Beskydy po šesté a úplně jinak

Dějství první, jet či nejet

Týden před šestým beskydským dobrodružstvím mi přišel e-mail od Lenky, zda bych se nechtěl s jejich partou zúčastnit pěšího výletu do hor. V tu chvíli bylo ve hře více variant a nejpravděpodobnější z nich se zdála být "Tatry". V neděli na vycházce po Vysočině jsem se dověděl, že nakonec zvítězila varianta Beskydy, ale že bych měl dát vědět do nejdříve. Co si budeme povídat, na jedné misce vah Žďárská Liga Mistrů, která se díky sérii zranění a neúčastí proměnila v noční můru a na straně druhé milované Beskydy... Ano, zvítězila pravda, láska a rozum. Ono co si budeme povídat, přeci jen mnohem více hrozilo zranění poškozeného levého ramene na lize než v lesích (tedy za předpokladu, že bych nedělal žádné kraviny). V pondělí ráno píšu Lence: "Jedu!"

Dějství druhé, páteční zaklínadlo - hamaka, lamaka, kanadská karaka

Plán byl jasný, sraz v 8:40 na vlakovém nádraží, v 9:02 odjezd do Rožnova pod Radhoštěm. Času dost, že? Ráno jsem se dobalil, poněvadž jsem to nezvládl večer, který byl díky prasklé vodě poměrně zajímavý. Sedl jsem na kolo a vyrazil do práce, vytiskl jsem si plány cest pro případ, že by mi umřel mobil, skočil na inline brusle, ujel asi 7km v hodně ostrém tempu s holemi, dal si sprchu, oblékl se a v plné polní chvátal na vlak. Dorazil jsem přesně na čas, za chvíli jsem tu byli všichni a hurá do lesů... Ve skvělé společnosti cesta vlakem utekla jak voda a my o půl jedné vystupovali v Rožnově.

Už první kroky se ukázaly býti poměrně namáhavými, ne snad kvůli cestě samotné, ale kvůli mým kanadám, na které jsem si stále nezvykl. Za normálních okolností bych si je do podobného terénu nikdy nevzal, ale Lenka strašila, že výpravy se neúčastní pouze samí zdatní horalové (no bodejť by jo, jsem v ní já :-)) a že původně plánovaná trasa přes Smrk a Lysou nejspíše nedopadne, tak abych prý nebyl znuděný nízkou náročností... V Rožnově jsem se poprvé v životě dostal "do centra", prohlédl jsem si Masarykovo náměstí zatímco zbytek výpravy (bylo nás sedm) vyrazil na oběd. Kdo by to byl řekl, že jsem měl své penne a odhodlání napravit své celotýdenní pokusy o sebecukrovraždu :-) Okolo půl druhé jsme se společně vydali na cestu po červené turistické na Černou horu, Velkou Polanu, Radhošť, Radegast, Pustevny, Tanečnici a Tanečnici - sedlo. Zatímco v údolí Rožnovské Bečvy panoval čerstvý vzduch s téměř jasnou oblohou, tak na kopcích vládla vyloženě zima ruku v ruce s mlhou a tak máme překrásnou kolekci zážitků a fotografií s názvy Radhošť v mlze, Radegast v mlze a Pustevny v mlze :-)
Na Pustevnách jsem si udělali malou zastávku, pohled na vyhořelý Libušín byl opravdu žalostný. Vzhledem k tomu, že se blížila tma a vymrzlá skupina se dožadovala něčeho teplého do žaludku, vydali jsem se hledat nějaké občerstvení. Najít něco v mlze bylo samo o sobě náročné, zvlášť když bylo vše zavřené. Nakonec se zadařilo a my si tak užili teplého čaje a polévek v Kolibě u Zaryša. Když jsme restauraci opouštěli čekala na nás venku paní tma a za ruku se držela s paní mlhou, která by šla krájet. Noční pochod s čelovkami, dohledem pěti metrů a ze stromů kapající vodou byl pro mě novinkou stejně tak jako asi hodinové hledání prostoru pro stanování. Nakonec jsme zakotvili okolo osmé na sedle Tanečnice. Honza se rozhodl spát ve svém osobním mikrostanu, Jirka s Hankou v dvoumístném stanu, Janča a Jarčou v trojmístném, Lenka na stole zastřešeného posezení u rozcestníku a já se jal vyzkoušet svoji minihamaku pod střechou téhož posezení. Svoje obydlí jsem připravoval déle, než se ostatním podařilo postavit všechny stany a i tak všeobecně nebudilo přílišnou důvěru (no ani ve mně samém :-)). První pokusy o nalezení do spacáku v hamace vypadaly nejen neohrabaně, ale především komicky. Nakonec se mi to podařilo a postupem času jsem nabýval závěsné sebedůvěry, časem jsem měl i ruce zastrčené ve spacáku bez obavy o "eskymáka" :-) Každý poryv větru mě lehce rozhoupal a brzký příchod spánku se zdál býti neodkladným stejně jako večerní a ranní chlad. Od začátku mě nadmíru trápily zmrzlé nohy a postupem času zmrzlé všechno aneb není nad to viset v průvanu zabalený v patnáct let staré Makro náhražce spacího pytle (ano, ukázalo se, že prodat svůj výborný spacák týden před odjezdem do hor bylo prozíravé rozhodnutí). Asi po dvou hodinách stálého usínání a probouzení zimou jsem se rozhodl vlézt na několika fošnami zčásti zadělaný strop nad posezením, kde bylo o poznání méně větrno. Nehrozil mi pád z jednoho metru ale rovnou z dvou a půl a to při jakémkoliv divočejším převalení se, ale i tak to za to stálo. Tvrdé fošny a zima obecně mi stejně příliš spánku nedopřáli, ale s tím se v mém případě počítá - jsem dámička.

Dějství třetí, odpadlíci a Smrk

Ráno bylo nasyceno vůní optimismu - slunce a blankytná obloha s jedním mrakem. Záhy se však začala většina tohoto pocitu ztrácet. Lenka a Honza se rozhodli opustit výpravu kvůli zdravotním indispozicím, Lenka s Jirkou se pořezali, Lenka s Jirkou přišli díky myším o část svých zásob jídla, jeden stan byl myší prokousán a za nedlouho přišla mlha spolu s mraky, které zakryly celou oblohu. Asi okolo desáté hodiny se pětičlenný zbytek výpravy dal na pochod. Tím, že výprava přišla o své vůdce a organizátory, chopil jsem se kormidla s úmyslem zdolat vysněné vrcholy - Smrk a Lysou. Od začátku jsem pro to dělal vše, zkracoval jsem cestu kudy to jen šlo, tak abych maximalizoval pravděpodobnost zvládnutí mého plánu. Výprava ani příliš neprotestovala, i když mé zkratky vedly nejednou po spádnici z kopců. do kterých by se muselo lézt po čtyřech. Tak jsme si cestu po červené poměrně zkrátili odbočkou u Kněhyně a putováním téměř přímo za nosem. Jediná zkratka, které mi nevyšla bylo zdolání Čeladenky a následných 300 výškových metrů po spádnici s neskutečným stoupáním lesem. Zde se výprava demokraticky rozhodla pro obchvat přes Podolánky a Pulcnarku a následnou zkratku na modrou, po které jsem se vyškrábali na rozcestí Polana, tam jsem se vrátili na červenou, kterou jsem téhož dne ráno opustili. Odtud následoval nekonečný výstup až na Smrk. Vzhledem k tomu, že nikdo nějak zvlášť neprotestoval, sešli jsem na Smrk - sedlo a po žluté dolů na rozcestí Šance. Poslední pasáž podél skalního masivu okolo půl sedmé, kdy v lese bylo již šero, že ani zkušený horal by se nemusel stydět za čelovku jsme šli za mírného deště po příšerné kamenité a kluzké stezce prakticky za tmy. Po půl hodince hledání jsme našli vhodné místo na táboření a rozbalili naši vesničku, tentokráte šlo jen o dva stany - pro dva a pro tři. Naštěstí se něžnější část naší výpravy (která byla v přesile :-)) rozhodla spát odděleně - ženy a muži. Toto rozhodnutí jsem uvítal, hned vysvětlím. Díky své mizerné fyzičce jsem byl navýsost vyčerpaný a představa jak se koupu v ledovém potoku mě zcela výjimečně nechávala naprosto chladným, jenže k ženám do stanu dva dny nemytý bych se neodvažoval, takže by mě nic jiného nezbylo :-) Na poměry nezvykle jsem se vyspal velice dobře a ani mě příliš nevadila myš, která Jirkovi a pro tentokrát Jarči ujedla něco málo dalších zásob.

Dějství čtvrté, Lysá a Ostrava

Večerní domluva zněla - vstávat v sedm a v osm mít sbaleno. Jak jsme se domluvili, tak se i stalo... Minutu po osmé jsem již mašírovali po žluté na přehradu Šance. Na její hrázi jsem se rozloučili s dalším členem výpravy, který nesdílel naše nadšení pro asi 800 výškových metrů, které nás čekalo pří výstupu na Lysou. Jarča se odpojila a vyrazila do Ostravice na vlak. Nás už čekalo jen několik málo kilometrů s nemalým převýšením. Žlutou jsem ještě nikdy nešel, svědomitě mohu říct, že se ukázala podobně zvrácenou jako jiné turistické cesty. Překvapivě hodně pasáží vedlo po rovině a o to strmější byla zbývající stoupání. Co mi osobně udělalo nemalou radost, byly maliny a ostružiny, mnohé ještě nezralé - osvěžující jako v létě, zkrátka báječné. I poslední den našeho putování jsem se kochal čerstvým vzduchem, nádhernými lesy plnými hub, příjemným vlhkem a vůbec vší krásou okolo aneb není nad podzim v Beskydech. Sem tam jsme po cestě někoho potkali, třeba jako troji sympatických děvčat, zapředl jsem s nimi hovor, což mi přišlo jako neprůstřelná výmluva, proč zastavit a odpočívat :-) Trochu deprimující bylo, že vysílač na Lysé hoře nebyl vidět dokud jsme se mu nepřiblížili asi tak na necelý kilometr, ale zato potom to byla již brnkačka, tedy pominuli závod s borci, od kterých jsem se nechtěl nechat předběhnout :-) Na vrcholu bylo narváno, jako kdyby něco dávali zadarmo. Chvilka odpočinku znamenala neplánované vyslechnutí několika hovorů, třeba jako jedné paní, která do telefonu křičela jak na lese, mohlo jí být mezi 60-70. roky a někomu sdělovala, že si musela vyčistit hlavu výšlapem na Lysou. Vzápětí nahoru doběhla krásná holka v doprovodu borce a hlásí čas 1:06, no tak to teda LOL, jsem chcípák :-) Po další chvíli dorazila parta důchodkyň 1:45... No co dodat? Nám to trvalo z Šance asi necelé 2:30. Ano, nezávodili jsme, ano, měl jsem na nohách kanady a to je nemalá zátěž a přítěž a vůbec, ale batoh se rozhodně nedal nazvat plnou polní, takže mi nezbývá než obdivně odhodit svoji vojenskou čepici v dáli a poklonit se všem místním borcům... A to nemluvě o množství krásek, které bylo možné spatřit na vrcholu Lysé... moc příjemné. Zdolání jsme oslavili Lenčinou slivovicí, pohladili jsem hladící bod a ještě než jsme se vydali dolů, navštívili jsme rozestavěnou Bezručovu chatu, kde se konal den otevřených dveří. A návštěva rozhodně nebyla nezajímavá, obnova chaty, která vyhořela v roce 1978 padla opět na hrb KČT. Dověděli jsme se, že mnohé se děje (stavebně) prostřednictvím brigád nadšenců, že původně plánovaný rozpočet 70 miliónů korun se podařilo stáhnout již na polovinu, mohli jsem si užít nádherný výhled z nedokončeného společenského prostoru stejně tak jako z budoucích ubytovacích prostor. A dalo by se pokračovat ještě poměrně dlouho ve výčtu toho, co jsem se dověděli a co jsme viděli, nakonec se zmíním ještě o jedné záležitosti a to je takzvané ubytování za "50Kč", klasický velký pokoj s matracemi na zemi, společnou sociálkou, kde každý spí ve vlastním spacáku aneb je fajn, že se stále myslí i na "rozumné ubytování", protože co si budeme zastírat, většina pokojů vypadala hodně luxusně a obávám se, že tomu bude odpovídat i cena služeb... Cesta dolů nás vedla po modré rovnou až na vlakové nádraží ve Frýdlantu nad Ostravicí. Po cestě jsme se ještě zastavili u Ivančeny - skautské mohyly, která je rok od roku v dezolátnějším stavu. Během sestupu jsme taktéž zjistili zajímavou skutečnost a to, že jsme nějací rychlí a že stihneme vlak v 15:15 (ve skutečnosti bychom stihli i o hodinu dřívější). Když člověk sleze z těch krásných kopců, je mu trochu smutno, navíc ho nakonec čeká několik kilometrů po asfaltových silnicích než se dostane do "civilizace". A co si budeme povídat, asfalt, který se mimochodem nechutně začíná rozrůstat i po lesích (doufám, že v tom mají prsty pracháči, kteří vlastní chaty někde v kopcích a nechtějí si ničit svá nablýskaná auta - snad je ve skutečnosti důvod mnohem prozaičtější a stravitelnější) je nepříjemný ze dvou důvodů, jednak se po něm velice špatně pochoduje a jedna člověka vede nechutnými vesnicemi, jaký rozpor - překrásné hory a vesnice plné hnusu ať už je o komunistickou výstavbu či podnikatelské baroko, které mnohé zjevně stále nepřešlo... Někdy je člověk tak zaskočen, že se spíše musí smát, než že by se mu chtělo plakat, co třeba budova - včelín, budova - pyramida, ... Nakonec jsem se vymanili z vlivu těchto vesnic a dorazili do Frýdlantu a tam bych chtěl žít každý, tedy kromě mě! Krom zrekonstruovaného nádraží jsem neviděl nic pěkného. Místo komplikované cesty s mnoha přestupy jsme nakonec zvolili cestu přes Ostravu, ve které jsem v životě nebyl. Na cestě jsem ve Frýdku-Místku viděl, co vyrostlo po zbouraném zimním stadionu architekta Oskara Chmiela. Nebudu předstírat, že bych si za několik málo návštěv Frýdku vypěstoval silný vztah k jedné z dominant města, ale když pak slyšíte hlasy lidí, kteří jsou na tuto památku pyšní, stojí tam po celý jejich život, přečtete si hlasy architektů a pak zjistíte, že většinu plochy zabere nákupní středisko, pak vidíte zdemolovanou halu a nakonec při průjezdu vlakem postavené obchody, tak je vám hodně smutno... Po příjezdu do Ostravy jsem konečně viděl Stodolní (no tedy jen vlakovou zastávku :-)). BTW v jedné ze snad miliónu zastávek Ostrava - XYZ k nám do vagónu přiběhl strojvedoucí a zdrbal nás, že jsme nezavřeli dveře, čímž mě solidně naštval. Ano, takhle si přesně představuji služby Českých Drah, člověk zaplatí nemalé peníze za jízdenku, nemůže se jít posadit do normálního prostoru pro cestující poněvadž vagóny jsou koupeny ze Severní Koreje, takže normální člověk se tam nevejde, tj. sedí na třech místech v nástupním prostoru. Vagónu nefunguje automatické zavírání dveří a když je někdo, kdo vystupoval nechá za sebou otevřené, tak naběhne hulvát, který na vás křičí, proč jste ty dveře nezavřeli, že nemůže jet... Nádhera! Ve vlaku se nám povedly ještě dva dobré kousky, když už o tom mluvím. Prvním bylo moje shybování na stropních madlech, u mě nic neobvyklého "kde jsem neshyboval, tam jsem nebyl", jen jsem si nějak nevšiml průvodčí, která seděla hned za dveřmi s tím nejlepším výhledem na mě... Druhým bylo střídání Jirky a mě na třetím sedadle, čtyři prostě nebyla, takže jsme se co zastávku po dobu jedné hodiny střídali v sezení, docela dobrá rozcvička a hlavně divadlo :-) Když jsme dorazili do Ostravy dostal jsem chuť si ji trošku prohlédnout, ne že by ta půl hodina mohla stačit a ne že bych neznervózňoval ostatní členy výpravy, kteří dvakrát nestály o to, aby jim ujel vlak, ale nakonec se mnou vyrazili a prohlédli jsme si kousek města, po Nádražní ulici, která překypovala poměrně zajímavými stavbami jsme se dostali na náměstí Svatopluka Čecha, kde jsem měl možnost obdivovat Kostel Neposkvrněného Početí Panny Marie, a zpátky jsme to vzali nezajímavou Špálovou ulicí. Překvapilo mě i samotné hlavní nádraží, které vypadalo celkem obstojně, ale jinak co si budeme povídat, co jsem viděl z vlaku mi stačilo, abych si z Ostravy příliš kladných dojmů neodvezl... Ve vlaku z Bohumína do Brna se už neudálo nic zvláštního, pospávali jsme, průvodčí vykázala můj sedící batoh do horního úložného prostoru a časem si k nám přisedli dva týpci, z nichž mě jeden celkem otravoval svojí neomaleností, když v kupé snad 20min telefonoval, no co, moc slušnosti nepobral, ale to se nedá nic dělat. Do Brna jsme dorazili okolo 19h.

A co říci závěrem, nádherná tůra s fajn lidmi v nejvíc nejhezčích horách co znám. Podle mapy jsme dali 55km, nastoupali asi 3km a sestoupili taktéž 3km. Ve skutečnosti to bylo ještě o něco více, ale o to tu vůbec neběží. Byla to krása.

Nakonec několik slunečných fotografií hub, kterých byly plné lesy

A kolik to stálo?

Doprava:
 135Kč - jízdenka ČD Brno-Rožnov pod Radhoštěm (skupinová pro 6 lidí)
 198Kč - jízdenka ČD Frenštát nad Ostravicí - Ostrava -Brno (skupinová pro 4 lidi)
======
 333Kč

Jídlo:
    0Kč - 4 mrkve
    0Kč - chilli paprička
    0Kč - 10g Sugar Free Mints
    0Kč - 55g Nutrend CarboSnack
    0Kč - 30 lískových ořechů
  15Kč - 2 x bánán
    5Kč - 1/2 okurky
  40Kč - 50g Spirulina
  16Kč - 500g semolinových těstovin
  10Kč - 250g tmavý celozrnný chléb
    4Kč - 30g sušeného česněku
  13Kč - 250g odtučněného tvarohu
  41Kč - 260g uzeného sýru Krolewski 45%
  35Kč - čaj v restauraci
======
179Kč

Celkem:
 333Kč - doprava
 179Kč - jídlo
======
 522Kč

Kolik energie jsem spotřeboval na cestě

Tento odstavec tu není protože bych tak žral výživové hodnoty, ale primárně slouží pro mě jako vodítko, abych věděl kolik potravin a jakých budu potřebovat na další výlet do hor :-)

Jednotkové kalorické hodnoty zkonzumovaných potravin:

• mrkev (100g): 151kJ, tuky - 0g, sacharidy - 6g, bílkoviny - 1g
• en. gel (100g): 755kJ, tuky - 0g, sacharidy - 42,8g, bílkoviny - 1,3g
• lískové ořechy (100g): 2760kJ, tuky - 62g, sacharidy - 11g, bílkoviny - 12g
• banán (100g): 386kJ, tuky - 0g, sacharidy - 20g, bílkoviny - 1g
• Spirulina (100g): 1214kJ, tuky - 8, sacharidy - 24g, bílkoviny - 58g
• těstoviny (100g): 1494kJ, tuky - 1g, sacharidy - 73g, bílkoviny - 11g
• chléb (100g): 1000kJ, tuky - 1g, sacharidy - 50g, bílkoviny - 8g
• tvaroh (100g): 290kJ, tuky - 0,6g, sacharidy - 3,5g, bílkoviny 12,5g
• uzený sýr (100g): 1452kJ, tuky - 27g, sacharidy - 0g, bílkoviny - 27g

Kalorické hodnoty zkonzumovaných potravin:

• mrkev (100g): 151kJ, tuky - 0g, sacharidy - 6g, bílkoviny - 1g
• en. gel (55g): 415kJ, tuky - 0g, sacharidy - 23,5g, bílkoviny - 0,7g
• lískové ořechy (100g): 2760kJ, tuky - 62g, sacharidy - 11g, bílkoviny - 12g
• banán (240g): 926kJ, tuky - 0g, sacharidy - 48g, bílkoviny - 2,4g
• Spirulina (50g): 607kJ, tuky - 4, sacharidy - 12g, bílkoviny - 29g
• těstoviny (500g): 7470kJ, tuky - 5g, sacharidy - 365g, bílkoviny - 55g
• chléb (250g): 2500kJ, tuky - 2,5g, sacharidy - 125g, bílkoviny - 20g
• tvaroh (250g): 725kJ, tuky - 1,5g, sacharidy - 9g, bílkoviny 31,3g
• uzený sýr (260g): 3775kJ, tuky - 70g, sacharidy - 0g, bílkoviny - 70g

Za 3 dny jsem tedy snědl:

• váha - 1,8kg
• energie - 19.329kJ
• tuky - 145g
• sacharidy - 600g
• bílkoviny - 221g

V průměru na jeden den připadá:

• váha - 600g
• energie - 6.443kJ
• tuky - 48g
• sacharidy - 200g
• bílkoviny - 74g