Kardio a modelování zadku

... pravil Jirka během návratu ze sobotního celodeňáku. Vlastně vůbec netuším, co tím myslel, ale to neva, vyjížďka to byla vskutku výživná. Nejlépe asi parafrázovat výrok Lenky o tom, že si to člověk musí umět udělat pěkný, no my jsem si to udělali pěkně krutý. Přeci jenom jsem toho tuhle sezónu zas tolik kvalitního nenajezdil a nápad švihnout si v sobotu na Vysočině celodeňák možná nebyl tím nejšťastnějším. A kdo by to řekl, že s námi nikdo nebude chtít jet, lidi vskutku často trpí nepředloženým předsudky :-) Dokonce ani Alda s námi nejel a je to právě on, který o podobných akcích mluví častěji než jiní, jenže podlehl nějaké vínové nákaze, která ho nepustila do sedla...

A tak jsem okolo 8 hodiny ranní vyrazili na 137km dlouhou trasu jen ve dvou. Mapa ukazuje nikoliv plán, ale skutečně projetou zemi. Když jsem u těch převážně nudných statistických údajů, tak doplním, že více než polovinu ujeté vzdálenosti jsem se trmáceli po značených turistických stezkách, 50km padlo mimo asfalt a celkově jsme nastoupali 2200m.

Od rána mi bylo do zpěvu, co jiného vám také zbývá, když v ranním chladu hlubokých lesů potkáte vycházející slunce, kterak si mezi stromy něžně razí cestu na zamlžené pódium, kde v hlavní roli rozehrává hru světla a stínů.

Z okouzlení a bdělého snění mě vzápětí vytrhla projížďka Lískem (Malý Lísek), kde jsem narazili na dva volně pobíhající čokly, kteří se rozhodli nepustit nás po plánované cestě a navrch jsme jim měli posloužit jako snídaně. Takhle jsem hodně dlouho před psem nezdrhal, ještě že ti rotvajleři byli o něco otylejší než-li já, jinak by tu asi můj zápisek končil :-)

Na jedli jsem mockrát nebyl a bodejť by jo, nejsem masochistou, který by si pravidelně užíval 4,5km stoupání z Dalečína na partyzánský památník stojící na kopci s povedeným výhledem do krajiny. Na kopci jsem potkali prvního vojáčka - stavěl tam poměrně rozměrnou anténu pro vysílačku - a proč taky ne?

Svojanov, kapitola sama pro sebe. Od penzionu Palla se mi podařilo bez mezipřistání zdolat v sedle celý výplaz po kamenité a skalnaté pěšině až k bráně hradu Svojanov. Tou jsem posléze projeli na první nádvoří sloužící dnes jako parkoviště, minuli pohřebiště (pardon, odkladiště) kol zcela bez povšimnutí, prosmýkli se vedle závory do hradu a aniž bychom sesedli z kovových ořů jsem se dostali až k patě věže. Můj nápad pořídit si vrcholovou fotku s koly na věži jsme nakonec nerealizovali ani ne tak kvůli neskutečně strmému schodišti ve věži, ale kvůli malým průlezům do jednotlivých pater, jimiž bychom kola neprotáhli. I tak to bylo fajnové poježdění v areálu hradu, který překypoval životem (velikonoční akce). Po shlédnutí ženského tanečního sboru nás objevili pochopové, kteří nás donutili sesednout z kol, že tam s nimi prý nemáme co dělat, za rohem jsme na ně opět drze nasedli a pokračovali ven z hradu, tam jsem si konečně všiml desítky odložených kol a uvědomil si, že jsme při vstupu ani neplatili... Od hradu jsem se pustili po zelené krásným sjezdem ke kostelu ve Starém Svojanovu - no nádhera.

Z Vítějevsi jsme se pustili Čertovým úžlabím a dojeli do Velkého lesa, kde jsme nakoukli do jeskyní zvaných Čertovi díry. Pak jsem překonali Svitavu a v Březové nad Svitavou okusili chuti motokrosové dráhy. Na červené jsme minuli hledače pokladů a namířili si to do cíle našeho putování - přírodní rezervace Rohová.

Cesta zpět byla o poznání jednodušší, byla totiž po asfaltu, tedy jednodušší pomineme-li červenou turistickou z Dalečína na Vítochov, protivný vítr, trochu deště a pár sprintů, které jsme si s Jirkou švihli :-)