Po propršené noci s vidinou mokrého jakože-asfaltu sahám po blatníku, který přidělám na horské kolo, kterému pak věnuji asi dvouhodinovou péči. Zadní brzda dostala v rakouských Alpách pěkně pokouřit, překvapivě neodešly nové destičky, ale kotouč. Jeho zvlnění a zaseknuté prasátko se staralo o netočení se zadního kola, zkrátka ideální okolnosti pro závod. No, ale to nebylo všechno, naolejoval jsem řetěz zkostnatělý nalepeným pískem z šotolinových cest obertauernských sjezdovek, doufoukl jsem vzduchovou vidlici na hodnotu ne menší než extra vysokou a to stejné jsem provedl i drahými terénními plášti resp. dušemi.
Ještěže jde o přátelské regionální závody, jinak by můj stroj s reálnou zůstatkovou cenou na hranici 10.000Kč působil mezi silničkami za stovky tisíc na silničním závodě mnohem nepatřičněji než působil. BTW do ZNS jsem dojel s kolem na střeše jen pár minut před koncem registrace, ovšem jak jinak. Poslední dobou mi ty starty závodů nějak unikají. Co se týče výživy, sáhl jsem po banánu a čisté vodě, takže žádné gely a ionťáky. No tenhle setup sliboval vážně férovou bitvu. Ale jaký si to uděláš, takový to máš, takže to berte jako konstatování, nikoliv stížnost. Já byl spokojený, že budu mít zadek v suchu, protože mám velký zadní blatník, tečka.
Vtipné bylo, že cestu ze zimáku ve Žďáře na ostrý start za Tokozem jsem jel v čele. Možná už toto mi mělo napovědět, že dnešní ekipa preferuje taktickou formu závodů a nikoliv maximální úsilí od začátku, přestože se pro borce na čele nejednalo o nic většího než o kratičký sprint.
A už je tu start. V očekávání výše popsaného a s vědomím kalupu z některých minulých ročníků jsem provokativně s MTB s blatníkem stál v první řadě a vyrazil jako první. Po padesáti metrech jízdy v čele mi přišlo vážně podivné, že jedu stále první. Naštěstí to netrvalo dlouho. Nějaký silničář se pokusil o únik, pravda asi dvojnásobnou rychlostí oproti té mé a za ním se pustili další. Taková malá bouře. Odhadem okolo mě prosvištělo asi 20-30 lidí, naštěstí na kopci zase zvolnili, takže jsem si je dojel a v háku jsem pokračoval uprostřed první skupiny až do Světnova.
Jenže už v prvním kopci se oddělovala kořist a predátoři. S vědomím mé slabosti, nevytrvalosti a cyklisticko-váhového handicapu jsem prostě zvolnil a nechal se ostentativně předjíždět kýmkoliv, kdo o to projevil zájem (v podobě intenzivnějšího šlapání do pedálů). :-) Ten handicap nebyl malý, vezmeme-li v potaz moji předstartovní hmotnost něco přes 92kg, rozuměj aspoň 10kg nadváhy a k tomu 13kg MTB ve srovnání s borci na špici, kteří měli odhadem tak 60kg, a když ne s postelí, tak aspoň se svou silničkou, kde se bavíme o váhách okolo 6-8kg. Zkrátka předem prohraný souboj, navíc z minulých ročníků vím, co znamená držet se v první skupině na silničce a pak po cestě totálně skapat.
No, naštěstí můj propad nebyl zas tak děsivý, prosil jsem se do druhé skupiny, kde jsem se chytil za Láďou s odhodláním uviset tam co nejdéle. Z kopce Láďa diktoval tempo, BTW se svojí váhou jsem na tom překvapivě nebyl na horákovi o moc hůř a pokud šlo o kopce, kde se už nešlapalo, neměl jsem problém s ostatními držet krok popř. některým i ujíždět. Bohužel jsem se hodně zmýlil v předpokladu, že do kopce nebudu tolik ztrácet oproti silničářům. Hmotnost a potažmo fyziku zkrátka neokecáš, takže jsem na cestách vzhůru dostával pěkný kapky. Ale nejhorší to bylo na rovinách a při prudších zrychleních, kdy jsem si musel hrábnout až na dno, abych se skupiny udržel.
No a když už mluvím o skupinách, tak naše druhá skupina mohla čítat 10-15 lidí, nevím, neměl jsme moc času ani sil se otáčet, navíc tuny potu valících se mi přímo do očí jako by říkaly, že je taková snaha naprosto marná... No a tato skupina celkem konzistentně nejela. Na jejím čele byla nějaká šikovná holčina, která táhla bandu negalantních chlapů. Vím, jde o závod, ale každý kdo jel nějaký silniční závod, ví, že je to o spolupráci. Přiznávám, i já mám máslo na helmě, táhl jsem skupinu jen jednou, ale třeba mě omlouvá můj handicap. Navíc, těch blbostí bylo již dost, ještě abych na horákovi tahal skupinu silničářů. Když jsem psal nadpis "na pohodu", tak jsem nemyslel, že bych si to udělal pěkný se zastávkou v hospodě a pomalým tempem, spíše jsme měl na mysli něco jako racionální úvahu, jak se nestrhat hned na prvním kilometru. Ale zpět na čelo naší skupiny, kterou tu a tam táhl Láďa. Mám pocit, že po té holce odedřel nejvíce, jenže k čemu je to dobré, když ho nikdo nestřídal a občas nám i ujel, když se pořádně opřel do pedálů. Obecně jsem z obecné nechuti táhnout skupinu poměrně těžil, protože se jelo tempo, kterému jsem zkrátka stačil. To, že jsem se vteřinu po vteřině připravoval o snesitelný neúspěch v podobě stále ještě rozumné ztráty na čelo závodu a tím i přijatelný bodový přírůstek do celkového hodnocení ligy, je věc druhá, které jsem si byl plně vědom. Na druhou stranu jsem mohl spolupracovat na čele naší skupiny, starat se o její tempo a pak by mě to někde semlelo a vyfluslo nedaleko konce startovního pole, takže rozhodně nelituji zvolené strategie.
No a v takovém duchu to pokračovalo až pod Blatiny, kde zničeho nic vyrazil dopředu Marek a pokusil se buď ujet popř. roztrhat skupinu, což se mu částečně podařilo. Ve třech poodskočili zbytku skupiny, na jejímž čele neúnavně pracovala neznámá slečna. Nicméně si neudělali tak velký náskok, aby se nedal sjet, první k nim doskočil Láďa, ale naštěstí neměl (nejspíš) motivaci tahat na čele, takže těsně před vrcholem stoupání na Sněžné jsem je docvakl i já a zbytek skupiny.
Sjezd skrze Sněžné mě překvapil ve dvou ohledech. Jednak jsem se zase dostal na první místo a druhak po odbočení na Krátkou jsem v prvním kopci totálně vytuhl a už jsem se viděl jak odpadnu ze skupiny. Zkrátka po 2,5km dřiny ve stoupání se nohy netočily pár vteřin, než jsme ujeli necelý kilometr s kopce a pak už nešly nastartovat. Naštěstí, jako toho dne již poněkolikáté, čelo zvolnilo a vlastně mi nikdo nikam neujel. Do Krátké jsem se trochu zmátožil z asi největší krize a v pohodě si hlídal výjezd do kopce ve směru na Kadov. Sjezd byl opět bezproblémový, překvapivě tak i výjezd nad Kadov. Bohužel v dalším kopci, resp. na rovince za kopcem mi ujeli dva cyklisté a pak následovali další a další. Už jsem to viděl hodně černě, protože po rovince jsem to vážně nedával. Ani nevím jak, nakonec se mi podařilo neodpadnout ani po rovinkách na Fryšavu a tak jsem s napětím čekal, co se bude dít v předposledním kopci, z Fryšavy na Tři Studně. A velké překvapení... Nikdo se nepokusil o nástup a já si zase v klidu hlídal čelo naší skupiny.
To už jsem sázel na to, že si to všichni nechávají do finále, do kopce na Vlachovice, asi tři čtvrtě kilometru s převýšením 30m. No a taky že jo. Trochu jsem se obával, kterak většina skupiny, celou dobu poměrně neviditelná, to nakonec rozbalí a já už nebudu mít z čeho brát. Tahle obava byla živena i zmiňovaným zjištěním, že do kopce jsem hodně ztrácel a že i tam byl můj horák nerovným soupeřem silničkám. Naštěstí tyto obavy neměly dlouhého trvání, protože jsme se ocitli pod Vlachovicemi a už nebylo moc nač čekat. Strategicky jsem se držel na 4-5 pozici a hlídal si dalšího exota v poli, borce jedoucího na gravelu, o kterém jsem neměl pochybností, že to v kopci rozbalí, poněvadž to už několikráte během závodu předvedl. To co mě však překvapilo, bylo načasování, že se do závěrečného spurtu pustil tak brzy, 400m před vrcholem kopce a 600m před cílem. Možná si říkáte, co to zase melu, ale vzhledem k vyčkávacímu průběhu závodu jsem tento krok očekával později. Ale co už. Šel jsem ze sedla a snažil se za ním vyvézt. Pole za sebou jsem už neměl sílu kontrolovat. Překvapivě to šlo celkem dobře, držel jsem se a nás nikdo nepředjížděl. Trapas. Ze skupiny silniček jede na prvním místě gravel a pak horák... Ještě že to nebyl můj trapas. :-) Ale nakonec to nebylo tak přímočaré a bezproblémové, jak by se teď mohlo zdát. Na kopec jsem se vyškrábal dobře, ale přechod jsem dobře nezvládl a roztočit nohy zase do rychla a udělit horákovi rychlost moc nešlo. Zakousnutý do představce jsem už nevnímal okolí a drtil tělo z posledních sil. Překvapivě to vyšlo i když mě na cílové čáře, která mi najednou přišla tak hrozně vzdálená, dospurtoval jeden ze silničářů...
Závěr? Až budou výsledky, doplním, ale zdá se, že jsem se doplácal na děleném 22. a 23. místě, což vzhledem k okolnostem považuji za slušný výsledek.
PS: Je fajn, že jsem dorazil se suchým zadkem, když už můj obličej schytal tolik bordelu a vody od silničářů, kterým jsem jel nalepený na zadním kole aneb jak jsem to s těmi blatníky úplně tak nedomyslel... :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat