Listopadové ferraty jako v létě aneb Hohe Wand a kopečky nad Dunajem

Zase za to mohl Facebook, kdo jinej taky, že? Hláška předsedy skupiny Adrenalin o chystané víkendovce v podobě rakouských ferrat nás na žačátku pracovnáho týdne vážně zaujala. Koukli jsme na pár předpovědí počasí, vytvořili jsme si seznam nejbližších rakouských zajištěných cest a nechali se týden napínat, jako to bude s počasím vypadat těsně před víkendem. V pátek večer znechuceně zjišťujeme, že adrenaliňáci nikam nejedou, že prý na mokrých VF v sobotu nepolezou. No naše předpověď (ne že by byla až tak naše, ne že bychom ji totiž počítali) tak negativistická nebyla, takže žádná změna plánu. V sobotu ránu šup do auta, do práce, pak reklamovat cyklistické tretry a nakonec i do Rakouska. Prázdné silnice, dálnice i Vídeň přišly vhod. Stejně vhod přišla modrá obloha nad našimi hlavami. Pro tentokráte (asi to tak můžu říct vzhledem k počtu návštěv Hohe Wandu za poslední roky) jsme nejeli přímo do parku přes obec Stollhof, ale až do vzdálenější vsi Neusiedl am Walde.

V Neusiedl am Walde by chtěl žít každý, pěkné místo jen kousek od paty "stolové hory" se spektakulárními výhledy do nedalekých rovin s lehce pitoreskním kostelíkem Maria Kirchbüchl na jednom z blízkých horizontů. Jo, tady by se pěkně žilo... Dost snění a vzhůru na skálu. Jo, tady to bylo o něco horší, Mapy.cz nemají zaznačené VF na Hohe Wandu a rakouské značení v terénu není zkrátka příkladné. Takže dostat se k nástupu Wildenauersteig nebylo až zas tak lehké, jak by se mohlo zdát. No a vzhledem k tomu, že krom obtížnosti cesty (D) jsem se o nic moc jiného nezajímali, tak asi nepřekvapí naše překvapení, že cesta není jištěná ocelovým lanem. Znalí vědí, že VF byla postavena již v roce 1919 a rozšířena/opravena v roce 2010 a má jistá specifika, třeba že je celá tvořena kramlemi bez zmiňovaného lana. Takže se jistíte jen do těch kramlí. Pokud si k tomu přidáte několik exponovaných míst, tak vám z toho nebude dobře jako mně. Což o to, lezecky je to jednoduché, ale psychika trpí. Lépe jsem se začal cítit až v úzkém skalním komínu, skrze který cesta vede, a který ji činní o další stupeň zajímavější. A to nemluvím o výstupu z komínu, který je v větší části zakryt mohutným zašprajcovaným balvanem, okolo něhož jsem vážně s batohem neprolezl, konec konců i bez něj jsem se divně soukal okolo... Tak či onak nekecají ti, kteří tvrdí, že jde o nádhernou cestu a rozhodně byste si ji neměli nechat ujít, navštívíte-li místní skály.

Cestu dolů z Wildenauersteig jsme zvolili v podobě jiné ferraty, Wagnersteig. Bylo tomu tak z důvodu, že ani nevím, zda jde skalní stěnu slézt cestou, která by se jako VF netvářila. Tak či onak, výhoda zde ležela ve skutečnosti, že nebylo nutné jít příliš daleko a cokoliv zdlouhavě obcházet. Tyto Ačkové cesty bývají směrem dolů mnohem náročnější než tím správným směrem a nejinak tomu bylo i v tomto případě. Nedostatečné značení, trocha kufrování, hromada smekání na podzimním podloží, sem tam povedený skalnatý úsek či žebřík a luxusní výhledy, tak asi tak...

Zpátky pod stěnou, co dál? Jasná volba, druhé Déčko, Gebirgsvereins aneb cesta delší zato horší. Ve srovnání s Wildenauersteig se tváří tak nějak klasicky, prostě nepostrádáte ocelové lano pro jištění, navíc je delší a nakonec i horší (rozuměj těžší). Odspoda z ní máte dobrej pocit, skála nabízí dostatek výstupků, tak abyste mohli lézt poměrně čistě (i za předpokladu, že jako já o lezení nic nevíte, nemáte správný somatotyp a ani techniku). Jenže časem se objeví pár míst, která jsou přeci jenom tricky, většinou je o velmi exponované úseky s luxusní propastí pod vámi a uklouzanou skálou všude okolo. Zkrátka to chce trochu síly v pažích a ručkovat po laně... Pokud by vám to nestačilo, tvůrci si pro vás přichystali i hodně houpavý lanový most a vzápětí lanový žebřík otočený o 90° od skály do volného prostoru. Ano, na toto místo si velice dobře pamatuji, když jsem tu asi loni lezl poprvé, měl jsem bobky jak sviňa... Každopádně po letošním uzavření HTLka jde nejspíše o to nejtěžší, co si můžete na Hohe Wandu dopřát a myslím, že se rozhodně nudit nebudete. Vážně povedená cesta.

Sestup, jak jinak než po ferratě, tentokráte té lepší, Springlessteig. Ne že by to nebylo podobné Ačko jako Wagnersteig, ale sešup po ní byl mnohem přijatelnější. Takže pokud se potřebujete dostat z blízkosti Hubertushaus dolů, doporučuji tuto cestu....

U auta jsme se vydatně posilnili, přeci jenom na nás čekal hlad a to už po cestě, takže nač čekat. Pak jsme sáhli po mobilu (tady by se slušelo pochválit EU za dobrou práci ohledně bezroamingového evropského prostoru), vyhledali jedno z předem objevených ubytování a objednali si jej. Pravda, nebylo to za kopcem, ale vzhledem k tomu, že jsme se stejně plánovali přesunout k Dunaji, tak nebylo co řešit. Schlossgasthof Niederleitner v malé vsi Artstetten, je velice útulným (když pominu skutečnost, že pokoje byly studené, než je stihl vytopit jediný obří radiátor) ubytováním jen kousek pod poměrně známým zámkem, kde je pochován domnělý následník rakousko-uherské monarchie, František Ferdinand d'Este i jeho žena Žofie roz. hraběnka Chotková z Chotkova a Vojnína. Večerní prohlídka okolí kostela a zámku byla vskutku příjemná, stejně jako naše večeře.

Ještě lepší než naše večeře však byla rakouská snídaně, která náležela k ubytování. No jo, dobroty si dopřává lid rakouský :-) Moc se nám odtamtud nechtělo, zvláště pak, když nedělní počasí nenaplňovalo sliby norských křišťáločtenářů... Pravda, krátce před odjezdem se roztáhla zakaboněná obloha, abychom si mohli pořídit povedené snímky zámku Artstetten, ale o nějaké půl hodiny později v obci Mitterarnsdorf (kousek od Krems an der Donau) platilo, co jsem řekl, mlha a chladno všude vůkol.

Co se však dá dělat, via ferrata Hoher Stein Steigt čeká, až ji dobudeme. Hmm, ferrata? Vtip? Tak trochu, Béčková cesta s převýšením 30m... LOL, prostě malá skalka jako někde na Českomoravské vrchovině, pár žebříků, kus lana... No, ale nejsme v Americe, takže ani tento nevelký výkon nebude až zas tak zadarmo. Od hladiny Dunaje bylo totiž třeba zdolat přibližně 500 výškových metrů, než jsme se dostali k nástupu. Když vezmete v potaz jasné a již zmiňované skutečnosti ohledně rakouského značení, neexistenci mnoha cest ve stále luxusní apce Mapy.cz a připočtete zběsilost navigátora, tak vězte, že to Janička neměla lehké. Hromadu kopců jsme dali po spádnici místy, kde žádná cesta nebyla, na rozdíl od podzimní peřiny tvořené několika desítkami centimetrů různobarevného listí. Zkrátka byla to pěkná dřina, ale výsledek stál za to. Vrcholová skala Hoher Stein je překrásná a očividně velice oblíbená u horolezců, o čemž svědčí desítky viditelných cest. Nádheře nic neubrala ani mlha, kterou by mohl Rákosníček krájet. Mrzet nás to může snad jen kvůli neméně luxusním výhledům na Dunaj a kopce v okolí, o které jsme přišli.

Po návratu k řece jsem si dopřáli malou procházku po jejím břehu a nestačili se divit. Věru nevím, co zmínit dříve. Tak třeba přívozy, několik málo desítek kilometrů v okolí chybí mosty, takže se tu přes Dunaj přepravují lidé i vozidla pomocí přívozů, které fungují na mnoha místech. Bohužel nejsou levné a navíc v tomto období nebyly ani v provozu, takže při výletech do těchto míst na to pamatujte.

Radost nám udělali ořešáci vlašští, kteří zdobili břehy veletoku. Vypátrali jsme posledních pár spadlých ořechů a dopřáli si tak oblíbené pochoutky.

Mnohem menší radost nám přinášel silný vítr, který doprovázel poměrně silný tok, ve kterém se proháněla jedna prázdná výletní loď za druhou. To nám přišlo skoro až neskutečné (plýtvání jako u nás), během asi jednokilometrové procházky jsme viděli tři obří lodě vezoucí možná jednotky, možná malé desítky pasažérů (kapacitu odhaduji na mnoho stovek lidí)... 

O chvíli později, promrzlí díky zmiňovanému větru, jsme nasedli do auta, a abychom doložili na vlastním příkladu, co jsem napsal o přívozech, dojeli jsme až do Krems an der Donau, zdolali řeku po mostu a zase se poslušně vrátili po druhém břehu do jednoho z nejvyhledávanějších turistických cílů v okolí, v UNESCu zapsaném městečku Dürnstein. Zde jsme trochu narazili, přeci jenom jsme sem mířili za VF a nic nevědíc o historickém a turistickém významu města nás to znatelně překvapilo. Hlavně co se týká nemožnosti parkovat kdekoliv zdarma, což mám rád, na rozdíl od nuceného placení za parkování... Nakonec se nám však podařilo i to, když jsme nechali auto na soukromém parkovišti vinařství (Domäne Wachau), které bylo v neděli uzavřeno, ale já se přesto cítil býti zákazníkem firmy, jimž bylo dovoleno zde parkovat....

Cesta (rozuměj nástup) na VF vede skrze historické centrum městečka, jehož historie je více než tisíciletá. Neskutečná podívaná, aneb další doporučeníhodný bod z naší cesty. Vskutku nebudete vědět, na co se dívat dříve. No a pak nás už čekala cesta do kopců, s jen o něco málo menším převýšením než dopoledne (více než 300 výškových metrů to však také bylo). Postupně jsme vystřídali modrou, červenou a nakonec i zelenou turistickou, které se okolo městečka porůznu točí. Přes stále mlžné počasí šlo tentokráte dohlédnout na Dunaj, město i stejnojmennou zříceninu hradu trčící na skalách nad řekou a městem. Zároveň šlo o další překrásnou procházku, byť VF Vogelbergsteig není vážně skutečnou ferratou. Lano natažené na skále podél přísně horizontálního chodníku slouží jen pro dobrý pocit, aby vás pohled dolů příliš neděsil. Jistit se jistě nebudete a nejspíš ani držet ne... Tak či onak, místní krajina, cesty, skály nabízí tolik krás, že už teď máme v plánu se sem podívat za lepšího počasí. No a to jsem ještě nezmínil krásu zmiňované zříceniny hradu.  Zkrátka nakažlivě přitažlivý koktejl, který stojí za to. PS: ferratovou výbavu nechte vážně doma :-)

Cesta domů už tak zábavná nebyla, zakrátko přišla tma, ale co také čekat během listopadových toulek, že? Takže s radostí z viděného a natěšení na další výpravu k Dunaji zase někdy na slyšenou...