ZLM 2020 - rychlobruslení - in-line aneb tajemství mezi asfaltem a helmou

O svých tělesných proporcí jsem namluvil dost již minule, o ortopedech, které navštěvuji poslední dobou, také. Nevím, zda jsem zvládl někde poznamenat, že problém s koleny začal při projížďkách na in-line bruslích. Zkrátka před měsícem, kdy se zdálo, že se bude konat tento závod, jsem si párkrát vyrazil zabruslit, abych si zvykl na ten pocit... Dokonce jsem šel tak daleko, že jsem po radě Marka sáhl na své kolečkové brusle, vydoloval jsem z ložisek vazelínu a "naplnil" olejem, abych získal něco málo na rychlosti. To, že to v mém případě nefungovalo, aspoň soudě podle měření rychlosti u Ski Hotelu v NMNM, teď neřešme.

V sobotu před závodem jsem se vydal do dlouhé době na kolo, brusle a snad i koloběžku, naštěstí jsem to během žádné aktivity nedrtil tak, abych byl v neděli, den závodu, vydrcený. Na stranu druhou tu přeci jenom jedna drtička byla - pozvánka na chalupu rodičů a místní pouť, rozuměj tuny jídla, kterému jsem jen stěží ochoten snažit se odolávat.

V nabitém nedělním programu mi radost neudělalo, když pořadatel závodu všechny na diskuzním fóru sezval už o dvě hodiny dříve, že bychom tak mohli uniknout nepřekvapivým bouřkám, které slibovalo vedro a dusno, ždímající nejspíše nejen mě. Ale co už, tušil jsem, že se na start nepodívám dříve než před plánovanou 17h a tak se také stalo. Je pravdou, že při příjezdu do ZNS jsem se cítil poněkud nervózně, jen kousek za městem byly vidět provazce deště spouštějící se neohroženě z hutných ocelových mraků slibující nevšední zážitky. V hlavě jsem si zkoušel představit dva nejpravděpodobnější scénáře:

• přijedu na start, navleču se do všech ochranných pomůcek a bez rozjetí poletím na start, abych se s velkou dávkou štěstí vyhnul dešti, který by nejenže potopil veškeré plané naděje na slušný výsledek, ale především by pro mě znamenal jen stěží akceptovatelné riziko zranění (bohužel nemám druhou sadu koleček na vodu...)
• přijedu na start, navleču se do všech ochranných pomůcek a půjdu se v (ne)klidu rozjezdit, abych ten pohyb dostal trochu do krve a pak přijde déšť, pokorně se zase zbavím veškerých sportovních propriet a se sklopenou hlavou pojedu zpět domů

Jak už to tak bývá, byla pravdě někde uprostřed. Přijel jsem, oblékl jsem se, a i kdybych chtěl, tak bych se na start nepostavil, protože přede mnou byly ještě, myslím, dvě party závodníků. Možná bych se k nějaké mohl přidat, ale riskovat to, že někoho budu předjíždět o kolo jsem nechtěl, je to nebezpečné a ještě to snižuje pravděpodobnost úspěchu, rozuměj delší dráha - delší čas. Takže jsem měl zhruba pět minut na rozjetí, během kterých jsem:

• zjistil, že už zase nevím, jak to chutná na speedových bruslích
• se tak zadýchal, že ještě na startu má tepová frekvence atakovala anaerobní pásmo
• s velkou radostí sledoval, jak se zvedá silný nárazovitý vítr, nepohybně húlava ohlašující příchozí bouři

No nic, dvě skupiny si to odbyly a já se vehementně hlásil o možnost vyrazit. A tu možnost jsem téměř instantně dostal, nebyl jsem sice na startovní čáře sám, ale člen brněnských Meteorů vypadal, že se nenechá předjet o kolo a že mě také možná nepředjede. :-) A už je to tady. Start! Běžím. Nekloužu. Nepadám. V první zatáčce bez techniky, v druhé taky a v těch dalších stejně tak. Je vtipné mluvit o tom, že jakmile je odstartován závod, tak se mozek přepne do módu podání maximálního výkonu a to nejdůležitější "pokus o techniku" je rázem zapomenut. Tentokráte jsem však na techniku nepomyslel ani před startem a hned jsem to prasil. Před třetím, posledním, kolem jsem už sotva pletl nožičkami a do mysli se zase začala vkrádat myšlenka, že pokud se mi ty nohy zapletou, tak to vážně bude bolet. Ono to je vůbec zajímavá představa, jak při předklonu s ústy nad asfaltem ve výši přibližně jednoho metru a rukama za zády ztratíte balanc, který jste nikdy neměli a v rychlosti atakující 40km/h se odporoučíte k zemi... Nicméně tohle není součástí našeho příběhu, ve kterém se vlastně nic nestalo. Prostě jsem objel tři kola stylem à la retard, což dosvědčují de facto všechny snímky, na kterých je zachycena moje maličkost.

Doposud to byla nuda, ale statistika tomu dodá punc:

• 2012: 7/54 místo, 1:54,06, přepočet 1:40, brusle Botas Stratos 100, najeto asi 400km
• 2014: 5/79 místo, 1:49,70, přepočet 1:36, brusle Botas Stratos 100, najeto asi 300km
• 2015: 3/77 místo, 1:44,00, přepočet 1:40, brusle Rollerblade Racemachine 110, najeto asi 30km
• 2016: 6/76 místo, 1:43,52, přepočet 1:39, brusle Rollerblade Racemachine 110, najeto asi 100km
• 2017: 2/79 místo, 1:37,40, přepočet 1:37, brusle Rollerblade Racemachine 110, najeto asi 30km
• 2018: 2/80 místo, 1:43,20, přepočet 1:43, brusle Rollerblade Racemachine 110, najeto asi 35km
• 2019: 2/60 místo, 1:38,80, přepočet 1:39, brusle Rollerblade Racemachine 110, najeto asi 40km
• 2020: 1/44 místo, 1:38,65, přepočet 1:41, brusle Rollerblade Racemachine 110, najeto asi 80km

To nejzajímavější naleznete ve sloupci přepočet, poněvadž lze najít několik podstatných faktorů, které statistiku zkreslují, pokusil jsem se je kvantifikovat:

• změna bruslí Botas -> Rollerblade = -10s
• v roce 2017 udělali v ZNS nový asfalt = -4s
• v roce 2020 jsem změnil mazivo z vazelíny na olej = -2s

Pevným bodem, ke kterému přepočítávám své výsledky jsou brusle Rollerblade s ložisky plněnými defaultní vazelínou na novém povrchu v ZNS.

Je jasné, že jde jen o přibližné a odhadované handicapy daných aspektů, ale i přesto tyto korekce umožňují podívat se na data trochu střízlivěji. No a co nám čísla říkají? Bez ohledu na stále se horšící kondici a vzrůstající váhu dosahuji při sprintu stále slušných výsledků. Což může znamenat ve výsledku více věcí. Jako nejpřijatelnější vysvětlení se jeví teorie, že síla svalů dolních končetin se zásadně nezmenšila a jelikož jde o sprint, který se jde na kyslíkový dluh, tak se tolik neprojevuje zásadní pokles vytrvalosti/obecné trénovanosti.

Nebál bych se říct, že jezdím pořád skoro stejně (špatně). Rozptyl přepočítaných časů je +/- 3,5s od střední hodnoty 1:39,5. Otázkou pak zůstává, zda další faktory, které ovlivňují výsledný čas by případné časové rozdíly prohloubily a nebo naopak zmenšily. O čem mluvím? Především o větru, jeho síle a směru. Dále pak o uklizenosti asfaltového povrchu a tím pádem kluzkosti, která mi historicky připravila pár horkých chvilek. Podobně bychom mohli vypozorovat vliv teploty a vlhkosti vzduchu. Možná by stálo za úvahu podívat se i na ovlivnění času tělesnou hmotností. K vyřešení tohoto problému by mi pomohlo vidět, jak se mění rychlost v průběhu jednoho okruhu. Je totiž jasné, že každé zrychlení bude při stejné síle dolních končetin pomalejší, pokud budu vážit o dobrých 5kg více než jindy (aktuální stav). Dokonce mám jeden videozáznam z roku 2015, kdy jsem vezl kameru, snímač tepové frekvence i GPSku, ale čísla jsou natolik neprůkazná (zejména co se týká rychlosti), že si z nich netroufnu nic usuzovat. Tj. uzavřeme to konstatováním, že mi to jistě nepomohlo v prvním kole, kdy se startuje, ale naopak mi to možná pomáhá v boji s větrem a jízdou v zatáčkách, kde mám díky větší setrvačné síle třeba i výhodu. :-) Výsledek? Nevím. Ale je možné, že všechny faktory, na které se tu už 8 let vymlouvám jsou vlastně nedůležité, poněvadž každý rok jedu to stejné. Možná, že jediným limitujícím faktorem je špatná technika, která mě limituje někde na úroveň 1:36 a horší časy lze připsat na vrub větru, nějakému uklouznutí apod. BTW v roce 2014, kdy jsem jel na starých bruslích čas 1:49,70 (přepočítaný právě na 1:36) zajel vítěz stejný kilometr za 1:24,48. Tehdy šlo o Filipa Adlta, žďárského inlinistu pohybujícího se snad na úrovni české repre (můj odhad soudě podle historických análů, snad nikoho tímto tvrzením nepohorším). To jen pro představu, jak jsem dostal naloženo od "profi" bruslařů.

BTW možná jste si z předchozích čísel všimli (a jde de facto o test, zda jste četli poctivě), že jsem letos s časem 1:38,65 obsadil první místo. Hurá! Jde o druhé vítězství, které se mi podařilo získat na Lize! Po běžkách k tomu došlo v mé historicky nejsilnější disciplíně, sprintu na 1000m na in-line bruslích. Nelze také nezmínit, že jde o vítězství s tragikomickým nádechem, jak už čísla ukázala, nepředvedl jsem nic výjimečného, zato soupeři udělali někde chybu, čímž mi umožnili dostat se až na vrchol. Druhého, v posledních letech opakovaně prvního, Marka, dělilo od vítězství pouhých 29 setin vteřiny namísto toho, aby mi nadělil typických 5s... Dá se říct, že mi první místo daroval.

Lize zdar! "Za dlouho, zdar," volá neplavec.