Richmondské zápisky, díl 4, 31.7.2014, drobné radosti všedních dní

Sladké snídaně mě již neděsí, nyní mě děsí už jen jejich následky :-) Práce mě neděsila ani před tím, takže je zbytečné mluvit o tom, že mě již neděsí. Ono mě toho vůbec příliš mnoho neděsí, proto asi budu takový poděs, že :-)

...to se projevuje kupříkladu tím, že se občas někam rozběhnu, sem tam do něčeho narazím a nezřídka kdy mám problémy někoho nesestřelit. Také nerad zbytečně ztrácím čas a čekám, takže pokud někam mířím a pohybuji se mezi šneky, tak na první pohled odhazuji okovy slušného chování a etikety a zdánlivě neomaleně se cpu ve směru mého cíle. To se však ve státech asi brzy odnaučím, protože tady se každý neopodstatněně omlouvá, to je pořád samé "sorry" a "excuse me" a to se prosím omlouvají za to, že já někam vletěl jako namydlený blesk a za to, že jsem jim nedal přednost :-) ...no a nebo si budu muset zvyknout :-)

Když už mluvím o nátuře, zvycích a podobně, tak nabývám pocitu, že se tu pořád něco slaví. Za tři dny, které tu chodím do práce se ve firmě konaly již dvě akce, nutno poznamenat, že jídelně oslavné... Takže ve středu tu byla Waffle Wednednesday a dnes Icecream Party... Asi bych se mohl opakovat pokud bych mluvit o děsivých následcích a raději se zopakuji, třeba se sám včas vyděsím :-) Středa byla fajn, poprvé v životě jsem si vyzkoušel udělat vafle a pak jsem se cpal již připravenými, neopomenul jsem vyzkoušet všechny možné přílohy - rozuměj cukerné sirupy, másla, šlehačky a další výdobytky zdravé stravy. Také jsem měl možnost poprvé okusit pořádný javorový sirup z Kanady (jo a nebyl vůbec špatnej). Zmrzlinu já moc neocením, tedy není-li léto a já nejsem po boku nějaké krásné ženy, to pak dostávám zcela neočekávaně chuť na zmrzlinu, asi se potřebuji zchladit či co :-) Abych neurazil, tak jsem přirozeně vyzkoušel všechny (chápete, že nemluvím o ženách, ale o zmrzlinách ;-)), ale mnohem více mě braly přílohy, kterými jsem se pak krmil i bez zmrzliny - banány, rozinky, oříšky a zejména pecan nuts (plod ořechovce pekanového) - na první pohled příbuzný vlašského ořechu, jen jemnější a chutnější...

Auta, kapitola sama pro sebe. Bez nich se tu zkrátka neobejdete. Ještě před chvíli jsem si pochvaloval, že z hotelu do práce můžeme chodit pěšky, ale stejně těch pár set metrů jezdí všichni autem... Ne, nemyslím si, že by byli tak líní. Problém je s obědem, pokud nechtěji využít služby místní kantýny, tak se bez auta zkrátka neobejdou, všude je to daleko. No a i kdyby to daleko nebylo, tak chodníky jsou tu jen sporadicky, většinou začínají na zcela nečekaných místech a podobně nepredikovatelně i zanikají. Přechody tu také nevedou (krom všudepřítomných parkovištích). Proto, když jsme se s kolegy rozhodli odpoledne vyrazit na obhlídku regionu, tak se náš výlet zakrátko zvrhl v přebíhací party aneb kdo se dostane přes víceproudovou silnici. Skončili jsem u osmi pruhů, pozor, 6-8 pruhů má na západě Richmondu kdejaká polňačka, dálnici jsme vážně nezdolávali. Prohlídka okolí a dalších obchodů ve mě zanechala mnoho dalších zvláštních pocitů...

Mé omyly po sté... Neměl bych tak rychle soudit a odsuzovat. Včera jsem se zmýlil v ledničce, dnes mi kolega poradil jak ji ztlumit :-) Stačilo ji celou vytáhnout ze skříňky, na zadní straně najít malé kolečko a otočit s ním na opačný konec dráhy :-) Takže "sorry" ledničko, že jsem o tobě tvrdil, že nejsi nastavitelná... I když jsem se rozhodl vykonat tuto akci v polední pauze, tak přesto jsem neušetřil nové potraviny od záhuby zmrazením, ale teď snad bude lépe a já si dosyta budu moci užívat Jalapenos zeleninových salátů  :-)

Richmondské zápisky, díl 3, 30.7.2014, drobné problémy všedních dní

Na jídlo jsem si stěžoval již více než dost, ale myslím, že to nebylo poprvé a ani naposledy :-) Po přečtení druhého dílu mých zápisků se mi ozvaly dobré duše, které mi poradily kam vyrazit na nákupy, já je poslech a teď mohu přinést srovnání z mého pohledu:

1. Target - moje "Tesco", na které jsem si tak stěžoval, jeho návštěvu rozhodně nedoporučuji.
2. Walmart - notoricky známá obchodní síť, dovolím si tvrdit, že i nám neznalým Evropanům (doufám, že jsem se nikoho nedotkl, myslel jsem především sebe :-)), přeci jen je největší na světě. Zde jsem vcelku bez problémů nakoupil téměř veškeré potraviny, které jsem sháněl. Výběr potravin je asi o trochu větší než v českých hypermarketech, takže nebyl problém vybrat si panenský olivový olej, zelené olivy, zavařené Jalapenos, další celozrnné semolinové špagety a hlavně zeleninu. Ta je přibližně dvakrát dražší než u nás a kvalitou (ano, myslím spíše nekvalitou) plně srovnatelná. Jediné, co jsem nesehnal byly kysané mléčné produkty jako je podmáslí a kefír, ale toto můžeme přičíst na vrub mé angličtině, těžko se hledá něco, co nevíte jak se jmenuje v cizím jazyce :-)
3. Whole Foods Market - ráj, ráj, ráj! Stojí za to začít retrospektivně, po nákupu sedíme v autě a kolega se ptá, zda jsme si všimli, že v obchodě byli samí lidé evropského typu, dívám se trochu nechápavě, a on dodává, jako že tam nebyli žádní tlouštíci, ale hubení zdravě vypadající lidé :-) "Ne, nevšiml," odpovídám, nemohl jsem totiž odtrhnout oči od regálů... Zelenina, ovoce, čerstvé pečivo, maso, sýry, káva, čaje, potravinové doplňky, víno, pivo a mnoho dalšího neskutečně lákavě vypadajícího. Při pohledu na neskutečný výběr zeleniny a zejména její stav se mi tajil dech... Ano ceny byly možná 3-4 násobné oproti ČR, ale kvalitativně jsme se dostali daleko za hranice dosahu jakéhokoliv supermarketu. Vzhledem k tomu, že jsem měl již nakoupeno, tak jsem sáhl pouze po mrkvi a pak zbytek obchodu hltal očima. Např. jsem poprvé v životě viděl čerstvé Shitaké a další nemalé množství ovoce a zeleniny... Škoda mluvit, další z věcí, které se musí zažít. Shodli jsem se, že být Američany s jejich platem, tak nenakupujeme nikde jinde. BTW i tak asi nikdo z nás nebude mít chuť do konce našeho pobytu zamířit jinam. A to jsem se nezmínil o příjemné prodavačce, která mi odpustila nějaké drobáky, které jsme neměl a se zájmem se zajímala odkud jsem, tak jsme prohodili pár příjemných usměvavých vět. Mimo to jsme ji s kolegou vyvedli poněkud z míry, také si totiž kupoval mrkev a chudák pak nevěděla, zda nejsme nějaký zvrhlý mrkvový gang :-) Ano a to nejlepší jsem si nechal na konec, chuť té mrkve, asi jsem ji neměl jíst, ani z domácí zahrady není totiž tak dobrá...

Po chválení se ještě na chvíli vrátím ke kritice. Nejprve jsem si pochvaloval, jak je skvělé, že máme ledničku na pokoji, ale o dva dny později mi nezbývá než splakat na výdělkem (tedy prodělkem)... Do států propašovaný český česnek jsem hodil přes noc do ledničky a on zmrzl tak, že změkl a je na vyhození, o další den později mi zmrzlo zelí a zavařené Jalapenos, tak jsem si zanadával, že jsem přišel o zelí a hodlal jsem ledničku "ztlumit"... Chyba lávky, superlednička, která začíná po naplnění dělat rámus jako já při umývání nádobí (kdo mě zná si nejspíše rve v záchvatu vlasy :-)), totiž není totiž regulovatelná... Ale vše zlé je k něčemu dobré, tak dlouho jsem v životě zeleninový salát nejedl (tedy s výjimkou jedné tragikomické události v Praze ;-)), no ono totiž žvýkat zmrzlý salát a chilli není úplně samo sebou :-)

Nakonec jsem chtěl přihodit hádanku proč se kancelářský komplex, ve kterém teď pracuji, jmenuje Deep Run Office Park? S naivním překladem jsem se příliš daleko nedostal, ale ani idiomatický slovník mi moc nepomohl http://idioms.thefreedictionary.com/run+deep, takže kdo mi poradí? :-)

Richmondské zápisky, díl 2, 29.7.2014, první pracovní den, první nákupy

Na 8h nastavený budík nebyl potřeba, vzbudil jsem se před 6h ranní místního času (doma bylo něco před 12h). Pořádně jsem si prohlédl pokoj, vypadá opravdu jak na fotografiích. Jeden velký pokoj s postelí tak pro 3 :-) Velké okno, 2 noční skříňky s telefonními seznamy, Holly Bible a The Book of The Mormon, stůl s židlí, lednička, mikrovlnka, komody, šatní skříň, koupelna s toaletou. K tomu kávovar, žehlička, fén, telefon a obrovská televize s HBO :-) Krom, pro mě, luxusního pokoje máme k dispozici hotelový bazén (bazének - na plavání vážně není) a posilku (posilovničku - na posilování moc není) a ráno jídelnu se snídaní.


Po rozkoukání jsem si pustil notebook a úspěšně vyzkoušel ad hoc Skype spojení s rodinou. Pak jsem se vyhrabal do jídelny na snídani, která se podává od 6-10 hodin. Snídaně byla děsivá, krom ovoce bylo vše s cukrem popř. bez tuku. Takže pečivo je sladké, že se nedá jíst, myslím, že jeden kousek má tolik energie, že bych za den neměl nic jiného sníst, vajíčka z prášku, maso snad taky, jogurty jen s příchutí a přeslazené, mléka z vody, skoro všechny bez tuku, některé i bez laktózy (je to vážně ještě mléko?). Muffiny mě chutnaly, ale i když jím samotný med, tak mi nepřijde tak sladký... Největším zklamáním byl cereální koutek, něco jako obyčejné ovesné vločky se tu nenosí, vše je balené a minimálně smažené a nejlépe s cukrem a nějakou zvrhlou příchutí, k tomu si ještě můžete nasypat balený cukr různého typu a snad i příchutí... Akua, myslel jsem si, že díky snídaním ušetřím, ale pokud se budu stravovat v hotelu, tak budu po návratu investovat nemalé prostředky do zhubnutí a léčení cukrovky, au!

O půl deváte jsme společně vyrazili do práce. Cesta byla na pár minut, hotel je vzdálený přes 2 parkoviště od kanceláří, sláva za to, že nemusíme jezdit autem, juchůůůů :-) Americký openspace vypadá rozhodně přívětivěji než náš brněnský, lidé tu mají více soukromí a dokonce fungující klimatizaci, no ne! Kuchyňka se stává mým oblíbeným místem a už se nemůžu dočkat vyzkoušení odpočinkové místnosti :-)

A teď již práce, té máte sami dost, tím vás nebudu otravovat :-)

Něco málo k nákupům, nebo spíše něco hodně k nákupům? Asi by si zasloužily samostatný článek, jak naberu více zkušeností tak ho možná i sepíši. Jedním slovem - nákupy jsou o život, zvláště jde-li o potraviny. S klukama jsme po práci vyrazili do takového "Tesca" a nestačili jsem se divit. Obzvlášť náročné bylo najít cokoliv bez příchuti, bez cukru a natož pak něco čerstvého jako pečivo či zeleninu. Vše je k dispozici v miliónu příchutí a miliónu stupňů beztučnosti avšak s neskutečným přídělem cukru. A to vážně vše... Člověku se již po prvním dni pomalu zvedá žaludek při pomyšlení na sladké snídaně, sladké pečivo, přeslazené sladké... a když zjistíte, že ani obchodňák nic jiného nenabízí... Co budu jíst? Nakonec se nám s pomocí prodavačky podařilo najít samotné ovesné vločky, no samotné, na krabici maji namalované borůvky, na výběr byly ještě maliny :-) U těstovin, byť jejich výběr byl i ve srovnání s malým českým krámkem poměrně tristní, to nebylo tak zlé, jsou semolinové a dokonce jsem našel i celozrné bez příchuti :-) Největší zlo však představovalo ovoce a zelenina, to snad i český autoservis případně pošta nabízí větší výběr a ty ceny... nakonec jsem našel aspoň malou hlávku baleného zelí, kus bratru za 30Kč, nejlevnější volba, volba téměř z ničeho, k tomu jsem si koupil zavařené chilli papričky a tohle asi budou mé saláty :-) No co vám budu povídat, v potravinách jsem se nasmáli, jen škoda té neodpustitelné ironie...

Richmondské zápisky, díl 1, 28.7.2014, vzhůru do Richmondu

V pondělí jsem měl být přibližně v půlce alpské odysey, místo toho však sedím v letadle do USA. Jak se to stalo? Znáte to, život stále přináší nečekané zvraty. Týden před odjezdem do Alp jsem se dověděl o trasportu produktů z Richmondu, tři dny před dovolenou padlo díky Lukášovi moje jméno, o den později jsem jel na 50% a den před odjezdem jsem měl slíbenou služebku na 100%. No byl to celkem fofr, zařídit všechno papírování (zde patří velký dík šéfovi za nemalou pomoc), upravit plán dovolené z 16 dní na 7... Ale vše se povedlo.

Pondělí v 4:56 se s pomocí mobilu dostávám z říše snů, dvě tvarohové buchty k snídani, sprcha, zalívám věčnou lípu a pak již spěchám na šalinu - jak netypické... 6:20 sedám společně s kolegy do žlutého a v 8:45 vystupujeme na letišti ve Vídni Schwechatu. Vzhledem k tomu, že jsem ještě nikdy letadlem neletěl, je to pro mě samá premiéra a to rovnou 10h na trase Vídeň Schweechat - Washington Dulles International Airport (IAD). První co mě v letadle (Boing 777-200/200ER) překvapilo je stísněnost prostoru, mačkáme se tu více než ve žlutém, start letadla byl celkem zážitek, zrychlení je ohromující, stejně jako zvednutí se mého žaludku při odlepení se od Země :-) Zato jídlo moc neohromí, maximálně tak v negativním smyslu slova. Díky velké oblačnosti toho není moc vidět (tedy ono zkoumámí oblačnosti z nadhehledu je samo o sobě zajímavé), ale sem tam vykoukne země a to je pak krásný pohled, zvláště z výšky 10.000m. Dostupné palubní údaje nejsou nezajímavé, o výšce jsem se již zmiňoval, nad oceánem letíme ještě o tisíc metrů výše, rychlost letu se pohybuje okolo 800-900km/h (samozřejmě mluvíme o traťové rychlosti). Neméně zajímavý je údaj o teplotě v 11.000m, která dosahuje -50°C a to je vážně nářez :-) Let nad oceánem kromě občasného setkání se s dalším letadlem je opravdu nudný (BTW v praxi si mohu ověřit teoretickou znalost, že výška nad vodou se ověřuje mnohem hůře než nad pevnou zemí), takže člověk ubíjí čas koukáním na filmy a případně prací na počítači. Jediné trochu akčnější momenty nastávají v drobných turbulencích, je pěkné sledovat prohýbání se masivních křídel a pociťovat pohupování se letadla, dle občasného křiku cestujících to ovšem všichni neoceňují stejně jako já :-) Poslední napínavou chvilkou se přirozeně stalo přistání, mechanická symfonie desítky řiditelných částí křídel mě zanechávala v úžasu...


Poté již následovala zdlouhavá a nejistá procedura, do které bylo zapojeno nemálo úředníků Spojených Států, která naštěstí vyústila v povolení mého vstupu do USA a to včetně mé domácí jahodové marmelády a česneku, který jsem díky akutní bolesti v krku k nelibosti ostatních nedlohou po přistání požil :-)

Po opuštění letiště jsme se vydali půjčit si nějakou káru, v našem případě rovnou tři. 2000USD na šest týdnů za malý vůz, hmmm... Naše skupina si vybrala (tedy já si vybral) i přes protesty Kuby (po té, co zjistil, že auto je vybaveno "Sync" technologií od Microsoftu) Ford Focus SE Sedan. Zajímavé auto vybavené 2.0L Ti-VCT direct injection flex-fuel motorem. Pro neznalé, jedná se o 4-válcový motor s nezávislým časováním sacích a výfukových ventilů schopný fungovat na obyčejný benzím i E85 (85% ethanol a 15% benzín) případně jakýkoliv jejich mix. Motor je spojen, jak jinak než, s 6-stupňovou automatickou převodovkou. Do tohohle okamžiku OK, ale jak se dostaneme ke skutečným výkonů, spotřebě, dojezdu a místu na zadních sedačkách, začne se vám chtít plakat...

Nutkavý pocit pláče případně ironického smíchu popř. zlosti popř. výsměchu vás rozhodně nepřejde v okamžiku vjetí na americké dálnice, ano je tu šest jízdních pruhů v každém směru, ano dálnice je v celkem slušném stavu, ale její propustnost po 17h (amerického času) byla na úrovni rozkopané D1 a to nemluvě o rychlostních limitech, na exitech 25mph, jinde 55, 60, 65, max. 70mph :-) Tak tady by se mi nelíbilo, myslím, že první projížďka na motorce by znamenala moje uvěžnění a to ne na krátko :-) No ještěže nemám mezinárodní řidičák a vlastně ani platný řidičák, jinak bych skončil nedobře... Takhle budu tiše trpět s notebookem a Kindlem na zadní sedačce :-) Během cesty jsem tak asponň měl možnost analyzovat vozový park Virginie - no pěkný mix, evropských aut člověk moc nepotká, zato Corvety, Mustangy, šílené přemotorizované pickupy, HDčka, zvrhlé choppery, hromada běžných GM a snad ještě více korejských aut... Ještě bych se měl zmínit o navigaci, díky na rozumnou navigaci na mobilu, jinak bychom těžko dorazili do pouhých 100mil vzdáleného Richmondu, nebo tedy dorazili, ale určitě bychom zaplatili nemálo dálničních poplatků. Systém amerických dálnic mi zatím uniká, snad se najde čas na jeho pochopení, pak možná přehodnotím první nelichotivý pocit získaný během první jízdy.

Okolo 19h místního času (1h ranní středoevropského letního času) jsme dorazili na hotel, ubytovali jsme se a místo spánku jsme se sešli u šéfa na pokoji. Po nezbytné pitce jsem se dostal do postele okolo 21h... Vzhledem k celkové vyčerpanosti organizmu spolu s bolestí v krku jsem do postele upadl jako mrtvola.

Sabelell ante portas aneb přechod části Alp

O co jde?

V průběhu 24. ročníku memoriálu Aleše Nováka (přechod Nízkých Tater) mi Jirka s Petrem nabídli možnost zúčastnit se jejich výpravy do Alp. V plánu bylo asi toto - http://veloroutes.org/bikemaps/?route=116816. Celkem mělo jít o 223km s převýšením 18.500m a ještě následným výstupem na čtvrtou nejvyšší horu Rakouska, 3662m vysoký Grossvenediger.

Pátek 18.7.2014, vydání se na cestu

V práci to balím v 14:00 a běžím na vlak, je vedro jako v pekle, leje ze mě, jako obvykle spěchám zbytečně, EC171 Hungaria má 15min zpoždění, vsadím se, že zpoždění nevzniklo na území ČR, přeci byste nečekali, že za něj mohou ČD :-) Okolo 15:00 se ocitám na nádraží v Břeclavi, kde už na mě drahnou chvíli čeká Petr s Jirkou. 15:15 vyjíždíme a za nějakých 6h vystupujeme na 600km vzdáleném parkovišti ve Sankt Sigmundu. Cesta po dálnici byla pruda, ale nakonec utekla celkem rychle, to protože jsem několikrát usnul. V cílové stanici, tedy na počátku naší pěší cesty voní lesy tak překrásně, že bych se do nich s chutí zakousl. Naštěstí jsem unavený tak, že padám k zemi a spím na parkovišti pod širákem, naše odysea pomalu začíná...

Ujítá vzdálenost: 2km
Nastoupáno: 0m
Vyklesáno: 0m
Jídlo:
  Svačina: banán, suk

Sobota 19.7.2014, konec kamzíka v Alpách 

Hned první den s nelibostí zjišťuji, že na tuhle výpravu nemám. V podstatě celý den dělám stín Jirkovi a Petrovi a to stín vrhaný sluncem, které se plazí na obzoru. Do kopce nemám sílu a z kopce je to snad ještě horší, hned první sestupy mi odvařily kolena a přední stehenní svaly, takže lezu jako stařenka před totální endoprotézou. Nevím kam se poděla přezdívka "kamzík" z Nízkých Tater. Mohu jen hádat, v první řadě to jistila špatná fyzička, které nepomohla ani týden stará viróza, kterou jsem léčil v pátek sekáním futer, sbíráním rybízu v dešti, v sobotu celodenním vařením marmelád, v neděli PG a zednickou výpomocí a od pondělí do středy dalším PG. Nedobré bylo i zbytečně těžké vazadlo, 30kg bylo v daném kontextu prostě příliš. Svoji roli v mé nevýkonnosti sehrála i absence ženského elementu v naší výpravě, přeci jenom ženy jsou stále tím nejvíce motivujícím co znám...

Horské prostředí je okouzlující, krása Alp se jednoduše musí zažít, těžko se popisuje a proto připojím jen pár postřehů:

• Slunce, teploty snad okolo 30°C a jasná obloha, topím se v potu, kupodivu zásadně nepodceňuji pitný režim, za den jsem zvládl možná 6l vody.
• Voda, něco co na pochodu přes Alpy neřešíte, na každém druhém kroku je totiž řeka, říčka, potůček, vodopád a nebo něco podobného ledovcového původu a není nic jednoduššího než se ke zdroji sehnout a pít. 
• Obavy, krom obdivu horské kráse mě naplňoval i pocit obav, hned první den jsem udělal tisíce kroků, kdy by mi Zbyňou doporučované pojištění Alpenverein bylo k ničemu, maximálně tak, že by se má rakev proletěla vrtulníkem... Netušil jsem, že budu muset udělat tolik kroků, kde mě každý bez nadsázky může stát život.
• Vrcholy, hned první den výpravy jsme v rámci fakultativních výletů zdolali nejvyšší vrchol cesty, 3002m vysoký Schöntalspitze.
• Krávy, v nižších polohách okolo 1500m jsou samé krávy, a jak Jirka podotkl, vypadají kýčovitě. Od té doby jsem je považoval za kýč, za malovaný kýč a tak mi ani nepřišlo podivné proplétat se mezi nimi, no a to bych si doma nedovolil :-)   
• Hygiena, koupel v ledovcovém potoku je slušnej odvaz.
• Slivovice, jo bez ní by to nešlo...

Vstávání: 5:30
Cesta: 7:15-19:15
Ujítá vzdálenost: 23km
Nastoupáno: 2000m
Vyklesáno: 1300m
Jídlo:
  Snídaně: špagety
  Svačina: suk
  Oběd: špagety
  Svačina: suk
  Večeře: 150g uzeného Eidamu 40%, 150g poličanu, chléb

Neděle 20.7.2014, vrať se, ty odporné slunce

Budím se pořádně rozlámaný, po uvaření čaje a špaget se kocháme východem slunce. Teploty nadále zůstávají vysoké, ale obloha se postupně zatahuje, takže je celkem příjemně, tedy než v 14:30 přijde déšť. Přechody sedel ve výšce okolo 2800m a výstupy na vrcholy vysoké asi 3000m mi dělají stále větší a větší problémy, cítím se vyřízený. Prosím kluky, aby mi pomohli se zavazadly, díky nim jsem lehčí o nádobu s benzínem a půl stanu :-) Poprvé spatřuji všudepřítomné sviště, po chvíli nabývám pocitu, že jich tu je více než krav :-) Bez slivovice to nešlo ani tentokrát, stále teče proudem..., stejně jako ledovcové potůčky, ve kterých se opět umývám. Díky brzkému zakempování vymýšlíme speciální program, rozpravy o ženách jsou vystřídány mým Kindlem, ze kterého nám začíná Petr předčítat, první na řadu přichází Páni ze Žumbokova od M. Žambocha.

Vstávání: 5:30
Cesta: 7:30-14:30
Ujítá vzdálenost: 10km
Nastoupáno: 900m
Vyklesáno: 800m
Jídlo:
  Snídaně: 150g poličanu, chléb
  Svačina: suk, 2 čtverečky čokolády
  Oběd: špagety
  Svačina: suk
  Večeře: 100g poličanu, chléb

 

Pondělí 21.7.2014, neustávající déšť

Po propršeném nedělním odpoledni se zdá být počasí o trochu přívětivější a tak na nic nečekáme a již v 6:15 jsme na cestě. Přelezeme jedno sedlo ve výšce 2700m a za Neue Regensburger Hütte to balíme, je 10:00 a spolu s mlhou se vrací ve velkém déšť. Celý zbytek dne strávíme ve stanu posloucháním M. Žambocha v Petrově podání - tentokráte knihy Líheň 1. K neustávajícímu dešti se přidává slušná zima. Bez slivovice by se to snad ani nedalo...

Vstávání: 5:30
Cesta: 6:15-10:00
Ujítá vzdálenost: 7km
Nastoupáno: ?m
Vyklesáno: ?m
Jídlo:
  Snídaně: špagety
  Svačina: suk
  Oběd: špagety
  Svačina:
  Večeře: špagety

Úterý 22.7.2014, zmáčený hate

Po propršené noci se probouzím zmrzlý a přednasraný. Zjištění, že potok, který se objevil pod naším stanem mi vytopil batoh a díky mé nedůslednosti promočil jednu tašku s oblečením, o druhé oblečení se postaral včerejší déšť, takže mi zbývá asi tak jedna třetina suchého oblečení, mě vážně nepotěšilo. Nemluvě o tom, že po odlehčování batohu mým zoufalým vyžíráním jídla mi zavazadla zase ztěžkla nasáklou vodu a věřte mi, že to bylo poznat. Podobně radostné pro mě bylo rozhodnutí zbytku výpravy vyrazit neprodleně na cestu, byť bylo jisté, že dříve nebo ještě dříve zmokneme... Všudepřítomná mlha přecházela volně v mrholení, občas do deště a zpět. První třetinu cesty jsme šlapali v ovčích exkrementech, tolik sra..k jsem v životě neviděl, proč jen ty ovce tak zbožňují turistické cesty? Mokro činilo cestu ještě mnohem nebezpečnější, na jednom kameni jsem uklouzl a už jsem se viděl na zádech, to jsem naštěstí ustál. Druhý pád, kdy mi uklouzla noha na svahu a já už pomalu mizel v nějaké propasti byl horší, sice jsem se udržel na cestě, ale následky pádu odnesla kyčel. Ke všemu kombinace mlhy a měsíční krajiny (ve výškách nad 2500m) už byla vážně otravná, první tři dny mi tato krajina připadala zajímavá, ale teď to byla monotónní mrtvá krajina zahalená mlhou a srač...mi ovcí. Zlaté Nízké Tatry a o Beskydech raději ani nemluvě, to bychom se mohli dostat k Cimrmanům, něco ve smyslu - když to srovnám s výletem na Kokořín... :-) Odpoledne se však trochu vyčasilo, já postupně začal sušit na batohu hadry, sestoupili jsem níže a já viděl zase neviděnou krajinu a tak jsem se trochu uklidnil a začal jsem si to opět užívat. Okolo 17h spolu s příchodem deštěm jsme to zapíchli a postavili stan. Nakonec pěkný den jsme zakončili koupelí v ledovcovém jezeru - luxus, tak ledovou vodu jsem ještě nezažil, zima ochromovala mé tělo do té míry, že jsem se nemohl hýbat - skvělý zážitek, další posunutí vlastních hranic :-) Večer Petr pokračoval v předčítání Líhně 1. O slivovici se asi ani zmiňovat nemusím, že?

Vstávání: 5:30
Cesta: 7:45-17:00
Ujítá vzdálenost: 20km
Nastoupáno: 1300m
Vyklesáno: 1300m
Jídlo:
  Snídaně: špagety
  Svačina: suk
  Oběd: 150g salámu, chléb
  Svačina:
  Večeře: špagety

Středa 23.7.2014, návrat kamzíka? ne, bohužel ne

Ve středu mi svitla naděje, že by se můj stav mohl zlepšit. V prvním výstupu jsem se držel zuby nehty kluků, kopce pak začal sbíhat a do dalších kopců jsem letěl stejně jako v Tatrách. No ano, jako za starých dobrých časů, jenže okolo jedné hodiny mi došlo a propadl jsem se tam, kde jsem byl o den dříve. Během výstupu (spíše výběhu) jsem si zlomil nehet na palci, kvůli kterému jsem pak večer nemohl usnout, ale to neva, šlo o skvělý den. Při jednom výstupu do sedla ve výšce přibližně 2800m jsem všechny předbíhal a vesele si pak pod vrcholem na sněhovém poli vykračoval s rukou v kapse, v druhé jsem držel sojový suk, který jsem pomalu ujídal. Oblečen do termotrika se proti mě z mlhy vynořovali lidé navlečení do zimních bund, čepicí, rukavic, na nohách mačky, v ruce cepíny... LOL připadal jsme si typicky nepatřičně, je také pravdou, že na vrcholu bylo +8°C a celkem větrno, takže jsem nepatřičně oblečený byl, nešlo jen o pocit. Po cestě se nám podařilo tentokráte i zakufrovat, nikomu se nechtělo vracet, takže jsem si to pokusili zkrátit cestou přímo za nosem, no myslím si, že tento příspěvek mohu psát jen díky rostoucím kapradinám, kterých jsem se několikrát zoufale chytal ve snaze nepřijít o svůj život... Možná je na místě vyslovit pár kritických slov na adresu rakouského značení turistických tras v Alpách. Jsou k ničemu, tedy pardon, pokud se budete držet nedůsledného a nekonzistentního značení, tak máte jistotu, že někam dojdete, otázka ovšem zní kdy, kam a jakou cestou a to vám značení neřekne... V 16h jsme cestu zabalili a po postavení stanu začali sušit hadry na rozpálených kamenech. Pak následovala chvilka poezie, tedy pardon, prózy a večerní koupel - tentokrát v teplé vodě jednoho mělkého bezodtokového ledovcového jezírka. Zároveň se objevila na slunci skvrna, tedy špatná zpráva - došla slivovice.


Vstávání: 5:30
Cesta: 7:30-16:00
Ujítá vzdálenost: 16km
Nastoupáno: 1200m
Vyklesáno: 1300m
Jídlo:
  Snídaně: 100g salámu, chléb
  Svačina: suk
  Oběd: 150g salámu, chléb, špagety
  Svačina: suk
  Večeře: salám, chléb, špagety
 

Čtvrtek 24.7.2014, Italský závěr

Ráno jsme vyrazili vzhůru do sedla a poprvé změnili plán, místo cesty přes nekonečnou řadu dalších sedel á la nahoru a dólu jsme se rozhodli pro delší zato však jednodušší cestu přes Itálii. Překvapilo mě, jak se změnila krajina a zejména charakter horských vrcholů. Kluci to popisovali jako bychom se rázem ocitli v Dolomitech. Snad půlku cesty jsme valili traverzem v neskutečném svahu, který mě nemálo poznamenal, při jednom uklouznutí jsem už padal do neznáma, instinktivně se zachytil levou rukou trávy, jenže moje celková hmotnost přesahovala hrubo 100kg a rameno to nevydrželo, mám pocit, že dopadlo jako moje pravé při pádu na kolečkových lyžích před dvěma roky. Druhou půlku jsme šlapali po silnicích a zpevněných cestách pro auta, na nich nás chytla bouřka, která na nějakou dobu ustala a pak se zase iterativně vracela ve slabších reinkarnacích. V nehostiném počasí provázeni nechutnými cedulkámi, které v lesích nad Brennerem zakazovaly houbaření jsme okolo 17h dorazili do cíle mé cesty. Zde jsme zapadli do obchodňáku, kde jsme se malinko rozšoupli. Kluci se nakonec rozhodli spolu se mnou ukončit naši výpravu ještě dříve než jsme se dostali do její poloviny, což mě nemálo překvapilo. Mohla za to dlouhodobá předpověď počasí, která neslibovala nic příjemného. Já jsem byl již před výjezdem rozhodnutý ukončit své putování dříve, dokonce jsem měl koupenou jízdenku žlutým z Innsbrucku do Brna, protože pár dní před odjezdem na dovolenou jsem se dověděl o služební cestě, ale o tom někdy (brzy) příště :-)


Vstávání: 5:30
Cesta: 7:30-17:00
Ujítá vzdálenost: 32km
Nastoupáno: 1000m
Vyklesáno: 1700m
Jídlo:
  Snídaně: 100g salámu, chléb, špagety
  Svačina: suk
  Oběd: 150g salámu, chléb, špagety
  Svačina: suk, energetický gel Enervit
  Večeře: 150g bílého jogurtu, 100g sušené šunky, špagety
 

 

Pátek 25.7.2014, Innsbrucká odysea

Poslední noc byla zkrátka příšerná. Rozhodli jsme se spát pod širákem krytí přístřeškem nedostavěné novostavby někde uprostřed Brenneru. Na tom by asi nebylo nic extra zvláštního, ale představa jak nás dostanou italští Carabinieri s obviněním "neoprávněný vstup na cizí pozemek" a přišitím pokusu o vloupání a kdoví čím ještě mi nedopřávala klidu. Tento pocit se ještě prohloubil v okamžiku, kdy jsem byl ze sna probuzen nějakými opilci, kteří kolem nás slídili... Další probuzení s pohledem na povalený ruksak mi klidu nepřidalo. K tomu rámus řeky, vlakového nádraží, mlha, zima a totální unava... BTW to že na nás bylo vidět, podle kluků, z administrativní budovy přes silnici znervózňovalo asi jen mě, nicméně ráno jsem se tomu od srdce zasmál, když jsem obešel budovu z druhé strany a zjistil, že šlo o policejní budovu... aneb pod lampou bývá největší tma :-)

Zbudil jsem se již před 5h ranní, s úlevou jsem zjistil, že mi nikdo nic neukradl a začal se balit na cestu. Po páté jsem se rozloučil s kluky a vyrazil do 30km vzdáleného Innsbrucku, kde jsem měli domluvený sraz na hlavním vlakovém nádraží. V životě jsem stopoval pouze jedenkrát, během studií, a to neúspěšně, když mi v Brně na hl. nádraží zatímco já stál již na nástupišti změnili nástupiště příchozího vlaku na Vysočinu a já místo domů jel někam na Adamov. Samozřejmě jsem tehdy spěchal, nejspíše na rande a tato komplikace donutila i zapřísáhlého nestopovače začít stopovat, jenže se nepovedlo a nakonec jsem tak musel počkal na vlak, který mě vrátil do Brna. Tentokrát to byla výzva bez příchuti notorického nestopníka, aneb dostaň se z Itálie do rakouského Innsbrucku a nejezdi prosím vlakem :-) Co si však budeme povídat, zarostlý šílenec s ohromným báglem na zádech před 6h ranní bez ženské... Překvapení! Asi desáté auto mi zastavilo, borec jedoucí v Suzuki Jimny... Když jsem se na potřetí neúspěšně pokoušel dostat do třídveřového teréňáku, nemohl jsem si nevzpomenout na Jirkův popis problémů spojených se stopováním natěžko :-) Nakonec jsem se do auta dostal, rukama a nohama se s borcem domluvil a on mě přiblížil o 10km blíže mému cíli. Vyhodil mě ve Steinachu, kde jsem se pokusil o další kolo stopování. Opět jsem ušel asi kilometr opět až na konec obce a asi dvacáté auto mi zastavilo, borec z Liebherru, který v dodávce jel do práce do Innsbrucku. Tentokráte jsme pokecali o trochu více, dokonce jsem zjistil, že jeho dědeček pocházel z ČR z Brna, svět je zkrátka malý. Reálně jsem se po necelé hodině od začátku stopování objevil v Innsbrucku, to nebylo tak zlé...

První pocity z Innsbrucku ve mě zanechaly velice kladnou ozvěnu. Nádherné čisté město plné cyklistů (kola tedy děsivá a navíc v příšerném technickém stavu, ale who cares), hromada motorek a ukázněný provoz. Asi po půl hodině chůze jsem se dostal na hlavní vlakové nádraží. Po další hodině dorazili Jirka s Petrem a tak jsem se mohli vydat na prohlídku města. Naše první kroky vedly do nádherného parku Hofgarten, zde jsme posnídali a v klidu vyrazili na prohlídku historického centra, které mi přišlo působivější a krásnější než např. historické centrum Prahy. Ale nejen historií živ je člověk, na městě můžete obdivovat téměř cokoliv, krom památek např. řeku Inn, architekturu, olympijská sportoviště a rozhodně nelze opomenout působivé panorama hor, které Innsbruck obklopují. Chtělo by se mi použít antipatern cimrmanovského "v Českých Budějovicích by chtěl žít každý"... ano, tady bych si dokázal představit svůj život.

V 13h jsem naskákali do auta a vyrazili k domovu. Stejně jako cesta tam i cesta zpět trvala zhruba 6h a byla 600km dlouhá. Do Břeclavi na nádraží jsme dojeli v 19:04, tedy minutu před odjezdem mého vlaku do Brna, naštěstí měl 5min sekeru, takže jsem ho stihl a nečkaně už v pátek večer dorazil do Brna.

Vstávání: 5:00
Cesta: 5:50-13:00
Ujítá vzdálenost: 10km
Nastoupáno: 0m
Vyklesáno: 0m
Jídlo:
  Snídaně: 200g rozinek, suk, 500g podmáslí, špagety
  Svačina: suk
  Oběd: 500g podmáslí, špagety
  Svačina: suk
  Večeře: suk

A jaké to tedy bylo?  

Náročné, nebezpečné a krásné, nejlépe však vyzkoušet na vlastní kůži, nic lepšího ze mě asi nedostanete.

A kolik to stálo?

Doprava:
1400Kč - náklady na cestu autem, parkování apod., při cestě 3 osob
  65Kč - jízdenka ČD Brno-Břeclav (In-karta)
  65Kč - jízdenka ČD Břeclav-Brno (In-karta)
 288Kč - storno SA jízdenky Innsbruck-Brno
======
1818Kč

Jídlo:
 47Kč - Prosc. Crudo FF 100g 1,69EUR
   6Kč - yogurt nat. int. 150g 0,23EUR
  28Kč - podmáslí 500g (2 x 0,50EUR)
  20Kč - rozinky 200g
  65Kč - Poličan 350g
  45Kč - Vysočina 300g
  35Kč - Eidam uzený 45% 150g
  64Kč - sojový suk 50g (13 x 4,90Kč)
  68Kč - špagety 500g (4 x 16,90Kč)
    0Kč - Enervit en. gel 25g
  40Kč - tmavý celozrnný chléb 500g (2 x 20Kč)
======
 418Kč

Celkem:
1818Kč - doprava
 418Kč - jídlo
======
2236Kč

Kolik energie jsem spotřeboval na cestě

Tento odstavec tu není protože bych tak žral výživové hodnoty, ale primárně slouží pro mě jako vodítko, abych věděl kolik potravin a jakých budu potřebovat na další výlet do hor :-)

Jednotkové kalorické hodnoty zkonzumovaných potravin:

• Prosc. Crudo FF (100g): 774kJ, tuky - 5,3g, sacharidy - 0g, bílkoviny - 34g
• yogurt nat. int. (100g): 278kJ, tuky - 3,7g, sacharidy - 4,7g, bílkoviny - 3,6g
• podmáslí (100g): 163kJ, tuky - 1g, sacharidy - 4g, bílkoviny - 3,4g
• rozinky (100g): 1252kJ, tuky - 1g, sacharidy - 79g, bílkoviny - 3,1g
• Poličan (100g): 2038kJ, tuky - 47g, sacharidy - 0g, bílkoviny - 18g
• Vysočina (100g): 2054kJ, tuky - 48g, sacharidy - 0g, bílkoviny - 16g
• Eidam uzený (100g): 1367kJ, tuky - 26g, sacharidy - 1g, bílkoviny - 25g
• sojový suk (100g): 1776kJ, tuky - 16g, sacharidy - 56g, bílkoviny - 11g
• špagety (100g): 1494kJ, tuky - 1g, sacharidy - 73g, bílkoviny - 11g
• Enervit en. gel (100g): 1225kJ, tuky - 0g, sacharidy - 71g, bílkoviny - 0g
• chléb (100g): 1000kJ, tuky - 1g, sacharidy - 50g, bílkoviny - 8g

Kalorické hodnoty zkonzumovaných potravin:

• Prosc. Crudo FF (100g): 774kJ, tuky - 5,3g, sacharidy - 0g, bílkoviny - 34g
• yogurt nat. int. (150g): 417kJ, tuky - 5,6g, sacharidy - 7,1g, bílkoviny - 5,4g
• podmáslí (1000g): 1630kJ, tuky - 10g, sacharidy - 40g, bílkoviny - 34g
• rozinky (200g): 2504kJ, tuky - 2g, sacharidy - 158g, bílkoviny - 6g
• Poličan (350g): 7133kJ, tuky - 165g, sacharidy - 0g, bílkoviny - 63g
• Vysočina (300g): 6162kJ, tuky - 144g, sacharidy - 0g, bílkoviny - 48g
• Eidam uzený (150g): 2051kJ, tuky - 39g, sacharidy - 2g, bílkoviny - 38g
• sojový suk (650g): 11544kJ, tuky - 104g, sacharidy - 364g, bílkoviny - 72g
• špagety (2000g): 29880kJ, tuky - 20g, sacharidy - 1460g, bílkoviny - 220g
• Enervit en. gel (25g): 306kJ, tuky - 0g, sacharidy - 18g, bílkoviny - 0g
• chléb (1000g): 10000kJ, tuky - 10g, sacharidy - 500g, bílkoviny - 80g

Za 7 dní jsem tedy snědl:

• váha - 5925g
• energie - 72401kJ 
• tuky - 505g
• sacharidy - 2549g
• bílkoviny - 600g

V průměru na jeden den připadá:

• váha - 846g
• energie - 10343kJ 
• tuky - 72g
• sacharidy - 364g
• bílkoviny - 86g