Tak jdeme na to. V pátek 17.11.2017 zazvonil budík typicky nechuťně brzy (4:45), v autě jsme se uvelebili až v 5:30 a o dalších 5h později jsme po zdolání Alpenstraße vystoupili na zasněženém parkovišti, kde odklízeli návaly sněhu obřími nakladači. Vzápětí (již s běžkami v rukách) jsme se potkali s provozovatelem chaty, který na skůtru odvážel první návštěvníky z parkoviště. My si švihli na slušně upravených tratích o celkové délce 12km první patnáctku v nové sezóně. Superlativů netřeba, krásný přírodní sníh v horách, tak jaké to asi mohlo být? Každopádně to neslo přívlastek obtížné, po nedlouhém spánku, dlouhé cestě a ještě v nadmořské výšce o 1400m vyšší než žijeme... Zpět raději k radostem, vyfrézovaná stopa vedla až před chatu, kam jsme se přijeli domluvit na odvoz. Místo toho se nám dostalo luxusního vývaru. Krátce po obědě došlo na kýžený odvoz na chatu i se zavazadly. Paráda! Já na sněžném skůtru ještě nejel, takže zážitková jízda... Po vybalení se na luxusním pokoji a malém odpočinku zpět na běžky. Bolelo to, ale stále skvostné... Nakonec zasloužený odpočinek, bílkovinový příkrm, horká sprcha, večeře, film a spánek.
V sobotu se probouzím dostatečně brzy na to, abych stihl běžky před snídaní, ale kašlu na to. Raději si pouštím svoje oblíbené video s Neumannkou o běžkování :-) Hodina nad studiem její techniky uteče jak voda z protržené hráze přehrady. Snídaně, vzhůru dolů, Češi jsou národ prosíravý a jídlochtivý, to stejné platí i o mně. Kdo mešká nežeře :-) Forma snídaňového buffetu byla přijatelná a ty křupavé čerstvé rohlíky... Z hodování odcházím sytý sychravý, ale stěží ready na běžkařský výlet. Nu což, jaký si to uděláš, takový to máš, počasí nám i během druhého dne přálo, slunce se sice neukazovalo, ale bezvětří a bezsněžení přišlo vhod... Před polednem zpátky z té krásy na pokoj. Kostka tvarohu na sladko a pak kuřecí vývar. V jídelně jsem sbalil příchozí časopisy Nordic (to snad abych měl co číst, kdybych měl dlouhou chvíli) a vzápětí jsem vyrazil parafínovat běžky. Moje nejmilejší činnost netrvala krátce, přeci jenom jsme vezli čtyři páry prkýnek... Ještě že mi borci půjčili kopyto a já to nemusel šmrdlat improvizovaně v ruce. Sotva jsem došel na pokoj zcela znavený, postřehl jsem nepřehlédnutelné, venku se začalo vyjasňovat a dokonce se ukázalo i slunce. Ani tak jsme nespěchali a užívali si teplých paprsků z tepla pokoje. :-) Když jsem se poměrně znavení vykopali ven, ukázalo se, že venku nebude takové teplo, jak by se zdálo. Přišlo mi hodně fajn, že ten tam byl páteční pocit, že jsem ti nejpomalejší na sněhu. BTW nebyl po pocit, ale skutečnost, přeci jenom jsme na Almu viděli samé kombinézy, což bylo neklamným znamením, že jde o "profíky". Nevím, co mi vadilo více, zda to s jakou samozřejmostí mě předjížděli, jak si vykládali kolik kdo daný den ujel (velké násobky mých čísel), nebo když mluvili o ujetých kilometrech za loňskou sezónu (vzduchem lítala čísla okolo 3.000km). Každopádně v sobotu šlo na kopci potkat krom Čechů i Rakušany, např. místní lyžařský klub z Bad Mittendorfu, který jsem vzal snad předškoláky (no proto jsme nebyli ti nejpomalejší). No a večer byl opakováním toho pátečního, zkrátka relax, tedy až na ten drastický film.
Nedělní ráno mi opět dopřálo příležitosti vyjet před snídaní a já ji znovu nevyužil. Na místo toho jsem studoval časopisy Nordic, abych se dostal trochu do obrazu. Poctivě jsme pak s Janičkou provedli přípravu na snídani, aby nám to ostatní nesnědli, už před 8:00 jsme stepovali s prázdnými talíři. Opulentní žranice, co dodat? Snad jen, že jsme si doobjednali na poledne polévku a tím si trochu protáhli pobyt i lyžování. Bohužel se po snídani ukázalo, že Norové (resp. jejich předpověď) nekecali a tak nám nezbylo než vjet do chumelenice. Naštěstí skluz lyží se příliš nezhoršil, což znamenalo jediné, úsměv od ucha k uchu. Čerstvej prašánek je jak peřina, lyže na něm vydávají překrásné zvuky a vůbec to se musí zažít! Rozplývající se nad něhou bílé krásy v neméně krásných horách jsme se po krátké vyjížďce vrátili na hotel, abychom pojedli polévky. Tu jsem rozveseli místní personál, když jsem žádal o recept pátečního zákusku. Vtip spočíval ve skutečnosti, že kokosový zákusek pocházel z připravené směsi z obchodu a údajně byl navíc nedopečený. To nic nemění na tom, že byl naprosto luxusní :-) No a pak přišla nejsmutnější část dne, balení a čekání na odjezd rolby. Původní cíl si jít zalyžovat začal brát za své, když jsem nedobře trefil stoupák a hlavně když zvedající se vítr v součinnosti s padajícím sněhem schoval některé části trati pod bílý příkrov. Na této skutečnosti nic nezměnila ani rolba, která místní tratě křižovala celé dopoledne. Takže jsme potupně stáhli krovky, vlezly do rolby a nechali se odvézt na parkoviště. To už zelo prázdnotou, naše auto bylo jedno z posledních... Pro jistotu jsme odklidili asi tak 10cm vrstvu nového sněhu a zkusili vyjet bez řetězů. Na to, že silnice byla ledovou plochou s vrstvou nového sněhu na ní, to šlo překvapivě dobře. Přeparkovali jsme vůz na místo, odkud bychom ho dostali na silnici již vlastními silami a rozhodli si dopřát ještě posledních pár chvil v obloženém sněhovém chlebíčku. Dali jsme si čtyři lesní kolečka, kde nijak zvlášť nefoukalo a kde bylo v důsledku lépe než příjemně. V okamžiku, kdy se zastavil běžkařský tachometr na 100km jsme to otočili k autu a následně se vydali na vskutku zábavnou 5h cestu k domovu.
Naprosto špičková dovolená, během které jsme se nechali trošku rozmazlovat. Celé se to netypicky obešlo bez typických těstovin! Proč bychom také vařili, když jsme měli jídlo každou chvíli v chatě. K tomu všemu připočítejte dokonalé sněhové podmínky a nadmíru slušné finanční a jste tam, kde jsme byli my. Vlastně můžeme být i rádi za to, že nás tu nedoprovázelo azuro, poněvadž bychom stěží hledali sílu pro odjezd domů. Skol!
Žádné komentáře:
Okomentovat