Díky zlomenině člunkové kosti jsem odpádloval na několik měsíců z ligy a z rybníku sportovních aktivit vůbec. Neříkám, že jsem se sem tam nepohnul, s jednou rukou se dá kupodivu provozovat většina sportů, ale co si budeme nalhávat, tak na půl plynu a to si ještě hodně fandím. Dle soudu doktorů bych ještě několik měsíců neměl dělat spoustu věcí, ale kupodivu kolo je cajk... tato skutečnost pouze dokládá, že inkriminovaný doktor na kole s největší pravděpodobností vůbec nejezdí, jinak si jen stěží dokáži představit, že mi povolil aktivitu, u které ruka trpí víc než kde jinde...
Ale zpět k závodům, poslední srpnový víkend se nesl ve znamení silničních kol a cyklistické etapy, tj. závodu, kterého jsem se ještě nikdy nezúčastnil. Na
mapě si můžete prohlédnou co, kde a jak moc do kopce... Ve zkratce přes 62km s převýšením 1000m.
Jak to se mnou vypadalo před startem?
- průběh posledních 3 měsíců - jídlo, jídlo, jídlo a minimum pohybu
- čtvrtek - cesta na teambuilding z Brna do Jaroslavic, 70 větrných kilometrů na kole, otrava speciálním mixem zapáchající kojenecké vody, přede dnem stříkaných hroznů a popůlnočním kapřím tatarákem (porušil jsem jak bezcukrovou tak bezlepkovou dietu), že jsem šel spát před 2h ráno raději již nezmiňovat
- pátek - snaha zbavit se otravy pomocí tuny ovoce, zeleniny a dalších podivností, večerní grilovačka v Křídlech, do postele jsem zase lezl před 1h ráno
- sobota - pokračující snaha o detoxikaci těla, jupí, našel jsem Smectu! bohužel jsme dostal chuť na placky, palačinky a makovec, což jen vedlo k opětovnému zboření mého žaludku, tuna maku, asi 10 banánů, podmáslí, kefíry, jogurty, tvarohy, vajíčka a brambory v nejneočekávanějších variacích mi dobře neudělali, večerní zábava byla naopak fajn, až na smrad z cigaret a spánek, ke kterému jsem se dostal po 1h ranní
- neděle - probudil jsem se ve 4h ráno, kopl jsem do sebe banán a čtvrt litru kefíru a zase usnul, druhé vstávání okolo 6h znamenalo dvě snídaně jak přes kopírák, čtvrt kilo bílého jogurtu, ovesné vločky a banán... v 8h jsem šel zase spát, poslední vstávání v 8:45 a já se cítil čím dál tím hůř, dokonce jsem zauvažoval, že se na závody vykašlu, docela akutně hrozilo, že se po cestě pozvracím nebo po... :-)
Po deváté nás (mě a Láďu) naložil Láďa do své Multiply. Nevím jaký termín použít pro tento nesmysl na čtyřech kolech, jako auto to vážně nevypadá, ale ať je to cokoliv, je to nesmírně praktické, vyhodil tři sedačky, nahodil do auta celá tři kola a ještě jsem se tam všichni tři vešli :-) Na zimáku v ZNS to vypadalo jako před nějakými obrovskými závody, doprovodná vozidla a motorky a všude okolo samí tenkodušáci. Společnost scházející se na lize ve mě často vzbuzuje pocity outsidera. Pohled na krásné silničky nenechá jediný bryndáček suchý, od pasu dolů by většina příchozích mohla stát Michelangelovi pro sochu Davida... Pohled na mé zakulacující se břicho a zesláblé nožičky naopak působil, když ne komicky, tak minimálně frustrujícím dojmem... Ale co, má síla nikdy nebyla v tom, že bych byl trénovanější, silnější, rychlejší nebo zkušenější... U mě je to všechno v hlavě a v odhodláním (které běžně plním) jít na (a někdy za) hranice svých schopností :-)
Spanilá jízda celého startovního pole od zimáku k Tokozu mě okouzlila, nádherná podívaná! A u Tokozu došlo na ostrý start, stál jsem asi uprostřed startovního pole po dlouhé době správně rozechvělý a nestačil se divit, stoupání na Stržanov není totiž rozhodně zanedbatelné, přesto můj tachometr ukazoval 30km/h... Jestli ukazuje správně tak mi do cíle (mého osobního) zbývá ne 62km, ale asi tak jeden kilometr :-)
Závod byl povolen za podmínky, že se nepojede v balíku, dovolené byly jenom vláčky. Hmmm, tak to se nepovedlo, mám takový pocit, že se v balíku jelo od startu téměř až do cíle :-) Nicméně je pravdou, že ten obrovský startovní balík se záhy začal trhat a už mezi Světnovem a Cikhájem to bylo rozdrobené jako suchý chleba...
Pro svůj první start jsem si vysnil strategii, kterou jsem postavil na Láďově důkladné analýze, ve které byly zohledněny jeho předešlé výsledky stejně jako odhad jeho schopností. BTW Láďa letos válí, jezdí vážně skvěle... Jsem si říkal, když budu makat asi tak o 1/4 více než snesu, tak se ho udržím... Nicméně můj plán byl postaven na jednoduchém predikátu, chytnu se ligařské star, Papouška (nejspíše pojede někde na čele) a budu se ho snažit uviset dokud to půjde. Že mé plány vzaly za své již na startu by asi bylo zbytečné vyprávět... jak se mám držet někoho, o kom nevím v jakém jede dresu a na jakém kole? :-)
Stejně tak nedošlo na to, že bych to na začátku napálil na max a držel se špice. Pozor, to neznamená že bych start nepřepálil, to by snad ani nešlo :-) Tak či tak mi ti nejlepší ujeli už za Světnovem. Tady jsem se poprvé dopustil zásadní chyby, kterou jsem pak s pravidelností švýcarských hodinek opakoval až do cíle. Rozhodl jsem se na svou pěst někoho sjíždět, odpadlíky ze špice...
Za Cikhájem mě však pohltila velká skupina, se kterou jsem se pohyboval de facto až do cíle. Na počátku závodu čítala možná 15 lidí. Poprvé jsem zažil, co znamená jet v pelotonu, schovaný ve větrném pytli, který tvořilo čelo skupiny. Jedete téměř zadarmo, občas šlápnete, ale většinu času ani nešlapete a to po rovinkách klidně uháníte 40km/h... Luxus! Jenže já se sem nepřijel úplně tak schovávat, spěchal jsem na bike s Magdou, takže nebylo nač čekat :-) Po té, co jsem si dostatečně vyzkoušel výše popsanou pohodičku, jsem se vydal pomáhat borcům na čele, kde tvrdou práci nadmíru často odváděl Láďa.
Při vjezdu do Herálce jsem si nemohl nevzpomenout na přestartovní strašení Ládi a Ládi, kteří mi se zaujetím hraničícím s obsesí v nechutných detailech odvykládali příběh člověka, který se tam loni rozsekal o svodidla... Vzhledem k tomu, že jsem právě táhl skupinu, opřel jsem se ještě více do pedálů, abych do zatáčky vjížděl první a nemusel se s nikým přetlačovat. Rozumné, řeklo by se, tedy za předpokladu, že bych stihl před zatáčkou náležitě přibrzdit:-) Jo ta svodidla se blížila nepříjemně rychle :-) Adrenalin právě prýštil v mé mozkovně, když jsem tam vletěl a možná byl příčinou dvou neskutečných blbostí, které jsem napáchal těsně za zatáčkou... O padesát metrů dále stále velice blízko silnice velká plechová cedule ve tvaru zmrzliny, asi dvoumetrová... Jak jsem tak letěl v čele smečky, napadla mě kravina non plus ultra, zamachruji a líznu ceduli konečky prstů... Skvělý nápad! Jo a už jsem vám říkal, že tu silničku ještě nemám úplně tak v ruce? Nevím co se stalo, ale ceduli jsem zasáhl celou dlaní... Láďa po závodu poznamenal: "Tys už dlouho neměl zlomenou ruku, že?" To vám povím, rána jak z děla a krom toho, že jsem si tu ruku málem urazil, tak jsem se téměř i sundal z kola za jízdy. A to nemluvím o tom, jaké jsem měl štěstí, že si cedule jen zapogovala a že nespadla ostatním do cesty... Po zásluze jsme byl za tento čin odměněn o několik metrů dál... Než vyprchal šok z toho, že jsem málem skončil na zemi, ztratil jsem pozornost a tu, když jsem opět nabyl, raději bych nenabyl :-) Letěl jsem předním kolem přímo do kanálu jehož víko bylo utopeno snad deset centimetrů pod okolním povrchem... Přední kolo jsem na poslední chvíli zvedl a tak se tam neposkládal, ale ta rána, kterou schytalo kolo zadní... Myslel jsem, že jsem ho urazil... Že mi až do cíle jen přibržďovalo bylo vlastně vítězstvím :-)
Obě krizovky jsem ustál, nikoho jsem nezranil a stále měl na skupinu náskok pár metrů a na dohled dva odpadlíci ze špice... No jo, že já se je rozhodl sjet a ujet skupině... Pěkná blbost. Těsně před Svratkou jsem je dorazil a asi o vteřinu později nás pohltila celá grupa. Je neuvěřitelné jak je takový organický celek výkonný. Poznal jsem to na vlastní kůži.
Ze Svratky až na Milovy jsem se vykašlal na další hlouposti a schoval se uvnitř skupiny a snažil se dále neplýtvat silami, které mi chyběly už na začátku :-) Před odbočkou na Blatiny jsme údajně (dle informací Ládi) jeli průměrnou rychlostí 37km/h. Ale to se před námi zrodil další kopec na jehož úpatí na mě křikl Láďa nějaký, v danou chvíli, těžko uvěřitelný nesmysl, něco jako že už nemůže... WTF?
Kopec na Sněžné byl totiž celkem v pohodě, jel jsem neustále na čtvrtém až pátém místě, to pro případ, že by někdo nasadil k trháku, přitom stále schovaný v závětří... 20km/h nebylo žádné děsivé tempo, prostě pohodička, to stejné se opakovalo v kopci na Kuklík a stejně tak na Paseckou skálu, tam jsem tedy šel opět do vedení a skupinu táhl do Rokytna, ale v tom větru se mi opravdu nechtělo, takže jsem pustil do čela naší skupiny zase někoho jiného.
V NMNM mi přišlo tempo tak volné, že už volnější být nemohlo, takže u Billy jsem za to vzal, průletem přes kruháč zvětšil mezeru za sebou a do kopce nad město si jel v klidu své tempo, které až na jednoho nikdo neakceptoval aneb zase v úniku... Ono to jako únik sice zamýšlené nebylo, přeci jenom jsme měli před sebou dalších 20km a o síle pelotonu jsem se už jednou přesvědčil, ale když jsme byli na kopci dva, tak jsem to zkrátka zkusil... Dojeli náš už v Radňovicích, přesto jsem zůstával na čele.
Do kopce k odbočce na Lhotku jsem za to zase vzal :-) Skupinu jsem tak opět trochu poškádlil a pak zpomalil, na rovinkách se to zase sjelo a jela se kochačka. Nikomu se nechtělo táhnout, všichni dobře věděli, že teď přijde ten rozhodující kopec, kopec na Sklenné, kde se de facto bude rozhodovat o umístění v naší skupině... Klid před bouří! Jeden z nás to zkusil a dal se do úniku, všichni na něj kašlali, takže jsem za to na začátku obce vzal a jal se ho dohánět, sice opět nevím, zda jsem jel na čele pelotonu nebo spíše v úniku, ale co na tom záleží. Na začátku stoupání za Počítkami jsem ho dojel a spolu se mnou i peloton.
A pak došlo k očekávanému. Sfoukli mě jako svíčku. Zároveň nastoupilo několik borců a šli do trháku. Mé nohy mlely z posledního a křeče byly blíž než se molo zdát. Skoro to vypadlo, že mě převálcuje celý peloton. Ale trochu jsem se vzchopil, hrábl do zásob (pomiňme, že jsem žádné neměl) svých sil a uvedl situaci do lichotivějšího stavu. Dva borci mi ujeli beznadějně, jeli jinou ligu, pak já, který na zádech táhl další tři cyklisty, kousek za námi jela pak tříčlenná skupina a dál, dál jsem už neviděl. Stoupání na Sklenné vážně bolelo a v nejprudší části, už nad Skleným, kde jsem za to chtěl vzít, vypověděly službu mé svaly, které sestřelily křeče.
Naštěstí tři vývozci pochopili, že pokud nepojedou oni, sjede nás další trojice, takže po rovinkách na Tři Studně to odtáhli, jenže na hrázi Sykovce jsem už zase byl v čele... Strategicky nic moc postavení s ohledem na to, že nás čekal poslední kilometr do kopce, nechutné stoupání na Vlachovice a ještě v protivětru... Ale co, buď to odtáhnu a v kopci si mě ti tři dají, nebo se schovám, dojede nás další skupina a semele mě šest lidí... Matematika byla neúprosná, stejně jako vítr, který jsem ostatním rozrážel. V půli kopce došlo na spurt... Dvou jsem se neudržel, třetí na to naštěstí neměl a skupině pronásledovatelů jsem nedal možnost nás dorazit. Navíc se nám v kopci podařilo dojet dva odpadlíky, kteří nějak vypustili závěr. Takže z pohledu pořadí bylo moje rozhodnutí správné.
Do cíle jsem dorazil v čase okolo 1:50, což je o více než deset minut pomalejší čas, než kterého dosáhl vítěz. Oficiální výsledky ještě nejsou k dispozici, takže pořadí a přesný čas doplním později. Jisté však je, že jsem si to neočekávaně užil, jízda ve velké skupině, pokud nemakáte na jejím čele je naprostou pohodičkou, takže jet strategicky, tak odšlapete pouze kopce a zbytek se vezete. Ale co si budeme nalhávat, tak by mě to nebavilo. Ne že bych nechtěl dosáhnout co nejlepšího výsledku, ale o něco důležitější pro mě byl faktor zábavy, proto moje úniky a další strategicky nevhodná rozhodnutí. Přestože píši, že je jízda uvnitř pelotonu pohodička, tak si nemyslete, že by vám mozkem neproudil adrenalin. Ono jízda v pelotonu má svá specifika, jede se kolo na kole, brzdy na silničce příliš nebrzdí, často se vyhýbáte překážkám, což zkušenější zvládají signalizovat rukama, takže neustále musíte být ve střehu a sebemenší chybička vás může odměnit silničním lišajem a to vlastně nejen vás. Kapitolou samou pro sebe je jízda v háku, rozhodně jsme nejeli v povoleném vláčku, ale v balíku, který se stále přeléval podle směru větru, takže tu tvořil šíp, tu perutě doleva tu doprava... Většinou jsme valili roztažení přes oba pruhy, uhýbalo se jen protijedoucím automobilům a to ještě ne moc :-) Zkrátka, nečekaně výživné, už se těším na další ročník.
Z Vlachovic jsem si to namířil co nejrychleji do NMNM, koukl na mobil, Magda byla už notnou dobu na kole, zavolal jsem ji, abych se dověděl, zda existuje naděje, že se potkáme... Existuje! V běhu jsem do sebe hodil kyblík tvarohu, skočil na horáka a v poledním slunci bez pití uháněl zase na Paseckou Skálu :-) K setkání došlo na Blatkách, odkud jsem si střihli pěknou vyjížďku přes Fryšavu, Medlov, Tři Studně, Vlachovice a singltracky do NMNM. Luxuní projížďka, pro mě bez odpočinku zničujících 35km v terénu, které nezkalilo ani nefunkční odemykání tlumiče, ani obě stále brzdící brzy a o házejícím plášti ani nemluvě :-)
Sotva jsem se došoural domů a pokecal s Láďou o lize, pustil jsem se do transformace padaných jablek do křížal. Sotva mi vypadl nůž z ruky, běžel jsem se sbalit a za deset šest jsem již s těžkým batohem uháněl na silničce směrem na Brno. No uháněl... :-) Plácal jsem se jako mrtvola, těch 160km za den bylo na mě zkrátka příliš, co si budeme nalhávat. A tak není divu, že mě v České dojel týpek na horákovi a dokonce mě i předjel, útěchou mi může být jeho dres Netbox Racing Teamu a jeho kolo za 200.000Kč :-) Začal jsem se těšit na kopec v Řečkovicích, říkal jsem si, že si tam zazávodíme, bohužel týpek zatočil někam ke Globosu, takže na měření sil nakonec nedošlo :-) Ale i ten kilometr v háku za ním mi trochu vylepšil rychlostní průměr :-) Je s podivem, že přes mrtvolný stav jsem dorazil domů za 2h průměrnou rychlostí téměř 29km/h. No, celkem by mě zajímal rychlostní průměr, kdyby se jela tato trať v pelotonu... :-)
PS: Zvláštní, že jsem se pustil do dvou hodinové akce s čistou vodou a s dvěma banány aneb žádné gely, žádné ionty a přesto tělo celkem fungovalo...
[update] Po zveřejnění výsledku jsem se nestačil divit, 19. místo ze 123 přihlášených a ztráta na vítěze 10min, Vzhledem k mé fyzičce to není špatné... Kdybych trochu jezdil, kdybych neměl minimálně 5kg nadváhu, kdyby se naše skupina tak často neflákala, tak bych si snad i mohl myslet, že by nebylo nemožné udržet se naprosté špice závodu :-) BTW posun celkovým pořadím z 48. na 42. místo je jen mojí smutnou vizitkou...
