Pondělí v 4:56 se s pomocí mobilu dostávám z říše snů, dvě tvarohové buchty k snídani, sprcha, zalívám věčnou lípu a pak již spěchám na šalinu - jak netypické... 6:20 sedám společně s kolegy do žlutého a v 8:45 vystupujeme na letišti ve Vídni Schwechatu. Vzhledem k tomu, že jsem ještě nikdy letadlem neletěl, je to pro mě samá premiéra a to rovnou 10h na trase Vídeň Schweechat - Washington Dulles International Airport (IAD). První co mě v letadle (Boing 777-200/200ER) překvapilo je stísněnost prostoru, mačkáme se tu více než ve žlutém, start letadla byl celkem zážitek, zrychlení je ohromující, stejně jako zvednutí se mého žaludku při odlepení se od Země :-) Zato jídlo moc neohromí, maximálně tak v negativním smyslu slova. Díky velké oblačnosti toho není moc vidět (tedy ono zkoumámí oblačnosti z nadhehledu je samo o sobě zajímavé), ale sem tam vykoukne země a to je pak krásný pohled, zvláště z výšky 10.000m. Dostupné palubní údaje nejsou nezajímavé, o výšce jsem se již zmiňoval, nad oceánem letíme ještě o tisíc metrů výše, rychlost letu se pohybuje okolo 800-900km/h (samozřejmě mluvíme o traťové rychlosti). Neméně zajímavý je údaj o teplotě v 11.000m, která dosahuje -50°C a to je vážně nářez :-) Let nad oceánem kromě občasného setkání se s dalším letadlem je opravdu nudný (BTW v praxi si mohu ověřit teoretickou znalost, že výška nad vodou se ověřuje mnohem hůře než nad pevnou zemí), takže člověk ubíjí čas koukáním na filmy a případně prací na počítači. Jediné trochu akčnější momenty nastávají v drobných turbulencích, je pěkné sledovat prohýbání se masivních křídel a pociťovat pohupování se letadla, dle občasného křiku cestujících to ovšem všichni neoceňují stejně jako já :-) Poslední napínavou chvilkou se přirozeně stalo přistání, mechanická symfonie desítky řiditelných částí křídel mě zanechávala v úžasu...
Poté již následovala zdlouhavá a nejistá procedura, do které bylo zapojeno nemálo úředníků Spojených Států, která naštěstí vyústila v povolení mého vstupu do USA a to včetně mé domácí jahodové marmelády a česneku, který jsem díky akutní bolesti v krku k nelibosti ostatních nedlohou po přistání požil :-)
Po opuštění letiště jsme se vydali půjčit si nějakou káru, v našem případě rovnou tři. 2000USD na šest týdnů za malý vůz, hmmm... Naše skupina si vybrala (tedy já si vybral) i přes protesty Kuby (po té, co zjistil, že auto je vybaveno "Sync" technologií od Microsoftu) Ford Focus SE Sedan. Zajímavé auto vybavené 2.0L Ti-VCT direct injection flex-fuel motorem. Pro neznalé, jedná se o 4-válcový motor s nezávislým časováním sacích a výfukových ventilů schopný fungovat na obyčejný benzím i E85 (85% ethanol a 15% benzín) případně jakýkoliv jejich mix. Motor je spojen, jak jinak než, s 6-stupňovou automatickou převodovkou. Do tohohle okamžiku OK, ale jak se dostaneme ke skutečným výkonů, spotřebě, dojezdu a místu na zadních sedačkách, začne se vám chtít plakat...
Nutkavý pocit pláče případně ironického smíchu popř. zlosti popř. výsměchu vás rozhodně nepřejde v okamžiku vjetí na americké dálnice, ano je tu šest jízdních pruhů v každém směru, ano dálnice je v celkem slušném stavu, ale její propustnost po 17h (amerického času) byla na úrovni rozkopané D1 a to nemluvě o rychlostních limitech, na exitech 25mph, jinde 55, 60, 65, max. 70mph :-) Tak tady by se mi nelíbilo, myslím, že první projížďka na motorce by znamenala moje uvěžnění a to ne na krátko :-) No ještěže nemám mezinárodní řidičák a vlastně ani platný řidičák, jinak bych skončil nedobře... Takhle budu tiše trpět s notebookem a Kindlem na zadní sedačce :-) Během cesty jsem tak asponň měl možnost analyzovat vozový park Virginie - no pěkný mix, evropských aut člověk moc nepotká, zato Corvety, Mustangy, šílené přemotorizované pickupy, HDčka, zvrhlé choppery, hromada běžných GM a snad ještě více korejských aut... Ještě bych se měl zmínit o navigaci, díky na rozumnou navigaci na mobilu, jinak bychom těžko dorazili do pouhých 100mil vzdáleného Richmondu, nebo tedy dorazili, ale určitě bychom zaplatili nemálo dálničních poplatků. Systém amerických dálnic mi zatím uniká, snad se najde čas na jeho pochopení, pak možná přehodnotím první nelichotivý pocit získaný během první jízdy.
Okolo 19h místního času (1h ranní středoevropského letního času) jsme dorazili na hotel, ubytovali jsme se a místo spánku jsme se sešli u šéfa na pokoji. Po nezbytné pitce jsem se dostal do postele okolo 21h... Vzhledem k celkové vyčerpanosti organizmu spolu s bolestí v krku jsem do postele upadl jako mrtvola.
Žádné komentáře:
Okomentovat