Zbloudilá myšlenka zdolat dvacet vrcholů Vysočiny během jednoho dne zněla lákavě, podobně jako cinkot stříbrné lžíce o zpola plnou sklenici medu zevnitř :-) V tom snění jsem si však zároveň bolestně a bytostně uvědomoval, jak je taková odysea nad moje síly... Ale většina problémů má své řešení, stačí se nebát a bádat nebo aspoň hledat (to v dnešní době :-)). Weak'end je přeci tak slabý, že podoben dvoušroubovici DNA lze roztít velkým převodníkem vedví - sobotu a neděli. Takové rozmělnění do dní dvou se zdálo být s jistými obětmi přijatelné. Jasně že, za normálních okolností by tou obě(j)tí bylo nepochybně zdraví (moje zdraví), jenže den před sobotním startem, kdy nás čekala východní polovina z dvaceti vrcholů, mi zdaleka nebylo úplně dobře, čtrnáctidenní nemoc se nechtěla vzdát a já si připadal stále jak pod nadvládou zlostné chřipky, o poškození zad, které mi znemožňovalo normálně se hýbat, raději pomlčím, takže jsem vlastně neměl o co přijít :-) Viděl jsem jen dvě možnosti, buď lehnu nebo se uzdravím aneb "co tě nezabije, to tě posílí."
Start novoměstské skupiny úderníků naplánoval Jirka na krásných 7:17. A já to ráno drze přeplánoval na, o nic méně povedených, 7:27 a to nemluvě o tom, že jsem poprosil tátu, aby nás přiblížil dodávkou k Bystřici, místu našeho setkání s bikovou princeznou, Magdou. Navíc, přiznávám, vidina první vyjížďky na fullovi překračující hravě stokilometrovou (ko)metu mě lehce děsila... Děs však rozpustilo slunce koupající se v azuru, díky slunce, díky kamarádi, Magdo a Jirko, díky vzduchu čistý, Vysočino milá! Sobota mi přichystala toliko překvapení, příjemných překvapení - poznal jsem spoustu doposud neviděného, dokopců a skopců v záři sluneční, stínu buků a vůni květů. To vše zjemněné peprnými fórky vzduchem poletujícími stejně jako neposedné zadní kolo mého pochroumaného oře, s kterým takhle nikdo neoře. Dokonce mě pobavilo, když Magda na čtvrtém vrcholu zjistila, že Jirka nás ve skutečnosti vůbec nefotí, ale pouze zaměřuje :-) No co, dva vrcholy jsou bez našich selfie, CTRL+C, CTRL+V to jistí ;-) Škoda, že jsme celou cestu nezdolali společně, Magda to musela zabalit na Zubštejnu a Jirka po výšlapu na Horní Čepí. A já si nakonec musel přivolat odvoz :-) Vlastně nevím zda je to známka slabosti nebo rozumu, punku rozhodně ne :-) Místo startu se stalo i místem cíle, to není nic proti ničemu :-) Plán splněn! 111km, převýšení 3000m, hrubý čas na strávený na kole okolo 11h a kudy nás vedla cesta necesta ukazuje mapa.
Neděle měla být pokračováním sobotního dobrodružství, v němž jsem měli tentokráte čelit západním vrcholům Vysočiny, kterých nám zbylo po sobotě rovných deset, blbý počet do mariáše, o to lepší pro a na kolo... Ale už večer se ukázalo, že nebude vše takové, jaké jsme si to představovali. Magda předem ohlásila opožděný přípoj (no nevím co má společného s ČD), účast skupiny vedené Ožim byl pouze hypotetický (aspoň vzhledem k plánovanému startu v 10:30), takže potěšil jen Láďa, který se nezalekl ani večerního přeplánování a vzal s sebou i Honzu. Start jsme nakonec smluvili na 7:30, ale ráno moudřejší večera, tedy ráno otravnější večera, zvlášť, když ho provází mokro, mrholení a nevlídno. Nebylo to zcela jednoduché, zvlášť když jsem měl problémy posadit se na sedlo, zvlášť když mě bolely nohy a nejzvláštněji, když jsem byl nemálo vyčerpaný tak nějak celkem :-) A aby toho nebylo málo, už na Drátníku se odpojil Láďa s Honzou, kteří to avizovali od samého začátku a spolu s nimi i nezdolný vrchař, Jirka. Takže více než polovina kilometráže byla v přesile a já se lehce (ve skutečnosti poměrně těžce) trápil v osamění a občasném mrholení. Ale slib je slib (zvlášť ten, který jsem si dal sám sobě), takže i v neděli jsem pokořil deset vrcholů, tentokráte mi k tomu stačilo necelých 8h. Mapa pak prozradí, že šlo o 91km s převýšením 2000m.
Voila, která koruna to bude příště? :-)
