Bylo nebylo, ale houby... jo ty tam také byly, to sem však nepatří. Asi týden před počátkem 24. ročníku memoriálu Aleše Nováka (přechod Nízkých Tater) se Jirka Mu. zmínil o existenci této akce a mě to chytlo. Ne že bych se rozhodl být nevěrný Beskydům, do kterých jsem se nedávno zamiloval, ale v danou chvíli bylo jednoduše nejlepší zmizet na chvíli ze světa...
2014-04-26, dva dny do odjezdu - sobotní volejbal
...co vám budu povídat, co není na stopro to mě dycky smolí aneb když něco dělám, tak zásadně na plno. Tentokráte jsem při snaze dostat míč sestřelil ve vzduchu stokilového Aldu, nakopl nártem železnou tyč a pak celou svojí nezanedbatelnou vahou dopadl na nešťastnou nakopnutou levou nohu. O pár chvil později jsem měl pořádný problém doplazit se necelý kilometr domů.
2014-04-27, jeden den do odjezdu - nedělní pohodička
Následky sobotního volejbalu na sebe nenechaly dlouho čekat, ranní vstávání z postele nebylo zrovna příjemné, na levou nohu jsem se vůbec nemohl postavit... S tímhle chci jít vážně přes celé Nízké Tatry?
2014-04-28, den nula - odjezd
Na nohu kašlu, v pondělí jsem vyrazil tak nějak obvykle do práce a následně neméně obvykle i z práce domů. Na balení jsem měl poměrně dost času, autobus odjížděl v 23:30. Jídlo a oblečení na šest dní plus karimatka, spacák - celkem jednoduché... Tedy v případě, že máte krosnu a tu jaksi nemám :-) takže úpravy-zpět, zahodit batoh, do kterého se mi to nevešlo a zašít si ten největší a zároveň nejroztrhanější. I ten byl nakonec malý, ale co, bundu ani kuklu potřebovat nebudu, že? Jako švadlena bych se asi dobře neuživil, najednou se z přebytku času stal jeho nedostatek. Takže rychle skočit na kolo a s řádově 15kg závažím hurá do práce. LOL, ještě před 2 roky jsem netušil, že v Brně potkáte prostitutky u silnice (někdo mi to nakonec prozradil), tentokráte jsem jich po cestě napočítal asi šest - rekord... To však nebyl jediný šok, když přijede na známou křižovatku místo před sedmou ráno někdy po desáté večer, tak se nebude stíhat divit, jak hlasité jsou přechody pro chodce, které díky autům normálně snad ani neslyšíte - bomba (přesně tak tikají :-). Z práce pěšky na autobusák... Po cestě potkáváte ožraly a kokoty, kteří nadávají svým psům do pí... a máte je chuť odeslat a nakopat do pr... Na místě jsem se pak seznámil s většinou první skupiny (pro jednoduchost ji budeme nazývat skupinou A :-), naskočil na bus a pokusil se oddat spánku (avšak nepříliš úspěšně).
2014-04-29, den první - Slovenský ráj, Vernár
Tmavá noc, ani ne půl páté ráno, zima jak řemen (no dobře, spíše řemínek), zatažená obloha, drobné mrholení, žlutý autobus zastavuje v Popradu, náměsíčný přestup na vlak do Spišských Tomášovců. Ve vlaku procitáme, Jirka H. vyndává obřadní perník a my ho s chutí přijímáme. Já si nad to švihnu navíc banán, pár raženek a kdo ví co ještě, tuším, že ráno bude náročné... Těsně před pátou hodinou ranní vystupuje skupina A z vlaku, tvoří ji šest lidí - Jirka H., Jirka Mu., Jirka Mr., Petr, Luboš a já. Proč tedy přibližně pět? Jednoduše proto že o jednoho člena časem přijdeme... čest Lubošově památce (to jsem si snad trochu zapřeháněl :-). Nad nevzhlednou vesnicí si užíváme východu slunce a ranních červánek, tedy do okamžiku, kdy náš vůdce Jirka H. pronese: "Red sky at morning, sailors take warning!" ...ach jak pravdivé :-) Po přelezení kopce se dostáváme do centra Slovenského ráje. Kdo mě nezná, ten mě právě poznává, neustálé pojídání těstovin (promiňte moje oblíbené penne, že jsem vás téměř zcela nahradil celozrnnými semolinovými špagetami) prokládám snad jen shybováním a klikováním - a pozor, je to nakažlivé. Ne, vážně nemyslím ty těstoviny :-) Většinu dne pochodujeme nad řekou Hornád nebo po kamenech v Suché Belé, které tu a tam (vlastně skoro pořád) střídají žebříky a další podobné překážky. Překrásná krajina a poměrně náročný pochod na těžko. Není divu, že brzy neodolám a vykoupu se v ledové tůňce, neskutečná paráda, jo jen jsem si mohl převléci to mokré spodní prádlo :-) Celý den je zataženo a občas i sprchne. V pozdním odpoledni se dostáváme do cíle prvního dne, Vernáru. Vzhledem k počasí místo spaní pod širákem volíme ubytování v Penziónu u Sokola - kuchyň, teplá voda, postel - neodolatelné atributy.
2014-04-30, den druhý - Nízké Tatry, útulna Andrejcová
Budíček v šest a po sedmé jsme si to už pěkně šněrovali na Královu holu (1946mnm). Po cestě do kopce jsem klukům utekl (asi tak jako předešlého dne na posledním kopci před Vernárem), to neznamená že jsem chtěl, ale jen to, že se mi do kopce chodí lépe vlastním tempem, tempem rychlejším. Konec konců chodit po kopcích jsem se učil od Eternity v Beskydech a byť se jejímu kroku ani ve snu neblížím, pořád jsem v kopci slušně rychlý. V opačném směru to platí také, kdepak a od kohopak jsem se asi učil sbíhat kopce :-) Pak tedy asi nikoho nepřekvapí, že když jsem v půli kopce uviděl dvě pohybující se tečky, dostalo mé závodnické srdce neodolatelnou chuť být na kopci dříve, protáhl a zrychlil jsem krok a utopen v potu dorazil ještě před vrcholem dvě tečky, z kterých se mezitím vyklubaly dvě krásné Slovenky - Adriana s Monikou. Ty se společně s Peťou staly našimi souputníky následující den a půl (tedy přirozeně po té, co nás doběhli kluci). Z Královi hole to byla luxusní vyhlídková dávačka až do cíle druhého dne - útulny Andrejcové. Tam se samozřejmě shybovalo, řezalo a sekalo dříví (o tom pokáceném stromu budu vážně raději mlčet :-) a vůbec jsme se skvěle bavili, jak jinak také v tak milé společnosti. To že jsem si dal další ledovou sprchu v místní studánce bude každý nejspíše považovat již za samozřejmost.
2014-05-01, den třetí - Nízké Tatry, útulna Ramže
Budíček v šest a o půl osmé jsme vesele pochodovali po hřebenu směrem na Ramži, kde jsem se měli setkat se skupinou B (sedm členů), skupinou C (Filip) a zároveň rozloučit s milými slovenskými děvčaty, která měla ambicióznější plány než skončit na Ramži (cílem byla nemýlím-li se Čertovice). Další nádherný den, kdy se dalo dokonce slušně opalovat nahoře bez (no co potřeboval jsem se zchladit :-) Zároveň druhý den, kdy mě Jirka Mu. zachraňoval svým opalovacím krémem před úpalem a úžehem, který by mě jinak jistě neminul. Shybování také bylo, na tom se nic nezměnilo. Po cestě jsem potkali skupinu 19 Čechů, dozvěděli se o 5 Slovácích a ti všichni to měli namířeno na Ramži s kapacitou 10, nouzově 18 lůžek. Na základě toho se našeho horského vůdce zmocnila oprávněná obava o nocování sjednocené skupiny a vzhledem k tomu, že jsem více konverzoval než udával tempo skupině, byl jsem po zásluze potrestán či odměněn? :-) úkolem zdolat chybějících 6km v co nejkratším čase a obsadit útulnu. S válečným zbarvením na tváři, nalezeným klackem představujícím nebezpečný oštěp a knihou Lovci mamutů na srdci jsem bezostyšně vyrazil splnit mi svěřený úkol. Asi třetinu cesty jsem vážně běžel nedbaje nebezpečí uklouznutí a případného přeražení se o jeden z desítky padlých stromů a o medvědech ani nemluvě (měl jsem přeci oštěp :-) S ubíhajícím časem, blížící se bouřkou a dolehávající únavou jsem na posledním kilometru chyboval, ztratil jsem červenou a místo cesty po vrstevnici si to namířil po spádnici přes největší kopec v okolí. Zde jsem ztratil nemálo času a nestihl doběhnout na Ramži v slíbených 15h... Byl jsem tam o 11 minut později, dokonce mě předběhla skupina B (což samozřejmě tak moc nevadilo). Nakonec se sešly všechny frakce naší 14-ti členné skupiny, která obsadila všechna rozumná místa v útulně. Posléze došlo 19 očekávaných Čechů (naštěstí si utvořili stanové městečko okolo chaty), dále 6 neočekávaných Slováků, 5 očekávaných a pak další noční stanaři. Celkem nás spalo na Ramži 25, další rekord do sbírky. Sprcha v místní studánce a navíc ještě v dešti jaksi patří k místnímu koloritu :-)
2014-05-02, den čtvrtý - Nízké Tatry, chata M. R. Štefánika
Na Ramži se mi nespalo příliš dobře, proto jsem byl již v pět ráno vzhůru. Další den, který ubíhal celkem klasicky - chybějící opalovák, kliky, shyby. Stano kamzík jsem již neslyšel, Slovenská děvčata byla napřed, za to jsem začal slýchat cosi o šerpovi. Bylo to asi za Čertovicí, kde jsem se stavovali na oběd a kde jsem potkal první pořádný kopec - sjezdovku. Byl jsme nějaký divně unavený a pak rozhodnutí dát si na rozdíl od většiny tu sjezdovku po spádnici... slušný záhul, bez zastavení jsem ji nedal. Po jejím zdolání jsem se kousek vrátil, abych pomohl děvčatům se zavazadly, jo nést tři zavazadla - 50-60kg, to už je celkem zápřah, náročností se to začalo blížit Beskydům :-) Jednoho z nich mě posléze zbavil Petr, takže jsme sem tam nesl jen dvě :-) Ale i s nimi jsem byl v kopcích nejrychlejší :-) Cílem této etapy byla chata M. R. Štefánika ležící kousek pod Ďumbierom. Cestou na ni jsme potkali konečně pořádný kus sněhu a vzhledem k mizernosti této zimní sezóny... vybalil jsem karimatku z igelitového pytle a hurá po zadku sjíždět kopec :-) Z chaty jsem si dali spolu s Rockym a Jirkama fakultativní výlet mezi kosodřevinami, juchůůů to byla prolízačka - vytouženého cíle jsme sice nedosáhli, ale přesto se mi to líbilo. Večer na chatě parádní zábava - zpěv, jídlo, protahování, posilování :-)
2014-05-03, den pátý - Nízké Tatry, útulna Ďurková
Budíček v šest, snídaně na Štefáničce v sedm a pak vzhůru do sedla, tedy na nohy a hurá směrem na Ďurkovou. Tentokráte jsem nepotřeboval opalovací krém od Jirky, počasí zkrátka nepřálo, bylo dosti zataženo a lehce poprchalo. Dokonce tak, že byl zrušen oficiální fakultativní výlet na nejvyšší horu Nízkých Tater - Ďumbier (2043 mnm). Nakonec jsem si ho dali jen společně s Rokym. Tak krásné chumelení jako na jeho vrcholu jsem dlouho neviděl. Cesta nás všechny vedla dále přes druhý nejvyšší vrchol Nízkých Tater - Chopok (2023 mnm), pod kterým jsem se zastavili v proslavené restauraci Kamenná chata, kde jsem si dal luxusní kynuté knedlíky s povidly sypané mákem. Po cestě jsme potkali další neznámou českou výpravu, od té jsem dostal přezdívku Rambo, vůbec nechápu, vždyť jsem nesl maximálně dva batohy. Na Ďurkové bylo zase posilování, protahování, jóga a jídlo, hromadné dojídání zásob před posledním dnem :-) Venku se pomalu zvedal vítr a byla slušná zima, a tak mnoho v zimních bundách zabalených lidí nechápalo můj očistný výlet v trenkách a pantoflích k 200m vzdálené studánce :-)
2014-05-04, den šestý - Nízké Tatry, Rožomberok
5:30, celá útulna ještě spí, jdu vykouknout ven - krása, slibovaný vítr (v nárazech 70km/h) zdá se přišel, navíc společně s mrazem -3°C a mlhou. Tradiční protahovací-posilovací rituál jsem nevynechali, následovala snídaně a hurá na cestu. Kdo to mluvil o tom, že nebude potřebovat bundu a kuklu? Hmmm... První den, kdy jsem se na horách nepotil, 3h jsem šlapal a vlezlou zimu příliš nevnímal, ale podchlazení přicházelo píďalovitě a nenápadně. Asi po 5 upozorněních Petra (vypadal jsem tak zle?), že bych si vážně měl půjčit plonkovní zimní bundu od Lenky jsem uposlechl, přiznávám už mi nebylo tak vesele ani konec konců dobře... energetický gel vůbec nepomohl, naštěstí po další hodině zabrala zimní bunda a já neumrzl... Holt chůze nejsou běžky :-( kdybych se hýbal rychleji (asi bych musel chvílemi běžet), tak bych to dal i ve svém oblečení v pohodě, ale běžné tempo chůze nestačilo - poučení pro příště! Při sestupu jsem se nakonec dostali pod hranici jinovatky (až 30cm na tyčích okolo cesty) a objevila se téměř jasná obloha, pár kopců a byli jsem v Donovalech. Zde jsem se občerstvili a autobusem dojeli do Rožomberka, kde jsem pokračovali v hodování, než si pro nás přijel žlutý autobus.
2014-05-05, den sedmý - návrat
Autobus do Brna dorazil po půl čtvrté ráno, rozloučili jsem se s naší výpravou a já si to namířil do práce. Okolo čtvrté jsem si pokecal s nočním hlídačem a pak se šel prospat na gauč v práci. Asi hodina a půl spánku mě dělila od probuzení (tělo si vstává ať se děje co se děje v šest). Jak jsem slíbil, tak jsem také učinil. Sedl jsme k počítači, zpracoval 350 fotografií z dovolené a rozeslal kamarádům, pak jsem si odskočil vyzvednout motorku, na fixce jel darovat krev, zacvičil si na hrazdě, vyzvedl dárek a nová kolečka na inline brusle, dojel domů, najedl se, nestihl se vyspat, vyzvedl držáky na kufry na motorku, dojel do práce, namontoval držáky, na fixce jsem s kolegy vyrazil na laser game, pak se vrátil do práce, sedl na druhé kolo, dojel do hospody, kde jsem si dal luxusní steak z vepřové krkovičky s Vídeňskou cibulí, jako přílohu jsem zvolil obligátní kuřecí steak :-) dojel domů, objednal online nějaké pojištění a následně jsem odpadl do mdlob (rozuměj, spokojeně usnul) :-) Juchůůů!
Kolik to stálo:
- celkem 1886Kč
- doprava 892Kč
- autobus SA Brno-Poprad 410Kč
- vlak Poprad-Spišské Tomášovce 28Kč (1 EUR)
- autobus Donovaly-Rožomberok 84Kč (3 EUR)
- autobus SA Rožomberok-Brno 370Kč
- ubytování 770Kč
- Penziónu u Sokola 182Kč (6,5 EUR)
- Chata M. R. Štefánika 448Kč (16 EUR)
- Útulna Ďurková 140 (5 EUR)
- strava 224Kč
- kynuté knedlíky v Kamenné chatě (pod Chopokem) 98Kč (3,5 EUR)
- bryndzové halušky v penzionu Donly (Donovaly) 98Kč (3,5 EUR)
- nákup v Alebertu (Rožomberok) 28Kč (1 EUR)
Co jsem snědl (to už se nikdy nedovíme):
Co jsem se naučil slovensky :-) :
- salamandr = mlok
- mlok = čolek
- žubrienka = pulec
- papuče = pantofle
Co mi vyloženě chybělo:
- bunda (do hor bez bundy raději opravdu už ne)
- opalovací krém (bez něj to opravdu nejde)
- krosna (batoh je příliš malý, přivazovat věci z venku není optimální)
- samonafukovací karimatka (potřebuji více komfortu...)
- míč (já zapomněl ve vlaku míč... však mi rozumíte)
- slivovice (jak jinak, univerzální léčivo)
- sušené maso/uzeniny/uzené sýry
Co asi bylo zbytečné:
- kniha (zvlášť ta o Didaktiku M :-))
- pantofle (...co dodat)
- 2 mobily (jeden stačí, přesně ten druhý o němž jsem si myslel, že nevydrží :-))
- jednohubkové sladkosti (musli tyčinky apod., vesměs vše krom sojového suku)
Zajímavé odkazy:
Fotografie kamarádů:
