Aneb o tom, jak se zdařil husarský kousek v podobě dovolené nejvíc nejpohodovějších a nejsportovněji založených lidí co znám...
Pátek, 1.7.2016, ČR-Itálie (#cesta) aneb radosti a strasti nočního cestování
Pátek byl vyloženě srazový, zkrátka jsem se všichni srazili u nás na bytě. Vše šlo podle plánu, takže v deset večer jsme byli de facto nachystaní k odjezdu, tedy až na skutečnost... že nejprve musel padnout tradiční obětní ananas, resp. rovnou dva... A pak ještě došlo na pokusy na jednokolce a na hraní si s kvadroptérou, takže jsem odjezd zpozdil o dobrou půlhodinu :-)
Cesta byla... co k ní více říct? Cesty přes noc jsou zkrátka náročné... Krom neutuchající únavy však přinášejí i jisté benefity, jako je např. zpravidla dokonalá průjezdnost dálnic a snesitelné počasí (aspoň ve srovnání s 30° vedry přes den, polední písečnou bouří a nebo podvečerní sněžnou stěnou atp.) Ovšem únava, která mě zkosila, byla tuze silná. Díky partě šikovných děvčat to však nevyústilo v závažný problém, zaslouží si za to písemné uznání, jmenovitě Janička, Veru a nejvíce řídící paní řídící, Magdička. Díky dámy!
Sobota, 2.7.2016, Pieve de Ledro (#ubytování) aneb nečekaně bez problémů
Za dobrou půl hodinu poté (možná už okolo 14h) nás vítalo Lago di Ledro, mnohem menší a klidnější jezero, ležící necelých 5km daleko (vzdušnou čarou) od svého většího a známějšího bratříčka. Krom velikosti se zásadně liší i nadmořskou výškou, ve které leží, Garda řádově 60mnm a Ledro řádově 600mnm. Tento faktor je jedním z těch určujících pro celou oblast okolo jezera, takže na rozdíl od nesnesitelného středomořského počasí panujícího na březích Gardy, vás zde čeká počasí jak pro sport ušité, teplo, ale ne děsné teplo, slunce, ale ne výpal s úpalem, dusno by stěží pohledal, prostě paráda... K počasí si dovolím jednu poznámku, ani jednodenní předpovědi počasí na Gardě zrovna nevycházely, o těch dlouhodobějších raději ani nemluvě a jedno jest, kdo s předpovědí přišel. Zdálo se, že nám polovinu dovolené proprší a jaká byla skutečnost? Pršelo při našem sobotním příjezdu asi 2h, pak jednou večer a jednu část dopoledne... Hmm, to není špatné, počasí nám prostě vyšlo.
Na západním břehu Ledra se krčí Pieve de Ledro, vesnice, ve které lze nalézt Hotel Lido spravující náš týdenní příbytek, Casa Filanda. Při ubytování se překvapivě nevyskytl žádný problém, přestože jsme dorazili asi o čtyři hodiny dříve oproti nahlášenému času, fakt dobrý, dokonce na recepci mluvili anglicky, takže jsme se ani nemuseli pustit do pantomimy.
Sobota, 2.7.2016, Pieve de Ledro (#kolo) aneb Magdin prapor (mapa)
Naše skupina obsadila polovinu podkrovního prostoru velké vily a po nezbytném vybalování se přišla na řadu první, ještě trochu ospalá aktivita, seznamovací projížďka na kole kol jezera Lago di Ledro. Naše hlavní řidička a biková specialistka šlápla do pedálů a my za ní zcela typicky vláli jako prapor. Jak mi jen tato slova přijdou povědomá, kolikrát jsem je již vtiskl do virtuálních stínítek monitorů? Zkrátka Magdička letěla jak šíp a my s Jáňou jsme se jí snažili nepříliš úspěšně udržet... Z polovic silniční a z té první lehce terénní projížďka stála za to, výhledy na jezero, hory, údolí, lesy, oblohu, ženy na plážích ;-) Jo tato dovolená se mi líbí ještě dříve než ve skutečnosti začíná. Nejvíc nejzajímavější byl však průjezd vesničkou Mezzolago, kde mnozí obyvatelé (možná i všichni, kdo ví) měli vymalován HUP (hlavní uzávěr plynu). Krásné naturální a rurální motivy nás nutili co chvíli zpomalovat a zkoumat tuto lidovou tvorbu... Nakonec jsem však byl poměrně rád, že nám první vyjížďka utekla poměrně rychle, poněvadž síly po probdělé noci v autě chyběly nemálo a nešlo se tak netěšit na odpočinek.
Neděle, 3.7.2016, Tremalzo (#kolo) aneb lesk a bída...
První velká cyklistická odysea nesla titulek Tremalzo, tedy jméno ne neznámého vrcholu nedaleko Gardy. Na cestu jsme se vydali všichni s výjimkou Veroniky a mých rodičů a nutno poznamenat, že udělali velice dobře. Z naší domoviny Pieve de Ledro jsme to vzali po nějakém značeném okruhu, který nás vedl po asfaltových cyklostezkách vstříc jistému stoupání. Kupodivu se mi od začátku nejelo vůbec zle, tedy aspoň ve srovnání s předešlým dnem. Je však také pravdou, že se nikam nijak zvlášť nespěchalo, už jen protože italské značení... a to stojí za pěkné... no škoda mluvit. Za nedlouho nás v rovinatých pasážích dorazila skupina staříků na silničních kolech a pseudocyklohrdost mi nedovolila nechytit se jich, se mnou tak učinil i Jirka s Kubou... Spokojeně jsme se pověsili na hrb postárlému pelotonu a s nesrovnatelně nižším úsilím (na mysli mám úsilí naší skupiny) jsme okamžitě začali mizet našim. Trochu jsem litoval borce z našeho pelotonu, kteří nám rozráželi vzduch, jejich vyladěné silničky totiž příkře kontrastovaly s mojí povrzávající plečkou... Spanilá pouť skončila v kopci, který by se směle mohl poměřovat s nejvíc nejprudší asfaltkou na Vysočině co znám, s cestou na rozhlednu Horní les. Bohužel Italové cestu vybetonovali (celkem častý typ horských silniček v okolí) a hrubost povrchu odradila naše dobrodince od další cesty, v kopci zastavili, otočili to a zmizeli... Já tam nechal velkou pilu, nastřelil "Španěla" a tahal to dál, seč mi síly stačily... Tu a tam jsem uhnul zběsile jednoucím autům, kua co tady ta auta dělají? Lesní cyklostezka úzká akorát tak pro jedno auto a jezdní po ní auto za autem... další příjemná záležitost, se kterou je třeba počítat minimálně v této oblasti, na auta narazíte všude a to i tam, kde byste to vážně nečekali... Kopec mě už nebavil, proto jsem zavele k zastávce, prý že musíme počkat na ostatní, bohužel jsme nečekali nijak zvlášť dlouho... :-) Za pár minut jsme se z děsivého kopce s děsivým povrchem dostali na normální silnici s dvěma jízdními pruhy vedoucí do sedla pod Tremalzo. A poněvadž jsem ještě v tuto chvíli neměl dost, pustil jsem se po vzoru alpských a pyrenejských titánů do sólo úniku, nevydrželo mi to však dlouho, zpomalil jsem a nechal se dojet Jirkou a Kubou. Spolu jsme to táhli pěkných pár kilometrů, během kterých nás předjížděly nejrůznější motorky a auta, cyklisty jsme naopak dávali my. Jak bývá mým dobrým zvykem, úvod jsem přepálil a pak nehorázně tuhl, na prvním možném místě jsem kluky poprosil, aby jeli sami, neposlechli... místo toho se se mnou na chvíli zastavili na mši :-) Uprostřed kopce spočíval malý kostelík, před nímž se slavila nedělní mše. Těch pár oddechových chvil stačilo k tomu, aby nás sjela vrchařka nejvrchovatější, Janička... Návrat ke dřině! Po cestě vzhůru potkáváme téměř výhradně Čechy, ostatní, mám pocit, využívají služeb mikrobusové dopravy, zatímco jejich kola se vezou na vlecích... Překrásné utrpení dosáhlo svého lokálního maxima v sedle, kde muselo dojít na vrcholovou (sedlovou) fotografii a svačinku, kterou jsem potřeboval jako zlato nad sůl. V sedle jsme se rozloučili s použitelnou asfaltkou a po šotolinovém děsu se vydali k vrcholu. Organizačně jsme to trochu nezvládli, protože ani na vrcholu (ne nebyl to skutečný vrchol Tremalza, jen ten cyklistický) nedošlo na spojení fragmentované skupiny a po právu nám to vyčetla Magdička, na kterou jsme, jako jedinou, přeci jenom počkali... Po průjezdu vrcholovým tunelem se před námi otevřel výhled na Gardu a další nádherná údolí, kopce a zejména divoce kroucenou cestu, která nás vábila... Bohužel i přes moji opatrnost potkal kolo defekt, prekérce nepomohla ani ta skutečnost, že všichni včetně mě vezli lepidla, tedy vyschlá lepidla, takže fleky mi byly málo platné. Situaci zachránila až Magdička se svými samolepicími fleky, sláva jí! Jen tak mimochodem, pár chvil před společným setkáním jen o fous unikla, na kole netypické, srážce s koněm, no co, Italky... Situace se opakovala o pár set metrů dál, no ne, ne s tím koněm, ale s defektem zadního kola, opět cvaklé o ráfek. Když mi, potvora, zadní kolo znovu ušlo při foukání, to se odlepil jiný samolepící flek, byl jsem zlostí bez sebe, ne nechci to! Člověk se dře do kopců na povrzávající plečce, ztrácí drahocenou energii a dopadne takhle, místo toho aby si užil zasloužený sjezd a dal na prdel všem HTčkům, je nucen přefouknout na max pláště, tak aby ho nepotkal třetí nebo čtvrtý defekt (záleží jak to počítáte). Nutno poznamenta, že ve spojení s Enduro plášti Kenda Nevegal 26x2.1" kolo vůbec nedrželo a vlastně jsem se to snažil udriftovat tak, abych zůstal v říši živých. Jo, skvělé pláště, na asfaltu hučící nejedoucí traktor, v terénu nedržící těžítka k zlosti, do háje s němi! Takže jaká, totálně vyčerpaný a nasraný a stejně tak otrávený (na rozdíl od ostatních) jsem dorazil zpět k Ledru a už se nemohl dočkat, až kolo zahodím a budeme se věnovat záživnějším a radostnějším aktivitám... Doufám, že se vám mezi řádky podařilo vyčíst, že vyjížďka na Tremalzo stojí vážně za to, že byste ji neměli minout, ale prosím vás, pořiďte si na to odpovídající kolo...
Pondělí, 4.7.2016, Fausto Sussati (#via_ferrata) aneb zajištěná abeceda od A
První VF proběhla bez velkého zájmu pléna, takže na parkovišti u fotbalového hřiště v Biacesa di Ledro (420m) zanechala své otisky pouze pětice ve složení Janička, Magdička, Andrejka, Kuba a já. Vedro a dusno nám přichystalo nejednu horkou chvilku :-) Technicky zcela složitostiprostá VF nás mohla ubíjet pouze svým dlouhým nástupem a pak také sestupem, což se jí vážně povedelo. Počasí tomuto typu žertů výslovně nahrávalo, takže jen samotný nástup nás slušně vyčerpal, lezení lanoprosté (že Kubo) nebylo nikterak náročné. Za nezdolnost v našem postupu jsme byli odměněni luxusními výhledy na jezero a města v okolí, zejména Rivu a Arco. Ten nejvíc nejlepší nás přirozeně čekal na vrcholu VF na Cima Capi (909m). Na sestupu začalo naši ferratovou specialistku, Andrejku, trápit koleno a nevypadalo to s ní dvakrát dobře, no konec konců ani jednou dobře... Není tak divu, že na rozcestí pod kostelíkem Chiesa di San Giovanni nám dala vale a rozhodla se místo bonusové ferraty vedoucí přes vrchol Cima Rocca (1090m) pro nejkratší možný sestup k autu. Holky ji v tom nenechaly samotnou a vyrazily s ní směrem dolů. Kuba a já jsem naopak vyběhli směrem vzhůru. Za krátko bylo nutné běh (ano, skutečně jsem běžel) vystřídat za chůzi, to když jsem začal zakopávat, přeci jenom rozmázlý úsměv o místní skálu mi nepřišel zrovna sexy... Koukám, najednou se nám pod nohy začaly motat davy lezců, kdo by to byl řekl, že to budou všichni Češi... Fajn, tak krásnou předbíhanou na VF jsem ještě nežral. Znenadání se nám ztratila cesta uvnitř válečného bunkru vytesaného ve skále. Nádhera! Na to se z příšeří vynořil žebřík, který nám umožnil pokračovat dál a výš. To však nebylo všechno. Další bunkr, tma jako v pytli, Kuba vytahuje svoje extra silné kolosvětlo a my prolézáme půl druhého metru vysokými chodbami dál do nitra hory až tam... tam, kde leží neznačená slepá cesta. No nic, úpravy zpět, makáme na poslední rozcestí a zkoušíme druhou cestu, trefa! Za krátko dobudeme vytyčeného cíle. Trochu netypicky dávám foťák do ruky českému děvčeti a s další vrcholovkou spěcháme dolů, aby na nás holky nečekaly extra dlouho. Úzkými cestičkami mezi kamennými zdmi, jako v zákopech, kloužeme po hlíně a kamenech. Občas nedávám nějakou zatáčku a tak to lehce odnáší mé tělo, střet se skálou kruci bolí... Durch propocení zvyšujeme tempo, na jištěných úsecích se nejistíme, překotně klopýtáme dál. V půlce cesty odhazujeme horolezecké úvazky do batohů, a klouzajíc po kamench pokrytých vlhkým listím balancujeme na hranici pádu. Sestup je nepříjemnější než-li výstup, stehenní svaly vypovídají službu a mozku se nelíbí myšlenka na traverzování celého kopce, vždyť je tu náznak pěšinky po spádnici... Kuba se neohroženě pouští za mnou, chvílemi více driftujeme, než běžíme, hlavou prorážíme pavučiny, přeskakujeme padlé kmeny a vůbec adrenalin nám vře v tepnách... Vesnice je na dohled, předbíháme řadu turistů, Kuba hlásí, že mu hoří podrážka, ale já nehodlám zpomalovat... Holky nikde... Už jsme za prvními domy, pohled v pravo odhaluje něco známého, snažím se ubrzdit odumřelé nohy... Holky sedí na pivu v malé kavárničce schované v zahrádce. Téměř po čtyřech se došourám k jejím nohám, usednu na patník a nechávám zkapávat čůrky potu z mé hlavy na zem. Servírku odešlu do patřičných míst s tím, že potřebuji vychladnout a pak si už jen užívám zasloužených křečí :-) Nádhera, doufám, že to takhle půjde dál :-)
Již před odjezdem do Itálie jsem byl skálopevně a křídloměkce rozhodnut vzít si svoji leteckou výbavu s sebou. Původní plán zalétat si na Monte Baldo vzal nakonec za své, ale o tom až později, nebudeme přeci předbíhat, že? V pondělí večer při návratu z ferratového dobrodružství číslo jedna jsme si nemohli nevšimnout paraglidistů přistávajících v náší vesnici na fotbalovém hřišti. Na nic moc jsem nečekal, holky s Kubou vysadil u baráku a splašeně spěchal na fotbal, kde začala poněkud kostrbatá anglicko-italská domluva. Měl jsem to štěstí, že jsem zastihl místní letoborce... Poradili mi pár míst a časů, kde a kdy si v okolí zalétat. Pozdě v noci téhož dne jsem pak sjížděl na Internetu přepovědi počasí, větru ad. V úterý brzy ráno jsem uprosil holky ať na mě počkají s plánovaným cyklistickým výletem a spolu s rodiči a Janičkou jsme vyrazili do vesnice Baitoni (380m) ležící pod úpatím hory, na kterém spočívá vrchol Alpo di Storo (1520m) a to vše v těsné blízkosti nádherného jezera Lago d'Idro (368m). Den jak ze škatulky se zdál být zárukou úspěchu a když jsme ve vzduchu uviděli nějaký ten padáček, nečekal jsem na nic a začal popohánět řidiče, aby z přistávačky hned u jezera spěchal vzhůru... Za chvíli jsme minuli ves Bondone, kde silnice končila. Z ní vedla už jen úzká (tak akorát pro jediné auto široká) asfaltová cestička pochybné kvality jež byla uvozena cedulí "slepá silnice" s dodatkovou tabulí, že si na slepost několik kilometrů počkáme. A že to byly výživné metry kopírující příkré srázy s chvílemi krásnými a chvílemi děsivými výhledy do krajiny. Krátké traverzy byly pospojovány vracečkami, až se všem chtělo zvracet... Měli jsme velké štěstí, že jsme nikoho nepotkali ani směrem nahoru a ani směrem dolů, vlastně nevím, co by bylo horší, zda potkat cyklisty nebo motoristy... Tak či tak jsme autem vyšplhali do 1170mnm takže mi chybělo pěšky zdolat pouhých 350 výškových metrů. Svůj pomalejší doprovod jsem záhy odehnal a ranní rosou se brodil výš a výš, startovačce blíž... Do pasu promočený trávou a od pasu vzhůru vlastním potem jsem zdolal nelehký výšlap právě v okamžiku, kdy ze startovačky zmizela poslední dvě křídla... Neznaje mísních poměrů jsem na nic nečekal, vybalil jsem nádobíčko, převlékl se, popouštěl elektroniku a skočil do vzduchu... Nádhera, slast a pohádka! Naprosto klidný vzduch, hřejivé paprsky slunce šplhajícího se nad okolní kopce, čarovná hladina jezera, milé údolí, zkrátka nevím nad čím se rozplývat dříve. Ze startu jsem si to namířil rovnou na přistávačku, která byla vidět přímo ze startovačky (moc příjemná vlastnost). Nad vsí Bodone jsem na heliportu zmerčil posádku mého auta, tak jsem na ně divoce mával v domnění, že mě vidí a fotí... Jak jsem byl po přistání překvapen, že se nic takového nedělo, že se fotili navzájem a nikoho se nenapadlo podívat se přímo nad sebe, kde mě mohli spatřit :-) No co už... Přiletěl jsem klidným letem plným relaxace nad přistávačku, kde jsem v osmičkách vyklesal a pohodově přistál na obrovské ploše nalepené ke břehu jezera. Ani jsem nestačil sbalit padák a už tu byla osádka auta... Luxus! Naskákali jsme do auta a hurá domů, čeká nás cyklistika...
Úterý, 5.7.2016, Arco (#kolo) aneb holčičí výlet
Dívčí cyklovýprah(v)a do Torbole se mi líbila, jen ženy a já, no dobře a ještě modrá obloha nad Gardou... no co víc si přát. Začátek poklidně plynul okolo Lago di Ledro následovaný luxusním sešupem až dolů do Rivy. Je pravdou, že jsme trochu zakufrovali a to ne zrovna jednou, značení je prostě takové... no takové italské, prostě stojí za... (dosaďte si, co ustojíte). Ale tyto naše malé minely nám nemohly pokazit povedený výlet. Jakmile jsme dorazili údolím říčky Ponale ke břehu Gardy, otevřela se nám luxusní podívaná na toto nádherné jezero. Po světoznámé stezce vytesané ve skále, Strada del Ponale (spojuje jmenovanou Rivu s vesničkou Pragesina) jsme se za občasných zastavení na kochačku pomalu posunovali níž a níž až ke břehům vodou omývaným. Dole panovalo typicky středomořské podnebí, pohled na rozsáhlou vodní hladinu evokoval moře a dusno panující všude okolo nabádalo k ulehnutí na přeplněné pláže. My chvíli odolávali, no vlastně poměrně dlouhou, protože jsme to po pobřežní promenádě dotáhli až do Torbole ležícím na SV jezera. Odhozená kola nám uvolnila ruce pro pádlování v rozpálené vodě a neslaných nemastných vlnách nemalé výšky. Ale i pohodička jednou končí stejně jako život Magdinách plavek, které jsem provizorně vyspravovali cyklistickými proprietami :-) No dobře, o opravu se postaraly dámy bez mé pomoci ;-) Andrejka vyrazila o chvíli dříve poněvadž ještě cítila koleno z předešlého dne a nebo z úplně jiného důvodu, kdo ví? Jisto jest, že ve, pro mě brutálním, stoupání zpět na Lago di Ledro po ní nebylo ani památky... Pomalu jsme se začali obávat, zda někam špatně neodbočila... Celkové převýšení na cestě zpět činilo téměř 1500m, čemuž nerozumím, vzhledem k rozdílu nadmořských výšek jezer odpovídajícím přibližně 600m, ale co... Samo o sobě by mi to stačilo, ale aby toho nebylo málo, Jáňu dostihla závodnická, takže jsme začali stíhat borce na závodním horském kole, který si nás dovolil předjet, takto jsme se zbavili Magdičky a já zároveň potenciálu pro další cestu, umřely mi nohy :-) Nejvíc nejvtipnější bylo dostižení Andrejky, která přes problémy s kolenem a přes handicap v podobě snad dvacetikilového kola jela naprosto neuvěřitelně a my jí dostili po neméně heroickém výkonu až na Ledru... Nářez a smekám před děvčaty cyklistickou helmu!
Dívčí cyklovýprah(v)a do Torbole se mi líbila, jen ženy a já, no dobře a ještě modrá obloha nad Gardou... no co víc si přát. Začátek poklidně plynul okolo Lago di Ledro následovaný luxusním sešupem až dolů do Rivy. Je pravdou, že jsme trochu zakufrovali a to ne zrovna jednou, značení je prostě takové... no takové italské, prostě stojí za... (dosaďte si, co ustojíte). Ale tyto naše malé minely nám nemohly pokazit povedený výlet. Jakmile jsme dorazili údolím říčky Ponale ke břehu Gardy, otevřela se nám luxusní podívaná na toto nádherné jezero. Po světoznámé stezce vytesané ve skále, Strada del Ponale (spojuje jmenovanou Rivu s vesničkou Pragesina) jsme se za občasných zastavení na kochačku pomalu posunovali níž a níž až ke břehům vodou omývaným. Dole panovalo typicky středomořské podnebí, pohled na rozsáhlou vodní hladinu evokoval moře a dusno panující všude okolo nabádalo k ulehnutí na přeplněné pláže. My chvíli odolávali, no vlastně poměrně dlouhou, protože jsme to po pobřežní promenádě dotáhli až do Torbole ležícím na SV jezera. Odhozená kola nám uvolnila ruce pro pádlování v rozpálené vodě a neslaných nemastných vlnách nemalé výšky. Ale i pohodička jednou končí stejně jako život Magdinách plavek, které jsem provizorně vyspravovali cyklistickými proprietami :-) No dobře, o opravu se postaraly dámy bez mé pomoci ;-) Andrejka vyrazila o chvíli dříve poněvadž ještě cítila koleno z předešlého dne a nebo z úplně jiného důvodu, kdo ví? Jisto jest, že ve, pro mě brutálním, stoupání zpět na Lago di Ledro po ní nebylo ani památky... Pomalu jsme se začali obávat, zda někam špatně neodbočila... Celkové převýšení na cestě zpět činilo téměř 1500m, čemuž nerozumím, vzhledem k rozdílu nadmořských výšek jezer odpovídajícím přibližně 600m, ale co... Samo o sobě by mi to stačilo, ale aby toho nebylo málo, Jáňu dostihla závodnická, takže jsme začali stíhat borce na závodním horském kole, který si nás dovolil předjet, takto jsme se zbavili Magdičky a já zároveň potenciálu pro další cestu, umřely mi nohy :-) Nejvíc nejvtipnější bylo dostižení Andrejky, která přes problémy s kolenem a přes handicap v podobě snad dvacetikilového kola jela naprosto neuvěřitelně a my jí dostili po neméně heroickém výkonu až na Ledru... Nářez a smekám před děvčaty cyklistickou helmu!
Středa, 6.7.2016, Sentiero Del Colodri (#via_ferrata) aneb první společná ferrata, opět v Arcu
Sentiero Del Colodri se mělo stát milníkem v náší hromadné ferratštině a také se jím stalo. Tři auta a skupina deseti lidí odhodlaných pokořit jednu ze začátečnických jištěných cest. Auta jsme zahodili, kupodivu zdarma, na parkovišti u kempu Camping Arco, který je výchozím bodem pro tuto VF. Po absolování brífinku a ferratového školení z večera předchozího dne, dostali všichni povolenku pustit se do akce na této převážně A-B VF, ne nezapírám, že její konec je značen jako B/C, což se ovšem po kalibraci značení na naší první italské VF z pondělí, ukázalo být jako naprosto snesitelné a vyhovující. Pro některé to byla vůbec první zajištěná cesta v životě, pro další toto platí o pondělní VF, to uvádím jen pro případ, že byste nechápali proč sportovci lezou "Áčko"... Je více než praveděpodobné, že (tedy za předpokladu, že by je nezradila hlava) by naprostá většina z nich fyzicky zvládla cesty ohodnocené jako D-E. Celá cesta zabrala odhadovaných 2,5h času (včetně nástupu, lezení a sestupu). Celkové převýšení 300m a necelých 200m jištěných cest spolu s technickou nenáročností předurčují tuto cestu pro naprosté začátečníky, kterým se pak navíc na vrcholu dostane milých rozhledů...
Středa, 6.7.2016, Arco (#inline) aneb na bruslích u moře
Po prvním hromadném ferratovém dobrodružství bylo třeba trochu zchladit těla vyhřátá z vypečené skalní stěny, nejlépe v moři (pardon v jezeru, které mi více než hodně připomínalo moře)... To proto většina z nás s sebou pašovala in-line brusle, do kterých jsme naskákali a hromadně vyrazili na jih. Cíl se skvěl nedaleko včera námi obsazené pláže. Jaké však bylo naše překvapení, když teplota vody nedosahovala včerejších 22°C, ale o poznání nesnesitelnějších 13°C. Celé to bylo prý způsobeno včerejší noční bouřkou, která spolu s říčním přítokem pěkně zamíchala tímto koktejlem. Každý z nás se sice v mrazivé vodě na chvíli smočil v celé své kráse, ale málokdo vydržel déle než nějakou minutu... Děsivá kosa... Na druhou stranu příjemné osvěžení po přehřátí, no ne? Krom jiného jsme mohli pozorovat jednoho krajana na prazvláštní obludě, které se říká Aquaskipper neboli Waterbird, radost pohlědět, úlet na druhou, to bych rád vyzkoušel :-) Sotva jsme ulehli, už nás něco tlačilo, možná to nebyly ani tak oblázky, jako spíše hlad. Hromadný oběd naplánovaný na tento čas jsem všem nechutně pokazil. Nejprve jsem odmítl jíst na předražené pláži přesmažené blafy a pak se ukázálo, že po cestě (na cyklostezce) neleží žádné stravovací zařízení. Mezi tím jsme se zapletli do drobného hromadného pádu na bruslích, za který mohla ztřeštěná vyřvávající Italka, která se s kočárkem rozjela tak nešťastně, že nám nezbylo než okolo popadat. Jak typické, vše co lze řídit, řídí Italové příšerným způsobem :( Naštěstí se nikomu z nás nic vážného nestalo a tak jsme s odřeninami a modřinami pokračovali až do Arca, kde jsem objevili jedno občerstvení, bohužel při objednávce vyšlo najevo, že slowfood v italském provedení nemá dostatek zamražených lasagní, což byl dostatečný důvod k našemu odchodu. Nakonec jsem byl vcelku rád, že si nebudu kazit žaludek ani v tomto pajzlu. Dvě další restaurace neprošly sítem hromadného rozhodování, a tak jsme nakonec dojeli zpět k autům bez jídla vyhladovělí. O nápravu se měla postarat rychloautoakce zvaná "vypleň svůj Coop"... Hromada zakoupených základních surovin pak nasytila převážnou většinu z nás. Tedy s výjimkou Magdičky, která si dala osamocený pěší výlet okořeněný posezením v restauraci :-)
Středa, 6.7.2016, Rio Sallagoni (#via_ferrata) aneb nejkrásnější ferrata
Rio Sallagoni jest jménem nejzajímavější ferraty, jakou jsem zatím spatřil. Některým z nás nestačily in-line brusle ani dopoledí VF... Co s tím? Rio Sallagoni! Kousek za Arcem, mezi městečky Dro a Drena leží malé parkoviště u silnice SP84, ze kterého je to co by kamenem dohodil do údolí, no spíše kaňonu říčky Rio Sallagoni, kterým se je natažena úchvatná VF. Necelé dvě hodiny vám budou stačit na zkompletování tohoto "Céčkového" unikátu. Na rozdíl od exponovaných skalisek zmizíte z dohledu slunečních paprsků a ocitnete se v jiném světe. Skalnatá soutěska, zurčící potůček, rozumné vlhko a chlad vám budou dělat společníky během cesty vzhůru. Většina jištěné cesty kopíruje v traverzu vodní koryto z výšky dvou až tří metrů, nic děsivého. Pravdou jest, že jistící lano je tu a tam převislé z pohledu polohy vašich nohou, takže sílu paží jistě oceníte, ale i bez ní to zvládnete, tedy nebudete-li se příliš zastavovat :-) Po prvotním úseku se před vámi otevře mnohem šiřší vegetací pohlcený prostor, přes který je natažen lanový most. V zájmu pořízení co nejzajímavějších fotografií jsem se dostal do drobných problémů. Spadl jsem pod ferratou aneb to se může stát snad jen mně. Utrhl se se mnou kus skály i zeminy na ní usazené a spolu jsme sjeli asi třímetrový sešup. Přežil jsem bez většího zranění, ale ani tak nepotěšil dodřený loket, koleno, nárt, sedák, helma, batoh a zničené brýle. Následující snaha zbavit se černozemě ze své pokožky také vyzněla do prázdna, případně do záporna. Uklouzl jsem na mokrém kameni, pád zachráněný úskokem nebyl však natolik razantní, abych minul koryto řeky, takže jsem v ní nakonec přeci jenom skončil... Mezi tím mi všichni s výjimkou Janičky utekli... Lézt další úseky VF s morkými botami nebylo příliš radostné, stejně jako skutečnost, že celá výprava špatně odbočila a obrala se tak o navazující druhou polovinu této úchvatné VF. Ale co, vylezli jsme za ostatními na hrad nepřekvapivě pojmenovaný Drena, kde padlo u stánku malé obřerstvení a zpět na parkoviště. Možná bych neměl zapomenout zmínit setkání předferratové, kdy jsem se na parkovišti potkali s Liberečáky, kteří nám vysvětlili jak je to s Karlem a Pastýřskou stěnou a jejím o půl stupně až stupeň velkým podhodnocením...
Čtvrtek, 7.7.2016, Dell Amicizia (#via_ferrata) aneb žebříky kam se podíváš
Ve čtvrtek se jelo znovu do Rivy, kdo by to byl řekl. A kdo by to byl řekl, že bude na pořadu dne další VF. Pro tentokráte Via dell' Amicizia, slavná žebříková nádhera. Opět nešlo o technicky náročnou cestu, vždyť maximální obtížnost je B/C a to ještě při sestupu :-) Nicméně kouzlo a i případná náročnost se skrývají jinde. Předně v náročnosti psychické, zvlášť pro lidi jako jsem já, prostě pro ty, kteří se bojí na druhé šprušli žebříku,není úplně fajn lozit po 70m dlouhém žebříku... A tomuto králi sekundují další, celkem je jich podle schématu snad osm. Takže pokud vám nedělají dobře otevřené ferraty, kdy pod sebou nemáte ani zbla skály, tady si to jistě užijete. Děsivě občas působí i prohnutí jednotlivých šprušlí popř. sváry těch, které to nevydržely... Nicméně nejedná se o jedinou záludnost cesty vedoucí na vrchol Cima SAT (1246m). Neméně přitěžujícím faktorem je orientace skalní stěny, na kterou po dobu celých šesti hodin, které budete potřebovat na nástup, zdolání jištěných úseků a sestup, pere v plné síle slunce a není tu zase přehršel míst, kde se před ním schováte. A nakonec, to jde ruku v ruce s výše popsaným, cesta není krátká, 6h si vyžaduje dostatek tekutin a možná i něco k snědku, zvlášť, když vezmete v potaz skutečnost, že během cesty nasbíráte více než 1200 výškových metrů. Zkrátka to bude výživné :-) Ale zpět na začátek. Během celého týdne se nestalo, abych někde platil za parkovné, ne že bych na to neměl, ne že bych byl až zas tak velký lakomec, ale kdo ví, možná že to všechno platí naráz, každopádně se snažím nebýt maxilenoch... A proto jsem se rozhodl neplatit ani v centru nejcentrovatějším v Rivě, místo toho jsem si našel boční uličku "Via Ardaro", kde jsem nechal auto na parkovišti před bytovkou, na parkovišti, kde se samozřejmě neplatilo. Tím jsme si o dobrého půl kilometru prodloužili nástup, ale dobrého nepálí, byť by bos šlapal do rozpálených cestách, co vedou do Říma. První část nástupu vedla po velmi upravené cestě a končila u hradní zříceniny Bastione, zde se myslím všichni cítili ještě dobře, 150 výškových metrů v nohách a jde se dál. BTW tím všichni mám na mysli Andrejku, Janičku, Kubu a mě. Dál ale začalo jít do tuhého, následovaly asi dva kilometry s převýšení 600m, které byly stále jen součástí nástupu, ale daly nám pěkně požrat. Až tam, daleko, v půli kopce došlo na ferratovou výbavu a na toužebně očekávané žebříky :-) Na většině z nich se skvěla tabulka omezující počet nastupšivších na pouhé tři osoby, takže jsem zvolili bezpečnou variantu lezení po dvouch, chlap vždy "jistil ženu pod sebou" :-) No, jistil, já koukal do zdi (skály) a málokdy se odvážil pohlédnout dolů. Přeci jenom jsem netušil, co to se mnou udělá. Na opačné straně spektra odlišností stála Andrejka, které to nic nedělalo, vlastně prý relaxovala... Pohled na ni, jak na nejvyšším žebříku sundává batoh, otáčí se a fotí telefonem propast pod sebou patří mezi mé noční můry :-) Jak se dá soudit ze slov, které právě čtete, přežil jsem to já a přežili to i ostatní. Po sérii vrcholových fotografií, se kterými nyní obíhá Andrejka dámské časopisy (že Kubo) otevřel náruč svého pohostinství nejeden batoh nesoucí se na našich bedrech, zkrátka čas na příjemnou svačinu (v čase obědu). Vzápětí se už snad po miliónté ukázala pravdivost výroku o tom, že nahoru je to mnohem lehčí než dolů... Tak odkráglové stehenní svaly jsem neměl ani nepamatuji, neskutečná síla...
Ne že bych nebyl víc než dost vyřízený, a nebo právě proto jsem toužil po relaxu v podobě klidné vzduchoplavby a tak jsem se rozhodl vyrazit na ověřené místo Alpo di Storo (1520m) nad jezerem Lago d'Idro (368m). Rodiče, kteří mě vezli však nepovažovali, na rozdíl ode mě, za rozumné, abych si dal daších 400m výšlap s PG výbavou na zádech... Takže mě ukecali, abych našel cestu až na vrchol, no a já to udělal, ale sekl jsem se, takže jsme si zajeli dobrých 20km a nechtějte vědět kam a jak. Cesta se neustále kopírovala skalnatý sráz, její šířka častokráte odpovídala šířce našeho auta, nic proti ničemu, tedy až na ty serpentýny, kdy jsme čumákem dřeli o skálu a zadkem o stromy :-) Po většinu doby jsem jel na jedničku, maximálně na dvojku a i sám sebe děsil... a pak po 10km děsu se objevil zákaz vjezdu a starý italský mužík s cigárem, který se nám lámanou ruční řečí snažil vysvětlit, že výše zůstaneme s naším autem ležet na břichu... No, uvěřili jsme mu a otočili to... Po strastiplném otočení se na této cestičce, kdy máma vylézala strachy okénkem se slovy, že se zřítíme dolů, jsme se nějak dostali k jezeru na přistávačku. Na mé poměry silný vítr vylučoval možnost, že bych se toho dne proletěl, ale... Ale dalších deset pilotů sedící na louce mělo jasno, počkají ještě dvacet minut, že prý vítr lehne okolo 20h a pak se půjde na to. Jak řekli, tak udělali :-) My jsme se chytli vývozu (asi za 8EUR) a nenápadně ho sledovali, kam že zamíří... Jak jen jsem mohl na mapách přehlédnout tu odbočku... Cesta na startovačku odhalena! Já se nechal vyhodit sto výškových metrů pod vrcholem, přeci si let musím zasloužit :-) Durch propocený s květinou v ruce jsem dorazil na vytoužené místo v okamžiku, kdy tam zbývali asi tak dva piloti. Bohužel vítr začínal sílit a měnil svůj směr nepříliš ideálně. Na otázku zda jsou podmínky ještě cajk, jsem dostal odpověď, že pokud umím startovat na křižák, tak ještě jo... No jasně že umím, proto mi vzápětí křídlo klaplo a mohl jsem jít znovu chystat zmuchlanou plachtu, skvělé! Jeden z těch dvou byl už také ve vzduchu a já vážně neměl chuť jít jako poslední. Rychle jsem do toho skočil a téměř ihned pozbyl ideálů. Vzduch byl dosti neklidný, plnily ho nárazy větru, se mnou to šilo jak na šicím stroji... Žádná radost, spíše naopak... Přicházející soumrak navíc zahalil celé údolí do divného kouřma, a tak jsem na nic nečekal, přestal jsem sledovat trajektorii místního pilota a namířil si to do středu údolí k jezeru, rovnou na přistávačku. Jaká chyba! Netrvalo to dlouho a já pochopil, co jsem pokazil, bučící vario dávalo jasně a srozumitelně najevo svoji nespokojenost a mou konec konců také. Vyhníval jsem jak durch prožrané jablko a navíc, navíc ten silný vítr od jezera mě téměř zastavil. Začal jsem se pěkně bát a pomalu se poohlížel po místě na nouzové přistání, strach sílil. Díky tomu, že jsem doposud ochutnával jen hodné počasí, nepotřeboval jsem ještě speed, na kterém jsem tak vlastně téměř neletěl (nepočítaje kurz). Teď přišla jeho slavná chvíle. V nárazech jsem měl obavu o to, aby mi to neklaplo (neklapalo), ale co se dalo dělat, opřel jsem se do hrazdy speedu a pomalu se začal prosazovat proti větru. Po pár minutách se vrátilo podezření, že bych přeci jenom mohl doletět a posadit to tam, kam jsem měl... Nad přistávačkou nebylo příliš chutí na vyčkávání, takže jsem tam švihl pár osmiček, BTW při každém otočení se bokem na vítr mě to zase unášelo dál za přistávačku, a tak můj strach nepolevoval... Rozpočet na přistání byl vyrovnaný asi jako český státní rozpočet, tj. schodek jak kráva! Jenže já byl naopak příliš vysoko a bál se otáčet, aby mě to neodneslo pryč do teplých krajů... Takže jakže? Teď vzrůstala má obava, že to přelétnu a vykoupu se v jezeru. Chytil jsem křídlo pod krkem a začal ho nechutně dusit, až jsem z toho neměl ani trošku dobrý pocit, ukájel jsem se tím, že protivítr zajišťuje takový vztlak, že to dám... Nakonec jako dobrý, ale pocit vážně špatný, nedobře jsem se vybál... Ale má to i své výhody, např. rozhodnutí nestartovat na Monte Baldu, které mi ušetřilo nemalé peníze za mé vylovení z Lago di Garda... No neslavně skočilo moje výletní létání (a to jsme nevěděl, že bude ještě hůř...)
Pátek, 8.7.2016, Monte Baldo (#kolo) aneb já na hory nepojedu
Pohoří ohraničujíčí Gardské jezero z východu nese název Monte Baldo. Jeho nejvyšší vrchol, Cima Valdritta, sahá do výše 2218m a ani zbytek pohoří (mám na mysli hřeben) neleží o moc níž, zkrátka ideálka na likvidační celodeňák na kole. No ještěže jsem navrhl a pak zavrhl a pak pod tlakem okolností a ostatních znovu navrhl jet auty, takže se sedlo do všech tří vozidel, naložila se kola a vzhůru dolů... Cesta stála za to, jen co je pravda a vlastně ani nevím, zda více děkovat Nokii Here (á la kdo se polňačkou skrze vinohrady dere) nebo Italům, kteří postavili v neskutečně prudkých svazích osázených révou vinnou úzké zběsilé silničky, které označili za normální silnice, na což nás naše skvělá navigace protáhla právě jimi. Spojky a brzdy smrděly ještě následujícího dne, fakt díky! Ale co, nakonec jsme se dostali do toužebně očekávané... divočiny... jen restaurace a dolní stanice vleku/pomy/lanovky a nebo co to bylo, každopádně to v mapách vypadá jako Bar Ristoro Prà Alpesina :-) Na místním parkovišti jsme zcela zdarma odložili naše vozidla, vylodili kola a začali sušit moje mokré hadry, které se vykoupaly v mém vlastním pití, díky vám cykloláhve za vaši těsnost!
Vzhůru do sedel a vzhůru do sedla nebo raději rovnou na hřeben... Jak se to vezme, ještě teď hořce lituji, že jsem se nenechal vyvézt... Teplo sice bylo, ale i mraky slibující déšť, cesta byla, ale i peklo bylo, dusno slibující infarkt. Než jsme vylezli po sjezdovce (jistě má i jméno, ale je naprosto nedůležité), stíkal mi po spáncích ledový pot, nějak jsem se utavil na blbém kopečku s převýšením pouhých 400 výškových metrů... Škoda, i přestože jsem na sebe hodil na vrcholu větrovku, už jsem nezachránil příchod pocitů nemocného člověka, bolest v krku a totální únava... Dokonce mi nepomohl ani pohled na paraglidisty spokojeně se vozícími nad kopcem... Pohled na Gardské jezero za to za moc nestál, za což mohl všudypřítomný opar zahalující všechny okolní krásy. No a dokonce mi nepomohl ani pohled na lamy, které jste si mohli za jistě nekřesťanské peníze pronajmout, abyste je vyvenčili... kam jen ten svět spěje?
V restauraci La Capannina ležící přímo na hřebeni jsem si vážně nedal nic, nějak tak nemusím vysokohorské přirážky a rychloobčerstvovací kvalitu... Ale aspoň jsme se posadili na jejich židličky a na jejich stolu pojedli něco vlastních zásob, jako byl tuňák v konzervě, tuna sušeného ovoce a oříšků... Bohužel ani po obědovém hodování ve mě nepřevážily pocity zdravého jedince a tak jsem se rozloučil s výpravou s tím, že to balím, protože nechci padnout za vlast a zvlášť ne za tuto :-) Kupodivu se ke mě přidala i Andrejka na svém plečkostroji, snad dvacetikilovém ocelovém děsu.
Zatímco většina výpravy vyrazila směrem na Monte Altissimo di Nago (2079mnm), já vybral luxusní asfaltku, která de facto jen klesala rovných 12km z nějakých 1650mnm do 250mnm v městečku Mori. Hýk, hýk, konečně mě to na kole začalo bavit :-) Bez šlapání, rychle, s výhledy a stále předjíždějící Andrejkou na zádech? No počkat! To je možné jako jak? Pánové... ona mě sjížděla jak na rovinkách tak v zatáčkách, spolu jsme pro změnu zase dojížděli auta a už už to vypadalo, že nějaké i předjedeme... Andrejka nakonec vytvořila svůj rychlostní rekord někde mezi 70-80km/h, klobouk i helmu dolů, na takové plečce... Když jsme u pleček, já na té své upálil zadní brzdu a stále mi nezbývalo než být nešťastný z toho, jak to kolo jede stejně blbě, jako jsem na tom já s fyzičkou... Uprostřed našeho sjezdu jsme si dali pauzu v nějaké zapadlé horské vesničce, která však disponovala jedním zajíámavým artiklem, dětským hřištěm, a tam jsem se dostatečně vyblbĺ... Ani následující cesta nebyla zlá, zazávodili jsme si se silničářem z kopce, projížděli vinohrady a vůbec to bylo fajn až do Torbole k moři, pardon, jezeru... Nohy hore a k tomu povedenou italskou zmrzlinu, chvilka klidu a pak poslední část přejezdu k Lidlu do Rivy, kde jsem se měli všichni sejít a také se tak stalo, jediní, kdo měli zpoždění, byli osamocení horští cyklisté, které zdržel Kuba, který se za každou cenu musel koupat :-) No, povedený výlet, takhle by se mi to asi líbilo, do kopce autem a pak nekonečné sjezdy na kole ;-) No dobře, trochu kecám...
Sobota, 9.7.2016, Salzburg a Gaisberg (#paraglide) aneb jak jsem nelétal
Při plánovaní zpáteční cesty mi padl do oka paraglidistický kopec nad Salzburgem - Gaisberg. Předpověď počasí byla víceméně příznivá, tak proč to nevyzkoušet? Víceméně znamená, že foukal v nárazech mnohem silnější vítr, než by bylo vhodné, aspoň s ohledem na moje schopnosti a také se honily po obloze nepěkné mraky, byť pro fotografování byly více než povedené :-) Krom jiného bylo fajn, že se dá na kopec dojet autem a že na něm naleznete tři různé startovačky... Zbytek je horší, mám na mysli ty dvě přistávačky, které jsem z té správné startovačky nemohl najít... Ale ono to bylo stejně nakonec jedno. Místních borců jsem se optal, jak to vypadá... Odpověď byla víceméně klasická, pokud umíš startovat na křížák, jsi zkušený a máš výkonné křídlo, no problem! Ukázalo se, že nemám ani jedno, při pokusu o start si mě vzal do parády poryv větru, který si mě nadhodil metr do vzduchu, zatwistoval a odhodil o dobrých deset metrů dál na skálu, po které jsem udělal pár kotrmelců, zatímco mé křídlo skončilo v přihlížejících divácích... Luxus, potlučená hlava, všechny klouby a zejména kyčel dostala přímý zásah od skály :-( Raději se nezmiňuji o rozdrceném řezáku v kapse sedačky a o pilce, která prostřednictvím síly nárazu vylezla a prořízla mi sedačku... Bomba! Já to však nevzdával a tak jsem ještě dobrou třičtvrtěhodinu marně bojoval s větrnými mlýny, než jsem se to rozhodl zabalit. Přeci jenom lepší být živý (a dotlučený jak zmlácený pes) na startovačce než odstartovat a pak jít pod kytičky. Pošramocené sebevědomí je však ne neočekávaně logickým vyústěním skutečnosti, že jsem poprvé neodletěl ze startovačky, odkud vzlétalo asi deset lidí (a taky přistávalo)... BTW radost pohledět na místní akrobatické piloty, kteří za podmínek v nichž jsem se nebyl schopný dostat do vzduchu vzlétali a přistávali na stejném místě, plácali si v půlmetrové výšce s kamarády na zemi a vůbec předváděli ve vzduchu úžasné divadlo a to vše na pozadí v horách zasazeného města Salzburgu, nádhera nevídaná!
Sobota, 9.7.2016, Itálie-ČR (#cesta) aneb domů?
Itálie, Itálie, Itálie, krásná zem, jen ti její obyvatelé... Ach jo... Pokoje si měli přebrat v 9:00, samozřejmě, že jsme čekali snad do 10! Aspoň, že jsem bez řečí dostal zpět zálohu ve výši 200EUR :-) Kupodivu se nikomu nijak zvlášť nechtělo natahovat pobyt, což mě (ne)překvapuje, takže padlo rozhodnutí vyrazit k domovu, tedy s tím, že v Rivě nakoupíme dárky a u Salzburgu si dopřeji trochu pohybu viz paragliding a dále ještě mělo dojít na inline brusle u jezer opodál. Co říct o cestě zpět? Byla, byla ve dne, bylo vedro, ale nijak zvlášť jsem neusínal, takže jsem ji odřídil snad i celou. Když pominu Rakouskou odbočku, tak do republiky jsme dorazili pozdě večer, spíše v noci a do Brna někdy před půlnocí. Naštěstí se vše obešlo bez jakýchkoliv nepříjemných situací. Naši spolu s Andrejkou a Magdičkou (ve svém autě) vyrazili ještě na sklonku dne zpět na Vysočinu, jen Jirka s Veru u nás zůstali spát, místo plánované ranní cesty vlakem domů.
Pátek-Sobota 2.-9.7.2017, Ostatní (#sport) aneb nejen vypsaným živ je člověk
Kdyby se náhodou zdálo, že popisovaných sportovních aktivit není zrovna přehršel, tak je nutné poznamenat, že byli tací, kteří běhali, jezdili na skatu, chodili na slacklině, posilovali s TRX, posilovali s vlastní váhou těla, koupali se v bazénu, koupali v jezerech a já se dokonce jednou koupal ve sprše, zato ve vlastní šťávě každý den... Někdo by za sport mohl snad i považovat některé momety, kdy jsme seděli (no spíše poletovali) v autě, zatímco já svíral pevně volant... kdo ví? Třeba by se našly i další sportovní aktivity, jen o nich nevím:-)
Pátek-Sobota 2.-9.7.2017, Ostatní (#kultura) aneb nejen sportem živ je člověk
Kupodivu nebyla dovolená jen o zničujících aktivitách tak typických pro některé zúčastněné a to mě překvapuje :-) Přeci jenom jsme měli s sebou trenéra (Jirku) jehož posilovací zapálení ještě rozdmýchává Veronika a přesto jsme chodili spát s pocitem, že cítíme ruce, nohy, břicho i záda. Prostě žádná soda... A nejen to, dokonce se našlo dost času na různé jiné aktivity...
V první řadě je třeba vyzdvihnout nákupu v Lidlu :-) Má přeoblíbená prodejna během jednoho týdne měla tu čest přivítat moji maličkost mnohokráte. Modří již vědí - sýry. Co třeba takové 24. měsíční Parmigiano-Reggiano za 9EUR/kg? No? A to přirozeně nebyl jediný sýr, kterým jsme se zaobírali a sýry obecně nebyly tím jediným, co jsme nakupovali :-)
No dobře, považovat nakupování v Lidlu za kulturu, je stejné, jako mě považovat za sportovce... O kulturu se starala nepřekvapivě Veronika, která našla koncert místního pěveckého sboru v kostele, bylo to tak povedené, až jsem usnul :-) Trochu si dělám srandu, tedy jen s tou příčinnou souvislostí, pravdou jest, že se mi koncert nad míru líbil, ale má únava byla silnější, takže jsem se musel jít prospat na lavičku před kostelem :-)
Do kategorie "ostatní" spadají i společenské hry, které má už tak nějak typicky na starosti Andrejka a dělá to dobře...
Obklikou se ještě vrátím k Lidlu, pár společných večerů jsme strávili i u grilu na zahradě a přestože jsem do sebe cpal párky, byl jsem namdíru spokojen, aniž by mě děsily stravovací hříchy...
Obecně lze považovat všechny jídelní okamžiky (především snídaně, obědy a večeře, těch svých dvacet svačin v průběhu dne mezi to neřadím) za krásný čas, který jsme strávili v milé společnosti na balkoně s výhledem do klidu zahrady... Hlasuji pro více takových chvil :-)
Pátek-Sobota 2.-9.7.2017, Závěr (#hodnocení)
Zcela výjimečně výstižně a stručně. Nebýt "italské nátury", musel bych dovolenou oznámkovat stupněm "dokonalá", ale ten zvláštní národ to prostě kazí (třeba jakože mi odřeli auto a nemálo stížností jste jistě zaznamenali i výše). Bylo to poprvé, co se podařilo dát do kupy v podstatě celou vysočinskou ekipu a já osobně si to užil dosyta. Skvělí lidé v neméně skvělém horském prostředí... Luxus očekávaný a naplněný. Navíc oceňuji z nouze ctnost, bydlení u Ledra a nikoliv na Gardě, rozhodně bych neměnil, klid a přívětivější podnebí byly totiž k nezaplacení.
Co to stálo?
- celkem, 3963Kč
- ubytování, 2560Kč
- cesta, 1403Kč
- jídlo, ?Kč
Finanční kalkulace:
1EURO = 27,21Kc
==========================
490,00 pokoj 1
490,00 pokoj 2
29,40 mestska dan, 6 lidi
29,40 mestska dan, 6 lidi
45,00 uklid, pokoj 1
45,00 uklid, pokoj 2
==========================
1128,80 ubytovani, 12 lidi
94,07 ubytovani, 1 osoba
2560,00 ubytovani, 1 osoba (Kc)
==========================
1EURO = 27,21Kc
==========================
Osobak:
285,00 dalnicni znamka, Rakousko (Kc)
10,20 poplatek dalnice, Italie
10,50 poplatek dalnice, Italie
42,90 benzin OMV, Rakousko
20,00 benzin Arco, Italie
51,32 benzin Shell, Rakousko
847,30 benzin ONO, CR (Kc)
-300,00 (3xparagliding, 70+80+30km = 180km, 5,5l/100km, 10l, 1l = 30Kc) (Kc)
==========================
4503,47 osobak, 6 lidi (Kc)
751,00 osobak, 1 osoba (Kc)
==========================
1EURO = 27,21Kc
==========================
Dodavka:
285,00 dalnicni znamka, Rakousko (Kc)
10,40 poplatek dalnice, Italie
10,90 poplatek dalnice, Italie
399,90 nafta Hate, CR (Kc)
57,00 nafta OMV, Rakousko
57,00 nafta Shell, Rakousko
1500,00 nafta NMNM, CR (Kc)
==========================
5866,41 dodavka, 9 lidi (Kc)
652,00 dodavka, 1 osoba (Kc)
==========================
Žádné komentáře:
Okomentovat