Barcelona! Jedeme na fotbal! Kecám, letíme! Jo, ale s tím fotbalem jsem se taky tak trochu sekl ;-) Andrejka, Jáňa, Jiřík (ne však trenér) a moje sloní maličkost zkrátka vyrazili k moři...
Poslední týdny byly celkem hektické - turistické České Švýcarsko, poznávací výlet do severní Itálie, nepovedená cyklistická Koruna Vysočiny, luxusní paragliding na Slovensku, ferraty ve Víru, trocha horské turistiky v Beskydech, testování úžasné elektromotorky Zero SR, k tomu hromada práce v práci... Výsledkem bylo a jest, že nestíhám zpracovávat videa a fotky z těchto akcí a o zanedbaném blogu ani nemluvě :-) Nejhorším prohřeškem však zůstává nedostatek času pro plánování těchto a následujících akcí. Přirozeně jsem všechny neorganizoval já, takže tíhu přípravy nesli na ramenou často jiní :-)
Etapa číslo 1, pátek
V případě Barcelony jsem se nějak tak do příprav zapojil a po týdnu nespaní z toho vzešel mail s detailním televizním programem na celých pět dní a granularitou asi tak pěti minut. Kamarádi mě už znají, takže je mé obsedantní puntičkářtví nepřivádí k zoufalství, tedy aspoň ne patrnému :-) Navíc je, doufám, pravdou a nejen zbožnou racionalizací, že mé šílené minutové plány slouží především k validaci, zda je možné stihnout vidět a zažít všechno to, co si kdo přeje...
Nepopírám však, že by mě nepobavilo, když se pak jisté události dějí přesně podle plánů :-) Jo, navíc u některých to dokonce vyžaduji :-) Co třeba taková cesta na letiště do Berlína... Stále je tu dostatek prostoru pro zlepšení, ale mohlo by být i hůř, však posuďte sami, okluzní fronta, teplota, rosný bod... :-) Ano krásnější počasí jsme si nemohli přát, ale zpátky k cestě. Epic failem bylo moje zpoždění hned na startu v Brně, které činilo rovné a možná i vrchovaté 3 minuty. V Praze jsme nabrali něžnější a krásnější polovinu posádky se zpožděním již jen pouhé jedné minuty. Nejhoršího mezičasu jsme dosáhli v Ústí na benzince Tank ONO, z části za něj mohl makedonský řidič kamionu, který ji zablokoval téměř celou snad na 10 minut. Za zbytek jsem však mohl já, v Brně palubní počítač tvrdil něco o dojezdu okolo 310km a na benzinku do bylo asi 300km... Jasně, každý normální smrtelník by počítal s popojíždění v kolonách na dálnici a v ucapené páteční Praze, kdy spotřeba mohla vzrůst poměrně zásadně a my mohli nedojet. Rozumné že, zaplacené letenky pro čtyři lidi do Barcelony a stejně tak ubytování na čtyři noci... A já si to drandím někde v neznámu s naprosto prázdnou nádrží. Pro případ nejhorší jsem dokonce rozdělil role při tlačení chcíplého auta, abychom se nezdržovali oragnizačními záležitostmi a udrželi tak na živu myšlenku na uskutečnění dovolené :-) Je otázkou, zda jsem takový klikař nebo to mám zkrátka tak skvěle vypočítané... Byť na problém "jak jet autem", tak abychom dojeli a zároveň rychleji než bylo plánováno, abych doháněl a předháněl nabrané zpoždění, jsem řešení nenašel, příště snad nasadím TRIZ :-) Tak či tak při výjezdu z benzinky činil odhad zpoždění vypočítaný navigací rovnou půl hodinu. V kontextu této informace mi přijde vtipné, že jsme na letiště Berlín Schönfelden (STX) dorazili se zpožděním 3 minut, přesně těch, které jsem nabral už před startem :-) Musím se však také přiznat k tomu, že ručička tachometru často nakukovala na číslovku 200... Jo a také bych rád poděkoval celosvětově oblíbeným polským řidičům kamionů, kteří na dálnici hloupě předjíždějí jiné kamiony a způsobují nejen mnohé kolony, ale především nebezpečné situace...
Ne všechno se však podaří a i mě se sem tam něco takové nevyhne... Tentokrát to byla zejména aktualizace navigace Nokia Here, po níž jsem si neověřil, že funguje... Ano, cestu mi dokázala naplánovat na adresu v Praze, ale krom rychlosti mi jaksi neoznamovala, kolik kilometrů a času zbývá do cílové destinace a zobrazovala pouze D1 a mlhu :-) Zabral však starý trik - vystoupit a nastoupit, tj. restart telefenu a opakovaný restart aplikace :-) Ale ani pak nebylo vyhráno... Když jsem v Praze na poslední chvíli neodbočil tam, kam mě posílala (uviděl jsem snad kilometrovou kolonu, které mě vážně nelákala), přeplánovala neochotně cestu a čas dojezdu byl rázem o deset minut kratší :-) Jo a tohle jsme si zopakovali ještě jednou skoro stejně úspěšně...
Zpět však do Berlína, mí kamarádi jsou na letišti, já stojím na parkovišti krátkého parkování, pět minut je to tu zdarma, fajn, rozumný koncept. Autem odjíždím pryč, vážně se mi tu nechce nechat za pět dní parkování přibližně 100 EUR. Stačí pět minut jízdy a asi tak pět kilometrů, abych mohl zastavit na parkovišti Park & Ride Altglienicke S-Bahn, přeběhnu silnici nadchodem, na železniční stanici ve fungujícím automatu koupím výhodnou jízdenku na krátké jízdy do šesti zastávek (Kurzstrecke Berlin Regeltarif) za 1,60 EUR. Kouknu na informační display, vlak tu bude do dvou minut, cvaknu si jízdenku a je tu. Na druhou zastávku (konečnou) tj. letiště to trvá zhruba pět minut. Posledních pět minut zabere pěší cesta na terminál, tedy v mém případě trochu déle, nemohu najít dvojku, zvlášť když jsou terminály značené A, B, C, D..., no co de facto jsem je viděl všechny a navíc, nalezl jsem kamarády i s mojí letenkou, jupí!
Při pohledu na hodiny je nutné konstatovat, že jsme na místě všichni společně v 17:45, podle plánu to mělo být v 17:50, tak to není zlé. Letadlo má letět v 19:50, elektronický check-in za nás udělal Skypicker, což je fajn, horší bylo, že bez intervence Janí bychom snad neměli letenky, protože ještě 21h před odletem nám je nikdo neposlal, kupodivu zpáteční jsme měli na mailu už dva dny :-)
Na letišti to bylo dlouhé, takže jsem si zashyboval na záchodech, vysprchoval se do půl těla v umyvadle, vyčistil si zuby, pokecali jsme a hurá na kontrolu zavazadel. Ve frontě jsem se dověděl, že můj 300ml sprchový gel nesplňuje podmínku maximálního objemu tekutých látek (100ml) a že o něj přijdu, smutno zavládlo mojí duší, přeci jenom spolu udržujeme intimní vztah, dokonce denně a to rovnou ve sprše :-) Nedám ho, budu se za něj být! Obsah láhve jsem přelil do dvou do sebe vložených igelitových pytlíků, no vypadalo to jako oranžová výbušnina, ale co... :-) Spolucestující dělali, že mě neznají, ale asi je stejně zajímalo, co se mnou udělají... Nic, o plastovou flašku jsem sice přišel, ale sprchový gel v pytlíku mi zůstal :-) A co dál? Kliky, tricepsové cviky, učení se swingu a čekání... Bohužel na našem letadle nebylo všechno zcela v pořádku, asi pátek 13. :-) Záhy bylo jasné, že budeme mít zpoždění, které se nakonec vyšplhalo asi na 20 minut...
Kupodivu jsme dorazili do Barcelony přesně v čas, jenže manévry na runwayi a rozbité přední dveře nám způsobily zpoždění přes 30 min... Než jsme našli stanoviště autobusů, byly minimálně ty vypsané spoje dávno pryč... Ani můj běh na vlakové nádraží pro jízdenku nebyl úspěšný, zvolil jsem totiž špatnou cestu, zdolat několik dvoumetrových plotů by mi problémy asi nedělalo, ale pak vylézt do prvního patra a nějakým oknem se dostat dovnitř... A tak jsme se sebrali a šli pro lístek na vlakové nádraží společně, správnou cestou, tou dlouhou okolo půlky Barcelony... Vzali jsme T10 za 10EUR (ve skutečnosti 9,95 EUR), lístek na deset jízd, který můžete označit n-krát, takže na něj může jet více lidí... Podle jízdního řadu to vypadalo, že bychom mohli vyzkoušet nějaký vlak. Měl jet v 23:32... Měl, ale přijel později a ještě později odjel. Názvy zastávek nebyly leckdy patrné, takže hrozilo, že se nejen ztratíme z důvodu, že třeba jedeme úplně špatně, ale navíc jsme mohli vystoupit na úplně špatné zastávce... Naštěstí se toto dalo celkem dobře řešit zapnutou navigací a vizuální kontrolu, tedy až na chvíle, kde jsme jeli v podzemí, kde by signál GPS nejeden pohledal :-)
Okolo čtvrt na jednu jsme dorazili na vlakovou zastávku Passeig de Gràcia. Po výlezu z podzemí jsme se vynořili přímo na proti Casa Mila, kterou si nešlo nevyfotit a pak hurá do hostelu. Nakonec jsme si zabookovali čtyři lůžka na čtyři dny v Backpackers´House Bcn. Krom zřejmých nevýhod typu ne zrovna čistého ubytování, omšelosti, rozpadlosti, chladu, nemožnosti pořádně utěsnit hluku naprosto nebránící francouzské okno směřující do velké ulice (doslova) - Gran Via de les Corts Catalanes ... :-) oplývalo také značnými výhodami - bylo vážně laciné (284Kč/os/noc), nakonec si nevzali ani příplatek za povlečení, který se dal podle smlouvy očekávat, dokonce jsme nemuseli uhradit smluvní pokutu 20EUR, za příchod po 23h a naštěstí jsem se dobušil na kancelář, aniž bych musel volat na podivné španělské telefonní číslo a neuměle žádat o zpřístupnění zaplaceného ubytování :-) Paráda! Sprcha a spát, čeká nás Barcelona!
Etapa číslo 2, sobota
Plán necháváme plánem a klidně spíme do osmi hodin, vstříc prvním památkám vyrážíme až okolo deváté...
Universitat de Barcelona
Budova univerzity ležela hned naproti našemu hostelu, takže ji nešlo přehlédnou. Historické sídlo několika fakult stojí za prohlédnutí, minimálně zvenčí.
Placa de Universitat
Náměstí před univerzitou je zajímavé maximálně tak zastávkou metra (Universitat - červená L1, fialová L2) a nočním životem, v noci tu potkáte neskutečné roje skateboardistů.
Placa de Catalunya
Náměstí s několika kašnami, sochami, zajímavými budovami okolo, metrem (Catalunya - červená L1, zelená L3) a mnoha zastávkami autobusů je jedním z živých dopravních uzlů ve městě, které stojí za prohlídku.
Casa Batlló
První Gaudího památka, kterou jsme navštívili. Díla katalánského architekta tvoří nosnou osnovu turistických tras po Barceloně, takže se s nimi ještě potkáme. Zrovna tento dům se mi vcelku líbil, nicméně ne natolik, abych jej zatoužil vidět i zevnitř (21,50 EUR za prohlídku).
Fundació Antoni Tàpies
Nadaci Anoniho Tàpiese jsme viděli jen zdálky, nicméně i tak její budova oprávněně přitahovala pozornost a stála by jistě za detailnější prozkoumání. A někoho by možná více přitahovala aktuální expozice - Tàpies. Col·lecció d’artista.
Casa Millà ( La Pedrera)
Poslední ze světských staveb navržených Gaudím rozhodně stojí za spatření. Mi opět stačil zevnějšek, vstup s prohlídkou dvou vzorových bytů a muzea vás bude stát 20,50 EUR.
Placa de Juan Carcles I
Kruhové náměstí s obeliskem uprostřed leží v průsečíků dvou dopravních tepen Avinguda Diagonal a Passeig de Gràcia. Poblíž najdete zastávky metra (Diagonal - zelená L3, modrá L5).
Casa Comalat
Modernistická stavba nese podpis architekta se jménem Salvador Valeri i Pupurull. Inspirace Gaudím je znatelná již na první pohled.
Institut Ramon Llull (Head-Quarter of Catalan language and culture abroad)
Stavba, která by vaší pozornosti také neměla uniknout, k vidění nabízí mnoho detailů...
Casa de les Punxes nebo Casa Terrades
Do této soukromé budovy se sice nedostanete, ale to vám nebrání obdivovat tuto modernistickou stavbu architekta Josepa Puiga z roku 1905 aspoň zvenčí.
Monument a Mossèn Jacint Verdaguer
Nevím, spíše než památník přitáhla můj zrak sůva na protějším hotelu :-)
Parroquia De Sant Francesc De Sales Les Saleses
Poměrně pěkný kostel (volně přístupný), který zaujme především názvem, který nese po teologovi Františkovi Saleském.
Placa Tetuan, Monument a Bartomeu Robert
Další povedené kruhové náměstí (de facto kruhový objezd) ležící na spojnici významných barcelonských ulic, Gran Via de les Corts Catalanes a Passeig de Sant Joan. Střed náměstí tvoří Monument a Bartomeu Robert. Krom jiného zde naleznete pískoviště a dětské hřiště, které zdobí dřevěné myši. Zároveň zde poprvé registrujeme místní papoušky, žije jich tu neskutečné množství a jsou krásní. Jde především o Aratinga škraboškový (Psittacara mitratus), Aratinga červenolící (Psittacara erythrogenys), Aratinga dlouhoocasý (Psittacara acuticaudatus) a Aratinga nandej (Aratinga nenday). Krom jiného se poblíž můžete dostat do metra - Tetuan (fialová L2).
Plaça d'André Malraux
Trochu netypické náměstí kosodélníhového půdorysu ležící poblíž autobusového nádraží (Estación de Autobuses de Barcelona (Nord)) vám nabídne pěkný pohled na sportovní halu Uesports Barcelona.
Arco de Triunfo de Barcelona
Vítězný oblouk byl postaven "jako vchod" do areálu světové výstavy konané v roce 1888. Jeho civilní charakter je prý při srovnání s běžnými vojenskými triumfálními oblouky více než patrný, nevím, ale pěkný je, to jo :-)
Santa Caterina, La Ribera
Čtvrti sousedící s proslulou Barri Gòtic vás upoutají řadou pěkných starobylých budov, muzeí a mnohého dalšího...
El Born Centre Cultural
Bývalá tržnice patří mezi nejvýznamnější ocelové stavby v Barceloně. Wikipedie ji označuje za modernistickou hvězdu katalánské architektury, která jest údajně největším krytým náměstím v Evropě. Tak či onak zastřešuje pozoruhodné archeologické vykopávky s volným přístupem a minimálně dvě placené expozice. Rozhodně stojí za vidění.
Basílica de Santa Maria del Mar
Bazilika je považována za zářnou ukázku katalánské gotiky, vyznačuje se čistotou a jednotou stylu pro velké středověké budovy zcela netypickou. Osobně v ní spatřuji nejúchvatnější památku sakrálního charakteru v Barceloně. Štíhlost, vertikály, klenby a skromnost vyvážená krásnými vitrážemi mě vskutku okouzlila.
Casa Llotja de Mar, Escola de Nàutica de Barcelona, Pla de Palau
Neoklacistní budov Casa Llotja de Mar stojí na místě směnárny obilí v těsné blízkosti přístaviště. Podobně tak i námořní fakulta (Escola de Nàutica de Barcelona), která je součástí Katalánské polytechnické univerzity. A konečně Pla de Palau, náměstí, které sloužilo jako vstupní brána z moře do města.
Moře, přístav, OneOcean Port Vell Barcelona, Museu d'Història de Catalunya
Od předchozích staveb a náměstí je to k moři opravdu co by pomerančem dohodil, takže vzhůru! Okolo Museu d'Història de Catalunya (MHCAT) můžete pochodovat po kolonádě lemované přístavy s jachtami a u toho užívat slunečního třpytu mořské hladiny popř. podobně jako my hledat kešky.
El Cap de Barcelona
Surealistická skulptura "hlava" vytvořená pro letní olympijské hry 1992 Američanem Roy Lichtensteinem, je jeho prvním venkovním dílem z keramických kachlů. Skutečnost, že je zamýšlené jako pocta Barceloně a Gaudímu snad nikoho už ani nepřekvapí.
Hlavní pošta, Plaça Antonio López
Za vidění rozhodně stojí i budova hlavní pošty na náměstí Plaça Antonio López
Barri Gòtic
Okolo budovy hlavní pošty jsme se prosmýkli do úzkých křivolakých uliček gotické čtvrti města, jedné z nejstarších čtvrtí starého města. Původ mnoha budov lze vystopovat až do středověku. Ale nečekejte nějaký světový div, jako pěkné to je, ale takových míst na Zemi najdete. Dobře se tu hrají různé hry, třeba "kam jít", na každé křižovatce (jako že jich tu je) volí směr někdo jiný... asi není lepšího způsobu jak prokličkovat zdejší labyrint. Sem tam potkáte nečekané úkazy, jako třeba Španěla tlačícího snad dvojmetrovou obruč, věrný své cirkusové tradici jsem přirozeně neodolal a proskočil skrze ni... Ostatní nepobavil ani tak můj proskok jako spíše ledový klid borce, který nehnul ani brvou :-)
Catedral de la Santa Creu i Santa Eulàlia (Barcelónská katedrála)
Působivá gotická stavba, jež je sídlem arcibiskupa Barcelony, byla stavěna v 13. až 15. století a rozhodně by neměla uniknout vaší pozornosti. Náměstí na němž katedrála leží jsme zažili za bílého dne i v noci a vždy mělo neopakovatelnou atmosféru. Pokaždé byla tedy naprosto odlišná, odpoledne zde vyhrával nějaký indián pěkně skočnou, tak jsem si zatančil :-) a večer se náměstím nesly melancholické tóny houslí, které se mísily s osvětlením kaváren a duchovním rozměrem rozměrné katedrály a tím vyvolávaly zvláštně zádumčivou náladu.
El Portal del Bisbe
Jediná ze čtyř bran, kterými se dalo dostat do Barcelony za římských časů.
Museu Diocesà de Barcelona (The Gaudí Exhibition Center)
Gaudí... co k tomu chcete dodat?
La Rambla
Světoznámá ulice, obrovská pěší promenáda lemovaná stromořadím a barcelonskými kapsáři, pouličními umělci, stánky, obchody a kdo ví čím vším ještě. Španělský básník Federico García Lorca se prý vyjádřil, že: "Je to jediná ulice světa, u které bych si přál, aby nikdy neskončila!" Zdá se, že španělské a katalánské poetice a poezii vůbec nerozumím, turistů plná ulice mě nijak zvlášť neoslovila.
Telefèric del Port (Aeri del Port)
Kabinová lanovka vedoucí z přístavu na kopec Montjuïc nabízí úžasné výhledy na město, osobně jsme si nevyzkoušeli, ale všichni to tvrdí. Já zase tvrdím, že z kopce (Montjuïc) mám stejný výhled a zdolat ho po svých je mnohem lepší :-) Každopádně lanová dráha je tu otevřená od roku 1931, překonává 100 výškových metrů a urazí vzdálenost 1,3km
Monument a Colom
Kolumbův monument umožňuje turistům pohled na přímořskou část pěkně z výšky, ale i od paty sloupu sám stojí za shlédnutí.
Duana del Port de Barcelona
Budova celního úřadu, také pěkná...
Museu Marítim de Barcelona (MMB)
Námořní muzeum se nachází v budově Drassanes Reials de Barcelona, královského arzenálu Barcelony, který se zabýval stavbou lodí od 13. do 18. stol. Muzeum ukazuje historii navigace od dávných dob až po současnost.
Přístav
Milý pohled na moře a lodě...
Montjuïc
184m vysoký kopec, na který se můžete dostat hromadou způsobů, nejlépe však pěšky, samozřejmě :-) Sám o sobě není kopec nikterak zajímavý... Ale výhled z něj za to stojí, tedy podobně jako hromada věcí, které na něm lze nalézt.
Jardines del Mirador del Alcalde
Nádherné zahrady s fontánou ze sedmdesátých let dvacátého století zkuste po cestě na vrchol neminout.
Castell de Montjuïc
Stará vojenská pevnost ze 17. stol. stojí na vrcholu stejnojmenného kopce a asi nikoho nepřekvapí, že nabízí luxusní pohledy do okolí. Nicméně je pravdou, že ty nejlepší výhledy najdete o poznání níž, může za to okolní vegetace. Na počátku 21. stol se stala pevnost obecním zařízení, takže se zde mohou konat různé akce, krom jiného zde asi stále sídlí vojenské muzeum. Nejvíce mě zaujal výhled na nákladní přístav, obrovská děla střežící město a v neposlední řadě "vodní příkop" sloužící lukostřelcům :-)
Kaktusy
Trojúhelníkový objezd osázený kaktusy vám příliš neukážu, protože bylo již značné šero, ale věřte mi, že byly krásné.
Estadi Olímpic Lluís Companys
Olympijský stadion pochází už z dvacátých let 20. stol, v roce 1989 byl rekonstruován pro letní olympijské hry v roce 1992.
Museu Nacional d'Art de Catalunya (MNAC)
Národní muzeum katalánského umění jsme bohužel neviděli, protože nám ho zavřeli o hodinu dříve. Věřím, že i sbírky muzea budou zajímavé stejně jako budova sama...
Font Màgica de Montjuïc
Páteční a sobotní večery patří magické fontáně, hudbou doprovázené půlhodinové představení, které si nenechte při návštěvě Barcelony ujít.
Pítka
Tak za tohle mám Barcelonu vážně rád, na každém náměstí, v každém parku a vlastně skoro na každém kroku najdete pítka, takže se nemusíte bát toho, že byste umřeli žízní a to bez ohledu na to, zda jsou obchody otevřené či zavřené...
Etapa číslo 3, neděle
Plány jsou na draka, mléko pro kočku a zážitky pro nás... Okolo tři čtvrtě na devět vyrážíme...
Plaça de Braus Monumental (La Monumental)
Prvky byzantské architektury jistě objevíte na této obrovské kruhové stavbě, která je schopná pojmout skoro 20.000 diváků. Ptáte se k čemu slouží? Nevím, ale do roku 2012, kdy začal platit zákaz býčích zápasů v Katalánii sloužil přesně k této zábavě. Otevřena byla roku 1914 a jistě stojí za pozornost.
Basilica de la Sagrada Família
Gaudího chrám Svaté rodiny patří mezi největší zklamání, které jsem v Barceloně zažil. Poprvé jsme ho spatřili už v sobotu, kdy se na chvíli zjevil mezi domy během naší cesty na Tetuan. Už v tu chvíli jsem si říkal: "Nečekaně malé..." Sobotní podvečer strávený na Montjuïc nám poskytl nemálo příležitostí zhlédnout nemalou část Barcelony z nadhledu, měli jsme ji zkrátka jak na dlani... A i tehdy jsem při pohledu na chrám cítil, že necítím to obdivné hnutí mysli, ten zvláštní pocit pokory, který člověka zaplaví, spatří-li jiné velikány křesťanského světa. V neděli bylo ještě hůř, pocit očekávané pokory vystřídal pocit opovržení kýčovitostí, betonem, který je obložený kamenem, samotným staveništěm, hromadou turistů... Jáňa s Jiříkem se šli podívat i do vnitř a po návratu se vrátili plní nadšení, jak je chrám krásný a to nejen zevnitř... Já jsem přirozeně odmítl zaplatit za návštěvu něčeho, co se mi nelíbí okolo 20 EUR a vydal jsem se mnohem raději spolu s Andrejkou na návštěvu Hospital de la Santa Creu i Sant Pau. Zkrátka, názor si budete muset udělat sami. Na závěr uvedu aspoň několik faktů, které mě zaujaly. Gaudí nebyl prvním architektem zamýšleného chrámu, nicméně ho převzal v raném období jeho vzniku. Způsob Gaudího práce je příčinnou kontroverze ohledně dostavení a způsobu dostavení chrámu. Mnozí si myslí, že by vůbec neměl být dokončen a mnozí z těch, kteří si myslí opak, jsou zase přesvědčeni, že současní architekti zdaleka nekráčejí v šlépějích mistra. Jak je to s plánovaným dokončení stavby v roce 2026, kdy se bude oslavovat 100. výročí úmrtí Gaudího, si myslím, ve skutečnosti nikdo neví. Pokud by se to podařilo, znamenalo by to, že se chrám stavěl 144 let... Obdiv zajisté patří i myšlence (možná i skutečnosti), že je chrám stavěn pouze z darů věřících. Jo a teď bych se měl zamyslet nad tím, co jsem napsal "obdiv zajisté patří"... Já bych na takovou věc nepřispěl ani halířem... Ale co, proti gustu žádný dišputát.
Hospital de la Santa Creu i Sant Pau
Mé zklamání však netrvalo dlouho, pohled na krásnou nemocnici Svatého Pavla z počátku 20. století mě vyléčil. Vystavěna byla podle návrhu katalánského architekta Lluís Domènech i Montaner a dnes ji můžete dokonce nalézt v seznamech kulturního bohatství UNESCO. Původ nemocnice se však vztahuje k počátku 15. století, kdy vznikla sloučením šesti středověkých "léčeben".
Holmes Place Europolis Sardenya (venkovní posilovna)
Nemohli jsem se nezastavit a nezacvičit si na venkovních posilovacích strojích, umíte si vůbec představit, co by nám asi řekl náš trenér, kdybychom je minuli? :-)
Turó del Carmel
Při cestě do Parc Güell jsme jen tak mimochodem vyšplhali na Turó del Carmel, kopec nabízející povedený výhled na Barcelonu, rozhodně doporučuji.
Parc Güell
Gaudího park stojí za prohlídku, my ho sice neviděli zevnitř, ale i procházka okolo nebyla vůbec zlá...
Casa Vicens
Gaudí, Gaudí, ... Nic moc...
Palau Reial, Parc de Pedralbes
Královský palác v obrovských a nádherných zahradách. Kdysi (20. léta 20. stol.) patřil mezi rezidence španělské královské rodiny při jejích návštěvách Barcelony. Dnes v něm naleznete několik muzeí - keramiky, interierového designu, ... Kdyby si někdo náhodou myslel, že park či palác nenese nějaké stopy Gaudího činnosti, mýlil by se. Gaudiovská Barcelona?
Camp Nou
Srandovní, smutné, pravdivé. Jedeno z mých největších selhání v Barceloně. Ten pitomej stadion nechtěl nikdo z nás vidět, ale pak se ukázalo, že by se trocha času našla a mě popadl mamon vševidílek. Přeci nemineme největší fotbalový stadion v Evropě... Hmm a krom toho, že jsme zabili hromadu času a peněz viděním naprosto odporného betonového monstra (srovnej např. s Allianz Arenou v Mnichově, no ano, je to nesrovnatelné), jsem zbytečně ničil Jáně nohy. Hloupě jsem zaměnil symbol metra a muzea a tím pokazil, co se dalo... BTW na oficiálním plánu města sponzorovaného firmou McDonald's je pro muzeum a zastávku metra použito stejné písmenko "M", jen jednou je v kosočtverci a jednou v čtverci stejné černé barvy ;-) Aspoň, že restaurace zmíněné sítě byly na mapě vyznačeny tak nepřehlédnutelně, že nešly zaměnit za moje "emka". V případě opačném a za předpokladu, že bychom využívali metro a ne své nohy, se tento článek mohl klidně jmenovat "Jak jsem viděl všechny McDonald'y v Barceloně" :-)
El Peix (Fish), Frank Gehry
Nádherná skulptura ryby zdobící pláž před olympijskou marínou od roku 1992, kdy se zde konaly letní Olympijské hry. I přestože jsme neviděli rybku rozehrát tu pravou hru se sluncem, která je pověstná, bylo setkání s ní okouzlující. Nerad bych opomenul zmínit autora, dnes 86-ti letého architekta Franka Gehryho, který je jedním ze spolutvůrců Tančícího domu v Praze.
Platja del Somorrostro (pláž, moře, koupání)
Kdo by to byl řekl, že se budu koupat v půli listopadu. No dobře, asi každý kdo mě zná a kdo ví, že přestože dámička, studenou vodu vyzývám tu a tam k souboji, byť vím, kdo zvítězí ;-) Písečné pláže v Barceloně vypadají moc pěkně. Trochu horší je to se vstupem do moře, který již není písečný, ale kamenitý. Ale za nejhorší považuji čistotu moře, ve kterém plavalo vážně leccos :-( Ale stejně jsme tam s Jáňou skočili, voda byla údajně tak teplá jako na koupališti v NMNM :-) Každopádně mi přišla nejteplejší za posledních několik měsíců :-) Necítil jsem takový ten typický chlad ochromující svaly končetin. Po příjemném plavání přišlo na řadu nepříjemné písečné převlékání...
Parlament de Catalunya
Architektonicky zajímavá památka z 18. století, jejíž historii nelze označit jiným slovem než "turbulentní", leží v Parc de la Ciutadella a rozhodně stojí za shlédnutí.
Parc de la Ciutadella
Obrovský a nádherný park, kde můžete nalézt budovu parlamentu, jezírka, sochu mamuta, luxusní kašnu Josep Fontserèho (spekuluje se o přispění mladého Gaudího... co dodat), zoo a mnoho dalšího, no tak vzhůru tam...
Museu Picasso
Ani Picassovo muzeum byste neměli opomenout, nejen že patří mezi ta největší věnovaná tomuto géniovi, ale také je nejstarším a prvním muzeem vzniklým ještě za jeho života. Nám se bohužel nepodařilo dostat se dovnitř, byť neděle je den, kdy některá muzea v Barceloně nabízí vstup zdarma. Mohly za to dvě skutečnosti, já jsem šašek, Španělé jsou šašci. Můj přínos lze kvantifikovat jakožto časový interval, který jsme potřebovali na nesmyslnou návštěvu fotbalového stadionu a španělský přínos je roven půl hodině, o kterou muzeum uzavřeli dříve... Ale i prohlídka budovy, jakože se muzeum nachází v pěti sousedících středověkých palácích jest zážitkem. Popřípadě si mnoho Picassových prací můžete prohlédnou v podobně reprodukcí v obchodě se suvenýry, který byl samozřejmě ještě dlouho otevřený :-)
El Gòtic (Gotická čtvrť)
Viz etapa číslo 3, sobota.
La Rambla
Viz etapa číslo 3, sobota.
Plaça del Bonsuccés (kavárna Buenas Migas)
Při cestě domů jsme se zastavili na kafe, no spíše na čaj a někteří dokonce jen na mrkev v kavárně Buenas Migas a nebylo to vůbec špatné posezení. Tedy za předpokladu, že jste schopni prominout všem okolo kouřícím Španělům jejich zlozvyky.
Etapa číslo 4, pondělí
Začalo to brzkým vstáváním, pokračovalo stejně brzkou snídani a asi tak dvěma minutami chůze okolo bloku na zastávku autobusu číslo 850, který dostal za úkol přiblížit nás pod Montserrat, dějiště očekávaných pondělních zážitků. Neočekávané, autobus stál přesně tam, kde jsme ho čekali, jízdenka stála přesně 5,10 EUR, jak jsme nalezli na webu a Wi-Fi na palubě fungovala... Jen škoda, že se o nějakých 40km dále a necelou hodinu později, řidič vůbec neobtěžoval zastavit na zastávce, do které jsme si zakoupili jízdenky, až po mé osobní intervenci nám zastavil, asi tak o 3km dále... tím rozbořil křehký most důvěry ve španělskou hromadnou dopravu, který už asi nikdo neobnoví....
Ale i to zlé může být pro něco dobré. Místo lanovky (Aeri de Montserrat) za 7 EUR, která zůstala daleko za námi, vyvstala možnost využít zubačku (Cremallera de Montserrat) za 5 EUR aneb z nouze ctnost :-) Jakmile jsme zdolali namrzlý rekonstruovaný most přes řeku El Llobregat, objevily se i další výhody tohoto řešení. Třeba že nebude třeba čekat od 8-10 na otevření lanovky, poněvadž zubačka startuje už před devátou... Naproti tomu se zjevila nevýhoda pro sloní řešení, kteří se rozhodli zdolat cestu do kláštera El monasterio de Santa María de Montserrat pěšky aneb sedm let v Tibetu ;-) Převýšení okolo 600m zůstávalo shodné s původním plánem, ale délka trasy se prodloužila ze tři kilometrů na neznámý počet (větší). Nic proti ničemu, zdolal bych libovolně delší cestu, třeba i bez řečí (ukecaná dámička? to asi těžko), ale neměl jsem v úmyslu nechat čekat kamarády někde před klášterem hodiny, dny a měsíce...
Naštěstí přímo od nádraží Monistrol de Montserrat (opustil jsem ho krátce před půl devátou) vedla značená turistická cesta, která mi značně usnadňovala orientaci v horách a zároveň zkracovala čas příchodu. Brzy jsem narazil i na první cedulku informující mě, že budu potřebovat ještě 1:30, abych se vydrápal až nahoru. V tuto chvíli jsem ještě netušil jak jsou katalánské odhady ostré, žádná láce :-) I přes vcelku kvalitní značení se mi podařilo zabloudit již ve vesnici, naštěstí mě to nestálo ani příliš času natož pak sil. O kousek dál jsem ochutnal příchutí zdejších kopců. Skála, která přede mnou znenadání vyrostla, mě donutila vysvléci se do trička. Paže mi hladily teplé paprsky vycházejícího slunce a v plicích s každým nádechem znatelně bodal mrazivý vzduch. Božské ticho se pozvolna začalo ředit melodií hor, kterou si pískal katalánský stařík v doprovodu svého psíka. Obdivně jsem ho pozdravil a s úsměvem pokračoval dál. Bohužel pohled na zubačku míjející mě vysoko nade mnou, mi vehnal slzy do očí... Tedy ne přímo :-) To představa, jak všichni čekají na kopci mě přinutila zvýšit tempo a občas i běžet, pot divoce vlévající se mi do očních jamek se pak bezmilostně zasloužil o zmiňovaný pláč... Skalky střídaly úzké pěšiny tu v bujné vegetaci, tu po holých skalách. Čas plynul a já se dopracoval na soutok červené a modré turistické stezky, odkud se kroutila strmá pěšina prudce vzhůru k nebesům. Ač jsem chtěl celý závěr běžet, neměl jsem zbla sil... Vyčerpány jsem se doplazil k výstupu zubačky Cremallera de Montserrat, kde se na mě usmívala celá parta výletníků. Nejsrandovnější mi přišla skutečnost, že jsem dorazil pouhé dvě minuty po jejím příjezdu :-) Na necelých 5km s převýšením 575m jsem potřeboval řádově 50min, což ovšem není žádná sláva, tedy aspoň vzhledem k odhadovaným časům na ukazatelích v kontextu mého tempa...
Po šťastném setkání jsme si dopřáli prohlídku zdejšího kláštera El monasterio de Santa María de Montserrat. Tak jako dobrý, ale je to podobně jako s většinou památek, na fotografiích vypadají mysticky, neodolatelně, zkrátka nepopsatelně. Pak je spatříte ve skutečnosti..., rázem bývá ten tam neodolatelný look, o který se postaral šikovný fotograf s technikou a přístupem do míst, ze kterých pamětihodnost nikdy neuvidíte, ve spolupráci s ještě šikovnějším mágem ovládající retušovací software lépe nežli Harry Potter kouzelnickou hůl a čáry.... Nelze ani opomenout nepřehlédnutelný úbytek génia loci způsobený masami turistů, mezi které sami patříme ;-) Za mě tedy - klášter za to stojí, ale nečekejte, že se ve vás rozezní ozvěna středověkých žalmů, jež by vás dostaly do kolen...
Není se však třeba obávat, že byste zde nenalezli něco, z čeho byste si nesedli na zadek a tím něčím je samotné pohoří Montserrat. Krásné skalní útvary, stezky vedoucí chvíli prales připomínající bujnou vegetací, chvíli po holých skaliskách spolu s dýchatelným vzduchem jsou zkrátka neskutečně milým pohlazením na duši. A to jsem nezmínil zdaleka to nejlepší, nepopsatelně přitažlivý rozhledem z místních vrcholů korunovaný vyhlídkou z nejvyššího vrcholu Sant Jeroni ve výšce 1236mnm. Pohled na Barcelonu, moře a zejména na Pyreneje z jejichž vrcholů odtékala dravá řeka mlhy, v níž se topila krajina osazená větrnými elektrárnami se zkrátka nezapomíná. Kdyby nás potkaly ty nejlepší možné rozptylové podmínky, viděli bychom údajně až na Malorcu. Při sestupu z nejvyššího vrcholu jsme se uvelebili na skále a oddávaje se vroucímu, byť listopadovému, slunci, se dali do hodování. Není nad to, udělat si to pěkné s báječnými kamarády na skále. Skvělé španělské ovčí sýry, směsi oříšků a sušeného ovoce, kterými stále překvapuje Jáňa... Prostě luxus! Během několika hodin jsme zdolali dva zdejší turistické okruhy, č. 1 a č. 3 v celkové délce 12km s převýšením necelých 700m.
Značených okruhů je tu však mnohem více, nicméně by se daly, při vhodném tempu, zdolat všechny během jednoho dne. Nutno poznamenat, že značení je více než přijatelné, nejen na Španělsko, ale tak nějak všeobecně. Stejně tak chvalitebné jest, že některé okruhy lze nalézt na mobilních offline mapách Seznamu, paráda!
Skoro bych zapomněl na cestu dolů. Nakonec jsem se rozhodl nejet s kamarády zubačkou dolů a zvolil jsem vlastní variantu. Variantu seběhu... Přeci jenom jsem nahoru vystoupal po svých, takže dolů by to mělo jít také tak, zvlášť když se přede mnou kroutila nepoznaná modrá turistická... Jen ten nápad seběhnout to s batohem na zádech nebyl z těch povedenějších. Stovky schodů a výškový rozdíl necelých 600m zkrátka vykouzlil na mých bedrech nechutné spáleniny a o záhulu, kterého se dostalo pohybovému aparátu raději ani nemluvě... Útěchou mi tak snad mohlo být to, že mě to neskutečně bavilo, že jsem cestu zkrátil z 1:30 na 0:24 a místo toho, aby na mě čekali kamarádi u vlaku, čekal jsem já na ně a to dobrých 10 minut :-) Málem se mi podařilo dokonce vychladnout, neuvěřitelné!
Společně jsme pak vyrazili hledat zpáteční autobusovou zastávku. Vzhledem k dostatku času jsme si mohli dovolit podniknout malý fakultativní výlet historickou částí Monistrol de Montserrat, zacvičit si na nedalekém venkovním hřišti a pak se klidným tempem doplazit na nalezenou zastávku. Naplněn obavou, aby nám tu vůbec někdo zastavil, jsem stepoval u silnice připraven mávat, jak v prvomájovém pochodu! Naštěstí to nebylo potřeba, ale nemyslete si, že šlo všechno zcela hladce. Kupříkladu zpoždění autobusu dosahovalo takové výše, že jsme přestávali doufat v jeho příjezd. Se sympatickým řidičem nebyla lehká domluva (neuměl nejen česky, ale i anglicky) a navíc neuměl počítat (v náš prospěch)... Nevím od kdy je 4 * 5,10 = 20,20 EUR, ale španělský čert to vem.
V Barceloně jsem se rozhodli vyskočit o jednu zastávku dříve a nakoupit si v mém nejvíc nejoblíbenějším zahraničním potravinovém řetězci, Lidlu :-) Na rozdíl od těch našich domácích, překypují jeho prodejny v cizině nabídkou dobrých sýrů. Vzhledem k tomu, že šlo již o třetí návštěvu, dobře jsem věděl, po čem sáhnout. Dva vyzrálé ovčí sýry, jeden parmezán plus zelený banán a trojbalení konzerv tuňáka ve vlastní šťávě. Po příchodu na hostel jsme posvačili odhodláni vyrazit na poslední večerní poznávačku Barcelony spojenou s ochutnávkou nějaké místní speciality. Gurmánské zážitky se nakonec nekonaly, pondělí je typický zavírací den rozumných restaurací a dle diskuzí se zdálo být čirým bláznovstvím chtít si užít paellu v neprověřeném podniku. A když neprošel veřejným hlasováním ani návrh cestovat přes půl Barcelony do proslulého Bar Tomás na nejlepší Patatas Bravas (smažené brambory), nezbylo než zvolit variantu číslo tři. Vyšli jsem před hostel, Andrejka otočila hlavu doprava, kde uviděla veganskou restauraci (Ànima Bcn Restaurant) přímo sousedící s vchodem, který jsme právě opustili. A bylo vymalováno :-) Restaurace byla také vymalována, třeba toalety zdobily kosočtverce a zbytek restaurace se nesl v hippie duchu. Přestože jídelní lístek nevypadal na první pohled zle, záhy se ukázalo, že z bezlepkové nabídky si nevyberu ať už kvůli jídlu samotnému nebo kvůli jeho astronomické ceně... Nakonec jsem však přeci jenom objevil něco, co bych zvládl - Yogi (de facto Dáta Masala). Už z typu restaurace lze vydedukovat, že mléko nebylo mlékem, ale sojovým mlékem, což mi nevadilo, naopak mě to přitahovalo k ochutnání. Zbývalo jen vyřešit otázku slazení, byl jsem ochoten snížit se k po(u)žití medu, jen ne rafinovaný cukr, prosím. Bohužel číšník mě vyvedl poměrně rychle z omylu, když se mi pokusil vysvětlit, že by vegani něco jako med přeci nikdy do huby nevzali a že prostě v restauraci žádný nemají. No co, tak to budu muset zvládnout bez sladidla... Juchůůů, už je to tady. Fůůůůj! Tak to je humus, humus bez chuti, maximálně tak s pachutí. Nemělo žádný smysl pokoušet se napravit tenhle průšvih cukrem, ano pak by se to dalo vypít, ale za tu cenu rozhodně ne... A také nechápu proč nám donesl "čaj" ve sklenici obvázané papírovým ubrouskem, přes který to stejně pálilo jako čert :-) No co, zážitek nemusí být pozitivní, hlavně aby byl silný... a tento byl. Rozhodně vím, že takhle tedy ne :-)
Po silném zážitku přišla na řadu poslední poznávačka.
Torre Agbar
Ač kancelářskou budovou, přesto je jednou z nejpatrnějších barcelonských staveb (čtvrtý nejvyšší mrakodrap Barcelony), díváte-li se z jakéhokoliv kopce a to nejen v noci, kdy úžasně svítí... Tvarem připomíná brněnský vibrátor, pardon, orloj...
Nou Mercat dels Encants
Kousek za Torre Agbar na Plaça de les Glòries Catalanes leží neobyčejný bleší trh, Novostavba z roku 2013, kterou jsme viděli jen v noci, kdy se všechno balilo, případně bylo vše dávno zabaleno, v nás zanechala hluboký dojem. Její zrcadlový lámaný strop je naprosto úchvatný. Stejně jako skutečnost, že tato budova navazuje na tradici zde konaných bleších trhů započatou někdy ve 14. století.
Teatre Nacional de Catalunya
Po shlédnutí Nou Mercat dels Encants mě zřejmě nemohla budova katalánského postmodernisty Ricardo Bofilla z roku 1996 oslovit, zkrátka se mi nelíbila.
L'Auditori
L'Auditori je další poměrně mladou barcelonskou stavbou, která mě ani trochu nezaujala. Budova z roku 1999 slouží jako koncertní a přednáškový sál obřích rozměrů.
Na závěr jsme si dali cestu tramvají naslepo a pak již s otevřenýma očima metrem domů, tedy na pokoj. Přeci jenom vstávání za nějakých čtyři až pět hodin bylo na dosah... aspoň na dosah hodinové rafičky a případného infarktu :-)
Etapa číslo 5, úterý
Svátečního úterního rána vstáváme již před půl čtvrtou, nelidský čas, ale přesto se nám to daří krásně organizovaně a synchronizovaně :-) Cílem je přejít ulici a od univerzity vyjet noční autobusovou linkou N16 na letiště (3:50-4:31). Zde si dovolím malou odbočku, na mnoha webech se dočtete, že v neděli je většina potravin zavřených a že je na to potřeba myslet. Ano, platí to pro větší obchody, ale stále tu zůstává spousta nonstop prodejen, které jedou, zdá se, 24x7 viz fotografie z úterní noci...
Ale zpátky k cestě. Po nástupu dochází k očekávaným problémům, autobusák je nemilosrdný a když jeho jízdenkový automat odmítá naší T10, na které, soudě dle potisku zbývají dvě jízdy, jsme donuceni zakoupit další dvě jízdenky v ceně 4,30 EUR. To jen dokresluje portrét zdejší hromadné dopravy, takové polojasno s občasnou bouřkou, která přichází z čistého (no dobře, polojasného ;-)) nebe. Ale co, před pátou jsme na letišti Aeroport de Barcelona – el Prat (terminál T2B) a po několika kilometrech, které nezbylo než ujít po svých, pospáváme na gatě.
Let z Barcelony (BCN) do Londýna (STN) jde podle plánu, pohodové odbavení, vzlet, let i přistání téměř na čas, nic co by stálo za zmínku.
Po příletu do Londýna je vše trošku jinak, už pasová kontrola při vstupu na území Velké Británie je doprovázena zvídavými otázkami, šátky a kapuci jsem si raději sundal dobrovolně ještě než jsem dorazil na kobereček. Nakonec jsme prošli bez větších obtíží a mohli si tak vychutnat pozdní snídani, sýrovou, jak jinak také, že? :-) Původní plán vykouknout na chvíli za dveře nám překazilo zcela netypické počasí pro Londýn - déšť, mlha a zima :-) Takže pokračujeme, vzhůru k odbavení, kde jsem se dostal do drobných problémů. Ale o tom až za chvíli... London Stansted (STN) mě lehce naštval ze dvou důvodů, za prvé jsme tu narazili na jediné pítko, takže de facto tu není možnost napít se vody, aniž by za ni člověk nezaplatil nekřesťanské peníze. A druhak, cesta ke gateám je schválně stočena do úžasného hada a prochází mezi asi stovkou odporných kýčovitých obchodů, ze kterých bych ještě teď zvracel. Zpátky však k mým problémům, zapomněl jsem přesunout malý sprchový gel do průhledného pytlíku a to se na tomto letišti netoleruje (v Berlíně i Barceloně mi to prošlo bez povšimnutí...) Mé zavazadlo se dostalo na slepou kolej, kde se do něj nepustili moli :-) nýbrž anglická dáma s gumovými rukavicemi, no ještěže tu mluvíme jen o mém zavazadle a ne o mně ;-) Po trošce naprosto nepovedené konverzace, raději nechtějte vědět, na co jsem se jí zeptal :-) se vše vysvětlilo, gel putoval tam, kam měl a jelo se dál. Těsně před naloděním jsme zvládli jednu partičku karet a hurá na palubu, zkrátka vše běželo jak na drátkách. Tedy aspoň do okamžiku, než se ozval kapitán a oznámil nám, že díky poruše německého radaru nesmíme do vzduchu, další zprávy za hodinu. Po hodině přišla další jobovka, čekáme dál... Co se vrátit ke kartám? Jdeme na to... Sotva jsem začali, ozval se znovu kapitán, že letíme :-) Kdyby to byl řekl dříve, že záleží jen na tom, kdy začneme s karbanem...
Do Berlína (SXF) jsme dorazili asi za půl druhé hodiny (13:00-14:30) a ani tam nás nečekalo lepší počasí, nízká oblačnost nás provázela až těsně nad povrch přistávací plochy. Ale to nevadí, díky ní bylo možné při přistání luxusně sledovat proudnice nad odtokovce křídla, ...krásná demonstrace. Z letadla se nám podařilo davově vycukrovat obdivuhodně rychle. Na letišti jsem odhodil batoh a přes otravnost bolesti několik natažených svalů vyběhl v drobném mrholením na blízké vlakové nádraží. Cesta zpět k autu byla mnohem komplikovanější než-li od auta na parkoviště. Nejen že tu leží mnohem více kolejí, ale i automaty na prodej jízdenek se zdály být nastaveny "univerzálněji" a navíc byly zcela obsazeny. Takže trvalo nezanedbatelnou dobu, než se mi podařilo zakoupit svoji vytouženou jízdenku (Kurzstrecke Berlin Regeltarif) za stejných 1,60 EUR jako v pátek. Při cestě k automatům jsem minul informační tabule objasňující co kam jede a protože se mi nechtělo vracet, zkusil jsem vyběhnout na nejbližší nástupiště. S mobilem v ruce jsem se dotázal prvního cestujícího, zda jsem správně, no nebyl, ale aspoň jsem se dověděl kam běžet. Kupodivu měl vlak přijet během několika málo minut, paráda! Ještě jednou jsem si ověřil, že čekám na správný spoj, jen tak tak cvakl lístek na nástupišti a za pět minut již vystupoval před parkovištěm Park & Ride Altglienicke S-Bahn. Auto stálo tam, kde jsem ho v pátek zanechal... Za dalších pět minut jsem byl zpět na letišti a tak jsme mohli pokračovat v cestě domů.
Opět jsem si to těžce ulehčil, za volant se posadila Jáňa a svezla nás přes celé Německo. Poslední dobou bývá často moji záchranou před nočním/ranním usínání za volantem. Je nadmíru příjemné vidět, jak se z někoho, kdo ještě před nedávnou dobu nechtěl na dálnici sednout za volant, stává naprosto špičkový dálniční pilot a zároveň jedna z nejlepších řidiček co znám. Navíc to má i další bonusy, kupříkladu klidnější posádku :-) Když se Jáňa nachází za volantem, většinou všichni spí, když tam sedím já, jen málokdo se odváží pozbýt bdělého stavu, tedy s výjimkou právě Jáni, která je zvyklá na manévry z jiného světa ;-)
Ani jsme se nenadáli a pražské věžičky nám oznamovaly konečnou, no tedy jak pro koho. Každopádně jsme se společně zastavili v mé oblíbené restauraci Curry House na Palmovce, kde jsem si dal, jak jinak, nejvíc nejpálivější fal, co znám :-) Pro změnu jsem zvolil hovězí variantu a trochu zbytečně i rýži. Přestože jsem se u jídla vůbec nezpotil nemohu než hodnotit jídlo opět nadmíru kladně nejvyššími indickými známkami. Je fajn, že nejen já, ale i všichni ostatní zvolili něco, co jim chutnalo! Rozkošná část osádky nás záhy opustila a do Brna jsme mířili s Jirkou již osamoceně...
Sloní zhodnocení
Kdybych měl vyzdvihnout to nejlepší z Barcelony, volil bych bez váhání své kamarády :-) Opakování je matkou moudrosti... je to o lidech a ne o tom, kde trávíte dovolenou. Já mám to obrovské štěstí, skvělé kamarády, se kterými si dosyta užívám každý výlet a za to jim patří dík! Kdybyste chtěli slyšet o tom nejhezčím, co jsem viděl, opět bych sáhl do vlastních řad a popovídal bych vám o Jáni a Andrejce, až po té byste ze mě dostali slovo "Montserrat". No ano, není to Barcelona, ale jinou odpověď zkrátka nemám :-) Gaudího památky stojí za vidění, ale nemohu říct, že by mě nějak zvlášť okouzlily, La Sagrada Familia mě dokonce vyloženě zklamala. Ano viděli jsme dlouhou řadu zajímavých míst a památek, ale žádné nesahaly horám (Montserratu) ani po kotníky...
Co to stálo?
- celkem: 5429Kč
- zpáteční letenka (Berlín-Barcelona, Barcelona-Londýn-Berlín): 3300Kč
- cesta na letiště a zpět (Brno-Berlín-Brno): 804Kč
- hromadná doprava v Berlíně a Barceloně: 189Kč
- ubytování v Barceloně na 4 noci (284Kč na noc): 1136Kč
- jídlo: 31,20 EUR = 847Kč
- Queso gouda semicurado (451g), 3,15
- Queso mezcla semicurado (300g), 2,29
- Queso oveja madurado viejo (250g), 2,79
- Banana (360g), 0,45
- Queso quark 0% (500g), 1,39
- Queso oveja madurado viejo (250g), 2,79
- Queso fresco cabra (250g), 2,79
- Queso oveja curado (250g), 2,59
- Yogur bifidus 4x, 0,49
- Aqua miner 1,5l, 0,29
- Queso oveja madurado viejo (250g), 2,79
- Queso Grana Padano (200g), 2,79
- Atún natural 3x, 1,55
- Banana (208g), 0,26
- Banana (?g), 2,00
Co jsme ušli?
- sobota, viz mapa: 20km
- neděle, viz mapa-1: 14km, mapa-2: 2,5km, mapa-3: 6,5km
- pondělí, viz mapa-1: 12km a mapa-2: 4,5km, mapa-3: 4,5km
Ukázka mého TV programu, aneb až pojedu příště do Berlína
- patek 11:30, odjezd Brno
- patek 13:30, prijezd do Prahy
- patek 17:15, prijezd na letiste Berlin (SXC), odjezd na parkoviste
- patek 17:20, parkoviste P+R (Park & Ride Altglienicke S-Bahn), cesta vlakem
- patek 17:50, prijezd na letiste Berlin (SXF) vlakem, check-in Berlin (SXF)
- patek 19:50, odlet Berlin (SXF)
- ...
