Plán cesty se představuje právě zde a skutečnost nejskutečnější je jen o pár slov dál :-) To, že během celého dne nepřišel žádný déšť, asi nikoho moc nepřekvapí, stejně tak jako skutečnost, že rozběhlé stádo slonů ztratilo někde po cestě smysl pro orientaci... Takové kufrování, které jsem předváděl v průběhu celé soboty, to by mi záviděl lecjaký zatoulaný kufr! Být na výletě s jinou ženou, než s Jáňou, tak jsem už po deseti kilometrech rozčtvrcený a smažil bych se ve vlastní sádle! Ale konec obecností, vzhůru na spektakulární jednotlivosti!
Český kras
Chráněná krajinná oblast ležící JZ od Prahy je skoro na dosah ruky, nebo aspoň co by stádo sl/klonů v klidu doběhlo. Pohádkové místo - kopce, vápencové skály a už v létě neskutečně vybarvené lesy. A to se nezmiňuji o alejích plných hrušní, jabloní a ořešáků, nebýt srpen, ale třeba konec září, tak tu referuji o pořádném obžérství :-)
Svatý Jan pod Skalou
Drobnou vísku uvízlou v roztomilém údolí doporučuji rozhodně neminout. Při příjezdu ze severu projedete nejprve okolo okázalé kaple s hrobkou rodiny Bergerů (zapátrejte po historii, aspoň co se týká stavitele). Jen o deset vteřin dál (za předpokladu, že běháte rychle jako Usain Bolt :-) stojí na malé ploše několik pamětihodností, benediktinský klášter (Svatojánská kolej, Vyšší odborná škola pedagogická), kostel Narození sv. Jana Křtitele, jeskyně sv. Ivana, podzemní skalní kostel, pramen léčivé vody (Pramen svatého Ivana) a nepřehlédnutelná vápencová Svatojánská skalní stěna. Skalní stěna s vyhlídkou... jenže s převýšením 210m, ale co, stálo to za to, stejně jako cedulky, které si můžete přečíst na dřevěném kříži zdobícím samotný vrchol! Také bych neměl opomenout obecní školu, obecní úřad a hotel v jedné osobě (tedy budově), ze které na vás dýchne luxusní prvorepublikový duch.
Hornický skanzen Solvayovy lomy - Paraple
Ze Svatojánské skalní stěny jsme si odpustili slibný sjezd (na našich kolech sliboval maximálně tak hromadu zlomenin :-) a raději jsme si to namířili lesní cestičkou po vrstevnici ústící do lomů a hornického skanzenu. Už pohled na úzkorozchodku mě potěšil a co teprve pohled na funkční mašinu a vagónky, ve kterých se můžete svézt, prostě takové větší modelové vláčky :-) Hromada hornické techniky odpočívající ve skanzenu mě přirozeně nenechala klidným, vše jsem musel prolézt, vyzkoušet, nechat se vyfotit v netopýří pozici... Škoda jen, že mi nepůjčili sbíječku, lampu, holiny a neotevřeli jednu ze šachet :-)
Velká Amerika
Notoricky známý lom, kterému rozhodně nelze upřít genia loci. Pásky se zákazem vstupu příkře kontrastují s hromadou aut zaparkovaných na všech příjezdových cestách. Fotogeničnost jde ruku v ruce s kontrastem velké kamenné díry a magické hladiny, která v tyrkysových záblescích skrývá nejedno tajemství. V okamžiku příjezdu jsem zalitoval opomenutí v podobě zapomenutých (ve skutečnosti záměrně nenaložených) klíčů obsahujících ten jeden, který by se mi právě hodil, klíč od mého několikakilového zámku :-) Tahat kola do lomu by byl tak trochu hazard se zdravím, přeci jenom jedna část se leze po takové ferratě bez jistícího ocelového lana a bez jištění :-) Tak jsme kola shodili aspoň pod první mez, už odtud mělo spoustu lidí problémy vyškrábat se navrch, natož aby s sebou táhli patnáctikilové kolo :-) Lidi, nebýt té stovky lidí, co už byla v lomu, bylo by to naprosto geniální místo ke koupání. Voda teplejší než u moře, barevnější než u moře a navíc nebyla slaná :-) Skvělá koupačka, svačina, opalovačka a poslouchačka (přívrženci hnutí Hare Krišna opravdu hráli a zpívali povedeně :-))
Cesta delší zato horší aneb z Ameriky na Karlštejn
Už jen zkracovat si cestu po žluté turistické bylo volovinou, ano, po asfaltu to bylo sice delší, ale vzhledem k tomu, že to bylo stále z kopce... Když jsem pak ještě špatně odbočil a místo na Karlštejn jsme mířili zpět do lomu, napadla mě obvyklá a obvykle nechutná myšlenka, vezmeme to přímo za nosem, po spádnici, vždyť je to jen sto nebo dvě stě metrů... Největším šokem bylo, že Jáňa na to kývla, pouhou výměnou za napití :-) Takže jedna nechutná mez plná šípků, strniště (rozuměj nepříliš rovné pole, kde se vám zbytky čehosi zabodávají do pneumatik) a nakonec (vlastně to vůbec nebylo nakonec) sestup po spádnici divočinou listnatého lesa plného popadaných stromů s absencí stezek (tedy s výjimkou těch zvířecích). Vynořili jsme se na louce, ve které jsme zmizeli po hlavu v bujné luční vegetaci lemující typicky vodní toky... Akua! Dvoumetrový sráz a na jeho dně říčka, ještěže panuje takové sucho... Po sklouznutí dolů jsem naštěstí utopil pouze tretry, za to však ve voňavém bahně :-) Na druhém břehu nás čekala asi čtyři až pět metrů vysoká neskutečně příkrá a šíleně sypká mez, za níž ležela vysněná silnice... Začal jsem se bát, že tohle bude moc i na Jáňu. Po té, co vylezla na silnici celá olepená bodláčím, pylem, pískem, pavučinami, vysypala z bot asi půl kilo zeminy... poté jsem se odvážil pohlédnou na její dodřené a krvácející nohy. O škodách na kole se zmiňovat nebudu, poněvadž byly zanedbatelné ve srovnání s jakoukoliv z výše popsaných skutečností... Jsem dítětem štěstěny, znám asi tři ženy, s Jáňou v čele, které by byly schopné rozchodit toto zvěrstvo! Pokud jsem v úvodu psal o čtvrcení a smažení se za běžné (pravda, byť trochu nadlimitní) ztrácení, neumím a raději si ani nechci domýšlet, jaký trest by mě mohl stihnout za tuhle báječnou zkratku. Janí, díky, jsi frajerka!
Ani nevím jak, ale pouhých několik málo okamžiků po šíleném navigačním extempore, jsme se ocitli na Karlštejně. Krásný hrad a krásné počasí, co více si přát? Do sbírky si mohu připsat další návštěvu dámských toalet, tentokráte jsem tam byl dokonce odeslán :-) ...šel jsem doplnit zásoby nezvykle rychle se ztrácející vody a pani vrchní toaletní mě poslala na dámskou část, což lehce vyděsilo návštěvnice těchto míst. Pro velký úspěch jsem si návštěvu dokonce zopakoval, krát dva to mělo být.
Mořina, Trněný Újezd, Kuchař, Chýnice, Ořech, Řeporyje
Z hradu zpět do Phy nás čekala cesta přes kopečky a to především do kopce, jak jinak taky, co? :-) Můj kufrovací den vylepšovala vidina zcela vybitého mobilu obsahujícího jedinou mapu, kterou jsme vezli... Tak nějak se zrodila neodkladatelná potřeba zapamatovat si seznam průjezdních míst, který by nás dovedl zpět až k autu a to i po výpadku technologických výdobytků dobytka (rozuměj lidstva). Společnými silami jsme dali do kupy mnemotechnickou pomůcku: "Mořil se v trnkovém keři uježděný kuchař, který tchýni s ořechem a řepou zaryl" :-) Pravda trochu morbidní, leč funkční (to že malinko zkresluji skutečné události nechť mi jest prominuto).
Závodíme s tenkodušákem
Další výlet mrzáků (eufemický výraz pro naši dvojčlenou partu) se neodehrával v nikterak zběsilém tempu, mi to nedovoluje mizerná fyzická kondice a následky nejednoho letošního zranění a Jáňu limituje její zranění. Zdálo by se, že budeme po 60km pěkně prošití, nicméně se ukázalo, že to platilo pouze pro mě samého. Jak jinak vyhodnotit, to co jsem viděl a zažil. Na obzoru před námi se objevil tenkodušák (borec na nelevné silničce, ani mladý ani starý, ale šampónek to rozhodně nebyl, na to příliš makal). Jáňa se z ničeho nic začala pekelně opírat do pedálů, pak přišel spurt a já za ní začal vlát jak na gumě, chvílemi jsem měl vážné potíže udržet se ve vzduchovém pytli. Každou vteřinou jsme se znatelně přibližovali. V okamžiku, kdy si nás dotyčný všiml, začalo druhé kolo... Razantně zrychlil, avšak sémě nejistoty bylo zaseto a jeho psychika očividně otřesena. Každé otočení jeho hlavy zpět (a to čím dál častější) potvrzovalo jeho obavy, že bude dojet. Jak jen mám rád tyto cyklohrátky... Jeho tušení se vyplnilo, Jáňa dotáhla svůj neuvěřitelný několikakilometrový sprint do vítězného konce, dojela ho! Nevím proč, ale v těchto okamžicích bývám nemálo škodolibý, třeba mě baví přímé přenosy rozcupovaných mužských eg, jo, ještě že jsem dámička :-) A co teprve pokud si chlapa na luxusní silničce s cenovkou, nad kterou by se mi protáčely panenky, poddá subtilní usměvavá dáma na příšerném trekovém kole (z dob studií na základní škole :-)), které má olepené tejpovací páskou (důsledek mé zkratky). A považte, že okázale přehlížím skutečnost, že s jejím zraněním by se nejspíše naprostá většina chlapů neodvážila na kolo vůbec posadit... Respekt a poklona! A také díky za hromadu smíchu, který mě nepřechází ani teď, po několika dnech :-)
Curry House na Palmovce
Báječný den jsme zakončili neméně povedenou večeří. Copak jsem mohl odmítnout pozvání do mé nejvíc nejoblíbenější indické restaurace? Má objednávka byla typicky netypickou. Že si nedávám v indických restauracích nic k pití, abych náhodou nesnížil pálivost jídla (třeba je to nesmysl, asi bych to měl prozkoumat), na to si mnozí již zvykli. Tentokráte jsem v rámci svých stravovacích experimentů zašel o krok dále, neobjednal jsem si ani přílohu, placka nepřicházela v úvahu a ani sacharidy napěchovanou rýži bych večer již neocenil. A co že jsem si dal? Phall... Jestliže bylo možné zvolit pálivost na stupnici 1-5, zvolil jsem, ne neočekávaně, stupeň číslo 6:-) Aby těch extempore nebylo málo, dopustil jsem se malého foyer (srry, nemohl jsem si odpustit nezreprodukovat dnešní vtípek z práce), objednal jsem si totiž hovězí phall. Bylo by na místě přiznat se, že jsem poměrně dlouho nejedl ani chilli a ani curry, takže nedokáži s jistotou říct, zda si tělo odvyklo a nebo zda má nejvíc nejoblíbenější indická restaurace opravdu stojí za nejvíc nejpálivějším phallem široko daleko. Tenhle řízek stál opravdu za to, potil jsem se a měl slzy na krajíčku, propálené vnitřnosti a vůbec, po neskutečné dlouhé době to byl zase extra odvaz. Mé vítězství však bylo nakonec korunováno druhým zářezem do tlustého střeva. Můj jídelní výkon okouzlil milé číšníky natolik, že mi na sebe objednali pití, skoro bych řekl "tradičně" :-) Dalším zářezem, tentokráte však v šedé kůře mozkové, byl euforický stav, který vám může navodit větší množství capsaicinu... Celkem fajn, jen jsem se během cesty po Praze dověděl, že bych v tomto stavu neměl řídit auto :-)
Šrouby, matky a moudrosti
Opakuji se, ale tohle se neochodí, díky skvělému parťákovi s dokonalým počasím na obzoru si nešlo neužít sobotu tak skvěle, jak jsem si ji užil. Jen více takových dní...
Žádné komentáře:
Okomentovat