Poslední lednový víkend prodloužený o pátek a čtvrteční večer byl zasvěcen světskému putování v okolí Luhačovic. Jako základnu jsme si spolu s Jáňou vybrali Penzion Monika nacházející se přímo v centru proslulého lázeňského města.
Čtvrtek 28.1.2016
Večerní cesta z Brna byla více než pohodová, no to asi protože jsem neřídil a zvesela se tak mohl oddávat pochrupkávání :-) Okolo sedmé večerní nás přivítala Monika, kterou jsme opustili hned jak to šlo... Kdo by odolal volání divočiny, nebo aspoň noční procházce po Luhačovicích s vidinou léčebné kúry v podobě minerálních pramenů... Jaká škoda, že téměř všechny byly uloženy k zimnímu spánku... Za noci lehce mrazivé vedly pak naše lehce umouněné kroky Bílou čtvrtí, ve které lze nalézt tedy nejen naše stopy, ale především ty slavné, architektonické, spjaté s funkcionalismem a jménem Bohuslava Fuchse, a tak si nenechte, nám na nepodobně, ujít pohled na Avion, Violu, Raduna a Ivu.
Mapa, co k ní asi tak říct.
Pátek 29.1.2016
Páteční den lze bez skrupulí označit za nákupní, ve Slavičíně to byl šicí stroj, olej a jídlo, v Lipové to byla zapletená kola z Remerxu, BTW možnost vidět továrnu a kanceláře jednoho z největších evropských výrobců ráfků a věcí příbuzných bylo hodně fajn a to nezmiňuji Zimovčkákovo výsoké kolo, které mají vystavené v reprezentačních prostorech, a které nemálo svádělo k pokusu o projížďku s jistě tragickým koncem ;-) (nemyslím ani tak škody na životech jakožto spíše materiální škody, vždyť cena takového speciálu si nezadá s cenou nového automobilu nižší třídy).
Z Lipové jsem se vrátili přes Slavičín a skrze Bojkovice jsme vstoupili do chráněné krajinné oblasti Bílých Karpat. Ještě než jsme dorazili do našeho pátečního cíle, Žítkové, stihli jsme se za jízdy nabrunchovat sýry a pečivem aneb svačina (snídaně) a oběd v jednom :-) Žítkovou, jednu z největších rozptýlených obcí Moravských Kopanic, jsem nezvolili čistě náhodně, nemalý podíl na naší volbě nesla divadelní adaptace knihy Žítkovské bohyně. Oceňovanou a oblíbenou (soudě dle prodejů) knihu Kateřiny Tučkové nastudovalo Městské divadlo Zlín v režii Doda Gombára. A vzhledem k, z peněženky čouhajícím, lístkům na sobotní představení, snad nepřekvapí naše touha poznat reálie románu/hry na vlastní kůži. Jistě (ne)dovolíte kulturní vložku v podobě informace, že se na Žítkové odehrávají i jiná literární díla, Žítkovské bohyně a Žítkovské čarování Jiřího Jílka, Gabra a Málinka v čarovné zemi Amálie Kutinové-Tauberové a také, z následující party nejznámější dílo, Želary Květy Legátové. Avšak i filmaři zde zanechali své stopy, zejména při natáčení nepříliš povedených filmů Otakara Koska Už se nebojím (1984) a Kachyňova, ne o moc povedenějšího, Škaredá dědina (1975).
Nepřátelsky zamračená obloha vítala náš příjezd a rezonovala tak s nepříliš vábným vzhledem obce. V kontrastu s tím vším se jevila krása kopcovité krajiny, která člověka učaruje než řekne motyka (oslí můstek překonávající Rubikon nebo aspoň odkazující na Kopanice mi promiňte)... Popolední čas neskýtal příliš prostoru pro dlouhé tůry, takže padla volba na modro-žluto-cyklistickou osmičku v délce necelých deseti kilometrů. Po modré jsem okolo krásné dřevěnné zvoničky sklouzli (a to doslova, díky bahno a lede) na Hutiska a pak pokračovali dál údolím Rudického potoka. Na křižovatce před Penzionem Žítková nás překvapila tabule naučné stezky, jejíž nezajímavější část přikládám níže. Jak vidno, školství a zejména život tady nebyl nikdy jednoduchý.
U přehrady Žítková jsme se přepojili na žlutou turistickou a vydali se zpět vzhůru k obecnímu úřadu, na jehož parkovišti jsme odstavili auto. Obtížnou cestu do kopce nám zpříjemnilo slunce a protrhávající se obloha, která činila zdejší vrchy a rozhledy ještě lákavějšími a neodolatelnějšími. To jsme ocenili zvlášť v druhé půlce ležaté nekonečné osmičky, opět na modré turistické, při zdolávání Žítkovského vrchu. V Zakopaných jsme to pak otočili po cyklotrase zpět na náves. Celou procházku si můžete prohlédnou/zkontrolovat na
mapě, jestli náhodou nekecám.
Na zpáteční cestě jsem neodolal touze projet se přes Starý Hrozenkov a o pár chvil později, v Bojkovicích, odbočit k na kopci se tyčícímu zámku Nový Světlov. Dovnitř jsme se sice nedostali, bol měli zavřeno nebo aspoň zamčeno a zvonek nikde :-) Znepokující rozkol pocitů maloval pěkně rekonstruovaný zámek a naprosto neudržované zahrady ozdobené cedulkami se zákazem vstupu, ale co, zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný... A
mapa tradičně na závěr k tomu.
Hurá a teď nejratší cestou k domovu. Tma nám již pomalu lezla na chrbát a my projížděli překrásně zvlněným krajem, který pro svoji podobnost s tím rodným, v našich srdcích našel zalíbení. V Kladné-Žilín jsme zkoukli rekonstrukci zdejšího mlýnu a pak skrze zatáčky divoké tempem nepřiměřeně beránčím šplhali opět vzhůru nad samotné Luhačovice. Zde nás čekala večerní zastávka u pohledného vlakového nádraží a sladká návštěva cukrárny :-) A sladké je třeba zaklopit něčím slaným, co třeba sýry nebo rovnou sýrové hody? Plánovaná svačinka se v mém podání zvrhla v neregulérní večeři (rozuměj, byla mnohem větší než běžná večeře :-)). Džiugas, Gouda, Parmezán, Roquefort, pravá buvolí Mozzarella, Tilister, Niva, Hermelín, ... Více asi netřeba dodávat :-) No možná to nebyl nejlepší nápad, protože jsme vzápětí vyrazili do městské plovárny a ne že by mi nebylo trošku těžko. Krásná a záhy skoro prázdná pětadvacítka, zážitkový bazén, výřivka a pára... No nakonec mi přeci jenom trochu vytrávilo, takže další kolo? Juchů, opět večeře :-) A pak trochu kultury, když už není sníh nikde okolo, tak proč si ho nepustit v "televizi" a neužít si s Andělem na horách...
Sobota 30.1.2016
Dopolední pohodičku nastartovaly návštěvy prodejen lázeňských oplatků. Nutno však podotknout, že na podruhé jsem nezvolil příliš dobře a tak mé poselství zní jednoznačně - firma Kare, sídlem na Masarykově ulici 655. Přeslazení jsem se vrátili na místo čtvrteční večerní procházky, lázeňské náměstí, kde jsme jsi ověřili skutečnost tu, že všechny venkovní prameny jsou během kalendářní zimy uzavřené, s výjimkou Vincentky (pod střechou) a kupodivu i Aloisky, která je vcelku venkovní...
Ale to bych trochu předbíhal, plní obdivu nad Jurkovičovými stavbami a znechuceni Společenským domem a jemu podobným jsme dorazili k torzu Slunečních lázní, jejíž prohlídce (byť je léta zavřené) jsme věnovali nemálo času... A pak jsme proplouvali dál směrem k vodní nádrži Luhačovice do Pozlovic. Bez povšimnutí nešlo minout některé stavby, kupříkladu Vládni vilu, Hotel Augustiniánský dům, vilu Samorostlou... Na hrázi sluncem zalité přehrady jsem se otočili na patě a po červené naučné si to namířili zpět. Nejprve jsme se oddávali výhledům do kopcovité krajiny směrem na Řetechov a pak zpět k architektuře aneb na procházce Pražskou Čtvrtí. Konec výletu jsme si okořenili zastavením u Aloisky, jednoho ze dvou v zimě otevřených luhačovických pramenů, s nadšením jsem exnul půl litru a hurá dál... Dál skrze Bílou Čtvrť, kterou jsem již jedenkrát zmiňoval. Možná bych krom obligátní
mapy neměl zapomenout zmínit
Luhačovice jako město ptačích budek.
Po obědě, který neplánovaně proběhl opět v samodomosýrové režii nadešel jeden z nejvyšších časů vyrazit do Zlína, možná už ani ne tak na plánovanou poznávačku města jakožto spíše rovnou na divadelní představení, aby nám neuteklo. Naštěstí se během suché přípravy ukázalo, že nejste-li architekt, milovník funkcionalizmu, Baťy nebo Zlínu samotného, není tu co vidět :-) Ne, dělám si srandu :-) Každopádně pravdou zůstává, že krom proslulé jednadvacítky nás zrovna moc věcí nezaujalo. Tak či onak jsme neměli ani dostatek času na naši 21. Těch pár minut jsme však využili naplno. Vskutku nevím co vychválit dříve, Baťův výtah, promyšlenost celé stavby, rozhled z 16. patra, technické řešení stavby, ... Je toho spousty a tak vás odkážu na návštěvu této budovy, přijeďte se přesvědčit sami.
Divadlo mělo začínat za pár minut, což vzhledem ke vzdušné vzdálenosti od 21 nezní nikterak tragicky a také by nebylo, nebýt skutečnosti, že parkoviště na náměstí (jediné místo, které jsem si na mapách našel a bez plánu B se zde rozhodl parkovat), přímo naproti budově divadla, bylo natolik přeplněné, že vjíždějící auta rovnou zase vyjížděla :-) I my jsme tam po ne příliš krátkém stání v kolonách zamířili. Na rozdíl od naprosté většiny jsme měli štěstí, jeden zaparkovaný vůz se rozhodl opustit klidné vody zdejšího pozemního přístaviště... A díky šikovné souhře náhod jsme byli místu nejblíže, takže jsem ho i ukořistili. Pak už jen zbývalo přejít silnici... a vystát fronty na toaletách :-)
Divadlo, tedy budovu, nebudu příliš hodnotit, nevyznělo by to příliš pozitivně, vystavované fotografie by dopadly ještě hůř, takže si raději povězme něco o samotném představení. Ale ještě než dojdeme k pochvalám, měli bychom ocenit naši vlastní prosíravost (kdo mezi řádky nenašel souvislost s cimrmanovskou Afrikou, nechť se klidně domnívá, že jde o projev nějakého střevního onemocnění, byť to ne nepřekvapivě nebude dávat žádný velký smysl :-)) spočívající v předchozím nastudování reálií přímo v inkriminovaném terénu, jak jsem již zmínil někde výše. Představení bylo zkrátka fantastické, ať už jde o herecké výkony, formu, působivost a po přečtení literární předlohy nemohu nezmínit věrnost předloze. Takhle mě již dlouho žádné divadlo neuchvátilo...
Neděle 31.1.2016
Začít sváteční den bez čerstvého pečiva by bylo smutné, proto jsem vyběhl (doslova) na ranní nákup, v klidu a teple jsme pak posnídali, jak jinak, než opět sýry :-) Zkrátka není nad každodenní hodování... Zbytek potravin, v předtuše, že je ještě oceníme, jsme naskládali do jídelních krabiček a nadobro opustili Moniku (na poměry slušné a laciné ubytování ve skvělém místě).
Místo k domovu nás vítr touhy hnal do ciziny a to si neodpustím...
Cizino, cizino,
krásná a vzdálená,
jak je mi těsná
ta domácí halena.
Jinde jsou krásnější,
jinde jsou šťastnější,
například v Japonsku
potkal jsem dvě Gejši.
Kdo nepoznal báseň největšího českého génia, nechť spí dál, my zatím budeme pokračovat dále na Slovensko, na Vršatecké podhradie a vrch Chmelová. Obé jsem již viděl asi o rok dříve a co si budeme povídat, Bílé Karpaty se bezesporu zařadily mezi místa, kam se budu rád vracet. Jestliže jsem sem poprvé zavítal vlakem a poté pěšky z Broumova-Bylnice, pro tentokrát nám posloužilo auto, kterým to je při cestě z Česka poněkud z ruky, jelikož je třeba objet to nekrátkým okruhem přes Trenčín. Ale co, bylo krásně, což nám však nikdo nedosvědčí, zvláště ne fotografie. Během většiny cesty bylo polojasno, které tu a tam vykouzlí nádhernou neopakovatelnou atmosféru, která panovala právě v neděli. Při příjezdu nad Vršatecké Podhradie se však ukazovala spíše zamračená tvář Janusova. Také tu panovala zima a muziku tvrdil studený vítr, který pocitově srážel teplotu hluboko pod očekávaná čísla na teploměru. Zmrzlé sněhové krupky nahodile se okolo povalující, se dokonce snažily přesvědčit naší mysl, že nejde jen o pocit. Rozplývat se nad výhledy a krásou přírody je zbytečné, zkrátka, zažijte si to sami.
Mapa ukazuje opět detaily.
Ze Slovenska jsme zamířili zpět do Čech, směrem na Pulčín. Po cestě však nešlo na chvíli nezastavit u Čertových skal. Fotogenická pískovcová stěna dlouhá přibližně 150m lákala k prohlídce a možná i k zalezení si... Jen škoda nevydařeného počasí, bahno, bahno a pár zbytků sněhu ve chvílích, kdy tu měla ležet hromada sněhu... A zbytečnou
mapu si stejně neodpustím :-)
O chvíli později vystupujeme v Pulčíně a po červené turistické míříme k Pulčínským skálám. Na rozcestí jsem přeskočili na modrou a pak pomalu a těžce zdolali 100m převýšení. Pod Hradiskem jsme se vrátili na červenou turistickou a zpět do Pulčína.
Mapa, mapa, mapa. No ano, šlo by to takhle zkrátit a my to téměř takto zkrátili, třeba už je protože na nás čekali spolucestující na Vysočině a v Praze naopak nečekala večeře :-) Původně jsme mířili za unikátními Pulčínskými ledopády, ale díky chybějícímu času jak na samotnou procházku, tak na důkladnou prohlídku k tomu vůbec nedošlo. A tak jediným sdělitelným závěrem jest, sem se musíme vrátit, krása!
O něco výše jsem již prozradil tajemství, které vlastně není žádným tajemstvím. Z Pulčína jsme valili do Prahy, ale přes Vysočinu, kde jsem naložili Veru a Jirku. A pak vzhůru, vzhůru na Grand Restaurant Festival 2016 proklamující: "Nejezte, nepijte a nežijte blbě!" Objednané tříchodové menu v restauraci Oliva by Amandine vypadalo následovně:
- Dýňovo-kaštanový krém s hříbky, kapustovým chipsem a křupavým toustem
- Treska obecná pečená na másle s bylinkovo-rajčatovou salsou a špenátovými noky
- Pošírovaná hruška v červeném víně s vanilkovým mascarpone
Gourmetský barbat těžko může rozumně hodnotit, ale i přesto nemohu nevyzvednout do výše kapustový chips a především pošírovanou hrušku v červeném víně... Ach!
Závěrem by snad šlo přiznat, že skvělý víkend jídlem začal i skončil, času je tak nějak stále málo, takže jsme si dali několik ochutnávek kraje blízkého Slovenským hranicím, které jen rozdráždily naše cestovatelské buňky a vyzvaly je, aby škemraly o pořádný příděl - času, cestování, skal, lesů, vod a strání...
Zajímavé odkazy:
