O hodinu později jsem se letos poprvé postavil na sjezdovky a po prvotním přenastavení mysli ve smyslu "nejsi na běžkách" jsem si to parádně užil. Předchozí vyčerpání se postaralo o to, že mi bohatě stačil půlkilometrový kopec k další slušné únavě... Asi bych měl konečně vyrazit někam do Alp a naučit se sjezdařskému řemeslu.
Konec týdne v doprovodu sněhových přeháněk oživil myšlenku na výpravu do hor, záhy se také zformovala skupina úderníků - Janička, Andrejka, Kristýnka, Jirka a sloni, stejně tak se zformovala cílová destinace, 90km upravených stop v Jizerkách se zdálo býti bezprecedentním argumentem proč právě tam... Ale člověk míní... Pátečního večera se rozezvučel telefén, to už jsem stepoval v Praze, natěšený na brzké ranní vstávání a cestu vzhůru... Magdička volá, že máloco může konkurovat zasněženým Krkonošům a jestli se tedy potkáme... Rychlá domluva naší skupiny a nový cíl je na světě :-)
Sobotního rána vyrážíme s Janičkou a Kristýnkou na sběr, sběr léčivých kamarádů :-) Po cestě jsme jich pár našli - Andrejku a Jirku... Po osmé opouštíme Smícháč a okolo desáté vystupujeme ve Vrchlabí (Ski areál Bubákov). Chvíli nám zabrala synchronizace s Magdičkou, ale o půl hodiny později se zdálo být vše v nejlepším pořádku. Opustili jsem neutěšené místo, kde nám na hlavy kapala voda z kabinek lankovky, visících jen několik málo metrů nad námi. Po zdolání silnice a Labe nás čekala sjezdovka, dámy to vzaly vlekem a my s Jirkou, jak je nám podobné, po svých, dá-li se tomu tak říct, skatem na běžkách, to že jsem se hned po postavení na běžky odporoučel k zemi, raději ani zmiňovat nebudu :-) Červená nesoucí jméno "Bubákov" nám dala vážně požrat, naštěstí v půlce se to zlomilo na modrou "Školní" a to už šlo. Díky tomu, že holky na vlek zvlášť nespěchaly, stalo se, že jsme na vrchu byli de facto současně... to není zlé, po 1,1km a 230m výškových.
Jestliže jsem čekal, že po tomto výjezdu už žádnou sjezdovku neuvidím a že pojedeme až na Horní Mísečky v podstatě po vrstevnici, tak s tím s největší pravděpodobností nepočítala Magdička, která měla o cestě jiné představy než já a já se o tom dověděl až příliš pozdě :-) Sjezdovku jsme totiž opustili po jiné sjezdovce - "Vyhlídkové", na podklad vydřené lesní cestě a kdo by to byl řekl, že tato sjezdovka vyústila na další sjezdovce... Závodní? Černá? Právě se tu stavěl obřák... Tak do takového kopce jsem na běžkách ještě nestoupal :-) Sjezdovka končila de facto pod rozhlednou Přední Žalý vzpínající se na kopci v nadmořské výšce 1019m. Pohled na nadmořskou výšku parkoviště, kde začínalo naše putování odhalil číslo 525m. Fajn, fajn, fajnový, po 2,5km na běžkách jsem zdolali převýšení téměř 500m :-)
Chvíle odpočinku pod vrcholem Předního Žalého a pak nádherný, ale celkem náročný sjezd k Restauraci Žalý. Následovala pohodička přes Jánský vrch a rozcestí Rovinka. Zde nás opustil Batman a jel si svoji ligu, vtipné bylo kterak mě neulovil pro svůj výlet a jak jsem dal přednost rozumné námaze (místo nerozumné) a třem krásným ženám k tomu. Osiřelý v doprovodu dam, jsem pokračoval na Horní Mísečky. Zamračená obloha se postupně začala protrhávat a dovolovala slunci tu a tam vykouknout, užít si milých výhledů do krajiny a trochu nás potrápit tím, že nám znetvořovalo sníh ve vodu pod našimi prkýnky. Magdička s Kristýnkou poměrně úspěšně nasadily klistr, zatímco já byl zralý tak na klystýr, jednoduše stačit Janičce v soupažení mě stálo tolik sil, že škoda mluvit. Pod Janovou horou a Kozlím hřbetem jsme se postupem času přeci jenom dopracovali do půlcíle, restaurace Stopa na mísečském běžeckém areálu. Se snižující se vzdáleností od Míseček a narůstající nadmořskou výškou se podmínky lepšily, sníh už netekl a preciznost úpravy stop nabývala na jistotě. Konečně to vypadalo opět jako v pravé zimě a výhledy od biatlonové střelnice... Nádhera, stejně jako úspěšný pokus o sjezd tří dřevěných schodů z vyhlídky nad Mísečkami, holky, RCSka, moji klukovinu přežily, třikrát až pětkrát sláva.
V hospodě to bylo fajn, bylo kde sedět, bylo tam teplo a sprchy... Můj dezolátní stav mi našeptával, že bych si měl dát něco k jídlu a vlastně mě i přesvědčil. Nicméně mi to dlouho nevydrželo, smrad z přepáleného oleje mi otočil žaludek, a tak jsem vyčerpaně lehl na stůl, stejně tak, jak by to udělal spráskaný pes pod stolem. Hypku mi napravila až čokoláda od Janičky, kterou jsem do sebe začal ládovat krátce před odjezdem. Ostatní si naštěstí na jídle pochutnali a tak chvíli po hovoru s Batmanem, který si zatím dal extra 15km a pomalu se vracel, i my vyrazili na cestu k domovu. Před restaurací jsem se na rozloučenou pokusil svézt se v pneumatikovém kolotoči spolu s malými dětmi, jenže na rozdíl od nich jsem měl na nohách závodní běžky a také slušné závaží na břiše, takže se s námi kolotoč ani nehnul, přestože jsem se mu snažil notně a zbytečně vypomoci holemi. Tak aspoň pár 360° otoček jsem vykroužil a hurá na cestu...
Zpátky do Bubákova to mělo být pořád trochu z kopce, neopouštěje nikterak zbrkle žádnou z vrstevnic :-) Jak se zdálo být, tak také bylo, tedy až do okamžiku, kdy nás dolétl Batman. Sotva jsme stačili minout Harrachovu a Černou skálu a cosi ještě chybělo do zjevení Restaurace u Piráta a už jsme ho měli v zádech... Bohužel s jeho rychlostí přišla drobná minela v podobě nevhodného odbočení na vidličce asi půl kilometru za rozcestím Rovinka. Místo převýšení ohodnoceného 50m jsme si dali 120m. Ale co už, netrvalo dlouho a naše bežky křížily sjezdovky v Herlíkovicích a o pár chvil později i ty v Bubákově. Vršek sjezdovky, ten modrý, nečinil při traverzování závažné problémy nikomu. Tedy s výjimkou mě, to když jsem se rozhodl skočit na muldě, u níž jsem stále nemohl dohlédnout pokračování za horizontem... V okamžiku, kdy jsem uviděl metrovou kolmici, rychle mě opustila odvaha skočit si, ale bohužel nebylo již dostatek prostoru na úhybný manévr, takže jsem zvolil variantu nabodnout se na vrchol poměrně špičaté muldy... Visel jsem tam jak pytel na ráhně, ale co, lepší než hodit záda :-) Bylo jen krátce po 16h a najednou se vlek zastavil, zdálo se, že kvůli poruše, ve skutečnosti sjezdovka prostě zavírala. Díky tomu se postupem času vylidnila a my ji tak měli jen pro sebe. Modrá neodolala nikomu z běžkařského týmu a i do červené se všichni pustili s vervou, byť nakonec dámy přeci jenom ty běžky sundaly. No co si budeme povídat, muldy z těžkého mokrého sněhu na červené sjezdovce a běžky k sobě příliš nejdou...
Pod svahem mě jeden z místních zaměstnanců upozornil, že zbytek výpravy má asi dvě minuty, než vyjede rolba, úsměv ve tváři však napovídal, že kamarádům v kopci nebude zas takové horko... Během pár chvil se všichni dostali dolů a v Bubákově naskákali do auta, které nás zavezlo do Herlíkovic, kde parkovala Magdička. Až zde jsem se popřevlékali, rozloučili a vyrazili zpět ku Praze aneb dvě hodiny spánku za volantem. Odpočinek byl téměř nerušený, tedy až na tu stopařku, které jsem zastavil už ve Vrchlabí, říkala si snad Andrejka a pak v Nové Pace dostal řidič hlad a tak autopilotovi nezbylo než zastavit v Lidlu na sýrovo-tvarohové hody.
Rozvoz kamarádů po Praze nás převedl přes hranice večera a noci, kterou jsme pak zneužili pro další lyžování...
Kde že? V Chuchli, co... No jo... Odhadem půl kilometrové kolečko v těsném sousedství dostihového závodiště je zdarma přístupné všem sněhuchtivcům. Až do pozdních hodin se tu dá pod lampou kroužit do zemdlení. Ač to není poprvé, co jsem se zde ocitl, přesto a nebo právě proto stále nedokáži říct. zda je to záslužné nebo naprostá volovina... Však posuďte a nebo vyzkoušejte sami.
Pražská lyžařská tečka následovaná dalšími dvěma tečkami (nedělní noční a pondělní ranní běžkování u Ski Hotelu) jsou vlastně tečky tři, tj. elipsa neboli výpustka. Ten zvláštní paznak libosouzní s letošní podivnou sezónou. Zažil jsem už několikátý skvělý výlet s kamarády v horách či jinde a přesto mi to letos nejede, podobně jako té zimě. Na běžkách vypadám stále jako mrtvola, síla ani vytrvalost natožpak technika se mnou nekamarádí. Chtělo by se mi říct, že za to může absence sněhu a lyžování, jenže... Jenže když se na to podívám, tak v letošní sezóně jsem už běžkoval v Praze, v Jizerkách, v Rychlebkách, v Jesenících, několikrát v Rakousku a nespočetně krát na Vysočině. Přes tu všechnu bídu mám na kontě přibližně půl tisíce kilometrů a přesto všechno je to zlé. Na stranu druhou se mohu veselit z parádních zážitků s kamarády! Skol
Žádné komentáře:
Okomentovat