Středeční slunce mě krátce před polednem pozvalo na oběd a já se nakonec rozhodl neodmítnout. A co že jsem si dal? Pot, únavu a bolest na deseti kolečkách [EDIT: díky Láďo, vlastně nevím, proč si stále myslím, že mají mé inliny 10 koleček, když jich je nepochybně jenom 8 :-)], no prostě takové klasické menu. Tady by zápis mohl s klidem skončit, tedy nebýt dezertu.
Po cestě jsem předjel staříka na prehistorickém favoritu na čemž by asi nebylo nic moc zvláštního, běžně předjíždím většinu cyklistů. Jenže tento stařeček se mě chytl a vzápětí mě i předjel a já měl co dělat, abych se ho vůbec udržel. Asi po jednom kilometru zpomalil a oznámil mi, že jedeme celou dobu 32km/h na což jsem poměrně necitlivě zareagoval slovy, že je to vážně mizérie... "To ti teda pěkně děkuji," odvětil a já se zalekl, že jsem ho urazil... Naštěstí to nebyl urážlivý typ a tak jsem se dali do řeči. Teď bych tomu sympaťákovi rád vystřihl poklonu, v 80 letech takhle lítat po cyklostezce a deklasovat všechny mladíky (ne vážně nemyslím sebe :-)... Běžně na kole jezdí 40-100km, smekám helmu... A co teprve skutečnost, že jede se svým trenérem, 90ti letým kamarádem (ten favorita vyměnil za karbonový speciál v hodnotě mého auta :-)... Když jsem je potkal po otočce společně, tak nešlo neobdivovat jejich vitalitu, jo takhle bych chtěl vypadat ve 120 letech :-)
Doslov - navíc vůbec netuším, proč mi to přišlo pomalé, když jsem po práci vyrazil po cyklostezkách do zdravěnky (ano také si klepu na čelo, takže v tom s klidem pokračujte) jsem zjistil, že mám problém dosáhnout rychlosti 30km/h, co dodat...
Žádné komentáře:
Okomentovat