Na lyžích pod blankytnou oblohou zalitou sluncem vzpínajícím se nad rakouským Tauplitzem s temným stínem pohrom v zádech

V roce 2016 jsem poprvé ochutnal alpské svahy na sjezdovkách a nebylo to vůbec zlé. No ano, přiznávám, okovaným prkénkům jsem (naštěstí) nepropadl jako běžkám, ale chuť na malé opáčko rozhodně nevyšuměla ani po roce. Že to nakonec dopadlo, jak to dopadlo, bylo jen souhrnem mnoha náhod. Co jak dopadlo? No jako, že jsme se opět vydali do Rakouska, do Tauplitzu, do lékárny, pardon do Kulmhofu (hotel/ubytovna/nebo něco podobného). Navíc se jednalo o poměrně monstrózní akci pro osm lidí, ale o to se pro změnu postaral táta, který nahiroval kamarády a příbuzné. Takže z malé akce, jejíž cílem byla pohodová lyžovačka rodičů, Janičino de facto prvé vyzkoušení sjezdovek a to vše s fallbackem v podobě běžek, se stala monstrakce pro různé lidi s různými zájmy. Ale dost úvodního tlachání, pojďme k věci.

Čtvrtek, 26.1.2017

Cesta. Osm lidí. Dvě auta. Sraz v 5:30 v Carrefouru. Pět hodin cesty s několika přestávkami a před 11h stojíme za hotelem.

Hotel, no... tak trochu taková ubytovna, skoro bych se nebál tipnout si, že jde o nejlevnější ubytování se saunou a bazénem v ceně v celém Rakousku :-) Za pakatel tu dostanete prostorné apartmány (až pro 8 lidí) s rozumnou kuchyní a vzdáleností od sjezdovky či běžeckých okruhů okolo půl kilometru... Luxus.

Ubytování zajištěné skrze českou cestovní kancelář zajišťoval na místě rakouský vlastník/zprostředkovatel. Ten nám udělal radost tím, že byl ochotný poskytnou nám klíče od pokoje ne mezi specifikovanou 14-16h, ale již v 11h. Tedy asi za 15min, které mu to mělo trvat ze sousedního města, Bad Mitterndorfu, což nakonec byla dobrá půl hodina doprovázená textovkou, že byl zastaven a kontrolován rakouskou policií. No co... Klíče jsem dostali, no klíče, spíše klíč, což při počtu 8 lidí není jen tak, resp. je to nadmíru diskomfortní, poněvadž je třeba stále synchronizovat... Programátoří vědí :-) Neva, dovolená jede.

Šest lidí to vzalo rovnou na odpolední sjezdařskou sešnu (asi kecám, někdo šel na procházku, asi to bylo 3:3), my s Janičkou nasadili běžky a svahem pod hotelem vyrazili do upravných stop. Co nás čekalo, lze jen stěží popisovat. Očekávaných 70cm sněhu v údolí zjevně nebylo daleko od pravdy, stejně jako skutečnost od mého popisu přívlastkem "pohádková". Vše zahaleno do bílého hávu, nad hlavou slunce a vymetená obloha... Luxus! Slibovaných skoro 100km běžeckých tratí samozřejmě nebylo až tak reálných, okruhy často sdílely své části, takže jsem se rozhodl pro obálkovou metodu, tzn. projet vše po obvodu. Přestože mě lehce trápily obavy, zda zdoláme celou obálku za světla, Janička se nebránila, takže jsem makali a užívali si dokonalých tratí. Cestu zpět nám trochu přiotrávil silný protivítr (ano, kitisté jsou málokdy pro běžkaře dobrým znamením :-) Téměř 50km vyjížďka, ze které jsme se vrátili spolu se setměním nám umožnila seznámit se s celým údolím od Tauplitzu, přes Bad Mitterndorf, Obersdorf, Knoppen až po Äußere Kainisch. Drobné úseky trati jsem poznával poněvadž jsem na jejich zbytcích lyžoval již před rokem na jaře. Nicméně skutečné zimní aranžmá dodalo krajině punc naprosté unikátnosti, se kterou není možné jarní tání ani nasadit do srovnání...  Chtělo by se mi říct, že zdejší tratě lze doporučit naprosto všem, poněvadž (s výjimkou závodních okruhů za Bad Mitterndorfem) vedou všechny téměř po rovině. Jenže po té, co mi Janička sdělila, že to bylo hrozně náročné, tak nevím. Pravdou je, že na rovince musíte stále makat a neodpočnete si při sjezdech, které tu téměř nejsou. Takže ano, jednoduché a precizně připravené tratě vhodné pro všechny, pokud je nebudete chtít během odpoledne projet všechny :-) Doufám, že fotografie poví mnohem více, než dokážu svými slovy, ale vězte, že krom nádherné krajiny, jezer, řek (třeba Salza), železnice a městeček můžete z trati spatřit skokanské můstky (v čele s tím mamutím na kopci Kulm, BTW Peter Prevc zde v roce 2016 doletěl na metu 244m) a hlavě masiv pohoří, kterému vévodí nejvyšší vrchol Grimming (2351), na který jsme šplhali s Janičkou a paraglidingovou klikou v létě roku 2016 (první hike&fly zážitek ve mně zanechal vážně hluboké stopy).

Večer pak následoval každovečerní program - jídlo, sauna, jídlo a spánek :-)


Pátek, 27.1.2017

Den D pro Janičku a její sjezdařské zážitky jsem načal chvíli před ostatními, vyběhl jsem na dva běžkařské okruhy, které se z východu přimykají k Tauplitzu. Čtrnáct kilometrů hodně bolelo, mohly za to teploty, které klesaly v údolí až k -20°C. Ty se postaraly o precizně přemrzlý sníh, který byl tupý jako poleno. Ale co, příroda probouzející se do dalšího slunečného dne člověka udrží v pohybu, byť by měl pocit, že jede s nasazenými sněhovými řetězy :-)

No a před devátou honem na kopec. Tak tuhle kapitolu bych raději přeskočil. Zkrátka, po čase se zase ukázalo, kterak je moje vnímání posunuto lehce mimo rozsah běžné populace. Aneb dobré úmysly nedopadly ani trochu dobře. Vzal jsem Janičku na prázdnou a širokou sjezdovku, jenže přeci jenom byla příliš prudká a příliš červená, byť se mi to samotnému ani nezdálo, čímž jsem Janičce její sjezdařské začátky notně okořenil.

Časem se naštěstí do akce vložil zbytek ekipy, který mi vynadal o odvezl Janičku na rozumnou modrou. Od té doby to šlo skvěle. Janička sama pilně pilovala techniku, zatímco já létal ze svahů. Časem jsme si povyměňovali sjezdovky, takže jsem měl možnost srovnat své nezvladatelné obřačky s jinými slalomkami. Výsledek mě však (ne)mile překvapil. Očekávání hran tupých jako ranní sníh se nevyplnilo, slalomky (se kterými jsou jejich majitelé spokojení) mi na ledových plotnách ustřelovaly ještě více než ty moje obřačky... Závěr? Zkrátka to s nimi neumím a na ledě kór ne:-( Přesto všechno jsem se svými fošnami skamarádil a postupem času se na nich začal cítit celkem jistě. Jak to? Nespíš proto, že jsem s nimi začal jezdit rychle. Místo traverzování sjezdovek, kdy mi na plotnách ustřelovala lyže za lyží jsem to pustil občas 100km/h po svahu dolů a ejhle! Na plotnách mi to nikam neustřelovalo, předozadní stabilitu jsem oceňoval již při prvním seznámení a čitelné předvídatelné chování při vyšší rychlosti jakbysmet.

Tu a tam jsem se vrátil za Janičkou, abych koukl, jak se jí daří a dařilo. Překvapeně jsem zíral jak sama bez cizí pomoci zlepšovala svoji techniku skopec za skopcem. Aneb nadešel čas pro větší modrou, takže jsme spolu začali jezdit na vedlejším kopci.

Na konci dny následovala nejhorší část, dostat se po několikakilometrové červené zpátky z Tauplitzalmu do Tauplitzu, ale i to zvládla s přehledem.

A večer? Sauna a jídlo :-) Záměrně zamlčuji skutečnost, že Janička po večerech ještě makala do práce...


Sobota, 28.1.2017



Sobotní program měl kopírovat ten páteční, ale ne vše se podaří a to na různých frontách. Počasí naštěstí zůstávalo konstantou, která stále těšila :-) Spolu s Janičkou jsme vyrazili na nám známá místa z léta (Krippenstein, Hallstatt + poznat Dachstein West). Bohužel můj plán zdolat sjezdovku na Krippensteinu (odkud jsem v létě také letěl na paraglidu), pak přejet na Dachstein West (Gosau), kde všude měl platit jeden skipas narazil na skutečnost, že to nejde. Rakušané zkrátka nepočítají s tím, že by někdo chtěl během jednoho dne navštívit více než jedno středisko, kde platí "sdílený" skipas.  No co, opouštíme Obertraun, odkud vede kabinová lanovka na zmiňovaný Krippenstein a pádíme si to na Gosau (lyžařská oblast Dachstein West). Zde nás čekal Zwieselalm (těžko říct, zda je vůbec o název vrcholu, každopádně šlo o něco přes 1560m vysoký vrchol s výhledem na Dachstein). Nevelký kopec skýtal k vyžití několik sjezdovek a i modrou, na kterou jsme dojeli. Bohužel se ukázalo, že přebytek lidí o víkendu spolu s nedobrým stavem pisty nebudou nic pro Janičku, která to záhy zabalila. Já si dal ještě dvakrát červenou, která mě stála hromadu sil. Nevím, co za to mohlo nejvíce, třeba opět moje rychlost, která se znovu ve špičkách přibližovala 100km/h, což je od minulého roku velký posun, za kterým však stojí lyže, které se zdají být na takovou (a možná větší) rychlost konstruované. Na Gosau nepadla volba zcela náhodně, krom sjezdařského vyžití tu zase byl fallback pro běžkaře v podobě desítek kilometrů upravených tratí. Nutno podotknout, že krásou okolí mohlo směle soupeřit s okolím Tauplitzu. Chvílemi jsem jeli skrze lesy, chvílemi po pastvinách, chvílemi jsem si připadal jako na Marcialonze (mezi baráky)... Paráda! Tentokrát jsme si odnesli i bonus v podobě koní a lyžařů... Skijöring. Poprvé v životě jsem na vlastní oči spatřili tento zajímavý sport (pro neznalé, za koněm jedoucí lyžař na laně). Bomba... Plni luxusních zážitků jsme se vraceli přes Hallstatt domů, když v tom jsem zase spatřil stopu :-) V obci Winkl tisknoucí se ke břehům proslulého jezera jsem zahlédl, co jsem vidět neměl. Janička bohužel neprotestovala a tak vzhůru do stopy. Čekají tři okruhy - modrý, červený a černý. Značení respektující obtížnost tras podobně jako na sjezdovkách. No ještě teď mě bolí břicho smíchy. No posuďte sami:

• modrá - asi jedu pořád z kopce a bez zatáček
• červená - tak nevím, je to z kopce nebo snad už po rovině?
• černá - kopec? no nevím, pořád soupaž a to nejsem Standa (tedy ne Řezáč)

Přemýšlím jako barvu by asi vytáhli na závodní tratě v NMNM... Osmá barva duhy? Tříčárkovaná černá s hvězdičkami?

No co, barvám nevěřte, tedy aspoň ne ve Winklu, ale věřte tomu, že to bylo fajn svezení. Opět střídání městské tratě, otevřené u řeky, otevřené na paloučku, lesem atd. atd.

Večer padla obligátní večeře a večeře a sauna :-)

Neděle, 29.1.2017

Po sjezdařských nezdarech jsem se shodli na nedělním běžkování. Co bylo na řadě? Slavný Tauplitzalm. Taková náhorní skoroplošina v 1600mnm, kterou protíná většina sjezdovek v Tauplitzu a shodou okolností zde naleznete dva překrásné běžkařské okruhy, skoro bych řekl vysokohorské. Obdivu plné video, fotografie a popis jistě naleznete v loňském jarním reportu. Takže nenosme dříví do lesa, pokud nejde o naše běžky :-) Jinak věřte, že se jedná o naprosto luxusní tratě, které mě stále baví... Spíše než popis jak mě to bavilo, bych raději zmínil, jak jsme se dostali nahoru. Jednou možností je samozřejmě vystoupat po svých (700m převýšení), druhak lze vyjet lanovkou (hodně drahá záležitost) a poslední rozumnou variantou je jízda autem po Tauplitzalm Alpenstraße. Tato vyhlídková cesta vede na zmiňovanou plošinu z vedlejšího města, Bad Mitterndorf. Připravte se však na skutečnost, že vás cesta něco bude stát (12EUR), tedy pokud nemáte platný skipas, což my naštěstí měli :-) Hromada věcí, které pošlete vzhůru, také jednou doplují dolů. To stejné platilo přirozeně pro nás. Tj. čekal nás závěrečný sjezd z Almu do Kulmhofu. Přišlo mi vcelku vtipné, že Janička neměla zásadní problémy dát převýšení nebo také pře/po-nížení 700m nejprve po modré sjezdovce, pak po červené, následně po divokých horských spojovačkách a nakonec opět po červené sjezdovce na běžkách.  Pod kopcem jsme to však nezabalili a dali si již zmiňované okruhy ležící východně od Tauplitzu. A že se bylo opět na co dívat, takové sněhové krystaly jsem ještě neviděl, některé měly velikost mé dlaně. Podivuhodná krása. A večer, no jídlo a sauna :-)

Pondělí, 30.1.2017


Poslední den padla nepřekvapivě volba opět na běžky. Nějak jsem dostal chuť podívat se na další tratě, takže jsem vyrazili směrem na Ramsau. Cílem byla 22km trať Haus-Aich-Pruggern. Začátek jsme  posadili do Pruggernu. Auto jsme odložili na jediném parkovišti v obci, poblíž vlakové zastávky, která rozhodně stojí za pozornost. Prosklená budka s automaty, bez jakékoliv lidské osádky, to jsem ještě neviděl a vcelku se mi to zamlouvalo... Zpět však k lyžování, přes slušný mráz za nic nestálo a to protože... Chyběla stopa na skate, resp. byly tu natažené dvě klasické stopy, které za sebou zanechal skútr nebo čtyřkolka, což de facto znamenalo měkkou stopu bez možnosti jakéhokoliv bruslení a odrazu. Když se k tomu přičetla na pohled nepříliš zajímavá krajina, možná nepřekvapí, že jsem sbalili saky-paky a také vosky a vyrazili k další destinaci. V podstatě jsme se vrátili jen několik málo kilometrů do městečka Gröbming, které pro nás přichystalo také několik překvapení. Nejvíc nejlepší byla základní škola přímo sousedící s malou cvičnou sjezdovkou, která byla zároveň východiskem běžecké tratě. Na rozdíl od předchozího nepříliš povedeného zážitku jsme dostali naservírované dvě klasické stopy s pásem pro skate a to ve slušné kvalitě. Záhy jsem nechali město za zády a blížily se k horám. Co vám budu povídat, i tady to bylo krásné a příjemné...
  Ale ani běžkování v Gröbming nám (mně) nestačilo, takže nás čekala ještě po polední zastávka v Irdningu. Připadal jsem si tam trochu zmatený, jak na golfovém hřišti (BTW bylo skutečně naším cílem). Podle všeho mělo být město obklopeno běžeckými trasami, ale ve skutečnosti jsme stále nemohli nalézt byť jedinou. Rychlosti hledání neprospívalo ani celoměstské omezení maximální rychlosti na 30km/h. Lehce zoufalou činnost jsme se nakonec rozhodli přerušit ve prospěch romantického obědu s výhledem na místní hřbitov. Janička mi neopomenula připomenout, že se na nás všichni lidé dívají stejně pochybně jako Italové v Cortině d'Ampezzo, když jsem vytáhl v proslavené snobárně pod sjezdovkou plastovou Ikea krabičku s uvařenými těstovinami. Tu to pro změnu byl místní sýr, plechovka tuňáku a starý chléb :-) Po obědě pokračovala relace státní televize - Sabelell pátrá a nenachází... Avšak asi tak 23 pokus vyšel a my objevili nejen golfové hřiště, ale i očekávané stopy. Nutno říct, že jsem si pro to místo našel velice rychle zalíbení. Uměle stvořená krajina pod sněhovým příkrovem s výhledem na Grimming tvořila vlastně přitažlivé sousoší, soutratí, souvratí, soukotí, ... no co já vím, prostě to bylo zase fajn, o čemž aspoň malinko pohovoří fotografie.  Z fotodokumentace je zřejmé, že se nám pomalu, ale jistě začalo kazit počasí, které dle předpovědi mělo po pěti dnech nadmíru uspokojujícího azura pomalu přejít v polojasno. Jak bylo nahlášeno, tak se také stalo. Ale to nám už tak moc nevadilo, protože se přiblížila 15h, čas srazu a odjezdu.

Zde by byla bývala moje reportáž zhruba končila, tedy za předpokladu, že by se nestalo nic výjimečného. Jsem však nucen smutně referovat, že se tak nestalo. Prvních 150km cesty domů ubíhalo tak nějak očekávaně. Tedy až do prvního tunelu v Semmerignu. Znalcům prostředí asi nemusím vykládat o tom, jak tu lze potkat šest tunelů na 24km dálnice. A možná (ne)musím vykládat vám všem, co se stane, pokud vám umře auto v jednom z nich. Vlastně jsem nad tím nikdy nepřemýšlel, poněvadž mě to ani nenapadlo, jak mohou být obyčejné tunely nebezpečné. Ve 100km/h rychlosti nám palubní počítač oznámil milou novinku: "Engine Malfunction" a stvořitele tažné síly uvedl to spárů temnot... Za volantem v danou chvíli seděla máma, jsem nadmíru rád, že jde o profíka a že nezazmatkovala. Rychle vyřadila a s notnou dávkou štěstí se nám podařilo dojet na neutrál až do rozšířené části tunelu sloužící jako nouzové parkoviště (možná právě pro tyto účely). Vystrojení do reflexních vest jsme vylezli z auta, abychom informovali posádku druhého vozu o tom, co se událo. Mezi tím projížděla okolo auta zmiňovanou 100km/h rychlostí, což vám povím, nebylo ani v nejmenším příjemné. Zvláště vezmeme-li v potaz tvar tunelu, aneb auta se vynořovala za horizontem (vertikálním, rozuměj, ze zatáčky) a v mžiku byla u nás. Představa, kterak nedojedeme na neutrál až na odstavné parkoviště začala nabírat poněkud morbidních příchutí. Zvláště tušíte-li kolik metrů činí brzdná dráha rozjetého a naloženého nákladního vozu. Stát se to, šlo by asi o minuty, než by došlo ke katastrofě.... Po nezbytných kontrolách všeho možného jsme se pokusili auto znovu nastartovat a husarským (stejně tak i nebezpečným) manévrem ho dostat z tunelu. S pomocí velké dávky štěstí jsme opravdu s běžícím motorem vyjeli z tunelu a hned na prvním sjezdu sjeli z dálnice. Sotva jsem zastavili na první křižovatce, motor selhal znovu... Další kolečko hledání potenciálních příčin a preventivních opatření. Další ujetý kilometr a další smrt motoru. Tu nám konečně začalo svítat, že nedojedeme. Vtipné, venku se právě setmělo... Ale vždyť nejde o žádnou katastrofu, rodiče mají přeci zaplacené všechny dostupné asistenční služby, no ne?

• 18:14 volám nejmenovanou českou pojišťovnu, asi 3x jsem nucen poslouchat sračky hlasového automatu, protože síť okázale ignoruje moji číselnou volbu, pak na lince visím 20min, během kterých si mě lehce přehazují jak ping-pongový míček. Čert to vem, hlavně že jsme se domluvili.
• 18:45 posádka druhého vozu nabírá Janičku a odjíždí do ČR.
• 19:11 volá mi rakouské telefonní číslo, přesně jednu minutu, během které mi paní (rakouský partner nejmenované české pojišťovny) vysvětlí, co se bude dít, cajk.
• 20:?? přijíždí odtahovka, která nás nalezla jenom náhodou, poněvadž její řidič dostal souřadnice místa o kilometr vedl, naštěstí se s ním dá domluvit anglicky, takže zakrátko jsme naložení a jedeme ke všem čertům. Nutno podotknout, že v odtahovce bylo jediné místo, které jsme samozřejmě dedikovali mámě. Já s tátou nadále mrznu v autě (už před 19h začala okénka namrzat zevnitř a to byl venku mráz jen okolo -8°C), které se naložené na odtahovce řítí skoro 100km/h po dálnici. Ani moje fórky, že si zase vyzkouším autopilota nikterak nezmenšují nedobrý pocit z podivně se pohupujícího auta. Navíc nejedeme směrem ČR, ale opačně, někam na Slovinsko...
• 20:32 vystupujeme v Kapfenbergu (místní část Gassing) před značkovým servisem Huber KFZ. Začíná proces vyloďování se, vytvoření zápisu, zajištění taxi a hotelu (o to se kupodivu nestará nejmenovaná česká pojišťovna ani její rakouský partner, ale samotná odtahovka...) Klíčky od auta a techničák vkládáme do obálky, která putuje do schránky autoservisu tak, aby měl vše k dispozici již ráno.
• 20:52 volá mi nejmenovaná česká pojišťovna, aby zjistila jak to vypadá, během 4 minut jsem popsal celou situaci a explicitně jsem se zeptal, co mám dělat ráno. Jasně mi bylo řečeno, že mám čekat na telefonát z nejmenované české pojišťovny, ať sám nic nečiním. Dále mi bylo slíbeno, že mi pošlou číslo (přímou linku) abych nemusel volat na jejich posr. automatické ústředny, že mi slíbili poslání jména servisu a telefonického kontaktu na něj ani zmiňovat nebudu.
• 21:10 přijíždí taxi (Peugeot Partner řízený řidičkou, která neuměla jediné slovo anglicky...)
• 21:20 taxi nás vysazuje v Kapfenbergu v hotelu nesoucím název Sport Hotel
• 21:30 jsme na pokojích

Úterý, 31.1.2017

Probouzím se poměrně brzy a koukám z okna, odkud mám povedený výhled na atletický stadion a na kopci stojící Oberhaus (Burg Alt-Kapfenberg). To vše zarámované nepěkným počasím. Tak nějak doufám, že celá anabáze nebude trvat dlouho:

• 8:00 otvírá servis Huber...
• 9:30 volám nejmenovanou českou pojišťovnu, po 46s hovor ukončuji, protože telefonická ústředna s hlasovým automatem ignoruje moji číselnou volbu.
• 9:31 volám nejmenovanou českou pojišťovnu, asi po 3 kolečku, kdy mi zkur... automat opakuje všechny volby se dočkám přepojení. Během následujících 4-5min se dovídám, že ČR i Rakousko zasáhlo těžké sněžení, všude je kalamita, ale nemám se bát, kolega má náš případ rozdělaný na stole. Znovu se explicitně ptám, zda mám volat servis, nebo jen čekat až se mi ozvou. Dostávám jasnou odpověď, čekat až se ozve nejmenovaná česká pojišťovna. Pokud se ptáte na co stále čekám, tak odpověď je jednoduchá. Pokud nejmenovaná česká pojišťovna dostane od značkového servisu informaci, že je automobil neopravitelný do 12h, máme nárok na bezplatný odtah do místa bydliště.
• 11:24 mi přichází od nejmenované české pojišťovny tato SMS, cituji:
• Dobry den, od pobocky jsme obdrzeli zpravu, ze jste v servise neotevrel zakazku. Zadne informace ohledne opravy tedy zatim nemame, protoze servis bez Vaseho povoleni s vozidlem nesmi nijak nakladat. Zkontaktujte se prosim se servisem a otevrete zakazku, informace o oprave pak muzeme vyzadat. S pozdravem XY - nejmenovana ceska pojistovna
• 11:24 v této chvíli mi začíná docházet trpělivost a dlaždič by se červenal při slovech, které jsem vypustil z úst. Takže tato banda naprosto neschopných individuí mi 2x explicitně řekne, že nemám nic podnikat, že mám čekat na jejich instrukce, provolal jsem desítky až stovky korun s tím, že pořád poslouchám idiotské hlasové automaty, milá nejmenovaná česká pojišťovna mi jaksi zapomněla poslat přímou linku, taktéž mi neposlala jméno servisu ani telefonický kontakt na něj a 3,5h po té, co auto mohl v servisu někdo prohlížet se dovím, že já jsem ten kokot, který v servise neotevřel zakázku? WTF? 
• 11:25 volám servis Huber... (naštěstí jsme měl číslo od odtahovky, od nejmenované české pojišťovny bych získal možná za další dva dny). Bohužel v servisu a autosalonu asi 5-10 automobilových značek o rozloze fotbalového hřiště nikdo nemluví anglicky a tak jsou krutě prověřeny mé znalosti němčiny, no spíše neznalosti.
• 12:30 se rozhodnu do servisu vzdáleného 4,5km dojít pěšky a osobně dohlédnout na to, že se něco bude dít
• 13:30 po nákupu asi kila banánů v Bille přicházím do autoservisu Huber... a nemohu říct, že bych byl nějak kladně překvapený. Auto stojí tam, kde jsme ho o půl deváté večer předchozího dne složili
• 13:35 znovu se snažím neumělou Němčinou domluvit se servisem, aby něco udělal - nakonec snad chápe jak nepoužitelná recepční, tak hlavní přijímací technik
• 13:55 přichází technik, že auto bude opravené v 15:00
• 13:58 volám nejmenované české pojišťovně, abych jí oznámil, že odtah nebudu potřebovat, poněvadž mi auto opraví
• 14:20 dostávám opravené auto, 233EUR, které mám zaplatit za výměnu palivového filtru mě pěkně usazují, třeba už jen kvůli tomu, že v mé peněžence zeje posledních asi 239EUR... Co naplat, ještě včera jsem doufal, že bych mohl být odpoledne v práci, takhle aspoň věřím, že se dostanu domů ještě v úterý
• 14:25 zastavuji před Sport Hotel, kde ochotný recepční nechal pobývat přes celý den mé rodiče a mě v lobby hotelu
• 14:30 máme naloženo a vyjíždíme k domovu
• 14:31 nám na první křižovatce umírá motor a palubní počítač hlásí stejné selhání
• 14:38 volám do servisu, že oprava auta se jim nepovedla, během 4 minut, kdy jim rozumím naprosto kulové docházím k závěru, že si mám odvézt (nepojízdné) auto do 4,5km vzdáleného servisu a že se na to podívají... WTF? Co je to za služby. Zkur... opravu auta, za kterou jsem zaplatil 233EUR a s klidem mi řeknou ať tam to auto dovezu.
• 14:50 vracím se do hotelu a prosím recepčního, který ovládá angličtinu, zda by mohl zavolat do inkriminovaného servisu a ověřit, že jsem rozuměl správně, že na mě úplně kašlou. Za asi 2 minuty jsem dostal potěšitelnou informaci, že jsem rozuměl správně. Na další dotaz, zda netuší jak jsou drahé odtahovky, že bychom si nějakou soukromě objednali, jsme obdrželi varování, že služby v této oblasti jsou extrémně předražené a že by se nedivil, kdyby chtěli za odtah do 4,5km vzdáleného místa třeba 200EUR.
• 14:55 vzhledem k těsnému sousedství hotelu a bazénu je všude v okolí spousta aut a lidí. Nechal jsem se ukecat od mámy a žebrám u rakušáků, zda by mě nevzali na lano a nedotáhli do servisu. Přes značnou ochotu a nápomoc lidí nejsem dlouho schopen sehnat pomoc. Většinou to skončí na skutečnosti, že jejich auta nemají vzadu žádné oko/hák/tažné zařízení, za které by šlo přivázat tažné lano.
• 15:32 rezignovaně volám do nejmenované české pojišťovny a zkouším se jím popsat situaci, kupodivu od svého rakouského partnera již tuší, že jsem volal do servisu a že mám stále týž problém. Odtahovku mi samozřejmě mohou poslat, protože je to pro ně nová pojistná událost, dokonce nám mohou zajistit taxi a hotel, problém však je v již několikrát zmiňované kalamitě. Dostává se mi potvrzení toho, co jsem čekal, odtahovce bude nejspíše trvat několik hodin než nás odtáhne. Skvělé, servis zavírá v 17:00, takže se rýsuje další celý den strávený v Rakousku. Berou mě všichni čerti, při pomyšlení na to, že rodiče si platí extra služby k pojištění, aby se nemuseli strachovat, pokud by je potkal nějaký problém v cizině. Bohužel se ukazuje, že to jaksi nefunguje. V Rakousku trčíme již 21h, auto máme stejně rozbité, zaplatili jsem za opravu, která nic neopravila 233EUR a pravděpodobnost, že by nás někdo odtáhl se blíží nule a i kdyby se neblížila, tak se zdá, že se o takové variantě dovíme až dalšího dne ráno, kdy znovu otevře servis.
• 15:45 se mi konečně podaří najít sympaťáka, který přesypal celou svoji Audi A6, aby našel hák na lano, poprosil mě, abych mu to auto nerozbil, že ho prodává, neohroženě sedl za volant své káry a vyrazili jsme. Tolik kruháčů a křižovatek v pekelném tempu jsem ještě nezažil. Vezmeme-li v potaz, že jsem byl poprvé v životě za volantem odtahovaného vozu, kterému navíc nějak tak očekávaně nefungoval ani posilovač řízení natož brzd a jel jsem za poměrně drahým vozidlem... Celkem nervy. Ale vyšlo to :-)
• 15:50 děkujeme našemu zachránci, který za pomoc ani nic nechtěl. Jen mě poprosil, abych se neopomenul zmínit o tom, jak jsou Rakušané ohleduplní a nápomocní. Mohu říci, že o mnoha to jistě platí, ale jsou tací...
• 15:55 auto tlačíme do garáže servisu
• 16:30 jsem v garáži spolu s tátou, který tam celou dobu "šmíroval", co opraváři dělají
• 16:35 se objevuje skladník/objednatel dílů, který plynně mluví anglicky (WTF?), vysvětluje mi, že moji reklamaci neuznávají. Závada v prvním případě diagnostikovaná skutečnou poruchou byla  a nyní diagnostika ukazuje další problém. Oprava bude stát buď 280EUR nebo 480EUR a hotové bude vše středu v 9:00. Na mé námitky, jak si mohou být tak jistí, že tam nebude další chyba mi jen sebejistě frajírkovsky odpovídají, že to tak bude. Nevím zda si ze mě dělají prdel, zda je jejich diagnostika tak hloupá, že neviděla obě chyby, nebo auto tak pitomé, že prvně signalizovalo jednu a teď signalizuje druhou? 
• 16:40 skladník nám dává 4min na rozmyšlenou, že musí objednat díl do 16:45 jinak, že se to nestihne a mizí na 10min
• 16:50 tak že prý oprava bude ve středu ve 12:00, protože nestihl objednat díl, mizí
• 16:55 nás vyhazují, protože v 17:00 zavírají, necháme si z garáží vyndat polorozdělané auto
• 17:00 zavřeno, všichni se na nás mračí, jediným otevřeným vchodem přes kanceláře lezeme do garáže, abychom si posbírali všechny díly na auto, zaměstnanci nás pomalu kopou do zadnice, během toho (od 16:53) telefonuji s nejmenovanou českou pojišťovnou, abych jim popsal situaci, že nás vyhazují na mráz, nemáme ani hotel, ani taxi, auto rozbité...
• 17:05 se rozhodujeme řešit vše svépomocí a na své náklady bez účasti nejmenované české pojišťovny a rakouského značkového servisu, jehož služby mi nemálo připomínaly přinejmenším české poměry a chvílemi i poněkud mafiánské poměry.
• 19:47 po zajištění všeho potřebného oznamuji nejmenované české pojišťovně prostřednictvím SMS, že již nebudu potřebovat jejich skvělých služeb, že si poradím sám a zaplatím si to sám (no to by se stalo i s jejich pomocí, bohužel).

Myslíte si, že je to všechno? Tak se virtuálně přenesme do čtvrtka.

Čtvrtek, 2.2.2017

• 13:38 volá mi nejmenovaná česká pojišťovna, mám meeting, proto hovor nepřijímám.
• 13:46 volám nejmenované české pojišťovně, co si přeje. Borec na lince je mírně zmatený, ale po chvíli se mu daří najít záznam v jejich informačním systému, ze kterého zjistil, že mi volala jeho kolegyně, aby se zeptala jak se mi daří vyřešit problémy v Rakousku a zda nepotřebuji pomoc. WTF?

Závěr

Začnu trochu odzadu. Bohužel nepříjemné okolnosti spojené s poruchou auta a zejména jejich řešení zcela přebily nádherné zážitky z Tauplitzu. Asi ne úplně poprvé jsem si ověřil jednu (pro mnohé jasnou) věc, že se můžete spolehnout pouze na rodinu a své nejbližší (a je jedno mám-li na mysli příbuzenstvo nebo dobré kamarády), ale málokdy se můžete spolehnout na komerční služby. Ve výsledku je zcela lhostejné, zda jsme měli smůlu na lidi, nebo zda šlo o systémové problémy pojišťovny a nebo zda šlo jen o zcela výjimečnou situaci spojenou s údajně kalamitním stavem v ČR a Rakousku. Výsledek je týž - pocit marnosti, zmaru spojený s vyčerpáním, bezmocností a ještě navíc s vysokými finančními ztrátami, o ztrátách toho nejdůležitějšího ani raději nemluvě - času. Celkové škody ani nevyčísluji, protože by se mi udělalo zle. Jenom zopakuji svůj názor: "Myslím si, že všechny příplatkové služby typu výše popsaného jsou k ničemu, protože vám nedokáží zajistit skutečnou pomoc bezvýhradně. Taktéž je pro ně typická podmíněnost hromadou (ne)smyslných okolností, ke kterým nejspíše nikdy a nebo aspoň málo kdy dojde, takže pomoci se nedočkáte. Pokud nejste extra opatrní a ještě navíc právníci, abyste řeči drobných písmenek za PR kecy rozuměli, zjistíte to až v okamžiku, kdy se dostanete do velkých problémů a vězte, že to nakonec ještě vaše problémy může prohloubit."

Neméně zajímavá byla má zkušenost s rakouským servisem, jehož služby byly na české poměry nepřekvapivě extra drahé a přístup k zákazníkovi naopak velice překvapivě mnohem horší než u nás. Vážně jsem to nečekal, to že se ke mně budou chovat jako k nýmandovi, který neuměl jejich řeč, a kterého tak mohou lehce odrbat. Ano, přesně tak nechutně jsem si připadal... Celé mi to přišlo takové podrazácké, třeba už jen to, že ve firmě pracuje aspoň jeden člověk, který mluví anglicky, ale nikdo mi to neřekl a raději zneužívali mé neznalosti jejich rodného jazyka...

Je jasné, že má jediná zkušenost jak s nejmenovanou českou pojišťovnou tak se jmenovaným autoservisem se může zcela vymykat běžným scénářům. Nicméně rád bych vás svým popisem událostí připravil na skutečnost, co se může de facto komukoliv přihodit...

No a teď se mohu konečně vrátit k tomu pozitivnímu, náplni samotné dovolené, která byla naprosto úchvatná. Přálo nám počasí, v podstatě celých pět dní nás nečekalo nic jiného než-li azuro... Vše pod sněhem nějak tak připomínalo Ladovskou zimu. Běžkování se nadmíru povedlo a sjezd také ušel, tedy za mě byl skvělý (párkrát jsem se dobře svezl a ještě se konečně skamarádil se svými obřačkami), nicméně jsem si vědomý své odpovědnosti za nepříliš povedený start Janičky na sjezdovkách. Doufám, že na to brzy zapomene...

Co jsme zdolali:

• sjezdovky, 78km
• pátek, 27.1.2017, 57km (včetně vleků)
• sobota, 28.1.2017, 21km (včetně vleků)
• běžky, 164km
• čtvrtek, 26.1.2017, 46km
• pátek, 27.1.2017, 14km
• sobota, 28.1.2017, 40km
• neděle, 29.1.2017, 36km
• pondělí, 30.1.2017, 28km

Co to stálo:

• celkem
• cesta, 420Kč (na osobu, palivo + dálniční známka)
• ubytování, 1940Kč (na osobu/5 dní)
• sport
• skipas Tauplitz 1 den, 40EUR
• skipas Tauplitz 5 dní, 179EUR
• skipas Dachstein West 1 den, 42EUR
• jídlo,