Stopy mixuje rolbič Skočdolesa Stanislav aneb Dolní Morava a Paprsek na běžkách

Po dvojím sobotním trápení na závodní trati u Ski Hotelu, kde mě postupně proháněli dva Markové (BTW ten žďárský jezdí výtečně, no už se těším na ligu, až mi vypráší kožich... a ten novoměstský na tom není o moc hůř), jsem se nemohl dočkat nedělního výletu za borůvkovými knedlíky do hor. Vše nasvědčovalo tomu, že naše výprava budu velmi početná, až jsem si začal trochu dělat starosti, kam že usadím 8 běžkařů do auta pro 5 lidí (záměrně neztotožňuji člověka a běžkaře, ne že by snad běžkař nebyl člověkem, ale proti běžnému člověku tahá s sebou poměrně rozměrné harampádí a někteří i dva krát ;-)). Do toho všeho jsem nebyl ušetřen bolestivé zkušenosti s montáží zahrádky na střechu vozu, při které jsem klel jako dlaždič, děkuji milá firmo Hakr, vaše skvělé zboží již nikdy více! A tak jsem až ve večerních hodinách zaregistroval nepříjemnou skutečnost, že se z pracovní (no co, dalšího dne nás čekala dřina) skupiny, odhlásily ženy, Mirek, Láďa se nepřidal, a tak nás rázem zbylo ani ne pět, no totiž přesně čtyři...

Kvůli tomu v nedělních 7:00 začala další pánská knedlíková jízda. Kuba, Aleš, Marek a já jsme vyrazili na Dolní Moravu, jedno z nejbližších "vyšších" míst, kde se dalo lyžovat. Člověk by dokonce nabyl přesvědčení, že luxusně, soudě dle FB zpráv rolbaře o nachystaných tratích na víkend. Ale to zase předbíhám (asi to mám v krvi). Cesta nestojí za příliš zmínek, snad jen, že silnice nebyly až zas tak holé a že jsme sem tam jeli trošku bokem, doteď nevím, zda ESP svého auta nenávidět, nebo obdivovat za to, že je s ním občas trochu zábavy ;-) Závěrečný úsek z Horní Lipky na parkoviště Pod Klepáčem lze označit za test zdatnosti automobilu i řidiče. Na dostatečnou to snad stačilo, mety parkoviště jsme dosáhli, ale je pravdou, že silnice využívaná dětmi pro bobování byla vskutku výživná, neupravená a zachumelená. BTW to zachumelená platilo bohužel i o těch luxusně upravovaných tratích. Zbojnický okruh nominální délky 11km pro nás znamenal zhruba 5km ve stopě vyšláplé od lidí na pozůstatcích strojové úpravy schované zhruba pod 10cm peřinou, pak zdolání skoro kilometrového převýšení a rozhodnutí kam dál bez stop... Varianta výstupu na Kralický Sněžník bez stopy a se špatně namazanými běžkami (vážně mě lyže do kopce příliš nedržely) jsem rychle zavrhl. No a ani varianta kilometrového sjezdu úvozem, kde by to vážně bylo o uhnání si smrtelného úrazu neprošla a tak zbyla varianta č. 3. Dokončit Zbojnický okruh bez ohledu na absenci stopy a bez ohledu na nadbytečnost hlubokých lidských stop v místech, kde přede dvěma dny šla nalézt běžecká stopa. Po chvíli Kubova buldozerování jsem se dostal do čela a s vědomím odpovědnosti za zdraví skupiny se jal mixovat stopy jakožto rolbič já sám. Nestoupavý charakter mých prkýnek stál příkře v rozporu s jejich sjezdovými schopnostmi, kterých nabyly po aplikaci skluzných vosků aplikovaných předešlého dne... Aneb není nad to vyzkoušet si stopo-tvorbu na vlastní kůži či skluznici. Vzhledem ke skutečnosti, že nás čekalo klesání 250m na 7,5km trati, šlo o celkem příjemné cvičení. BTW jinak díky máze to bylo peklo, takže došlo na první trénink soupaže v sezóně... Ne překvapivě po návratu na parkoviště nikdo nic neměl proti myšlence opustit Dolní Moravu a posunout se na původně vyhlédnutý Paprsek.



Krom sjezdu z parkoviště na Horní Moravu nestála cesta opět za řeč (ten traktor, co nám nedal přednost a málem nás svojí radlicí smetl, se však nepočítá)... BTW suchou nohou (pneumatikou) dojet až do Velkého Vrbna, to jsem ještě nezažil. Parkoviště pod sjezdovkou, která ještě nebyla v provozu, zelo prázdnotou, takže jsme vybalili lyže a vyrazili vzhůru. Aleš to vzal s lyžemi v rukou a překvapivě byl na Paprsku rychleji než my stromečkem, stromečkovým poklusem. To mě podrž. A další šok! Jestliže jsem čekal prázdné stopy a prázdný Paprsek, soudě dle absence aut pod sjezdovkou, nemohlo mě nepřekvapit množství běžek ve stojanech před chatou a plná restaurace lidi, že si nebylo kam sednout. Důvodem překvapení nebylo nic než nedovtípení, že se dá dojet přímo k chatě Paprsek autem a to mě podrž, cesta by byla delší jen o pouhé 4km/10min... Ach jo! Ale co už. Tradice nečekají, tradice se tvoří, takže jsem si objednal bájné borůvkové knedlíky za 90Kč a narval jsem to do sebe. Dobré byly, možná nejlepší v této sezóně (pominu-li ty domácí), ale že bych se kvůli nim (tedy jako po nich) utloukl, tak to asi ne. No a po obědě nastal čas skutečného lyžování, rozhodnutí padlo na Velký Schengen. Nádhera, co vám budu povídat, luxusní stopy (i přes obrovský počet lidí na lyžích), více než dostatečné množství sněhu a nakonec mi nevadila ani zakaboněná obloha, ze které tu a tam padalo něco mezi sněhem a ledovými krupkami. Bohužel moje máza, jak už jsem zmiňoval, měla daleko k té ideální, takže jsem buď píchal soupaž a nebo držel střídák na rukách. To mělo za následek jenom toliko, že mi odešly ruce a vedení se chopil Kuba s Markem, kteří mi ujeli. A tak jsem poprosil Aleše o výměnu běžek, abych si vyzkoušel pořádné Fischerky a nestačil se divit, jak krásně lehké lyže jezdí a jak jsou měkké i pro mě a hlavně jak moc mu nejedou vpřed. To moje závodní speciály ze Sportenu možná ze začátku 90. let využily svůj potenciál z tohoto úhlu pohledu lépe aneb parafínování v předvečer startu se zadařilo, když už nevyšla máza stoupacími vosky. Nakonec došlo i na výměnu běžek s Kubou. Tady se neměnila značka, byly to Bohemky za Bohemky... No a musím říct, že mu také nejely, ale na druhou stranu luxusně trefil mázu, takže jsem konečně nechal odpočinout ruce a dal pokouřit nohám. Tu jsem po několikáté ověřil jak moc důležitá je předozadní pozice těžiště ve sjezdu. Kubovi krátké měkké běžky se přeci jenom rozjely, když jsem přesunul těžiště za paty a cítil tlak prstů ve špičce lyžáků, které měli tendenci nadzvedat lyže v jejich těžišti... Pěkné. Nakonec jsem se vrátil ke svým prkénkům a dopíchal soupaž až na Paprsek. Krom toho jsem si na kolečku užil těch několika málo sjezdů, zkrátka paráda, jen škoda, že mi tak brzo došlo a že mi kluci dávali na prdel. Dokonce nemám ani výmluv, že bych byl oslaben nějakou předchozí činností, Marek měl v nohách to co já... A nakonec to nejlepší, sjezd po sjezdovce z Paprsku k autu. Nekoná se! Po několikaleté známosti místních tratí jsme až v neděli zjistili, že se na parkoviště u sjezdovky dá dojet po značené a upravované stopě! Ty jo! Ukázala se nám nová perspektiva místního lyžování. Hustej sešup 200m na ani ne 3km, kdy se chvíli valí lesem, chvíli po loukách, sem tam naprosto nepřehledná zatáčka, vcelku adrenalin. No nebrzdil jsem a zároveň doufal, že nepotkáme nikoho v protisměru, protože jsem jel dost rychle na to, abych zastavil v rozumné době. Chtělo by se mi říct, že vím kudy z Paprsku a i jak na něj, místo obvyklé sjezdovky, jenže přeci jenom pokud bych si měl vybrat stoupání 3km nebo 1,2km, tak zvlášť na skatech bych stejně raději sáhl po sjezdovce :-) Tedy nebýt skutečnosti, že už vím jak se dostat na Paprsek autem... :-)



Takže jaká, počasí nic moc, polovina stop nic moc (na Dolní Moravě) a naopak na Paprsku bomba, ve výsledku skvělá pánská jízda, následovaná dalším driftováním v autě, tj. samá dřina a adrenalin, zkrátka tak jak to má být. Na Štědrý den hory asi vynecháme, ale pak přijde tradiční dovolená, takže skol!

Vysočina, Praděd (Jeseníky), Černá hora (Krkonoše) a Vysočina aneb motáme se na běžkách za vůní borůvkových knedlíků

Zima je tu, s ní přirozeně i běžky a nepřirozeně odpočívající já. Konec celodeňáků bez jídla (maximálně tak s penne v kapsách)... V poledne pěkně do restaurace na borůvkové knedlíky. Žádné ani vzdáleně rádoby super výkony, prostě zimní pohoda na lyžích v horách, tak nějak to vypadá tuto sezónu. Z části za to může pohoda na Tauplitzalmu, o které jsem nedávno psal a která mě tak nějak nakazila. Hned následující víkend nezbylo než navázat v podobném duchu, avšak v prostředí českých hor.

25.11.2017 Vysočina

No, ale nebyl bych to já, abych si nejprve "nezalyžoval" na rodné Vysočině. Nejschůdnějšími místy takhle na začátku zimy, kdy vlastně žádný sníh široko daleko neleží bývají Studnice (nevýše položená obec Žďárských vrchů) a Fryšavský ledovec (svoje jméno nedostal jen tak náhodou...) Rozhodl jsem se pro Studnice, které byly blíž. Ne že by to nebylo vlastně jedno, půl hodina do setmění, mlha s dohledem na pár desítek metrů, mrholení, teploty nad nulou a absence sněhu (kromě zbytků první várky někde na mezích), to vše slibovalo kvalitní zážitky. A to jsem ještě netušil, co mě čeká. Hnůj! Jako by nestačilo, co jsem zmínil výše... K tomu všemu se přidala rozbahněná louka pokryta neskutečným množstvím hnoje, no a na té louce jsem navíc lehce uváznul autem, aby zábav nebylo málo. Lyžování samotné stálo za ... (hnůj)? Ale co, byl to pohyb, pohyb na čerstvém vzduchu (no to těžko), tak jak by Kuba řekl: "Je to sport", no a byl.



26.11.2017 Jeseníky, cesta na Praděd

V neděli bylo třeba napravit vnitřní představu o té pravé zimě, kterou mi nabouralo sobotní bahnění. Ne že by bylo málo možností, kde tak učinit, ale moc jich nebylo v rozumné dojezdnosti, aspoň s ohledem na jednodenní lyžování. Volba tak nepřekvapivě padla na Jeseníky a Praděd. Večer před odjezdem jsme ještě trochu potunili plány a místo na Hvězdu do navigace padlo Červenohorské sedlo. Skoro ani nevím, co k tomu říct, no asi toliko, že to nebylo moc dobré. Sice jsme na místě byli asi tak během dvou hodin, sice jsme si projeli pěkně zrekonstruovanou silnicí do sedla, ale absence strojově upravené stopy ze sedla na Švýcárnu to všechno dosti zazdila. Sněhu bylo kupodivu dost, jen ty stopy... Sem tam někdo někde zanechal otisk svých běžek, ale odrazit se z toho moc nedalo a tak více než méně táhlé a chvílemi i prudké stoupání na Švýcárnu odkrajovalo značně z našich sil. Cesta dál byla na pohodu, poněvadž úseky Ovčárna-Praděd a Ovčárna-Švýcárna podstoupily kadeřnickou kúru od místního rolbořníka. Dalším ani ne tak neočekávaným překvapením byla minela norských předpovídačů počasí. Slunce se sice mezi mraky dralo ven, ale rozhodně ne okolo desáté hodiny, ale asi až někdy po jedné odpolední... Naopak za příjemnou lze považovat teplotu, která ve spojení s kvalitou sněhu dodávala na pravděpodobnosti úspěchu s modou extrou od Swixu na skluznicích. A taky, že jo... Krása, po dlouhé době střídák s kulisou jesenických vrcholů a hřebenů okolo. Dokonalost zážitků narušovalo jen několik neohleduplných pěšáků, kteří se bohužel hojně oddávali zimním radovánkám. Proti tomu nic, ale pokud zhruba šestimetrovou silnici obsadí v celé své šíři, dupou do běžkařské stopy, rozjíždí-li ji sáňkami a navíc v družném hovoru zcela ignorují okolí, tak je považuji za bezohledné idioty... Naštěstí to smázly dobré borůvkové knedlíky na Švýcárně. Únavě nešlo déle poroučet, tak jsme si poručili oběd :-) Polední pohodičku poozvláštnil někdo známý, Ondra Leitner, se kterým se nahodile potkávám na různých místech republiky, kde je přáno běžkařům. Příjemný pokec o lyžování, závodech a Finsku ukončil až Ondrův vynucený úprk na autobus. No přesně to, co jsme nechtěli zažít... Pokusím se vysvětlit. Na Ovčárnu, jakožto výchoziště běžkařských tras se dostanete "nejlehčeji" třemi způsoby.

1. Z Červenohorského sedla, cesta delší zato horší... Auto necháte na placeném parkovišti za 200Kč/den (my nic neplatili, soudím, že dokud nejedou sjezdovky nebo dokud jinak nezačne sezóna, tak se tak zkrátka neděje, nebo jsme prostě jen měli štěstí...). Blbé je, že nemáte po ruce auto a musíte zdolat 13km/500m po svých...
2. Z Hvězdy autem, cesta rozhodně nejdražší... Za průjezd "horskou silnicí" Hvězda-Ovčárna v zimě zaplatíte 450Kč, aspoň že za parkování na Ovčárně nic nechtějí (aspoň doufám), tedy za předpokladu, že tam jedete na den, na více dnů to bude jinak, asi placeně a hlavně to musíte mít domluvené. BTW jezdí se tam kyvadlově, tj. nahoru jen v celou a dolů v půl... Toliko ke komfortu.
3. Z Hvězdy kyvadlovou dopravou, sockares cesta draze a nepohodlně. Auto necháte stát dole na parkovišti Hvězda, bratru za 70 nebo 100Kč (nevím komu věřit) a pak si sbalíte pár švestek a vzhůru na bus. Předražený bus, kde si připlatíte ještě za běžky vás na osobu přijde na 30-50Kč za jednu cestu (přesně mi neřekli ani na dispečinku dopravce Arriva, který linku provozuje...) No také žádná láce, musíte se řídit dopravním řádem a věci po ruce také mít nebude...

Jo tak na ten bus se chystal Ondra a my zase pro změnu na odpolední část výletu, kterou bylo třeba opět zakončit na Červenohorském sedle. Bohužel to nebyla taková pohodička, jak by se mohlo zdát. Ano, bylo to z kopce, ale až příliš, sníh lehce umrzlý, brzdit se nedalo, v lese sem tam sníh pro změnu chyběl téměř úplně, takže to byly spíše nervy. Nepřekvapivě jsem však přežili a po nějakých dvou hodinách cesty autem se ocitli pro změnu v Brně smutní, že zimní víkendová pohádka skončila...

2.12.2017 Vysočina

Ani druhá porce lyžování na Vysočině nebyla zcela ideální, ale na druhou stranu dost dobrá na to, abych si přidal a to hned dvakrát. Poprvé jsme vyjeli snad někdy okolo 9h na Studnice, kde jsme se spolu s Janičkou pokoušeli o autodidaktiku běžeckého lyžování, především klasického stylu. No, vypadalo to více komicky než jakkoliv jinak, jen jsme se znovu utvrdili v přesvědčení, že to potřebujeme jako sůl, či sníh...

Janička pak sedla do auta a pokračovala k domovu, zatímco já pokračoval několikacentimetrovou vrstvičkou sněhu po mých oblíbených kopcích. Studnice, Rokytno (vodojem), Hotel Pavla, Sykovec, Tři Studně a dál a zpět. Za Hotelem Pavla jsem nabral směr Medlovské údolí a pokračoval až na Maršovice a kolem kopce "Nad městem" až do NMNM. Poměrně jsem spěchal a nevím, zda za to mohla více kachna v troubě a nebo domluva s kluky, že odpoledne vyrazíme na běžky :-)

Odpolední vyjížďka vypadala poněkud jinak, než jsme se domluvili o nějaký den dříve s Kubou. Nakonec na běžky došlo už okolo 13h (hned po té, co jsem spořádal pečenou kačenu) ve složení Kuba, Láďa, Láďa a já. A také se tak nestalo ostrým startem na prkénkách přímo z NMNM, ale automobilově z Vlachovic. Krásné zimní počasí nás provázelo i po cestě na Sklené a dál. Mimochodem dál to bylo ve vlastní stopě, kterou jsem převážně razil já, jak nezvyklé... Málem se nám podařilo dorazit až do Světnova a nepřekvapivě cesta zpět byla delší zato horší :-) No dobře, možná cesta nebyla až zas tak delší, skoro bych hádal, že byla na chlup stejně dlouhá, ale horší určitě byla. Místo z kopce do kopce, vosk mizel a síly též... Ovšem bez ohledu na výše zmíněné to stálo za to, slunce, které se znenadání zjevilo na obloze proměnilo bílé pláně ve třpytivou výlohu zlatnictví... Zcela vyčerpaný jsem se dostal domů až krátce před setměním a naprosto spokojený.

3.12.2017 Krkonoše, Černá hora

Aby snad únavy nebylo málo, vyrazila naše ekipa druhého dne ráno do Krkonoš. Ne že bych příliš ocenil náš výjezd v 6:00, na druhou stranu příjezd do Jánských Lázní, tj. pod Černou Horu, v 8:30 byl více než povedený. Auto odstavené za 70Kč/den na parkovišti Hoffmanova bouda a vzhůru do stopy. Bohužel jsem se trochu sekli, nebo jinak, zkrátka jsme to vzali po zčásti značené spádnici na Lobkovicovu cestu, která se mění v Černohorskou silnici. Stopa, vytesaná do kamene, nebo aspoň do sněhu, nádhera a luxus. Jen škoda těch několika kilometrů do nekonečného kopce, aspoň že jsme křižovali několik sjezdovek, které nás zpomalily a zároveň nechaly vystoupit náš tep ještě výše (přeci jenom hrozba srážky s letícími sjezdaři zapůsobí). Bohužel jsem to na kopci vzali za špatný kopec, sice slibované výhledy byly, to ano, ale ta luxusní vychvalovaná stopa zmizela. Krkonošská magistrála sice byla dostatečně zásobená sněhem a vcelku i sjízdná, ale především pro skate a my možná neočekávaně vyrazili na klasiku (njn. příští rok se na lize jede klasika...) Počasí nám však přálo, takže nemohu než vrhat superlativy všude okolo. A také se přiznat, jak jsem dojel na hlaďák... Ještěže se kluci nikam necpali a v poklidu jsem se společně doplazili na Dvorskou boudu. No a tak se naplnil knedlíkový závazek. Tento komunistický skanzen s podivnou nabídkou napsanou křídou na tabuli, nabídkou bez cen, nabídkou něčeho jiného než nám bylo řečeno, se nakonec ukázal býti přívětivým. Kuřecí polévka (údajně hovězí) krásně prohřála a takové borůvkové knedlíky jsem ještě neviděl. Dva házenkářské míče plavaly v tuku (snad i másle) po talíři. Napsal bych tam a zpět, jenže když se na ten talíř nemohly vejít, tak to asi nepřipadá v úvahu... Polévka nakonec za 60,- a knedlíky za 120,-, tj. vesměs ještě za snesitelné ceny... A po jídle šlo všechno lépe, zkrácená cesta, kterou jsem měli naplánovanou až na Výrovku dostala u Chalupy Na Rozcestí nové obrysy, takové liščí. Uzounkou cestou jsem si to namířili po Liščím hřebenu, přes Liščí horu až na Liščí louku, kde došlo na zábavný výstup "čtyři motáci na prknech". Zkrátka sešup z 1360mnm do 1200mnm byl (ne)příjemně rychlý, což zavdalo obavám o naši bezpečnost při brzdění, o kterém jsem neměli zejména představ, kde že by se mohlo konat. A tak není divu, že jsem se pokoušeli zpomalit náš horský sestup traverzováním v hlubokém sněhu na zmiňované louce AKA komické figury... S úsměvem na tváři naše počínání však rozhodně nesledoval borec, který si právě na sněhu roztáhl křídlo aniž my to zpozorovali... Láďa na poslední chvíli šňůry zpozoroval a zvládl je přeskočit, no to Kuba ne... "Ty voleee," dostalo se mu poděkování :-) No a pak zpět, dál zpět okolo Lesní, Pražské a Kolínské boudy. No a poslední pořádný kopec zpět na Černou horu. Poježdění po kopečku, odhalení naprosto špičkové paraglidové startovačky, kosmický televizní vysílač a zdevastovaná opuštěná udivující Sokolská bouda... No a zasloužený sjezd zpět do Jánských Lázní. Luxusní sešup, který jsem si trochu vylepšil pádem v jediné zatáčce, luxusní vracečka mě zastihla právě v okamžiku, kdy jsem předjížděl téměř jediné dva běžkaře, které jsem za celou cestu potkal. Předjetí vnitřkem zatáčky bylo na ostří nože a ostří lyže se mi zařízlo do hlubokého sněhu mimo stopu a já letěl. Páni! Sníh jsem měl na zádech i v trenkách, ostuda. Borci si museli říkat, co je to za pako... Takže jsem rychle vyskočil zpátky na nohy, znovu je předjel a co nejrychleji ujel. Vskutku nám to vyšlo nádherně, dokonce i cesta autem zpět na Vysočinu se zastávkou pro občerstvení v Lidlu a s příjemným pokecem s kluky...



9.12.2017 Vysočina

Sobotní trojboj, tak bychom mohli pracovně nazvat další víkendové běžkování na Vysočině. Původní předpoklad, že většina sněhu slezla ze štaflí, nebo aspoň z polí (to jako díky oblevě), se ukázala býti lichou. Ale tohle všechno jsem zjistil až před polednem. Po ránu jsem své úsilí zanechal na závodním okruhu u Hotelu Ski. Že to bude dřina přestože mají najetý jen 2km okruh mi bylo od začátku jasné. Podpořené to bylo rychlým sněhem, na kterém jsem to nebyl schopný udýchat. Aspoň že jsem se pobavil, díky za to orienťákům, kteří se na tomto malém kolečku postavili trať a zřejmě okolo 9h se dali do závodění...

Okolo dvanácté jsem vzal rodiče na procházku do Vlachovic a setkal se tam s Janičkou, Mirkem a Honzou a vlastně i s právě odcházejícím Markem a Karlem. Zkrátka všichni lyžaři makali na Skleném, takže jsem tam nemohl chybět :-) Lehce pofukující vítr nám to neulehčoval, ale to neva. Občas vylezlo slunce a my tak křižovali louky za překvapivě hodně slušných podmínek. Janička jezdila bez holí a nebyla o nic pomalejší než my s, zkrátka paráda...

Třetí sobotní fáze se odbyla jen krátce po zabalení té druhé. Ve Vlachovicích jsem naskočil do auta, abych po několika málo kilometrech z něho zase vyskočil ve Vysočina aréně. Sotva jsem se přezul do skateů, obkroužil dvě rovinky, tak tu byli další sportovci, dorazil Láďa s Jirkou. Jirku jsem potkal v této sezóně poprvé na běžkách a předpokládal jsem, že to bude nářez. No a taky byl... Jediné naše štěstí spočívalo ve skutečnosti, že Jirkovi bylo špatně z kávy, která mu nesedla. Takže, když jsem jel nejrychleji, jak jsem uměl, tak on při skorozvracení v každé zatáčce nebyl pomalejší... Nemluvě o tom, že byl na rozdíl ode mě poprvé na běžkách :-) Ale to se dalo čekat, Jirka je superborec, a nezbývá než se těšit na další bolestivé výlety s ním :-) Aspoň že Láďa to tentokrát nehrotil, při bruslení je stále o něco méně nebezpečný než při klasice, kdy dokáže jet s neuvěřitelně dlouhým skluzem, kterému nelze stačit... No vydatné to bylo a to jsem si ještě přidali, když jsme se tu potkali s Markem.

10.12.2017 Vysočina

Nedělní ráno patřilo kroužení ve Vysočina aréně, pěkně jsem se protáhl spolu s Markem a Karlem. První, možná i druhé kolo ještě šlo, ale dál to už byla bída. Nakonec jsem se připojil k Janičce a šel trénovat techniku bez holí na okruhu (rozuměj na rovince, na stadionu). BTW toho rána jsem si po dlouhém čase vyzkoušel, jaké to je, jet bez pořádných holí... Ouvej, to to bolelo, to bych nesnesl, díky Marku za zážitek :-) No a také se nám po ránu pročistila obloha, na kterou postupně začalo stoupat slunce, jak jen mám rád tyto okamžiky, nádhera!


Polední fáze se nám posunula už na 11h. Z původního sklenského plánu v průběhu přiblížení se na start sešlo a my (Mirek, Janička, Honza a já) jsem si to namířili na ledovec (ten Fryšavský). To bylo zase překvapení, nechápu, že jsem mohl očekávat jakékoliv podmínky jiné, než skvělé. Na stranu druhou to zase byla dřina, absence pořádného stoupáku na pořádných kameňačkách mi to neulehčovala, smekal jsem seč mi síly stačily a nestačily. Během výletu jsme potkali opět spoustu známých (i těch od vidění), třeba jako Jirku Šťastného z Vodák Sportu, který nám nabízel poslední místa na Vasák (stálo by to za úvahu nebýt těžkej jako prase) no a pak Kubova tátu a nakonec i Kubu. Ten mě vyděsil, protože se na kopci objevil na závodních skatech... To samo o sobě by nebylo tak děsivé, protože na vršcích přeci jenom sněhu bylo vcelku dost, jenže on na nich přijel z NMNM, kde sněhu vážně moc nebylo. Ale dobrá, měl pro to logické vysvětlení, nízká vrstva přimrzlého sněhu mu umožňovala volně bruslit kdekoliv po pláních, což s jeho hmotností asi šlo, takže palec vzhůru. No a s Kubou společně jsem vyrazili z ledovce na Tři pumpy, Sklené, Vlachovice, hotel Pavla a Medlovským údolím zpět na Maršovice a do NMNM. Krásný výlet, během kterého mi zase vytanula na mysl ta nelichotivá skutečnost, jakže se v mém rodném kraji upravují tratě, tedy konkrétně na Novoměstsku... Zpravodajství typicky spí a rolba se vytahuje až při půl metru sněhu (proti tomu nic), jen jsem chtěl poznamenat, že skútrem by se dalo najet několik málo desítek kilometrů tratí, které by přeci jenom nabídly lepší svezení... Ale co, za takovými místy musíme spíše k sousedům, které nikdy nemají tolik sněhu, ale nechybí jím o to větší nadšení...

No a odpoledne knedlíky, ne kynuté, ne borůvkové, ale zato domácí jahodové ze spařeného těsta mákem sypané, no co více si přát? Naprostý luxus bez hranic... Takže knedlíková tradice nepřerušena a za týden doufám jedeme dál!

Polohovka na 100 (kilometrů) aneb n-té běžkování na Tauplitz(alm)u

Jestliže jsme se s Janičkou nemohli dočkat sněhu v zimě 2016 a vyrazili proto do Livigna, tak o rok později (tedy jako teď) tomu bylo podobně, jen místo Itálie jsme si to namířili do Rakouska na Tauplitzalm. Na Almu jsem lyžoval asi už dvakrát, ale vždy jsem bydlel pod kopcem v Tauplitzu (jednou v chatě na úpatí Grimmingu, ale to bylo v létě, takže se to nepočítá), a tak jsem se těšil jakéže to bude bydlet přímo na stopě a nemuset nejprve nějak improvizovaně šplhat do kopce. Aby bylo jasno, Alm leží v nadmořské výšce zhruba 1.600-1.650mnm, zatímco Tauplitz okolo 900mnm. Překonání tohoto výškového rozdílu buď znamenalo zaplatit za lanovku nebo zaplatit za průjezd Tauplitzalm Alpenstraße a nebo to vybruslit po sjezdovce. Ani jedno není zcela ideální aspoň ve srovnání s ubytováním přímo na kopci, zvlášť vezmeme-li v potaz, že sjezdovky se letos rozjedou až 2.12., v údolí ležel jen sněhový poprašek a vůbec... Neříkám, ani ubytování na kopci není bez ztráty kytičky, většina ubytovacích kapacit nepatří mezi nejlevnější, zaplatit 12EUR za průjezd Tauplitzalm Alpenstraße musíte také a to nemluvě o dalších nákladech za parkování v podobě 4,50EUR/den. Jenže nakonec nebylo tak zle. Tak za prvé se dva dny před naším příjezdem otevřel pro zimní sezónu Haus Alpin, velká turistická ubytovna/chata/hotel, který překvapí neznalé českým prostředím. Od roku 2009 spočívá v českých rukách, najdete zde český personál a ani ubytovaní nemluvili jinak :-) To však nebylo jediné skvělé, pro letošní sezónu v hotelu přibyla nová obrovská lyžárna a navíc jedno patro bylo rekonstruováno (a tam jsme dostali pokoj). Ale aby nebylo radostí málo, do konce listopadu 2017 nabízela chata slušnou slevou, místo 1220Kč/os/den to bylo 1020Kč/os/den včetně poplatku za užívání běžeckých tratí. To znamená úsporu skoro 400Kč/os/den. Navíc v ceně ubytování naleznete luxusní polopenzi obohacenou o polévku v poledne. Ani tady nekončíme, co třeba pekárna rohlíků přímo v místní kuchyni, ještě teď se mi sbíhají sliny po křupavém pečivu... A konečně, bylo před sezonou, takže nikdo nevybíral za parkovné. Pěkně nám to začíná. :-)

Tak jdeme na to. V pátek 17.11.2017 zazvonil budík typicky nechuťně brzy (4:45), v autě jsme se uvelebili až v 5:30 a o dalších 5h později jsme po zdolání Alpenstraße vystoupili na zasněženém parkovišti, kde odklízeli návaly sněhu obřími nakladači. Vzápětí (již s běžkami v rukách) jsme se potkali s provozovatelem chaty, který na skůtru odvážel první návštěvníky z parkoviště. My si švihli na slušně upravených tratích o celkové délce 12km první patnáctku v nové sezóně. Superlativů netřeba, krásný přírodní sníh v horách, tak jaké to asi mohlo být? Každopádně to neslo přívlastek obtížné, po nedlouhém spánku, dlouhé cestě a ještě v nadmořské výšce o 1400m vyšší než žijeme... Zpět raději k radostem, vyfrézovaná stopa vedla až před chatu, kam jsme se přijeli domluvit na odvoz. Místo toho se nám dostalo luxusního vývaru. Krátce po obědě došlo na kýžený odvoz na chatu i se zavazadly. Paráda! Já na sněžném skůtru ještě nejel, takže zážitková jízda... Po vybalení se na luxusním pokoji a malém odpočinku zpět na běžky. Bolelo to, ale stále skvostné... Nakonec zasloužený odpočinek, bílkovinový příkrm, horká sprcha, večeře, film a spánek.


V sobotu se probouzím dostatečně brzy na to, abych stihl běžky před snídaní, ale kašlu na to. Raději si pouštím svoje oblíbené video s Neumannkou o běžkování :-) Hodina nad studiem její techniky uteče jak voda z protržené hráze přehrady. Snídaně, vzhůru dolů, Češi jsou národ prosíravý a jídlochtivý, to stejné platí i o mně. Kdo mešká nežeře :-) Forma snídaňového buffetu byla přijatelná a ty křupavé čerstvé rohlíky... Z hodování odcházím sytý sychravý, ale stěží ready na běžkařský výlet. Nu což, jaký si to uděláš, takový to máš, počasí nám i během druhého dne přálo, slunce se sice neukazovalo, ale bezvětří a bezsněžení přišlo vhod... Před polednem zpátky z té krásy na pokoj. Kostka tvarohu na sladko a pak kuřecí vývar. V jídelně jsem sbalil příchozí časopisy Nordic (to snad abych měl co číst, kdybych měl dlouhou chvíli) a vzápětí jsem vyrazil parafínovat běžky. Moje nejmilejší činnost netrvala krátce, přeci jenom jsme vezli čtyři páry prkýnek... Ještě že mi borci půjčili kopyto a já to nemusel šmrdlat improvizovaně v ruce. Sotva jsem došel na pokoj zcela znavený, postřehl jsem nepřehlédnutelné, venku se začalo vyjasňovat a dokonce se ukázalo i slunce. Ani tak jsme nespěchali a užívali si teplých paprsků z tepla pokoje. :-) Když jsem se poměrně znavení vykopali ven, ukázalo se, že venku nebude takové teplo, jak by se zdálo. Přišlo mi hodně fajn, že ten tam byl páteční pocit, že jsem ti nejpomalejší na sněhu. BTW nebyl po pocit, ale skutečnost, přeci jenom jsme na Almu viděli samé kombinézy, což bylo neklamným znamením, že jde o "profíky". Nevím, co mi vadilo více, zda to s jakou samozřejmostí mě předjížděli, jak si vykládali kolik kdo daný den ujel (velké násobky mých čísel), nebo když mluvili o ujetých kilometrech za loňskou sezónu (vzduchem lítala čísla okolo 3.000km). Každopádně v sobotu šlo na kopci potkat krom Čechů i Rakušany, např. místní lyžařský klub z Bad Mittendorfu, který jsem vzal snad předškoláky (no proto jsme nebyli ti nejpomalejší). No a večer byl opakováním toho pátečního, zkrátka relax, tedy až na ten drastický film.


Nedělní ráno mi opět dopřálo příležitosti vyjet před snídaní a já ji znovu nevyužil. Na místo toho jsem studoval časopisy Nordic, abych se dostal trochu do obrazu. Poctivě jsme pak s Janičkou provedli přípravu na snídani, aby nám to ostatní nesnědli, už před 8:00 jsme stepovali s prázdnými talíři. Opulentní žranice, co dodat? Snad jen, že jsme si doobjednali na poledne polévku a tím si trochu protáhli pobyt i lyžování. Bohužel se po snídani ukázalo, že Norové (resp. jejich předpověď) nekecali a tak nám nezbylo než vjet do chumelenice. Naštěstí skluz lyží se příliš nezhoršil, což znamenalo jediné, úsměv od ucha k uchu. Čerstvej prašánek je jak peřina, lyže na něm vydávají překrásné zvuky a vůbec to se musí zažít! Rozplývající se nad něhou bílé krásy v neméně krásných horách jsme se po krátké vyjížďce vrátili na hotel, abychom pojedli polévky. Tu jsem rozveseli místní personál, když jsem žádal o recept pátečního zákusku. Vtip spočíval ve skutečnosti, že kokosový zákusek pocházel z připravené směsi z obchodu a údajně byl navíc nedopečený. To nic nemění na tom, že byl naprosto luxusní :-) No a pak přišla nejsmutnější část dne, balení a čekání na odjezd rolby. Původní cíl si jít zalyžovat začal brát za své, když jsem nedobře trefil stoupák a hlavně když zvedající se vítr v součinnosti s padajícím sněhem schoval některé části trati pod bílý příkrov. Na této skutečnosti nic nezměnila ani rolba, která místní tratě křižovala celé dopoledne. Takže jsme potupně stáhli krovky, vlezly do rolby a nechali se odvézt na parkoviště. To už zelo prázdnotou, naše auto bylo jedno z posledních... Pro jistotu jsme odklidili asi tak 10cm vrstvu nového sněhu a zkusili vyjet bez řetězů. Na to, že silnice byla ledovou plochou s vrstvou nového sněhu na ní, to šlo překvapivě dobře. Přeparkovali jsme vůz na místo, odkud bychom ho dostali na silnici již vlastními silami a rozhodli si dopřát ještě posledních pár chvil v obloženém sněhovém chlebíčku. Dali jsme si čtyři lesní kolečka, kde nijak zvlášť nefoukalo a kde bylo v důsledku lépe než příjemně. V okamžiku, kdy se zastavil běžkařský tachometr na 100km jsme to otočili k autu a následně se vydali na vskutku zábavnou 5h cestu k domovu.

Naprosto špičková dovolená, během které jsme se nechali trošku rozmazlovat. Celé se to netypicky obešlo bez typických těstovin! Proč bychom také vařili, když jsme měli jídlo každou chvíli v chatě. K tomu všemu připočítejte dokonalé sněhové podmínky a nadmíru slušné finanční a jste tam, kde jsme byli my. Vlastně můžeme být i rádi za to, že nás tu nedoprovázelo azuro, poněvadž bychom stěží hledali sílu pro odjezd domů. Skol!

Podzimní polety aneb Evektor EV-97 Eurostar v akci

Díky Janičce a jejímu dárku v podobě voucheru na jednohodinový let ultralightem jsem se po nějaké době dostal zase do vzduchu a navíc tak trochu jinak... Aneb není nad možnost letadlo chvíli jakože pilotovat a přiučit se srovnávací navigaci od profíka, zkušeného leteckého instruktora.

Ale popořadě. Domluva byla jasná, pokud počasí dovolí (kdo by to byl řekl, že i ultralighty válčí poměrně zásadně s počasím, ano mé srovnání paraglidingu a ultralehkého letectví by rozhodně nebylo na místě, poněvadž obojímu rozumím jako koza drbání...), tak se sejdeme ve čtvrtek v 15:00 na travnatém venčišti psů v Medlánkách (rozuměj letišti). Bylo mi naznačeno, že by nebylo špatné, abych přišel včas a možná i o trochu dříve, poněvadž aero léta podobně jako PG dle VFR, tj. do občanského soumraku a borci to měli z Brna ještě pořádný kus cesty domů. No a že prý budou na letišti už ve čtvrt... Já tam byl ve třičtvrtě, v celou jsem se již podivoval, kde jsou a ve čtvrt (o hodinu později, dle jejich plánů) jsem se obával, zda nedošlo k nějakému neštěstí (jakože leteckému)... Naštěstí nedošlo, o několik chvil později jsem z kukuřičného pole sledoval hladké přistání drobného letadélka, které během chvilky zastavilo na konci pojezdové dráhy pod hospodou. Zvedla se velká prosklená kabina z ní vyskočil polštář a týpek, který nesel vinu za zpoždění, k velké radosti instruktora, který mě vzápětí pozval do letadla.

Pásy zapnuty, sluchátka na uších, pár nezbytných fotografií od pana polštářka a vzhůru do vzduchu. Motor naskakuje na první dobrou a tak nějak hladce. Zkrátka Rotax 912 UL chodí trochu klidněji než Aero L-60S se svým 9-ti válcovým hvězdicovým 10.130ccm polským motorem Ivchenko AI-14RA, který mě nemálo děsil při a před seskokem s padákem :-) Tento 1.211ccm čtyřválcový boxer s jmenovitým výkonem 80hp mi dělá radost, nijak zvlášť nehučí, nevibruje a letadélko klidně frčí po pojezdové dráze, chvilka domluvy s věží a hurá do vzduchu, bylo to rychlé a bezbolestné. Krátce po vzletu kroužíme téměř 360 nad letištěm a mi se tak dostává možnosti pokochat se Brnem a okolím. No a pak další rádiový hučák, žádost o povolení průletu CTR Brno, dostáváme instrukce v jaké letové hladině máme proletět a při opuštění CTR nad WHISKY dát vědět řízení letového provozu. Tak se také stane, nad WHISKY změníme kurz na ZULU a v(f)rčíme na jih. BTW WHISKY, ZULU jsou slova z mezinárodní hláskovací abecedy NATO (takové to Alpha, Bravo, Charlie, ...). Chytrá věcička, přece jenom letiště Brno Tuřany provozuje mezinárodní letecký styk a už vidím jak piloti cizinci oznamují řídicímu letového provozu, že letí na Ořechov a pak na Židlochovice (to jsou ta klíčová slova WHISKY a ZULU)...

Neskutečná nádhera, z pošmúrné oblohy vypadávají šedé Lego kostky a pozůstalými dírami se valí ven podmanivá sluneční záře, která zalévá široširou krajinu. Kochal bych se a rozplýval po celou dobu ve vzduchu, kdyby mi konečně instruktor nepoložil otázku, zda si to nechci zkusit. No a pak už jsem nepustil knipl z rukou, aspoň za (rozuměj do okamžiku, kdy jsme se vrátili do) WHISKY. Ale mezi tím jsem si užíval pokusů o horizontální let, bez změny letové hladiny, snažil se aspoň trochu korigovat na PG poměry silný JZ vítr, snažil jsem se checkovat hromadu budíků, rychloměr, výškoměr, umělý horizont, magnetický kompas a případně hodnoty vyčtené srovnávat s údaji na vestavěné GPSce. To mě zaměstnávalo natolik, že jsem stěží byl schopen podnikat cokoliv jiného, jako třeba koukat ven a nebo se zásadněji soustředit na srovnávací navigaci, kterou se mi mapami obklíčený instruktor snažil vštěpovat celý let. Naštěstí po opuštění CTRka nebylo třeba s kýmkoliv komunikovat... Pozor, na začátku letu, dokud jsem se kochal, šlo o skvělé zpestření, ale teď? Po příjemných a nekonečných minutách jsme se přiblížili k Pálavě. To jsem se cítil v leteckých kramflecích natolik jistě, že jsem také začal koukat z pilotní kabiny ven a že bylo na co... Luxus! Bělost vápenců v podzimní záplavě převážně zelené vyniká ze vzduchu tak, že byste létali dokola, dokud by vám nedošlo palivo... To jsem si však nemohl dovolit, ale zato jsem si mohl střihnout pěknou osmičku (no spíše variaci na osmičku) aneb mezi Děvínem, Stolovou horou přes Mikulov a okolo Děvína přes Dolní Věstonice, vodní nádrže Nové Mlýny a pak na Valtice a Lednici. Tam, nedaleko Rakouských hranic jsme to otočili a vydali se zpět kurzem ZULU, WHISKY.

Na hranicích CTRka jsem přišel o řízení a mohl se tak v klidu zaposlouchat do komunikace s věží. Vzápětí jsem se trochu škodolibě vznášel (doslovně) při představě, že se vznáším nad odpolední dopravní špičkou v Brně, no co jiného vás také může napadnout nad Pisárkami mezi 16-17h? Třeba něco jako "jediné řešení je to přeletět"? A ejhle, sedíte v letadle, uháníte rychlostí 180km/h a pro jednou vám to necuchá nervy (za předpokladu, že se denně vydáváte postát autem v těchto kolonách), nezvyšuje se vám tep (za předpokladu, že denně jezdíte na kole, abyste nestáli s autem v kolonách a snažíte se vyhnout buď zcela nekompetentním či tupým nasraným řidičům, kteří vám denodenně usilují o život). Nevím zda jsem aspoň chvíli soucítil, každopádně z nadpozemské pohody mě vytrhla skutečnost, že se letadlo nebezpečně přiblížilo na přistání. Nevím jak to vypadá objektivně, ale subjektivně považuji přistání za nejrizikovější součást létání. Takže mi během chvíle nebylo až zas tak do smíchu. Ještě, že jsem letěl s profíkem, takže to bylo na poměry medlánecké travněné dokopcovité a hrbolaté přistávací dráhy naprosto hladké, to nemůžu říct (tedy kamera to nemůže říct, já ano :-)). Škoda, že jsem nezaregistroval, co všechno pilot dělal, ale manévrů to bylo požehnaně. Na první pohled do vypadalo jako bychom z letu přešli do propadání se vzduchem, dopředná rychlost klesala, vrtule se stále zpomalovala, už jsem čekal, že se z toho zdánlivého volnoběhu zastaví, pak se přizvedl čumák, zrychlili jsme, dotek se zemí, tečka, sedíme. Pár zhoupnutí a už jsem si to valili z přistávačky na pojezdovku. Tam už salutoval pilot s polštářkem, který opustil svůj hodinový hotel (U křivé vrtule)... Podání rukou, poděkování, rychlé rozloučení, výměna kopilota a za já smutně koukal na odlétající Eurostar, kterému počasí vykouzlilo neuvěřitelnou kulisu pro odlet.

"Jelikož chtěl národ mlátit,  musel jsem jeho projev zase zkrátit..."

Blanický dialog mi zazněl v uších, když jsem se rozhodl napsat do závěru o tom, jak jsem musel text zkracovat a vynechat hromadu zajímavých momentů. Jenže ony všechny jsou nesmírně zajímavé pro novice sedící v kokpitu letadla, nikoliv však pro laika s nezájmem o letectví a ještě méně snad pro profíky, kterým by nitro drásaly mé nepřesné či lživé (nezáměrně) připomínky... Takže jasné doporučení, zkuste to, stojí to za to!

Listopadové ferraty jako v létě aneb Hohe Wand a kopečky nad Dunajem

Zase za to mohl Facebook, kdo jinej taky, že? Hláška předsedy skupiny Adrenalin o chystané víkendovce v podobě rakouských ferrat nás na žačátku pracovnáho týdne vážně zaujala. Koukli jsme na pár předpovědí počasí, vytvořili jsme si seznam nejbližších rakouských zajištěných cest a nechali se týden napínat, jako to bude s počasím vypadat těsně před víkendem. V pátek večer znechuceně zjišťujeme, že adrenaliňáci nikam nejedou, že prý na mokrých VF v sobotu nepolezou. No naše předpověď (ne že by byla až tak naše, ne že bychom ji totiž počítali) tak negativistická nebyla, takže žádná změna plánu. V sobotu ránu šup do auta, do práce, pak reklamovat cyklistické tretry a nakonec i do Rakouska. Prázdné silnice, dálnice i Vídeň přišly vhod. Stejně vhod přišla modrá obloha nad našimi hlavami. Pro tentokráte (asi to tak můžu říct vzhledem k počtu návštěv Hohe Wandu za poslední roky) jsme nejeli přímo do parku přes obec Stollhof, ale až do vzdálenější vsi Neusiedl am Walde.

V Neusiedl am Walde by chtěl žít každý, pěkné místo jen kousek od paty "stolové hory" se spektakulárními výhledy do nedalekých rovin s lehce pitoreskním kostelíkem Maria Kirchbüchl na jednom z blízkých horizontů. Jo, tady by se pěkně žilo... Dost snění a vzhůru na skálu. Jo, tady to bylo o něco horší, Mapy.cz nemají zaznačené VF na Hohe Wandu a rakouské značení v terénu není zkrátka příkladné. Takže dostat se k nástupu Wildenauersteig nebylo až zas tak lehké, jak by se mohlo zdát. No a vzhledem k tomu, že krom obtížnosti cesty (D) jsem se o nic moc jiného nezajímali, tak asi nepřekvapí naše překvapení, že cesta není jištěná ocelovým lanem. Znalí vědí, že VF byla postavena již v roce 1919 a rozšířena/opravena v roce 2010 a má jistá specifika, třeba že je celá tvořena kramlemi bez zmiňovaného lana. Takže se jistíte jen do těch kramlí. Pokud si k tomu přidáte několik exponovaných míst, tak vám z toho nebude dobře jako mně. Což o to, lezecky je to jednoduché, ale psychika trpí. Lépe jsem se začal cítit až v úzkém skalním komínu, skrze který cesta vede, a který ji činní o další stupeň zajímavější. A to nemluvím o výstupu z komínu, který je v větší části zakryt mohutným zašprajcovaným balvanem, okolo něhož jsem vážně s batohem neprolezl, konec konců i bez něj jsem se divně soukal okolo... Tak či onak nekecají ti, kteří tvrdí, že jde o nádhernou cestu a rozhodně byste si ji neměli nechat ujít, navštívíte-li místní skály.

Cestu dolů z Wildenauersteig jsme zvolili v podobě jiné ferraty, Wagnersteig. Bylo tomu tak z důvodu, že ani nevím, zda jde skalní stěnu slézt cestou, která by se jako VF netvářila. Tak či onak, výhoda zde ležela ve skutečnosti, že nebylo nutné jít příliš daleko a cokoliv zdlouhavě obcházet. Tyto Ačkové cesty bývají směrem dolů mnohem náročnější než tím správným směrem a nejinak tomu bylo i v tomto případě. Nedostatečné značení, trocha kufrování, hromada smekání na podzimním podloží, sem tam povedený skalnatý úsek či žebřík a luxusní výhledy, tak asi tak...

Zpátky pod stěnou, co dál? Jasná volba, druhé Déčko, Gebirgsvereins aneb cesta delší zato horší. Ve srovnání s Wildenauersteig se tváří tak nějak klasicky, prostě nepostrádáte ocelové lano pro jištění, navíc je delší a nakonec i horší (rozuměj těžší). Odspoda z ní máte dobrej pocit, skála nabízí dostatek výstupků, tak abyste mohli lézt poměrně čistě (i za předpokladu, že jako já o lezení nic nevíte, nemáte správný somatotyp a ani techniku). Jenže časem se objeví pár míst, která jsou přeci jenom tricky, většinou je o velmi exponované úseky s luxusní propastí pod vámi a uklouzanou skálou všude okolo. Zkrátka to chce trochu síly v pažích a ručkovat po laně... Pokud by vám to nestačilo, tvůrci si pro vás přichystali i hodně houpavý lanový most a vzápětí lanový žebřík otočený o 90° od skály do volného prostoru. Ano, na toto místo si velice dobře pamatuji, když jsem tu asi loni lezl poprvé, měl jsem bobky jak sviňa... Každopádně po letošním uzavření HTLka jde nejspíše o to nejtěžší, co si můžete na Hohe Wandu dopřát a myslím, že se rozhodně nudit nebudete. Vážně povedená cesta.

Sestup, jak jinak než po ferratě, tentokráte té lepší, Springlessteig. Ne že by to nebylo podobné Ačko jako Wagnersteig, ale sešup po ní byl mnohem přijatelnější. Takže pokud se potřebujete dostat z blízkosti Hubertushaus dolů, doporučuji tuto cestu....

U auta jsme se vydatně posilnili, přeci jenom na nás čekal hlad a to už po cestě, takže nač čekat. Pak jsme sáhli po mobilu (tady by se slušelo pochválit EU za dobrou práci ohledně bezroamingového evropského prostoru), vyhledali jedno z předem objevených ubytování a objednali si jej. Pravda, nebylo to za kopcem, ale vzhledem k tomu, že jsme se stejně plánovali přesunout k Dunaji, tak nebylo co řešit. Schlossgasthof Niederleitner v malé vsi Artstetten, je velice útulným (když pominu skutečnost, že pokoje byly studené, než je stihl vytopit jediný obří radiátor) ubytováním jen kousek pod poměrně známým zámkem, kde je pochován domnělý následník rakousko-uherské monarchie, František Ferdinand d'Este i jeho žena Žofie roz. hraběnka Chotková z Chotkova a Vojnína. Večerní prohlídka okolí kostela a zámku byla vskutku příjemná, stejně jako naše večeře.

Ještě lepší než naše večeře však byla rakouská snídaně, která náležela k ubytování. No jo, dobroty si dopřává lid rakouský :-) Moc se nám odtamtud nechtělo, zvláště pak, když nedělní počasí nenaplňovalo sliby norských křišťáločtenářů... Pravda, krátce před odjezdem se roztáhla zakaboněná obloha, abychom si mohli pořídit povedené snímky zámku Artstetten, ale o nějaké půl hodiny později v obci Mitterarnsdorf (kousek od Krems an der Donau) platilo, co jsem řekl, mlha a chladno všude vůkol.

Co se však dá dělat, via ferrata Hoher Stein Steigt čeká, až ji dobudeme. Hmm, ferrata? Vtip? Tak trochu, Béčková cesta s převýšením 30m... LOL, prostě malá skalka jako někde na Českomoravské vrchovině, pár žebříků, kus lana... No, ale nejsme v Americe, takže ani tento nevelký výkon nebude až zas tak zadarmo. Od hladiny Dunaje bylo totiž třeba zdolat přibližně 500 výškových metrů, než jsme se dostali k nástupu. Když vezmete v potaz jasné a již zmiňované skutečnosti ohledně rakouského značení, neexistenci mnoha cest ve stále luxusní apce Mapy.cz a připočtete zběsilost navigátora, tak vězte, že to Janička neměla lehké. Hromadu kopců jsme dali po spádnici místy, kde žádná cesta nebyla, na rozdíl od podzimní peřiny tvořené několika desítkami centimetrů různobarevného listí. Zkrátka byla to pěkná dřina, ale výsledek stál za to. Vrcholová skala Hoher Stein je překrásná a očividně velice oblíbená u horolezců, o čemž svědčí desítky viditelných cest. Nádheře nic neubrala ani mlha, kterou by mohl Rákosníček krájet. Mrzet nás to může snad jen kvůli neméně luxusním výhledům na Dunaj a kopce v okolí, o které jsme přišli.

Po návratu k řece jsem si dopřáli malou procházku po jejím břehu a nestačili se divit. Věru nevím, co zmínit dříve. Tak třeba přívozy, několik málo desítek kilometrů v okolí chybí mosty, takže se tu přes Dunaj přepravují lidé i vozidla pomocí přívozů, které fungují na mnoha místech. Bohužel nejsou levné a navíc v tomto období nebyly ani v provozu, takže při výletech do těchto míst na to pamatujte.

Radost nám udělali ořešáci vlašští, kteří zdobili břehy veletoku. Vypátrali jsme posledních pár spadlých ořechů a dopřáli si tak oblíbené pochoutky.

Mnohem menší radost nám přinášel silný vítr, který doprovázel poměrně silný tok, ve kterém se proháněla jedna prázdná výletní loď za druhou. To nám přišlo skoro až neskutečné (plýtvání jako u nás), během asi jednokilometrové procházky jsme viděli tři obří lodě vezoucí možná jednotky, možná malé desítky pasažérů (kapacitu odhaduji na mnoho stovek lidí)... 

O chvíli později, promrzlí díky zmiňovanému větru, jsme nasedli do auta, a abychom doložili na vlastním příkladu, co jsem napsal o přívozech, dojeli jsme až do Krems an der Donau, zdolali řeku po mostu a zase se poslušně vrátili po druhém břehu do jednoho z nejvyhledávanějších turistických cílů v okolí, v UNESCu zapsaném městečku Dürnstein. Zde jsme trochu narazili, přeci jenom jsme sem mířili za VF a nic nevědíc o historickém a turistickém významu města nás to znatelně překvapilo. Hlavně co se týká nemožnosti parkovat kdekoliv zdarma, což mám rád, na rozdíl od nuceného placení za parkování... Nakonec se nám však podařilo i to, když jsme nechali auto na soukromém parkovišti vinařství (Domäne Wachau), které bylo v neděli uzavřeno, ale já se přesto cítil býti zákazníkem firmy, jimž bylo dovoleno zde parkovat....

Cesta (rozuměj nástup) na VF vede skrze historické centrum městečka, jehož historie je více než tisíciletá. Neskutečná podívaná, aneb další doporučeníhodný bod z naší cesty. Vskutku nebudete vědět, na co se dívat dříve. No a pak nás už čekala cesta do kopců, s jen o něco málo menším převýšením než dopoledne (více než 300 výškových metrů to však také bylo). Postupně jsme vystřídali modrou, červenou a nakonec i zelenou turistickou, které se okolo městečka porůznu točí. Přes stále mlžné počasí šlo tentokráte dohlédnout na Dunaj, město i stejnojmennou zříceninu hradu trčící na skalách nad řekou a městem. Zároveň šlo o další překrásnou procházku, byť VF Vogelbergsteig není vážně skutečnou ferratou. Lano natažené na skále podél přísně horizontálního chodníku slouží jen pro dobrý pocit, aby vás pohled dolů příliš neděsil. Jistit se jistě nebudete a nejspíš ani držet ne... Tak či onak, místní krajina, cesty, skály nabízí tolik krás, že už teď máme v plánu se sem podívat za lepšího počasí. No a to jsem ještě nezmínil krásu zmiňované zříceniny hradu.  Zkrátka nakažlivě přitažlivý koktejl, který stojí za to. PS: ferratovou výbavu nechte vážně doma :-)

Cesta domů už tak zábavná nebyla, zakrátko přišla tma, ale co také čekat během listopadových toulek, že? Takže s radostí z viděného a natěšení na další výpravu k Dunaji zase někdy na slyšenou...