Nevím, kde přesně ležela moje motivace, že jsem se o ni přerazil ;-) Každopádně mým cílem nebylo pouhé měření sil s ostatními (což by bylo troufalé a hloupé zároveň, už jen vzhledem k rozestavěnosti mého stroje a především kvůli tomu, co jsem do té doby na koloběžce za poslední roky najezdil, no ano, myslím tím tu jednu jízdu do práce a z práce :-)). Možná ještě větší motivací než samotné závody mi byla touha poznat okruh, abych se na něm mohl brzy projet na mašině a to, že jsem na okruhu de facto nikdy nebyl (myšleno přímo na dráze...)
Plán byl jednoduchý, páteční noc využiji k dostavění stroje - nějak dám do kupy nefungující hlavové složení, přidělám zadní brzdu a trochu to celé poladím... Jak už to tak bývá, v sobotu ráno jsem se probudil dvě a půl hodiny před začátkem registrace a na koloběžce by otisk mých prstů pohledal... Mimochodem, na závod jsem se rozhodl jet na koloběžce, přeci nebudu takový snob a sráč, že bych tam jel autem, že, že ne? :-) Na cestu jsem si plánoval nechat asi tak 1,5h času, abych se úplně nezrušil. Asi nepřekvapí, že mi to nevyšlo... zbylo mi padesát minut, během nichž jsem samozřejmě objevil nejeden nezvládnutý detail stavby... Na okruh jsem dorazil asi osm minut po začátku registrace, not bad! Tedy nebýt toho, že jsem stál před branou, kterou mě týpci nepustili, že prý tudy nesmím a těch 50m, kde by mě měli celou dobu na očích bylo zkrátka nepřekonatelným problémem, vlastně nevím jestli si o nich myslet, že jsou tak skvělí a důslední vrátní nebo naprostí kokoti? Každopádně mě čekaly minimálně další dva kilometry, abych se dostal na bránu, kterou by mě někdo pustil... Asi tak ve čtvrt na deset jsem konečně stanul uprostřed dráhy a jal se odstraňovat největší nedůslednosti montáže a následného seřizování... Po půl desáté (tj. půl hodiny před startem prvních závodů) jsem vyrazil bez ptaní na okruh dát si svá dvě kolečka, tj. 11km, které o několik hodin později pojedou na ostro i ostatní závodníci...
Ano, dal jsem si další závod nezávod. Využil jsem volného časového okna mezi začátkem registrace a prvním závodem pro to, abych se projel po Masarykáči, u toho jsem si přirozeně změřil čas, abych věděl jak moc tragicky bych dopadl v závodě, který se jel jen o pár hodin později... A jaké to tedy bylo? Opět těžko popsatelné, velkou část jízdy jsem byl pánem okruhu, nikde nikdo, jen slunce, vítr, asfalt a já... Z mého pohledu zvláštní, lehce bizarní úkaz, naprosto osamělý na závodním okruhu a ještě navíc na kolobce (jak jen mám rád jistý typ ojedinělých zážitků, které jsou bohužel, aspoň pro mě, těžko sdělitelné - rád bych se podělil...) Okruh mi připadal nádherný, 14 zatáček, první dva kilometry na rovině, další dva z kopce následované kilometrem do kopce a poslední půl kilometr leží opět na rovině. Srandovní mi přišlo, že stačil ten první rovinnatý kilometr k tomu, abych se utavil. Možná v tom mělo prsty i těch dvacet kilometrů, které jsem musel zdolat cestou z mého bydliště na samotný okruh a možná taky ne, možná za to může jen má mizerná kondice. Další kilometr jsem přetrpěl, následující dva kiláky z kopce jsem si přeci jenom trochu odpočal, kilák do kopce byl ne nečekaně velmi náročný a poslední půl kilometr už vydržet šel. Tohle jsem si vzápětí zopakoval ještě jedenkráte, jako přes kopírák...
A jak jsem dopadl, tedy jak bych býval dopadl, kdybych skutečně závodil? Srandovně, můj čas by mě zařadil na 44. místo z 164. závodníků. Ne, tady pointu nehledejte, numerologii klidně nechte spát :-) Vtipné mi přišlo, kdo se umístil na zmiňovaném 44. místě, Petr Vavruša. Ani tohle samo nestaví oslí můstek, který by vám umožnil pochopit... Ale když přidám informaci, že se mojí první koloběžkou (nepočítaje dětství) stala K5 (K-bike), tak koloběhu znalí zavětří, Petr je totiž duchovním otcem a výrobcem těchto strojů. Svět je zkrátka malý a náhody veselé, tedy za předpokladu, že je tak chcete vidět a já chci! BTW ještě mohu doplnit informaci, že úžasnou K5 jsem si pořídil v roce 2009. BTW vzhledem k tomu, že jsem kontaktní jezdec, dá se očekávat, že bych se v závodě probil do čtvrté desítky, nicméně čas vítěze byl natolik okouzlující a děsivý zároveň, že se ještě dlouho budu stydět :-)
Po závodě jsem si dopřál nové příchuti Birellu, ano, ten, který pivo nepije nepohrdl kelímkem tohoto nápoje. Nevezl jsem žádné pití, měl jsem v nohách 30km v nemalém tempu a stále na slunci... Pokračující dehydrataci jsem zkrátka musel zastavit téměř jakýmikoliv způsobem... Při opouštění okruhu jsem nepohrdl možností zastavit se u Kostkovic stánku a vyzkoušet si jejich kolobky.
Kostka Tour 3 v ceně bezmála 9.000Kč je opravdu vynikajícím strojem, na kterém jsem se cítil nadmíru dobře a jak pěkně jel... Kupodivu jsem ocenil užší a výrazně zvýšená řidítka (vlaštovky) s báječnými gripy, sedla jako pr... na hrnec. Kolobku brzdily stejné V-braky, jaké byste naši na mém stroji, ale účinnost nebyla zdaleka tak okouzlující, mohly za to asi brzdové páčky, rozdíl mezi Avid FR-5 a Shimano Alivio mi přišel propastný... Za to továrně zapletená kola na 65mm nábojích vlastní konstrukce (Remerx) ve spojení s obutými plášti Schwalbe Marathon podávala ve srovnání s mým stojem obdivuhodný výkon. Podobně by stálo za to ocenit celou konstrukci a geometrii koloběžky, vážně paráda.
Kostka Racer 3 v ceně okolo 15.000Kč s potenciálem lehce se vyšplhat nad 20.000Kč mi byla nabídnuta k projetí provázena slovy o tom "že vypadám jako závodník". Čistokrevná závodnička na dvou kolech byla úžasným zážitkem, mnohem nižší světlá výška než u Tour, ještě větší tuhost rámu, silniční pláště, lehčí zapletená kola... zkrátka raketa, hmmm, tak začínám tušit, jak moc se mohou kolobky lišit... Bohužel, jediné, co se mi líbí více na mé kolobce, jsou brzdy, silniční čelisti (byť Shimano 105) ve spojení s pákami Shimano XT odváděly oproti mému stroji opravdu tragickou práci. Ale třeba závodníci nepotřebují toliko brzdit, kdo ví (sice si myslím pravý opak, ale což).
Sečteno a podtrženo, báječný zážitek na závodním okruhu, nepřímé měření sil, test produkčních kolobek se skvělou možností je bezprostředně srovnat se svým strojem, krásná a náročná projížďka (s cestou zpět 50km)... Co dodat? Jo, přidám k dobru dva zážitky z cesty domů. Když jsem odjížděl z okruhu, potkal jsem v protisměru dva koloběžkáře, kterak si to hrnuli na závody, s úsměvem na tváři je zdravím: "Ahoj!" načež se mi dostalo sborové odpovědi: "Trhni si!", jak jen jsem mohl zapomenou na pozdrav koloběžkářů... :-) O něco méně zábavný mi přišel okamžik, kdy mi při jízdě z kopce (naštěstí jsem nejel více než 40km/h) nedala přednost paní na kole (ano, ve skutečnosti jsem ji častoval naprosto odlišným slovem), chňapl jsem po brzdových páčkách, výrazně jsem zpomalil a když už se zdálo, že je nebezpečí zažehnáno, pustil jsem páčky a rozhodl jsem se ji předjet zcela standardně z leva... Chyba lávky! Paní aniž by se ohlédla, aniž by mávla rukou, provedla, pro mě, hruzostrašný manévr, prudce stočila řidítka doleva a rozhodla se odbočit na přechod, čímž mi bravurně zkřížila cestu... Tentokráte jsem brzdy nechal zakousnout do ráfků naplno, už už jsem viděl před sebou mastný hloupý flek, který by zbyl z té ženštiny... Vtipné jest, že zatímco mě dvakrát k smrti viděsila, porušila minimálně tři pravidla silničního provozu, sama o ničem neví a ani netuší jakých přečinů se dopustila... Jen více takových účastníků silničního provozu ;-)
A víte co? Trhněte si! Aneb u dalších kolobkových zážitků na viděnou :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat