Beskydy po třinácté aneb dobré duše bez lysin pod Lysou, já bez lysinu pod i na Lysé

Po dlouhé době opět v Beskydech, které mám tak rád. Počasí a i o mnoho důležitější okolnosti nepřály zrovna dlouhému pochodování po strmých kopcích. Sérií několika iterací plánování jsem dospěl v neděli v jednu hodinu ráno k rozhodnutí, že bude lepší nevstávat v 5:15, ale pospat si v klidu až do 6:15 a pak vyrazit na ani ne 20km se stoupáním ani ne 1000m a klesáním něco přes 1100m viz mapy.cz. Krátce před půl sedmou jsem sedl do auta a o 20min později jsem vystoupil na parkovišti za katolickým kostelem sv. Jana Nepomuckého na Pražmě. V klidu jsem došel na nedalekou autobusovou zastávku Raškovice, hotel Ondráš a koukal, jak mi před nosem ujela linka 318. Naštěstí šlo o autobus v opačném směru, vtipné jest, že i tak autobus jel podle řádu asi o 5 minut později než jsem čekal (dle elektronického jízdního řádu). A jak jsem si tak pomalu chystal nordic-walingové hole, koukám, že se ke mě neomylně blíží dodávka a její řidič stahuje okénko. Už jsem si říkal, jaká je škoda, že narazil na člověka, který mu s cestou příliš neporadí... Vtip spočívá ve skutečnosti, že dotyčný nepotřeboval poradit s cestou, ale přijel na autobusák nabídnout mi svezení pod Lysou. Vau. Tak tohle by se mi na Vysočině nestalo, natožpak v Brně. Takže první polovinu z mé cesty, Pražmo - Zlatník, jsem se vezl v pohodlí dodávky. V Krásné jsem mohl počkat v klidu na autobus, ale já se rozhodl odkrojit kousek ze zbývajících 5km pěšky. Skvělý nápad! Ještě jsem si v klidu zastavil u Mohelnického a Tošanovského vodopádu, abych vzápětí znejistěl, zda k další autobusové zastávce stihnu dorazit včas. Netušil jsem, kdy tam má dorazit autobus a netušil jsem, jak jsem od ní skutečně daleko (překvapivě GPSka v telefonu neměla svůj den). A tak jsem běžel, přeci si nenechám ujet autobus, že? Když se mi podařilo doklopýtat na zastávku, nenaplnila mě očekávaná úleva. Cedule i budka stály na protější straně silnice a terén zrovna nenahrával představě, že v těchto místech na opačné straně vozovky autobus vážně zastaví. Poněkud nervózně jsem uvažoval, zda má cenu hledat zastávku na své straně a nechat si ujet autobus, který mezitím zastaví na zmiňovaném a pravda neočekávaném místě a nebo zda zůstat na tom neočekávaném místě a smutně sledovat, jak autobus mizí za horizontem někam dál... Ve výsledku nebylo to rozhodování tak zlé, v nejhorším mě čekalo 5km cesty navíc... A hle, autobus! Pro jistotu jsem na něj mávl a on vážně zastavil. Well done! Jenže... Vlezu dovnitř, poprosím o lístek na Zlatník, za což ode mě chtěl řidič 10Kč. Ještě v tuto chvíli jsem se plácal po ramenou, jak prosíravý jsem byl, že mám v ruce dvoustovku. Hotovost. Něco, co jsem neviděl a nepoužil opravdu poměrně dlouho. Kdybyste jen viděli, jak jsem byl vyveden z omylu. Začala asi pětiminutová řeč řidiče. No řeč, spíše takové osočování, obviňování, spílání, kterak se na chudákovi řidičovi dopouštím značné újmy. No ano, musím mu dát za pravdu, že jsem nečetl přepravní podmínky a tudíž jsem netušil, že mohu platit bankovkou v nominální hodnotě maximálně pěti-násobku ceny jízdného... Jakékoliv moje konstruktivní návrhy na vyřešení problému byly smeteny ze stolu. Takže po zjištění skutečnosti, že jeho denní obrat je 400Kč, tj. dvojnásobek mé bankovky, o níž jsem, ještě pár minut před tím, byl přesvědčený, že s ní stěží zaplatím Kofolu na Lysé, jsem očekával finální oznámení ve stylu laskavé prosby o opuštění jeho autobusu. Když v tom na mě mávl o pár míst dále sedící pán dvěma pětikorunami. Nechápavě jsem po nich vztáhl ruku, přesunul k řidičovi a tím pro celou osádku tohoto hromadného dopravního prostředku skončily trapné minuty čekání. Neznámý mi nechtěl dát číslo účtu, kam bych mu poslal peníze a nechtěl ani sojový suk, který by pokryl jeho výdaje... Trochu jsem se lekl, že jsem ho nabídkou jídla urazil, vždyť na Lysou je to takový kousek, že se přeci nic nejí. No, od té chvíle jsem raději o mých asi kilových zásobách cukru v batohu přestal mluvit... Ještě jednou děkuji!

O pár minut později vyskakuji pod sjezdovkou na Zlatníku a vyrážím s nadšením po zelené. Snažím se dohnat a ihned i předehnat několik pěšáků v dohledu. Překvapivě se mi to daří. Bodejť by také ne, jsem zvyklý bez rozcvičky vyrazit na plno a tuhnu/zmírám v průběhu... Nadšeně mašíruji jako první, ohlédnu se, abych se ujistil, že mi nikdo nešlape na paty, když v tom... Všichni odbočili do kopce a šlapou do sjezdovky. Kurník! To jsem vážně četl tu mapu tak blbě? Potupně to obracím čelem ke sjezdovce a znaveně funím do kopce. Zhruba v půlce pisty si poněkud postesknu, že nikde nevidím zelenou značku. Kouknu opět do mobilu a mám pocit, že mě švihne. Nikdo z lidí totiž nejde ve skutečnosti po zelené, ale míří zkratkou na červenou, aby ušetřili 3km chůze. Asi vám došlo, že ani já nejdu po zelené. Jenže dnes byla cesta cílem, nikoliv Lysá, nýbrž čtyřkombinace zelená, červená, žlutá, modrá. Takže smutně stáčím plachtoví o 180°, teplota mi zlostí stoupá aspoň o 1,8°C a už si to kloužu po mokré trávě zpátky na asfalt.

No a pak už jen nekonečné kilometry po asfaltkách a širokých cestách přes Muroňku a Vyšní Mohelnici. Možná to zní pejorativně a to nechci, záviděl jsem majitelům okolo rozsetých chatek, záviděl jsem těm, kteří nelenili a vyrazili hodinu přede mnou, že mohli pozorovat slunce šplhající se přes kopce. Užíval jsem si studeného větříku a příjemného chladu v údolí. O něco později jsem se nemohl nabažit prvních výhledů z luk, kdy mě hřálo slunce do tváří. Nádhera, luxusní luxus, jak jen to tu mám rád.

Jediné, co kalilo mé nadšení bylo množství cedulek "Private property" a asi dvě cedule odklánějící turisty ze značení, že prý nové značení neotravující majitele dotčených pozemků je jinde. Pravda neuposlechl jsem žádnou z nich, a to ne protože bych toužil po jakémkoliv konfliktu, jakože spíše jsem neměl dost sil obcházet přímé úseky domnělým novým značením, po kterém nebylo ani vidu ani slechu.

Krom výše zmíněných superlativů jsem se cítil velice mizerně, poněvadž mé tělo nebylo připravenou na takovou zátěž. Skutečnost, že jsem nikoho nepotkával, natož abych někoho došel, jen potvrzovala mé nelichotivé pocity. Snad až po více než 6km se mi podařilo dojít prvního člověka, paní, která se chystala na sérii selfíček a o chvíli později rodinku s malou holčičkou. Nevím, zda by tomuhle ještě Oži říkal sport. Ve skutečnosti jsem sport trochu očekával. Plná parkoviště aut pod přístupovými/turistickými cestami na Lysou dávala tušit, že lidí se skrze hluboké lesy prohání již poměrně dost. Stejně tak jako o sport, mělo jít svým způsobem o turistiku a neméně tak o relax. Je pravdou, že až budova vysílače na Lysé, která se z nenadání vynořila z lesů, aby vzápětí zmizela v chladivé mlze, mi dovolila doufat, že přeci jenom trochu toho sportu tam bude. Na vrcholu jsem nervózně koukl na mobil, abych zjistil, že mám za sebou 10km (podle map 9km) s převýšením 700m v čase 1:30. OK, samozřejmě nic, co by si zasloužilo oslavy, ale na druhou stranu mapy.cz říkají, že na tuto cestu potřebuji 3:50, takže za mě vlastně dobrý.

Vzápětí začala část delší zato horší, cesta dolů. Už tak pro mě extrémní klesání 800m výškových bylo vylepšeno bahnem a prameny samozvaných potůčků, které se zrodily v noci předchozího dne z vydatných bouřek. Jestliže směrem nahoru nestačilo srdce a plíce, teď byly namydlené svaly dolních končetin, které mi vesele atrofovaly během pouhého půl roku sezení doma. Jinými slovy, sestup jsem si neužil, to vážně málokdy, napadá mě vlastně jenom několik málo seběhů z ferrat, za které mohu děkovat Jardovi a Peťovi.

Konečně v Krásné, kde jsem se značně motal, nohy prostě v háji a to mě ještě čekalo luxusní stoupání opuštěnou stezkou na modrou na kopec zvaný Obora, zkrátka dalších více než 200 výškových metrů vzhůru a následujících 300m dolů zpět do Pražma.

Možná bych se ještě mohl rozpovídat o tom, kterak všichni chodili v kraťasech, dobrodinec, který mě vezl dodávkou byl natěšený na koupačku ve vodopádech. A já? Škoda mluvit, vzal jsem si stejné hadry jako na běžky v -10°C a ani se nedivil, že jsem se trochu vysaunoval. Na slunci v údolí bylo jistě přes 20°C,  na druhou stranu teploměr na Lysé ukazoval 4,8°C s připočítáním mlhy a větru mohla pocitovka stěží olizovat 0°C. Takže ve výsledku bylo alespoň jedno (právě jedno) místo, kde jsem nebyl nepatřičně oblečen. :-)

Závěr? To snad ani ne. Spíše počátek. :-) Beskydy jsou zkrátka Beskydy a já to tam mám moc rád. Nemohu se dočkat návratu.