ZLM 2018 - první kompletní ročník aneb jak jsem celý rok čelil neúspěchům a ty hypoteticky dosažitelné úspěchy si nechal uniknout

U příležitosti konání vánočního večírku ZLM nastala vhodná chvíle pro bilancování uplynulé sezóny. Letos jsem se konečně dokopal k absolvování aspoň 12 z 16 závodů Žďárské ligy mistrů, tak aby vůbec mělo smysl uvažovat o celkovém umístění. No ve skutečnosti těch disciplín bylo 14 a přesto bych o celkové pozici raději ani nemluvil. 18. pozice se ztrátou 183,36b na famózního Marka Papouška se zdá býti více než ostudnou. Ale ne nadarmo sám sebe považuji za mistra výmluv, takže vám vysvětlím proč místo souboje s kamarády Láďou a Láďou jsem s jazykem na vestě lovil umístění na konci druhé desítky.

Bowling
Nikdy neházej ve spěchu a zvlášť ne 15 min před odjezdem na zimní dovolenou v Itálii, kdy na tebe čekají dvě auta plná lidí divících se, proč že nejedeme dříve než v půl deváté... I kdybych poslech své vlastní doporučení, jen stěží bych překonával svůj stín bez tréninku, ale zdá se, že mi tato hra nepřináší mnoho potěšení, takže na trénink mohu/můžete/můžeme s klidem zapomenout. Započítávaných 45b znamená dejme tomu -20b.

Obří slalom
Jeden z nejlepších výsledků na lize vůbec. 7. místo bych mohl nálepkovat superlativy, ale neudělám to. Jednodenní svezení v Alpách mi prospělo, jen jsem měl věnovat nějaký čas přeškolení z obřaček na slalomky a také triviální logistice, tak abych mohl startovat za lepších podmínek, na které stačím. Kdybych se zároveň naučil správně odstartovat měl bych za daných okolností na bramborovku. Započítávaných 93b znamená dejme tomu -3b.

Běh na lyžích volnou technikou
Zpropadená příprava běžek, tolik času jsem jí věnoval a výsledek doslova tragický. Na Pepu Kučeru, který sypal prášky, bych asi neměl, ale na druhé místo bych s konkurence schopnými běžkami pomýšlet mohl. Zklamání sezóny, 8. místo. Započítávaných 103b znamená dejme tomu -7b.

Short track
Trvalé zklamání, když odpočítám negativní vliv absence klapaček/dlouhých nožů, stejně tu zbývá hromada vteřin, které ztrácím, pro mě nepochopitelně, na soupeře. Započítávaných 77b znamená dejme tomu -5b.

Kuželky
Bída podobná bowlingu, jen s tím rozdílem, že v roce 2017 se mi podařilo po haluzi dosáhnout 74b. Započítávaných 48b znamená dejme tomu -22b.

Cross
Tak toho jsem se po hříchu nezúčastnil. V roce 2017 jsem zde získal 93b. Kdybych místo kuželek/bowlingu šel na cross, měl bych v celkovém hodnocení jistě +50b.

Atletický trojboj
Další zklamání, díky okolnostem (jakože tam chyběli obvyklí vítězové) jsem měl na vítězství, takže třetí místo považuji za epic fail. Co chybělo, potrénovat jenom trochu techniku disku, nacvičit nedošlapy při skoku dalekém a být trochu fit/popř. zkusit si občas zasprintovat, aby tělo vědělo o co go. Započítávaných 105b znamená dejme tomu -5b.

Cyklistická časovka
Další obskurita. Moji zřejmou netrénovanost probírat nemusíme, už jen protože tady zaúřadovalo počasí. Proč řeším podmínky, které byly pro všechny stejné? Protože předtermín, a hnusný protivítr. Stálo mě to minutu až dvě, přesto jsem ve výsledku získal více bodů než za normálních okolností. Jenže i na tomto závodu chyběla obvyklá špička. Započítávaných 97b znamená dejme tomu +3b.

Rychlobruslení

Druhý rok druhý za Markem, absence celoročního tréninku se projevila pouze horším časem. Započítávaných 100b znamená dejme tomu -2b.

Plavání

Toho se nikdy neúčastním, protože se nechci utopit. 

Olympijský triatlon

Neplavu, jak už jsem řekl. A tak jsem šel do štafety, Oto, kolega z práce se však stal zárukou vynikajícího plavání a pak mi bylo líto zkazit to během, zvlášť když neběhám, takže jsme povolal nastávajícího švagra, Honzu, který byl zárukou skvělého času v běhu. No a mi se to na kole nepovedlo zkazit. :-) Bohužel třetina bodů z vítězných 133b byla výsledkem, který jsem nakonec škrtal, takže základní kámen úspěchu v lize se vůbec nekonal.

Cyklistická etapa

Druhý rok po sobě jsem nevychytal správnou strategii, aspoň že jsem totálně vytuhl jako loni. Z pohledu bodů však nejlepší výsledek. Započítávaných 116b znamená dejme tomu +1b.

Terénní duatlon

Jeden z mála skutečně povedených závodů, když si odmyslím ty dva běhy. :-) Kdybych měl naběháno 5km, tak bych mohl uvažovat o -5min? Výsledek? Započítávaných 116b znamená dejme tomu -6b.

Koulařský sedmiboj

Nevím proč si stále myslím, že bych v tomto silovém sportu měl vynikat. Už podruhé se ukázalo, že na to zjevně nemám. Započítávaných 81b znamená dejme tomu -0b.

Plavání sprint

I ti co plavou natolik dobře, aby se nebáli plavat na Medlově či během triatlonu mě zrazovali od tohoto nerozumu, prý že na škrtaném výsledku nic nevydělám. Překvapivě se můj výsledek neškrtal, ale samozřejmě tu je neskutečný prostor pro zlepšení a pohled na mě byl vážně žalostný. Započítávaných 53b znamená dejme tomu -5b.

Střelba ze vzduchovky

Překvapivě jsem dopadl hůř než na bowlingu a kuželkách. Co k tomu asi tak říct? Škrtaných 42b.

Výsledek
Co jsem spočítal? Letošní potenciál. Zaokrouhleně jsem měl na to získat o 90b více a bojovat tak o 6-8. místo v celkovém pořadí, tj. někde na úrovni Pavly, Ládi a Ládi. Nesmyslné porovnání, vzít potenciál a porovnávat ho s reálnými výsledky ostatních, jejichž potenciál je nejspíše o desítky bodů větší. Ale co už? Mě zkrátka zajímala i tato nepatřičnost. No a když vidím nelichotivá čísla, rád bych se sklonil před všemi borci (myslím tím i ženy) ZLM účastnících se, nejen před těmi horko těžko dostižitelnými na stupních vítězů. Nejen že pro mnohé znamená každý závod hromadu odříkání, přemlouvání, potu, sil a bolesti, ale ani logisticky to není jednoduché. Vyčlenit si celých 12-16 víkendů v průběhu roku znamená nejeden kompromis, pro který ne všichni musí mít pochopení. A to se raději ani nezmiňuji o tom, že mnohé z těchto klání vyžadují jistou formu "tréninku", který tvoří to největší penzum času. Nicméně právě toto je jednou z nosných myšlenek ZLM, kterou mám tak rád. Tak brzy na viděnou v novém ročníku...

ZLM 2018 - střelba aneb Old Shatterhandův brácha (určitě nebudu)

Poslední závod ZLM v sezóně 2018, první účast na střeleckém klání a také největší neúspěch v roce (ano, stalo se nemožné, dopadl jsem hůř než na bowlingu, kuželkách a při plavání). 61. místo ze 103 dostupných a 63b z 200b možných. Ve výsledku škrtaných 41.65b do žebříčku. Překvapilo mě, jak se zbraň i vleže po pár ranách pronese a stejně tak nepříjemné bylo, že jsem po slušném nástřelu skoro nic netrefoval. Pro příští účasti bych si měl zapamatovat, že je třeba všechny terče umisťovat do stejné výšky, jako ten první při nástřelu. Lize zdar!

Doma na běžkách skoro bez sněhu aneb co bychom lyžováním nenazývali

Sobota naplněná ježděním na 150m úseku ve Vysočina Aréně, která je mimochodem oficiálně uzavřená, ale nevyrazte tam, když na záběrech webových kamer se tam denně prohání hromady lidí. Jenže ne že by to nebyla extra pruda a těch 6km bylo maximem jak sil fyzických, tak psychických...

Jo, ale zase bylo celkem hezky...



V neděli jsem si nechal k obědu naservírovat trochu deště při 6°C s příchutí absurdnosti v podobě novoměstské sjezdovky. Do teď nevím, jak se mi podařilo našněrovat více než 4km na asi 400m kopci. Co vím jistě však jest, že mi absence síly i vytrvalosti nedopřála zdolat kopec najednou, vlastně ani na dvakrát... No ve skutečnosti jsem musel odpočívat snad pět krát. Ale co už.

Jo a počasí běžkařům rozhodně nepřálo...

Poprvé na běžkách v sezóně 2018/2019, Aktivwelt Freiwald: Gerungser Hochplateau aneb taková rakouská Vysočina

Ano, mohli jsme poprvé v sezóně vyrazit na běžky za barák v Brně, ale přeci jenom strukturování skluznice na krtincích (ač mé velké hobby) mě v danou chvíli zas tak nelákalo (proto jsem se do toho pustil až o den později)... Sezóna 2018/2019 nám na poměry těch předešlých začala opožděně, za což mohlo zejména zpoždění sněhové nadílky na Tauplitzalmu, kam bychom se po vzoru loňska uklidili již v půlce listopadu. To se bezpochyby nevylučovalo s možností vyrazit k polárnímu kruhu, do norského Beitostølenu či do finské Rukky a nebo se po letech vrátit do Mekky italských producentů technického sněhu, Livigna, kde se již soustředila světová elita dálkových běhů...

Několik sněhových přeháněk na konci listopadu, které pokryly jiho-západ naší země, šlo bezesporu považovat za pozvánku na Šumavu, kde nachystali pár kilometrů tratí. Jenže z Brna na Šumavu to trvá skoro 4h (+300km). A tak proč nezkusit "rakouskou stranu Šumavy"? Konkrétně jsme sáhli po "středisku"Aktivwelt Freiwald a Gerungser Hochplateau. Necelé 3h jízdy (+200km). Njn. tvářit se, že Livigno na 2-3 dny s dojezdností 8:00 (+800km) je něco otravného, a pak vyrazit na 2-3h běžkování s třetinovou vzdáleností zní trochu bláznivě, ale co už. Den před odjezdem hlásilo středisko okolo 30km tratí (2/3 okruhů), což jsem nebyl schopný po nemoci objet ani náhodou.

Cesta přes Znojmo šla jak po másle, tedy aspoň tak naše pneumatiky řezaly vrstvy břečky na silnici ležící. Ano, nemůže být lepšího nápadu, než vyrazit na běžky do Rakouska, když na území téměř celé naší země radí meteorologové nevycházet natožpak vyjíždět. A víte co, ani se nedivím, jistě jsou domluvení se silničáři, kteří na to ser... jak na placatý kámen. Nevím zda měli zase své tupé výmluvy a tom, jak je zima překvapila, fakt ne! Ubohost těchto služeb však lze jen stěží popsat. To že od rána smykujeme na zamrzlém sídlišti bych snad pochopil, přece jenom jsou tu páteřní silnice, které si zaslouží péči přednostně. Nic... Dálnice? Nic! Po cestě míjíme jediný traktor s pluhem, zvedlým pluhem. Rozdíl mezi banánovou republikou a civilizací pochopíte přesně v okamžiku překročení státní hranice. Zvláštní, že všechny silnice v Rakousko, po kterých jsem se pohybovali, byly zbaveny sněhu a břečky. Jediné, co Rakušané neudělali, že silnice nevysušili. :-)

Cílem cesty se stal Klein Wetzels, kde jsem na parkovišti k tomu určeném zanechali auto, vhodili peníze za úpravu tratí do kasičky (no dobře, tohle se stalo až při návratu z výletu), koukli na obří mapu a hned vedle restaurace nabízející i ubytování skočili do stopy, té špatné stopy, ale o tom až později. Překvapivě jsme hned narazili na rolbu, která ač 2°C vyrazila upravovat všechny stopy v regionu a co, že předpověď počasí vyhrožovala skutečností, že o 24h později nebude kde jezdit...

První okruh, ze kterého jsme odbočili nedokumentovanou spojku byla 51 - Familienloipe o délce 2,3km s výhodou jen stěží nahraditelnou, totiž úpravou nejen na klasiku, ale i na skate. Přeci jenom norská výhrůžka 4°C a ranního sněžení kombinovaného s deštěm mě utvrzovala v přesvědčení, že na to nenamažu. :-)

Omylem jsme se dostali na 56 - Große Hochplateau Loipe, které byla překvapivě a neplánovaně ready for skate... Objeli jsme část 56, která odpovídala 54 - Hörschlag Loipe a byla to sranda, rolba jela kousek před námi, občas nám ujela, občas nás brzdila... Ale to hlavní, co je třeba zmínit, že tratě, které jsme projeli byly slušně upravené a vcelku nenáročné. Prostě jsme se cítili jako doma na Novoměstsku. Jediné čím se zdejší terény lišily, byla nadmořská výška, která byla o 100-200m větší než u nás doma. A možná i trošku bohatější krajina, tu daleké výhledy, tu zřícenina hradu, tu rybník a hlavně každou chvíli malý skalní útvar, který dokresloval už tak milé kopečky. Asi bych se nad místními krásami mohl ještě dlouhou chvíli rozněžňovat, asi bych vám mohl vyprávět o tom, kde byl mokrý sníh, kde to nejelo, kde byl naopak rychlý sníh, jak jsme byli s Janičkou unavení, přestože jsme zdolali pouhých 17km, ale víte co, asi to neudělám. Místo toho vám doporučím návštěvu příjemného místa, kam se jistě vrátíme, abychom poznali i zbytek tratí. BTW nenechte se oklamat celosvětově proslulým tahákem na stovky kilometrů tratí, kecají jako všude. Inzerovaných více než 70km tratí na klasiku a 23km tratí na skate totiž není tím, za co se vám to snaží prodat. Zaprvé klasika skate/klasika, bruslařská stopa z pohledu unikátnosti je podmnožinou tratí na klasiku. A druhak krom zmiňované 51 - Familienloipe jsou všechny ostatní tratě "obaleny" zmiňovanou 56 - Große Hochplateau Loipe. Tj. pomineme-li propojky, mají zdejší tratě délku 2,3km + 22km + 4km (propojky), což je okolo 28km tratí. Co to znamená? Asi tak třetina jako obvykle. Ale i tak to za to stojí.

Pár informací o tratích:

• http://www.langlaufen.gerungs.at/index.php?id=4
• https://www.bergfex.at/niederoesterreich/langlaufen/gross-gerungs/

Sabelell a Peugeot Rifter GT Line 1.5 BlueHDi (130 S&S MAN6)

Někdy (často) se projevují mé šetrno-lakomo-praktické sklony. A tu se začnu poohlížet místo po krásných silných motorkách (popř. autech) po něčem, co akcentuje atributy typu poměr cena/výkon a nebojí se postavit takovým sprostým slovům jako je "praktičnost". A jeden takový nositel tohoto atributu mě přivedl do autosalonu Peugeotu. Peugeot Rifter GT Line 1.5 BlueHDi (130 S&S MAN6).

O co jde? Rodinný autobus/dodávka, nástupce Peugeotu Partner jen trochu posazený na vlnu SUV a rodinného života AKA posun od pracovního užití. Takže základní představu máme, 5/7 místná mini-dodávka pro lidi. Low-cost přepravník... No, to jsem trochu přehnal. Pokud zkoukneme akční ceník z listopadu 2018, zjistíme, že cena se dle motorizace a výbavy pohybuje v rozmezí 385-595.000Kč. A to je, nemýlím-li se, skoro dvou násobek ceny skutečného low-cost přepravníku 5/7 v podobě vozu Dacia Lodgy (225-410.000Kč). Nicméně každé tvrzení se nutně musí opírat o svůj kontext a pokud tím kontextem budeme rozumět svět velkoprostorových rodinných vozů, tak mé tvrzení o low-cost není tak přiražené za vlasy.

Vůz je dostupný ve dvou karoseriích, běžné a dlouhé tj. v délkách 4403mm a nebo 4753mm. Šířka vozu je 1848mm/2107mm a výška pak 1882mm. Dvěma délkám odpovídají i dva rozvory 2785mm a 2975mm. K tomu si můžeme připsat velikost zavazadlového prostoru od 775-3500l v případě standardu a 1050-4000l v případě dlouhé varianty. Objem zavazadlového prostoru je přirozeně nepřímo úměrný počtu sedadel. Zde je vhodné poznamenat, že 7 sedadel můžete mít nejen v prodloužené variantě.

Neméně zajímavé jsou i další technikálie. Kupříkladu příkladná hmotnost okolo 1,6t, konkrétně 1505kg v případě 5-místné standardní benzínové 1,2 až 1668kg u 7-místné prodloužené nejsilnější naftové 1,5. Jak vidno kombinace různých motorizací/výbav/karoserií/počtu sedadel dělají z technických parametrů slušný matrix. Takže se následně zaměříme pouze na podstatné generalizované/zaokrouhlené informace. Příslušné detaily naleznete na webu výrobce.

Zajímavé je obutí vozu. Dvě nižší ze tří stupňů výbavy jezdí na poměrně velkých 16" kolech s pneumatikami 215/65R16 a nejvyšší testovaná verze GT Line dokonce na 17" kolech s pneumatikami 215/60R17. Poměrně vysoké profilové číslo naznačuje, že nepůjde o šlupky, které přenesou do interiéru tsunami po přejetí zrnka kávy.

Zmiňované tři stupně výbav nebudu dále příliš rozpitvávat, poněvadž jde o jednu z nejrychleji zastarávajících informací, která vám za týden třeba už nic nepřinese. Naopak motorizace bývá u některých výrobců poměrně stálou proprietou. Tj. věřte, že v zimě 2018 byla dostupná jedna benzínová motorizace o objemu 1199ccm (nepřekvapivě s turbem) disponující následujícími maximy: 81kW@5500rpm a 205Nm@1750rpm. Z pohledu čerpací stanice zde komplement tvoří trojice přeplňovaných naftových patnáctistovek odlišených výkonem 75k, 100k a 130k. Vrcholná motorizace nabízí 96kW@3750rpm a 300Nm@1750rpm. Nejslabší diesel je k dodání pouze s manuální pětistupňovou převodovkou. Ke zbytku si můžete vybrat manuální šestikvalt a nebo 8-stupňový automat (v případě benzínu až v roce 2019).

Bezpečnost. Bod číslo jedna. Na poli (ne)bezpečí si Rifter nevede vůbec špatně. Sice to v hodnocení Euro NCAP nestačilo na vytoužených 5 hvězdiček, ale daleko to od nich nebylo. Navíc srovnáte-li pasivní ochranu posádky při nárazech, zjistíte, že si vůz nevede vůbec zle a to se nemusíte bát srovnání s vozy, které 5 hvězdiček mají. Stejně tak zpomalená videa nárazů představují vůz v pozitivním světle. V případě střetu z jiným vozem byste pak jistě ocenili i pohotovostní hmotnost někde okolo zmiňovaných 1,6t. Tj. ve výsledku si není nač stěžovat. BTW porovnání se vzpomínanou Dacií Lodgy jasně ukazuje, jakým způsobem se liší to nejlevnější od levného...

Vzhůru na silnici, nechme promluvit motor. 130k a manuální šestikvalt spolu s papírovými údaji (max. rychlost 186km/h a zrychlení z 0-100km/h za 10,4s) vypadají poměrně povedeně. Že je dieselový agregát kultivovaný se dovíte už během prvních metrů, kdy budete jen marně lovit pazvuky traktoru a to i za předpokladu, že vůz stojí venku a okolo panují teploty tzv. nulové. Ke skutečnému zahřátí budete muset motoru dopřát třeba okolo 6-10km jízdy, během níž se už tak dobrý dojem ještě zlepší. Odhlučnění a charakter motoru je zkrátka vyhovující. Nadprůměrně bych však hodnotil manuální převodovku, která šla hladce přestože motor byl studený a to jsem doposud nezmínil, že šlo o poměrně surový vůz, který nenajel ani 500km. Dráhy krátké řadící páky byly krátké a kulisa přesná, něco, co bych od francouzského vozu neočekával. Tady Rifter sahá po plusových bodech. O něco hůř na tom byl motor z pohledu pružnosti a síly. Skutečnost ve srovnání s hodnotami na papíře působila poněkud nudně. To, že zde nebyl patrný příliš velký turboefekt bych hodnotil vlastně kladně, nicméně pocitově to auto prostě nejelo tak, jak bych čekal. Nevím, co za tím stojí, zda primárně vysoká hmotnost, zjevně neideální aerodynamika, obojí či úplně něco jiného. Tak či onak výbava "GT Line" odkazující na GT vypadá přinejmenším neadekvátně ne-li naprosto směšně. Spotřebu jsem během jízdy nepozoroval, takže mohu sloužit opět pouze papírovými hodnotami, které se pohybují ve všech sledovaných režimech mezi 4-5l/100km, což při objemu nádrže 50l činí akční rádius vozu poměrně úctyhodným. BTW dle prodejce nepřekvapivě záleží na jízdním stylu a při využívání potenciálu motoru se klidně můžete podívat až někam na desítku.

Jestliže mě motor vzhledem k marketingu víceméně zklamal, tak jízdní vlastnosti taky. :-) Dělám si srandu, nicméně rozporuplné pocity ve mě zůstávají. Původně jsem chtěl způsob jakým Rifter jezdí, zatáčí a zdolává nerovnosti vychvalovat, což bych pořád mohl, ale od tohoto záměru mě zrazuje nulová zpětná vazba na volantu. Je pravdou, že asi ne každý nějakou očekává, ale ten kdo ano, bude vyloženě zklamaný. Ve výsledku je to škoda, poněvadž vůz si skvěle poradí s táhlými zatáčkami, hmotnost, vysoko položené těžiště, velká světlá výška, vysoká stavba vozu, to vše jako by se ztratilo. Stejně tak filtrování nerovností funguje ve voze slušně, krom vyladěného podvozku za to nepochybně mohou i zvolené pneumatiky. Komfortu jdou k duhu i sedačky, které jsou dostatečně komfortní, což neznamená měkké a navíc disponují dobrým bočním vedením jak sedáku, tak opěráku. Ale abych jenom nechválil, za prvé jsem mluvil o sedačkách předních, na kterých naleznete také minimálně jednu vadu, velice krátký sedák, takže přestože sedíte poměrně vysoko a dalo by se uvažovat o tom, že vaše nohy budou řádně podepřeny, tak nebudou. To je ale pořád dobré, značně horší je to na zadních sedačkách, které můžete dostat buď jako samostatné 3 sedačky popřípadě jako 2+1. V obou případech jde však o 3/4 housle. Zkrátka šířka sedáků je taková, že mé levé stehno knokautovalo zadní posuvné dveře a to pravé přetékalo do 1/3 sedačky vedlejší. Jasná daň za poměrně kompaktní rozměry (tedy aspoň šířku). Ale zpět k jízdním vlastnostem, ať už jsem napsal cokoliv, co vypadalo možná více negativně, tak ve mě zanechaly dojem veskrze pozitivní. Zkrátka překonaly mé vlastní očekávání.

Interiér je na tom značně hůř. Ani nejvyšší stupeň výbavy nepředvedl nic světoborného. Tím nejlepším byly pro mě sedačky. Druhým pozitivním středobodem bych označil volant a přístrojový štít, malý věnec volantu umístěný dostatečně nízko ve srovnání s poměrně vysokou kapličkou znamená nestíněný výhled na budíky a kontrolky. Ty se navíc stále nacházejí v zorném poli vašeho zraku, tj. kontrola toho nejdůležitější neznamená zdlouhavé a tím nebezpečné putování vašeho zraku po palubovce. K logice některých ovladačů bych asi pár poznámek našel, ve výsledku však nic krizového. No a co je tedy to horší? Primárně primární zpětné zrcátko, které bylo zkrátka příliš maličké a já v něm viděl pouze výřez zadního okna, fail. BTW hlavně že nad ním je ještě jedno menší pro kontrolu posádky/nákladu. Polohu a funkčnost řazení/řadící páky jsem již vyzdvihoval, tam je to v pořádku, což se ovšem nedá říct o středové konzoli, která je typicky a zbytečně široká, takže stále docházelo k nepříjemnému kontaktu mého kolena s vozidlem. Co ještě bylo nechválihodné? Použité materiály, nejvyšší verze pouze ušla a ta nejnižší je pouho-pouhá tvrdoplastovka na způsob dodávek (no dobře možná ne přímo z devadesátek). Jinak klasika, velký display navigace (v nejvyšší verzi), autorádio s BT HF v základu, hromada odkládacích schránek plus jedna velká nad hlavou, zkrátka nic co by bylo třeba více rozebírat.

Praktičnost, to je to oč tu běží. Dostatek prostoru, tedy na délku, jak pro cestují ve předu, tak pro ty vzadu. Pokud jste si všimli, tak už technikálie zmiňovaly skoro třímetrový rozvor v případě prodloužené verze. Stejně jako prostor pro kolena oceníte rovnou podlahu v interiéru. O objemu zavazadlového prostoru jsem vás také již informoval, teď ještě doplním "podstatnou" informaci od prodejce, že do kufru se stále vleze europaleta, takže stěhovák stavebního materiálu jak vyšitý. Když už jsme v kufru, tak věřte, že máme k dispozici na výběr buď dvoukřídlé dveře a nebo ve stylu hatchbacku klasicky výklopné dveře. Stejně tak lze pochválit dvě vertikální polohy plata. BTW pokud byste hledali rezervu, tak ji naleznete pod vozem, nikoliv uvnitř (výhody i nevýhody jsou zřejmé, tedy aspoň některé a někomu). Svoji pozornost si zaslouží i sedačky, které lze v druhé řadě složit víceméně do roviny, což je chválihodné. Jo, ale podobné kejkle lze provést i se sedačkou spolujezdce, což znamená třímetrovou ložnou plochu a to snad netřeba komentovat. Za praktické bych se nebál označit hagusy, které tak vychvaloval prodejce, njn. rakev na běžky by se hodila, jenže pak bych očekával žebřík v základní výbavě (nezapomínejte na výšku vozu téměř 1,9m). Další plusy vidím v posuvných dveří s vychvalovanými elektricky stahovacími okénky (nechápu, proč s tím dělají Francouzi takové cavyky, vážně v tom byl takový problém to tam dodělat?). Kladným aspektem je nepohybně i vnější oplastování, praktické a nevzhledné... :-) BTW přestože v autě sedíte vysoko a kufr není dlouhý, nevidíte, kde vám začíná a kde končí vůz. Co s tím? Naštěstí je tu parkovací kamera s tak moderním ptačím pohledem, která nebyla špatná, ale na konkurenci vážně nestačí (i tak palec vzhůru). Další body navrch bere auto za přístupné světlomety, ve kterých vyměníte žárovku i poslepu... Bodejť by ne, když výška kapoty šlape na paty eiffelovce, díky čemuž je motor umístěn pod úrovní světlometů. To je hodně fajn, domnělá zákeřnost francouzských konstruktérů by tu vyšla hodně rychle najevo, ono posadit motor o 20-30cm, abyste se nedostali ke světlometům (ano, jsem ochoten věřit tomu, že tyhle věci nevznikají až zas tak náhodou), tak by se těžiště posunulo tak vysoko, že byste se snad jednou v pořádné zatáčce převrátit museli. :-)

Exteriér? Jako vždy záležitost osobního vkusu, výbavy vozu a dalších 30 neznámých. Jo, za mě dobrý.

Závěr. Na poměry levné praktické auto nabízející překvapivě hodně muziky a slušné svezení. Tu a tam se najde nějaká muška, nicméně je třeba pamatovat na kontexty a zejména ten můj. :-) Vezmeme-li kupříkladu rodinu s malými dětmi, tatínek i maminka do 170cm, tak si stěží kdo bude stěžovat na krátké sedáky vepředu, úzké sedačky vzadu, nulovou zpětnou vazbu od kol, silou nepřekypující motor a třeba i ten interiér působí ve srovnání s Felicii naprosto luxusně... Takže asi tak.

Městské Maštale, ano ty ve stínu Toulovcových aneb další^2 podzimní krátkotoulky Vysočinou

Zase na Vysočině a zase na procházce. Kam jsme vyrazili tentokráte? Které zážitky by nám měl přichystat chodivý podzim (pracovní název období, kdy překvapivě nejezdíme na běžkách, kolech či inlinech). Odpoledne v rytmu vojenského pochodu okolo Budislavi. Vlastně nevím proč, ale mám tendenci spojovat tuto obec se Švejekem a jeho Budějovickou anabází, nicméně spojovat bychom si ji měli spíše s Čapkem, Novákovou, Smetanou či Martinů, ale což. Stejně fajn vychází i možnost opomenout kulturní kontext a zaměřit se na přírodní bohatství kraje. Městské Maštale, slabší odvar těch mnohem známějších Toulovcových Maštalí, byť jde o sourozence, které od sebe nedělí více než kilometr.

Ale pěkně popořádku. Cestu jsme započali v Budislavi, která je připravena nabídnout svým návštěvníkům očekávané zázemí, tj. podobně jako v sousedním Novém Boru (do této doby obvyklé naše východiště) máte, kde zaparkovat, kde jíst a spát. Nám tedy stačilo parkoviště a hurá za Yettim. Zelená naučná stezka Kudy, tudy, šel tu Yetti vás protáhne skrze obci plnou zajímavých skalních útvarů, především jde o Malé a Velké Hradisko a Zámeček. Skály a výhledy, krása... Stejně tak zjistíte, že většina kamenných bloků, ze kterých jsou postaveny baráky, sokly plotů a cokoliv dalšího pochází buď z nedalekého lomu nebo přímo z obce, kde lze spatřit neskutečné množství odtěženého kamene a původní místa jsou pak zajímavě využita (např. hřiště a lezecká stěna apod.) Zmiňuji to však především proto, že se následky asi stěží oceňované práce (ničení přírodního bohatství) se mi v tomto kontextu zamlouvaly.

Přestože bylo možné přímo ze vsi vlézt do lesa po červené a kochat se místními skalkami, my tvrdošíjně pokračovali po silnici až na Toulovcovu rozhlednu. Přestože se nachází na rovině a už z dáli nás překvapovalo, že by odsud mělo být cokoliv vidět, tak věřte, že z nadhledu pouhých 12m prý uvidíte Jeseníky, Krkonoše, Orlické hory a Železné hory. Jo a také se za vlez platí a mimo jiné v listopadu je už dávno zavřená, takže smůla. Zkratka svahem na červenou se obešla bez zranění, takže vzhůru na Maštale.


Brzké podzimní šero a nevlídno nás provázelo příjemnou krajinou plnou očekávaných i neočekávaných skalních útvarů. Po červené jsem si to šněrovali až na rozcestí Pod Kostelíčkem, kde nás výhybka poslala po žluté skrze Městské Maštale zpět do Budislavi. Největším překvapením a příslibem pro příští rok pro mě bylo objevení netušeného množství cyklistických tras, sjízdných cyklistických tras. Kdo někdy jel skrze Toulovcovy Maštale, tuší, že pohyb v písku a přes kořeny stromů po cestičkách se značnou vertikálností není zrovna jednoduchý. Závěrem, pěšky, na kole, či běžky, to vše si zde můžete užít dosyta. A když je venku ne zrovna hezky, tak zcela bez lidí...

V ráji, Českém ráji a také na ferratách - Vodní brána a Cakle to jistí

Čím méně času věnujeme plánování víkendovek a chystání se na ně, tím lépe se mi spí, rozuměj, tím déle spím. Nejinak tomu bylo i o víkendu 9.-11.11.2018. Z prvotního nápadu koloběžek v Jizerkách se rázem vyvrbila návštěva v mastnotě podzimu zahaleného Českého ráje, kde jsem nebyl od dob školních výletů...

Jak na 3,5h cestu? Jak se z nezbláznit z myšlenky, že Alpy leží Brnu blíž a cesta uteče o nějakou tu chvíli rychleji? Jednoduše! V pátek jsme vyrazili k rodičům. Milá návštěva nám navíc ukrojila hodinu z dojezdu. Well done! Sobotní ráno jsme už tak nějak typicky nepřespěchali, v taktu slowfoxu jsem se projedli až do auta a vyrazili rovnou na první ferratu, Vodní bránu do Semil. Cesta nestojí za zmínku, nuda v dešti (a také dešti slazené kyselky, která nám vybouchla v autě). No Semily by za zmínku stály, ale byla by to zmínka nelichotivá, takže si ji také nechám od cesty. Sotva jsme se doručili na místo určení, tedy trochu vedle, netrefil jsem malé parkoviště za garážemi na ulici U Tunelu, nýbrž trochu větší a strašidelnější před garážemi, projela okolo dodávka s velkou pravděpodobností naplněná ferratovými milovníky. Rychle jsem popadl náčiní a vyrazil ostrým krokem ke skále, to už se partička strojila, ale měli jsme náskok. S oddychem jsem pohlédl na další auta na parkovišti, zrak přelétl přes polské poznávací značky, na sucho jsem polkl a dal se téměř do běhu. Na skálu právě nalézala početná polská školka... Pech! Ve cvalu jsem na sebe začal házet lezecké propriety a už zdáli se prodíral v reji těl. Naštěstí měla severo-slovanská ekipa pochopení pro zběsilost v mém srdci, a tak jsem je nemusel předbíhat na skále, což se zdá být s ohledem na stále mizernější kondičku více než rozumným nápadem. Po třech délkách skály jsem si konečně utáhl úvazek, zašněroval boty, vyndal mobil z kapse, aby se dala ohýbat noha a také, abych si oddychl...  Naštěstí mi na záda stejně nikdo nedýchal, takže jsem měl dost času na focení a kochání se. No ale ne zas tak moc, poněvadž jsem tak nějak přirozeně předpokládal, že po zdolání via ferraty sestoupím dolů tomu určenou ferratou a pak si sestupovku vylezu zvlášť nahoru, abych skrze ní mohl vzápětí zase dolů. No a tu se mi zdálo, že bych se klidně již mohl potkat s polskou výpravou. Houby! Jestliže TOPO hovoří o 100m výškových, času výstupu 30-40min a sestupu 10min, tak mi trvalo 20min dvakrát vylézt ferratu nahoru i dolů a to včetně odpočinku, kochání se a focení... Pech. Pod skálou se ukázalo, že předběhnutí našich mořských sousedů bylo prosíravé. Paní v čele uvízla již na prvním Céčku, takže ji její blízcí vyprošťovali. O dodávkové výpravě raději ani nemluvit, my šli zpátky a oni ještě nenavěsili na svá těla všechny propriety...

Sotva jsem zdolali Ještědsko-kozákovský hřbet, kde jsem smutně pomrkával po PG přistávačce a už jsme se soukali z auta na parkovišti u vlakového nádraží v Turnově, našem východišti pro návštěvu PR Hruboskalsko. Přeci byste nečekali, že bych zastavil na nějakém z placených parkovišť na zámku či v podzámčí. Konec konců, vycházka z Turnova nebyla vůbec špatná, navíc jsme počítali s návratem vlakem, který se nepřekvapivě neuskutečnil, ale o tom až později. Stejně nepřekvapivě jsme se vydali po červené turistické (Zlatá stezka Českého ráje), protože neomylně směřuje JV, tj. ve směru Hrubé Skály. Navíc vám přinese nabídku mnohých zajímavostí, jako je Brána Českého ráje (soubor zvláštních dřevěných soch), Skalní vyhlídka Hlavatice (luxusní kovové točité schodiště vás přivede na vrchol nevelké skály s velkých rozhledem), hrad Valdštejn (zajímavější zespodu než z nadhledu z vrchu), vyhlídka u Lvíčka (konečně pořádný pohled na skalní město), vyhlídka na kapelu (jiný a neméně půvabný pohled na totéž), Arboretum Bukovina (snaha o vzkříšení starého neudržovaného arboreta) a Hrubá Skála (fotogenický zámek nabízející povedené výhledy do okolí). Je pravdou, že na zámek jsem se dopachtili po modré přes Adamovo lože a po zelené přes myší díru a až ze zámku nás vedla červená, kterou jsem zase pro změnu opustili ve prospěch žluté. Na ní je k vidění také mnohé, např. Zámecká vyhlídka (asi jasné, co vidíte), Mariánské vyhlídka (zámek, skály a Kozákov), symbolický hřbitov horolezců (130 jmen, 130 tragických příběhů, memento...). O kousek dál by pozorný vojenský zpravodaj spatřil dva dezertéry, kterak si to zkracují ze žluté zpět na arboretum a zase další neznačenou a o to zajímavější cestou dolů na modrou. Ta vás provede mezi těmi nejzajímavějšími skalami. Nakonec byste skončili na červené, což se nám nechtělo, takže repete žluté a zpět na Valdštejn. A konečně závěrečný únik po zelené, žluté a červené. Ve výsledku nádherných 16km bez extrémních davů turistů aneb děkujeme nepříliš povedené počasí.

Návrat do Turnova bylo třeba oslavit nákupem v Lidlu, jak jinak také. :-) BTW zase jsme se dostali do nezáviděníhodné situace, kdy je potřeba nalézt místo, kde by se člověk navečeřel a zase, řešení stálo snad více času a sil než naplánování sobotního dne. Prostě se opět ukázalo, že pohostinství je u nás na vysoké úrovni a to doslova, na chvíli, to když je podnik na amplitudě sinusovky, přirozeně mám na mysli sinusovku jejich amplituda postupně klesá, klesá až k 0. Zkrátka najít rozumnou restauraci v malém městě je úloha hodná Sherlocka... I když naleznete podle všech ukazatelů TOP restauraci, tak s hrůzou zjistíte, že TOP byla ještě měsíc před vašim příjezdem, ale všichni se vzácně shodnou na tom, že teď to za nic nestojí... :-)

Ubytování na tom bylo znatelně lépe. Wellness Penzion Agáta v nedalekém Žďáru fungoval tak, jak bychom od penzionu očekávali a díky teplému domácímu štrúdlu to stejné budu tvrdit i o snídani následujícího dne.

Ano, tak začátek neděle jsme si pěkně probrali a vzhůru na stromy, nebo aspoň na kopce. Pouhé 3km cesty autem stačily k tomu, abychom v krásném kraji plném nevzhledných vesnic a měst konečně objevili povedenou osadu, Příhrazy. Že i ji zdobí desítky let neudržovaná komunistická rekreační reálně-socialistická prznitelská pseudoarchitektura taktně zamlčím a okamžitě se vydáme po známé červené turistické (Zlatá stezka Českého ráje) směrem na Penzion Na krásné vyhlídce. Vězte, že to nejzajímavější, včetně rozhledů, vám nabídne v polovině cesty Stará Hrada, Slovanské hradiště a mnohem mladší pozůstatky skalního hradu. Vzácně symbiotická krajinotvorba - kopce, skály, cestičky, schody, duby, kořeny... Za mě to nej z výletu. Ano, na Krásnou vyhlídku to už zdaleka nebylo tak zajímavé, asi stejně tak jako půlka cesty zpět po modré. Tedy do okamžiku střetu modré a žluté na Hrázce. Pak se vám dostane luxusních výhledů na neméně luxusní skalní město, např. Vyhlídka na Příhrazské skály a vlastně každý výhled mezi stromy z luxusní vyhlídkové žluté, která vás vrátí až zpět na parkoviště, kde jste zanechali své auto.

Krátký přesun ze Žďáru do Danebohu, další malé parkoviště a další cíl dne před námi - Drábské světničky. Než jsme však stihli vyběhnout z auta, dalo se do deště. To co hrozilo po celé dva dny, nakonec přeci jenom přišlo. Ve skutečnosti šlo jen o čtvrthodinové postrašení a my tak záhy mohli vyrazit do kopců. Zřícenina skalního hradu Drábské světničky sice byla uzavřena, ale i tak toho zde naleznete k vidění více než dostatek. Skály se střídají s luxusními výhledy na nepříliš vzhlednou dálnici Praha-Liberec popř. na letiště Mnichovo Hradiště... Ve skutečnosti toho bude k vidění mnohem více, tedy budou-li vám přát rozptylové podmínky... Při toulkách okolo nezapomeňte prolézt Studený průchod slibující max. 10°C i v létě, patřící dle mého soudu k těm nejzajímavějším místům Českého ráje. Z Pískovny jsme se vydali neznačenou a opět o to zajímavější stezkou ke Klamorně (zřícenině hradu). Stejně tak jsme se vydali po malé zacházce po červené na vyhlídkové místo, které jsem neomylně nazval adrenalinovou PG startovačkou. A pak už jen sestup na parkoviště v Danebohu.

Cesta domů do Brna byla tím nejotravnějším na celém víkendu. O tom není sporu, takže jí bylo třeba rozdělit a když ne v půli tak aspoň ve dvou třetinách... Co třeba Ústí nad Orlicí? Co třeba tábořiště u řeky (Tiché Orlice)? Cakle? Umělá lezecká stěna a na ní natažená via ferrata? Tak to jsem ještě nežral. Hmmm, zajímavý zážitek, ještě teď mám sevřené půlky. 60m lezení v obítžnostech A-C mě trochu zmohlo, psychicky. Přestože jistě nešlo o nikterak závratné lezení, tak velká expozice nadělala své a já se prostě bál. I tak jsem prolezl většinu cest aspoň jednosměrně a pak hurá domů. Stihli jsme to opravdu jen chvilku před setměním... Vskutku nevšední a doporučeníhodný zážitek, ale z Brna bych sem kvůli těm 10min fakt asi nejel. :-)


Výsledek? Nádherně prožitý víkend se ženou. Kouzelný Český ráj, kam by mohl člověk vyrazit každý víkend a přesto by se aspoň rok nenudil. K tomu jsem konečně vyzkoušel jednu z nejhezčích českých ferrat, Vodní bránu a jednu z nejzvláštnějších českých ferrat, Cakli. Co více si přát?