... za vším (dobrým) hledej (ne)typicky ženu. Vlastě ani nevím nakolik jsem zodpovědný za Janiččino rozhodnutí vyzkoušet tyto závody a hlavně to není ani důležité. Zkrátka tak nějak jsme se domluvili, že pokud vyjde počasí (rozuměj krátkodobá předpověď), tak vyrazíme. Je pravdou, že jsme trošku podcenili nový únorový termín Jizerské 50, který se tak nějak kryje se sjezdařským pohárem v Albrechticích v Jizerských horách a jarními prázdninami v Praze, které nemálo souvisí s ubytovací kapacitou (rozuměj, chybějící) v Jizerkách... Takže se nám tu vyrýsovalo několik na sobě závislých problémů, aneb jak:
1) Sehnat číslo
Vždy jsem se přihlašoval hned po otevření registrace (kdo ví, půl roku či snad rok před samotným závodem), letos jsem to však neplánoval, takže mi to číslo logicky chybělo. Možná by se řeklo: "Kde je problém?" Ano, nejspíš se nepodařilo udat všechna čísla, takže jsem si ho pohodlně mohl koupit až na registraci, jenže... Ne, vážně nevím, proč bych měl dát za číslo 2600Kč, když do konce září bylo za 1400Kč (potom s přibývajícím časem za 1800Kč a 2200Kč). Co jiného se však dá dělat? No přeci koupit číslo od někoho, kdo nepojede. Shodou okolností jsem ho pořídil od bývalého kolegy žijícího dnes ve Švýcarsku :-) Jo a stálo mě to 600Kč za číslo a 300Kč za přeregistraci (ano, ani ne 3minutový proces je, pro mě opět z neznámých důvodů, zpoplatněn taxou 100Kč/min)). Ve skutečnosti by šlo jet na jméno původního majitele čísla, pominu-li skutečnost, že pro jeho vyzvednutí bych potřeboval notářsky ověřenou plnou moc, zároveň bych musel velkoryse přehlížet vytištěné jméno na dresu, které nepatří mně (ano, vážně mi to trhá žíly :-)), ale hlavně bych musel jet z jeho vlny... Dělat vlny se však nesluší, že? :-) No dobře, i to by mi bylo jedno, pokud by šlo o vlnu první, jenže to pak zase nevím, zda by původní majitel hodlal riskovat, že mu udělám ostudu na jeho jméno, že? :-) Result? Skvělý, za 900Kč jsem dostal první vlnu, svoji první vlnu...
2) Zajistit mazání
Když už jedete na závod, kde si třeba chcete dobře zalyžovat, nebo dokonce poměřit síly s ostatními, tak vám nezbude než si zajistit servis lyží. I kdybych investoval do všech různých parafínů, prášků, vosků a nevím čeho, stejně by mi chybělo know-how profesionálních servismanů, takže by taková investice (pozor jednalo by se o několik desítek tisíc korun) přišla nejspíš vniveč. S přibližujícím se termínem hlavního závodů však narůstá i saturace objednávek v jednotlivých "servisech" a tak může být skutečným problémem zajistit tento krok, který patří k těm nejdůležitějším. Mě zachránil, jako téměř každoročně, Jirka Ročárek, jeden z našich nejlepších laufařů. Takže to by nakonec také bylo.
3) Najít ubytování
Au, tady to bolelo. Booking.com sice nabízel ještě dva pokoje v Liberci, jenže 2000-3000Kč za noc se mi nelíbilo. Dokonce tu byla nabídka i z Bedřichova, noc za 5000Kč, no neberte to... Výběrové řízení nakonec vyhrálo ubytování téměř až na německých hranicích v Hrádku nad Nisou. Penzion La Campagna se slušným hodnocením nabízel obdobné služby jako výše poznamenané, jen s drobným rozdílem, bylo to za 830Kč. Solved.
4) Pořešit dopravu
Sobota a i neděle se v Bedřichově nesou ve znamení uzavření... Mezi 6-9h se do obce autem nedostanete bez parkovací karty či speciálního povolení. Že jsme nic z toho neměli je asi zbytečné zmiňovat. Ve výsledku nezbývalo nic jiného, než se oddat každoroční klasice v podobě autobusového spojení Liberec-Bedřichov. Letošek však přinesl dvě nové komplikace. Předně jde o zavedení parkovacích zón v Liberci a to tak že rovnou pěti, nebýt toho, že existuje i zelená, tak bych jejich tvůrce obvinil ze sadistických choutek, barvy - hnědá, červená, oranžová a žlutá si jsou totiž na mapách podobné jako vejce vejci (samozřejmě myslím ta cibulí barvená). No a druhou komplikací samozřejmě byla skutečnost, že jsem nocovali půl hodiny cesty od Liberce :-) Pokud pořád nevidíte žádný problém, tak bych měl ještě dodat, že běžky jsem si měl vyzvednout v neděli ráno před závodem na Nové Louce, kam jsem se měl možnost dostat jen na běžkách a že to také pár kilometrů je... Ve výsledku to znamenalo nalézt místo v Liberci dostatečně daleko od centra, abych se již nemusel potýkat s parkovacími zónami a zároveň abych to pěšky neměl daleko na autobus jezdící už léta od TJ Lokomotivy Liberec, což se nakonec také povedlo.
Definice problémů a náčrt jejich řešení jsme si probrali, takže zpět tam, kde jsem přestali. Vzhledem k tomu, že se nám podařilo zdolat tyto drobné, jak by Američan řekl, challenges, nic nebránilo výletu do Jizerek.
Ještě než (se) vrhneme do víru událostí, stojí za povšimnutí fakt, že jsem slíbil Janičce a i veřejně dvě věci:
- Budu dělat Janičce pokud možno zásobování a bodyguarda (po zkušenostech Magdičky ze stopy jsem byl dost nabroušený na případné usměrňování negalantních chlíváků...)
- Pojedu soupaž, no spíše jsem měl říct, že to pojedu na hladkejch lyžích, tj. stromečku, ale ani střídáku se bránit nebudu, ale na skateových běžkách bez stoupacích vosků.
Páteční večer a sobotní ráno jsme zasvětili balení se a shánění nových běžeckých rukavic, takže na cestu jsme vyrazili až někdy po osmé ráno. Nemohu neocenit naše rozhodnutí netrmácet se po českých okreskách a vzít to cestou delší (vzdálenostně) zato však kratší (časově) po dálnici. Tři hodiny cesty Brno-Liberec plus čas ztrávený v pražských nákupních centrech při honu na rukavice utekl jako voda v Jizerce...
Záhy se ocitáme v Nákupním centrum Severka Liberec, kde našlo své útočiště velení Jizerské 50. Bez jakýchkoliv problémů jsem si vyzvedl a nechal přepsat startovní číslo a hurá na trénink do Bedřichova.
Možná bych neměl přeskočit etudu, kterak jsem prodával nové hole v Liberci. Asi by nebylo nic zvláštního na tom, že něco prodávám, poněvadž mě to asi baví... Baví mě ztrácet? To asi těžko, ale to tu nebudeme řešit. Vtipné mi přišlo, že dané běžecké hole jsem objednal a koupil v Liberci, abych je o nějaké dva měsíce s příslušnou ztrátou v Liberci zase někomu prodal :-)
Hole nechme holemi a vzhůru do toho Bedřichova. Zaparkovali jsme kupodivu vcelku bezproblémově na P2, kilometr došli doprovázeni deštěm, sněhem a vůbec nepříliš povedeným počasím. Po cestě na sníh se nám podařilo zavadit o několik reklamních jídel - různé tyčinky a nápoje, čímž se nám lehce podařilo zahnat krutý hlad (no co, už dvě hodiny jsem nepozřel sousta :-)). Nazuli jsme prkénka, napatlali Janičce nějaké klistry a vyrazili směrem na Novou Louku. Po cestě se ozvala Magdička, že sedí s kamarády na Šámalce a že bychom společně mohli dát malou vyjížďku, paráda, to nám to pěkně vychází.
Spolu s Magdičkou jsme ve sněhu otiskli malé kolečko s centrem na Kristiánově, při zpáteční cestě nás čekala další zastávka na Nové Louce, kde jsme nechali Janiččiny běžky (jen díky Magdičce a jejímu smývači se nám z nich podařilo dostat tekuté vosku, které nesnáším), z mých zad byl sundán druhý pár, který si připnula na nohy a hurá zpět do Bedřichova.
Nejprve jsme pospíchali do stánku Bezva běžek, kde pro změnu svoje prkénka nechala Magdička a pak do víru stánků. Něco jako u stánků na levnou krásu... :-) Tu jsme mohli obdivovat běžkařské legendy, nejprve to byl Standa Řezáč a vzápětí Lukáš Bauer, který se na nás usmál, takže jsem ho pokorně pozdravil: "Dobrý den", za což se mi Janička dodnes směje :-) No a pak pomalu nadešel čas odjezdu, rozloučili jsme se s Magdičkou a vydali se k Hranicím.
Hrádek nad Nisou nás přivítal snad někdy okolo 18h, než jsme vynosili tunu zavazadel, řádně se ochladilo a nejen okolí penzionu se začalo koupat ve tmě. Přestože ani jeden z nás neměl chuť vystrkovat čumák z peřin, přesto jsme vyrazili na obhlídku města. Po cestě jsem neopomenul zastávku v potravinách, aneb bílý jogurt a cukrářské piškoty vždy přijdou vhod. Krátkou procházku jsme zakončili večeří na pokoji asi o sedmi chodech. Typické příznaky nedobrého zdravotního stavu, zkrátka, když se necítím, žeru jako kombajn v uhelných dolech... Nedokáži říct, zda moje slabost byla jen ozvěnou posledních náročných dní, předzávodního stresu, či skutečným znamením přicházející nemoci. Tma to vem, mnohem horší však bylo, že i Janička se cítila podobně mizerně. Navíc záhy vzalo za své předsevzetí jít spát někdy v pět :-) Jak by také ne, když bylo dávno po osmé a já smutně koukal na své běžky, jejichž luxusní naparafínování se ztratilo během sobotního blbnutí na sněhu, jenže dýchejte si v malém pokoji, kde se chystáte spát, voňavé rozpouštědla vosků a žehličkou rozpálený parafín... Tak jo, jde se ven. Na spánek došlo až po jedenácté hodině... Jak typické :-(
Nedělení ráno se ukázalo být jen stejně hektickým jako v předchozích letech na kolejích TUL. Horká sprcha, královská snídaně a vzhůru na cestu. (Ne)překvapivě vše klapalo jako na drátkách, cesta do Liberce, parkování, běh na autobus, cesta autobusem, cesta pro běžky (no dobře, špatně vyznačená mazací zóna na jedné běžce se nepočítá ;-)), cesta s běžkami zpět, jídlo, převlékání, biologické procesy pod kontrolou atd. a nebo každoroční setkání se starými známými z kolejí :-)
První vlna čeká a v ní vydatná porce nervozity. Patnáct minut před námi (rozuměj startem elity mužů a první vlny) vyrazila na trať ženská elita, burácející vrtulník vířil nejen myšlenky v mé hlavě, těžko popsatelné pocity si musí každý zažít sám, stěží se dají přenést na papír, případně obrazovky. Co zažívala Janička, nevím, každopádně měla trochu jiné starosti, schována za bukem, ne U Buku, a víte co, možná to byl spíše smrk asi tak kilometr za startem, měla za úkol objevit moji maličkost a připojit se do závodu. A věřte mi, že nešlo ani vzdáleně o jednoduchou úlohu, pokud se před vašimi zraky v šesti stopách prožene okolo 500 lidi během několika málo minut...
Tady bych možná mohl vysvětlit to "připojit se do závodu" a raději obšírněji. Když se Janička rozhodla vyzkoušet Jizerkou 50, byl jsem nadšený. Čekal jsem, že dopadne dobře, protože je zkrátka skvělá. Zároveň mě přepadly obavy, aby se jí nestalo, co Jirkovi. Přestože je vynikající běžkař a měl na to zválcovat většinu startovního pole, nestalo se tak. Nepřímo za to mohla osmá startovní vlna, ze které startují nováčci. Problémem nebylo, soudím/vzpomínám, že by s prstem v nose nepředjel s naprostým přehledem skoro všechny, ale to, že nešlo o lyžování. Nevím jak je tato věta představitelná pro ty z vás, kteří jste si to nezažili, nicméně start z poslední vlny je spíše o tom, jak jste na tom fyzicky, jak drze se umíte prosmýknout mezi masami lidí ve stopě, která už de facto neexistuje... Vlastně jde o iterativní a zdá se, že pro mnohé otravný proces (může trvat roky), jehož cílem je vyjetá vlna odpovídající vaši výkonnosti. Pak už si můžete užít trochu lyžování... Ale co jsem tím chtěl říct, no asi toliko, že v případě Jirky šlo zároveň o poslední účast na Jizerské 50 a já měl oprávněné obavy, že podobné by se mohlo přihodit Janičce. Protože jsem zároveň očekával, že zvládne jet v první nebo druhé vlně, dostala (ve skutečnosti šlo o dlouhé přemlouvání :-)) za úkol připojit se za mnou do té první, odkud jí budu dělat servis a krýt záda. Ano, kdyby organizátoři měli rozum a poslechli slova "starého jizerského harcovníka" a přidělili Janičce rovnou číslo do první vlny, mohl jsem kupovat čísla dvě a ne jedno, jejich škoda!
Výstřel podivné startovací pistole uťal mé myšlenky. První kilometr si nepamatuji. Setkání s Janičkou. Sláva! Podařilo se! A tady začíná boj. Téměř ihned se ukázala nepěkná zlá věc. Janiččiny běžky sice valily obdivuhodně dopředu, ale máza bohužel neprokázala stejně obdivuhodné vlastnosti. Ve výsledku to znamenalo, že prvních 10km, které jsou tak trochu stále do kopce musela táhnout na rukách a vlastně nechápu jak se dostala až nahoru. Bohužel tam, kde jsem byl přesvědčený, že bude nejvíce získávat, tj. v kopích, jsme nejvíce ztráceli. Záhy se přes nás převalila nejen celá první (pomiňme, že jsem startoval z jejího konce), ale i druhá vlna a nějací extra výkonní borci z vlny třetí. Škoda, tu jsme přišli o dobrých 10-15min. Ale co, nejdůležitější bylo, že se Janičce podařilo s klouzajícími běžkami vydrápat až nahoru. BTW pro mě to byl celkem odpočinek, Janiččino neštěstí bylo pro mě štěstím z pohledu toho, že jsem se neutavil hned v prvním kopci.
Od Čihadel dál dostaly možnost předvést se J. běžky z kopce. Vcelku překvapení... Vzhledem k tomu, že tu jsem očekával zcela opačný scénář, jakože chlapi budou po rovince a z kopce Janičce krutě ujíždět, protože jejich silová výhoda při soupaži je neoddiskutovatelná. Navíc jsem Janičku brzdil, ať z kopce odpočívá a nepíchá příliš soupaž, že jí čeká ještě poměrně hodně kopců. A i za těchto okolností se před Janičku příliš mnoho lidí nedostalo, běžky frčely náramně! Občerstvení, které jsme zrovna příliš nenatrénovali probíhalo také vcelku dobře, takže skoro vše šlo jako po másle. Tedy než se objevily další kopce, což netrvalo až zas tak dlouho :-) Janička je však bojovník, takže se jí podařilo dostat až na Jizerku, tj. 23km. Vezmeme-li v potaz, že takových 12-13km bylo do kopce, tak běžkařskou čepku dolů... Během té doby se stalo pár poznamenání hodných věcí:
- Předpověď počasí vyšla, takže v neděli ráno nás čekala zmrzlá rychlá trať, tedy aspoň po Rozmezí.
- Po cestě jsem nemusel zasahovat vůči neohleduplným či snad hulvátským závodníkům, všichni se chovali vcelku příkladně a tak za největšího hulváta můžete považovat....
- ...mě, protože se mi podařilo Janičku poslat k zemi. Jak jsem se jí snažil krýt záda, tak jsem často jel nalepený na jejích patkách, jenže jak jí to klouzalo, tak občas došlo ke kontaktu našich běžek. Bohužel jednou se potkaly tak nešťastně, že jsem Janiččinu běžku tvou svojí odstřelil tak, že upadla :(
- Přestože jsem jel na HFkách, tak příprava mých letitých Salomon Equipe 10 Skate nesahala profesionálně připraveným běžkám Janičky (Sporten RCX) ani po kotníky... Při pohledu na rychlost jejích nepříliš tvrdých běžek s tunou klistrů, mi nezbývá než smeknout před prací servismanů (Ročárkovi).
- Z mírných kopců jsem musel píchat soupaž o 106, abych buď nebrzdil Janičku (pokud jsem jel před ní) popř. aby mi neujela (když jsem jel za ní), jo a ona jela pěkně dle rad ve vajíčku.
- Po cestě jsem posbíral něco odpadu :-)
- Zdálo se, že Janička během závodu zapomněla na obavy ve sjezdech, plužit jsem ji mockrát neviděl, ale ve sjezdovém postojí téměř stále. Dva, tři skopečky, které Jizerská 50 nabízí, a které lze považovat za nebezpečné, sjela bravurně a ještě se podivovala, kde že byl jaký skopec :-)
- Bylo báječné, kolikrát jsem viděl Janičku píchat soupaž (no dobře, s blbou mázou ji ani nic jiného nezbývalo) ve srovnání s ženami okolo, respekt!
- Zjistila, čemu nejspíš nevěřila, že i v první vlně jezdí hromady lidí, kteří to na běžkách neumí. No ano, i já jsem toho příkladem :-) Ale teď mám na mysli spíše work-out ekipu, aneb borce, kteří mají bicepsy jako já stehno a kteří to upíchají soupaž bez ohledu na kopce. Jenže pak vypadají jako dotyčný sjíždějící na Jizerku v pluhu, za který by se nemusela stydět silničářská Tatrovka :-) No jo, stopa byla zmrzlá, ale stěží se tam dalo jet více než 50km/h, zkrátka no big deal pro někoho, kdo jede Jizerku pod tři hodiny... Bych si myslel, ale týpek vypadal, jako by na tom stál poprvé v životě a takových bylo více.
- Prvních 23km soupaž jsem zvládl hravě, dokonce jsem se tu a tam přistihl, jak se kochám krajinou :-)
Zpět však na Jizerku, velká občerstvovačka v necelé půlce trati a de facto nejvzdálenějším bodě závodu, odkud se už započíná návrat domů, stojí za zmínku, protože Janička sundala běžky a... Ne nezahodila je, jen je předala do rukou borců ve stánku Swixu, kteří jí tam zažehlili další (snad již dvacátou) vrstvu klistru. Ztráta dalších pěti minut? Začalo peklo! Janička nasadila svůj luxusní střídák a já začal vlát. Kdo zná stoupání z Jizerky a nezná každou prkotinu v posilce, pochopí, že soupaž by bolela i v tempu předchozích 23km, jenže teď za to Janička vážně vzala. Nechápu, kde v sobě našla tolik sil, ale mi skončila kochačka, tepy vylítly někam k 200 a já se začal vážně šklebit bolestí.
A teď nevím co napsat, bohužel nebo bohudík? Trvalo to přibližně 6km, na Smědavu, kde byl sníh zase jiný a klistr už zase neklistroval... Ano bylo chybou nezastavit v dalším Swix stánku pod kopcem a nenechat znovu domazat. Na stranu druhou mě to ochránilo před totálním rupnutím. Takže Smědava stromečkem... Dalších pět a více minut ztráty... Naštěstí i ta nejprudší část kopce jednou končí a na té mírnější to Janička udržela na rukách. Tady nám dala na prdel Aneta Urbanovská, kterou jsem zahlédl ve Swix stánku, který jsem chybně minuli. Děvče valilo neskutečně krásnou klasikou, radost pohledět...
Po mnoha bolestných okamžicích zpět na Čihadlech. Jak říkám, kdo se dostane až sem, má Jizerku v kapse. Radostně tuto zprávu opakuji Janičce, že to má za pár... S výjimkou Olivetské hory, několika posledních skororovinek (které po 47km chutnají jako krpály) a dlouhých nechutných pasážích, kde do omdlení rubete soupaž, ač vaše svaly dávno vypověděly poslušnost, to tak je :-)
No ještě že jí to valilo z kopce dolů, snaha o občerstvení za Čihadly nevypadala moc dobře. Zatímco jsem rozepínal kapsu a vytahoval gel, Janička mi poodjela a zároveň mě předjeli dva borci. Při submaximální soupaži jsem byl schopný se jich držet, ale pokusy předjet je mimo ledovatou stopu vyznívaly do prázdna. Zásoby mé energie opovážlivě docházely a ten gel v hliníkové tubě, který jsem měl skousnutý v puse mě dávil a navozoval neodkladné pocity zvracení (což dělá i tato vzpomínka :-)). No jestliže jsem si v průběhu první půle závodu říkal, že jsem přeci jenom trochu jinde než borci z druhé vlny, tak tu jsem s nimi měl vážně problém. Jenže vše je to o psychice, takže jsem si řekl, že jedou jinou ligu, hrábl jsem (ano, tohle však bylo až na dno) a soupaž jsem je getnul vedle té vymrzlé stopy. Raději už nevím zda si Janička ten gel dala, mám pocit, že spíše ne :-) No když o tom přemýšlím zpětně, naše občerstvování mělo přeci jenom k dokonalosti daleko. A to se raději nezmiňuji o tom, že mi došlo pití...
Na dlouhých rovinkách se ukázalo jak je na tom kdo se silami popř. s psychikou. Jáňa očividně hodně dobře, soupaží stačila borcům a pomalu deklasovala ženy okolo. Např. si pěkně dala Ivu Novotnou ze Silvini Madshus týmu. Ano v celkové pořadí skončila Iva před ní (startovala až z druhé vlny, tedy asi), ale přestože měla na trati občerstvení na úplně jiné úrovni (týmové), tak zdaleka nestačila zdrcující soupaži Janičky. No samozřejmě mě více těšilo, že dává na frak chlapům okolo, nejen že jí chlapi neujížděli, ale často to bylo naopak...
Jednu z posledních ztrát jsem zaznamenal na Olivetské hoře, máza prostě nedržela a ani Janiččina soupaž po 42km na ten kopec nestačila... Ale i tak někde pod Olivetskou horou dojela skvěle jedoucí Anetu (zmiňoval jsem ji výše), které to před cílem začalo opět luxusně klouzat a její soupaž nebyla tak kvalitní.
No ano, slunce se začalo objevovat již na Jizerce a pár kilometrů před cílem se postaralo o mokrý sníh na trati, který zpomalil nejen moje, ale i Janiččiny běžky. Škoda této poslední ztráty, kdy nás getli i ti borci, se kterými Janička rovnocenně válčila svoji soupaží...
Cílová rovinka a konec utrpení. Pro mě další zvláštní závěr, kdy jsem nešel do cíle na max, ale pěkně po boku Janičky :-) No a o utrpení mohu mluvit asi jen já sám za sebe. Janička se v cíli nemálo usmívala a na rozdíl ode mě nevypadala zvlášť znaveně. Což se ukázalo býti skutečností po cestě domů, kdy jsem usínal za volantem, zatímco ona měla dost sil řízení ode mě přebrat...
No a jakže jsme dopadli? No, já si myslím, že hodně dobře. Tedy s pohledu mého jména ve výsledkové listině je to trochu trága a propad oproti předchozím ročníkům o 1000 míst vzad, ale pokud výsledný čas přiřadíme Janičce, dostane perspektiva daleko veselejší barvy. Čas 3:22:20.5 totiž v ženách stačil 43. místo. Což samo o sobě je naprostý luxus. Pokud navíc odečteme profesionálky (nebo minimálně skutečné závodnice s FIS kódem, rozuměj elitu), tak je to -16, tj. 27. místo mezi amatérkami. Výsledková listina nám ještě odhalí skutečnost, že většina z těchto žen jela za nějaký tým typu Silviny, tj. s lepším servisem na trati. Ovšem pro mě osobně je nejzajímavější odhad, za kolik to mohla Jáňa jet, kdyby jí podržela máza. Jsem přesvědčen, že by to byl čas pod 3:00:00, tj. přibližně 9. místo za profesionálkami. A to je již hučák, neskutečný hučák. A to jsem nepřibral do hry ostatní handicapy. Ono totiž ne že by Sporten RCX byly špatné běžky, ale cosi mi říká, že Fischer Speedmax, Rossignol X-Ium či Madshus RedLine disponují daleko větším potenciálem, o karbonových holích Axon Vortex Profi raději ani nemluvě (ano, jsou lehoučké, nicméně jde o příšerné bláto), stejně tak bychom mohli pomlouvat Janiččiny těžké lyžáky. No a to ostentativně pomíjím daleko zásadnější skutečnosti:
- První lauf v životě, na poprvé nevíte, co můžete jet, jak bude reagovat vaše tělo.
- Neznámá trať - je velký rozdíl jet poprvé, nebo po páté, kdy znáte nástrahy tratě, reakci vašeho těla na daný terén a kdy víte, jak za to kde můžete vzít.
- Chybějící zkušenost s energetickými gely a ioňťáky, co si budeme nalhávat, výživa je stejně důležitá jako to, co máte natrénováno a nebo jak máte připravené běžky. Pokud nevíte, co to s vámi udělá, těžko můžeme mluvit o ideálním stavu.
- No a konečně zdaleka ne na poslední místo patří absence zkušeností. I to dělá hrozně moc. Časem se naučíte, kdy má smysl se vyvážet, kdy táhnout, jak předjíždět, jak občerstvovat, jak nenajet zbytečné metry navíc atd...
Závěrem snad jen poznamenám, že víkend považuji za zdařilý, já jsme to odpíchal soupaž (rozuměj zdolal jsem to na hladkých lyžích, tj. nejsem soupaž, ale i stromeček byl) a Janička hned napoprvé předvedla obdivuhodný výkon, respekt největší. A teď jen zbývá poznamenat, že si vlastně přestávám být úplně jistý kdo že to startoval z té první vlny a kdo se přidával z lesa, ale to vám zůstane na vždy zahaleno pod rouškou tajemství :-)
Závodům a ženám skol!
