Poligařský západ slunce na Vysočině aneb stále ve stopě

Pár chvil po návratu ze závodů (ZLM) a slupnutí obědu (v mém případě již druhého) jsme spolu s Janičkou vyrazili na podvečerní běžkování po naší rodné Vysočině. Vzhledem k mé odvařenosti jsem se rozhodl vyjet autem na kopec do Rokytna.

Ze začátku bylo všechno jen a jen špatně - nefunkční klistr, hole bořící se do mokrého sněhu až po krk a vůbec, taková nepříjemná čvachtaná... K tomu připočtěte protivnou bábu mumlající ke mně, že jedu v protisměru (v místě, kde vedly paralelně 4 klasické stopy), zakaboněné škaredé počasí a oblíbenou pakárnu letošní běžkařské sezóny na Novoměstsku, pouze a pouze klasické stopy (až na pár výjimek, ať nekecám). Nevím kdo to vymyslel, proč by nestačily třeba 3 stopy a jeden úzký pruh pro bruslení?

V hlavě jsem si tak promítal obrazy poslední dovolené na běžkách (ani ne týden staré) v rakouském Tauplitzu. Přemýšlel jsem nad azurovou oblohou, sluncem, stromech zasypaných hromadou sněhu a precizními stopami pro klasiku i skate... Z nepěkného pohledu na Horácko mě vytrhlo až mezi mraky deroucí se slunce, které vykouzlilo toliko krásných momentek, až obměkčilo mé rysy a vykouzlilo úsměv na tváři. Ten pak vytvrdil mráz, který nechal vybetonovat stopu z Vlachovic k hotelu Ski... Přeci jenom více než 50km/h se ve vás trochu otiskne ;-)