13. ledna 2013 se konal již 47. ročník Jizerské 50. Vloni jsem si ho vyzkoušel poprvé, letos jsem neodolal a přihlásil se znovu. Tentokrát jsem na to nebyl sám, společně se mnou se vstříc novým zážitkům vydala Magda s Jirkou.
Před rokem jsem celkem doplatil na řadu nováčkovských chyb a zejména na nedostatek tréninku. Letos (lépe snad vloni) jsem se rozhodl věnovat mnohem více fyzické přípravě, především pak kvůli plánu zúčastnit se Marcialongy a Vasova běhu. Namyšleno jsem to měl parádně, provedení od začátku trochu pokulhávalo, ať už mluvím o nešťastných kolečkových lyžích, promaroděné půlce roku nebo způsobu jakým jsem se toho všeho chopil. Ještě v prosinci to spíše vypadlo na malou tragédii, nicméně prodloužené vánoční svátky na Vysočině mi dovolily najet asi půl tisíce kilometrů na běžkách a vše začalo vypadat až podezřele růžově. Po Novém roce následoval návrat do Prahy a s ním i vystřízlivění v podobě nachlazení, kterého jsem se nezbavil dodnes.
Celý náš závodní program začal v sobotu brzy ráno, kdy jsem se společně vydali autem z Prahy do Liberce. Tam jsem si vyzvedli startovní balíček v podobě čísla, čipu, dalšího zbytečného harampádí a už jsem prchali na koleje TUL, kde nás čekalo ubytování, tedy podle výrazu slečny na vrátnici na nás nic nečekalo a zejména ona ne :-) Na pokoji jsem si na hodinu zalezl do postele, bolest v krku a zvýšená teplota jsou mrchy přítulný, chtěl jsem se jim schovat :-) Ale před světem se člověk neschová, nasypal jsem tedy do sebe svoji typickou italskou sbírku penne, všichni jsem naskočili do auta a vydali se vstříc Bedřichovu a sobotnímu tréninku. Serpentiny z Liberce mám moc rád, Jirka už o tom věděl, Magda se to právě dověděla :-) I přes zákaz vjezdu, já ho vážně neviděl (kecám, ale podle organizátorů tam neměl co dělat) :-) jsme dorazili do Bedřichova a zaparkovali právě v okamžiku, kdy se zvedla neuvěřitelná sněhová bouře, tedy spíše ji zvedl ten žlutý vrtulník z pobřežní hlídky, či co to bylo, snad by věděl Ken nebo Barbie.
S běžkami v rukách jsem se hned cítil o něco lépe. A co teprve s běžkami na nohách a ve stopě! To bylo o pořádný kus lepší, pak jsem se probudil ze snu a v prvním kopci jsem málem vypustil duši. No co, ten kopec má skoro 9km! To je tak, když si den před závodem dáte trénink v podobě půlky Jizerské 50 :-) Pro mé tělo sice nebyl problém rozjet se do mého závodního, ano, stále však turistického tempa, ale po půl kilometru jsem pověšený na holích jako pytel sena přes ráhno byl rád, že si nechladím stoličky ve sněhu. Srdce běželo úplně jinou ligu, ale co, hlavně že bylo krásně. No to můžu říct jen díky tomu, že jsem se o srdeční zástavě jednoho z účastníků sobotní Jizerské 25 dozvěděl až po skončení Jizerské 50 :-) jinak by mi to tak hrozně fajn asi nepřišlo. Když jsme se vraceli z povedeného tréninku, povedený byl zejména protože jsem přežil, tak jsme se zastavili na Nové louce, kde jsem v Šámalce předal své běžky profíkům, kteří mi je měli nachystat na závod. Při předávce došlo na otázku mazací komory, ano té, kterou jsem narychlo vyměřoval den předem, opakovaná otázka, zda to s tou minikomůrkou myslím vážně, doprovázená pohledem říkajícím: "Viděl jsi už, ty blázne, někdy mazací komoru?", neznamenala v důsledku, že bych nic nevěděl o běžkách, jako spíše to, že jsem na ně příliš těžkej :-) Jenže delší a tužší se tento model prostě nedělá :-) Raději bych se pak již nezmiňoval o tom, že jsem v téže chatě uklouzl na kamenných schodech a sjel po zadku půlku schodiště, moje šmoulapůlka by mohla vyprávět... Odřená levá ruka se nepočítá, nicméně pravé rameno dostalo zase zabrat, bylo tím, co mě uchránilo od pádu na záda a hlavu... O mnoho veselejší byla cesta do Bedřichova. Jizerská magistrála plná lidí, já v běžkařských botách s hůlkami a bez lyží absolvoval asi 3km, během kterých nebyla nouze o zajímavé momenty. Stařičká Němka snad ještě teď cosi vysmátě šprechtí svému manželovi, takový záchvat smíchu nemívám snad ani já, slovenský brat na mě halekal: "Kdes nechal běžky, chalane?", někdo jiný jen suše podotkl: "Tak se to dělá", ještě jsem zaslechl otázku: "Cos mazal?" a pak si spíše jen všímal výrazů lidí, které přecházely jako barvy duhy od soucitných (kdo mu asi vzal běžky), přes udivené (co je to za šílený nový sport?), až po nechápavé (WTF?) Pravdou je, že mi dělalo radost bez běžek předbíhat hromadu lidí, některé dokonce s běžkami typu Atomic Worldcup, Fisher RCS, ... :-) Po dojetí, v mém případě doběhnutí, do Bedřichova jsme sedli do auta dali si další RZetu, jak já mám tu cestu do Liberce rád :-) A už jsem zase ležel na kolejích, tentokráte jsem se poctivě potil, zatímco mí souputníci vyrazili na oběd/večeři a koncert JAR spojený s prohlídkou Liberecké radnice. Skoro bych řekl, to je vše ze soboty, ale nemůžu nevzpomenout na jeden luxusní moment. Ubytování na kolejích v buňkovém systému má (ne)výhodu, že váš pokoj sdílí sociální zařízení, chodbu a kuchyň s druhým pokojem. Pobavilo mě a hlavně udělalo radost, že za sousedy jsme měli stejné lidi, se kterými jsem sdílel buňku loni. Náhoda? Tak či onak, bylo milé pokecat o minulém a současném ročníku padesátky, vyměnit si zkušenosti, popřát si štěstí na další den a tak nějak tušit, že bychom se mohli potkat i za rok... Na úplný závěr bych snad neměl zatajit ani ty panáky Jagera a Beskydské slivovice, můj zoufalý zdravotní stav mě totiž dohnal až k chlastu...
Neděle začala skvěle. Jo už jsem vám řekl, jak jsem si poprvé v životě dal regenerační drink a přehnal to s jeho množstvím? No a pochlubil jsem se, že jsem to tak udělal v sobotu večer před závodem? No pokud ne, tak vězte, že jsem asi ještě ve 2 ráno nespal :-) Chybami se člověk učí :-) Budíček v 6 byl však neúprosný, zabalit pokoj, vrátit klíče, naházet věci do auta a pěšky na autobus - Bedřichov byl totiž pro auta uzavřen. V tuto chvíli je třeba poděkovat pocení se a alkoholu, který mě, zdá se, dostal z nejhoršího a i bez extra spánku jsem se cítil poměrně dobře. Po 8h jsme už byli v prostoru startu, tentokráte jsem měl dost času i na všechny potřeby a nepotřeby, běžky mi chlapi dovezli až na start, takže všechno klapalo jak na drátkách. 15min před startem jsem zalezl do kóje pro 2 startovní vlnu a začal s finální rozcvičkou, no dobře, kecám, zběsile jsem poskakoval, abych nezmrzl, v Bedřichově bylo -5°C, na Jizerce prý -17°C, takže žádnej pařák. Pár minut před startem oznámil komentátor závodu, že jedním ze startérů bude i prezident ČR, Václav Klaus. Reakce několika tisíc závodníků byla spontánní a jednotná - bučení, vzduchem létala slova o kriminálníkovi... prostě nářez.
Druhá vlna včetně mé těžké maličkosti vystartovala asi 5min po elitě. Prvních 9km jsem valil jak utržený z řetězu, ano, jsou to ty stejné nechutné kilometry, jako při sobotním tréninku. To co mě překvapilo, bylo, že mě lidi okolo brzdili, já stále jel, neryl držkou v zemi a krom obligátního píchání v bocích, srdeční frekvence atakující nového maxima, občasné dechové zástavy a pocitu naprostého vyčerpání neměl važnější problémy :-) Na Rozmezí bylo jako v pohádce, blankytně modrá obloha, zářící slunce, zasněžené stromy, prostě neskutečný luxus. Nevím zda jsem se nekochal o mnoho více než závodil. Ještěže jsem u sebe neměl foťák, jinak bych snad i zastavil... K tomu připočítejme slušnou stopu (občas zůstaly dokonce tři i po projetí skútru s kamerou) a skoro z toho vypadne dokonalý závod. No dobře, rychle si na něco postěžuji, ano sníh vedle stopy nebyl dokonale kompaktní, a tak se do něj poměrně hluboko bořily hole. To byla také příčina toho, že jsem pracně trénovanou soupaž nechal spát a většinu padesátky odjel střídákem. Já a střídák? Ano, konec světa na dosah. :-) Od Kenipy jsem se snažil jet co nejvíce takticky, připadal jsem si jak na silničář v aerodynamickém pytli nalepený na zadním kole závodníka přede mnou, tedy přirozeně na patkách jeho běžek :-) Zkrátka jsem se vyvážel, co to šlo. Až k Jizerce to byla vcelku pohodička, sice jsem cítil tuhé nohy, paže klesaly únavou, ale s tím se počítá... Na Jizerce jsem předjel holčinu z elitní skupiny, v tu chvíli jsem se sám sebe ptal, zda má tak špatný den a vytuhla nebo já to pekelně přepálil, usoudil jsem, že "C" je správně - nejspíše obojí :-) Ještě před Smědavou jsem potkal běžky klapačky vynálezce Jiřího Popela, vlastně nejen potkal, ale i předjel a ještě že tak, to klapání bylo děsivé. Pokud vás okouzluje jednoduchost a v ní schovaná síla klasických běžek, pak vás tento vynález nechá chladným, stejně tak jako v případě, že neradi děláte rámus v přírodě, kam se hrabou šupinačky :-) Borci na Smědavě mě vyděsili, nikdo nešel jako loni stromečkem, tzn. že i já jel poctivě ty příšerné 3km ve stopě. Když jsem se dostal zpátky na Kneipu, tak jsem věděl, že mám skoro vyhráno. No ale nikdy nechval dne před večerem :-) Na 43km si sám sobě mumlám: "To to letos objedeš bez křečí?" No netrvalo snad ani minutu a dostal jsem odpověď od lýtka a stehna, naštěstí to nebylo zdaleka tak zlé jako loni. Stačilo na chvíli přejít na soupaž a nohy byly zase vcelku v použitelné i pro střídák. Je pravda, že jsem strategicky nezvládl závěrečných 20km, kdy jsem jel na jediný gel místo dvou a v posledních kilometrech to bylo už znát na únavě. Ale i přesto jsem si opět užil závěrečný sprint v cílové rovince... Je to nepopsatelně slastný pocit, když zcela vyčerpaní se smrtelným potem na čele sjíždíte do Bedřichova a už vidíte cílovou rovinku na stadionu, i kdybyste už neměli sílu na těch běžkách stát, tak se do toho stejně opřete a na krev pícháte soupaž poháněni povzbuzováním diváků dokud neprotnete pomyslnou cílovou pásku!
A jak to tedy dopadlo? Vzhledem k okolnostem (ano, vždy si najdu nějakou výmluvu, abych nemusel přiznat, že na to zdaleka nemám ;-)) hodnotím výsledek kladně. Závod jsem přežil, téměř jsem se uzdravil, dostal jsem se do cíle, překonal jsem svůj loňský čas a zdá se, že se příští rok budu moci postavit do první řady. Trať jsem absolvoval v čase 3:07:58.8 na 338. místě, loni v čase 3:58:32.1 na 797. místě. Nutno podotknout, že se na mém výsledku kladně projevily profesionálně připravené běžky na HFkách, prášky jsem letos nechtěl, za rok kdo ví? :-) Stejně tak je nutné vyzvednout výkony Magdy a Jirky, kteří ač startovali z poslední vlny se srdnatě probili řadou závodníků pořádně vzhůru, kam se hrabe moje loňské předjíždění. Stejně tak je úžasný jejich dosažený čas a nejlepší na tom je, že si to parádně užili. Takže snad opět za rok...
