- nemá krom rukavic (které si zapomněl někde na Vysočině) žádné vybavení na paragliding
- tři měsíce nebyl díky služebce ve Státech ve vzduchu (a pilotní průkaz je stále ještě teplý)
- nemá krom rukavic (které si zapomněl někde na Vysočině) žádné vybavení na ferraty
- v životě žádnou ferratu nelezl a pokud by se nepočítala jedna návštěva boulderu a lanového centra, tak je bez jakýchkoliv lezeckých zkušeností
No ano, velký dík patří Jirkovi, bez něhož bych si nezalétal a ani nezkusil první ferratu v životě...
Neděle, čtvrt na osm, na parkovišti před bývalým Carrefourem se potkáváme spolu s dalšími - Blankou a Radkem. Záhy je ze seznamu možných dopravních prostředků vyškrtnuto moje auto, třeba už jen pro chybějící českou dálniční známku. To už se však přerovnávají věci k Blance do poměrně okázalého Citroënu C4 Aircross, který ještě voní novotou. Pravdou však je, že místa tam rozhodně není více než v mém Renaultu. Během cesty usínám podobně jako Radek, Blanka řídí excelentně, jeden z nejlepších řidičů, které jsem za poslední dobu potkal... Probouzím se až okolo desáté hodiny v malebném prostředí přírodního parku Hohe Wand. Krátce po zaplacení vjezdného a vstupného se dostáváme přímo pod stolovou horu Hohe Wand.
Na malém parkovišti si vybalujeme ferratou výbavu a Radek spolu s autem a padáky mizí na kopec. Blanka, Jirka a já vyrážíme k úpatí skály, která nás už čeká. Od Jirky dostáváme základní informace co dělat a co ne. Za pár minut již stoupáme po skále. Jirka leze jako první s cílem lézt stěnu čistě. Já už na prvních metrech zjišťuji, že to není vůbec taková dávačka, jak by se mohlo zdát z vyprávění kolegů v práci. Abych byl přesný, mám strach, nevím jak dál, nohy i ruce bolí, dýchám poměrně vysokou frekvencí a srdce tluče úměrně tomu. Nakonec však nelehký začátek dávám a mám čas si odpočinout, než Jirka s asistencí neznámého dobrodince pomůže Blance, která má chuť otočit to a vrátit se zpět. Následkem toho jdu první, takže nemám od koho odkoukat cestu ani techniku, nikam nespěchám a stále bojuji, převážně se leze po kolmé stěně sem tam s nějakým převisem. Síly mizí opravdu raketovým tempem, v hlavě mi běží poučka Jirky o tom, že mám co nejvíce stát na nohách, protože přeci jenom vydrží více než ruce. Tuším, že bych měl být co nejblíže skále a tak se k ní často tisknu více, než bych býval byl k milence :-) Je to neskutečně silný zážitek. Ruce se mi chvějí strachem a vyčerpáním. Občas bojuji se zaseklými karabinami, občas s nemožností dalšího postupu a občas se závratí... Je srandovní, že člověk trpící závratěmi při pohledu z prvního patra tady stojí na ocelovém hřebu zatlučeném do skály nad stometrovou propastí :-) Hlavou běží myšlenka, co bych dělal, kdybych se dostal opravdu do situace, že bych nemohl dál... Na laně za mnou desítky dalších lidí a nemluvě o tom, že dolů by to bylo snad ještě horší než na horu... A ne že by takových pasáží pár nebylo, v nejhorším však pomohla hrubá síla a já to prostě po tom jistícím laně s vypětím všech sil vyšplhal. To také vysvětluje strhanou kůži na prstech, kéž bych jen nezapomněl ty celoprstové rukavice na Vysočině :-) Někde v půlce se zapisujeme do vrcholové knihy (WTF?) v půlce? Ano, přesně tam :-) Od půlky následují lehčí pasáže, které zdoláváme poměrně hladce až pod závěrečnou ferratu, kde máme na výběr, delší a horizontálnější část nebo kratší a prudší... Hádejte, která zvítězila :-) No a že mi dala požrat, nakonec ještě jeden převis a údajných 25m výškových bylo za mnou. Na hoře jsem počkal na Jirku s Blankou a společně se vypravili na vyhlídku Skywalk, která nabízí překrásný pohled do krajiny spolu s možností obdivovat první paraglidisty vrhající se z nedaleké startovačky do vzduchu. Vyčerpaný a šťastný si uvědomuji, že zmizela obava z dlouhé pauzy mezi posledním létáním a tím, které mě čeká, když jsem přežil tuhle stěnu, tak snad už všechno :-) Až doma zjišťuji, cože jsme to zdolali. 210m vysoká ferrata s celkově 300m převýšením nese názvem HTL Steig a poslední úsek Blutspur. Zároveň objevuji skutečnost, že se jedná o nejtěžší ferratu v okolí Vídně se značením D/E. No páni. Za střízliva bych se do toho asi nepustil, vlastně je to komické. Na tomto příkladu lze krásně demonstrovat, jak si člověk klade do cesty za jakýmkoliv cílem umělé psychické překážky. Jak stačí člověka neseznámit se skutečností, že něco nejde... Jirka se nezmínil, že je to ta nejtěžší ferrata široko daleko, prostě mi oznámil, že to zvládnu, že tam kde mi bude chybět technika si pomohu silou a tak se také stalo. Představa, že bych dopředu věděl, jak se ferraty značí, jak je tato obtížná a nedej Bože, abych si přečetl některé články o zdolávání HTL Steig, tak by snad i zvítězil zdravý rozum a nikdy bych se na takovou cestu nedal. Takhle jsem nevěděl, co mě čeká, jen jsem věděl, že to zvládnu :-)
Intermezzo. Tak se stalo, že aniž bych věděl, co jsme zdolali, stojím s rozedřenými prsty, dotlučený od několika kontaktů se skálou, lehce krvácející a durch propocený na luxusní vyhlídce a užívám si slunečních paprsků protínajících azurové nebe nade mnou. Spokojenost lze vylepšit snad už jen jídlem, na které se záhy vydáváme :-) Nepohrdneme ani malou procházkou, která nás po obědě čeká, přeci jenom na startovačku to je ještě kilometr cesty do kopce. Tam se potkáváme s druhou částí výpravy, některé členy už znám z létání na Lijaku ve Slovinsku. Paraglidisty tvoří různorodá skupina lidí, které však spojuje jistý typ pohody a tak čekání na svahu probíhá v milé společnosti. Čas však letí a vyplňují se Jirkovi obavy, že to moc na létání nebude. Naštěstí se neplní ta největší obava o směr větru, startovat z dvacet metrů dlouhé louky zakončené 200m srázem bych si asi vážně netroufl - o kolik jen větší jistotu tu mají rogalisté :-) JZ startovačka, kterou okupujeme, je proti ní tak pohodovým místem pro start, že si člověk snad nedokáže představit lepší... Ještě na sucho dostávám příležitost vyzkoušet si poprvé před letem sedačku s kokonem, kterou jsem nikdy nelétal. Zdá se, že jsem těžký jako prase, Jirka s Vlastíkem, byť jsou oba silní, mě nemohou za karabiny sedačky unést :-) No bude to zajímavé, ale už se nemohu dočkat...
První start dne proběhl bez problémů, za chvíli jsem byl ve vzduchu a záhy se to snažil točit ke skalní stěně. Je pravda, že jsem se poměrně dlouho houpal a hlavně nebyl schopný nalézt nohama do kokonu. Když už se mi zdálo, že jsem zvítězil, tak přišlo vystřízlivění v podobě zaseknuté nohy v trojúhelníku speedu, ten jsem opravdu zašlápnout nechtěl a už vůbec ne zamotat se do něj. Nakonec jsem však zvítězil, nohu vypletl, uvelebil se do sedačky a začal užívat letu. První let po takové době jsem bral hodně s rezervou, takže jsem letěl v uctivé vzdálenosti od skalního masivu a tak není divu, že místo svahování jsem plynule klesal až na přistávačku. Tam mi tak úplně nevyšel rozpočet na přistání, takže jsem měl plné ruce práce, abych nepřistál na plotě, ale dobrá věc se podařila a ještě mi zbyly asi dva metry :-)
Druhý a poslední start zdaleka nebyl tak vydařený, na levé straně jsem měl závlek a přestože jsem si toho všiml a snažil se to napravit řidičkou, musel jsem nakonec kapitulovat a start si zopakovat. Napodruhé prošlo vše bez problémů, tedy nepočítáme-li skutečnost, že ve třičtvrtě na čtyři byla značná část prostoru již zastíněna a tak místo pětiminutového sletu následoval čtyřminutový. Tentokráte jsem se však dostal nohy do kokonu na poprvé, nehoupal se se sedačkou a celý let si parádně užil. Co vám budu popisovat, zkuste to sami! Přistání bylo také hladké, takže spokojenost.
Mezi prvním a druhým letem jsme společně mohli obdivovat kapku pilotáže jednoho kluzáku, který se objevil nad svahem. Krásné bylo srovnat rychlost padákových kluzáků s kluzákem, který se pohyboval asi tak trojnásobnou rychlostí a to nemluvě o aerodynamickém svistu, který působil až poněkud hrozivě...
Cesta zpět by byla stejně luxusní jako tam, tedy nebýt té kolony až do Vídně :-) Okolo deváté hodiny večer jak spokojeně zapadl do bytu a užíval si nabyté spokojenosti.
A kolik to stálo?
Doprava, vstup, půjčení vybavení:
33,3 EUR (palivo pro 4 osoby, 380km)
8,5 EUR (rakouská dálniční známka pro 4 osoby)
2,0 EUR (vjezd auta do přírodního parku pro 4 osoby)
1,8 EUR (vstup osoby do přírodního parku)
5,0 EUR (použití startovačky a přistávačky)
10,9 EUR (půjčení vybavení)
======
28,65EUR (na osobu)
788 Kč (na osobu při kurzu ČNB střed 27,49)
Jídlo:
100Kč
======
100Kč
Celkem:
788Kč - doprava, vstup a půjčení vybavení
100Kč - jídlo
======
888Kč
Na malém parkovišti si vybalujeme ferratou výbavu a Radek spolu s autem a padáky mizí na kopec. Blanka, Jirka a já vyrážíme k úpatí skály, která nás už čeká. Od Jirky dostáváme základní informace co dělat a co ne. Za pár minut již stoupáme po skále. Jirka leze jako první s cílem lézt stěnu čistě. Já už na prvních metrech zjišťuji, že to není vůbec taková dávačka, jak by se mohlo zdát z vyprávění kolegů v práci. Abych byl přesný, mám strach, nevím jak dál, nohy i ruce bolí, dýchám poměrně vysokou frekvencí a srdce tluče úměrně tomu. Nakonec však nelehký začátek dávám a mám čas si odpočinout, než Jirka s asistencí neznámého dobrodince pomůže Blance, která má chuť otočit to a vrátit se zpět. Následkem toho jdu první, takže nemám od koho odkoukat cestu ani techniku, nikam nespěchám a stále bojuji, převážně se leze po kolmé stěně sem tam s nějakým převisem. Síly mizí opravdu raketovým tempem, v hlavě mi běží poučka Jirky o tom, že mám co nejvíce stát na nohách, protože přeci jenom vydrží více než ruce. Tuším, že bych měl být co nejblíže skále a tak se k ní často tisknu více, než bych býval byl k milence :-) Je to neskutečně silný zážitek. Ruce se mi chvějí strachem a vyčerpáním. Občas bojuji se zaseklými karabinami, občas s nemožností dalšího postupu a občas se závratí... Je srandovní, že člověk trpící závratěmi při pohledu z prvního patra tady stojí na ocelovém hřebu zatlučeném do skály nad stometrovou propastí :-) Hlavou běží myšlenka, co bych dělal, kdybych se dostal opravdu do situace, že bych nemohl dál... Na laně za mnou desítky dalších lidí a nemluvě o tom, že dolů by to bylo snad ještě horší než na horu... A ne že by takových pasáží pár nebylo, v nejhorším však pomohla hrubá síla a já to prostě po tom jistícím laně s vypětím všech sil vyšplhal. To také vysvětluje strhanou kůži na prstech, kéž bych jen nezapomněl ty celoprstové rukavice na Vysočině :-) Někde v půlce se zapisujeme do vrcholové knihy (WTF?) v půlce? Ano, přesně tam :-) Od půlky následují lehčí pasáže, které zdoláváme poměrně hladce až pod závěrečnou ferratu, kde máme na výběr, delší a horizontálnější část nebo kratší a prudší... Hádejte, která zvítězila :-) No a že mi dala požrat, nakonec ještě jeden převis a údajných 25m výškových bylo za mnou. Na hoře jsem počkal na Jirku s Blankou a společně se vypravili na vyhlídku Skywalk, která nabízí překrásný pohled do krajiny spolu s možností obdivovat první paraglidisty vrhající se z nedaleké startovačky do vzduchu. Vyčerpaný a šťastný si uvědomuji, že zmizela obava z dlouhé pauzy mezi posledním létáním a tím, které mě čeká, když jsem přežil tuhle stěnu, tak snad už všechno :-) Až doma zjišťuji, cože jsme to zdolali. 210m vysoká ferrata s celkově 300m převýšením nese názvem HTL Steig a poslední úsek Blutspur. Zároveň objevuji skutečnost, že se jedná o nejtěžší ferratu v okolí Vídně se značením D/E. No páni. Za střízliva bych se do toho asi nepustil, vlastně je to komické. Na tomto příkladu lze krásně demonstrovat, jak si člověk klade do cesty za jakýmkoliv cílem umělé psychické překážky. Jak stačí člověka neseznámit se skutečností, že něco nejde... Jirka se nezmínil, že je to ta nejtěžší ferrata široko daleko, prostě mi oznámil, že to zvládnu, že tam kde mi bude chybět technika si pomohu silou a tak se také stalo. Představa, že bych dopředu věděl, jak se ferraty značí, jak je tato obtížná a nedej Bože, abych si přečetl některé články o zdolávání HTL Steig, tak by snad i zvítězil zdravý rozum a nikdy bych se na takovou cestu nedal. Takhle jsem nevěděl, co mě čeká, jen jsem věděl, že to zvládnu :-)
Intermezzo. Tak se stalo, že aniž bych věděl, co jsme zdolali, stojím s rozedřenými prsty, dotlučený od několika kontaktů se skálou, lehce krvácející a durch propocený na luxusní vyhlídce a užívám si slunečních paprsků protínajících azurové nebe nade mnou. Spokojenost lze vylepšit snad už jen jídlem, na které se záhy vydáváme :-) Nepohrdneme ani malou procházkou, která nás po obědě čeká, přeci jenom na startovačku to je ještě kilometr cesty do kopce. Tam se potkáváme s druhou částí výpravy, některé členy už znám z létání na Lijaku ve Slovinsku. Paraglidisty tvoří různorodá skupina lidí, které však spojuje jistý typ pohody a tak čekání na svahu probíhá v milé společnosti. Čas však letí a vyplňují se Jirkovi obavy, že to moc na létání nebude. Naštěstí se neplní ta největší obava o směr větru, startovat z dvacet metrů dlouhé louky zakončené 200m srázem bych si asi vážně netroufl - o kolik jen větší jistotu tu mají rogalisté :-) JZ startovačka, kterou okupujeme, je proti ní tak pohodovým místem pro start, že si člověk snad nedokáže představit lepší... Ještě na sucho dostávám příležitost vyzkoušet si poprvé před letem sedačku s kokonem, kterou jsem nikdy nelétal. Zdá se, že jsem těžký jako prase, Jirka s Vlastíkem, byť jsou oba silní, mě nemohou za karabiny sedačky unést :-) No bude to zajímavé, ale už se nemohu dočkat...
První start dne proběhl bez problémů, za chvíli jsem byl ve vzduchu a záhy se to snažil točit ke skalní stěně. Je pravda, že jsem se poměrně dlouho houpal a hlavně nebyl schopný nalézt nohama do kokonu. Když už se mi zdálo, že jsem zvítězil, tak přišlo vystřízlivění v podobě zaseknuté nohy v trojúhelníku speedu, ten jsem opravdu zašlápnout nechtěl a už vůbec ne zamotat se do něj. Nakonec jsem však zvítězil, nohu vypletl, uvelebil se do sedačky a začal užívat letu. První let po takové době jsem bral hodně s rezervou, takže jsem letěl v uctivé vzdálenosti od skalního masivu a tak není divu, že místo svahování jsem plynule klesal až na přistávačku. Tam mi tak úplně nevyšel rozpočet na přistání, takže jsem měl plné ruce práce, abych nepřistál na plotě, ale dobrá věc se podařila a ještě mi zbyly asi dva metry :-)
Druhý a poslední start zdaleka nebyl tak vydařený, na levé straně jsem měl závlek a přestože jsem si toho všiml a snažil se to napravit řidičkou, musel jsem nakonec kapitulovat a start si zopakovat. Napodruhé prošlo vše bez problémů, tedy nepočítáme-li skutečnost, že ve třičtvrtě na čtyři byla značná část prostoru již zastíněna a tak místo pětiminutového sletu následoval čtyřminutový. Tentokráte jsem se však dostal nohy do kokonu na poprvé, nehoupal se se sedačkou a celý let si parádně užil. Co vám budu popisovat, zkuste to sami! Přistání bylo také hladké, takže spokojenost.
Mezi prvním a druhým letem jsme společně mohli obdivovat kapku pilotáže jednoho kluzáku, který se objevil nad svahem. Krásné bylo srovnat rychlost padákových kluzáků s kluzákem, který se pohyboval asi tak trojnásobnou rychlostí a to nemluvě o aerodynamickém svistu, který působil až poněkud hrozivě...
Cesta zpět by byla stejně luxusní jako tam, tedy nebýt té kolony až do Vídně :-) Okolo deváté hodiny večer jak spokojeně zapadl do bytu a užíval si nabyté spokojenosti.
A kolik to stálo?
Doprava, vstup, půjčení vybavení:
33,3 EUR (palivo pro 4 osoby, 380km)
8,5 EUR (rakouská dálniční známka pro 4 osoby)
2,0 EUR (vjezd auta do přírodního parku pro 4 osoby)
1,8 EUR (vstup osoby do přírodního parku)
5,0 EUR (použití startovačky a přistávačky)
10,9 EUR (půjčení vybavení)
======
28,65EUR (na osobu)
788 Kč (na osobu při kurzu ČNB střed 27,49)
Jídlo:
100Kč
======
100Kč
Celkem:
788Kč - doprava, vstup a půjčení vybavení
100Kč - jídlo
======
888Kč
