Ještě v páteční podvečer jsem se vyvezl na Rokytno, nazul své sovětské kameňačky a skoro jako se sněžnicemi se vydal na cestu... Cesta byla cíl a možná že je i teď :-) Nádherná hra světla a stínů, sluncem rozpálených barev krajiny a vůní mě provázela na každém kroku. Tohle nebylo o lyžování (byť jsem měl na nohách něco vzdáleně podobného), tohle byl balzám na duši, teď už spokojeně odpočívá mumifikovaná ;-) Vůbec nejde o to jak rychle jsem šel a kolik jsem toho ušel... Ten pocit nepopíši, nechci, jo a ani to neumím ;-)
Sobotní ráno jsem měl v plánu závodní okruh u Hotelu Ski, který měl být na víkend zcela výjimečně upravený strojově. Jaké bylo moje překvapení, když jsem nazul své krokodýly na nohy a vlezl na Brožkáč... Jestliže jsem ještě po probuzení mohl litovat, že jsem letos na konci zimy pořádně nezažil svůj nejoblíbenější sněžný setup, tak v tuto chvíli jsem mohl smutky hodit za hlavu a začít slavit...
Mí kamarádi si možná už všimli mé záliby v běžkování. Dokonce možná někdo tuší, že nejraději lyžuji na zamrzlých pláních, kdy se sníh nepropadává a já nejsem svázaný stopou. S tímto pocitem svobody pohybu může soupeřit snad jen létání na paraglidu... Tyto krásné pocity však nezažijete každoročně. Typicky k tomu máte nejblíže v počátcích jara, kdy slunce a vyššími teplotami nechají sesednout sněhovou pokrývku a noční mráz ji pokryje ledovou krustou. Toliko asi k mému oblíbenému setupu :-)
No a narychlonavrátivší zima se mi o něj postarala ;-) K dokonalosti chyběly asi tak tři věci, nebýt tlusťochem (pět kilo nadváhy v některých místech způsobovalo mé drobné propadávání...), stromy pokryté námrazou (to přeci k zimě patří, ne?) a dobře připravené běžky (jo, kašlu na to, parafínu mám i tak plné plíce...) Místo opětovného zakončení sezóny na nervydrásajícím závodním okruhu jsem si užil slovy těžko popsatelné běžkování v nejklasičtějších zimních lokalitách Vysočiny. Foťák jsem pro tentokráte nechal doma a dobře jsem udělal, nemusel jsem zastavovat ve falešné snaze o zachycení nezachytnutelného, pocitů :-) Skol!
A co neděle, no asi takto...
Jak by asi vypadala neděle, kdybych neslíbil rodičům pomoc na Vysočině
Nebýt tohoto slibu, tak věřím, že by se tak ve čtvrtek večer ozvala Jáňa s otázkou, kam pojedeme o víkendu běžkovat a jestli třeba nevyrazíme do hor. Já bych na to jistě kývl podobně jako Jirka... Vsadím se, že by Janča myslela na Orlické hory a já bych tento plán svěřil v pátek ráno v práci Matějovi. Ten by mi nepochybně přitakal, že je to skvělý nápad, že je přeci nad slunce jasnější, že bude přijatelné počasí, a že Orličky disponují více než dobrou sněhovou pokrývkou, která bude na hřebenech před víkendem upravena rolbou... Nepochybně bychom se i domluvili na tom, že Jáňu a Jirku vyzvednu přímo na cestě z Prahy...
V sobotu večer bych jim býval byl vyzvedl běžky a další nezbytné propriety od rodičů na Vysočině a v neděli brzy ráno bych na ně čekal na nástupišti vlakového nádraží v České Třebové. Z ní by nám to trvalo aspoň jednu hodinu, než bychom dorazili na parkoviště k Haničce. Soudím, že bychom se všichni dali do přípravy prázdných bachorů a běžek nepochybně již dávno připravených na letní odpočinek. Odhadem o půl desáté bychom se vydali na cestu. Věřím, že bychom zažili na duben něco nepředstavitelného, slunečnou oblohu, zasněžené stromy a stopu vyříznutou do prašanu vhodného na modrý extra. Po cestě bychom si kromě krás přírody užívali i pohledů na zasněžené pohraniční opevnění. Na Anenském vrchu bychom stoprocentně vylezli na rozhlednu a obdivovali úžasný výhled do daleké kraji... Nevěřím však, že by polojasné počasí s převahou slunce vydrželo celý den. Nejspíše bychom zažili na hřebenech i jiný sníh než čerstvej prašan, tipuji místy vymrzlou stopu, aby nešlo rozumně namazat. Taktéž si myslím, že by nás přepadla nejedna sněhová nadílka, byli bychom přeci na horách a ty by tu a tam měly demonstrovat svoji nezdolnou sílu a moc... Taktéž si nemyslím, že bychom zůstali jen na území našeho státu. Dojeli bychom třeba na Vrchmezí odkud bychom to vzali po polské straně...
Dohromady bychom mohli dát suma sumárům tak 55km s nikterak zničujícím převýšením. Stejně tak myslím, že bychom nakonec přeci jenom byli všichni parádně unavení a minimálně stejně povedeně nadšení z neuvěřitelné dubnové lyžovačky :-)
Věřím, že kdybych právě v neděli byl v Orlických horách, tak bych nafotil podobné fotografie ;-)
V pondělí ráno jsem se po nedlouhé noci opět probudil s touhou postavit se na běžky a užít si mých milovaných zamrzlých plání. A tak se také stalo, místo pomlázky jsem se chopil paliček (slovensky "běžecké hole") a vydal se vstříc poslednímu běžkařskému dobrodružství v sezóně. Je pravdou, že se běžkami v rukou jsem se musel dostat až do Maršovic, ale potom to šlo už víceméně hladce - Jelení skála, Podmedlovské údolí, Sykovec, Tři Studně, Medlov, Kadůvek, Kadov, Kadůvek, Fryšava, Fryšavský ledovec, Tři Studně, Sklené, Vlachovice, Cihelna, Hotel Ski, Nové Město na Moravě... Úžasných třicet kilometrů, ze kterých vám opět neukážu ani snímek, ale pokusím se podělit o ten úžasný pocit... Jo, ono to nejde... :-( Úžasná tečka za běžkařkou sezónou :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat