stihnu vyděsit z jak šavlí křížících se šňůr, tak jsou zpět, krásně rovnoběžné, slider dole, křídlo v celé své kráse. Paráda! Přesto však zůstávám lehce rozpačitý, u školního křídla nám slibovali nevídanou plochu a to co vidím nad sebou je tak třetina mého paraglidového křídla :-) Že jsem si přeci jenom nepřepočítal ty čtvereční stopy na metry :-) Skutečnost je samozřejmě jinačí, přeháním, 280 squate feet seskokový padák Falcon má plochu 26,01m^2 a moje křídlo o nic zásadnějších 26,62m^2. No a pak mi něco věřte :-) No věřte mi aspoň to, že ve vzduchu jsem měl ten pocit, že visím na třetině svého křídla :-) A stejně tak mi přišlo, že padám k zemi jak hruška...

Zpět však k povinné proceduře, křídlo v pohodě, zkontroluji prostor, druhý a třetí výsadek právě opouští letadlo, směr proti větru mám tak nějak automaticky. Odjišťuji řidičky, nacvičeným manévrem dvakrát brzdím křídlo a točím 180° zatáčku směrem na letiště, po větru. Po prvním naprosto omamném pocitu z volného pádu přichází trocha nudy. Spirály mám zapovězené, takže se pomalu snáším k zemi. To pomalu je ve skutečnosti nehorázný fofr, že ani zvlášť necítím popruhy zařezávající se mi do slabin. Kontrola případného křížení nad vzletovou dráhou, hlasité třepotání plachty, oči upíchnuté na výškoměr. Tak tu přichází správná chvíle na další 180. Další porce adrenalinu, přistání. Během letu a ani přistání mi do toho Olda po vysílačce zvlášť nemluvil a tak není divu, že jsem na přistání trochu krátký (ve snaze nepřistát na vzletové dráze). Stejně tak samotné brzdění jsem zahájil o chvilku dříve než bylo zdrávo, ale nic krizového. Na zemi jsem ještě pro jistotu klopýtl, takže ve výsledku mé přistání vypadalo vážně komicky, ale co, země! Země! Juchůůů!

A komu za to dík? No přeci Aeroklubu Brno-Slatina. Parta přátelských instruktorů, kteří vám ochotně a srozumitelným způsobem předají všechny potřebné znalosti, abyste si mohli vyzkoušet váš první samostatný seskok na padáku. Ano, samozřejmě že po 10h teorie a praxe ta samostatnost bude mít jisté limity, jako např. spojení na vysílačce, instruktor na zemi i v letadle a nakonec předem daná výška 1100m a automatický otevření padáku. Nic z toho však nelimituje vaše zážitky, které si z toho odnesete. Vřele doporučuji! BTW takhle nějak to vypadá ve video-zkratce.


středa 5. dubna 2017

Poprvé na skále v lezečkách, poprvé ve vzduchu, tedy aspoň pro rok 2017

A je to tady, nezaplacené členství v LAA, nezaplacené pojištění křídla, pomalu docházející technická a kluci míří na Hohe Wand. Co si budeme nalhávat, každoročně zbytečné nervy... Jirka, Don Číčo a Zdeněk i po předpověďových harakiri míří v neděli do oblíbené destinace a já s nimi. Aby těch drobností nebylo málo, bylo nutné zrušit víkend na Vysočině a na mašině přepravit celou paraglidovou výbavu. Samo o sobě dost opruz a to nemluvě o nárazech větru, který v sobotu dosahoval 50km/h. Ve srovnání s tím byly i nové neojeté gumy piece of cake. Ale tak nějak obyčejně to dopadlo celkem dobře, takže s týdenním spánkovým deficitem jsem mohl v neděli ráno zvesela vyrazit.

Díky Pepému jsem nemusel řešit dopravu k oblíbenému místu srazu a navíc mi dopřál svezení krásnou Alfou... Z ní jsme záhy přesedlali do o poznání nepovedenějšího prostředku, Dacie Lodgy a vyrazili na jih. Za půl třetí hodiny nás uvítalo parkoviště nedaleko startovačky. Vzhledem k předpovědi sílícího větru okolo 13-15h nebylo nač čekat. V hospodě jsme nakoupili povolenky, koukli na stánky, které zely prázdnotou, to kvůli zrušenému ligovému závodu paraglidistů a hurá na kopec. GPS on, logging ON, vysílačka ON, vario ON (proč jsem jen vypnul tu akustiku, jak asi otestuji nové vario zavřené v kapse bundy a nejištění) a hrrrr na to. To zase byla ostuda, takhle se to vážně nedělá, ano sice foukal trochu boční vítr, ale... škoda mluvit. Krátce po té, co jsem se dostal do vzduchu, jsem se málem střetl s borcem, který se ze startovačky zvedl nevím kdy... Joj, to se daří. No a pak následovalo necelých 40min létání, které mě zrovna příliš netěšily. Čím déle se o létání pokouším, tím mám neodbytnější pocit, že mě to baví v duchu hike&fly a to ještě za specifický okolností, jakože zdolat vysoký kopec, nejlépe horu a pak si užít let, rozuměj pouhý slet, který by však měl trvat 15-30min a hlavně by se měl odehrávat v klidném vzduchu. No jo, chtěl bych toho moc, je mi to jasné, ale to chci vždycky :-) Přestože termická aktivita nebyla kdoví jaká, přestože nefoukal extra silný vítr, přes to všechno to se mnou dost šilo a tak mi ani nevadilo, že jsem postupem času slušně vyhnil a pomalu se začal nedobrovoně a rád chystat na přistání. Nepřekvapivě právě přistávačka na Hohe Wandu je tím jediným, co mi nepřináší příliš radosti, nejen že je v kopci ohraničená plotem, ale navíc je poměrně členitá, plná trnových růží, sem tam skalky a hlavně nelze přehlédnout termickou aktivitu, která na ní často panuje. A to i dnes, jak jinak? Pomalu jsem vytrácel výšku a kvůli stoupákům zvětšoval průměr osmiček, až jsem narazil na klesák... Hned jsem se zase bál, že nepřeletím ani ohradu přistávačky, takže jsem to poslal skrze otevřenou bránu :-) Zbytečně, na louce mě chytl stoupák za pačesy a já tak pokračoval mnohem dál, než jsem chtěl popř. čekal. Jaká klasika :-) Ale na zem jsem se dostal, nohy si nepolámal, takže jedeme dál...

Kam dál? Na přistávačce trénovala rakouská paraglidingová škola a trénink potřebuji jako sůl, takže jsem se zařadil do fronty studentů, kteří zuřivě běhali po louce dolů aniž by se většina z nich odlepila od země. Hmmm, co bych za to dal :-) Počkal jsem až fouklo do fléry, na křižák jsem odstartoval křídlo, udělal pár kroků a výtah do druhého patra... Akua, koukám na ohradu a přemítám, zda se do ní vejdu, nebo zda odcestuji pod kopec. Pár zatáček a trocha pumpování mě nakonec na zem dostala, ale dobrý pocit jsem z toho vážně neměl. Přestože jsem měl dostatek času pro trénink, dal jsme už jen čtyři loučkové sletíky, prostě nerad bych přetáhnul strunu a vůbec nejlepší je přestat v nejlepším :-)

Zbývalo počkat na kluky, až také přistanou. První dosedl Zdeněk a nutno poznamenat, že si také značně zapumpoval během několikanásobného dosednutí. Zato Pepé šel na přistání vzorově, poté co předlouhý čas na uších vyklesával na správné místo. Vypadalo to na luxusní baletku, ale pak, asi aby pobavil mě i kameru, dosedl na zadek a ještě přehodil křídlo na nejvíc nejlepší místo na louce. Nemohu však také zapomenout na Jirku, jehož přistání bylo daleko nejzajímavější, ale nikdo z nás ho neviděl, přistál totiž na kopci a dorazil dolů v autě :-)

A co dál? Dál už nebylo nic, nebylo mi třeba riskovat svůj život v sílícím větru. No kecám, aspoň malinko, protože došlo na horolezectví. Už jen představa HTLka s Blutspurem s mou nekondicí a šesti nadbytečnými kily mi nebyla příliš příjemná, ale na druhou stranu o to větší výzva. A také o to větší zklamání, když jsme zjistili, že je HTLko stále zavřené... Ale co, mapy.cz ukazovaly nějakou cestičku, která tu a tam vedla po spádnici, po skále, ve skutečnosti červenou tečkou značená sestupovka... Njn. měl jsem však lezečky, v batohu na zádech :-) Vtipné, na nohách jsem si nechal staré klouzající škrpály a v takové podobě jsme stoupali po skále vzhůru, sem tam jsme předběhli navzájem se jistící horolezkyně a tak nás brzy uvítal vrchol. Skvělý pocit! No, ale abych nepřeháněl, nebylo to tak zlé, až na dvě místa, kde jsem se klepal strachy... No a ještě s výjimkou ve vzduchu hrozící hrozby, že to v jednom okamžiku už bez jištění nepůjde dál a že to budeme muset otočit! No nevím, jak bych se dostal dolů, fakt ne.

Nahoře to byla luxusní flákárna, slunce nad hlavou, spálený krk a obličej, ve vzduchu a na zemi řádící akrobaté, radost pohledět a přesně opačný pohled na startovačku, nad kterou viselo každé křídlo snažící se dostat do vzduchu...

A pak, pak už vážně nebylo nic, krom svačiny a cesty domů. Tak zase brzy na viděnou.
  • Co to stálo, 500Kč
    • cesta, 200Kč (400km, cena km na plyn 2Kč)
    • dálniční známka, 60Kč (8,90EUR)
    • vjezd do parku Hohe Wand, auto, 2EUR
    • vjezd do parku Hohe Wand, osoba, 1,80EUR
    • poplatek za startovačku/přistávačku, 5EUR



pondělí 3. dubna 2017

Gates Carbon Drive v praxi

Na delší dobu se mi do rukou dostalo městské kolo Focus Planet Pro 2016. Ptáte se, co má Sabelell společného s městským odrážedlem? Vlastně skoro nic, tedy nic krom toho odrážení se do práce. To vypadá na společnou zálibu... Ha ha ha... Zálibu v ježdění po městě ve smradu z aut, průmyslu a zároveň kličkování mezi mnoha neschopnými a o život mi usilujícími individui v tom rozhodně nehledejte. Každopádně zmíněná shoda určení kola a jeho použití mě dovedla k nápadu sepsání několika poznámek.

Tak předně, proč se o toto kolo vůbec zajímat? Vždyť jde o obyčejné městské kolo postavené na rámu z hliníkové slitiny, brzdí ho jedny z nejlevnějších hydraulických brzd Shimano a vůbec vypadá celkem konvenčně.

Až bližší pohled napoví, co že se tu skrývá a nebo odhaluje za speciality. Zdá se jako by kolo mělo jeden převod, ale není tomu tak, v zadním náboji je ukryta 8-rychlostí planetová převodovka Shimano Alfine. No a ten řetěz je taky takovej divnej, no a to asi bude tím, že nejde o řetěz, ale o řemen. Konkrétně se tu budeme bavit o Carbon Gates CDC.

No a mé poznámky:
  • Co se mi líbí:
    • kolo nepotřebuje běžný servis, 1500km nedělám
      • čištění a mazání řetězu
      • seřizování řazení
    • skryté řazení v zadním náboji zachovává stále týž precizní pocit řazení
    • řadit lze i za menšího tahu
    • řadit lze na místě bez šlapání (skvělé na křižovatkách)
    • řadí se jednou páčkou, netřeba řešit vhodné převody
    • řemen je tichý
    • chybějící "cvrček"
    • jednoduché vzezření
    • pro měření napětí řemenu lze použít mobilní telefon s aplikací
  • Co se mi nelíbí:
    • v 6.000km si zadní náboj řekne o servis a asi to bude hodně drahé
    • planetová převodovka na některé převody dělá slušný rámus
    • planetovou převodovku poznáte na svoji kůži, prostě je to jiný (takový mechanický) pocit při šlapání
    • řemen je lehce gumový
    • řemen je třeba mít správně napnutý a jeho napjatost udržovat
    • řemen vyžaduje speciální rám
    • kolo je citelně těžší na zadku


Dacia Lodgy 1,6 SCe 2016 a 2012 aneb testujeme nově i staře

Zimní projížďka nového testovacího vozu byla po dvou třech měsících konfrontována s projížďkou v ojetém voze čtyři roky starém se 126.000km. Tak jaká? Dobrá, ale děkuji, nechci :-) Oba vozy poháněla zážehová 102 koňová 1.6 SCe pocházející z Nissanu, ne náhodou šlo o mého favorita.

Bohužel u při testu nového vozu obsazeného pouhými třemi pasažéry se ukázalo, že se motoru nechce příliš do otáček a že je celkem mdlý, což trochu zastíralo slušnou porci kultivovanosti, kterou disponoval. Jízda po zatáčkovité okresce nečinila problémy ani pohonné jednotce a kupodivu ani ne podvozku a karoserii. Očekávané náklony vysokého úzkého vozu se nekonaly a tak zbyl jen slušný pocit...

Mnohem zajímavější však byla čerstvá zkušenost s ojetým vozem při cestě do Rakouska a zpět. Celková vzdálenost 400km, kdy jsem seděl jako pasažér a z nich necelou stovku kilometrů jako řidič byla přeci jenom hodnotnější pro posouzení ctností i negativ. Navíc se vše odehrávalo v předpokládaném režimu použití, rozuměj při cestě za létáním na padákovém kluzáku. Jen osádku netvořila čtveřice nebo nedej Bože pětice. Aneb první očekávané poznání, auto má malý kufr a čtyři paraglidisté by si moc komfortu neužili. K tomuto závěru by snad člověk dospěl už při pohledu na neforemnost karoserie. No ano, z mého pohledu by mohla soutěžit s ikonou neaut - Fiatem Multiplou :-) Krátké, vysoké a úzké. Čísla si najdete jistě sami. Na stranu druhou disponuje Lodgy obřím rozvorem 2850mm, který ve spojením s vysokým posezem dopřává dostatek prostoru tělu a dolním končetinám především, jo a nebylo by od věci akcentovat dobré podepření stehen.

A co jízda po dálnici? Dobrý, jenže pětikvalt posílá motor pro tachometrových 130km/h na nějaké 3900ot/min, díky velké ploše se do auta znatelně opírá boční vítr a ani aerodynamický hluk není nejmenší. Jo, pocitově to prostě moc nejede, ale pořád lépe než brzdí :-)

Na co jsem zapomněl? Ohromný prostor nad hlavou, zbytečný prostor nad hlavou. Délka a šířka měla být větší, ne výška, ta je mi k ničemu. Volant trčí špatně vzhůru a nechtěl bych vidět, kam a jak by vystřelil přední airbag řidiče. Na opačnou stranu je třeba pochválit dílenské zpracování, ano vše vypadá levně a také je, tvrdými plasty počínaje a nevím čím konče. Na autu se zkrátka šetřilo, to všichni víme, ale nikdo to netají, žádná přetvářka, takže cajk. A co tedy chválím? Ve 126.000km měněná lambda a pak jen běžná spotřebka... Nikde nic nedrnčí, na řízení žádné vůle, mechanicky se zdálo být všechno v pořádku - volant, řazení, spojka, motor... No ano, klidně si řekne o 7-8l/100km, ale to se asi se stářím vozidla nezměnilo.

Ve výsledku rozporuplnost plná. Pár výtek bych měl a také jsem se o nich zmínil, na stranu druhou hromada překvapení jak to autu šlape v jeho kilometrech. No a skutečné závěry si jako vždy učiňte sami. Za mě ne, poněvadž by dobře neplnila mé aktuální požadavky na vůz kladené.


ZLM 2017 - malé koule ve Velké Losenici

Co bych o lize napsal tentokrát? Byla, byl jsem, koulel jsem, venku kola padala (ne z nebe, ze země na zem ve větru), já se dokoulel na mašině do Velké Losenice a tam jsem zřejmě překonal svůj stín, ale v globálu nepřevalil žádné borce, takže v mezích statistiky. Na příští (asi popříští) lize na viděnou. A doufejme že s více než se 73b za 165 bodů a lepším než 22. místem.