U letošního formátu závodů se nemohu nepozastavit, poněvadž mi začal pít krev dávno před tím, než jsem vůbec dorazil na sever Čech. Sněhová zaostalost celé Evropy se v sezóně 2015/2016 týkala i naší milé země, která pro tentokráte držela basu s celou EU. V půlce prosince se zdálo být pořádání Jizerské 50 téměř naprosto nepravděpodobné. Přiznám se, že jsem moc nelitoval, ono nejlevněji mě vyjde závod, který nejedu :-)
- Náklady na Jizerskou 50, když ji nejedu: 1500Kč (startovné zaokrouhlené na celočíselné násobky 500Kč)
- Náklady na Jizerskou 50, když ji jedu: 6000Kč (pokud během závodu nedojde k poškození nějakého materiálu, o zdraví kohokoliv raději nemluvě)
- startovné: 1500Kč
- mazání: 1500Kč
- sportovní strava: 500Kč
- ubytování: 500Kč
- cesta: 2000Kč
Při pohledu na tuto triviální kalkulaci nelze nevzpomenout, že za rozdíl těchto dvou částek jsem prožil luxusní týdenní dovolenou s kamarády na běžkách v Alpách... Ale pozor, nechci tím zase říct, že závody nemají smysl, spíše bych chtěl naznačit, že nemusí mít až takový smysl "za každou cenu" :-) A tentokrát to byla přesně ta situace, kdy to dle mého soudu příliš smysl nemělo. Tedy, pro mě ho to naprosto ztratilo v okamžiku, kdy organizátoři přišli s prohlášením:
ČEZ Jizerská 50 se uskuteční. Bez ohledu na sněhové podmínky
Scénář počítá se čtyřmi různými variantami. První předpokládá, že bude dostatek sněhu a závod se uskuteční ve své klasické variantě bez jakýchkoliv omezení. Druhá varianta předpokládá nucené změny na trase podobně jako v roce 2015, kdy se po bleskové oblevě ocitla část trati pod vodou. Ve třetí variantě na závodníky čeká kombinovaný závod – část jej zdolají po svých, část na lyžích – v závislosti na množství sněhu. Čtvrtá varianta uvažuje situaci, kdy v Jizerských horách nebude žádný sníh – v takovém případě se všechny víkendové závody uskuteční jako běžecké. Možností je také oddělení závodu elitních závodníků a jeho uskutečnění v náhradní lokalitě, na krátkých okruzích.Tak tohle mě vážně otrávilo tak, že jsem prohlásil něco o tom, že jde o moji poslední Jizerskou 50... Představa jak běžím 50km zablácenými Jizerkami bez běžek a ještě se mé umístění odpovídající zhruba číslu nemocničního lůžka, na kterém bych skončil, promítne do startovní pozice v roce 2017, byla natolik bizarní jako představa, že přijedu na MTB závody a organizátoři prohlásí, že je na trati příliš bahna, tak ať sedneme do auta a že si to odjezdíme na parkovišti před Lidlem...
V případě, že dojde na variantu beze sněhu, bude každý den k dispozici závodní běh na 10 km a zároveň bude zachována hlavní trasa dne, tzn. v pátek 30 km, v sobotu 25 km a v neděli 50 km v závislosti na počasí. Výběr trasy na 10 km nebo hlavní trasy dne bude čistě volbou závodníka. Pro závodníky bude vždy zajištěn maximální servis, který patří k zimnímu závodu – od občerstvení na trati i v cíli, přes úschovnu a převlékárnu, dopravu až po křišťálovou medaili v cíli. Výsledky budou navíc platné i pro nasazení do startovních vln v roce 2017.
To, že se de facto každý den měnila forma konání závodů, mě po již zveřejněných prohlášení už nepřekvapovalo... A že jsme nakonec konvergovali k zvrhlému řešení, kdy se jelo 10 různých Jizerských 50, z nichž žádná neměřila právě 50km je jen slanou třešničkou na dortu. Vypadalo to asi následovně, krom elity a první vlny se mohli veškeří závodníci přihlásit ve speciálním registračním systému do 8 různých startovních bloků:
- pátek
- 15.00 ČEZ Jizerská 50 - 1. STARTOVNÍ BLOK (4 kola, 16km)
- 19:00 ČEZ Jizerská 50 - 2. STARTOVNÍ BLOK (4 kola, 16km)
- sobota
- 12:30 ČEZ Jizerská 50 - 3. STARTOVNÍ BLOK (4 kola, 16km)
- 16:30 ČEZ Jizerská 50 - 4. STARTOVNÍ BLOK (4 kola, 16km)
- 18.30 ČEZ Jizerská 50 - 5. STARTOVNÍ BLOK (4 kola, 16km)
- neděle
- 8.30 ČEZ Jizerská 50 - SKI CLASSICS - ELITE MUŽI I ŽENY (15 kol, 51km)
- 11.30 ČEZ Jizerská 50 - 6. STARTOVNÍ BLOK, JEN 1. VLNA (4 kola, 16km)
- 13.00 ČEZ Jizerská 50 - 7. STARTOVNÍ BLOK (4 kola, 16km)
- 15.00 ČEZ Jizerská 50 - 8. STARTOVNÍ BLOK (4 kola, 16km)
- 17.00 ČEZ Jizerská 50 - 9. STARTOVNÍ BLOK (4 kola, 16km)
Kupodivu došlo aspoň k oddělenému hodnocení elity a hobíků, nicméně závan zapáchající regulérnosti je více než patrný :-) Ve světle těchto zvrácených bludiček bylo vážně těžké rozhodnout se, co se 49. ročníkem Jizerké 50. Ještěže nemívám s rozhodováním nikterak závratné potíže, řekl jsem si, že pokud se mi podaří sehnat někoho, kdo mi vyzvedne startovní balíček (což je možné jen do soboty) a já si přijedu až na samotný nedělní závod, tak do toho jdu. To se díky Matějovi a Zdeňkovi povedlo, za což jim děkuji. Měl jsem trochu smůlu v tom, že mám vyjetou první vlnu, která s výjimkou elity neměla možnost volby startovního bloku. S ohledem na předpověď počasí šlo o znatelnou nevýhodu. Pokud byste si mohli vybrat buď azuro, -5°C a nebo mlhu s deštěm při 0°C, co byste si asi tak vybrali...
Netradiční pojetí mě dovedlo k netradičnímu přístupu, jednak šlo o první Jizerskou 50, na kterou jsem zamířil až v neděli, tj. neměl jsme možnost osahat si v sobotu sníh, netradičně jsem vyrazil bez Magdy, ale (jak už jsem zmínil) spolu s Jáňou a Jíťou, rozhodl jsem si nenechat připravit profesionálně lyže (asi tak pátý pokus ve snaze ověřit si teorii, že pokud nemám kvalitně a draze namazáno od profíků, tak nemá cenu závodit), na radu Jirky (trenéra) jsem se rozhodl dát si dva celé dny pauzu od pohybu a jen relaxovat a konečně jsem se zbavil lpění na co nejlepším výsledku s čímž jde ruku v ruce nepoužití závodní stravy v podobě iontových nápojů a energetických gelů.
Výjimečnost podniku spočívala i ve skutečnosti, že jsem zamířil na závody zdravý, prostě neskutečné! Ale nebylo vše tak růžové popř. fialové (viď Verů). V pátek večer jsem dorazil za holkami do Prahy a ty mi poskytly střechu nad hlavou. V sobotu jsem si vyzvedl nohy k voskovacímu kopytu, abych si mohl připravit své lyže a věnoval se odpočinku. Plán nepřejíst se, pěkně se protáhnout a zavodnit organizmus vzal však za své. Celý den jsem vlastně nepil, zato jsme hojně jedl a vlastně možná díky absenci jakéhokoliv pohybu se cítil poněkud otupěle. Dokonce i sauna na Šutce mi z počátku nedělala vůbec dobře. Návštěva páry byla naprostou tragédií, když pominu 100% obsazenost celého centra, nedalo se vyhnout dětskému křiku a hlavně větrání. Buď dovnitř zrovna napochodovala devítičlenná vietnamská rodina nebo nevychované dítě, které se ještě obořilo na svého otce, proč zrovna ono musí za sebou zavírat dveře... více než o páru se tedy jednalo o šílený povyk a křik v průvanu, zkrátka k jakémukoliv odpočinku to mělo sakra daleko. Přesunutí do finské sauny sice vedlo k tíženému klidu a relaxaci, ale stále jsem se necítil zrovna dobře. Až v třetím kole, kdy jsem se odhodlal do venkovního bazénku, ve kterém šlo udělat dokonce několik temp se mi udělalo lépe. Nebo za to mohly ty dvě lesbičky, co se tam tak pěkně objímaly? :-) Tak či onak mi po sauně především vyhládlo a zbavil jsem své tělo dalších důležitých tekutin. Aby těch průšvihů nebylo málo, k přípravě běžek jsem se dostal tak pozdě, že jsme se nedostal včas do postele, abych se řádně vyspal a ještě to bylo naslepo bez představy, co tam mažou ti zkušenější (mluvím jen o parafínech).
Nedělní budík v šest mě vytloukl z nedlouhého snění, posnídal jsem a pustil jsem se do závěrečné přípravy běžek, kterou jsem předešlého dne nedokončil. Čas se rozplynul jako flourový prach z nízkofluorových parafínů nad běžkami a my už si to sypali do Bedřichova... Po cestě jsme přizastavili v Jablonci nad Nisou, kde jsem nakoupil do sbírky další historické běžky Artis Bohemia. Ač se na fotkách zdály být úžasně zachovalé, ve skutečnosti to nebyla až zas taková sláva... Bohužel až v Bedřichově, kam jsem se dostal poprvé v den závodu autem (uzávěrka obce platí jen od 6-9h) jsem si všiml, že můj nový novoměstský úlovek má prasklé jádro a že je tak zralý maximálně na přiložení...
V iG Sportu jsem si vyzvedl pro mě odložený startovní balíček a mazali jsme za mírného mrholení na stadion, kde už nějakou chvíli řádila elita. Při cestě okolo hlavního parkoviště nešlo přehlédnout z teploměru ostentativně vyhlížející 0°C, která s mlhou a deštíkem utvářeli nejvhodnější předpoklady pro snadnou volbu mázy :-) Toto mi potvrdili i borci ve stánku Swixu. Elita prý jede na hladkých běžkách s výjimkou tří, z nichž už to jeden zabalil :-) Fandění je fajn, ale pomalu nadešel čas pro samotnou přípravu na závod. Ta byla minulým letům zcela nepodobná, to, že se v areálu pohybovaly stovky závodníků a ne tisíce bylo zkrátka znát. Neskutečný pocit dorazit do Toi-Toiky (kterých jsou tam desítky) a nestát ve frontě třiceti lidí a nepřemýšlet zda stihnete start :-) Holky mi chvíli hlídaly lyže, tu nějaký vak, zásobovaly mě občerstvením, tu někam něco odnesly či přinesly... prostě jsem měl servis jako profíci, možná ještě lepší, děkuji vám!
Jizerka to je vždy také svým způsobem obrovská společenská událost, kdy se potkáváte s kamarády a známými. Nejinak tomu bylo letos. Potkal jsem se s Ondrou Leitnerem, starým známým z Vasáku a také s mými každoročními spolubydlícími z kolejí, sympatickým starším párem. Je milé se každý rok sejít na stejném místě a prohodit aspoň pár slov. Pokud si neustále stěžuji na absenci původního sportovního ducha této akce zabitého penězi, tak jsem přesvědčen, že ten duch může přežívat jedině v kolektivním kamarádském pocitu "sounáležitosti výše popsaného typu"...
Vůbec netuším jak se to přihodilo, ale do startu zbývalo asi 15minut, já se vůbec nedostal k vyzkoušení běžek natož trati samotné, kde jsem chtěl zjistil jak hrozivé je 90m převýšení na prvních 2km z vytyčeného 4km kolečka o němž jsem neměl nejmenší představy (nějak jsem si ho v sobotu nestihl nastudovat)... Doběhl jsem do stánku Swixu, vystál pětiminutovou frontu, abych zjistil, že ani mazání stoupacích vosků není zdarma o čemž jsem byl bytostně přesvědčený. Trochu mi asi ruplo v bedně, na patě jsem se otočil a s nenamazanými běžkami se vrátil do stanu. Do své a vlastně v danou chvíli i jediné vlny jsem se zařadil tak 2-3 minuty před startem a to na jedno z posledních míst. Abych ale nepřeskakoval, vůbec jsem si nepřečetl startovní instrukce, takže se zdálo, že se na start ani nepodívám, protože při vstupu do vlny po mně chtěli nějaký papírový náramek o jehož existenci jsem neměl nejmenšího ponětí :-) Nakonec jsem obdržel nějaký náhradní a byl vpuštěn do koridoru smrti... Všichni se rozcvičovali jak o život, málem mě tím nakazili, ale nedal jsem se, pojedu bez rozcvičky, bez protažení a bez zahřátí. Čas závodu nadešel, ale organizátoři minutu před plánovaným vpuštění první vlny do závodu dali přednost květinovému ceremoniálu. Naprostá většina borců v lehkých závodních kombinézách se dala brzy do poskakování. Mi zima nebyla, na rozdíl od ostatních jsem byl navlečen do volných šusťákových kalhot, bundy a v bloku jsem také zrovna dlouho nepobyl. Nicméně šlo o další fail organizátorů, který, z mého pohledu, jen ukazuje, jak někomu záleží na amatérech, to že profesionálové (přihlášení do kategorie elita) tvoří pouhé 2% z celkového počtu přihlášených závodníků asi netřeba rozebírat... Nevyžehlila to ani omluva organizátorů a ani komentátor, který o nás moc pěkně mluvil jako o elitě amatérů, hobíků... Že mě netrápila zima neznamená ještě, že mě netrápilo zhola nic. Abych dohnal včerejší nepití, nalil jsem do sebe před závodem 1,5l vody a ta se stále hlásila o slovo, tudíž s každou další minutou mě trápil sžíravější pocit, že budu muset navštívit toaletu :-)
Ale co už, chvilka napětí, ticho, vystřel startovní pistole. Převážná část závodníků se dala do zběsilého úprku. Jen konec fronty nikam nespěchá a netradičně já s nimi. Po závodě mi pak holky říkaly, jak si mohly ukroutit hlavu nad mým neuvěřitelně líným počínáním na startu. V klidu jsem se došoural na sníh bez nadměrného množství kamení, pomalu vyklepal boty, opatrně zapnul vázání, s rozvahou slepil suché zipy rukaviček holí, rozhlédl se, abych zjistil, zda jsem poslední na startu, zašoupal nohama a dal se do pomalého pohybu vpřed. Nejsem fatalista ani extrémista, takže jsem nestartoval úplně poslední, nechal jsem za sebou asi dva, tři závodníky :-) Pozor, nejsem ani takový salámista, jak si myslely holky, můj čas se začal počítat po průjezdu přes snímací koberec na konci rovinky, nikoliv okamžikem výstřelu... Ale nemyslete si, že bych něco vyhrál, že by první vlna, zmiňovaná pod(j)elita jela takovou pilu, že bych je nedojel, na konci stoupání u buku jsem byl až po uši zasekaný v houfu 400 lidí... Ale to jsem se dostal dál než bych měl být. Řeknu vám, byla to zase blbost... Jestliže jsem už v sobotu pociťoval předstartovní horečku, v neděli na posledním místě vlny ze mě všechno spadlo, a tak jsem stál na startu naprosto v klidu. Šok pro tělo, které jsem poslal pořádnou soupaží vpřed směrem vzhůru do závodu, byl poměrně těžký a myslím, že se z něho do konce závodu nevzpamatovalo. Obrovskou chybou bylo vzít si své závodní hole na klasiku. Ptáte se proč? Zkrátka, pokud najedete před závodem dobrých 300km skatem, případně soupaž s bruslařskými holemi, které jsou o 15cm delší, věřte, že vás bude dlouho provázet pocit, že vám někdo zařízl hole ;-) Raději se nezmiňovat, že borci z elity na svých 15 okruzích rozpíchali svou nadpozemskou soupaží sníh okolo stopy způsobem takovým, že i na klasiku bych potřeboval hole tak o 7cm delší :-) To však nebylo zdaleka nejhorší. Už na rovince jsem cítil jak tělo nejede a v kopci to platilo dvojnásob. Přehřátí a zahlenění mě už po kilometru nabádaly k sundání čelenky, bohužel jsem to ještě jedno kolo vydržel. Od začátku bylo poznat, že jsem na tom špatně s dechem, ruce celkem držely stejně jako břicho a záda. Tedy krom dechu, který způsoboval moji dýchavičnost a slušná zatemnění, nefungovaly ani příliš nohy, především lýtka, která od začátku šla lehce do křečí a vůbec jsem se na nohách cítil dosti nejistě. Přesto všechno se při jízdě vzhůru pomalu prokousávám startovním polem, za to dolů... To se takhle vyplazím k U Buku :-) zatočím dolů a ve vajíčku si to pěkně letím chválíc si svoje přebytečné kilogramy, když v tom zaslechnu svištivý pískot, ohlédnu se vpravo a kolem mě prolétne tak 50kg závodnice :-) No to je síla... A za ní další a další... Co si budeme povídat, zkrátka jsem opět promazal. Raději nepřipomínat, že zatímco já jel na holých běžkách, naprostá většina ostatních jela na klistrech a takhle mi ujížděli z kopců...
Jestliže jsme se po cestě vzhůru těšil dolů, tak po sjezdu do obrátky jsem to měl naopak, psychicky je to ubíjející, když vás ostatní předjíždí zásluhou rychlejších lyží... Ale ani tento pocit nevydržel dlouho, začalo mě píchat v pravém boku a rozbolela celá lopatka. Ještě před tím jsem však vykouzlil další chybu, zastavil se na občerstvovačce pro ionťák a ten chtěl celé kolo ven. Nesnesitelné vedro jsem pak vyřešil stažením šátku z hlavy na krk, což de facto vedlo ke dvou zcela špatným následkům, hůře se mi dejchalo a všechen pot mi proudem pádil z hlavy do očí... Moc fajn! Ale korunu všemu nasadila až ČT, která dvě desítky svých kamer začala uklízet hned po dojetí elity a s klidem s tím pokračovala v průběhu naší padesátky. To máte asi tak... Ve sjezdu vlítnete do zatáčky a v ní se před vámi složí borec, veškeré úsilí namíříte k vyhnutí se s ním a tak hned nepostřehnete tu hromadu další pěti lidí, kteří za zatáčkou leží a to nemluvě o tom červeném televizním kabelu nataženém ve výši pasu přes celou dráhu :-) Někoho moudrého totiž, zdá se, napadlo vytáhnout ze sněhu zahrabaný kabel během závodu... No vletěl jsem do něj také, ale tím, že jsem ho na poslední chvíli zpozoroval, tak to bylo čekané a ani jsem zvlášť nebrzdil, prostě jsem se smířil s tím, že do cíle dovezu pár kameramanů a kamer :-) Když mi kabel sklouzl až ke kolenům, zpomalil jsem, hodil jsem ho přes hlavu a se smíchem pokračoval...
Ve třetím kole jsem si zopakoval chybu z dvojky, když jsem se stavil pro další ionťák :-) Udělalo se mi ještě hůř, pořádně jsem se nemohl ohnout a měl jsme pocit, že se co chvíli musím pozvracet. K tomu všemu jsem začal slintat stejně jako skuteční závodníci, připadal jsem si jako postiženej, ale neměl jsem čas ani sílu s tím něco dělat. Zpomalil bych, ale copak jsem mohl? Na Jizerce jsem poprvé zažil fandění, to když si mě holky našly, takže dokud mě viděly, musel jsem dřít naopak ještě více :-) Celkem mě pobavilo, jak mi později popisovaly, že mě poznaly jedině podle mé roztrhané šušťákovky, ostatní že jeli v dresech, tedy ještě s výjimkou jednoho "blázna", který je při fandění mátl, kdo ví, co se mu honilo hlavou, když na něj holky pokřikovaly mé jméno :-) Mimochodem, musím říct, že to adresné fandění je příjemné a povzbuzující. Nepříjemné však bylo, že na trati závodu bylo několik míst plných kamení, které pěkně chytalo za nohy, doteď je bojím podívat na skluznice běžek...
V posledním kole pouštím opratě a opírám se do toho trochu více, na stranu druhou stále jedu s jistými rezervami a ani neopakuji chybu s pitím na občerstvovačce... Jsem to já? Nejsem nemocný? :-) Do kopce pomalu předjíždím člověka za člověkem a těším se na obrátku odkud je to po rovině a z kopce. Sice vím, že mi dolů všichni ujedou, ale přesto se těším, konec konců blíží se konec dřiny... Kupodivu jsem ušetřil dosti sil, takže nakonec píchám po rovině i z kopce a stačím tak ostatním, juchů! Cíl se blíží na poměry velice rychle a já stíhám vykouzlit další chybu... Respektive mám chuť poslat organizátory ke všem čertům! Na Začátku cílové rovinky skáču do krajní stopy a jdu na dlouhý finiš, moc se nedívám před sebe, jen tam rubu soupaže ze sil, které bych už dávno neměl mít. Když se v půlce mrknu před sebe s hrůzou zjišťuji, že tam stopa končí přímo v oplocence... do pravé stopy nemohu, hned vedle mě je borec, se kterým si to rozdáváme, pluh jak kráva, téměř zastavuji, borec okolo prolítne, já divoce skáču přes dvě stopy a vracím se do souboje, co že má teď týpek více než tři metry k dobru. Nikdy to nevzdávám! Za tenhle kalup by mě snad pochválil i trenér :-) Každé zběsilé píchnutí holí do sněhu hraničí s tím, že budu cílovku rýt hubou, ale odvážnému štěstí přeje a já tak díky šíleným poskokům získávám zcela bezvýznamný a bezejmenný skalp nějakého závodníka :-)
Cíl, dostávám křišťálovou medaili, je mi odejmut čip a hurá pro hadry, převléknout se a domů... Tedy ještě bych neměl minout místní šlichtu, kdo by si nechal ujít guláš za 1500Kč? :-) Ve skutečnosti je to potíž, co si budeme povídat, při zavětření buřtguláše se mi obrací žaludek, a těstovinový mix neznámého typu (vypadalo to jako kroupy) také příliš důvěry nebudí :-) Ještě že tímto dnem skončila moje bezlepková dieta, ve jménu republiky konfiskuji několik rohlíků a s vydatnou pomocí Jíti a Jáni se jdu posilnit :-) Před odjezdem z běžkařské Mekky ČR přebírám tajemný balíček a vyrážíme zpět ku Praze. Cestou mě ještě nemine nepříjemný telefonát, kdy se snažím vrátit právě koupené zlomené běžky a mám s tím velké problémy... Paní si myslí, že jsem na nich jel snad Jizerskou 50 a vůbec je dosti nepříjemná, nakonec si vše vysvětlíme a já tak opět prodávám zakoupené běžky původní majitelce, tímto se stávají mými rekordmany, co se týká doby jejich vlastnění, asi tak 5h :-)
No a jak to tedy celé dopadlo a jaké to bylo? Dojel jsem na 138. místě, což by se na první pohled mohlo zdát jako zlepšení oproti loňskému 155. místu. Opak je však pravdou, loni mě totiž kromě 100 členné elity předjelo řádově 50 hobíků, letos jela elita svůj závod, tudíž mě předjelo řádově 140 hobíků... Ale neberu to příliš tragicky, za část může menší objem najetých kilometrů na běžkách před závodem (něco okolo 100km rozdílu), něco jde na vrub mé bezlepkové dietě, která mi už půl roku pije krev a rozhodně se díky ní necítím lépe a konečně nemalý díl viny nesou běžky (tj. já, protože jsem je zmazal), které jednoduše nejely... Možná bych neměl zapomenout na skutečnost, že závod byl o hromadu kratší, což mohlo zvýhodňovat mnohé "sprintery", protože... Podle oficiální časomíry, přestože mé pocity tomu příliš neodpovídají, jsem kolo za kolem zrychloval a v posledním kole dokonce velmi znatelně. Organizátory jsem pokáral jistě více než dost, takže na závěr bych jim i rád poděkoval, že tu taškařici nakonec takto splácali a já si tak zase po době mohl sáhnout téměř na dno svých sil ;-) A s tím, že to byla moje poslední Jizerská 50... asi bych měl být opatrnější ve svých úsudcích, protože: "Nikdy neříkej nikdy." Už teď vím, že minimálně dvakrát ji ještě pojedu, abych tak aspoň trochu mohl dámám (Magdě a Jáni) oplatit jejich neocenitelnou pomoc, takže brzy na viděnou :-) Nakonec se můžete pokochat výše zmíněnou v oplocence končící stopou a mým zcela neběžkařským přeskokem v cílové rovince...
Žádné komentáře:
Okomentovat