Nemá cenu se příliš opakovat, což mi jde bohužel velice dobře. BTW opravdu stále netrénuji asertivní techniku "zaseklé gramofonové desky" a ani nejsem radikálním stoupencem hnutí "opakování matka moudrosti". Prostě jsem to já... Takže si to zopakujeme :-) Po Jizerce a zároveň před Vasákem mě čekal zákusek (ano, nikdy nejsme schopen odhadnout, kdy si ho v záplavě těch chodů, podchodů a chodovů mám dát) v podobě slavné Marcialongy. Poslední dva jmenované závody jsem z pohledu organizace přenechal cestovní kanceláři CK Alpin, čímž jsem se zbavil nejedné starosti a hlavně ušetřil nezanedbatelné množství času.
Pokud vás nezajímá samotný závod, ale spíše jak vypadá "zájezd na závod", tak s klidem přeskočte následující odstavce a zkuste najít pasáž, kde se vyskytuje zaříkávadlo "můj milý deníčku". Pokud vás nezajímá ani to, tak vás zklamu, nebo naopak potěším tím, že dál nebudu zabíjet váš čas, pro vás tu zkrátka asi nic není :-)
Tentokráte se závod odehrával poměrně netypicky, do Itálie jsem dorazil celkem zdravý (ano, v poslední době hodně netypické) a celkem v kondici (ve skutečnosti sice žádná sláva, ale mohlo být mnohem a mnohem hůř) :-) Motivaci jsem měl jedinou - zajet Marcialongu... Je zajímavé, že ani na Jizerce jsem si nestanovil nějaké cíle, prostě jsem si to přijel užít. Ale nemyslete si, že by mé závodnické srdce tlouklo v rytmu ospalého bubeníka na Oktoberfestu a já se přijel kochat krajinou... Sice nemám na rukách hodinky, nesleduji čas, rychlost, tep, teplotu, stoupání, klesání, polohu, postavení měsíce ani další paranormální jevy, ale jakmile překročím startovní čáru, tak se srdce rozběhne co to dá a já s ním...
Abych nezapomněl, díky skvělé italské organizaci (pokud jste už teď alergičtí na mé stěžování si na Itálii, tak přimhuřte prosím obě oči a buďte rádi, že neslyšíte ostatní účastníky zájezdu, kteří na rozdíl ode mě můžou srovnávat např. s Vasákem...) jsem si za svoje startovní číslo připlatil 20 euro a navíc jsem dostal bez ohledu na předchozí výsledky ze závodů Worldloppetu číslo 7100 ze 7106 :-) Dle pravidel závodu mému číslu nepříslušela ani žádná startovní vlna :D Takže jsem počítal s nepsanou extra 16. nebo rozšířenou 15. vlnou. No dopadlo to na tu 15... 8:13 odstartovala elita způsobem, že komentátor ohlásil: "Za 2 minuty bude odstartován 40. ročník Marcialongy" a asi 15 vteřin na to jsem uslyšel výstřel startovní pistole :-) Ale co, má vlna startovala v 9:20, takže jsem do své vlny dolezl asi tak v 9:05. Vlna looserů, skoro by se i mohla jmenovat "vlna Čechů", pěkně s námi vydrbali kluci italský... No nestačil jsem se divit, v boxu se již mačkalo asi 300 lidí, kam spěchají? No co, 6500 nebo 6800 závodníku přede mnou... A není to jedno? Ne, není, snažím se předbíhat co to jde, ale stejně přede mnou ještě dvoustovka zůstala... Po 10 minutách pomalého prodírání se kupředu začínám poskakovat jako splašený, jinak bych asi umrzl, ještěže hraje hudba a vypadám jen jako divnej pařmen :-)
Asi v 9:25 je odstartována i poslední vlna, jdeme na to! Lidi začínají vlažně, já s jednou holí přidělanou na ruce, druhou nachystanou na rychlé "oblečení" a běžkami v ruce druhé sprintuji do krajní stopy, skočím na běžky, sláva kameňačkám á la “fiemmefasačkám” s automatickým vázáním a už píchám soupaž skrze stadion vstříc novým zážitkům. Hned za startovní čárou dojíždím upuštěnou patnáctou vlnu a začíná zběsilý závod. Od začátku letím mimo stopy a předjíždím jednoho za druhým, ale za chvíli přichází první kopce a s nimi stromečky zasekaná celá trať, není kudy, takže pracně nahnané vteřiny zahazuji pochodem ve frontě. Pak zase makám co mi síly stačí, jedu hlava nehlava a hlavně stále soupaž, běžky jejichž stoupací komoru jsem zkrátil asi o 15cm a vyzdobil 2 slaboučkými vrstvami zažehleného modrého extra nejsou schopny s mým mizerným odrazem dobře posloužit pro střídák, ale co, střídákem bych málokoho předjel. V Moeně se to celé zašpuntovalo na několik minut, neuvěřitelné, 200m dlouhá ulice široká asi 3m na jejímž konci nebylo nic, než drobný sjezdíček (promiňte, nemohu jinak), ale lidi se do něj pouštěli snad po jednom... takže všechno mé úsilí zatím přicházelo vniveč, slušný pocit bezmocnosti. Za kopečkem pro tříleté děti jsem se do toho zase opřel... Výsledkem bylo, že jsem měl již na 5km slušné zatmění, nezbylo než sáhnout po prvním gelu... Klasicky jsem to přepálil a to tak, že hodně :-) Tady se sluší připomenout, že krom pár hrbků (to je slovo od bráchy, vlastně nevím, co to znamená) je celá trať skoro po rovině, 20km lehce do kopce, 44km lehce z kopce, 4km lehce do kopce a závěrečnej pruďák 2km. V tuto chvíli jsem se začínal těšit na první občerstvovačku na 9km. Dostal jsem však za vyučenou (a nejen já), několik občerstvovaček včetně těch prvních bylo poměrně hodně daleko od stopy a ve stopě často chyběli lidé, kteří by rozdávali nápoje, natož aby inzerovali, co rozdávají, takže u stolů se vytvářely neskutečné fronty, které mě odrazovaly, ale pít jsem musel, to je základ. Možná to byla hned ta první, kde podél dlouhých stolů stály 3 fronty běžkařů vedle sebe a já vážně neměl chuť čekat 5min na to, až se pohnou, tak jsem ke stolu najel kolmo pře běžky všech tří front, lidi na mě koukali jak na vraha, ale byli nejspíše tak konsternovaní tím, co jsem učinil, že mě nikdo nezapíchl holí, borec mi podal kelímek, bohužel s čajem, já vycouval a makal dál. Občerstvení bylo vážně špatné, když pominu to, že chyběly banány (mně to nevadilo, obyčejně jídlo neberu, vezu jen energetické gely), tak obsluhu a jejich umístění pominout nelze. Trvalo mi asi 4 zastávky, než jsem pochopil, jak z nich vyrazit něco jiného než čaj, ionťák je v Itálii prostě power (byť litý do stejných kelímků jako čaj)... A to raději nemluvě o občerstovačce v podobě obřího průjezdného stanu, kde se to klasicky šíleně zašpuntovalo...Okolo 15km mi přestávaly sloužit i ruce a tak jsme se po rovinatých pasážích snažil plácat střídákem, který do kopce nepřipadal v úvahu, ale po rovinkách to celkem šlo. V jedné zatáčce se mi podařilo bodnout hůlku do záchranné sítě a táhnout ji pár metrů za sebou, nakonec se však, mrcha, pustila :-) Těsně před nejvyšším vrcholem (Canazei) mi někdo ve stromečkovém průvodu přišlápl košíček hole a poslal mě k zemi a vzápětí i přes mě přejel - příjemný zážitek... Vzápětí mi přišla SMSka, hned jsem si říkal, kdo si ze mě dělá prdel... Magda psala, že je Standa v cíli, no, mně do cíle chyběla asi tak právě jedna Jizerská 50 :-) Na 20km jsem do sebe kopl další energetický gel s vidinou, že teď budu 50km pádlovat jenom soupaž, rozvalil jsem to z kopce a letěl, co to šlo, no spíše co daly běžky. V nedalekém lese jsem se v levotočivé zatáčce ve sjezdu nevešel na trať a při podjíždění závodnice rukou trefil skálu, čím dál tím lepší... Ale podobných kousků na hraně (možná někdy i za hranou) jsem udělal nespočet, vlastně skoro všechny. Jízda u plotů, zábran, na hraně mezí nad řekou, občas i za hranou, divoké přeskakování ze stopy do stopy a křížení přes všechny stopy, podjíždění v zatáčkách, sjezdy, šťouchance rameny, kontakty lyží a holí, prostě většina předjíždění byla hodně ostrá. Dle pravidel totiž nemůžete na nikom vymáhat uvolnění stopy, takže vám nezbude nic jiného než mně, jet mimo stopu a doufat, že se člověk protáhne a že ho nikdo nezabije holí respektive hrotem hole. No, pár ran jsem asi schytal, ale to při závodě nevnímáte. V prvním velkém sjezdu jsem neodhadl ledovost vypluženeho koryta a tak jsem si udělal letecký den, ani Nikola Sudová by se nemusela stydět za helikoptéru, kterou jsem předvedl. Jednoduše krásný pád v parádní rychlosti, až po dvou dnech zjišťuji, jak jsem dotlučený :-) Chudák paní za mnou se pro jistotu složila preventivně, asi nevěděla jak se mi vyhnout. Já se ihned zvedl a začal naplno píchat z kopce, právě projíždějící vyděšený Ital na mě volal "Piano! Piano!", ale to už jsem ho předjížděl a kroutil hlavou, jakože nejsem na výletě a že nemám čas válet se na zemi :-) Zajímavé, "Piano! Piano!" jsem od Italů neslyšel naposledy, copak neví, že na klavír neumím :-) Na 40km mi únavou vypadl sáček s gelem z pusy, takže jsem se kousek musel vracet a pak ho žužlat s příjemně čistým sněhem, taky dobrá bota :-) V Predazzu, na 45km byl konec závodu Marcialonga Light, jakou já měl chuť to zabalit. Jak stále všem opakuji, že běžky jsou skvělé, že se člověk krásně unaví, ale nic ho nebolí způsobem ztuhlosti a přetížení jistých partií jako např. na kole, tak jsem zásadně mýlil. Tento závod zaměstnává vyloženě horní část těla a vůbec to nebyla příjemná bolest, co jsem cítil. Stejně tak je fajn průjezd pověstnými vesničkami a tamní skvělá atmosféra. Jenže já ji moc neocenil, v každé obci se jelo v asi tak 30cm posypové soli namíchané s inertním posypem, hmm to se to jezdí klasika jedna radost a jak to chutnalo běžkám... Do háje! :-) Posledních 30km jsem měl vážně pocit, že ten závod nedám, do té doby jsem jel za sebe, nevyvážel jsem se za nikým a předjížděl vše co jsem viděl :-) Tady mi ale vážně došlo, lehce jsem musel zpomalit a začít se vyvážet, nejprve za nějakou ženskou a posléze za 2 chlapy. Těsně před stadionem Lago di Tesero, asi na 53km mi nezbylo než zastavit a vyprázdnit pískovnu, za to mohly ty pitomé čaje, které odvodňují a ještě ředí ionty v těle, holt za chyby se platí, tady ne penězi, ale časem... Průjezd stadionem byl fajn, kéž by se tu končilo :-) Sranda byla také s energií, která brutálně rychle mizela a mě nevycházely gely, ale co už po 4 gelu mi bylo tentokráte tak špatně, že jsem myslel, že další nedám nebo vyzvracím i to, co jsem nesnědl, fajn pocit... Silou vůle jsem se doplácal až pod závěrečný kopec do Cavalese. Nechal jsem si nechal namazat stoupák a z 90% kopec vyběhl. Slunce se mi neskutečně opíralo do zad a díky černé bundě mě luxusně přehřívalo, ruce bez síly, stehna se chystala promluvit řečí křečí, smrtelnej pot mi stékal po celém těle... Stupidní nápad, končit na tak nechutném kopci... Snažil jsem se ještě předjet co nejvíce lidí... Poslední zatáčka a pak už jen cílová rovinka! V té soli (sníh to vážně být nemohl) mi to podklouzlo a já se tak blbě prohnul až jsem si skřípl mezižeberní sval, začalo mě bodat na srdci, vzhledem k tomu, že jsem jel na krev a mlel z posledního, tak mě napadlo, že mám infarkt, přestal jsem strachy píchat soupaž a jel jen díky gravitaci. Ale pak si říkám, že bych to tím odpočinkem stejně asi nezachránil a že vlastně chci dojet, tak jsem se opřel do holí a píchal až do cíle, ještě jsem dal několik lidí... Hned za cílovou čarou jsem zastavil přímo před doktorem a doufal, že až sebou seknu, tak si mě třeba všimne :-) za minutu to naštěstí přešlo a já si mohl konečně uvědomit, že jsem zdolal tu dlouho potvoru :-)
A jaké to tedy bylo? Předně bolestivé, rozhodně šlo o nejtěžší závod, který jsem absolvoval. Není jen mým názorem, osádka autobusu by přikyvovala, že jde o náročný závod v překrásné krajině s úžasnou atmosférou, diváci byli vážně skvělí. Starobylé vesničky jsem si moc neužil, v té soli jsem bojoval o přežití, takže na kochání jsem neměl příliš času. Těžký byl závod zejména tím, že se skoro celý jede soupaž víceméně po rovinkách bez možnosti většího odpočinku. Bohužel pozitivní pocity utloukla italská organizace - naše neoprávněně vysoká čísla, která nás odsoudila do role věčných buldozerů, neplatnost psaných pravidel, nezvládnuté zázemí v podobě občerstvovaček a toalet před závodem, podle některých děsné jídlo po závodě (mně ty těstoviny chutnaly). Za spoustu bezohledných lidí na trati, mně podobných, organizátoři vážně nemohou. Dalo by se i chválit, po závodě byly k dispozici sprchy a zázemí bylo na jednom velkém prostranství, nebýt zbytečných front na všechno, tak bych řekl, že tam to bylo na jedničku. Jenže pak přijdou další drobné detaily, které vás otráví, třeba to, že hodinu po dojezdu se nenajdete v průběžných výsledcích, byť tam byli již lidé s o půl hodinou delším časem... Ještě 2 dny po závodu nelze na webu nalézt oficiální výsledky, a kurník, proč si nekoupí doménu "marcialonga.com"... A proč společnost, která na místě fotí účtuje 10 euro za JPEG a ještě se prsí tím, že fotku pošle zdarma, jasně naúčtujte mi ještě poštovné za e-mail... Jednoduše "jednou a dost", zkusil jsem si to, ale rozhodně neplánuji, že bych si to zopakoval. Všem kteří mají rádi běžkování, bych doporučil projet si trať na sucho, bez těch lidí okolo, prostředí je jednoduše luxusní, Val di Fiemme a Val di Fassa jsou nádherné. Pokud ovšem chcete zažít pověstnou atmosféru tohoto závodu, tak vám nezbude, než se pustit do válečné vřavy mezi tisíce lidí, pro mě osobně poměrně nepříjemný zážitek. Ale v duchu přísloví "zážitky nemusí být pozitivní, hlavně když jsou silné" je nutno Marcialonze sklonit poklonu.
A ještě pár nezajímavých údajů nakonec:
- umístění: 1522 z 5987 klasifikovaných, přihlášených bylo 7106
- čas: 4:53.44,4
Marcialonga 2013 - aneb “můj milý deníčku”.
Malý žurnál, kde naleznete veskrze zkratkovitě podanou výpověď o tom, jak může vypadat zájezd na závod Worldloppetu s cestovní kanceláří http://www.ckalpin.cz/ Předesílám, že šlo o parádně zorganizovanou akci (nepleťte si prosím zájezd a závod, na mysli mám přirozeně zájezd) pod vedením majitelky cestovky, paní Dariny. Pokud vás neláká neustálé překonávání překážek, řešení problémů a chcete si s klidem užít vysněný závod, tak jste na správné adrese. Z tohoto pohledu je to skvělá volba, protože je tu někdo:
-kdo vám zajistí startovní číslo,
-kdo vás dopraví na místo závodu
-kdo vám zajistí ubytování
-kdo vás odveze na tréninky, abyste poznali trať (a nepřítele :-))
-kdo vás odveze na start závodu
-kdo vás odveze domů
-kdo je schopen řešit všechny věci okolo, protože dobře zná dané prostředí a ví jak v tom chodit.
Zkrátka nemůžu jinak, než vyjádřit plnou spokojenost. Poznámka na okraj, nejde o placenou reklamu, za tento zájezd (zážitek) jsem zaplatil standardní cenu + příplatek, ten jde však na vrub precizní italské organizaci, tímto jim uctivě děkuji... :-(
24.1.2013 (čtvrtek)
18:00 Vyjíždím z práce ověšený jako vánoční stromeček.
18:40 Jsem na hlavním nádraží, potkávám 2 borce z Pardubicka, dle nářečí však původem z Ostravy, jeden z nich má snad tuberu.
18:50 Společně jsem nalezli místo očekávaného příjezdu autobusu a spokojeně se dali do řeči o lyžování, o čem jiném taky? Borci vyzvídali jak jsem zajel Jizerku, když jsem řekl čas, tak že jim prý můžu tykat :-) Oba mají za sebou Vasák, později zjistím, že jsem z výpravy snad jediný, který ho nejel :-) Dostávám rady, jako že na Marču je potřeba mít o 5cm delší hole, kvůli soupaži z kopce, jaká náhoda, že přesně takové vezu :-) Na nádraží běhají nadšenci, kteří přesvědčují voliče, ať volí knížete. My jim radost neuděláme, Aleš se vsadil o flašku, že vyhraje Zeman, zároveň nikdo z nás v Itálii volit nebude, takže nadšenci se svěšenými hlavami odcházejí.
19:15 Je tu autobus, no Karosu jsem nečekal, jsem zvědavý na lehátkovou úpravu, nastupujeme. Je tu pevný zasedací pořádek, dostávám místo vedle Petra. Petr je z Brna, číslo mého sedadla je 42, nějaké znamení? :-) Petr jel přirozeně jako ostatní Vasák (za neuvěřitelných 5:30), ale na Marču si veze chřipku, BTW na Jizerce jezdí pravidelně skvělé časy, je to tu zkrátka samý borec... Paní Darina z cestovky nám všem nabízí tykání, stará se o nás jako o své děti :-)
19:40 Vyjíždíme z hlavního nádraží, náš autobus vypadá jak nemocniční oddělení respiračních chorob na výletě. Dávám si dvakrát slivovici, prvně od kolegů před námi a pak svoji :-)
20:00 Jsme venku z Prahy, dávám si večeři. Penne, jak jinak? :-)
20:30 Pauza na benzince, všichni se dávají do jídla, já to mám již za sebou.
21:45 Další pauza na McDonalds, konečně free Wi-Fi. Řidiči přestavěli autobus do lehátkové úpravy. A jo, ležet se tu dá, ale mám trochu více než 1,5m, takže se musím trochu poskládat :-)
25.1.2013 (pátek)
0:40 Německo/Rakousko (kdo ví), pauza na benzince.
3:00 Německo/Rakousko (kdo ví), pauza na benzince. Z horní police mi nad oko spadla 250ml flaška s vodou, au!
6:40 Itálie, pauza na benzince.
7:00 Konečně Dolomity, krása, ale koukám v údolní není skoro žádný sníh...
7:40 Dostáváme se do míst, kde se bude konat závod, sníh tu je, ale není ho přehnaně moc :-) Trať má často jen 2 stopy, jak tu budu předjíždět to vážně nevím, je úzká, ale z autobusu vypadá dobře, občas zahlídneme rolbu a ty hory, to je nádhera.
8:00 Vychází slunce nad horami, právě projíždíme Moenou (místo startu).
8:30 Jsme na hotelu v Campestrinu, dávám si svoji snídani. Proč se tu do háje platí za Wi-Fi? Myslel jsem si, že když už je i v českých horách Wi-Fi zdarma, že by mohla být i zde... Tak asi ne... Konečně jsem si vyčistil zuby. Venku je -10°C.
9:00 Jdu kouknout na stopy, jsou 2 a vymrzlé, vypadají luxusně.
9:30 Autobusem vyjíždíme směr cíl závodu, Cavalese, jedeme si vyzvednout startovní čísla.
10:00 Projíždíme skrz Predazzo, všudepřítomná nádhera nás obklopuje, jo ale slunce už svítí do stopy, což vzhledem ke startu z poslední vlny chvíli před půl desátou znamená nové vrásky na čelech mého servis týmu - tedy mě samotného :-)
10:15 Přijíždíme do Cavalese.
10:30 Mám číslo, startovní balík, ale je to sranda s jejich organizací... Navíc se cpu luxusním sýrem, který tu nabízí Coop (asi jeden z hlavních sponzorů), vážně luxus, chce se mi zde zůstat.
11:30 Konec prohlídky Cavalese, jsem zpět v autobusu, dávám si oběd - penne, jak jinak? :-)
12:45 Zpátky v Campestrinu, jdeme se konečně ubytovat, dostávám pokoj číslo 413, který sdílím s Petrem a Ondrou.
13:30 Spolu s Ondrou a jeho kamarády vyrážím na běžky - je to luxus, tedy až na sníh, který je děsně tupý a norské běžky vyrobené v Číně poháněné českými pažemi prostě nerady italský sníh upravovaný německou rolbou :-) Petr zůstává ležet na pokoji s chřipkou :-( Padlo 29km a necítím se zrovna svěží :-)
16:30 Zpět na pokoji, rychlá sprcha, rychlá svačina (ovesné vločky, luxusní domácí darovaná marmeláda a bílý jogurt zralý na vyhození).
17:10 Na plánovaný strečink nedošlo, ale zato jsem si dobře pokecali. Asi jsem z výpravy vážně jediný, kdo nebyl na Vasáku :-)
19:00 Polopenze se ukazuje - první večeře. Špenátová polévka, proč jsem si přidával skoro jen já? :-) salát a syrové bochánky, vepřové koleno, desert. Seznam zemí, kde jsem se ještě nechutně nepřejedl se opět ztenčil o jednu...
20:45 Čištění běžek, zažehlený modrý extra jde extra špatně dolů. Jinak kombinace -10°C a smývač na vosky vám skoro smyje i ruce :-)
21:30 Zpět na pokoji, pozdní ošizený strečink, chce se mi zvracet.
22:00 Jdu se učit teorii mazání běžek a techniku soupaže z knihy o běžkování :-)
22:30 Jdu spát.
26.1.2013 (sobota)
7:10 Budík se probudil, i mě probudil, protiva jeden!
7:20 Venku je -14°C, řidič měl v autobusu -20°C. Začíná snídaně - mléko, čaj, pečivo, salámy, sýry, marmelády, med - prostě klasika, jak jinak.
7:50 Návrat na pokoj.
8:20 Rychlá příprava běžek.
9:15 Odjezd na stadion Lago di Tesero, ano místo, kde se běhá světový pohár v běhu na lyžích (známý jako Val di Fiemme).
10:00 Příjezd na stadión, 2,5h lyžování, 18km, max. rychlost 59km/h, luxusní tratě, luxusní počasí, občerstvení zdarma - banány, jablka, teplé pití - to vůbec není špatné. Škoda, že jsem neskončil s lyžováním dříve, mohl jsem si nechat za pár éček namazat profesionálně běžky, ale co “nemá smysl plakat nad rozlitým mlékem”. Jinak mazání bude sranda, v Campestrinu ráno -14°C v Tesaru v poledne +1°C.
12:40 Odjezd autobusem do Campestrinu.
13:30 Zpět na hotelu, k obědu si dávám těstoviny s medem plus vločky s domácí marmeládou.
14:00 Jdu si chystat běžky, předpověď počasí na zítřek je děsivá, má se brutálně oteplit až na +5°C, snad aspoň bude zataženo jak slibují... Koukám, že jsem tak trochu looser, mám s sebou jenom jedny běžky (asi tak za 1500Kč), ostatní typicky dvoje, dvoje RCSka (asi tak za 20000Kč :-)). Mám jedny duralové hole, jo jsou tak 2-3 těžší a o poznání měkčí než karbonky ostatních. Mám s sebou parafíny (LFka), ostatní mají nejen LFka, ale i HFka, prášky, žehličky, kartáče, kopyta, kurník, pod hotelem to vypadalo jako v profiservisu (s výjimkou mé maličkosti). Jo a poslední nedůležitá známka punku (tedy looserovství), na rozdíl od ostatních jsem nejel Vasák :-)
17:50 Namazáno :-) jdu to projet, na normálním sněhu valím, ve stopě děs běs, kouše to jako pes.
18:00 Jsem zpět na hotelu, večeře číslo jedna - penne :-)
18:20 Odpočívám a sbírám síly na balení věcí.
19:00 Polopenze se zase hlásí aneb večeře číslo dvě - těstoviny s houbovou omáčkou jako předkrm, pak salát a luxusní sýrové bochánky, celé jsem si to zalil hromadou olivového oleje, ten nikdy neuškodí, tedy v případě, že si ho nenalijete tolik jako já :-) Králíka jsem si nabral do krabičky, před závody jsem si na něj netroufl a i zákusek v podobě ovoce jsem si raději odnesl v kapse a ne v břiše.
20:30 Návrat na pokoj, balení věcí, pokec.
22:50 Spánek.
27.1.2013 (neděle)
5:00 Vedlejší pokoj, který mě vzbudil v tuto nelidskou hodinu, mě pěkně štve.
5:40 Oficiálně vstáváme, neoficiálně jsem již hodinu vzhůru.
6:00 Snídaně, moc neriskuji. Přinesl jsem si vlastní ovesné vločky, dal si balený med a bílý jogurt ze snídaňové nabídky. Zbytek si beru na cestu do autobusu, mám neblahé tušení, že se to bude hodit.
6:30 Nakládám si věci do autobusu.
6:45 Odjezd z Campestrinu do Moeny na start závodu.
7:20 Jsme v Moeně.
7:45 Test běžek, celkem jedou, ale nestoupají, že by se takto projevovalo zkrácení mazací komory o 15cm a pouhé dvě vrstvy zažehleného modrého extra?
8:00 Jdeme se podívat na start, 15min neúspěšně čekám na záchody, je tady méně toaletních budek než na Jizerské 50, před každou tak 25 lidí.
8:20 Běžím na povinný checkin, který vlastně není potřeba, ach ta italská organizace. Ze čtyř oslovených italských organizátorů nikdo neuměl anglicky, ale podařilo se jim sehnat děvče, které to umělo. Dostalo se nám vysvětlení, že žádný povinný checkin neexistuje, byť je to všude černé na bílém. Místo toho nás při vstupu do boxu žaškrtly křížkem na vytištěném archu...
8:35 Běžím zpět do autobusu, mám tam lyžáky, zapomněl jsem, že autobus možná v 8:30 odjel... a to by bylo v háji... Měl jsem štěstí, nakonec jel podle původního plánu v 8:45, v klidu jsem se přezul a zase běžím, tentokráte na start.
8:50 Po cestě si to rozmyslím, před toaletou stojí už jen pětičlenné fronty :-) Mé první setkání s tureckým záchodem. Kurník, jak se to používá? :-)
9:00 Asi se nebudu příliš rozepisovat, ale toaleta mě vyčerpala více než Jizerská 50... Vyplazil jsem se ven a koukám na trať, kam jen oko dohlédne, tam vidím zaštosovanou trať. Co se dá dělat, blížím se k startovnímu boxu, pytel s věcmi házím do náklaďáku a tiše doufám, že se s ním ještě shledám. Pak se nechám odškrtnout při vstupu do startovního boxu.
9:05 Jsem v boxu, do startu zbývá teoreticky 15min, předbíhám co to jde, ale stejně jsem tak v polovině poslední startovní vlny... Poskakuji jako splašený, jinak bych umrzl, ještěže hraje hudba a vypadám jen jako divnej pařmen :-)
9:25 Start, jdeme na to! Lidi začínají vlažně, já s jednou holí na ruce, druhou nachystanou na rychlé oblečení a běžkami v ruce druhé makám do krajní stopy, skočím na běžky, sláva za kameňačky á la “fiemmefasačky” s automatickým vázáním a už píchám soupaž skrze stadión vstříc závodu. Detailní popis závodu naleznete výše :-)
14:20 Jsem v cíli, visím na holích, vypínám GPSku, píšu SMSku, snažím se přežít :-)
14:25 Hodil jsem běžky do úschovny, vyzvedl si pytel s věcmi, dal si sprchu, zakousl italské těstovinové menu, něco málo jsem vyfotil, marně jsem snažil nalézt svoje jméno v průběžných výsledcích, vyptal jsem se na čas u stánku, kde prodávali diplomy, vyzvedl jsem si lyže z úschovy a vydal se k autobusu. Tam jsem si dal další jídlo a pak následovalo bezbřehé sdělování si zážitků ze závodu.
19:00 Odjezd z Cavalese směr ČR.
20:00 Příjezd na první parkoviště na dálnici, řidič přestavěl autobus do lehátkové podoby.
21:00 Odjezd z parkoviště.
23:00 Německo/Rakousko (kdo ví), pauza na benzince.
23:30 Odjezd z benzinky.
28.1.2013 (pondělí)
5:20 Beroun, mezizastávka.
5:40 Praha, okraj.
6:00 Praha, hlavní nádraží, rozloučení se s výpravou.
6:15 Nástup do metra, směr práce.
6:45 Jsem v práci a to je již jiná story...
Žádné komentáře:
Okomentovat