Sabelell: Silvestrovské galeje bez penne, dřiny a sněhu v Kötschach-Mauthenu aneb závěr roku 2015 v Karnských Alpách

Tradice vánočních běžkařských dovolených s kamarády nevzala za své ani letos, a tak vám mohu radostně popovídat o tom, čím jsme naplnili již pátý ročník. Náš původní plán vrátit se na místo loňského činu (do Švýcarska) nám bohužel zhatila partička securiťáků, která vykoupila veškeré ubytovací kapacity našeho milého krytu civilní obrany, a my tak ostrouhali. Ale nebyl by to pan Brecík, aby nepřišel s náhradou tradičního silvestrovského pobytu.

Voilá, představujeme vám Kötschach-Mauthen, rakouské městečko ležící na řece Gail v bezprostřední blízkosti Italských hranic uprostřed Karnských Alp. Nadmořská výška 700m byla zárukou, stejně jako nadmořská výška do nebe sahajících vrcholů okolo, pěkného kulového. Jinými slovy, tam kde v prosinci lehával sníh s pravděpodobností obcující s jistotou se v posledních letech zelená tráva... Ale o tom až trochu později. Pro začátek si raději prozraďme, kdo že to vlastně je to "my". Za stálici mohu krom své sloní maličkosti označit Jirku, Kubu a Jáňu. Jenže "bylo nás pět", takže nám tu zejí prázdnotou ještě jedny dámské lyžáky, které říkají pane, tedy paní, paní Jáni :-) ale na sněhu je sedlala naše běžkařská Sněhurka, Andrejka. Další sportovní hvězda, Magdička, zůstala dohlížet na Vsetínské nebe, takže o ní to tentokráte nebude.

Den 1 - neděle 27.12.2015

Nedělní ráno není zváno, tedy aspoň ne toto konkrétní popůlnoční... Když nad tím tak přemýšlím, raději vlastně ani nevím, koho napadají takovéto zvrhlé noční cesty po Evropě ;-) Auto jsme naštěstí naložili již v sobotu odpoledne, takže v jednu ráno jsem začal sbírat pouze účastníky zájezdu. Rodnou Vysočinu jsme nechali za patkami našich běžek krátce před půl druhou ranní, bohužel všudepřítomnou mlhu jsme vezli v háku a ta nám zhusta zpříjemňovala naši noční plavbu. Krom Kuby to všichni poměrně brzy zalomili a i já měl podobné choutky... Po dvou hodinách řízení jsem byl kožený jak celokožené sedlo Harley-Davidson (kdo ví, zda se jejich sedla vůbec dělají či dělala z přírodní kůže...) Naštěstí tu bděl Kuba, který mě ochotně vystřídal. A tak cesta příjemně ubíhala a já o ní nic nevím... Po třech hodinách nabylo mé vědomí sebevědomí k sebeřízení a řízení automobilu taktéž a tak jsem se ho zmocnil a dovezl nad ránem posádku do cíle. 650km dlouhou cestu jsem společnými silami dostali na kolena za zhruba 7h. Díky tomu jsme již okolo půl deváté slídili okolo Jugendherberge Kötschach – Mauthen.

Naštěstí majitel cestovky, která nám zprostředkovala tuto dovolenou, přijel necelou půlhodinu po nás a my tak záhy dostali příležitost prozkoumat naše nové ubytování. Jeden šestilůžkový průchozí pokoj pro nás pět, malý obývák, dvě sprchy a toaleta, co víc si přát. Nebylo nač čekat, vysypali jsem z auta co se dalo, nasoukali se do sportovního a vyrazili na běžky. Jak jsem již nastínil výše, předchozí věta holá "vyrazili na běžky" s sebou nesla jisté obtíže. Ono údolí, které nás přijalo na týden za své, poměrně nezvykle nepřekypovalo na konci prosince sněhovými závějemi a stovkami kilometrů běžeckých tratí. Muziku tvrdila absence sněhové přikrývky i na okolních více než 2000m vysokých vrcholech... Nedostatek přírodního sněhu lze naštěstí v současnosti řešit poměrně lehce (z technického hlediska), tedy za jistých okolností, např. že se příroda nepostaví proti sněhuchtivému pokolení a nezahřívá rtuť v teploměrech nad hraniční nulu... A co si myslíte? Zahřívala :-) Jen málokde byla v provozu nějaká sjezdovka a nedej bože běžecká trať. Naštěstí stále existují místa podivné povahy ležící v sevření vysokých kopců, kam nechodí slunce, lékař jen tu a tam, a my jsem se rozhodli být tam pečení vaření, no spíše mražení umrzlí...

Jedním z těchto, pro nás kouzelných, míst byla i loučka pod lesem přiléhajícím k zámečku Weildegg v katastru obce Würmlach, pouhé dva kilometry od naší ubytovny. Poblíž ledového kluziště odpočívala rolba a asi 800m dlouhé kolečko z technického sněhu. Oválnost a placatost narušovaly jen dva hrbky, menší a větší, které lalokovitě kopírovaly lesní porost. Prvotní nadšení typu "sláva, běžky netáhneme zcela zbytečně" zchladil nejen místní ledový vzduch, ale především kamenitost našeho tréninkového placu. Množství inertního kamenného posypu na jednotku objemu sněhové peřiny atakovalo počet účastníku Jizerské 50 a věřte, že takové číslo není malé ani v případech, kdy se z padesátky stane čtyřka jako v roce 2016... Dvouhodinové kroužení (rozuměj, hoblování běžek) připsalo na můj běžecký účet 14km, klukům o něco více, vymlouvat se na pomalejší běžky bych se sice mohl, ale nakonec by mi stejně nezbylo než sportovně uznat, že jsem na ně neměl...

Návrat z prvního lyžování si jistě zaslouží oslavu a když oslava, tak jídlem :-) Čas obědu a mých věčných jáhel s tuňákem... Po obědě rozhodla společná spolková rada prozkoumat okolí, takže jsme vyrazili na pěší výlet ke sjezdovce, druhému místu, kde bylo možné nalézt kapku technického sněhu. Za normálních okolností by se dalo hovořit o průšvihu, přeci jenom 300m nebo 3km se zdá být propastným rozdílem, naštěstí ne tak v případě, že toužíte (rozuměj, nic jiného vám nezbývá) zdolávat svah na běžkách :-) Nedaleko od sjezdovky lze navštívit i komorní vodní svět, bohužel plavecké bazény byste objevili jen venku, zamrzlé... A plácání v přibližně patnáctimetrovém bazénu bez lajny pro plavce nás všechny odradilo byť od jediné návštěvy...

Večerní program započal milou večeří a pokračoval tradičními radovánkami pod taktovkou Jirky, našeho hvězdného trenéra. Na půdě naší ubytovny se totiž nacházel prostor pro nás jak ušitý a rozhodně ne horkou jehlou - fotbálek, stolní tenis, boxovací pytel, trámy na shybování, podlaha na klikování, židle na tricepsy, slackline, boulder, ... První večer jsem ulehal těsně po Jirkou stanovené večerce v 22h zcela zpráskaný, přesně tak, jak se dalo očekávat :-)

Den 2 - pondělí 28.12.2015

Pondělní ráno začalo zvesela, pádem z lůžka, rozuměj z dvoupatrové postele ;-) Veselé to bylo zejména protože se mi nic nestalo, juchů! Rychle se najíst a vzhůru na běžky, sjezdovka nečeká... Přeci jenom motat se mezi sjezdaři se nezdá být tím nejlepším nápadem, takže jsme se rozhodli zdolávat sjezdovku jen do devíti, kdy se pouštěl vlek. Hodinové okno nám stačilo pro deset výjezdů sjezdovky, což přepočteno na kilometry, znamenalo něco okolo 7km.

Na zpáteční cestě nás čekala zastávka v mém oblíbeném Lidlu, odkud se zformovala moje železná sýrová zásoba, no jo, když nejsou penne, tak mi zbývají na jídelníčku krom masa a jáhel (které jsem si přivezl) především sýry, které naopak nakupuji raději v zahraničí. Krom většího výběru a kdo ví zda ne i kvality můžete očekávat i nižší ceny, no neberte to... Po nákupu následovala další opulentní žranice, ach já to s tím jídlem nějak přeháním...

Odpoledne se neslo v znamení parciálních derivací naší skupiny. Ještě společně jsme vyjeli autem do sedla - Plöckenpass (Passo di Monte Croce Carnico), jak již název napovídá na Rakousko-Italské hranici. Trojice statečných horolezců ve složení Andrejka, Kuba a Jirka vyrazila na mnoho hodinový pochod po místních vrcholech, o kterých jen stěží mohu referovat a já se spolu s Jáňou vydal na kratičkou procházku do Itálie. Vybrali jsme prosluněný jižní svah a nestačili se divit, rozkvetlé rostliny a teplo jak na začátku léta... Vážně mi přišlo poněkud zvláštní ležet na přelomu prosince a ledna při běžkařské výpravě v tričku s krátkým rukávem a opalovat se na skále ve výšce nějakých 1400mnm. Dalšího rozdělení se pak dočkala i naše dvojčlenná skupina, to když jsem se po návratu z hor oddělil s běžkami, abych kroužit na notorické (nikoliv notoricky známé, viď Andrejko :-)) kolečko. Po návratu z lyží (s pouhými šesti kilometry) mi opět vyhládlo a tak jsem se neomaleně pustil do dalšího jídla, u kterého mě zastihli navrátvší se horolezci, kteří se neočekávaně vrátili z hor bez naší autoasistence :-)

Ještě s plným břichem jsem pak nabral odhodlání navštívit druhý ze tří supermarketů ve městě, Billu, aneb nelze neprozkoumat nabídku sýrů všude, kde jen to jde... Po skončení detailní inventury jsem se vrátil k činnosti, se kterou jsem vlastně ještě nezačal a které jsem se vyhýbal jako běžky kamenům (tedy ne ty moje ;-)). Ano, někteří již tušíte, že agresivita technického sněhu zapracovala na parafínech v mých Sportenkách o čemž mohla dlouze vyprávět vybělená skluznice. No jo, nezbylo než ošetřit 2-3 páry běžek na další dny...

Nedlouhý časový interval odpočítávající večerku jsme vyplnili prohlížením fotografií z hor a zbytek věnovali stolnímu tenisu. Nic neočekávaného, tedy až na skutečnost, že jsem šel spát nezbořený, co se to děje?

Den 3 - úterý 29.12:2015

Návrat insomnie, sotva odbyla pátá hodina a já už cosi šmudlím na počítači. O pár hodin později, po rozednění, zatímco ostatní teprve usedají ke snídani, já osaměle vyrážím na souboj s místní sjezdovkou. Věřte nevěřte, odcházím poražen, po pěti vyčerpávajících kolečkách (3,5km) to balím a raději jedu do Intersparu, abych vypátral, zda jeho sýrové zázemí neuzemní ostatní obchoďáky...

Sotva jsem se vrátil, nasedám opět za volant a společně míříme do Obertilliachu, naší malé velké modle. 35km vzdálená dědina má údajně ukrývat v lesích skrytý biatlonový areál se šesti kilometry technického sněhu. Je to jako v pohádce, hory, kopce, kostely, vísky a hlavně rozbitá silnice plná zatáček. Díky zákrutám bych mluvil o pohádce i kdyby cesta vedla vyprahlou pouští, co jsem tady viděl, to jsem ještě neviděl... Slast pro ty, kteří rádi zahýbají, tedy asi zatáčí ;-) Já měl tu smůlu, že jsem řídil vypůjčené auto podmíněné slibem, že mu neublížím... Ale ani se svým bych se příliš nevyřádil, poněvadž posádce se rychle udělalo nevolno i přes něžnost zacházení mých nohou s plynovým a brzdovým pedálem. Díky, že jste se nepozvraceli...

Po hodině vystupujeme naproti hlavnímu parkovišti biatlonového areálu a plni nedočkavosti se dereme zadem kolem buněk na sníh. Působí to tak trochu jako zázrak, sníh, sníh, sníh a dokonce i stopy! Podobně jako v úterý nastolují kluci vražedné tempo, kterému nestačím. Místo zoufalé snahy udržet se postřelených kamarádů, vtěsnávám se do společnosti dam, kterým stačím. Ale pozor, to jen díky tomu, že Andrejku musíme zatím považovat za běžkařskou novicku a naši závodnici, Jáňu, sužují potíže, takže se mohla prohánět jen soupaž... Po prvním 1,5h trvajícím tréninku přišlo vyvrcholení dne v podobě obědu v trávě na nedaleké louce, tak tohle je vážně pohodička par excellence! Nakonec se však stěží mohu ubránit návratu na trať, kde na nás čeká další 1,5h. Tentokrát jsem se snad kluků udržel o chvíli déle :-) V konečném zúčtování to nebylo zas tak zlé, 42km mých versus 50km kluků...

Na zpáteční cestě se nestalo nic nepředvídatelného. Po vzpouře posádky, která sesadila od kormidla stádo slonů a vtlačila ho do něžných avšak svalnatých rukou Jáni, už totiž u nikoho nedošlo na nutkavé pocity neodkladného zvracení :-) Díky tomu si s radostí všichni nakoupili něco dobrého v Lidlu a spokojeně se odebrali na ubytovnu.

Po sprše a jídlu jsme potkali nažhavenou Kateřinu Neumannovou, která nám na videu ukázala, jakže má vlastně vypadat to běžkování... Po pravdě řečeno šlo o jediný filmový večer, který jsme za týden stihli, ale o to poučnější :-) Ale nejen prací živ je člověk, proto přišla na návštěvu zábava v podobě deskovek a slovního fotbálku, které se kladně podepsaly na naší regeneraci. No dobře, tomu nemálo pomohla i masáž od Andrejky ;-)

Den 4 - středa 30.12.2015

Středeční ráno lehce napodobovalo předešlé dva dny, probuzení v šest, práce na počítači, osamocené běžky na sjezdovce (5,5km), odvoz horské odnože na další trek, krátká a mrazivá procházka s Jáňou v sedle (že jsem jen poslech toho Kubu a vyrazil v nátělníku ;-)) a cesta zpět. Odpočinek na pokoji spojený s několika-chodovou žranicí a za pár chvil zpátky do sedla pro výletníky. Cestu vzhůru jsem si chtěl nechtě musel natočit, gopročko jsem přidrátoval na nárazník, aby z toho něco bylo a pak jen doufal, že neupadne a já ho nežvejknu autem :-) Ze sedla jsem raději, pro klid posádky, svěřil volant Jáni... Úsměvné na tom bylo, že s každou cestou Jáňa zrychlovala, čehož jsem si nevšiml jen já :-)

Na konci zpáteční cesty jsem se nechal vysadit na kamenitém okruhu, aby se běžky trochu nažraly obroku (nebo také šutrů). Krom mě se tu nacházel jeden pár, jehož pohlednější polovina očividně na běžkách začínala. Než zvládli půl okruhu, já tam natlačil tři celé, a než se paní odhodlala ke sjezdu z většího hrbku, měl jsem na kontě pět celých koleček, Během doby jejich přezouvání jsem nasázel další tři kola a rozhodl se to zabalit. Co mě potěšilo, že jsem se konečně trochu zrychlil, na stranu druhou jsem odcházel vyčerpaný po 6,5km na rovince s rychlostí, kterou jsem před lety s přehledem atakoval na několika úsecích Vasáku, kde jsme totálně promazal a hlavně byl o něco delší ;-) Takže nakonec to zas taková sláva nebude. Cestu na ubytovnu jsem si dal tentokráte po svých a trochu se podivil nad tím, že jsou to celé dva kilometry, ale co už...

Podvečer jsme opět vyplnili péčí o běžky, holt kdo maže ten jede a naopak... Díky Jáni, která se postarala o většinu práce jsme stihli i saunu, kterou byste našli v podzemí naší ubytovny. Za hodinu a půl jsme dali rozumných 20EUR (40EUR to stálo jako celek, pro všechny, kteří měli chuť). A povím vám nepřekvapivou skutečnost, šlo o geniální relax, který bych si nejraději dopřával dennodenně :-)

Po saunování došlo také na večeři a prohlídku nových fotografií a videí z druhé horské procházky.

Den 5 - čtvrtek 31.12.2015

Probouzím se okolo šesté ráno a jdu stáhnou parafín z běžek a vykartáčovat je, to jsme předešlého dne nějak nezvládli. Po chvilce sezení u počítače (dokáži bez něj vůbec žít?) si dopřávám ranní procházku ke sjezdovce s běžkami v rukou... Na místě nevím, zda se radovat a nebo spíše proklínat černokněžníka, který ji začaroval a udělal z ní dvakrát tak dlouhou? 600m s převýšením 77m opět stojí za hranicí mých současných schopností a tak po dvou kolečkách odcházím se zhruba (2,5km).

Dopoledne se prochází nečekaně pohodově, nákupy na celý zbytek dovolené a k tomu žádný spěch. V našem hledáčku leží opět toužebně očekávaný Obertilliach, ale není důvodu pro chvat, dopoledne patří závodníkům a my můžeme jen doufat ve správnost informace, že v jednu hodinu odpoledne budou tratě opět otevřeny pro veřejnost. A protože "přání je otcem myšlenky", tak se vše vydařilo, po jedné jsme otisky své běžky do bělostného sněhu a během necelých tří hodin urazili okolo 35km. Krom vydařené projížďky jsem nasbíral hromadu materiálu pro video z dovolené. Naše turistické pojetí běžkování bohužel není zvlášť přitažlivé pro kameru, no co si budeme povídat, kromě záběru na ženy není ani trochu sexy a cool. Proto na řadu přišly drobné vylomeniny, no drobné... Mám pocit, že jsme pozpátku nalyžovali více než po předu, otočky o 360° (okolo vertikální osy) vyplňovaly hluchá místa a korunu tomu nasazoval Jirka, který se nebál několikrát projet mezi nohama couvajícímu stádu slonů na běžkách...

Večer jsem vyrazili kouknout s malým zpožděním na městský ohňostroj a pak se spokojeně vrátili k deskovkám, díky nimž jsme málem přišli o příchod Nového roku :-) Také bych se mohl zmínit o tom, kterak jsem jako abstinent zvládl čtyři panáky slivovice a jak se o to už raději nebudu pokoušet a hlavně se o tom vůbec nebudu zmiňovat :-)

Den 6 - pátek 1.1.2016

Na Nový rok jsme pozbyli Andrejku s Kubou, kteří si vyrazili užít sjezdovek v Nassfeldu a večer si to pak nemohli vynachválit. Ale ani zbylá trojice nezahálela, společně se dvěma sousedkami jsme si dali repete včerejšího Obertilliachu. Tréninkový plán měl Jirka připravený po ruce, opět 1,5h dřiny, oběd a zbylá 1,5h dřiny. Ale znáte to, dvakráte nevstoupíš do téže řeky... Nejen že jsem jeli na úplně jiných běžkách než doposud (Jirka snad jediný jel pořád na svých, Jáňa na Kubových a já na Jániných), ale hlavně se na trati potkali se Simonou a Matoušem a právě Matouš nám ukázal jak se trénuje, v dobrém musím říct, že jsem se nemohl dočkat poledne a obědu, kdy jsme se mohli vymanit z područí jeho úžasné soupaže :-) Odpolední stint byl milosrdnější, protože jsme se s Matějem minuli :-) ale zato jsme se potkali s kolegyněmi, které jsme vezli s sebou autem. Jedna z nich jezdila na krásných běžkách Fischer RCS Carbonlite Skating Hole, které mi půjčila a já už vím, co chci za rok najít pod vánočním stromečkem :-) Večer pak již tradičně naplňovala vůně cukroví a deskových her.

Den 7 - sobota, 2.1.2016

Den odjezdu jsem načal v šest ráno, udělal si pořádnou snídani a spolu s kluky jsme okolo osmé vyrazili na závěrečnou lyžovačku do sjezdovky. Poslední běžkování bylo opravdu výživné, 9km s převýšením 430m... K tomu padl i rychlostní rekord na běžkách, který zaznamenala některá z mých GPSek :-) 74,45km/h.

Zatímco jsme se loučili se sněhem, Andrejka vyrazila na dalších procházku po okolí s cílem odlovit nějakou tu kešku, což se jí také podařilo.

Po návratu se dali kluci do přípravy posledního obědu a já si uvařil, pro dovolenou trochu netypicky, jáhlovou kaši s banánem.

Okolo čtvrt na dvanáct jsme opustili Kötschach-Mauthen a o rovných sedm hodin později nás vítala naše milá Vysočina. Cesta byla o něco příjemnější neboť jsme nejeli přes noc, na druhou stranu jsem po dvou hodinách řízení zíval a chtělo se mi spát, což napravil až dlouhý slovní fotbal, který mě dokonale probudil... Po vykládce všech členů výpravy jsem zvládl poněkud zregenerovat v sauně a ne překvapivě se pořádně přejíst, jak jinak také.

Závěrem

Co říci na závěr a neopakovat se? Stejně to bude nošením kamení na běžecký okruh v Kötschach-Mauthenu... Skvělá parta lidí, která se postarala o další nezapomenutelné okamžiky, tak doufám, že za rok na shledanou, ve skutečnosti mnohem dříve :-)