Jak již úvod naznačil, panovaly podmínky pro mě jak ušité. Ona totiž moje vysoká tělesná hmotnost, silové pojetí běhu spolu s absencí HF a prášků v mé výbavě jde překrásně dohromady s měkkým, pomalým a mokrým podkladem. #IronieNejvětší. Díky okolnostem jsem pomalu přestával přemýšlet o útoku na prvenství (vždyť při mé první a poslední, tím pádem i jediné, účasti v běžkařských závodech jsem skončil na druhém místě, a to ještě těsně, tedy z pohledu třetího :-)) a začínal uvažovat o smysluplnosti tohoto podniku. Vlastně jedinou motivací zůstávala plánovaná účast Janičky, která se zase po dlouhé době vrátila na ligařská kolbiště.
Tak či onak jsem se rozhodl nepodcenit přípravu. Poprvé v životě jsem koupil vysokofluorový parafín (jen pro ten jeden den...), v pátek, sobotu i neděli vynechal běžkařská dobrodružství, abych se neunavil, polovinu soboty parafínoval hromadu páru běžek, ladil struktury a odpoledne testoval na sněhu v ZNS, zbytek soboty jsem opět parafínoval a strukturoval. S přípravou materiálu jsem zabil i část nedělního dopoledne a pak se spolu s Janičkou přesunul na závodní tratě, kde jsme ještě dobrou hodinu vybírali správný pár lyží. A pak nadešla hodina B tzv. Běžkařská...
Poslední povely před startem a vzhůru na startovní čáru. Vzhledem k okolnostem, které hrály proti mě, jsem si nemohl dovolit vyrobit příliš mnoho chyb, tj. bylo nutné dodržet naplánovanou strategii - postavit se do první řady (díky nedostatečné šíři tratě a zmiňované podmáčenosti se nedalo uvažovat o velkém předjíždění), vyrazit soupaž (abych na startu nepřišel o hole) a pak pokračovat na prvním a nebo druhém místě (znám se, na prvním místě bych to přepálil a nedojel, takže druhé místo bylo strategicky lepší, pominuli tu (ne)pravděpodobnou situaci, kdy by přede mnou jel někdo stejně hloupě jako já :-)) a pak v průběhu závodu dle okolností předjet prvního a zvítězit :-)
Jak jsem naplánoval, tak jsem učinil :-) Na startu se mi klepala kolena, sevřený žaludek a vůbec, návrat trémy mi přišel celkem fajn. Oproti sobotě jsem se navíc cítil vcelku zdravý (o tom, jak jsem nachladl a celý týden se potácel po okraji propasti nachlazení, se rozepíši v dohledné době, BTW za to ti díky, moje milá neschopná ČP). Výstřel a nebo něčí povel ukončil příjemně tíživé momenty. Intenzivní soupaž vedla k očekávanému, ale nechtěnému boření holí. Tak takhle ne! S nemalým rizikem jsem se dal do bruslení. Nechal jsem jet po levici letícího Martina Bořila (vítěze předchozího ročníku) a doufal, že mě nikdo nesemele zezadu (jakože jsem tam ty kombajny slyšel). S přibývajícími stovkami metrů mi přestávalo být do smíchu, dech nestíhal a to tak, že krutě. Ano, tady jsme s Janičkou v domnělé přípravě neučinili povinnostem za dost. Co to melu? Přestože letos mám naježděno nejvíce kilometrů na běžkách v sezóně ever (přes 1250km) a Janička ne o moc méně, tak v závodním režimu to nešlo... Proč? Protože jezdíme pro radost, jde o turistiku, nelámeme žádné rekordy, nesprintujeme soupaž s trenérem a vůbec... Jednoduše poslat tělo do maximální zátěže je bez jejího tréninku nejen bolestivé, ale i dost nerozumné. Jo a následky zcela předvídatelné. To že jsem po 700m (shodou okolností mírného táhlého stoupání) lapal po dechu, nos nefungoval, studený vzduch nasával jen ústy, nemohl zvedat nohy, které se zdály býti z olova a lehce se mi zatmívalo, nebylo zkrátka náhodou. Tím pozitivním bylo to, že jsem se držel na druhém místě a na řadě bylo první klesání... Jenže chyba lávky, pardon, lávka chybu neudělala, ale já jo! Následkem vyčerpání jsem zavrávoral a při přeskočení do krajní stopy se mi zařízla běžka do hlubokého sněhu, já nestihl zareagovat a sklátil se do sněhové závěje mokrého sněhu. Pokus o stoupnutí byl instantně odměněn dalším pádem... Běžely cenné vteřiny a já se stále nemohl vyhrabat ze sněhu. Trvalo to skoro 10s, než jsem se vrátil na trať. Hlavou mi prolétla neradostná myšlenka, že je po závodě. Nevzdávám! Jenže já to nevzdávám! Ve vytouženém sjezdu (rozuměj 200m dlouhém jakože skopečku) jsem obhlédl situaci. Z druhého místa jsem se propadl na čtvrté. To nezní ještě tak zle. Horší však bylo, že na mě dotíral peloton, Broňa měl přede mnou náskok 30-40m, před ním zela stejně velká díra a pak na špici dvojice (Martin a Michal).
Co teď? Odpověď byla jasná. Co nejrychleji sjet Broňu, odpočnout si za ním a pak se vydat (nejlépe ve dvojici) stíhat čelo závodu. Zhruba v polovině Řádkovy louky jsem ho dorazil, avšak záhy jsem se utvrdil v myšlence, že na odpočinek není čas, takže jsem ho jenom minul a pokračoval bez zbytečných prostojů za borci na čele. Měl jsem se stále na dohled, ale nijak viditelně jsem se nepřibližoval.
Soupaž z kopce mě stála zbytky sil, které jsem už měl beztak vypůjčené... Prekérka, ale co naplat. V každé zatáčce jsem měl dost obtíží, abych sebou na měkkém podkladu nesekl... Zkrátka zatáčkami jsem projížděl jako důchodce, hlavně, že jsem Janičce kladl na srdce, kterak musí odšlapovat, aby neztrácela rychlost v zatáčkách... Ona to dělala, já ne :-) A ještěže borci hodně bruslili, protože já jel soupaž a ve stopě jsem byl přeci jenom rychlejší, takže nedaleko cíle prvního kola bylo možné spatřit můj progres v prokousávání se vpřed. Tomu nakonec napomohl i Martin, který měl v jedné zatáčce problémy podobné těm mým, takže se zdržel o dobrých 7s, které ho stály druhé místo. Co si budeme nalhávat, vzápětí si ho vzal zpět, já se ho zkusil chytnou do háku a společně jsem takto docvakli Michala. Jenže zatímco já doufal v uvolnění tempa, přeci jenom nás od ostatních dělil velice komfortní náskok, tak Martin byl jiného názoru, kolem Michala jen proletěl a jel si svůj závod.
Opět tu před námi vyrostl 700m kopec, zdálo se mi jako by byl vyšší, a bez jakéhokoliv zdání byl podklad rozbitější, o což se postarala dobrá 80 závodníků. Ten odpočinek za Michalem jsem dlouho nevydržel, za prvé jsem chtěl první místo, které bylo již daleko vepředu a za druhé odpočinek nepomáhal, tělo jelo na max, domnělé max, takže jsem se ještě více ždímnul a vyrazil s Michalem na zádech pronásledovat Martina. Jestli-že jsem v prvním kole mluvil o olovu, tak v kole druhém to byl nějaký těžký kov (ale jakože fest těžký). Michalovi jsem nijak zvlášť neujížděl, sil mě dost, za to na Martinovi šlo viděl, že si síly nerozvrhl zcela dobře, poněvadž jsem ho začal sjíždět. A když před Řádkovou loukou přešel na soupaž, která vypadal jako jasné znamení, že toho má také dost, přidal jsem ještě více a v prvním sjezdu a následném výšlapu ho dojel. Bez řečí mi uvolnil cestu, což jsem opět vnímal jako poraženecké gesto. Těžko říct, zda to šlo o zamýšlenou strategii (v první třetině druhého kola), ale já to bral jako začátek konce jeho šancí na první místo. Další sjezd jsem obětoval krátkému (rozuměj jednotky vteřin) odpočinku a v kopci jsem se rozhodl nastoupit... LOL, no nastoupit, koženej více než pravá kůže... Každopádně jsem Martina utrhl! Další skopeček, dalších několik nádechů a pak další výjezd. Bolest! Ještě jedna bolest! Nepustil jsem a znovu se opřel do holí. Mezera mezi námi narůstala... Pak už jen rovinka a dlouhý sjezd s rovinkami do cíle.
Pohled přes rameno říkal, že to dám (tedy možná). Borec povzbuzující na běžkách přímo na trati, na mě neváhal křičet ať makám, takže jsem si na vytoužené vajíčko nechal zajít chuť :-) a zase píchal soupaž z kopce dolů. A co si budeme povídat, sranda to nebyla, pořád zbývaly skoro dva kilometry... Mluvit o docházejících silách, které jsem pozbyl o dobrých dvacet minut dříve, je nesmysl, takže dodám asi toliko: "Bolest!" Nejvíce jsem se bál hloupého pádu v zatáčkách, tak jak jsem již předvedl já sám nebo Martin. V důsledku toho mě borci, kteří se sjeli, začali postupně dotahovat. Vlastně naprosté jistoty, že to zvládnu, jsem nabyl až po poslední zatáčce, kdy už zbývalo asi 200m po rovince. Tam jsem zapomněl i na muka, která mě provázela a užil si slastný pocit vítězů :-)
Takže toliko k závodu z mého pohledu. Ještě zbývá doplnit neméně důležitou informaci, kterak dopadla Janička, která ještě před dvěma roky neuměla na běžkách bruslit. To zní mimo jiné naprosto neuvěřitelně, zvlášť pokud vezmete v úvahu skutečnost, jak krásně jezdí klasiku. Nebojím se prohlašovat, že vypadá stejně ladně, jako u závodnic světového poháru... Ale zpět ze světa do ZNS. Janička, která se to sama během dvou let naučila (a to dost luxusně), dorazila mezi ženami na 2. místě se ztrátou asi 70m na vítězku, celkově 15. No prostě paráda, nemluvě o tom, že první desítka absolutně není dle mého soudu daleko a navíc za velice malou cenu :-)
A na závěr závěru ještě několik perliček:
- Plakát anoncuje 6km, Jirka (pořadatel) v diskuzi mluvil o 7km, přičemž GPSka neohroženě tvrdí, že se závod jel na 8,3km :-)
- Víte že se jel závod dvakrát a tím pádem, že má dva vítěze? Bohužel jsem v tabulce na druhém místě, poněvadž čtvrteční závod se jel na tvrdším a rychlejším času a nebo byl Viktor jen pekelně rychlej :-) Ale to se nedovíme, takže mi tabulkově patří druhé místo, byť se 115 body :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat